ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3898.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3898/2019-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s. , se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Radlická 333/150, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalovaným 1) D. M. , narozené XY, a 2) F. M. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, o zaplacení částky 4 607 918,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 78/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2019, č. j. 22 Co 678/2019-363, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Nejvyšší soud již od roku 2013 vysvětluje ve své rozhodovací praxi, že žádost, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená dříve, v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka jím, tj. dovolacím soudem, byla posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, též na jeho webových stránkách).
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se omezil na kritiku aplikace ustanovení §6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), aniž by uvážil, že i předcházející právní úprava korigovala principem dobrých mravů taková jednání, která by s nimi byla v rozporu. Mají za to, že judikatura, na kterou odvolací soud odkázal (totiž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „R 4/2016“), není z těchto důvodů aplikovatelná v této věci, neboť vychází z odlišných skutkových a právních poměrů, z čehož dovozují, že je dovolání přípustné též proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jinou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jenž je soudem dovolacím (srov. §10a o. s. ř.), než právě R 4/2016, však neoznačují. Ani argument, že odvolací soud založil řešení právní otázky na nepřípadném odkazu na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která se k řešené právní otázce nevztahuje, významově neodpovídá žádnému z kritérií přípustnosti dovolání stanoveným v §237 o. s. ř. Jestliže snad měli na mysli, že se odvolací soud odchýlil od jiné rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak nedostáli dlouhodobě judikovanému požadavku, podle něhož musí být z obsahu dovolání patrno, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Nad rámec uvedeného lze dodat k argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatelé dovozují nepoužitelnost závěrů R 4/2016 ve zde souzené věci, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi uplatnil závěry tohoto rozhodnutí i ve věcech, kde byla aplikace ustanovení části první hlavy I. o. z. prosazována nikoliv ve vztahu ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, nýbrž jako „pouhý“ korektiv (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, a ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016), a dovodil, že (ani v takovém případě) není správná úvaha o přímé aplikaci těchto ustanovení na právní či protiprávní jednání, k němuž došlo v době před 1. 1. 2014. Je to logické; z hlediska důsledků není praktického rozdílu mezi závěrem, že žalobou uplatněná pohledávka nevznikla či že zanikla, a situací, kdy je existujícímu právu odepřena soudní ochrana.
Otázka, zda v poměrech zde souzené věci lze aplikovat ustanovení §6 a 8 o. z. či nikoliv, ostatně nemá z hlediska věcného zásadní význam. Není pochyb, tak jak přiléhavě argumentují též dovolatelé, že zásady deklarované v části první hlavy I. o. z. byly našemu právnímu řádu imanentní i v poměrech před 1. 1. 2014 (srov. citované R 4/2016 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2912/2014) a v rozhodovací praxi soudů se promítaly především prostřednictvím užití korektivu dobrých mravů, zakotveného v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.). Dovolatelé odvolacímu soudu v rámci polemiky s jeho právním posouzením vytýkají, že „vykročil z povinnosti korigovat povinnosti poskytovatele úvěru jako podnikatele profesionála s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k jeho objektivní převaze nad spotřebitelem“ a nedostál své povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení a odkazuje v té souvislosti, byť jen v závorce, na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16 (jde o nález ze dne 19. 1. 2007, uveřejněný pod číslem 16/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z kontextu lze usoudit na výtku, že odvolací soud se při úvaze o předpokladech k užití korektivu ekvity odchýlil od označeného rozhodnutí Ústavního soudu. Protože podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. též jeho stanovisko ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS – st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů) je postačující odkaz na rozhodovací praxi Ústavního soudu, v tomto ohledu tedy dovolatelé podle obsahu požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dostáli. Dovolání však přípustné není, neboť jejich výhradám nelze přisvědčit.
Nejvyšší soud ponechává stranou skutečnost, že dovolatelé nezpochybňují závěr soudů nižších stupňů o platnosti smlouvy o úvěru, naopak ho výslovně označují za věcně správný, přitom ale argumenty, jejichž prostřednictvím prosazují názor, že uplatnění práv z této smlouvy vůči nim je v rozporu s dobrými mravy, se týkají obsahu smlouvy a jejího účelu a tvrzený rozpor by tedy měl za následek absolutní neplatnost smlouvy (přinejmenším v části týkající se dovolatelů) podle §39 obč. zák., tj. právo na plnění z takové smlouvy by vůbec nevzniklo a řešení souladu jeho výkonu s dobrými mravy by se vůbec nedostalo na stůl. Rozhodovací praxe soudů je totiž jednotná v názoru, že odepřít ochranu výkonu práva podle §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze tehdy, jestliže tu takové právo je, tj. především že vzniklo, což tam, kde má jít o právo ze smlouvy, předpokládá smlouvu platnou.
Od závěrů Ústavního soudu formulovaných v nálezu sp. zn. I. ÚS 3308/16 se odvolací soud neodklonil. Požadavku, aby přihlédl k okolnostem konkrétního případu, dostál a v rozporu s tam akcentovaným principem ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany prostřednictvím korektivu ekvity nejsou ani úvahy, k nimž přitom dospěl.
Odvolací soud se neomezil na odmítnutí přímé aplikace §6 a 8 o. z., nýbrž zabýval se též skutečnostmi, z nichž soud prvního stupně dovozoval předpoklady pro odepření právní ochrany věřiteli. Z toho, že výslovně nezmínil též závěr soudu prvního stupně o „nerovnovážném postavení spoludlužníků“ založený na úvaze, že příjemcem úvěru byla toliko osoba odlišná od žalovaných, nelze usuzovat na to, že tento závěr nehodnotil. Vyjádřil-li se úvodem tak, že úvaha soudu prvního stupně o „nepřijatelném výkonu práva žalobkyně“ je zcela nesprávná, je v tom implicite zahrnut i jeho nesouhlas s argumentem založeným na „nerovnovážném postavení spoludlužníků“.
Posouzením, že není samo o sobě v rozporu s dobrými mravy uplatnění práv ze smlouvy o úvěru vůči dovolatelům jako spoludlužníkům, kteří prostředky z úvěru nečerpali, se odvolací soud nezpronevěřil povinnosti obecných soudů tam, kde to vyžadují zcela výjimečné okolnosti, využít za účelem zajištění nezbytné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudek ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06). Poměry zde souzené věci nejsou oproti přesvědčení dovolatelů nijak zvláštní, natož tak mimořádné, že by se – v intencích ustálené judikatury – jejich spravedlivé řešení neobešlo bez odepření výkonu práva věřiteli cestou uplatnění korektivu ekvity podle §3 odst. 1 o. s. ř.
Na „nerovnovážné postavení spoludlužníků“ spočívající v tom, že příjemcem úvěru byl podle smlouvy toliko jeden z více dlužníků a účelem úvěru byla investice do nemovitostí v jeho vlastnictví, avšak povinnost splácet úvěr byla sjednána pro všechny dlužníky, režim ochrany slabší smluvní strany nedopadá. Účelem ochrany slabší smluvní strany je kompenzace faktické nerovnosti ve vzájemném postavení smluvních stran, nikoliv nerovnost mezi více subjekty v postavení téže smluvní strany. K tomu, že na samotné takové konstrukci není nic nemravného, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjádřil a Ústavní soud neshledal jeho závěry ústavně nekonformními. V usnesení ze dne 31. 10. 2016, sen. zn. 29 NSČR 85/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3896/16, Nejvyšší soud vysvětlil, že přistoupení k závazku, jímž se mění počet dlužníků závazku, není sice zajišťovacím institutem, nahlíženo ze strany věřitele však do určité míry skutečně plní i „zajišťovací funkci“, když vedle dosavadního dlužníka přistupuje nový dlužník a oba dlužníci jsou věřiteli zavázáni společně a nerozdílně. S odkazem na dílo Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 1535, 1538, uzavřel, že ačkoliv vztah mezi závazky dlužníků není založen na akcesoritě a subsidiaritě, jako je tomu např. v případě ručení, představuje přistoupení k závazku způsob jeho utvrzení. V usnesení ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1289/2017, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 3809/17, pak Nejvyšší soud dovodil, že tyto závěry se uplatní též v situaci, v níž je společenství dlužníků založeno již samotnou smlouvou, ztotožnil se s argumentem odvolacího soudu, že pro věřitele představuje společenství dlužníků větší jistotu vrácení poskytnutých a čerpaných peněžních prostředků, spočívající v možnosti žádat zaplacení po více osobách, a poukázal na to, že §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, je ustanovením dispozitivním a ujednání, podle něhož peněžní prostředky získané úvěrem využije pouze jedna z osob, které uzavřely úvěrovou smlouvu jako společní dlužníci, nic nebrání; jde o věc dohody, zejména mezi osobami na straně dlužnické, o projev autonomie vůle stran ve vztazích soukromého práva, a není tu nic, co by se příčilo dobrým mravům či veřejnému pořádku.
V čem konkrétně se měla projevit převaha žalobkyně nad nimi jako spotřebiteli, dovolatelé neuvádějí. Tvrdí, že jim bylo předestřeno, že jsou celého procesu účastni pouze pro dosažení požadované výše úvěru čerpaného F. M., že bylo zneužito jejich neznalosti a orientace v právu a finanční nezkušenosti a negramotnosti, jejich postavení jim nebylo vysvětleno a nikdo jim nenaznačil, jaké závazky přejímají, a své postavení vnímali tak, že ve smlouvě vystupují jako tzv. doložci platu. Neměli ani možnost zapochybovat o své účasti v celém procesu. Takové argumenty však nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci a neodpovídají ani běžné lidské zkušenosti. Jestliže žalobkyně poskytnutí úvěru F. M. podmiňovala s ohledem na výši jeho příjmu tím, že spolu s ním jako další dlužníci uzavřou smlouvu o úvěr další osoby, jejichž příjem spolu s jeho příjmem bude v postačující výši, jak by mohli dovolatelé, o jejichž zdravém rozumu není podle obsahu spisu důvod pochybovat, za těchto okolností spoléhat na to, že se jejich role vyčerpává „doložením platů“, že svou podporu F. M. poskytnou pouze samotným podpisem úvěrové smlouvy a tím to pro ně končí, tedy aniž by zároveň přebírali riziko, že nebude-li s to splácet on, zaplatí oni. Vždyť muselo být i jim jasné, že právě pro případ, že F. M. nebude splácet, byli do věci vtaženi jako spoludlužníci, po nichž se lze v takovém případě domáhat plnění. A do závazkového vztahu je jako další dlužníky vtáhl F. M., aby dosáhl na úvěr, nikoliv žalobkyně.
Ochrana slabší smluvní strany nemůže jít tak daleko, že by zcela potlačila jiné zásady ovládající vztahy soukromého práva hmotného, jako je autonomie vůle a zásada pacta sunt servanta (k tomu srov. např. dovolateli citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16 v čl. 16, 20 a 33 odůvodnění). Použití korektivu dobrých mravů je třeba považovat za krajní řešení (ultima ratio), neboť nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem a být na újmu principu právní jistoty (srov. např. shora citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 25 Cdo 2895/1999 a 32 Odo 466/2004). Ve zde souzené věci nevyšlo najevo nic takového, proč by bylo – ve světle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – uplatnění nároku ze smlouvy o úvěru proti dovolatelům postupem zneužívajícím, nepoctivým či z jiných důvodů nemravným, pro který by bylo poskytnutí soudní ochrany věřiteli neslučitelné s principem spravedlnosti. Lze dodat, že poměry ve zde souzené věci jsou nesouměřitelné s těmi, z nichž vycházel Ústavní soud v dovolateli odkazovaném nálezu; tam dlužnice uzavřela smlouvu v tísni, jíž věřitel zneužil k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti, navíc s cílem připravit ji o byt za neadekvátní cenu.
Dovolatelé výslovně napadli rozhodnutí odvolacího soudu též v té části jeho výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí .
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu