ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.5550.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5550/2017-216
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně STAV.SERVIS LAKAM, s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Střekov, Karla IV. 885/45, PSČ 400 03, identifikační číslo osoby 25621033, proti žalovanému A. M. , narozenému XY, dříve podnikajícímu pod identifikačním číslem osoby XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 194 354,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 96/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 1 Cmo 140/2016-174, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 1 Cmo 140/2016-174, v potvrzujícím výroku, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 61 Cm 96/2012-141, v té části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 153 649,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 27. 8. 2012 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení částky 194 354,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení, na základě tvrzení, že odstoupila od smlouvy o dílo na úpravu mezibytových a bytových příček a podhledů domu XY (dále též jen „akce XY“), uzavřené mezi účastníky, a požadovaná částka představuje rozdíl mezi částkou 727 020,80 Kč, kterou žalovanému uhradila v průběhu provádění díla, na straně jedné a částkou 573 371,17 Kč, která podle jejího mínění představuje obvyklou cenu provedených prací, pokud by nebyly provedeny vadně (s tím, že k zjištění obvyklé ceny bude třeba nařídit znalecký posudek), a částkou 40 705 Kč, kterou zaplatila třetí osobě za odstranění vad díla, na straně druhé.
Žalovaný především namítl, že částka 727 020,80 Kč, z níž žalobkyně vychází, zahrnuje i částku 193 600 Kč uhrazenou za práce na akci Velké Příklepy týkající se nemovitosti ve vlastnictví jednatele žalobkyně, a na akci XY mu byla zaplacena pouze částka 533 420,80 Kč, žádný přeplatek tedy neexistuje. Popřel též, že by jím provedené dílo bylo vadné. Podáním ze dne 6. 8. 2015 započetl z důvodu procesní opatrnosti proti žalobou uplatněné pohledávce pohledávku ve výši 120 000 Kč, jako nedoplatek za práce provedené pro žalobkyni na akci Ústí nad Labem a vyúčtované fakturou č. 201004 vystavené dne 7. 5. 2010 na částku 226 629,70 Kč, a pohledávku ve výši 301 629,90 Kč za práce provedené na akci XY, specifikované v neuhrazené faktuře ze dne 24. 11. 2011 č. 201110.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 61 Cm 96/2012-141, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění:
1) Dne 9. 6. 2011 žalobkyně odeslala žalovanému projektovou dokumentaci na dům XY, načež jí žalovaný dne 17. 6. 2011 zaslal cenovou kalkulaci, v níž se obecně uvádí počet m 2 bytových příček, počet m 2 izolace do příček a cena za tyto m 2 , celková cena uvedena není. Podle nepodepsaného návrhu smlouvy o dílo mělo být předmětem smlouvy zhotovení kompletního díla bytových a mezibytových příček SDK a podhledů SDK v 5. – 7. NP v uvedeném domě a cena díla měla být stanovena podle rozpočtu jako příloha smlouvy. K návrhu byla přiložena listina shodného obsahu jako e-mailová zpráva ze dne 17. 6. 2011.
2) Fakturou č. 201107 ze dne 28. 8. 2011 žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí práce na akci XY podle soupisu prací ke dni 29. 8. 2011 ve výši 262 516 Kč, včetně DPH, soupis prací je opatřen podpisem stavbyvedoucího žalobkyně pana H.
3) Fakturou ze dne 23. 9. 2011 (bez čísla) žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí práce podle soupisu prací ze stejného data ve výši 193 600 Kč, včetně DPH. Podle druhé verze této faktury měly být účtovány vícepráce na akci XY ke dni 23. 9. 2011 (soupis prací nebyl předložen). Ke třetí verzi faktury, označené číslem 18, znějící na stejnou částku a označené jako dílčí faktura za práce ke dni 23. 9. 2011, byl doložen soupis prací ze dne 5. 9. 2011 na domku ve Velkých Přílepech, v němž je uveden druh prací, jejich jednotlivé ceny a celková cena, tento soupis není nikým podepsán.
4) Fakturou č. 201109 ze dne 10. 10. 2001 žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí práce na akci XY podle soupisu prací z téhož data ve výši 270 904,70 Kč, včetně DPH, soupis prací je opatřen podpisem stavbyvedoucího žalobkyně pana H.
5) Fakturou č. 201110 ze dne 24. 11. 2011 žalovaný vyúčtoval žalobkyni dílčí práce na akci XY podle soupisu prací ke dni 21. 11. 2011 ve výši 301 629,90 Kč, včetně DPH, soupis je opatřen podpisem stavbyvedoucího žalobkyně pana H.
6) Žalobkyně uhradila žalovanému dne 5. 9. 2011 částku 262 516 Kč pod variabilním symbolem (dále jen „VS“) XY, dne 23. 9. 2011 částku 193 600 Kč pod VS XY a dne 18. 10. 2011 částku 270 904 Kč pod XY.
7) E-mailovou zprávou ze dne 9. 9. 2011 žalobkyně vyzvala žalovaného, aby provedl opravy zjištěné po prohlídce zástupce společnosti Knauf, zejména důkladně tmelil příčky k obvodovému zdivu, k podlahové a stropní konstrukci, doplnil dilatační pásku na ocelové konstrukce, stropní úchyty a profily do koupelny a kuchyně. Dopisem ze dne 20. 12. 2011 jej požádala, aby dokončil práce dle smlouvy o dílo na akci XY, s tím, že není dokončeno dotmelení všech příček sádrokartonu a šikmý podhled v 7. NP a dále jako vícepráce instalace dveřního pouzdra v 7. NP. Upozornila, že pokud žalovaný práce nedokončí, budou zadány jinému. Dopisem ze dne 29. 2. 2012 pak žalovanému oznámila, že pro jeho prodlení a porušení smlouvy odstupuje od smlouvy o dílo.
8) Fakturou č. 16/2012 ze dne 12. 4. 2012 vyúčtoval M. F. žalobkyni částku 40 705 Kč za dodávku a montáž sádrokartonových systémů v objektu XY.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k uzavření smlouvy o dílo způsobem předvídaným v §536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), nedošlo, neboť nebyl dohodnut rozsah díla a jeho cena, a uplatněný nárok posuzoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Vycházel z názoru, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran vzniku a výše bezdůvodného obohacení stíhá toho, kdo tvrdí, že k jeho újmě z tohoto titulu došlo. Vzal za prokázané, že žalobkyně zaplatila žalovanému za práce provedené na akci XY na základě faktur č. 201109 a 201107 a faktury bez čísla ze dne 23. 9. 2011 celkem částku 727 020,80 Kč s DPH, tj. 660 928 Kč bez DPH. Konstatoval, že žalobkyně k prokázání jí tvrzené hodnoty prací provedených žalovaným nedoložila ničeho. Ke svému tvrzení, že vyhotovila soupis prací žalovaného, nedoložila žádný důkaz, neprokázala, jak tvrzenou hodnotu prací vypočetla, z jakého rozsahu prací a z jaké ceny jednotlivých prací vyšla nebo o co ji opírá. Uvedla, že cenu stanovila odhadem, a navrhla, aby výši obohacení stanovil znalec ustanovený soudem, sama tedy tvrzenou výši bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi „hodnotou prací zaplacených žalovanému a tvrzenou hodnotou prací provedených žalovaným“ vůbec neprokázala a „svoji důkazní povinnost v rozporu se zásadou projednací přenesla na soud“. Soud prvního stupně k tomu uzavřel, že samotné neprokázání výše bezdůvodného obohacení jako jednoho z předpokladů pro vznik nároku z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. je důvodem pro zamítnutí žaloby.
Soud prvního stupně navázal, že žalovaný navíc namítl, že se na úkor žalobkyně v jí tvrzené výši nebohatil, neboť jí poskytl v jím tvrzené výši plnění a namítl jeho započtení. Soud uvedl, že vzal k námitce započtení za prokázané, že žalovaný provedl v období od 29. 8. 2011 do 21. 11. 2011 stavební práce na akci XY a za tyto práce přijal od žalobkyně celkem částku 660 928 Kč bez DPH. Druh prací, jejich rozsah, místo provedení, jednotlivé ceny a celkové ceny prací bez DPH, které žalovaný provedl, potvrdila žalobkyně prostřednictvím jí k tomu určeného pracovníka, stavbyvedoucího V. H., v soupisu provedených prací a následně vyúčtovaná a zaplacená cena prací odpovídala, s výjimkou nezaplacené ceny vyúčtované fakturou č. 101110 (zřejmě má být správně č. 201110), těmto soupisům. Soud prvního stupně argumentoval, že žalobkyně cenu těchto prací nikdy nezpochybnila, nikde netvrdila jinou cenu těchto prací. Vzal za prokázané, že žalovaný provedl pro žalobkyni ke dni 21. 11. 2011 další práce v hodnotě 274 209 Kč (bez DPH), když provedení těchto prací v druhu a rozsahu následně vyúčtovaných fakturou č. 101110 (správně č. 201110 – viz č. l. 72 spisu) ze dne 24. 11. 2011 potvrdil pověřený stavbyvedoucí pan H. v soupisu prací ze dne 21. 11. 2011, tyto práce však zůstaly nezaplaceny. Dovodil, že i s přihlédnutím k tvrzení žalobkyně v podání z 12. 8. 2015, v němž uvedla, že tuto fakturu neodsouhlasila proto, že žalovaný účtoval některé položky, které mu již zaplatila ve faktuře č. 201109 (konkrétně příčka w115, příčka w111, izolace do w115, izolace do w111 a podhled d112, a ochrana alu rohu), by hodnota provedených a neuhrazených prací ke dni 21. 11. 2011 činila částku 154 372 Kč bez DPH, jako rozdíl mezi fakturovanou cenou 246 209 Kč a částkou 119 837 Kč.
Soud prvního stupně vysvětlil s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, že při určení hodnoty prací vycházel z jejich ceny bez DPH. Uzavřel, že hodnota prací provedených žalovaným a zaplacených žalobkyní činila celkem 660 928 Kč a hodnota prací provedených žalovaným a žalobkyní nezaplacených, započtených v rámci jeho procesní obrany, činila 274 209 Kč, proto by důvodně započtená hodnota provedených a nezaplacených prací činila vyšší částku než žalobkyní tvrzené a neprokázané bezdůvodné obohacení (153 649,63 Kč). Dodal, že k dalšímu nároku uplatněnému ve výši 40 705 Kč jako náhrada škody za dodávku a montáž SDK M. F., tj. za odstranění vad díla, nelze „v případě nároku z titulu bezdůvodného obohacení přihlížet“, neboť žalobkyni takové právo nevzniklo. Závěrem poznamenal, že vzhledem k uvedenému se již nezabýval hodnocením dalšího započtení ve výši 120 000 Kč, a že zamítl návrhy žalobkyně na provedení důkazů výslechem M. F. a J. J. k prokázání, jaký rozsah prací žalovaný provedl, a k „prokázání nedokončení díla a jeho vad“, neboť vzhledem k zjištěnému stavu nejsou tyto důkazy pro věc rozhodné. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem určení hodnoty bezdůvodného obohacení pak zamítl „z důvodu, jak shora uvedl“, a navíc musí zde být alespoň předpoklad, že znalec bude mít konkrétně z čeho vycházet, což za současného stavu věci, kdy ani rozsah díla není znám (chybí soupis prací ke dni 23. 9. 2011 k zaplacené faktuře bez čísla) a rekonstrukce domu je dokončena, není daný případ.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku o věci samé, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 153 649,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. od 27. 8. 2012 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 40 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. z této částky od 27. 8. 2012 do zaplacení, jakož i ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, neboť žalobkyně neprokázala dohodu o ceně díla, a nárok žalobkyně je třeba posoudit jako nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. Konstatoval, že žalobkyně po poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 2 o. s. ř. uvedla, že po žalovaném požaduje z titulu bezdůvodného obohacení částku 153 649,63 Kč, což je rozdíl mezi žalovanému zaplacenou částkou 727 020,80 Kč s DPH a částkou 573 371,17 Kč s DPH, která představuje hodnotu prací žalovaným skutečně provedených, a dále požadovala zaplacení částky 40 705 Kč za opravu vad díla, a že žalovaný proti uplatněnému nároku započetl svou pohledávku na zaplacení faktury č. 201110 vystavené dne 24. 11. 2011 ve výši 301 629,90 Kč za práce provedené na akci XY, jejíž přílohou byl soupis prací potvrzených stavbyvedoucím žalovaného V. H. Konstatoval, že tento svědek ve své výpovědi uvedl, že prováděl kontrolu a odsouhlasování prací prováděných žalobcem (správně zřejmě žalovaným) a že podpis na soupisu provedených prací připojený k faktuře je jeho. Navázal závěrem, že soud prvního stupně z provedeného dokazování učinil správný závěr, že práce vyúčtované fakturou č. 201110 žalobce (správně zřejmě žalovaný) provedl, a i po odečtu žalovaným (zřejmě žalobkyní) zpochybňovaných položek činí hodnota žalobcem (správně žalovaným) provedených a žalovaným (správně žalobkyní) odsouhlasených prací částku 154 372 Kč. Vyjádřil názor, že na základě odsouhlasení prací žalovaným (míněna zřejmě žalobkyně) je třeba též uzavřít, že se jednalo o cenu prací obvyklou, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí srovnatelného plnění vynaložit, a usoudil, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 153 649,63 Kč z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení tudíž zanikl v důsledku jednostranného započtení učiněného žalovaným. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1568/2014 však soudu prvního stupně vytkl, že při stanovení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení podle §458 odst. 1 obch. zák. (zřejmě míněn obč. zák.) musí soud přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, má-li za následek snížení majetkového prospěchu, při ocenění majetkového prospěchu se tedy přihlíží ke všem vadám, které nějakým způsobem snižují hodnotu provedených prací. S odůvodněním, že z tohoto pohledu soud prvního stupně nárok žalobkyně na zaplacení částky 40 705 Kč dosud neposuzoval, v tomto rozsahu jeho rozhodnutí zrušil.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadla žalobkyně dovoláním, a to, jak uvedla, „z důvodu“, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „vychýlil“ od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V prvé řadě dovolatelka vytýká soudům nižších stupňů, že výši bezdůvodného obohacení nezkoumaly v souladu s judikaturou. Argumentuje, že podle judikatury Nejvyššího soudu, z níž konkrétně označila rozsudek ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), měly soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení zjišťovat, jaká byla obvyklá cena žalovaným provedených prací v daném místě a čase s přihlédnutím k vadám, které stavba vykazovala, a za tím účelem ustanovit znalce v oboru stavebnictví, neboť ke stanovení obvyklé ceny provedených prací je třeba odborných znalostí.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, např. se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nehodnotil výpověď svědka Humla ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Kdyby tak učinil, zjistil by, že tento svědek nemohl potvrdit správnost soupisu prací k faktuře č. 201110, ale pouze to, že soupis převzal.
Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, např. od jeho rozsudku ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, a porušit příkaz přihlédnout pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, jak mu ukládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, jestliže nevzal v úvahu, že ze soupisu provedených prací k faktuře č. 201110 dovolatelka zpochybňovala i další položky a uváděla, že žalovaným provedené dílo vykazovalo vady, a vůbec se tím nezabýval, ačkoliv „od bezdůvodného obohacení na její straně měl v obvyklé ceně prací zohlednit i vady“.
Rozpor s ustanovením §132 občanského soudního řádu a shora již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 396/2013 dovolatelka spatřuje též v tom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení ceny prací, ačkoliv se ve skutečnosti domáhala vrácení peněz, které žalovanému zaplatila.
Dovolatelka dále vytýká soudům nižších stupňů, že neprovedly jí navržené důkazy, podle jejího mínění pro věc zásadní, konkrétně výslech technického dozoru investora a pracovníků firmy, která práce po žalovaném opravovala a dokončovala. V nepřipuštění těchto důkazů spatřuje postup rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v té části, v níž byl odvolacím soudem potvrzen, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm by mělo být postaveno najisto, jaké práce byly vlastně provedeny a zda a v jakém rozsahu byly provedeny vadně, a za tím účelem by mělo být provedeno řádné hodnocení výpovědi svědka H. a provedeny dovolatelkou navržené důkazy. Poté by měla být za použití znaleckého posudku zjištěna obvyklá cena těchto prací.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání označil dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání shledal přípustným podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se při řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
V souladu s §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Stran výše bezdůvodného obohacení argumentuje soud prvního stupně tím, že druh a rozsah prací provedených žalovaným a jejich cenu potvrdila žalobkyně prostřednictvím jí k tomu určeného pracovníka – stavbyvedoucího V. H. v soupisech provedených prací a cenu těchto prací nikdy nezpochybnila, nikde netvrdila jinou cenu těchto prací. Takto žalovaným vyúčtovanou a žalobkyní odsouhlasenou cenu pak odvolací soud hodnotí jako cenu obvyklou. Tato konstrukce ve světle judikatury dovolacího soudu neobstojí.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi prosazuje názor, že v případě plnění bez právního důvodu, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek. V takovém případě je tedy nutno, obvykle pomocí znaleckého posudku, zjistit obvyklou cenu tohoto plnění (srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná). Ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, nýbrž je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu; pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, jehož vydání směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného (srov. např. rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009). Výše této peněžité náhrady se tedy neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění (srov. usnesení ze dne 20. l. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009). Cena díla, resp. cena jeho jednotlivých částí, sjednaná v zaniklé smlouvě je právně nevýznamná pro zjištění, oč se objednatel obohatil, tedy oč se plněním zhotovitele zvýšil jeho majetkový stav (srov. např. rozsudky ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3619/2017). Nelze přitom samozřejmě vyloučit, že takto stanovená výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení odpovídá i ceně sjednané (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010).
Tyto závěry, od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se v dané věci odchýlit, se prosadí i v poměrech zde souzené věci. Nelze-li při určení výše bezdůvodného obohacení získaného provedením výkonů vycházet z ceny, která byla sjednána neplatnou smlouvou, pak tam, kde smlouva o dílo nevznikla (popř. nevznikla platně) právě pro absenci určitého ujednání o ceně, nelze při určení výše bezdůvodného obohacení vycházet z odsouhlasení vyúčtované ceny, jež bylo provedeno na základě takové (neuzavřené či neplatné) smlouvy. Argument, že cenu potvrdila žalobkyně prostřednictvím jí k tomu určeného pracovníka v soupisech provedených prací, opomíjí, že jak popsaný mechanismus odsouhlasení, tak nakonec i akcentované příslušné pověření k jeho provedení má původ ve smlouvě o dílo, k jejímuž uzavření podle posouzení soudů pro absenci ujednání o ceně nedošlo.
Oporu ve spise nemá souběžně použitý argument, že žalobkyně cenu těchto prací nikdy nezpochybnila, respektive že netvrdila jinou cenu těchto prací. Žalobkyně sice již v žalobě předkládá tvrzení o obvyklé ceně, protože z nějaké vycházet musela, měla-li dostát své povinnosti žalovat konkrétní částku a opřít žalobu o tvrzení rozhodných skutečností, avšak jak již v žalobě, tak opakovaně v průběhu řízení se domáhá zjištění obvyklé ceny cestou znaleckého posudku. Protože výše obvyklé ceny je otázkou skutkovou, není jistě vyloučeno, aby soud vzal stran obvyklé ceny za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, jak to umožňuje §120 odst. 4 o. s. ř., vzhledem k popsanému procesnímu postoji žalobkyně tu však o nespornou skutečnost nešlo.
Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je při určení výše náhrady za provedené výkony třeba zohlednit též skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění, pokud mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srov. již rozsudek ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo, svazek 10, ročník 2000, str. 23, a shodně např. rozsudky ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015), odvolací soud nepřehlédl, avšak pochybil, jestliže způsobem, jakým rozhodl, otázku kvality provedených prací vytrhl z procesu zjištění obvyklé ceny, ačkoliv je jeho nedílnou součástí.
Napadené rozhodnutí již z tohoto důvodu nemůže obstát, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) je naplněn.
Dovolatelkou uplatněné námitky procesních vad nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť nezahrnují otázky procesního práva řešené odvolacím soudem. Je-li však dovolání přípustné, jak je tomu v souzené věci, dovolací soud zkoumá i z úřední povinnosti, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Především je třeba zdůraznit, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení, tedy z důvodu neunesení důkazního břemene, pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány [z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 1680, a rozsudky ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014]. Soud prvního stupně uzavřel (a odvolací soud se k tomuto jeho závěru nevymezil), že žalobkyně neprokázala výši bezdůvodného obohacení, neboť neprokázala rozsah prací provedených žalovaným, ačkoliv odmítl provést důkazy navržené žalobkyní právě k tomu, jaké práce a v jakém rozsahu a kvalitě žalovaný provedl. Není jasné, z jakého důvodu soud prvního stupně hodnotil tyto důkazy jako pro věc nerozhodné vzhledem k zjištěnému stavu věci, jestliže dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene stran rozsahu provedených prací a sám uvádí, že neprovedené důkazy byly navrženy právě k této skutečnosti („k prokázání, jaký rozsah prací žalovaný provedl, a k prokázání nedokončení díla a jeho vad“). Takový procesní postup se s citovanými judikatorními závěry zjevně neslučuje.
V zájmu hospodárnosti dalšího řízení je ostatně namístě připomenout judikatorní závěry, podle nichž řešení otázky, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. kdo z účastníků řízení je povinen ty které právně významné skutečnosti prokázat, vyplývá z příslušné hmotně právní normy, která je při právním posouzení věci aplikována. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu, tedy toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, neboť z její existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky [z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, svazek 7, rozsudek ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 268, a rozsudky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011]. Žalobkyně, která se domáhá vrácení peněžního plnění (jeho části), nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran toho, co zaplatila na základě smlouvy, která pro absenci obligatorní náležitosti nevznikla, popř. nevznikla platně. Jestliže žalovaný založil svou procesní obranu na tvrzení, že se na úkor žalobkyně neobohatil, neboť jí poskytl adekvátní věcné plnění, pak je tvrzení ohledně rozsahu a kvality jím provedených prací, od nichž se odvíjí jejich obecná cena, podle hmotného práva v jeho zájmu; čím vyšší bude obecná cena prací, tím méně bude z přijatých peněžních prostředků vracet, popř. nebude vracet nic.
Vzhledem k tomu, jak Nejvyšší soud posoudil právní význam odsouhlasení soupisů provedených prací V. H., je nadbytečné zabývat se námitkou vytýkající soudům absenci hodnocení výpovědi tohoto svědka.
Protože rozhodnutí soudů obou stupňů se v dovoláním dotčené části ruší a v řízení se bude pokračovat, je nadbytečné zabývat se zevrubně též námitkami, že soudy opomněly vzít zřetel na některé skutečnosti, který dovolatelka tvrdila nebo které vyšly jinak v řízení najevo. Soudy nižších stupňů vezmou v dalším řízení výhrady dovolatelky na vědomí a budou postupovat důsledně v intencích ustanovení §132, včetně části věty za středníkem, a §157 odst. 2 o. s. ř. a příslušných judikatorních závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v napadeném výroku správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto výroku zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné (odvolacím soudem potvrzené) části, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud považuje za vhodné coby obiter dictum dodat, že v dalším řízení by měly soudy nižších stupňů pečlivě zvážit, zda jde v souzené věci o situaci, kdy smlouva nebyla uzavřena (vůbec nevznikla), či zda není vzhledem k zjištěným okolnostem opodstatněn závěr, že smlouva nebyla uzavřena platně (vznikla, ale je neplatná) [srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 478/2012, a ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015]. V případě druhé z variant by se totiž uplatnilo ustanovení §457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému, co podle ní dostal, a vypořádání synallagmatického závazku (§560 odst. 1 obč. zák.) vzniklého vzájemným plněním podle neplatné smlouvy by se řídilo tímto ustanovením, způsobem podrobně vysvětleným v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněného pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudky ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, již shora citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1448/2015 a mutatis mutandis rozsudek ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1340/2018). V případě přijetí první varianty by se měly soudy výslovně vypořádat s otázkou, zda to byla žalobkyně, kdo se v důsledku provedení prací žalovaným obohatil.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu