ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.948.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 948/2019-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce D. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení částky 526 607 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 25/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, č. j. 20 Co 241/2018-140, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 mezitímním rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 11 C 25/2016-116, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu po právu.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ žalobního nároku je opodstatněn v rozsahu 40 % pojistného plnění.
Odvolací soud uzavřel, že žalobce si počínal značně lehkovážně, porušil prevenční povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, a též povinnost dbát o to, aby pojistná událost nenastala, sjednanou v čl. VII odst. 7 pojistných podmínek, tím, že pojištěné vozidlo vědomě provozoval s podhuštěnou pneumatikou, tedy s rizikem jeho nepojízdnosti, aniž by měl ve vozidle připravenou rezervu nebo funkční kompresor, a tím, že nepojízdné vozidlo odstavil na odlehlém místě mimo obec a ponechal ho tam přes noc, ač se k němu mohl s rezervní pneumatikou vrátit již ten samý den či mohl využít sjednanou asistenční službu pojišťovny. Podle odvolacího soudu toto porušení povinností mělo podstatný vliv na vznik pojistné události a žalovaná byla podle čl. XII bodu 2 pojistných podmínek oprávněna snížit pojistné plnění, přičemž odpovědnosti dovolatele za vznik pojistné události v důsledku tohoto nedbalého jednání odpovídá snížení pojistného plnění o 60 %.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Namítá nesprávné posouzení právních a skutkových okolností věci. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. jeho zrušení (správně změnu) a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhuje dovolání zamítnout, napadený rozsudek považuje za správný.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku „v jaké výši žalobci vznikl nárok na pojistné plnění“. Na posouzení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, neboť odvolací soud rozhodoval pouze o základu nároku žalobce na pojistné plnění a nikoliv o jeho výši. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolání by nebylo přípustné ani v případě, pokud by otázkou „výše nároku na pojistné plnění“ měl dovolatel na mysli určení rozsahu, v němž odvolací soud shledal opodstatněným základ nároku na pojistné plnění, neboť žádné z dovolatelem citovaných rozhodnutí, od kterých se měl podle jeho přesvědčení odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, se na projednávanou věc nevztahuje. Tato rozhodnutí jsou založena na zcela odlišném skutkovém základě. V rozsudku ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda porušení povinnosti pojištěného bez zbytečného odkladu oznámit pojistiteli, že nastala pojistná událost, bylo důvodem pro zvětšení rozsahu následků pojistné události. Rozsudek ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 904/2003, se týkal posuzování vědomosti pojištěného o porušení konkrétních povinností řidiče a v rozsudku ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1202/2003, byla řešena otázka vzniku nároku na pojistné plnění v důsledku porušení způsobu zabezpečení pojištěného majetku sjednaného v pojistné smlouvě v souvislosti s limitem plnění pojišťovny při krádeži vloupáním a loupežném přepadení. Nepřípadný je též odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, v němž dovolací soud učinil závěr, že porušení povinností pojistníka spočívajících v neohlášení dopravní nehody, jež měla být příčinnou pojistné události, policii, v jehož důsledku nehoda nebyla policií šetřena, a dále spočívající v ohlášení pojistné události pojistiteli s téměř dvouměsíční prodlevou, mělo podstatný vliv na zjištění, popř. na určení výše pojistného plnění.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je při posouzení otázky, zda porušení povinnosti pojištěným mělo podstatný vliv na vznik pojistné události, a také při stanovení přiměřené míry snížení pojistného plnění třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci individuálně, bez paušálního přesahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3482/2012, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010). V projednávané věci odvolací soud v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyšel ze zjištění o konkrétních okolnostech vzniku pojistné události.
K námitce dovolatele, že splnil veškeré povinnosti rozumně požadované od pojištěného, lze dodat, že dovolatel si musel být vědom toho, že odstavením vozidla (nemalé hodnoty) pro nepojízdnost, kterou mohl s ohledem na již zjištěný únik vzduchu z pneumatiky a nefunkční kompresor ve vozidle předpokládat, na odlehlém místě přes noc výrazně zvýší možnost (riziko) vzniku jeho poškození oproti běžným situacím, jaké při parkování vozidla nastávají. Přesto neučinil adekvátní kroky k tomu, aby za této situace riziko vzniku pojistné události snížil na obvyklou míru, byť mu v tom nebránily žádné závažné skutečnosti. Takové jednání nelze považovat za zachování běžné obezřetnosti, jakou bylo možno na dovolateli vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. Argumentuje-li dovolatel tím, že místo, kde bylo vozidlo odstaveno, není odlehlé, a že nebylo prokázáno, zda pneumatika byla poškozena již dříve nebo až krátce před odstavením vozidla, zpochybňuje tím správnost skutkových zjištění, na kterých odvolací soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatele týkající se jeho chování po pojistné události při šetření policie. Otázka případného porušení povinností dovolatele při šetření pojistné události nebyla pro napadené rozhodnutí určující, neboť odvolací soud závěr o právu žalované na snížení pojistného plnění založil výlučně na tom, že dovolatel porušil prevenční povinnost před vznikem pojistné události.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí ve vztahu ke stanovení přiměřené míry snížení pojistného plnění, uplatňuje tím námitku vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Tvrzení dovolatele o této vadě nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže. Nad rámec výše uvedeného lze k této námitce dodat, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Odvolací soud v rozsudku popsal rozhodné okolnosti případu, z nichž vycházela jeho úvaha o stanovení přiměřené míry snížení pojistného plnění v rozsahu podílu odpovědnosti dovolatele za vznik pojistné události.
Spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání též v tom, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, patrně přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (nově posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá dovolatel, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení bude pokračovat a o všech nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu