ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4746.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4746/2018-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně RESORBENT, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, identifikační číslo osoby 25830694, zastoupené Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, proti žalované SILO TRANS s. r. o. , se sídlem v Horní Bříze, Tovární 724, identifikační číslo osoby 64830756, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení částky 299 851 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 49/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2018, č. j. 8 Co 167/2018-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 27 C 49/2017-39, uložil žalované zaplatit žalobkyni 299 851 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018).
O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů na odsátí znehodnoceného materiálu a jeho odvoz z areálu ArcelorMittal Ostrava a. s. ve výši 44 257 Kč s příslušenstvím, na manipulaci s hnědouhelným koksem v měsíci červenci roku 2013 ve výši 10 145 Kč s příslušenstvím a na dodání náhradního zboží ve výši 245 449 Kč s příslušenstvím. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.
Jelikož nároky na zaplacení škody za odvoz kalu z hnědouhelného koksu z areálu ArcelorMittal Ostrava a. s. ve výši 44 257 Kč s příslušenstvím a za manipulaci s hnědouhelným koksem v měsíci červenci roku 2013 ve výši 10 145 Kč s příslušenstvím nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nároky, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
Vzhledem k uvedenému přichází v úvahu přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podle ustanovení §237 o. s. ř. pouze v té jeho části, v níž zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody vzniklé dodáním náhradního zboží ve výši 245 449 Kč s příslušenstvím.
Dovolatelka formuluje otázku „existence hrubé nedbalosti na straně žalované“ majíc za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012. V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb., třeba považovat hrubou nedbalost, jakožto nedbalost nejvyšší intenzity, blížící se zavinění úmyslnému. Závěr o tom, zda se v konkrétním případě jedná o takovou hrubou nedbalost, je však vždy nezbytné zkoumat podle konkrétních okolností daného případu a přihlížet například k chování řidiče či jiných zaměstnanců dopravce, k úsilí, které dopravce vyvinul k ochraně zásilky, jeho zkušenostem, hodnotě přepravované zásilky, místu, kde ke ztrátě či poškození došlo, technickému zabezpečení zásilky, k pokynům odesílatele a jejich dodržení dopravcem apod. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že za hrubou nedbalost je možné považovat skutečnost, že řidič nedbal několika pokynů obsažených v objednávce k přepravě, neboť nerespektoval místo vykládky a náklad vyložil na jiném místě, nezkontaktoval osoby uvedené v objednávce a nepředal jim příslušnou dokumentaci, ignoroval upozornění pracovníka skládky, že je nepravděpodobné, aby materiál převážený prostřednictvím tzv. silocisterny byl na skládce volně vyložen, když tato skutečnost musela být žalované jako profesionálovi z její činnosti známá, a to zejména za situace, kdy devět předcházejících přeprav mezi stranami proběhlo v pořádku, že řidič nekontaktoval svého dispečera, aby si ověřil, kam má zboží složit, jak mu bylo doporučeno, postupoval zcela v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí v této části kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou formulovaná otázka „unesení důkazního břemene“, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98. Řešením této otázky se odvolací soud nezabýval, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Námitkou, že odvolací soud učinil skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, čímž zatížil své rozhodnutí vadou a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, dovolatelka znovu zpochybňuje správnost skutkového stavu zjištěného před soudy nižších stupňů. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pro úplnost lze uvést, že tvrzení dovolatelky o případném procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu