ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.5956.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5956/2017-1112
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce věci žalobkyně DW Forklift s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Zličíně, Strojírenská 260/14, PSČ 155 21, identifikační číslo osoby 62416120, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované ALGECO s. r. o. , se sídlem ve Spytihněvi, Olšík 586, PSČ 763 64, identifikační číslo osoby 25520334, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně A. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 29/93, o zaplacení částky 43 264 559 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 3 373 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 195/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 Cmo 172/2016-1002, 4 Cmo 11/2017, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 Cmo 172/2016-1002, 4 Cmo 11/2017, v potvrzujícím výroku o věci samé a v obou výrocích o nákladech řízení, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-861, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 7. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-945, v zamítavém výroku o vzájemné žalobě a ve výroku o nákladech řízení o doplnění rozsudku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci po původní žalované TOUAX s. r. o., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 148/34, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 28160916, domáhala zaplacení částky 43 264 559 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě označené jako Smlouva na dodávky (dále též jen „smlouva na dodávky“ či „smlouva“) pro případ, že původní žalovaná jako objednatel odebere od žalobkyně jako zhotovitele menší než ujednaný počet výrobků.
Původní žalovaná žalobou uplatněný nárok popřela, a to paralelně z několika důvodů, v prvé řadě na základě argumentu, že smlouva na dodávky je neplatná z důvodu kolize jejích zájmů a zájmů osoby, která ji při uzavření smlouvy zastupovala, tj. A. F., vedlejšího účastníka na straně žalobkyně (dále jen „vedlejší účastník“ či „F.“). V průběhu řízení uplatnila vzájemnou žalobou právo na zaplacení částky 3 373 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout na její úkor tím, že v době od 1. 8. 2008 do 30. 6. 2010 bez právního důvodu užívala její stroje. Původní žalovaná tvrdila, že na základě smlouvy na dodávky byly žalobkyni předmětné stroje bezplatně zapůjčeny na dobu šesti měsíců, tj. do 6. 1. 2009, následně je tedy užívala již bez právního důvodu. Z důvodu neplatnosti uvedené smlouvy pak neexistoval právní důvod pro užívání strojů ani před datem 6. 1. 2009.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-861, uložil původní žalované zaplatit žalobkyni částku 41 860 668 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do požadavku na zaplacení částky 1 403 981 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-945, doplnil tento rozsudek o výrok pod bodem IV, kterým zamítl vzájemnou žalobu a rozhodl o nákladech řízení o doplnění rozsudku.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a původní žalovanou byla dne 7. 7. 2008 uzavřena smlouva, v níž se žalobkyně zavázala pro původní žalovanou zabezpečit výrobu ocelových dílů vymezených v prvním odstavci článku II. V článku III si strany sjednaly roční objem dodávek každého jednotlivého dílu v počtu kusů za rok s tím, že podle druhého odstavce se roční objem dodávek může měnit v rozmezí plus/mínus 25 %. Podle třetího odstavce měl objednatel zhotoviteli sdělit každého 25. příslušného měsíce množství kontejnerů, které se budou vyrábět v příštím měsíci, a každé úterý mu sdělit přesné množství každé položky na každý den následujícího týdne. Ceny jednotlivých dílů jsou v článku IV. smlouvy sjednány bez materiálu, když smlouva předpokládala i dodávky materiálu ze strany objednatele. Odstavce 6 až 8 článku IV. upravují bezplatné zapůjčení strojů objednatele zhotoviteli pro výrobu předmětných dílů s tím, že po uplynutí šesti měsíců trvání smlouvy se obě strany dohodnou, zda stroje budou zhotoviteli dále zapůjčeny, či zda mu budou nabídnuty k odprodeji, případně zda si zhotovitel zajistí vlastní výrobní zařízení. V článku VI. odst. 3 smlouvy se objednatel zavázal zaplatit zhotoviteli 50 % ceny z neodebraných výrobků (bez materiálu) jako náhradu za rezervaci výrobní kapacity, pokud odebere méně než 75 % ročního plánu dodávek (včetně dodávek sjednané tolerance). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou na 24 měsíců od data jejího podpisu s tím, že mohla být automaticky prodloužena o dalších 12 měsíců, pokud se žádná ze smluvních stran nevyjádří jinak alespoň 30 dní před koncem období, na které byla uzavřena.
Soud prvního stupně uvedl, že původní žalovaná předložila k prokázání svých tvrzení o rozdílných zájmech původní žalované a vedlejšího účastníka a jeho „zájmové skupiny“, do níž měla patřit i žalobkyně, obsáhlé přehledy těchto protichůdných zájmů včetně zpracovaných grafických schémat řízení a propojení některých osob kolem vedlejšího účastníka s příslušnými listinnými důkazy – převážně e-mailovou korespondencí vedlejšího účastníka. Hodlala tak prokázat, že vedlejší účastník podepisoval smlouvu jménem původní žalované s úmyslem dosáhnout pro ni nevýhodného outsourcingu výroby ocelových dílů u žalobkyně při zatajení francouzskému vedení společnosti o tom, že k výrobě bylo možné použít halu v XY a že při výběru dodavatele ocelových dílů pro původní žalovanou vedlejší účastník již předem plánoval, že tuto výrobu bude ve skutečnosti zajišťovat jeho společnost W. Soud prvního stupně usoudil, že z některých e-mailů lze sice dovodit zjevně úzké vztahy mezi vedlejším účastníkem a žalobkyní, za podstatnější však označil důkazy zachycující projevy osob, které byly oprávněny skutečně rozhodnout o uzavření smlouvy a následném ukončení smluvního vztahu s žalobkyní, tj. jednatele původní žalované pana R. W. a vedení francouzské mateřské společnosti T. – pana Ch. B.
Soud prvního stupně konstatoval, že původní žalovaná povinnost zajištěnou smluvní pokutou za roky 2009 a 2010 nesplnila a žalobkyně dopisem ze dne 2. 11. 2010 uplatnila nárok na smluvní pokutu. Dovodil, že vedlejší účastník se sice podílel na přípravě a uzavření smlouvy, činil tak ale podle pokynů jednatele původní žalované a zejména podle pokynů pana B. z vedení mateřské společnosti. Argumentoval, že o outsourcingu výroby ze závodu původní žalované na žalobkyni nerozhodoval před uzavřením smlouvy vedlejší účastník sám, když úkoly související s plánovaným zvýšením kapacity výroby původní žalované plnily i další osoby. Vyhodnotil jako nereálné, že by uzavření smlouvy s žalobkyní mohl jednoznačně ovlivnit pouze vedlejší účastník zejména tím, že by zatajil existenci možného využití haly v XY. Vyjádřil názor, že otázka výhodnosti či nevýhodnosti outsourcingu pro původní žalovanou není pro řízení relevantní za situace, kdy vedlejší účastník sám o uzavření smlouvy s žalobkyní či o jejím obsahu zjevně nemohl rozhodnout. Smlouvu na dodávky posoudil jako smlouvu kombinovanou, uzavřenou podle §409 a násl. a §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Ujednání smlouvy určující roční objemy dodávek dílů i o smluvní pokutě shledal zcela jednoznačnými. Žalobkyni dal za pravdu, že výše smluvní pokuty za neodebrané výrobky se vztahuje nikoli k 75 %, nýbrž k 100 % celkového plánovaného ročního objemu. S ujednáním, že smluvní pokuta představuje náhradu za rezervaci výrobní kapacity, se vypořádal tak, že je irelevantní, o jakou výrobní kapacitu se mělo konkrétně jednat. V otázce moderace smluvní pokuty podle §301 obch. zák. uzavřel, že neshledal mimořádné okolnosti, které by ji odůvodňovaly.
Ve vztahu ke vzájemné žalobě soud prvního stupně zjistil, že dopisem ze dne 5. 1. 2009 se původní žalovaná s odkazem na smlouvu dotazovala žalobkyně na další postup ohledně zapůjčených strojů, konkrétně na možnost jejich odkoupení. Žalobkyně dopisem ze dne 7. 1. 2009 nabídku na odkoupení strojů neakceptovala a žádala o vyjádření k jejich dalšímu zapůjčení či vrácení. Původní žalovaná jí dopisem ze dne 12. 1. 2009 sdělila, že jí budou stroje i nadále zapůjčeny „za stejných podmínek“ s tím, že o ně žalobkyně bude nadále řádně pečovat. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva na dodávky byla uzavřena platně a žalobkyně tedy stroje užívala na základě bezplatné zápůjčky sjednané v článku IV. odst. 6 smlouvy, a to i po uplynutí šesti měsíců trvání smlouvy, když bylo v intencích článku IV. odst. 8 smlouvy dohodnuto, že stroje budou dále žalobkyni zapůjčeny „za stejných podmínek“, čemuž nelze rozumět jinak, než že půjde nadále o užívání bezplatné.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně č. j. 36 Cm 195/2010-861 ve výrocích pod body I a III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok), doplňující rozsudek č. j. 36 Cm 195/2010-945 potvrdil (druhý výrok) a uložil původní žalované zaplatit na nákladech řízení o odvolání proti doplňujícímu rozsudku žalobkyni částku 53 530,40 Kč (třetí výrok) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně částku 26,55 Kč (dle odůvodnění má být správně 26 544 Kč) [čtvrtý výrok].
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platnosti smlouvy. K namítanému rozporu v zájmech mezi zástupcem a zastoupeným uvedl, že zhodnocením zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že o vyčlenění výroby ocelových dílů ze závodu původní žalované na žalobkyni nerozhodoval sám vedlejší účastník, byť se na její přípravě a uzavření podílel, a to podle pokynů francouzské mateřské společnosti, kdy tento krok byl již dříve, minimálně od počátku února 2008, zvažován samotnou původní žalovanou, resp. též vedením mateřské společnosti, z důvodu její vůle zvýšit v roce 2008 výrobní kapacitu v oblasti kontejnerů. Na přípravě smlouvy se tedy dle pokynů mateřské společnosti podílel nejen vedlejší účastník, ale i další osoby, z uvedeného důvodu tak nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná.
Odvolací soud dal soudu prvního stupně za pravdu též v tom, že smlouva na dodávky není smlouvou rámcovou, nýbrž realizační, že článek VI. odst. 3 smlouvy je určitým ujednáním o smluvní pokutě a že objednatele bylo možno podle tohoto ustanovení sankcionovat v případě, že neodebere alespoň 75 % ročního plánu dodávek, a to ve výši 50 % z ceny neodebraných výrobků ve vztahu ke 100 % ročního objemu. Dovodil, že faktická rezervace výrobní kapacity nebyla podmínkou vzniku nároku na smluvní pokutu, uplatnění nároku na smluvní pokutu neshledal v rozporu s poctivým obchodním stykem podle §265 obch. zák. a odmítl argumentaci původní žalované stran předpokladů pro moderaci smluvní pokuty. Usoudil však, že ze zjištění soudu prvního stupně nelze nijak dovodit, zda skutečně bylo odebráno méně než 75 % dohodnutého ročního objemu výrobků a tedy zda výše smluvní pokuty požadovaná žalobkyní a přiznaná soudem prvního stupně je správná.
Stran vzájemné žaloby se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že smlouva byla uzavřena platně a v řízení bylo zjištěno, že mezi smluvními stranami po uplynutí šesti měsíců došlo k dohodě, že stroje budou žalobkyni nadále zapůjčeny za stejných podmínek, z čehož lze dovodit, že bezplatně. Na základě uvedeného uzavřel, že žalobkyně se na úkor původní žalované bezdůvodně neobohatila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla původní žalovaná obsáhlým dovoláním, výslovně v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v tom, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Ve vztahu k prvnímu výroku napadeného rozhodnutí dovolatelka s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu zpochybňuje správnost závěrů odvolacího soudu, že smlouva na dodávky je smlouvou realizační, že ujednání o smluvní pokutě je platné, že nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl a že základem pro výpočet smluvní pokuty by byl rozdíl mezi 100% ročního plánu a množstvím skutečně odebraných výrobků, a prosazuje názor, že uplatnění předmětného nároku je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
V závěru o platnosti smlouvy se odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě od rozsudku ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řešení otázky jednání F. jako jejího zástupce nezaložil na posouzení existence či neexistence rozporu v zájmech, pominul veškerá její tvrzení a důkazy k nim navržené a ze všech relevantních okolností se zabýval pouze tím, že o uzavření smlouvy rozhodovaly i jiné osoby. Namítá, že právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, neboť soud se zabýval pouze jednou z mnoha otázek a s ostatními jejími argumenty se nevypořádal, včetně toho, že jakékoliv pokyny udělované jejím společníkem a jejím jednatelem vycházely z informací poskytnutých F., záměrně nepravdivých a zkreslených. Poukazuje na to, že podíl dalších osob na uzavření smlouvy nemůže nic změnit na faktu, že její zájmy a zájmy F. byly rozdílné a F. jednal v zájmu žalobkyně, potažmo své společnosti W., a v součinnosti s žalobkyní, resp. byl to on, kdo vyjednával za žalobkyni obchodní podmínky a i konkrétní znění smlouvy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3694/2012 prosazuje názor, že F. ji pro rozpor v zájmech nesměl zastupovat při sjednávání a podpisu smlouvy, a pokud tak učinil s úmyslem jednat na její úkor ve prospěch žalobkyně, je smlouva v důsledku porušení §22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. Odvolací soud podle jejího názoru formuloval „právní názor, který nebyl v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešen“, a sice že spoluúčast společníka společnosti s ručením omezeným při uzavírání smlouvy automaticky znamená, že nemůže existovat rozpor mezi zájmy společnosti a osoby, která za ni jedná, resp. že tato spoluúčast v zásadě zcela konvaliduje jinak protiprávní jednání zástupce společnosti. Popírá též, že by došlo k uzavření nové dohody o bezúplatném užívání strojů. Vytýká odvolacímu soudu, že vycházel z listin, z nichž však poznatek o takové dohodě nevyplývá, a ačkoliv autentičnost těchto listin popřela, soudy se s jejími námitkami nijak nevypořádaly.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku změnil tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá, případně aby jej v prvním výroku spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-861, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k druhému až čtvrtému výroku napadeného rozsudku navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil spolu s doplňujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-945, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a argumentuje ve prospěch názoru, že odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nepřípadné anebo že odvolací soud se od označené judikatury neodchýlil.
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná zanikla a jejím právním nástupcem se stala společnost ALGECO s. r. o., Nejvyšší soud proto rozhodl usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 32 Cdo 5956/2017-1100, že v dovolacím řízení bude namísto původní žalované pokračováno s touto společností.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolací soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 o. s. ř.).
Podle §218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. platí ustanovení §218 písm. b), §218a, §224 odst. 1 a 2 a §225 o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu obdobně.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v názoru, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015). Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, či usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 634/12). V situaci, kdy odvolací soud prvním výrokem napadeného rozhodnutí zrušil rozsudek soudu prvního stupně č. j. 36 Cm 195/2010-861 ve výrocích pod body I a III, jimiž bylo dovolatelce uloženo zaplatit žalobkyni částku 41 860 668 Kč s úrokem z prodlení a hradit náklady řízení, nemohla být dovolatelce způsobena újma na jejích právech, která by zrušením či změnou rozhodnutí odvolacího soudu v příslušném rozsahu mohla být odstraněna, neboť ve vztahu k ní již došlo k odklizení pro ni nepříznivého rozhodnutí soudu prvního stupně (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 145/2014, ústavní stížnosti proti němuž podané Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2396/14, a ze dne 12. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2696/14, či usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1152/2017). Žalovaná zjevně podává dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho kasačním výroku nikoliv proto, že nesouhlasí se zrušením části pro ni nepříznivého rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž proto, že není spokojena s jeho odůvodněním; dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však přípustné není (srov. §236 odst. 2 o. s. ř.).
Ve vztahu k prvnímu výroku napadeného rozhodnutí tedy dovolání není přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho druhém (potvrzujícím) výroku dovolání subjektivně přípustné je a je přípustné též objektivně, neboť odvolací soud se při posouzení otázky (ne)platnosti smlouvy pro rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného ve smyslu §22 odst. 2 obč. zák. odchýlil od dovolatelkou označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde přitom o otázku, na jejímž řešení rozhodnutí o vzájemné žalobě závisí, a to v celém rozsahu, neboť v případě neplatnosti smlouvy o dodávkách by zřejmě neobstála ani odvolacím soudem zjištěná dohoda, že stroje budou nadále zapůjčeny za podmínek sjednaných právě v uvedené smlouvě.
Jelikož Nejvyšší soud nehodlá svou ustálenou rozhodovací praxi v řešení této otázky měnit (neshledává k tomu žádné důvody), pojí se se závěrem o přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako důvodného.
Podle §22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
Ustanovení §13 odst. 1 věty druhé obch. zák. stanoví, že právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Podle 15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi k ustanovení §22 odst. 2 obč. zák. opakovaně vyjadřoval. Vysvětlil především, že ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je vyloučen ze zastupování především proto, aby se v právním úkonu, který sjedná jménem zastoupeného, prosadila vůle zastoupeného a aby obsah právního úkonu nebyl ovlivněn zájmy zástupce na úkor zastoupeného (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1640/2004, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 189/05). Rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného musí reálně existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí. Při posuzování rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného je třeba vždy vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby bylo možno náležitě zabezpečit ochranu zájmů zastoupeného (srov. např. rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3305/10, usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3146/08, a usnesení ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006, či ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018). Zástupce, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, tedy není oprávněn jednat jménem zastoupeného a právní úkon, který přesto jeho jménem učiní, bude neplatný podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (k tomu srov. např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3694/2012).
Ustanovení občanského zákoníku o zastoupení (tj. rovněž §22 odst. 2) lze podpůrně aplikovat na případy nepřímého jednání podnikatele – právnické osoby, kterým je mj. i jednání prostřednictvím jeho zaměstnanců (pracovníků), neboť se jedná o formu zákonného zastoupení právnické osoby ve smyslu §20 odst. 2 věty první obč. zák.; nepřímé jednání podnikatele je jednání, při kterém projevuje vůli zástupce, a to jménem a s důsledky pro zastoupeného podnikatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008). Shora uvedené závěry stran rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného se tak v plné míře uplatní též v souzené věci, v níž se jedná právě o takovou situaci, neboť vedlejší účastník uzavřel smlouvu na dodávky za původní žalovanou v pozici jejího zaměstnance (generálního manažera).
Odvolací soud opřel svůj závěr, podle něhož smlouva o dodávkách není neplatná, o argument, že na přípravě smlouvy se dle pokynů mateřské společnosti podílel nejen vedlejší účastník, ale i další osoby. Z jeho rozhodnutí (ani z rozhodnutí soudu prvního stupně) není patrno, jakou normu hmotného práva aplikoval, zejména zda vycházel z ustanovení §22 obč. zák. Na toto ustanovení neodkazuje a nevykládá je se zřetelem na poměry zde souzené věci a z jeho rozhodnutí tak není zřejmé, co v rovině právního posouzení z uvedených skutkových závěrů vlastně dovozuje. Měl-li za to, že učiněné skutkové zjištění (podle něhož o vyčlenění výroby ocelových dílů ze závodu dovolatelky na žalobkyni nerozhodoval sám F., byť se na její přípravě a uzavření, míněno zřejmě smlouvy, podílel, a to podle pokynů mateřské společnosti, kdy tento krok byl již dříve, minimálně od počátku února 2008, zvažován samotnou dovolatelkou, resp. též vedením mateřské společnosti) opodstatňuje samo o sobě závěr, že tu při uzavírání smlouvy o dodávkách rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného nebyl, pak takové právní posouzení se s citovanými judikatorními závěry neslučuje.
Účelem ustanovení §22 odst. 2 obč. zák. je ochrana zájmů zastoupeného; jde o to, aby se v právním úkonu, který sjedná zástupce jménem zastoupeného, prosadila skutečná vůle zastoupeného a aby obsah právního úkonu nebyl ovlivněn zájmy zástupce na jeho úkor. Posouzení rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného musí vycházet z povahy konkrétního právního úkonu, jakož i ze všech okolností případu tak, aby byla ochrana zájmů zastoupeného efektivně zabezpečena. Těmto požadavkům odvolací soud v souzené věci nedostál. I kdyby o vyčlenění výroby ocelových dílů ze závodu dovolatelky na žalobkyni rozhodla sama dovolatelka (její orgány, tj. jediný společník při výkonu působnosti valné hromady anebo její statutární orgán – jednatel v rámci obchodního vedení společnosti), zůstává nezodpovězena otázka zcela zásadního významu, kdo a za jakých okolností sjednával a dohodl konkrétní obsah smlouvy, mimo jiné též závazek dovolatelky k minimálnímu odběru výrobků žalobkyně a smluvní pokutu za jeho porušení a také např. cenu dodávek.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o vzájemné žalobě, je z uvedených důvodů neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomuto závěru by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se zevrubně zbývajícími dovolacími námitkami souvisejícími s rozhodnutím o vzájemné žalobě, které jsou procesní povahy. Budou-li soudy znovu posuzovat, zda došlo k dohodě o dalším bezúplatném zapůjčení strojů, neopomenou se vypořádat s námitkami žalované popírajícími pravost listin předložených žalobkyní.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v tom rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v této části, tj. v druhém výroku, kterým byl potvrzen doplňující rozsudek soudu prvního stupně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné jeho části (tj. na jeho doplňující rozsudek), Nejvyšší soud proto zrušil v této části též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu