ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1137.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1137/2019- 955
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 30/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 103/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 30/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 4 T 103/2017, byl obviněný J. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku v bodě I) a II) skutkové věty výroku o vině a v bodě III) skutkové věty výroku o vině přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„I) dne 12.12.2010 podal, z blíže nezjištěného místa, písemný insolvenční návrh věřitele, opatřený jeho zaručeným elektronickým podpisem adresovaný Městskému soudu v Praze, se sídlem Slezská 9, Praha 2, směřující vůči J. Š., nar. XY, vedený pod sp. zn. MSPH 91 INS 15210/2010, ve kterém konstatoval, že jmenovaná způsobila na majetku věřitele v rámci konkurzního řízení vedeného pod sp. zn. 52 K 92/97 škodu, přičemž se zároveň na jeho úkor bezdůvodně obohatila, resp. bezdůvodně předala třetím osobám majetkový prospěch, který jim nepřísluší, dále konstatoval, že jmenovaná je zcela zjevně v úpadku, neboť kromě závazků vůči němu neplní dlouhodobě ani závazky vůči dalším věřitelům a současně uvedl, že jmenovaná není schopna dlouhodobě uspokojovat své splatné závazky, přičemž uvedený návrh podal, ač si musel být vědom nepravdivostí tohoto tvrzení, dne 12.12.2010 bylo vyhláškou MS v Praze sp. zn. MSPH 91 INS 15210/2010 zahájeno insolvenční řízení a dne 13.12.2010 v 9:11 hod. byla tato vyhláška zveřejněna v insolvenčním rejstříku, dne 14.12.2010 bylo usnesením MS v Praze rozhodnuto, že insolvenční návrh se odmítá, proti tomuto rozhodnutí si podal obviněný odvolání, o kterém bylo MS v Praze rozhodnuto dne 26.5.2014 tak, že odvolání navrhovatele se odmítá pro opožděnost,
II) dne 29.1.2013 podal, z blíže nezjištěného místa, opakovaný písemný insolvenční návrh věřitele, opatřený jeho zaručeným elektronickým podpisem adresovaný Městskému soudu v Praze, se sídlem Slezská 9, Praha 2, směřující vůči J. Š., nar. XY, vedený pod sp. zn. 2013 MSPH 94 INS 2419/2013, ve kterém konstatoval, že jmenovaná způsobila na majetku věřitele v rámci konkurzního řízení vedeného pod sp. zn. 2 K 92/97 škodu, přičemž se zároveň na jeho úkor bezdůvodně obohatila, resp. bezdůvodně předala třetím osobám majetkový prospěch, který jim nepřísluší, dále konstatoval, že jmenovaná je zcela zjevně v úpadku, neboť kromě závazků vůči němu neplní dlouhodobě ani závazky vůči dalším věřitelům a současně uvedl, že jmenovaná není schopna dlouhodobě uspokojovat své splatné závazky, přičemž uvedený návrh podal, ač si musel být vědom nepravdivostí tohoto tvrzení, dne 29.1.2013 bylo vyhláškou MS v Praze sp.zn. MSPH 94 INS 2419/2013 zahájeno insolvenční řízení a téhož dne v 15:25 hod. byla tato vyhláška zveřejněna v insolvenčním rejstříku, dne 5.2.2013 bylo usnesením MS v Praze rozhodnuto, že insolvenční návrh se pro zjevnou bezdůvodnost odmítá, proti tomuto rozhodnutí si podal obviněný odvolání, o kterém bylo MS v Praze rozhodnuto dne 11.4.2013 tak, že usnesení MS v Praze ze dne 5.2.2013, č.j. MSPH 94 INS 2419/2013-A-9, se potvrzuje,
III) v blíže nezjištěné době, nejméně od roku 2013 zasílal v rámci soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52K62/97, z blíže nezjištěného místa, hanlivé písemnosti adresované Městskému soudu v Praze se sídlem v Praze 2, Spálená 9, pracoviště Slezská 9, Praha 2, a Vrchnímu soudu v Praze se sídlem v Praze 4, Nám. Hrdinů 1300, Praha 4, ve kterých se hanlivě vyjadřuje o osobách zúčastněných na výše uvedeném soudním řízení, zejména pak o J. Š., nar. XY, o které se vyjadřuje v rámci svých podání jako o zlodějce konkurzní podstaty, prohlašuje o ní, že krade a že si nepočíná v souladu se zákonem a používá jeho zajištěné finanční prostředky pro svoji potřebu a pro potřebu dalších osob, dále uvádí, že jmenovaná může prát špinavé peníze, které se poté mohou použít na úplatky a prohlašuje, že funkci správce konkurzní podstaty vykonává neoprávněně, a to zejména v těchto podáních:
20. 3. 2013 ve Vyjádření k přípisu Š. na návrh zproštění Š. z funkce, adresovanému MS v Praze (č.l. 167-169)
…kde je směnka s nominální hodnotou 5.000.000,- Kč ??? …Odpověď je opět více než jasná, protože Š. v průběhu tohoto konkursního řízení tuto směnku prodala, vytěžené peníze si ponechala pro sebe a následně směnku označila jako věc, která nepředstavuje žádný majetek.
10. 9. 2013 v Návrhu na zproštění Š. z funkce, adresovanému MS v Praze (č.l. 201-206)
…Domnívám se, že by bylo lze opravdu skutečně konstatovat, že Š. za vydatné pomoci soudních osob rozkrádá můj majetek…
26. 9. 2013 v Odvolání proti rozhodnutí MS v Praze ze dne 19. 6. 2013, adresovanému MS v Praze (č.l. 207-214)
…protože s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou H. byl (a nebo stále ještě je) „zloděj konkurzní podstaty“ a Š. v této činnosti podporoval (a nebo je to obráceně ?)…..
9. 12. 2013 v Návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, adresovanému MS v Praze (č.l. 245-248)
…Dalším „zúčastněným“ je právě Š. a její družina, neboť na jakémkoli způsobu vyvedení této pohledávky z konkurzní podstaty má svůj vlastní zájem, a to aby bylo možno můj majetek co nejdříve a s konečnou platností vytunelovat…
9. 12. 2013 v Námitce podjatosti VS v Praze, adresované VS v Praze (č.l. 76-77)
…vznáším námitku podjatosti VS v Praze pro zjevně nepřátelský poměr vůči mé osobě, stejně jako je tomu v případě soudkyně W. ……tato soudkyně bez jakýchkoli skrupulí kryje podvodné jednání jakési Š., kdy jejími rozhodnutími mají být právě tato (podvodná) jednání legalizována…...jakási Š. dnes již prokazatelně krade a shora jmenovaná soudkyně to nijak neřeší (stejně jako H.)…
31. 12. 2013 v Návrhu na uložení povinnosti, předběžné opatření, adresovanému MS v Praze (č.l. 253)
… Z dosavadního průběhu předmětného konkurzního řízení …pak dále vyplývá, že s největší pravděpodobností hraničící s jistotou jakási Š., rozkrádá můj majetek, což má za následek, že jsou v tomto řízení porušována práva všech účastníků předmětného konkurzního řízení na spravedlivý proces…
5. 3. 2014 v Návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, adresovanému VS v Praze (č.l. 78-81)
…Jak vyplývá z výše citované předkládací zprávy ze dne 4.3.2014, č.j. 52K 92/97-9669, byl nadepsanému soudu spolu s ní předložen návrh ze dne 27.2.2014, kterým se domáhám „prostého“ rozhodnutí ve věci návrhu na zproštění tzv. správkyně konkurzní podstaty (spíše by se hodilo uvést zlodějky konkurzní podstaty), který byl v této věci podán dne 17.2.2014 (byť osobami různými ode mě), aby soud Š. z funkce zprostil, neboť bylo v průběhu předmětného konkursního řízení zjištěno, že se Š. dopustila závažného trestného činu, kdy pak z obsahu spisu vyplývá, že ČAK v důsledku těchto skutečností zahájila řízení o pozastavení výkonu advokacie…
…Nicméně je třeba si uvědomit, že i když by zde mohlo být po vznesené námitce podjatosti tzv. „bezvládí“, přesto ani tato skutečnost nemůže Š. a jejím drobným či větším přisluhovačům umožnit pokračovat v její dosavadní trestné činnosti, která se „vznešeně“ nazývá „výkon funkce správce konkurzní podstaty“….
…přestože byl výrok rozhodnutí MS v Praze ze dne 20.2.2014, č.j. 52K 92/97-9654 právě závislý na tom, že Š. krade a nikdo tomu nechce zabránit- proč taky ?, nemůže se nikdo ohánět tím, že předmětné rozhodnutí vydal vyloučený soudce, neboť je-li zde podezření, že tzv. správce konkurzní podstaty – který není a ani nikdy nemůže být účastníkem konkurzního řízení, krade , je třeba vždy vyvinout maximální úsilí pro to, aby byla tato záležitost objasněna….
14. 3. 2014 v Návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, adresovanému MS v Praze (č.l. 82-85)
…Jak se z obsahu tohoto Návrhu na uložení povinnosti Š. podává, je zde důvodné podezření, že Š. „ krade “, když při tom ani poledne nedrží, neboť dosud vynaložila z mého majetku na provoz své kanceláře za účelem tzv. „vymožení pohledávky za bývalým správcem Š.“ částku přesahující 800.000,- Kč – právní náklady sporů….
…Dlužno dodat, že moje obavy v tom směru, že Z. & spol. a nebo K. & spol., rozkrádají společně se Š. můj majetek, nikdy nemohou rozptýlit ani jakási „rozhodnutí“, kterým tito soudci dosavadní trestnou činnost vlastními rozhodnutími zakrývají….
19. 3. 2014 ve Vyjádření dlužníka k podání jakési údajné státní zástupkyně, adresovanému MS v Praze (č.l. 86-87)
…Nicméně přestože se dosud definitivně nerozhodlo o tom, že je Š. zlodějka, už nyní je více než nepochybné, že tomu tak je….
…že krade i Š. spolu se svými drobnými (např. Č.) a nebo většími (H., W., S., J., Z., K. & spol.) přisluhovači již není dnes vůbec žádných pochyb….
21. 3. 2014 v Návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, adresovanému VS v Praze (č.l. 88-91)
…Jak vyplývá z výše citované předkládací zprávy ze dne 20.3.2014, č.j. 52K 92/97-9669, byl nadepsanému soudu spolu s ní předložen návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 14.3.2014, spočívající ve „věcném“ rozhodnutí o návrhu dlužníka (nikoli úpadce, jak se v předkládací zprávě mylně uvádí) ze dne 27.2.2014, na uložení povinnosti tzv. správkyně konkurzní podstaty (spíše by se hodilo uvést zlodějky konkurzní podstaty)…….
…(přestože byl výrok rozhodnutí MS v Praze ze dne 20.2.2014, č.j. 52K 92/97-9654 právě závislý na tom, že Š. krade a nikdo tomu nechce zabránit- proč taky ?, nemůže se nikdo ohánět tím, že předmětné rozhodnutí vydal vyloučený soudce, neboť je-li zde podezření, že tzv. správce konkurzní podstaty – který není a ani nikdy nemůže být účastníkem konkurzního řízení, krade , je třeba vždy vyvinout maximální úsilí pro to, aby byla tato záležitost objasněna….
5. 5. 2014 ve Vyjádření dlužníka (nikoli úpadce) k usnesení VS v Praze, adresovanému MS v Praze (č.l. 287-288)
…na vznesené námitce podjatosti soudkyně W. v plném rozsahu trvám, a to nejen z toho důvodu, že tato soudkyně s pravděpodobností hraničící s jistotou ve spolupráci s jakousi Š., která je paušálně neprávem označována za tzv. správkyni konkurzní podstaty, systematicky tuneluje z titulu soudní moci můj majetek…
…Protože pokud by kdokoli uložil Š. předložit účty, pak bychom zjistili, kdo všechno je na její „výplatní listině“. A jistě není žádných pochyb, že jednou z těchto osob je nejen H., ale s největší pravděpodobností i W., protože jinak by tito „pseudosoudci“ uložili této pseudosprávkyni“, aby se s tím svým dosavadním tajným účetnictvím takříkajíc „vytasila“ a prokázala tím, že skutečně neukradla ani korunu (jak tvrdí)…
6. 5. 2014 v Návrhu na zproštění Š. z funkce, adresovanému MS v Praze (č.l. 289-292)
…jsem nucen podat Návrh na zproštění jakési Š. z funkce správce konkurzní podstaty, za kterého je od října 2000 nesprávně považována a je jí tak umožněno neustále tunelovat můj majetek….
…tedy že Š. ve spolupráci s jakousi firmou RAK a.s., tuneluje můj majetek…
4. 6. 2014 ve Vyjádření dlužníka (nikoli úpadce) k dosavadnímu průběhu řízení, adresovanému MS v Praze (č.l. 96-100)
…pokud by mě Š. stejně jako S. po celou dobu konkurzního řízení „zásobovala“ finančními prostředky, na které nemám nárok, a které se bez dalších skrupulí dají označit jako úplatek, zcela nepochybně bych se ani já necítil podjatý…..
…a proto je třeba vycházet z toho, že S. spolu se Š. a Č. kradou….
…a to pravděpodobně jen proto, abych už konečně „chcípnul“ a neztěžoval soudu, resp. Š. rozkrádání mého majetku…
17. 6. 2014 v Návrhu na uložení povinnosti Š., adresovanému MS v Praze
(č.l. 298-299)
…kdy je pak třeba shora jmenované Š. uložit povinnost, aby sdělila veškeré důvody, pro které si na takovou „banalitu“ jako je exekuce (výkon rozhodnutí) vůči tzv. bývalému správci, najímala advokáta…. se ve skutečnosti jednalo toliko jen o nezákonné vyvedení finančních prostředků z konkurzní podstaty (tzv. tunel) ve prospěch „její“ advokátní kanceláře, resp. ve prospěch společnosti RAK CZ a.s…..
1.7. 2014 ve Vyjádření dlužníka (nikoli úpadce) k dosavadnímu průběhu řízení a Návrhu na zamítnutí návrhu jisté Š. a jistého Č., adresovanému MS v Praze (č.l. 267-269)
…kdy pak kýženým cílem není uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, ale pouze a jen vytunelování mého majetku, na nějž byl nezákonným způsobem uvalen konkurz, kdy pak shora označený návrh je jen logickým vyústěním hrabivosti a chamtivosti nejen Š. s spol…..
14. 10. 2014 v Odvolání proti usnesení MS v Praze, adresovanému MS v Praze (č.l. 92-95)
… A proto se znovu ptám, je opravdu jenom náhoda , že se v konečném důsledku stal majitelem tohoto majetku, tedy kolekce šperků s drahými kameny , za cenu 2,6 mil Kč (kdy skutečná cena byla snížena bezmála o 70% !!!) „soused“ Š., lékař , společník firmy M., ….který úzce spolupracuje s jednodenní klinikou O. S., tedy s manželem Š. …
…Nicméně tímto odvoláním napadené rozhodnutí mě opět jen utvrzuje v tom, že správce konkurzní podstaty je „zloděj“ (ani nikdo jiný) a soud na jeho zlodějinu z titulu své funkce dohlíží, aby si pak mohli čistý výtěžek z těchto transakcí přerozdělit…
…Ve shora uvedených souvislostech tak vyplývá, že Š., stejně jako Š. krade, neboť si shora uvedeným způsobem pro sebe „ulili“ částku bezmála 2 mil. Kč …
…V daných souvislostech je tak několik nesporných skutečností – Š. ukradla min. 300.000,- Kč, které údajně vynaložila na vymáhání pohledávky ….a Š. & spol. (RAK a.s.) ukradla dalších 50.000,- Kč za dražbu, která se nikdy nekonala….
…je třeba dodat, že toho jak Š., tak i V. a Š. ukradli mnohem víc, což pro mě vůbec nebude těžké dokázat…
7. 11. 2014 v Návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, adresovanému MS v Praze (č.l. 283-286)
…nejen tzv. „bývalý správce“ Š. krade, ale rovněž tak i krade „současná“ Š., a to vše za vydatné pomoci jak státní zástupkyně, tak i za vydatné pomoci soudu I. stupně, kterému zdatně sekunduje Z. & kol….
9. 12. 2014 v Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24.11.2014 a odvolání proti usnesení VS v Praze ze dne 24.11.2014, adresovanému MS v Praze (č.l. 320-322)
…jakákoli změna „poměrů“ v této věci by vedla jen k tomu, že by jak soudci I. stupně, tak soudci odvolacího soudu, měli zkažené Vánoce, protože by si nemohli z mé majetkové podstaty „přilepšit“. Patrně je tomu zejména z toho důvodu, že nejen MS v Praze, ale rovněž tak VS v Praze vědomě dosavadní a zřejmou trestnou činnost Š. (pletichy v konkurzním řízení, úplatkářství apod.) a jejích drobných či větších přisluhovačů, vědomě zakrývá….
2. 1. 2015 v v Odvolání proti usnesení MS v Praze, adresovanému MS v Praze (č.l. 326-327)
…(naproti tomu však všichni známe „ zlodějku konkurzní podstaty “, kterou je bez jakýchkoli pochyb jistá Š.)…
13. 2. 2015 v Návrhu MS v Praze na zproštění Š. z funkce, adresovanému MS v Praze (č.l. 70-73)
…že se Š., jakožto správkyně konkurzní podstaty, nechává ve sporech vyvolaných konkurzem zastupovat jistým V., jejím společníkem (a patrně asi i milencem)…
…je totiž nesporné, že je Š. (rafinovaná) zlodějka a to nejen vůči mému majetku, ale rovněž ve spolupráci s MS v Praze rozkrádá majetek třetích osob (účastníků konkurzu)…
…Shrnuto podtrženo: Š. krade, to je více než jisté. A pokud se v daném případě nejedná jen o „praní“ špinavých peněz přes V. & spol., aniž by tomu kdokoli zabránil, pak kradou i ostatní. A určitě nebude těžké to dokázat….
…Kde je těch zbývajících 30.103.922,69 Kč, o které byli údajní věřitelé ochuzeni ? Odpověď je opět více než jasná… Jsou vyprané . A jsou přerozděleny. Lze se po právu domnívat, že část má H., část má J., nelze opomenout ani Z. a nebo K., nepočítaje v to i jistého Č., pak S. a W. Něco samozřejmě uvízlo u Š. a nebo u V. …Kdyby si jen jeden každý uzmul po milionu, pořád ještě zbývá dost pro ostatní potřebné ….
3. 4. 2015 v Návrhu na nařízení předběžného opatření a Návrhu na uložení povinnosti Š., adresovanému MS v Praze (č.l. 346-349)
…že finanční prostředky, které jsou shromažďovány na bankovním účtu …vedeného u Raiffeisen Bank…používá pro vlastní potřebu údajná správkyně konkurzní podstaty Š., což má za následek, že byla tímto jednáním s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou, naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, resp. nakládá s tímto majetkem v rozporu se zákonem a v rozporu se společným zájmem věřitelů…
9. 4. 2015 v námitkách proti protokolu (protokolaci) z jednání ze dne 2.4.2015 adresovanému MS v Praze (č.l. 105-106)
…si se soudními osobami nemám o čem povídat, zvláště za situace, kdy jisté osoby v jejich spolupráci tunelují můj majetek…
…Patrně se soudní osoby za účelem vytunelování i toho zbytku mého majetku, který ještě zbyl (Š. ukradla – prokazatelně – už více než 10 milionů, a tato částka ještě bohužel není konečná !!!)...
… Š. je ochotná za „úspěch ve věci“ učinit skutečně úplně všechno, tedy i zkorumpovat soudní osoby…
13. 4. 2015 v Návrhu na uložení povinnosti Š. a Návrhu na určení lhůty podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, adresovanému MS v Praze (č.l. 350-353)
…z dosavadních zjištění vyplývá, že shora jmenovaná (Š.) nakládá s finančními prostředky v rozporu se zákonem, resp. v rozporu s účelem a cílem předmětného konkurzního řízení, když s největší pravděpodobností hraničící téměř s jistotou používá tyto finanční prostředky pro vlastní potřebu…
…Š. zahájí spor, V. převezme zastoupení, na jednání pošle koncipienta Š., V. pak za to zinkasuje náklady právního zastoupení, Š. to pošle na jeho účet (viz shora) a peníze jsou vyprané a mohou se použít na úplatky, kterých je v této věci skutečně více než třeba…neboť lze její jednání s největší pravděpodobností označit, když ne za přímé tunelování majetku podstaty, tak jistojistě jako zpronevěru, ať již ve stadiu pokusu, anebo ve stadiu dokonaného trestného činu…“
Podle §44 tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 2 upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 8 T 52/2017, v právní moci dne 25. 3. 2017, neboť uložený trest dřívějším rozhodnutím považoval za dostačující.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 4 T 103/2017, podali státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 v neprospěch obviněného i obviněný odvolání. O nich rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 30/2019 tak, že odvoláním napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že mu za přečiny pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 8 T 52/2017, který mu byl doručen dne 16. 3. 2017, a právní moci nabyl dne 25. 3. 2017, uložil podle §345 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 28 měsíců.
Zároveň zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 8 T 52/2017, který mu byl doručen dne 16. 3. 2017 a právní moci nabyl dne 25. 3. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Městský soud v Praze současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i proti jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 4 T 103/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřující jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Oběma soudům v něm vytýkal, že skutky, které jimi byly posouzeny jako trestné činy, trestnými činy nejsou, neboť nebyly řádně prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestných činů pomluvy a křivého obvinění. Odvolací soud se podle něj nedostatečně zabýval otázkami týkajícími se jeho viny ohledně projednávaných skutků, které podrobně namítal ve svém odvolání. Odvolací soud zcela dostatečně nevysvětlil, z jakých důvodů jeho námitky neshledal důvodnými, velmi okrajově se zabýval klíčovou otázkou, a to posouzení pravdivosti či nepravdivosti výroků, kterými se měl dopustit trestného jednání. Ani jeden ze soudů nižších stupňů nepřijal jeho námitky v tom smyslu, že nebylo prováděno dokazování ohledně charakteru předmětných výroků. V neposlední řadě namítal, že oba rozsudky považuje za nepřezkoumatelné z důvodu absence části skutkové věty, z níž by vyplývalo naplnění kvalifikované skutkové podstaty křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku.
K charakteru předmětných výroků následně uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že v řadě těchto případů nešlo o konstatování faktu, ale toliko o vyslovení názoru a jeho pohledu na věc. Nevypořádal se ani s tím, že veškeré výroky byly zcela vytrženy z kontextu a ve svém důsledku jsou matoucí. Vzhledem k tomu, že většina výroků byla formulována formou položení otázky či jako jeho domněnka nebo názor, nelze je ani spolehlivě označit jako „pravdivé“ či „nepravdivé“. Pochybení odvolacího soudu, resp. i soudu prvního stupně spatřoval v tom, že byly kriminalizovány jeho výroky, kterými vyjadřoval toliko svůj názor, a proto svou povahou ani nemohou představovat naplnění skutkové podstaty trestných činů pomluvy a křivého obvinění. Toto své tvrzení podpořil judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž citoval relevantní pasáže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2001, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).
Odvolacímu soudu vytkl, že se sice souhlasně vyjádřil k tomu, že oba souzené přečiny jsou úmyslnými trestnými činy, hlouběji se však jeho námitkami nezabýval, když uvedl, že se v daném případě jednalo o úmysl přímý, neboť je „osobou příčetnou, trestně odpovědnou a nelze si představit, že by jednal nedopatřením, omylem, nedbalostně.“ Zcela však absentovalo zdůvodnění toho, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru, že úmysl byl prokázán ve vztahu k vědomí o nepravdivosti těchto výroků a u přečinu pomluvy i k vědomí o způsobilosti těchto výroků značnou měrou ohrozit vážnost osoby u spoluobčanů. Nebylo podle něj ověřeno, zda jeho tvrzení o poškozené, že je zlodějka apod. bylo pravdivé či nikoliv a jeho požadavku na ověření komplexní kontrolou účetnictví vedení poškozenou jako insolvenční správkyní nebylo vyhověno. Nelze jeho tvrzení přitom vyvrátit pouhým opačným tvrzením poškozené. Nejen tedy, že se oba soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly (ne)pravdivostí jeho výroků, nýbrž nebylo ani prokázáno, že si byl nepravdivosti vědom a že jimi současně chtěl porušit zájem chráněný zákonem. Provedené dokazování před soudy nižších stupňů proto považoval za nedostatečné. Ke znaku přečinu pomluvy podle §184 tr. zákoníku, a to způsobilosti značnou měrou ohrozit vážnost osoby u spoluobčanů, pak ještě položil otázku, zda může být vůbec dán v tomto směru jeho úmysl, jestliže tytéž výroky různé osoby vnímají subjektivně odlišně, tj. že některé se cítí být poškozeny a jiné naopak vůbec.
Dále v dovolání stran trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným namítal, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (nikterak korigována odvolacím soudem) neobsahuje takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit „úmysl přivodit trestní stíhání poškozeného“. Úmysl jako takový nebyl v řízení ani prokázán. Uvedl, že z celého kontextu všech předmětných podání je zřejmé, že je hluboce nespokojen s průběhem konkurzního řízení a považuje jej za vadný. Vzhledem k tomu, že však všechna tato jeho podání směřovala vůči insolvenčním soudům, které nejsou oprávněny zahajovat trestní řízení, není mu zřejmé, z čeho bylo soudy nižších stupňů dovozeno, že dané informace sděloval s úmyslem přivodit poškozené trestní stíhání. Ani jeden ze soudů se přitom takovou jeho námitkou nezabýval.
Oba soudy nižších stupňů rovněž zcela chybně z obžaloby převzaly tvrzení ohledně zveřejňování výroků obviněného v Obchodním věstníku a insolvenčním rejstříku. Soudy k tomu opět neprovedly relevantní dokazování, neboť pokud by tak učinily, jak obviněný navrhoval, takový závěr by musel být korigován. Obviněný uvedl, že v tzv. evidenci úpadců jsou od roku 2013 zveřejněny pouze rozhodnutí či jiná oznámení soudu v počtu 16 ks listin a ani jedno z nich není podání, ve kterých se nacházejí žalované výroky. Výpis ke dni podání odvolání byl přiložen odvolacímu soudu, z jakého důvodu ho dovolací soud jako důkaz neprovedl, se z napadeného rozsudku nepodává. Odvolací soud se sice v bodě 21. s odkazem na bod 13. odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil k návrhům na doplnění dokazování, v uvedeném bodě 13. se však tento výpis nenachází. V neprovedení tohoto důkazu obviněný spatřoval upření práva na prokázání tendenční výpovědi poškozené, což by mohlo mít zásadní vliv na celkové hodnocení důkazů, a tedy i na právní posouzení skutků. Rovněž tak nebyl proveden ani žádný důkaz, ze kterého by bylo možno uzavřít, že některá z těchto podání byla uveřejněna v Obchodním věstníku. Toto tvrzení je zcela lživé a je zcela v rozporu s tím, jaké lze učinit závěry z provedeného dokazování. Podotknul, že oba soudy přitom této otázce „zveřejňování“ přikládaly velkou váhu a hodnotily ji jednoznačně jako přitěžující celkovému skutkovému stavu věci. Je tudíž zcela v rozporu se zásadou na spravedlivý proces, jakož i se základními zásadami trestního řízení, aby byl tento zcela nepravdivý závěr tvrzen, aniž by měl oporu v dokazování.
V neposlední řadě namítal, že se odvolací soud zcela nedostatečně vypořádal i s jeho dalšími odvolacími argumenty. Ve valné většině z nich nezaujal žádné stanovisko a nevysvětlil, proč k nim nepřihlédl. Neodůvodnil ani to, proč se odklonil od judikatury, na kterou obviněný v odvolání odkazoval a jež podporovala jeho námitky, a z jakého důvodu ji nepovažoval za relevantní v jeho případě. To opět podle něj svědčí o nepřesvědčivosti rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru odkázal a citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03.
Na závěr vyjádřil své domnění, že se do jisté míry jedná o kriminalizování jeho osobního projevu, jehož svoboda je ústavně zaručena. I na tomto místě citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, z něhož se podává, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočovat z mezí slušnosti, nicméně nelze to vykládat tak, že polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i urážející tvrzení nejsou v žádném případě hodna ústavní ochrany. Obviněný k tomu dodal, že ačkoliv se tento nález týká postavení veřejně známé osobnosti, jisté závěry Ústavního soudu jsou použitelné i v jeho věci. Jedná se zejména o poukázání na to, že svoboda projevu je velmi cenným ústavně zaručeným právem, které by mělo býti omezováno pouze ve zcela výjimečných případech a dále na to, že mj. veřejní činitelé musí akceptovat větší míru kritiky než jiní občané. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, v němž Ústavní soud vyslovil, že insolvenční správce při uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení je v postavení orgánu veřejné moci, lze ve smyslu „veřejného činitele“ považovat pro oblast ochrany její osobnosti i správkyni konkursní podstaty J. Š. Poškozená J. Š. tedy musí podle jeho názoru akceptovat vyšší míru kritiky, které může účinně čelit např. tím, že bude těmto výrokům oponovat a vyvracet je.
Závěrem proto s ohledem na vše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 30/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 4 T 103/2017, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení i dovolání obviněného a uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně, neboť jeho námitky směřovaly do právních závěrů soudů o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestných činů křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku i pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. K trestnému činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku rozvedla určitá obecná východiska vztahující se k naplnění jeho subjektivní i objektivní stránky. V návaznosti na to k tomu uvedla, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že obviněný byl příčetný, pouze jeho ovládací schopnosti byly lehce a forenzně nevýznamně snížené, což ale nemohlo mít vliv na jeho trestní odpovědnost. V řízení bylo prokázáno, že je proti obviněnému několik let vedeno konkurzní řízení, v rámci nějž zasílá různá podání, ve kterých se vymezuje proti správnosti postupu insolvenční správkyně konkurzní podstaty J. Š., a to tím způsobem, že ji označuje za zlodějku, která zpronevěřuje finanční prostředky z konkurzní podstaty apod. V uvedených podáních ji mj. označuje za milenku jejího kolegy z advokátní kanceláře. Veškeré písemnosti zasílal Městskému soudu i Vrchnímu soudu v Praze s tím, že odmítá přijmout výsledky jejich rozhodnutí, což ostatně vyjádřil i ve své formulaci v návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu adresovanému Městskému soudu v Praze dne 14. 3. 2014, když uvedl, že jeho pochybnosti o tom, že jsou ze strany jím označených osob rozkrádány věci z konkurzní podstaty, tedy jeho majetek, nikdy nemohou rozptýlit ani „jakási rozhodnutí“, kterými tito soudci dosavadní trestnou činnost vlastními rozhodnutími zakrývají. Jeho podání byla vždy adekvátně vyřízena, obviněný však jejich závěry odmítá brát v potaz. Obviněný tedy podle státní zástupkyně sice využívá svých možností garantovaných mu právním řádem, není však schopen akceptovat a přijmout rozhodnutí orgánů veřejné moci. Dále uvedla, že jeho opakované projevy vůči poškozené, kterou obviněný považuje za strůjkyni všech jeho problémů, velmi zásadním způsobem překračují hranici hodnotících a kritizujících úsudků a výrazným způsobem ohrožují její soukromou sféru, neboť se dotýkají jejího profesního i osobního života. S ohledem na skutečnost, že obsahem podání obviněného se již opakovaně zabývaly soudy, když na poškozenou podal obviněný i trestní oznámení, na základě kterého bylo i zahájeno trestní stíhání (následně zrušené dozorujícím státním zástupcem), je možné dovodit, že všechny jím uváděné výroky jsou nepravdivé a že žádná jeho osočení nejsou pravdivá.
Zároveň přitom uvedla, že výroky obviněného o poškozené nelze označit za hodnotící, neboť rozšiřoval nepodložená a nepravdivá tvrzení o údajné trestné činnosti této poškozené, dokonce jako organizátorky justičního komplotu vedeného proti němu. Za osoby, jež jsou v komplotu s poškozenou, pak označoval všechny, které rozhodovaly v jeho věcech týkajících se konkurzu v rozporu s jeho představou o správném vyřízení věci. Obviněným šířené nepravdy nejenže byly způsobilé ohrozit vážnost poškozené, její vážnosti se také skutečně dotkly. Jestliže obviněný namítal, že některé jeho písemnosti nebyly zveřejněny, takže se jimi poškozená nemusí cítit dotčena, státní zástupkyně jeho názoru oponovala, když uvedla, že podstatné je, že s ohledem na charakter a závažnost sděleného nepravdivého údaje si musel být vědom, že údajným protiprávním jednáním poškozené, které bylo sdělováno soudům, se tyto budou v rámci řešených otázek zabývat, což může ohrozit její profesní pověst (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011). S ohledem na souvislosti dané trestní věci vyjádřila rovněž svůj názor, že i návrhy na zahájení insolvenčního řízení byly založeny na smýšlených a neexistujících skutečnostech, které byly obviněným pouze účelově uvedeny se záměrem vyvolat důsledky spojené s podáním takového návrhu, zejména aby byly zaneseny do insolvenčního rejstříku s tím, že je obviněná v úpadku. To pro ni mohlo mít závažné důsledky, které lze považovat za jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněným uváděné nepravdy poškozenou i skutečně poškodily, neboť zaznamenala pokles klientely a zahájení trestního stíhání musela nahlásit advokátní komoře. Uzavřela proto, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, protože u něj bylo dáno srozumění podle §15 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že se jednání obviněného poškozené ve zvýšené míře dotklo, vyplývá z provedeného dokazování, neboť tato je vystavena atakům obviněného ve vysoké intenzitě po dlouhou dobu. Pomluvy ze strany obviněného se přitom rozhodla řešit až poté, co přesáhly únosnou míru, a proto nelze přihlížet k tomu, že ostatní v podání zmiňované osoby se necítí být jeho jednáním dotčeny.
Státní zástupkyně shledala správným i právní posouzení skutku jako trestný čin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. V návaznosti na obecná východiska k tomuto trestnému činu, jež ve svém vyjádření rozvedla, je podle ní třeba přihlédnout v dané trestní věci i k tomu, že úmysl přivodit jinému trestní stíhání je možné dovodit i tehdy, pokud není podáno trestní oznámení u policejního orgánu, ale pokud jsou informace zakládající podezření o tom, že byl spáchán trestný čin, sděleny jinému orgánu, tedy zprostředkovaně, s tím, že pachatel jedná evidentně se záměrem, aby se touto cestou dostalo do rukou orgánů činných v trestním řízení. Jednání obviněného přitom tímto úmyslem neseno bylo, neboť informace o poškozené oznamoval soudům, u nichž není třeba pochybovat o tom, že by v případě důvodného podezření ze spáchání trestného činu, aktivně jednaly a o tomto stavu by informovaly orgány činné v trestním řízení. Současně poukázala na to, že v důsledku nepravdivého trestního oznámení bylo poškozené sděleno obvinění. Obviněný tedy poškozenou již křivě obvinil, což mohlo být zaneseno ve skutkové větě výroku o vině. Uvedený údaj je však zřetelný z odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Právní posouzení skutku má tudíž ve skutkových zjištěních svůj podklad.
S ohledem na vše uvedené proto závěrem navrhla, aby bylo dovolání obviněného Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 30/2019 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud nejprve v obecnosti uvádí, že přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem, a to písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků apod. Nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod. Zákon uvádí příklady možného ohrožení vážnosti:
- poškození v zaměstnání, za které se považuje možnost přeřazení na nižší či méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod.,
- narušení rodinných vztahů, kterým se rozumí možnost vážných rozporů mezi manžely, jež mohou vést až k rozvratu manželství, závažné narušení vztahů mezi rodiči a dětmi, popř. mezi ostatními blízkými příbuznými apod.,
- jiná vážná újma, jíž je újma, která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje ohrožení politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při podnikání, neuzavření důležité smlouvy apod.
K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1827-1829).
Po subjektivní stránce se u přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální (rozhodnutí pod č. R 49/1983 je, pokud jde o první větu, již nepoužitelné, neboť současná úprava nevyžaduje, aby pachatel věděl o nepravdivosti sdělovaného údaje). Nyní k trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1828-1829).
Trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu. Trestného činu podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.
Objektem trestného činu křivého obvinění je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání. Není rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného skutečně dojde. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Pachatel však samozřejmě nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Lživé obvinění z trestného činu musí směřovat vůči konkrétní, dostatečně individualizované osobě (byť nemusí být ztotožnitelná podle jména). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Obviněním se rozumí jednání, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní osoby. Může se jednat o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, přičemž forma tohoto oznámení není rozhodná. Ke spáchání tohoto přečinu se vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž ve vztahu ke specifickému úmyslu přivodit jinému trestní stíhání podle §345 odst. 2 tr. zákoníku postačuje úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Jednočinný souběh trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku a trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku je přitom vyloučen, neboť ustanovení o pomluvě je k ustanovení o křivém obvinění v poměru subsidiarity. Objektem obou trestných činů je totiž ochrana jednotlivce před lživými útoky na jeho práva, svobodu a čest.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je třeba uvést, že své námitky uplatnil právně relevantně, jestliže namítal, že skutková věta výroku o vině nevykazuje všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, neboť z výroku o vině nevyplývá subjektivní znak – úmysl. Za právně relevantně uplatněné námitky je nutno považovat i ty námitky, týkající se naplnění znaků trestného činu pomluvy, a to „sdělení nepravdivého údaje, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost u spoluobčanů“. Obviněný dále namítal, že se soudy ani dostatečně nezabývaly, a tudíž ani neprokázaly, zda jeho výroky byly pravdivé či nepravdivé. Chybně z obžaloby podle něj rovněž přejaly, že jeho výroky v rámci podání adresovaných soudu byly zveřejněny v Obchodním věstníku a v insolvenčním rejstříku. Byť by bylo možné konstatovat, že takové jeho námitky se spíše týkaly procesu dokazování a učiněných skutkových zjištění, s určitou mírou tolerance lze i tyto námitky pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit. V intencích výše uvedených obecných východisek proto posuzoval Nejvyšší soud dovolání obviněného a dospěl k závěru, že jeho námitky jsou částečně opodstatněné.
Pokud jde o skutky popsané pod body I) a II) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, k těmto ve svém dovolání obviněný nic nenamítal, resp. neuvedl k nim žádné konkrétní námitky. Nejvyšší soud se proto těmito skutky nezabýval, pouze nad rámec uvádí, že z popisu skutku vyplývají všechny rozhodné skutečnosti, kterými došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o třetí skutek, v něm bylo spatřováno naplnění znaků trestných činů pomluvy a křivého obvinění, spáchaných v jednočinném souběhu.
Obviněný v podáních adresovaných Městskému a Vrchnímu soudu v Praze označoval poškozenou, která je správkyní konkurzní podstaty, za zlodějku, která krade a spolu s dalšími (zejména soudními) osobami „tuneluje“ jeho majetek náležející do konkurzní podstaty apod. Přesný obsah jeho výroků je popsán ve skutkové větě výroku o vině. Těmito podáními se pak jmenované soudy v rámci konkurzního řízení zabývaly, přičemž pokud jimi vznesl námitku podjatosti či návrh na zproštění funkce a bylo o ní rozhodováno, tak je nutno podotknout, že poškozená je správkyní konkurzní podstaty obviněného doposud, tudíž nebyla této funkce zproštěna, tj. jeho návrhy byly zamítnuty. Tak by tomu jistě nebylo, pokud by soudy shledaly, že je poškozená podjatá či trvale porušuje své povinnosti správce. Obviněný přesto zejména právě poškozenou J. Š. ustavičně napadal. Jeho přesvědčení o nesprávném postupu a protiprávním jednání této poškozené si však nelze vykládat tak, že nevěděl o nepravdivosti těchto jeho tvrzení, neboť tato neměl nikterak ověřená a ani podložená. Z jeho opakovaných podání je patrné, že se pouze odmítl smířit a přijmout rozhodnutí učiněná soudy, když navíc zejména ty soudce, kteří byli v jeho věci zainteresováni a v jeho věci rozhodovali, označoval za spolupracovníky poškozené, jež se s ní podílejí na rozkrádání jeho majetku a pouze poškozenou kryjí. Sám to v těchto podáních uváděl – „ …Dlužno dodat, že moje obavy v tom směru, že Z. & spol. a nebo K. & spol., rozkrádají společně se Š. můj majetek, nikdy nemohou rozptýlit ani jakási ‚rozhodnutí‘, kterým tito soudci dosavadní trestnou činnost vlastními rozhodnutími zakrývají…“ Obviněný si tedy pouze nechtěl připustit, že jeho přesvědčení nejsou pravdivá, když ani nerespektoval rozhodnutí soudů. V žádném případě se přitom nejednalo o jeho pouhé hodnotící úsudky, nýbrž šlo o zcela jednoznačné konstatování jako nezměnitelného faktu, že je poškozená zlodějka „tunelující“ jeho majetek apod. Na daný případ proto nedopadá judikatura, na kterou v této souvislosti odkazoval, jelikož se nejednalo o jeho subjektivní úsudek, nýbrž svá tvrzení prezentoval jako faktický údaj. V tomto směru je proto zcela irelevantní i judikatura Ústavního soudu týkající se svobody projevu, ze které také v dovolání obviněný citoval, neboť i zde je třeba rozlišovat hodnotící úsudek a tvrzení skutečnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Ničeho na tom nezmění ani skutečnost, že v případě některých svých výroků se vyjadřoval obviněný tak, že se „domnívá“ či používal slovní obrat „s pravděpodobností hraničící s jistotou“, což se může jevit jako vyjadřování jeho pouhých domněnek, když právě z celého kontextu těchto a dalších podání je patrné, že byl o trestné činnosti obviněné přesvědčen, a tak ji také prezentoval (srov. např. podání ze dne 3. 4. 2015). Samozřejmě měl právo si na postup poškozené jako správkyně konkurzní podstaty stěžovat a brojit proti němu, ovšem v určitých mezích, nikoliv způsobem, jakým činil, tj. že poškozenou obviňoval z páchání trestné činnosti.
Zároveň taková jeho tvrzení, o tom, že je zlodějka, krade, poskytuje úplatky, „tuneluje“ jeho majetek atd., by v případě prokázání jejich pravdivosti naplňovala znaky hned několika trestných činů. Je přitom nepochybné, že si byl vědom toho, že tímto údajným jednáním, z něhož poškozenou osočoval, by se dopouštěla trestné činnosti (neboť není třeba zvláštních odborných znalostí k tomu, aby věděl, že se nesmí krást, podvádět apod., naopak se jedná o elementární morální pravidla, jejichž znalost ve společnosti se automaticky předpokládá), když i sám přímo údajnou činnost poškozené za trestnou označoval. Jak bylo již výše řečeno, obviněný přitom ani nemusel jmenovitě uvést, o které trestné činy se jedná, postačovalo, že uvedl právě takové skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Na jeho úmyslu přivodit poškozené trestní stíhání lze přitom usuzovat již s ohledem na celkový jeho postoj ke konkurznímu řízení, resp. zejména k poškozené jako správkyni konkurzní podstaty. Pokud totiž takové výroky prohlašoval, pak je nepochybné, že tím chtěl dosáhnout toho, aby byla zbavena funkce (o což také svými námitkami podjatosti usiloval, když mj. vlastně ani nikdy nepřipustil, že by byla řádně jmenovanou správkyní) a aby za takové své jednání byla náležitě potrestána. Jinak si ani nelze představit, proč by tímto způsobem jednal. Možno na tomto místě zmínit, že vůči poškozené bylo dokonce i v jednom případě nepravomocně zahájeno trestní stíhání, když usnesení o zahájení trestního stíhání bylo státním zástupcem následně zrušeno. Jestliže obviněný předmětné výroky činil vůči soudům, které jsou státním orgánem, pak je dokonce jejich povinností oznamovat státnímu zástupci či policejnímu orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. §8 odst. 1 tr. ř.). Je tudíž zcela bezpředmětné, že soudy, jimž v rámci konkurzního řízení adresoval svá podání, nejsou oprávněny zahajovat jakékoli úkony trestního řízení, jak v dovolání namítal obviněný.
Nejvyšší soud proto nemá pochyb o tom, že obviněný věděl, že údaje, které o poškozené sděloval, nejsou pravdivé, resp. že poškozenou lživě obviňuje, přičemž toto bylo v řízení zejména před soudem prvního stupně dokazováním dostatečně prokázáno, což potvrdil i soud odvolací. Stejně jako to, že předmětné výroky nebyly pravdivé, neboť jak bylo uvedeno výše, soudy v rámci konkurzního řízení dohlížely na činnost poškozené jako správkyně a opakovaně se námitkami obviněného zabývaly, důvodnými je však neshledaly, čemuž by tak jistě nebylo, pokud by zjistily, že se poškozená dopouští protiprávní činnosti ve vztahu ke konkurzní podstatě, jíž spravovala. Konečně nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že skutková věta neobsahuje takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit „úmysl přivodit jinému trestní stíhání“, neboť tyto jsou ze skutkové věty zřejmé, podrobněji pak rozvedené v odůvodnění rozsudku.
Obviněnému je však třeba přisvědčit, že soudy obou stupňů, resp. soud prvního stupně nesprávně právně posoudil tento třetí skutek, a to jako trestný čin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jak bylo uvedeno již výše, jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je vyloučen. Byť obviněný přesně takovouto námitku nevznesl a tímto způsobem ji neformuloval, je třeba vycházet z toho, že uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahující se k tomuto skutku a že namítal jeho nesprávné právní posouzení jako trestného činu pomluvy a křivého obvinění.
Bylo již uvedeno, že skutek pod bodem III) skutkové věty výroku o vině naplňuje všechny znaky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, avšak zároveň také to, že trestný čin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, což zjednodušeně řečeno obecně znamená, že pokud jsou jednáním naplněny znaky obou trestných činů, trestný čin křivého obvinění má přednost před trestným činem pomluvy, a bylo by tudíž třeba vyvodit trestní odpovědnost za trestný čin křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku. Pro nyní posuzovanou věc to znamená, že obviněný měl být za skutek popsaný pod bodem III) uznán vinným pouze trestným činem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Případně, pokud by na základě některých výroků obviněného bylo shledáno, že byly naplněny znaky i trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by zároveň jednání obviněného vykazovalo znaky trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, pak by mohl být uznán i tímto trestným činem, spáchaným však ve vícečinném, nikoliv jednočinném souběhu.
S ohledem na uvedené proto není třeba se ani dále zabývat námitkami obviněného stran naplnění všech znaků trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je zřejmé, že k nesprávnému právnímu posouzení tohoto skutku došlo.
Jelikož Nejvyšší soud shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je v případě skutku popsaném pod bodem III) vadný a odvolací soud jej v tomto směru nenapravil, když pouze nově rozhodl o trestu (z podnětu odvolání podaného státním zástupcem), zatímco odvolání obviněného zamítl, Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 30/2019. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
Městský soud v Praze je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal. Vzhledem k tomu, že bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen z podnětu dovolání podaného obviněným, je třeba v novém řízení respektovat zákaz reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. ř.
O dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu