ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4351.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4351/2018-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ABSOLOOK s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 24708259, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované Zlato a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 04403231, zastoupené Mgr. Jurajem Kozicem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, o zaplacení částky 1 180 970 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 175/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 23 Co 109/2018-61, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 13. 10. 2017, č. j. 15 C 175/2016-31, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 180 970 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že odvolací soud se při řešení „vícero právních otázek procesního práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku a v návaznosti na to i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „zda nastane fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., jestliže usnesení, kterým byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřila (podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř.), neobsahuje předepsané formální náležitosti, a není proto veřejnou listinou“. Podle jejího názoru měl být originál kvalifikované výzvy podepsán samosoudcem, případně předsedou soudu pověřeným soudcem a nikoliv pouze asistentkou soudce, jak se stalo v projednávané věci a předmětné usnesení tak neobsahuje předepsané formální náležitosti, není proto veřejnou listinou a fikce uznání nároku nenastala. Prostřednictvím této otázky však nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, v rámci odvolacího řízení žalovaná tuto námitku neuplatnila, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu, na které dovolatelka odkazuje, neboť ta vycházejí z jiného skutkového stavu. V rozsudcích ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1594/2016, a ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2288/2012, Nejvyšší soud řešil otázku zcela chybějícího podpisu předsedy senátu nebo na jeho místě jiné oprávněné osoby na originále usnesení obsahující výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci však bylo předmětné usnesení vydáno asistentkou soudce, která jej i podepsala.
Dovolatelka dále předkládá otázku „zdali povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. v typově, skutkově a právně neobtížné věci, kterou lze hodnotit jako zcela jednoduchou věc, která nevyžaduje podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání“, majíc za to, že se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou cituje a argumentuje ve prospěch názoru, že v projednávané věci jde o jednoduchou právní věc, v rámci které je vydání kvalifikované výzvy vyloučeno. Od dovolatelkou citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, se odvolací soud při posouzení, zda povaha věci nebo okolnosti případu vyžadovaly vydání výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. neodchýlil, neboť uzavřel, že námitky ohledně jednotlivých vystavených faktur za plnění poskytnuté žalobkyní žalované podle smlouvy o dílo měla žalovaná uplatnit právě ve vyjádření k žalobě a že tyto námitky žalované k věci samé potvrzují, že povaha věci vyžadovala aplikaci ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, námitka případné vady řízení přípustnost dovolání nemůže založit, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu