ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1008.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1008/2019- 701
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové o dovolání obviněné L. T. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 7 To 19/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 7 To 19/2019, ve výroku o trestu .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr.ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněná L. T. se odsuzuje podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let .
IV. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou .
Zbývající část rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 7 To 19/2019, zůstala nezměněna.
V. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání podané obviněnou odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 2 T 46/2018, byla obviněná L. T. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku (správně zvlášť závažný zločin). Uvedeného zvlášť závažného zločinu se podle skutkových zjištění dopustila tím, že:
v přesně nezjištěné době, od propuštění z porodnice v odpoledních hodinách dne 17. 1. 2016 do ranních hodin dne 19. 1. 2016, v obci XY, ulice XY, v rodinném domě č. p. XY, jako matka své nezletilé dcery, poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterou v domě držela v utajení, bez vědomí svého partnera a otce dítěte, J. B., nar. XY, a členů jeho rodiny, o jejíž zdraví byla povinna v rámci své rodičovské odpovědnosti řádně pečovat, patrně motivována snahou utlumit hlasové projevy nezletilé, aby nedošlo k jejímu prozrazení, podala této v přesně nezjištěném množství látku obsahující etylalkohol, ačkoliv je všeobecně známo, že tento děti požívat nesmějí z důvodu škodlivých účinků na jejich organismus, a obžalovaná si musela být vědoma toho a přinejmenším srozuměna s tím, že podáním alkoholu v níže uvedeném množství novorozenému dítěti může tomuto způsobit vážnou poruchu zdraví a jeho bezprostřední ohrožení na životě v důsledku poruchy základních životních funkcí, přičemž v důsledku tohoto jednání v ranních až dopoledních hodinách dne 19. 1. 2016 došlo k úmrtí poškozené AAAAA, jehož bezprostřední příčinou byl otok mozku se selháním základních životních funkcí při akutní otravě etylalkoholem, který byl zjištěn v krvi zemřelé poškozené v množství 0,63 g/kg, přičemž k dosažení této koncentrace v krvi nezletilá AAAAA musela požít nejméně 1,7 g etylalkoholu.
Za tento zvlášť závažný zločin uložil Krajský soud v Praze obviněné podle §145 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2018, sp. zn. 2 T 46/2018, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 7 To 19/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ji pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 7 To 19/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující do výroku o vině a trestu. Současně v neprospěch obviněné podal dovolání nejvyšší státní zástupce směřující do výroku o trestu z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněná v rámci podaného dovolání namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně uvádí, že soudy nižší instance nesprávně právně posoudily skutek, kterým byla uznána vinnou, jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, ačkoliv měl být skutek právně posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje na skutečnost, že podle názoru soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil soud druhého stupně, jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna, neboť podáním alkoholu dítěti může dojít k fatálním následkům spočívajícím ve smrti.
Podle dovolatelky ovšem ani jeden ze soudů neuvedl a neodůvodnil, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl. Skutečnosti duševního života významné pro právní závěr o tom, zda je tu dáno zavinění a v jaké je formě, jsou přitom předmětem dokazování stejně jako ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (výslovná citace). Obviněná následně uvádí, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá její srozumění se způsobením vážné újmy na zdraví nebo ohrožení na životě a základních životních funkcí dcery. Takový závěr je v rozporu s tím, jak jednotliví svědci její vztah k dceři vnímali, a neodpovídá ani tomu, že tím, že si dceru vzala z porodnice, riskovala jediné zázemí, které měla, což učinila proto, aby se o dceru mohla starat. Nebyl zjištěn ani motiv pro to, aby podala alkohol dceři, když soudy toliko uzavřely, že pravděpodobně chtěla utlumit hlasové projevy poškozené. Poté rozvádí svou tíživou situaci v dané době z pohledu osobního, ekonomického, sociálního, jejího věku, práce, rodinných vztahů aj. Zdůrazňuje, že po porodu se chtěla přestěhovat k babičce, ve které měla oporu, stejně jako ve své tetě, které tuto možnost připustily. Namítá, že i v případě, že by látku obsahující alkohol dceři podala, jednala by pouze z důvodu zabránění pláče poškozené, a proto by její jednání mělo být posouzeno jako nedbalostní a nikoliv úmyslné. Ze svědeckých výpovědí podle obviněné vyplývá, že měla k dětem kladný citový vztah, a to byl i jeden z důvodů, proč poškozenou nesvěřila k adopci. Podle jejího názoru z provedených důkazů nelze dovodit, že by byla srozuměna s tím, že by mohla způsobit dceři těžkou újmu na zdraví, a to ani v eventuálním úmyslu.
V závěru dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl, neboť rozhodnutí dovolacího soudu je možno učinit na základě skutkového stavu zjištěného v napadeném rozhodnutí, a uznal ji vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí trest v rámci zákonné sazby §143 odst. 1 tr. zákoníku. Obhájce obviněné v rámci veřejného zasedání dále navrhl, aby popř. věc byla vrácena soudu druhé stupně.
Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že obviněné byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákonu za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Následně shrnul průběh trestního řízení a upozornil na nejdůležitější části odůvodnění soudu druhého stupně vztahujícím se k použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatuje, že soud druhého stupně shledal v případě obviněné mimořádné okolnosti vybočující ze vzorce obvyklých pachatelů této trestné činnosti a odůvodňující aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, když výslovně vyjmenoval skutečnosti, které postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku podle soudu odůvodňovaly, když v tomto směru poukázal na řadu okolností, které obviněné polehčovaly.
Podle nejvyššího státního zástupce nelze se závěry soudu druhého stupně souhlasit. Následně nejprve vymezil podstatu a princip aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zdůraznil, že musí být splněny kumulativně tři podmínky. Těmito podmínkami je existence určitých okolností případu anebo poměru pachatele, v jejichž důsledku by použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku v příslušné skutkové podstatě bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a přitom lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Zdůrazňuje, že postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku je mimořádný a jeho použití nemůže odůvodnit samotná existence některých obecných polehčujících okolností ve smyslu §41 tr. zákoníku (např. doznání pachatele, dosavadní trestní bezúhonnost). Tyto okolnosti lze ve většině případů považovat za obvyklé, nikoliv výjimečné okolnosti případu, které by mohly odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Pro mimořádné snížení trestu musí být dány okolnosti atypické, v běžných případech se nevyskytující, a to do té míry, že ani trest na spodní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Nejvyšší státní zástupce se posléze ještě věnuje vymezení okolností případu spoluurčujících závažnost trestného činu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce soud druhého stupně své závěry pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody postavil především na specifických okolnostech případu, za které považuje polehčující okolnosti podle v §41 písm. e), f) a o) tr. zákoníku. Konstatuje, že oba soudy učinily závěr, že obviněná spáchala trestný čin pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů. S tímto argumentem se podle nejvyššího státního zástupce lze ztotožnit jen v omezeném rozsahu, když jedinou okolnost, kterou by bylo možno v případě obviněné hodnotit jako ne zcela obvyklou okolnost, představuje problematický vztah s matkou, když s ostatními osobami měla vztahy urovnané (babička, teta, přítel, rodinný příslušníci). V rodině přítele našla v podstatě náhradní rodinu, přičemž závěr, že prarodiče vnouče nepřijmou, nebyl ničím podložen, naopak by jí pravděpodobně nabídli pomoc a podporu. Obviněná z vlastního rozhodnutí nevyužila možnost se svěřit babičce o narození dítěte, když se nakonec rozhodla, že dítě k adopci nedá. Podle nejvyššího státního zástupce není neobvyklou situací ani skutečnost, že bez cizího zavinění navodila situaci, z níž nemohla nalézt východisko, byť toto bylo velmi prosté a přímo se nabízelo. Za výjimečné okolnosti případu svědčící ve prospěch obviněné, nelze považovat skrývané těhotenství a následné utajování přítomnosti novorozence v domě plném lidí, kteří by byli schopni dítěti poskytnout pomoc.
Za neobvyklou nelze považovat ani skutečnost, že matka, která se dopustila trestné činnosti na svém dítěti, je jistým způsobem závislá na dalších osobách, když ekonomická situace mladých matek, samoživitelek, zpravidla nebývá nijak uspokojivá. Nejvyšší státní zástupce poznamenává, že to byla právě obviněná, která na nastolenou situaci reagovala nepřijatelným způsobem, dítě před biologickým otcem skrývala, ačkoliv partnerské soužití pokračovalo. Mimořádnou okolností odůvodňující snížení trestu pod dolní hranici zákonné sazby nelze spatřovat ani ve věku obviněné, byť podle znaleckého posudku byla obviněná osobou ve věku blízkém mladistvým, neboť věk má zcela jinou váhu u trestných činů proti životu, navíc spáchaný zavrženíhodným způsobem na dítěti několik dní starém. Z tohohle pohledu se soud druhého stupně vůbec nezabýval tím, jakou kvalitu má věk obviněné ve vztahu k podmínkám mimořádného snížení trestu. Ve vztahu k naplnění zákonné podmínky, že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, státní zástupce akcentuje, že postoj obviněné ke spáchanému trestnému činu se ani tři roky po činu nezměnil, obviněná si svou vinu nepřipouští, což jí nelze klást k tíži, ovšem její postoj vykazuje zjevnou absenci jakékoliv sebereflexe, což je důležitým předpokladem pro náležitou nápravu obviněné. Současně se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje ani s názorem soudu druhého stupně ohledně vyhodnocení významu délky trestního řízení pro použití §58 tr. zákoníku. V rámci úvah soudu druhého stupně zcela chybí jednoznačné vyjádření, zda bylo shledáno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, z jakých důvodů a kdo jej měl zapříčinit. Připomíná, že je nutné přihlížet k chování osob, složitosti případu, způsobu projednání příslušnými orgány a zejména vzít v úvahu §1 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně se zaměřil jen na konstatování zátěže, které byla vystavena obviněná, přičemž tato se ovšem nacházela v procesním postavení obviněného pod dobu jednoho roku. Všechny shora uvedené skutečnosti soud druhého stupně ve vztahu k dalším okolnostem případu výrazně přecenil.
Psychický stav obviněné popsaný ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie rovněž nelze považovat za mimořádný. U obviněné nebyla shledána nepříčetnost, zmenšená nepříčetnost, rozrušení způsobené porodem či jakákoliv duševní choroba, pouze byla konstatována disociální porucha osobnosti jako stav dlouhodobý (méně zralá, chladná, méně strukturovaná, méně empatická, méně citová, hůř kooperující, s malým zájmem o společenské normy a konvence). Nelze pominout, že obviněnou vůbec situace podle znalkyně MUDr. G. Leblové nezneklidňovala a nezajímá se o to, co se stalo. V případě obviněné tak nelze dovodit existenci výjimečných okolností případu, jež by protiprávní jednání obviněné nějak výrazně odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli, a že by její poměry byly natolik specifické, aby založily podklad pro nepřiměřenost trestu v zákonné trestní sazbě. Nelze přehlédnout naopak skutečnost, že se trestné činnosti obviněná dopustila jako matka vůči bezbrannému dítěti, o které se měla starat a pečovat o něj.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ rozhodnutí jiným způsobem vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V rámci veřejného zasedání pak navrhl, aby popřípadě ve věci rozhodl sám Nejvyšší soud.
Na dovolání nejvyššího státního zástupce obviněná reagovala vyjádřením ze dne 26. 6. 2019 prostřednictvím svého obhájce, v němž opětovně uvádí, že její jednání mělo být kvalifikováno podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně v případě, že by byla použita stávající právní kvalifikace jejího jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, tak soud druhého stupně zcela správně použil §58 odst. 1 tr. zákoníku, když tak postupoval s ohledem na okolnosti případu a její poměry. Obviněná posléze odkazuje na svoji situaci v době, kdy mělo dojít ke spáchání skutku, zdůrazňuje svůj věk, nedostatečné zázemí, rodinnou situaci, vztah s přítelem a obavy ze ztráty přítele i zázemí z důvodu neplánovaného těhotenství, ponechání si dítěte bez vědomí přítele (nedání dítěte k adopci). Podle názoru obviněné okolnosti případu a její poměry vybočují z obvyklého standardu a jsou v tomto směru mimořádné. Uvádí, že použití nesnížené sazby trestu by pro ni bylo nepřiměřeně přísné s poukazem na její věk a trestní bezúhonnost. Pobyt ve věznici je pro ni velmi tvrdou životní zkušeností a trest převyšující 8 let by pro ni mohl mít likvidační dopady do budoucna, přičemž nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhuje, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo jako nedůvodné zamítnuto (odmítnuto).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 652/2019, vyslovil k dovolání obviněné, nejprve shrnul průběh rozhodovací činnosti soudů ve věci, poté uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje obviněná jeho naplnění. Uvádí, že byť námitka obviněné týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v podobě nepřímého úmyslu byla uplatněna v mezích zvoleného dovolacího důvodu, dovolatelka svoji argumentaci do značné míry založila na zpochybňování skutkových zjištění soudů, a na vlastním výkladu provedených důkazů a skutečností. Státní zástupce v rámci svého vyjádření k dovolání obviněné rovněž vymezuje skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 471/2018), srozumění (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 292/2015), zavinění (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 839/2018). Poukazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, z něhož vyplývá závěr, že újma na životě i zdraví u některých osob je mnohem pravděpodobnější, a proto lze pachateli přičítat i těžší následek, k jehož zavinění postačí i zavinění z nedbalosti. V projednávaném případě nelze dospět k jinému závěru, než že obviněná jednala podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v úmyslu nepřímém.
K námitkám obviněné k posouzení jejího zavinění státní zástupce konstatuje, že obviněná řešila jen zdánlivě bezvýchodnou situaci tak, že podala jen několik málo dní starému novorozenci fatální dávku látky obsahující etylalkohol, což vedlo k jeho smrti. Poukazuje na skutečnost, že ačkoliv přesná pohnutka jednání obviněné nebyla zjištěna, jakákoliv jiná pohnutka nežli snaha utišit novorozeně, aby nebylo zaznamenáno ostatními obyvateli domu, by byla ještě zavrženíhodnější, a proto byla v úvahách soudů posouzena jako nejpravděpodobnější. Státní zástupce podotýká, že je všeobecně známo, že požití alkoholu je provázeno závažnými negativními důsledky pro lidské zdraví, přičemž při požití nadměrného množství alkoholu dochází k otravě organismu. Již ve druhém stadiu alkoholového opojení dochází ke zvracení, které u novorozence vyžadujícího soustavnou péči může přivodit jeho smrt udušením. Stav ve třetím stadiu alkoholového opojení nebezpečně ohrožuje život každého člověka, neboť může dojít k zapadnutí jazyka a k ucpání dýchacích cest. I zde hrozí udušení vdechnutím zvratků. V posledním 4. stadiu otrávený umírá zástavou dýchání a selháním srdce. Nadto uvádí, že pro každého platí obecně závazný právní předpis upravující požívání alkoholických nápojů (zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů), z něhož lze dovodit obecně známé skutečnosti k nepříznivým účinkům alkoholických nápojů pro osoby mladší 18 let. Obviněná byla ve věku, kdy jako každý příčetný a běžně uvažující člověk, byla velice dobře informována o nebezpečném vlivu alkoholu na lidský organismus a zdraví dětí, zejména pak u novorozence zcela odkázaného na výživu od matky, tedy dítěte s dosud zcela nevyvinutými vnitřními orgány a v podstatě s minimální schopností jeho organismu odbourávat alkohol. V dané věci není žádný prostor pro tvrzení, že obviněná bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že své dceři nijak neublíží, jestliže jí podá dávku alkoholu.
Ve vztahu k psychickému stavu obviněné státní zástupce uvedl stejné skutečnosti, které již zazněly v dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné. Na závěr konstatuje, že nepřímý úmysl obviněné vyplývá z objektivních skutečností zjištěných na podkladě souhrnu ve věci provedených důkazů (podání pro novorozence nepřípustné látky s etylalkoholem, nezájmem o zdravotní stav dítěte, pravděpodobnou pohnutku). Naopak podle mínění státního zástupce nebyly zjištěny žádné poznatky o jiném možném nahlížení na obviněnou než na každého běžně uvažujícího a soudného člověka, kterému musí být zcela jasné, že podání látky obsahující etylalkohol novorozeněti může na jeho zdraví zanechat velmi těžké následky v podobě vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, jak je na ně pamatováno v §122 odst. 2 tr. zákoníku. Ve vztahu ke svědeckým výpovědím prokazujícím kladný vztah obviněné k poškozené uvádí, že žádné takové nejsou, neboť dceru dovezla z porodnice v utajení před všemi ostatními.
V závěru vyjádření navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněná zaslala Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření nejvyššího státního zástupce k jejímu dovolání, která soudu došla 20. 8. 2019. Nejprve uvedla, že se svým právním zástupcem není v kontaktu a po Nejvyšším soudu žádá pomoc v její věci. Uvádí, že do výkonu trestu odnětí svobody nastoupila sama za podpory jejího přítele. Ke složení senátu ani k jednotlivým soudcům u Nejvyššího soudu nemá námitek a souhlasí se zasedáním. Popisuje vlastními slovy situaci v nemocnici, kde poškozenou porodila, poté se podrobně vyjadřuje ke znaleckému posudku z odvětví psychologie a psychiatrie vypracovaném PhDr. Markem Preissem a MUDr. Gabrielou Leblovou, když se zabývá jednotlivými vlastnostmi a povahovým charakterem (méně citlivá, chladnější, s nezájmem o společenské normy a konvence, s neprojevováním zájmu o situaci s dcerou, aj.). Současně uvádí, že si pořídila panenku a obléká ji do oblečků po zemřelé dceři AAAAA. Uvažovala o dalším miminku, neboť být mámou je nádherný pocit, nicméně když se dozvěděla, že by se nástup trestu oddálil o 9 měsíců a 1 rok věku dítěte, okamžitě změnila názor, neboť by přišla o nejdůležitější okamžiky jejího dítěte a přítel by na vše byl sám. Nesouhlasí ani se závěry soudního znalce, že poškozená zemřela na otravu alkoholem. Novorozené dceři podávala pouze mateřské mléko a k alkoholu má odpor, neboť její matka byla a je alkoholička. Podle jejího názoru došlo k chybným testům a žádá o přezkoumání. Nadto akcentuje, že byla odsouzena za okolnosti, že doba úmrtí byla neznámá, podáním látky v neznámém množství a neznámého druhu alkoholu látky. Neztotožňuje se ani s názorem soudů, že jednala úmyslně, když naopak se vším pomáhala (vydání telefonu, SIM karty, souhlas s DNA testy, kamerovými záznamy, detektorem lži). Poukazuje na chování psychiatrických lékařů, kteří ji odmítali pomoct. Její psychický stav se projevil na běžném fungování, současně i na intimním životě s partnerem, nedokončila ani školu, vše zapomíná, ve výkonu trestu byla několikrát fyzicky napadena. Tvrdí, že pobyt ve vězení nezvládá. S přítelem se chce rozejít, aby mu zajistila šťastný život s jinou milující ženou.
Nicméně na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží v rámci projednání podaných dovolání z hlediska uplatněné dovolací argumentace pouze k podání, jež bylo podáno obviněnou prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., když dovolání může obviněná podat toliko prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud nemůže přihlížet jako k dovolacím námitkám k argumentaci obviněné, kterou uplatnila v rámci své repliky k vyjádření státního zástupce, k jejímu podanému dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla obviněná uznána vinnou. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněné uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné a nejvyššího státního zástupce. Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném posouzení zavinění na smrti novorozence a nejvyšší státní zástupce dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z nenaplnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace obou dovolatelů je možno konstatovat, že obviněná, jakož i nejvyšší státní zástupce v podstatě uplatnili námitky právně relevantním způsobem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněné. Ve vztahu k námitce obviněné ohledně nesprávného právního posouzení skutku podle §145 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku místo §143 odst. 1 tr. zákoníku, resp. nesprávném posouzení jednání obviněné jako jednání v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, namísto nedbalostního jednání podle §16 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení formy zavinění dle §15 tr. zákoníku nebo §16 tr. zákoníku je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Jedná se tedy o otázku hmotného práva, přestože jde o jiné hmotněprávní posouzení než právní posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl proto dovolatelkou uplatněn právně relevantním způsobem.
Z pohledu použité argumentace obviněné Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost, tuto nepomíjely, když dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém (viz str. 11, bod 28. rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 5, bod 21. rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba uvést, že při řešení otázky zavinění je třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, přičemž při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy tak, jak se projevily ve skutkových zjištěních a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Jednání obviněné bylo soudy nižších stupňů právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku. U uvedeného trestného činu se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 3 tohoto ustanovení se vyžaduje nedbalost, když v případě úmyslného zavinění by muselo být jednání obviněné kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku.
Obecně platí, že o zavinění ve formě nepřímého úmyslu (dolus interectus) se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
Jak již bylo naznačeno, zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. V případě nedbalostního zavinění, jehož se obviněná dovolává, platí, že podle §16 tr. zákoníku je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Zde se ještě sluší poznamenat, že zákon rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Jak možnost, tak povinnost předvídat, se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243).
Mezi nepřímým úmyslem podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebývá ojedinělé, že mezi těmito formami zavinění existuje pouze nepatrná dělící hranice. Zpravidla záleží na zcela specifických a konkrétních skutečnostech daného případu. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé.
Z výše uvedeného lze dovodit, že při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 234 – 243) . Vědomostní složka zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
V projednávaném případě lze podle Nejvyššího soudu existenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dovodit nejen z jednání obviněné vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku. Především je třeba uvést, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná byla uznána vinou smrtí novorozence, o kterého byla povinna v rámci rodičovské odpovědnosti řádně pečovat, jenž prokazatelně zemřelo vlivem podání látky s obsahem alkoholu (etylalkoholu v množství nejméně 1,7 g). Ze skutkových zjištění, podložených výsledky dokazování, je nepochybné, že obviněná byla jedinou osobou, která o přítomnosti novorozence v domě rodičů partnera věděla, a tudíž byla jedinou osobou, která alkohol novorozenci mohla podat, přičemž není pochyb o tom, že ke smrti poškozené došlo v důsledku akutní otravy etylalkoholem. Zde se sluší poznamenat nad rámec shora uvedených závěrů, že provedeným dokazováním bylo vyloučeno, že by se etylalkohol mohl dostat do těla novorozence jinak než přímým podáním, když byla vyloučena varianta, že by se etylalkohol mohl dostat do těla poškozené požitím mateřského mléka nebo v rámci ošetřování poškozené, popř. prostým podáním minerální vody s přichutí mandarinky, jež sama o sobě obsahovala nepatrné množství etanolu nebo ošetřením prsů obviněné přípravkem obsahují etylalkohol. Při posuzování zavinění obviněné nelze především pominout, že jak sama obviněná uvedla, měla zkušenosti s péčí o malé děti, když se starala o mladší sourozence. Tedy bylo jí známo, jak je třeba o nezletilé děti pečovat, že těmto je třeba věnovat zvýšenou pozornost a ve vztahu k nim vyvinout i zvýšenou míru opatrnosti, která musí být tím větší, čím je nezletilé dítě mladší. Navíc se jedná o všeobecně známou skutečnost, která musela být obviněné známá vzhledem k jejímu věku. Obviněné bylo známo, že pečuje o novorozence, který je zcela odkázán na její péči, přičemž novorozenci vyžadují všeobecně speciální péči, např. při manipulaci s nimi, neboť ještě nemají zcela vyvinuté kosti v lebce, nemohou ani požívat běžné jídlo, mohou požívat jen mateřské mléko, popř. umělou mateřskou výživu, nemohou jim být podávány běžné léky jako dospělým jedincům, nemohou pít všechno co dospělí jedinci, neboť by je to mohlo ohrozit na životě. Již z tohoto pohledu muselo být obviněné zřejmé, že požití alkoholu novorozencem je velmi nebezpečné a že ho to může přímo ohrozit na zdraví a životě a že požití alkoholu novorozencem může tomuto způsobit těžkou újmu na zdraví. Jinak řečeno, obviněná jako běžná průměrně inteligentní osoba musela vědět, že novorozenec je mnohem zranitelnější než dospělá osoba a že mu podáním alkoholu může způsobit přinejmenším těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba také zdůraznit, že o nebezpečí alkoholu pro novorozence svědčí i skutečnost, že těhotným ženám je doporučováno a v podstatě zakázáno pít v těhotenství alkohol, neboť může dojít k ohrožení plodu, což je rovněž všeobecně známá skutečnost. Rovněž kojící matky jsou upozorňovány na skutečnost, že nemají v době kojení dětí požívat alkohol. Zde je také třeba odkázat na §11 odst. 5 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, podle kterého je zakázáno podávat osobě mladší 18 let alkoholický nápoj [v době spáchání skutku podle §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který byl zákonem č. 65/2017 Sb. nahrazen]. Jinak vyjádřeno, zákon výslovně zakazuje podávat obecně dítěti alkohol, a to právě z důvodu všeobecně známých negativních následků na duševní a fyzický vývoj dětí. Pokud tedy obviněná podala poškozené látku, která obsahovala etylalkohol, musela být srozuměna s tím, že takové jednání může způsobit poškozené přinejmenším těžkou újmu na zdraví, takže jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve vztahu k způsobení těžšího následku spočívajícího v smrti poškozené je třeba uvést, že k jeho způsobení postačí i zavinění z nedbalosti, přičemž lze mít za to, že ve vztahu ke způsobení smrti poškozené jednala obviněná ve vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněná poukazuje na skutečnost, že nebyl prokázán motiv jejího jednání, z čehož zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že jednala v úmyslu nepřímém, jedná se v podstatě o skutkovou námitku, která není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že ze zjištěného skutkového stavu se podává, že takto pravděpodobně obviněná jednala v úmyslu utlumit hlasové projevy poškozené, když tento motiv jejího jednání se skutečně jeví jako nepravděpodobnější, když nikdo z dalších obyvatel domu rodičů partnera nevěděl, že poškozenou do domu přivezla, přičemž se snažila takovou skutečnost držet v tajnosti, když se s biologickým otcem poškozené dohodla na adopci poškozené. V souvislosti s námitkami obviněné je třeba uvést, že soudy za dané situace volily pro obviněnou nejpříznivější motiv jejího jednání, když každý jiný motiv trestné činnosti by nasvědčoval tomu, že by bylo namístě zvažovat jinou přísnější kvalifikaci jejího jednání [§140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku]. Navíc skutečnost, že by nebyl zjištěn motiv trestné činnosti obviněné, nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedení motivu není součástí hmotněprávního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
Na základě shora uvedených skutečností bylo bezdůvodných pochybností prokázáno, že obviněná si musela být vědoma toho, že podání jakékoliv alkoholické látky dítěti starému několik dní může mít fatální negativní důsledky na jeho zdraví spočívající v nebezpečí způsobení mu trvalého poškozené zdraví, přičemž s těmito následky vzhledem ke svému věku, osobním skutečnostem a obecně známým skutečnostem musela být srozuměna. Jinak řečeno, obviněná sice primárně nechtěla poškozené těžkou újmu na zdraví způsobit (nejednala tak v úmyslu přímém), ale pro případ, že ji způsobí, s tím byla srozuměna. Uvedený hrozící následek byl tudíž pokryt úmyslným zaviněním v podobě nepřímého úmyslu obviněné.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že nelze přehlédnout, že nejen podle trestního zákoníku, ale i podle Úmluvy o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989 je nutné poskytovat zvýšenou ochranu právě malým dětem, o to více několika denním novorozencům, jejichž nesamostatnost a závislost na dospělých osobách jim prakticky znemožňuje se účinně či dostatečně bránit právě proti požití alkoholických nápojů a pro něž jsou důsledky požití látek obsahující etylalkohol o to fatálnější.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že použitá právní kvalifikace aplikace §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku je zcela přiléhavá a soudy nižší instance ji použily zcela správně a řádně. Navrhované ustanovení §143 tr. zákoníku nebylo namístě aplikovat. Proto lze považovat dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce , který podal dovolání v neprospěch obviněné, je třeba uvést následující. Na úvod Nejvyšší soud musí konstatovat, že pokud nejvyšší státní zástupce napadl výrok o trestu z rozsudku soudu druhého stupně s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jeho argumentaci je nutno z hlediska použitého důvodu dovolání považovat za právně relevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 26, č. T 617, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1583/2018 ).
Obecně platí, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se použije v mimořádných případech, čemuž nakonec nasvědčuje označení tohoto ustanovení jako mimořádné snížení trestu odnětí svobody a použití tohoto ustanovení je výjimkou z běžného stavu a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. R I/1965). Proto jeho použití nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Jinak vyjádřeno, při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutno respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Platí, že se nemůže jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.).
Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku tedy nepředstavuje pravidelný postup soudu, a proto jeho aplikaci nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně R 24/1966-III.). Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně R II/1967).
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem postačí alespoň jedno z nich. Okolnostmi případu se rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Okolnostmi případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku mohou být i takové skutečnosti, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují . Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možností nápravy pachatele vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva pachatele) ovlivňující možnost nápravy pachatele mnohdy vyplývají z okolností rozhodných i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a hodnotí se v rámci osoby pachatele. Proto postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého z těchto hledisek. Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze rovněž považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně R 11/1968-I. a R 21/1970), vážnou nemoc pachatele (srov. přiměřeně R 47/1974), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. přiměřeně R 35/1963), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 (srov. přiměřeně R 50/1970), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. přiměřeně R 19/1967, R 52/1967 a R 3/1970), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně R 50/1970), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (srov. B 3/1987-38), vzájemné úmyslné usmrcení dvou osob, které je způsobem dobrovolného ukončení jejich života (srov. R 6/1998), odsouzení pachatele cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který byl z podstatné části vykonán (srov. B 1/1988-10), apod. Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku jenom za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§39 tr. zákoníku), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§41 a §42 tr. zákoníku).
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že z dikce ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit, že pro aplikaci tohoto ustanovení musí být splněny tři podmínky, které musí být splněny kumulativně, když pokud některá z těchto podmínek není splněna, nepřichází použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v úvahu. Jedná se o podmínku, že:
a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Na rozdíl od soudu druhého stupně má Nejvyšší soud za to, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, když v projednávaném případě nebyla naplněna podmínka takových okolností případu nebo poměrů obviněné, které by ve své kvantitě či kvalitě odůvodňovaly aplikaci tohoto ustanovení. Především je třeba uvést, že soud druhého stupně při aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku odkázal na zjištěné poměry a okolnosti případu, když výslovně nerozlišil, co považuje za poměry pachatele a co za okolnosti případu (viz str. 6, bod 25. rozsudku soudu druhého stupně), když z bodu 22. rozsudku toliko vyplývá, že odkazuje na polehčující okolnost ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákoníku, jako bezúhonnost obviněné a věk blízký mladistvým, přičemž následně také poukazuje na psychický stav obviněné, která tajila své těhotenství, a rodinné poměry a dobu, která uplynula od spáchání skutku a zahájení trestního stíhání. Lze se toliko domnívat, že soud druhého stupně převážně odkazuje na okolnosti případu, když poukazuje na skutečnost, že obviněná musela těhotenství tajit, její rodinné poměry, dobu trestního řízení.
Z pohledu argumentace soudu druhého stupně je třeba uvést, že pokud se týká dosavadní bezúhonnosti obviněné, tak je třeba zdůraznit, že ve věku 18 let není nic mimořádného, že člověk na hranici dospělosti nebyl dříve trestně stíhán a současně že nespáchal ani žádný přestupek. Mimořádnou skutečností tedy není, když lidé na hranici mladistvých vstupují mezi dospělé jako bezúhonné osoby. Tato skutečnost nemůže sama o sobě založit použití §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 833/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 634/2012). Při posuzování věku jako polehčující okolnosti si v daném případě také nelze vystačit pouze s konstatováním věku obviněné, byť v případě obviněné skutečně i s ohledem na znalecké zkoumání lze věk obviněné posoudit jako věk blízký mladistvým. Je tomu tak proto, že proces dospívání je věcí značně individuální, takže přiznání této polehčující okolnosti závisí také na úrovni fyzické, duševní a mravní vyspělosti pachatele, na stupni jeho socializace a na tom, zda a jak se tyto skutečnosti projevily na spáchaném trestném činu, resp. jaké charakteristiky typické pro osoby mladistvé a pro jejich chování měly na jeho páchání vliv. Při správném posouzení, zda uvedená polehčující okolnost obviněné svědčí či nikoli a v jakém rozsahu, je namístě vzít v úvahu i charakter trestné činnosti, jíž se dopustila. Obecně lze mít za to, že věk ještě výrazněji nepřekračující hranici 18 let může hrát jinou roli např. u pachatele majetkového deliktu nebo trestné činnosti výtržnického charakteru a rozdílnou u pachatele závažného trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo násilné kriminality a trestných činů proti životu a zdraví, jehož se navíc dopustila matka na svém několika denním narozeném dítěti. Z tohoto pohledu se soud druhého stupně věcí nezabýval vůbec, když je třeba mít za to, že věk obviněné sice představoval polehčující okolnost, ale nikoliv ovšem natolik výraznou, aby ji bylo možno považovat za výjimečnou skutečnost odlišující se od jiných případů tohoto druhu. Rovněž odkaz na tíživou rodinnou a osobní situaci byl ze strany soudu druhého stupně proveden jistým zjednodušeným způsobem, když s použitou argumentací je možno se ztotožnit jen v určitém omezeném rozsahu. V tomto směru je třeba uvést, že byť lze skutečně připustit, že obviněná neměla dobrý vztah s matkou, což potvrdili i slyšení svědci, tak na druhé straně ze svědeckých výpovědí, ale i výpovědi samotné obviněné je nepochybné, že obviněná měla dobrý vztah se svými prarodiči, zejména s babičkou a také svojí tetou. Rovněž rodina jejího partnera k ní měla dobrý vztah, když jí poskytla možnost bydlení v samostatném patře jejich domu, chovala se k ní slušně a zajišťovala základní vyživovací stránku. Jinak vyjádřeno, její rodinná situace nebyla nijak výjimečná z toho pohledu, že by byla výrazně odlišná od situace, ve které se nachází jiné mladé matky. Zde se sluší poznamenat, že pokud se obviněná obávala odmítnutí své dcery partnerem a jeho rodinou, tak její obava na tomto místě neobstojí, když oporu a zázemí chtěla získat podle vlastního vyjádření u své babičky, což nakonec bylo prokázáno i provedeným dokazováním, když bylo zjištěno, že tuto pomoc a podporu by získala přinejmenším u své babičky. Bylo to právě jednání obviněné, která svým prarodičům a své tetě o těhotenství a následném narození dcery vůbec neřekla, čímž jim znemožnila dát jim prostor k nabídce pomoci a podpory. Obdobně postupovala vůči rodině svého partnera, která by rovněž s velkou pravděpodobností obviněné pomohla, když by se v případě rodičů jejího přítele jednalo o jejich vnučku, tito měli s obviněnou bezproblémový vztah, o čemž svědčí i skutečnost, že i po smrti poškozené rodina partnera k obviněné necítila žádnou zášť a tato po propuštění z psychiatrického léčení i nadále žila jejich v domě. Ani samotný partner J. B. ml. na obviněnou nezanevřel a v současné době je jí dle tvrzení obviněné oporou. Obavy obviněné se tedy jeví naprosto liché a neodůvodněné, když v jejím okolí se pohybovalo dostatek osob, které ji mohly a byly schopny poskytnout nejen zázemí, ale i finanční podporu.
Soud druhého stupně současně při odůvodňování aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku konstatoval, že u obviněné se jednalo o nešťastný pokus nezralého člověka o aktuální řešení rodinné a sociální situace. V tomto ohledu lze souhlasit, byť s jistou dávkou tolerance, že obviněná jako mladý nevyzrálý člověk nemusela vědět, jak nastalou situaci adekvátně vyřešit. Obviněná se prvotně s biologickým otcem poškozené dohodla, že po porodu jejich dítě dají k adopci, když se následně sama rozhodla, že si novorozené dítě ponechá i přes předchozí domluvu s partnerem. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že již v té době měla jistou představu, jak situaci vyřeší, neboť chtěla jít i s poškozenou bydlet ke své babičce, když jak sama výslovně uvedla, věděla, že ji nevyhodí. Skutečnost, že se dítě rozhodla si ponechat, jí nelze vytýkat a lze věřit jejímu tvrzení, že se u ní projevily mateřské city. Přesto nelze pominout, že na jednu stranu obviněná chtěla jít bydlet k babičce, poškozené koupila alespoň nějaké oblečení a měla v úmyslu dceru i sama vychovat. Na druhé straně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že pro ni byl důležitější vztah s partnerem, neboť se obávala situace, že po zjištění, že si novorozeně potají přivezla k nim domů a nedala tak dítě k adopci, ji J. B. ml. opustí. Je tedy zřejmé, že obviněná upřednostňovala svůj vztah s partnerem před zájmy poškozené, která byla zcela a bezvýhradně odkázána na její péči, čehož si byla vědoma. Přesto mohla nastalou situaci objektivně vyřešit zcela jinými způsoby, za které by ke smrti poškozené nedošlo. Obviněná nejenže se mohla rozhodnout k adopci novorozené dcery, využít babybox, ale mohla především využít kladných a přívětivých vztahů se svými prarodiči, především babičkou a o dceru řádně pečovat ve spolupráci s nimi, například i cestou pěstounské péče. Jen a pouze z vlastního rozhodnutí nevyužila možnosti a příležitosti se svěřit babičce nebo své tetě, s nimiž měla pěkný vztah, a celou nastalou situaci adekvátně vyřešit. V tomto směru nelze rovněž pominout, že o možnostech péče o dítě byla rovněž seznámena v porodnici sociální pracovnicí, když navíc tyto jsou všeobecně známy (např. možnost pěstounské péče rodiny, pomoc matkám samoživitelkám apod). Za mimořádné okolnosti případu s ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze považovat skrývané těhotenství ani následné utajování přítomnosti novorozeného dítěte před jejími nejbližšími a v domě plném dalších lidí, kteří by byly schopni obviněné finančně i osobně poskytnout pomoc při péči o poškozenou.
Soud druhého stupně rovněž použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodnil osobností obviněné, když v tomto směru poukázal na skutečnost, že u obviněné se projevily rysy disociality tím, že byla osobou méně zralou, chladnější, méně strukturovanou, méně citovou, hůře kooperující, méně informovanou a citově zraněnou předčasným odchodem od rodiny. Zde je ovšem třeba podotknout, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jehož závěry byly v hlavním líčení potvrzeny MUDr. Gabrielou Leblovou a PhDr. Markem Preissem, Ph.D., vyplývá, že obviněná v době spáchání trestného činu nebyla ve stavu nepříčetnosti, ani ve stavu zmenšené příčetnosti či ve stavu rozrušeném porodem. U obviněné tedy nedošlo vlivem žádné duševní choroby k zeslabení jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností. Takže ani z tohoto pohledu se nejedná o okolnost, která by byla nějak výjimečná či mimořádná.
Pochybení na straně soudu druhého stupně při ukládání trestu lze spatřovat rovněž ve vadném vyhodnocení významu délky trestního řízení. V prvé řadě je nutné vzít v úvahu §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že účelem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Při tomto je nutné vzít v úvahu veškeré skutečnosti, jež na průběh trestního řízení měly vliv, zejména pak složitost celé věci, vyšší počet znaleckých posudků, jejichž vyhotovení probíhalo několik měsíců, zajištění všech důkazních prostředků, chování osob, jež přispěly k délce řízení. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí konstatovat, že soud druhého stupně neuvedl zcela jednoznačně, zda bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, z jakých důvodů a kdo nepřiměřenou dobu řízení zapříčinil. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručující naplnění popsaného účelu trestního řízení, které je třeba aplikovat nejen z pohledu obviněné, ale také z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestní řízení zúčastněných. Soud druhého stupně věc posoudil jednostranně, pouze z pohledu obviněné, která se v procesním postavení obviněné nacházela po dobu přibližně jednoho roku. Trestní stíhání osoby obviněné L. T. bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením ze dne 5. 2. 2018, č. j. KRPS-22103-180/TČ-2016-010072, pro spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byla podána obžaloba Okresním státním zastupitelstvím Praha-východ, ze dne 31. 5. 2018 pod sp. zn. ZT 44/2018 k Okresnímu soudu Praha-východ. Posléze byla věc tímto soudem předložena Vrchnímu soudu v Praze z důvodu určení věcné příslušnosti, který v souladu s §24 odst. 1 tr. ř. stanovil pro projednání a rozhodnutí ve věci Krajský soud v Praze, neboť nebyla vyloučena možnost právního posouzení skutku podle §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku nebo §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen již dne 21. 12. 2018. Celé trestní stíhání obviněné do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně tedy trvalo 10 měsíců, což nelze považovat za dobu, kterou by bylo možno považovat na nějak dlouhou z pohledu toho, o jaký trestný čin se jednalo a požadavků na náležité objasnění věci. Obecně je třeba uvést, že celé trestní řízení trvalo dva roky, když záznam o zahájení úkonů trestního řízení ve věci byl vyhotoven 19. 1. 2016, přičemž před zahájením trestního stíhání byla provedena řadu úkonů, které měly objasnit, zda byl spáchán trestný čin a jaký, a kdo je z jeho spáchání podezřelý. Jednalo se zejména o rozsáhlé znalecké zkoumání, dané složitostí věci, když bylo rozhodnuto o přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a odvětví toxikologie (opatření ze dne 16. 2. 2016), přičemž tyto znalecké posudky byly vypracovány dne 22. 3. 2016 a dne 22. 6. 2016. Následně byl vyhotovován doplněk tohoto znaleckého posudku (opatření ze dne 1. 11. 2016), který byl předložen dne 4. 1. 2017. Poté bylo přistoupeno k vypracování ústavního znaleckého posudku (opatření ze dne 20. 3. 2017), když předchozí znalecké posudky nedokázaly objasnit všechny rozhodné skutečnosti důležité pro závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin a jaký a jakou osobou. Ústavní znalecký posudek byl předložen dne 22. 1. 2018 a následně byli ještě přibráni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychiatrie a psychologie (opatření ze dne 13. 2. 2018) k posouzení duševního stavu obviněné. Lze tedy uzavřít, že časová prodleva mezi záznamem o zahájení úkonů trestního řízení a zahájením trestního stíhání byla dána složitostí věci, když ve věci bylo třeba provádět rozsáhlé znalecké zkoumání. Délku trestního řízení a časový odstup od spáchané trestné činnosti tak soud druhého stupně ve vztahu k dalším podstatným skutečnostem výrazně přecenil.
Současně je možno připustit, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, neboť z dikce ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku toto přímo nevyplývá. Přesto lze mít za to, že splnění podmínky, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání než v rámci zákonné trestní sazby, nepochybně souvisí s tím, jaký je postoj pachatele ke spáchanému trestnému činu. O možnosti nápravy pachatele z toho pohledu, že nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvaní pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nepochybně svědčí jeho postoj k spáchané trestné činnosti, tedy zda alespoň doznává základní skutkové okolnosti dané věci, když výhrady může mít právě k formě zavinění, některým skutkovým okolnostem, jako např. motivu, pohnutce apod. V tomto směru je třeba uvést, že u obviněné zcela absentuje jakákoliv sebereflexe. I v současné době, tj. po více jak 3 a půl roku od předmětné události, si obviněná nepřipouští žádnou vinu. Trvá na svých tvrzeních a stále popírá podání alkoholu poškozené. Obviněná stále nedokáže vnitřně přijmout svoji odpovědnost za způsobenou smrt poškozené. Lze mít za to, že uvědomění si vlastní chyby je však důležitým předpokladem pro náležitou nápravu obviněné, a proto ani z tohoto důvodu není možné aplikovat §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Všechny shora nastíněné skutečnosti podle Nejvyššího soudu nevybočují z normálního vzorce pachatelů, kteří v obdobném věku za obdobných podmínek spáchali předmětný či obdobný trestný čin, takže ani okolnosti případu ani poměry obviněné nejsou nijak takového charakteru, aby výrazně vybočovaly z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňovaly shovívavější postup při trestání obviněné. Navíc je třeba uvést, že soud druhého stupně se v rámci úvah u trestu výhradně soustředil na okolnosti, které obviněné podle jeho názoru polehčovaly, aniž by vzal v úvahu skutečnosti, která ji naopak výrazně přitěžovaly, a tyto zcela pominul. Zde je třeba zdůraznit, že právě existence více přitěžujících okolností vedle okolností polehčujících zpravidla bude vylučovat možnost aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. O takovou situaci se v dané věci nepochybně jedná. V tomto směru je třeba poukázat zejména na výrazný nízký věk poškozené, které v době úmrtí bylo pouhých 6 dnů. Zde je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že se jednalo o dítě, je již vyjádřena v právní kvalifikaci jednání obviněné, takže nelze u obviněné skutečnost, že poškozená byla dítě hodnotit jako přitěžující okolnosti (§39 odst. 4 tr. zákoníku). Tento naznačený závěr ovšem nebrání tomu, aby soud přihlédl při úvaze o trestu jako k přitěžující okolnosti k tomu, že poškozená byla osobou výrazně nízkého věku v rámci skupiny osob označujících se za dítě podle zákona (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014), navíc se jednalo o osobu zcela bezbrannou [viz §42 písm. h) tr. zákoníku]. Je totiž třeba mít za to, že právě výrazně nízký věk poškozené odůvodňuje podstatně intenzivnější míru ohrožení, než s jakou je obecně spojován tento kvalifikační znak trestného činu (srov. rozhodnutí č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.). Současně nelze pominout, že obviněná byla matkou poškozené, tedy osobou, která měla zvláštní povinnost o poškozenou pečovat [viz §42 písm. e) tr. zákoníku], když byla v rámci rodičovské odpovědnosti povinna řádně o poškozenou pečovat zejména z hlediska zajištění jejího zdraví, ochrany (blíže viz §858, §880 zákona č 89/2012 Sb.). Tyto přitěžující okolnosti soud druhého stupně zcela pominul. Proto lze uzavřít, že v dané věci nebyly zjištěny takové okolnosti a skutečnosti, vztahující se jednak k okolnostem případu a jednak k poměrům obviněné, které by odůvodňovaly aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu a mohly by odůvodňovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Obviněná na nastolenou situaci totiž reagovala zcela nevhodným a nepatřičným způsobem a na úkor poškozené. Jinak řečeno, v případě obviněné nelze dovodit existenci takových výjimečných okolností případu, jež by protiprávní jednání obviněné nějak výrazně odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli, když stejné závěry lze vztáhnout i k poměrům obviněné. Nelze naopak přehlédnout, že se trestné činnosti obviněná dopustila jako matka vůči bezbrannému malému dítěti, které bylo plně odkázáno na její osobu a o nějž se měla starat a pečovat, tedy, že obviněné přitěžovala řada okolností, které soud druhého stupně, jak již bylo naznačeno, zcela při svých úvahách pominul.
Jak již bylo naznačeno, při aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a používat jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech shora uvedených kumulativně stanovených podmínek v něm uvedených. V projednávaném případě však k takovému stavu nedošlo a uvedené výjimečné okolnosti případu a poměry obviněné pro mimořádné snížení trestu obviněné zjištěny nebyly. Okolnosti případu a poměry obviněné, na které poukázal soud druhého stupně lze jednak považovat za obvyklé, jednak za částečně nadnesené, takže nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou dolní hranici sazby. Navíc, jak již bylo naznačeno, soud druhého stupně zcela pominul existenci přitěžujících okolností na straně obviněné.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny zákonné podmínky a že tedy podané dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Vzhledem ke skutečnosti, že skutkový stav byl soudy nižších stupňů zjištěn správně a rovněž správně právně kvalifikován, mohl Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodnout sám. Maje na zřeteli naplnění účelu trestu, dovolací soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněné a k jejímu dosavadnímu způsobu života a k možnosti její nápravy, jakož i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem už zmiňovaným soudy nižší instance, ale i Nejvyšším soudem. Proporcionální hodnocení všech rozhodných okolností jej vedlo k závěru o uložení trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, což je trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §145 odst. 3 tr. zákoníku. Takto stanovená výměra trestu přihlíží k polehčujícím okolnostem, kterými je zejména dosavadní bezúhonnost obviněné, její věk v době spáchání trestné činnosti a částečně tíživá rodinná situace. Současně ovšem bere v úvahu přitěžující okolnosti, na které bylo poukazováno shora. Pro výkon trestu odnětí svobody byla obviněná podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, když bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že obviněná je ve výkonu trestu poprvé, takže lze mít za to, že její nápravy bude dosaženo i v mírnějším typu věznice, než do jakého by měla být zařazena podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Veden těmito závěry Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 7 To 19/2019, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak v dalších výrocích zůstaly rozsudky soudů nižší instance nezměněny.
Dovolání obviněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, když bylo podáno sice právně relevantním způsobem, ale je zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová