ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2177.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2177/2019-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce L. Ž. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Fikrem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti žalovanému J. P. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o zaplacení 447.600 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 208 C 10/2014, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2018, č. j. 69 Co 12/2018-264, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení (smluvních) úroků z půjčky v celkové výši 900.000 Kč.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 208 C 10/2014-152, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 900.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 69 Co 12/2018-264, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 447.600 Kč, ve zbytku jej změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce půjčil v roce 2004 žalovanému 7.460.000 Kč na rekonstrukci jeho domu XY; žalobce rekonstrukci zařizoval a práce financoval. K předání částek 500.000 Kč a 3.000.000 Kč došlo před svědky M. a H., zbývající část půjčky ve výši 3.960.000 Kč žalobce podle dohody účastníků vynaložil s vědomím žalovaného na objekt XY; sám tuto částku získal půjčkami od svědků K. (560.000 Kč a 2.000.000 Kč) a V. (1.400.000 Kč). Dne 1. 9. 2004 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu o půjčce, v níž uvedli, že žalobce tohoto dne poskytl žalovanému 15.000.000, které mu on vrátí do 1. 9. 2019, a současně se žalovaný zavázal hradit žalobci úroky z půjčky ve výši 2 % ročně, se splatností nejpozději do 31. 12. každého kalendářního roku. Žalovaný úroky nehradil. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud právně dovodil, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce 7.460.000 Kč se sjednanými úroky ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Písemná smlouva o půjčce uzavřená účastníky dne 1. 9. 2004 byla simulovaným právním úkonem, neboť vyšlo najevo, že žalobce podle ní žalovanému finanční obnos 15.000.000 Kč nepředal, a smlouva sloužila žalobci pouze jako potvrzení o závazcích žalovaného vůči němu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci řízení dovolání, která Nejvyšší soud projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání účastníků nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je tak povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Výtka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012 a od na něj navazující judikatury, nepřiznal-li mu žalovaný nárok z jiného právního důvodu než požadoval, i když skutkové okolnosti umožňovaly posoudit ho podle ustanovení upravujících smlouvu o úvěru (§497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013), neobstojí. Právní úvaha žalobce, že mu sjednané úroky náleží, jelikož smlouva o úvěru nevyžaduje ke své platnosti reálné předání finančních prostředků, je založena primárně na jeho vlastní verzi skutkového stavu věci; tvrdí totiž, že vůle účastníků promítající se do smluvních ujednání směřovala ke sjednání závazku žalobce poskytnout žalovanému kdykoliv na požádání finanční prostředky až do výše 15.000.000 Kč, které bude žalovaný čerpat podle průběhu rekonstrukce objektu XY. Žalobce přehlíží, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit a nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění, ani samotné hodnocení důkazů, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Napadá-li žalobce vlastní skutkovou argumentací správnost právního závěru, že právní vztah účastníků vzešel ze smlouvy o půjčce (která má na rozdíl od smlouvy o úvěru reálnou povahu), pomíjí, že jeho kritika právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, a nejde tudíž o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že se neuplatní ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, v němž se dovolací soud zabýval smlouvou o úvěru z pohledu okamžiku poskytnutí finančních prostředků.
Žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce ve smyslu §657 obč. zák., a vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil otázku promlčení uplatněného práva. Ve svém dovolání sice výslovně avizuje užití dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., z obsahu tohoto podání je však zcela zřejmé, že použitá právní argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje; je rovněž (stejně jako je tomu u dovolání žalobce) založená na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, na němž je právní posouzení založeno. Žalovaný prosazuje, že v řízení nebylo prokázáno, že mu žalobce 7.460.000 Kč sjednaným způsobem předal (odevzdal) a že se účastníci dohodli na splatnosti půjčky do 1. 9. 2019 a úrocích ve výši 2 % ročně. Nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědí svědků) z hlediska jejich věrohodnosti. Teprve na podkladě vlastní skutkové verze kritizuje odvolacím soudem přijaté právní závěry a namítá rozpor napadeného rozhodnutí stran vzniku závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce a promlčení uplatněného s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3334/2012), Jak již bylo uvedeno v souvislosti s dovoláním žalobce, vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá-li žalovaný - dovolávaje se přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5184/2015, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně existence smlouvy o půjčce, přehlíží, že závěr o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné skutečnosti důkazní břemeno, je sice závěrem právním, avšak závěr, že účastník důkazní břemeno (ne)unesl, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 808/2009, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, nebo ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013). Ani tato námitka tudíž nemůže přípustnost jeho dovolání založit.
Pokouší-li se žalovaný (bez bližší argumentace) prostřednictvím odkazů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, rekriminovat odvolací soud, že nepoučil žalobce podle §118a o. s. ř. o jeho povinnosti tvrzení, upozorňuje Nejvyšší soud, že již ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, přijal a odůvodnil závěr, že poučení podle §118a odst. l a 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však byla žaloba zamítnuta (jako v nyní projednávané věci) nikoli proto, že by účastník neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl zde důvod pro postup soudu podle §118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle citovaného ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat.
Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž žalovaný své dovolání bez bližší argumentace doplnil, jsou nepřiléhavé pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz projednávaných za procesní úpravy účinné do 30. 6. 2009 (viz rozsudky ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2227/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3878/2008), případně pro jejich zjevnou právní odlišnost (viz usnesení ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4520/2017).
Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné, jestliže provedením důkazů výslechy (i nových) svědků odvolací soud prolomil koncentraci řízení, a výtkou, že odvolací soud nesprávně odmítl jeho námitku ohledně postoupení pohledávky, žalovaný nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání - §241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Nepředložil-li ani jeden z dovolatelů k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti podaném žalovaným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu