ECLI:CZ:NS:2019:32.ICDO.38.2018.1
MSPH 93 INS XY
193 ICm XY
sp. zn. 32 ICdo 38/2018-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně B.G.M. holding a. s. , se sídlem Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 43873871, zastoupené Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, proti žalované České exportní bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 34/701, identifikační číslo osoby 63078333, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem se sídlem v Praze, V Celnici 1034/6, o popření pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice TRADE B.G.M. a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 26155681, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 193 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 93 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice TRADE B.G.M. a. s., identifikační číslo osoby 26155681 (dále též jen „dlužnice“), vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, pohledávku č. P1 tvořenou čtyřmi dílčími pohledávkami. Žalobkyně jako přihlášený věřitel podáním ze dne 16. 9. 2015 celou pohledávku č. P1 popřela.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 193 ICm XY, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 5. 2017, č. j. 193 ICm XY, a ve znění opravného usnesení ze dne 2. 6. 2017, č. j. 193 ICm XY, určil, že pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY jako pohledávky č. P1, a to dílčí pohledávka č. 1 v částce 262 900 630,47 Kč, dílčí pohledávka č. 2 v částce 4 400 982,55 Kč, dílčí pohledávka č. 3 v částce 4 898 758,71 Kč a dílčí pohledávka č. 4 v částce 862 635,06 Kč, jsou pohledávkami po právu, s tím, že jsou zajištěné zástavními právy specifikovanými ve výroku (výrok I.), určil, že dílčí pohledávka č. 3 v částce 916 736,66 Kč není po právu (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. a potvrdil jej ve výroku I. ve znění, že se zamítá žaloba o popření pohledávek žalované uplatněných v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, a to pohledávky č. P1/1 ve výši 262 900 630,47 Kč, č. P1/2 ve výši 4 400 982,55 Kč, č. P1/3 ve výši 4 898 758,71 Kč a č. P1/4 ve výši 862 635,06 Kč zajištěných zástavními právy specifikovanými ve výroku (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „dle názoru žalobce dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a pakliže řešena byla, má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, eventuelně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, eventuelně soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, jestliže co do přípustnosti dovolání v jeho úvodu uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která „dle názoru žalobce dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a pakliže řešena byla, má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V další části dovolání pak formuluje přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Dovolatelka má za to, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru o tom, že „pokud vznikne pojistná událost dle Pojistné smlouvy If z příčiny teritoriálního rizika, tak v takové situaci může žalovaná po společnosti TRADE BGM bez dalšího vymáhat úvěr, navzdory tomu, že pro případ teritoriálního rizika byla pro žalovanou i společnost TRADE BGM sjednána pojistná ochrana dle Pojistné smlouvy If a pojistné plnění z Pojistné smlouvy If mělo poskytnutý Úvěr refundovat“.
Namítá, že odvolací soud při interpretaci obsahu předmětných smluv postupoval formalisticky a nezjišťoval skutečnou vůli účastníků, a v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3777/2008, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, jako na rozhodnutí, od nichž se patrně odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil. Soudy nižších stupňů se však od těchto rozhodnutí neodchýlily a stanoveným pravidlům pro výklad právních úkonů dostály. Soud prvního stupně (jehož skutkovým i právním závěrům odvolací soud přisvědčil) prováděl rozsáhlé dokazování, v němž mimo jiné zjišťoval vůli stran a uzavřel, že nezjistil jiný úmysl smluvních stran, než který je obsažen v písemném znění předmětných smluv.
Dovolatelka má dále za to, že výklad smluv provedený soudy nižších stupňů je v rozporu se zásadou neminem laedere, která je „úzce spjata se zákonným požadavkem na chování v souladu s dobrými mravy“. Na podporu své argumentace dovolatelka cituje konkrétní rozhodnutí týkající se otázky dobrých mravů, majíc za to, že odvolací soud se od těchto rozhodnutí odchýlil. Názoru dovolatelky však nelze přisvědčit, neboť citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu, který je pro posouzení, zda výkon práv a povinností je v rozporu s dobrými mravy, určující. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, šlo o vyklizení bytu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 624/2001, o vydání osobního automobilu, tedy o situace zcela odlišné od té, z níž dovolatelka dovozuje nemravné jednání žalované, přihlásila-li do insolvenčního řízení své pohledávky ze smlouvy o úvěru, kterou dlužnice neplnila. Pro úplnost se dodává, že výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, na který odkazuje dovolatelka, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Ve zbytku dovolací argumentace dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku a ani z obsahu dovolání není zjistitelné, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka zakládá podstatnou část dovolací argumentace na své vlastní verzi toho, jaká údajně byla skutečná vůle stran při uzavírání pojistné smlouvy If o pojištění úvěru, a soudům nižších stupňů vytýká způsob, jakým hodnotily důkaz výslechem svědků P. a A. a listinou Schéma exportního financování. Dovolatelka tedy zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu