ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2613.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2613/2019-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MAN Truck & Bus Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Čestlicích, Obchodní 120, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 46965904, zastoupené Mgr. Vilémem Holubcem, advokátem se sídlem v Praze 9, Londýnská 730/59, proti žalované JAPO - transport s.r.o. , se sídlem v Popůvkách, Vintrovna 395/25, PSČ 664 41, identifikační číslo osoby 26298295, zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou se sídlem v Brně, Veselá 237/37, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 351/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2019, č. j. 74 Co 1/2018-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Lenky Piknové.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 10. 2017, č. j. 14 C 351/2015-62, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení České republice a o vrácení zálohy na vypracování znaleckého posudku žalované (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok III.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, uvedla-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která je soudy rozhodování rozdílně a „právní otázka týkající se výkladu obsahu kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2014 uzavřené mezi žalobcem, jako prodávajícím a žalovaným, jako kupujícím, a to zejména ve vztahu k vzniku smluvní povinnosti žalovaného zaplatit na kupní (chybí slovo cenu) zálohu alespoň ve výši 10 % sjednané ceny ve vazbě na odkládací podmínku účinnosti smlouvy a v případě nezaplacení zálohy na kupní cenu od kupní smlouvy odstoupit, má být dovolacím soudem posouzena jinak.“
Byť dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání poukázala na rozdílnost rozhodování soudů otázky řešené v napadeném rozsudku, pak tuto otázku nijak neformulovala a na žádnou soudní judikaturu, v níž by byla jí míněná otázka rozhodována rozdílně, neodkázala. Z důvodu chybějícího odkazu na konkrétní soudní rozhodnutí jde o nedostatečné vymezení (třetího) předpokladu přípustnosti dovolání i v případě, že by dovolatelka mířila na dále formulovanou otázku v souvislosti s dalším uvedeným předpokladem přípustnosti dovolání. Pokud by dovolací soud považoval za právní otázku dovolatekou předestřenou otázku výkladu obsahu kupní smlouvy, která by měla být podle jejího názoru posouzena jinak, tak dovolatelka přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Pokud dovolatelka směřuje své námitky do skutkových zjištění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) a do hodnocení důkazů soudy obou stupňů, patrně přehlédla, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, pak ve skutečnosti zakládá své námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu na jiném skutkovém základu, než který zjistil a ze kterého vyšel odvolací soud a který (jak je již výše uvedeno) v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nutno připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci nemůže založit přípustnost dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu