ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3210.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3210/2019-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ISSO – Inženýrské stavby Sokolov, s. r. o. , se sídlem ve Svatavě, Pohraniční stráže 255, PSČ 357 03, identifikační číslo osoby 18248675, zastoupené Mgr. Barborou Musilovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, proti žalované Prosecké skály s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Freyova 1/12, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 24243108, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o zaplacení částky 14 681 408 Kč příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 444/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 19 Co 49/2019-366, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 61 080,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež může být přípustné toliko podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. již usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“).
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, majíc dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení „otázky hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dle jejího mínění je rozhodnutí odvolacího soudu „především v přímém rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 830/2010, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, sp. zn. 32 Odo 1683/2006 a sp. zn. 23 Cdo 1037/2015 a celkově je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“.
Otázku hmotného práva, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolatelka výslovně nezformulovala; z obsahu dovolání je patrno, že v rozporu s judikaturou má být právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož k prodlení žalobkyně s prováděním díla (a tedy ke vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu a ke vzniku odpovědnosti za škodu) nedošlo, neboť nemohla splnit svůj závazek v důsledku prodlení dovolatelky s poskytnutím nezbytného spolupůsobení.
Podle obsahu dovolání však dovolatelka ve skutečnosti rozpor tohoto právního závěru s judikatorními závěry dovolacího soudu citovanými v dovolání nenamítá; společným jmenovatelem jejích argumentů vztažených k závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007, ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, a k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1683/2006, a ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1037/2015 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), je tvrzení, že mezi případným jejím prodlením s poskytnutím součinnosti při provádění díla a prodlením žalované s prováděním díla neexistuje příčinná souvislost.
Existence příčinné souvislosti však není otázkou právní, nýbrž skutkovou (srov. k tomu závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a dále např. rozsudek ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1025, usnesení ze dne 26. 2. 2008, 25 Cdo 1024/2007, a důvody usnesení ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, uveřejněného pod číslem 109/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Příčinná souvislost se prokazuje; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupuje-li dovolatelka tak, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, na níž pak následně staví argumentaci právní, sluší se připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (z četných rozhodnutí srov. již citovaný R 4/2014 a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2668/2015).
Zkoumat, zda je závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti v souzené věci správný (zda je skutečně opodstatněn), by znamenalo podrobit dovolacímu přezkumu správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, ten však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, provázená odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09 (jde o nález ze dne 2. 6. 2009, uveřejněný pod číslem 129/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a sp. zn. II. ÚS 1235/11 (jde o nález ze dne 28. 6. 2011, uveřejněný pod číslem 126/2011 tamtéž) a na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (jde o rozsudek ze dne 11. 5. 2011) a sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (jde o rozsudek ze dne 29. 5. 2013), že z napadeného rozhodnutí nelze rozpoznat, jaké myšlenkové konstrukce vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, resp. nejsou z něho seznatelné důvody, pro které bylo její odvolání shledáno nedůvodným, napadený rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný a bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud souhlasí s dovolatelkou v tom, že odvolací soud mohl být v odůvodnění svého rozhodnutí sdílnější. V absenci podrobného vypořádání se s odvolacími námitkami žalované (dovolatelky) však v poměrech zde souzené věci neshledává ústavně právní rozměr.
Ústavní soud např. v nálezu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, uveřejněném pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, s odkazem na svou předchozí judikaturu vysvětlil, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Pojmu „adekvátně“ přitom nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
Za rozhodné z hlediska zásad vytýčených Ústavním soudem považuje Nejvyšší soud skutečnost, že ve zde souzené věci žalobkyně (dovolatelka) uplatnila v odvolání tytéž námitky, jimiž argumentovala již v řízení před soudem prvního stupně a s nimiž se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně a pečlivě vypořádal. Jestliže se odvolací soud v takové procesní situaci víceméně omezil na sdělení, že se s vývody soudu prvního stupně ztotožňuje, a odkázal na jeho odůvodnění, které vyhodnotil a výslovně označil jako výstižné, pak je zřejmé, proč shledal odvolání nedůvodným, a právo dovolatelky na spravedlivý proces podle názoru Nejvyššího soudu dotčeno nebylo.
Zjevně neopodstatněná je výtka, že odvolací soud se v rámci právního posouzení věci omezil na pouhý odkaz na judikaturu. Odvolací soud v bodě 25 odůvodnění svého rozhodnutí na citaci judikatorních závěrů navázal výkladem, jak se tyto závěry podle jeho úsudku promítají v poměrech posuzované věci.
Přípustnost dovolání proti té části prvního výroku a proti druhému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání obsahovalo návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17, a z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn 30 Cdo 726/2019, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 239/2019, či ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2425/2019).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu