ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1190.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1190/2019- 212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněného L. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 To 94/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 89/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 13 T 89/2018, byl obviněný L. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1) dne 14. 4. 2018 v 04:20 hodin v k. ú. obce XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, po silnici č. 4983 ve směru od obce XY řídil osobní motorové vozidlo zn. Honda Civic, r. z. XY, v podnapilém stavu, kdy kontrolním přístrojem Dräger Alcotest 7510, výr. č. AREL-0035, bylo v jeho dechu zjištěno v 04:25 hodin 1,21 ‰ alkoholu a v 04:31 hodin 1,18 ‰ alkoholu,
2) dne 7. 5. 2018 v 19:50 hodin v obci XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, na silnici III/4984, v kilometru 5,247, u domu č. p. XY, po předchozím požití alkoholu řídil osobní automobil tov. zn. VW Passat r. z. XY, nevěnoval se plně řízení vozidla a při průjezdu pravotočivou zatáčkou nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace, s vozidlem vyjel vlevo mimo komunikaci a narazil do oplocení domu č. p. XY, přičemž v souvislosti s tím pak spolujezdec ve vozidle M. P., nar. XY, utrpěl tržnou ránu na čele vlevo a zhmoždění zad, bez toho, aniž by byl citelně omezen v obvyklém způsobu života; následně bylo při kontrole policejní hlídkou zjištěno, že L. V. řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, když pomocí přístroje Dräger, výr. č. AREL-0035, bylo u něj ve 20:12 hodin naměřeno množství 1,45 ‰ alkoholu v dechu, ve 20:15 hodin stejného dne pak hodnota 1,51 ‰ alkoholu v dechu a ve 20:21 hodin naměřena hodnota množství 1,43 ‰ alkoholu v dechu.
Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Uherském Hradišti obviněnému podle §274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, náhradu škody ve výši 15 445 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. P., nar. XY, bytem XY, okr. Uherské Hradiště, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 13 T 89/2018, podal obviněný odvolání do výroku o vině pod bodem 2) a do výroku o trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 To 94/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadaný rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §274 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 To 94/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do potvrzujícího výroku o vině a do nového výroku o trestu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve rozebírá §125 odst. 1 tr. ř. s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný uvádí, že se neztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, že by rozsudek soudu prvního stupně nevykazoval žádné podstatné vady a že by postupem soudu prvního stupně nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Následně vyjadřuje nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, když toto nebylo provedeno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož má být zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (porušení zásady zjištění objektivní pravdy).
Podle jeho názoru nebyla zjištěna objektivní příčinná souvislost mezi nehodovým dějem a zraněním svědka M. P. K objasnění této skutečnosti měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví a rovněž měl být vypracován znalecký posudek z oboru dopravy, jenž by se zabýval samotným nehodovým dějem a technickým zjištěním stavu bezpečnostních pásů a principu jejich fungování, zejména z toho pohledu, zda podmínkou jejich řádného fungování je skutečnost, že osoba musí být připoutána bezpečnostním pásem, především na sedadle spolujezdce. Teprve tímto znaleckým posudkem mohlo být objasněno, zda posádka vozidla byla v době nehody připoutána bezpečnostními pásy.
Obviněný dále uvádí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, jestliže nebyl vyslechnut řidič autobusu J. J., který by se mohl vyjádřit k osobě řidiče vozidla v době nehody. Ve vztahu k porušení §2 odst. 5 tr. ř. konstatuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
V posledním bodě dovolání se věnuje obviněný zásadě legitimního očekávání a postavení právního řádu ČR na principu jednoty práva, přičemž odkazuje na §13 občanského zákoníku. Konstatuje, že si je vědom, že český právní řád není postaven na precedentech, avšak nelze pominout faktický význam rozhodovací praxe při nalézání konkrétního obsahu neurčitých pojmů. Odkazuje na odbornou literaturu, judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu vč. dotváření právního řádu z pozice hmotného práva dle Ehrlichovy myšlenky (posuzování týchž nebo podobných rozhodnutí rozdílně není právo, nýbrž libovůle nebo rozmar). Současně se vyjadřuje k tzv. překvapivým rozhodnutím, k nimž musí být přistupováno zvláštním způsobem. Podle jeho názoru mohl legitimně očekávat, že jeho případ bude právně posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 To 94/2019 podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 933/2019, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a argumenty dovolatele. Ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám státní zástupce uvádí, že tyto pod vytýkaný a ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž nelze napadat dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozporovat skutková zjištění na základě dokazování učiněná. Dle názoru státního zástupce se obviněný domáhá pouze provedení dalšího dokazování, když zpochybňuje skutkový závěr, že vozidlo v případě skutku pod bodem 2) řídil on. Za stěžejní otázku považuje státní zástupce osobu řidiče vozidla, když v tomto směru ovšem zdůrazňuje, že z provedených důkazů logicky vyplývá, že vozidlo řídil právě obviněný (výpověď poškozeného, obviněného, policistů; krevní stopy). Požadovaný výslech svědka J. J. by tak podle mínění státního zástupce byl bezpředmětný. Za nadbytečné považuje rovněž vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a z oboru dopravy, když obviněný svojí dovolací argumentací zcela míjí podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Dovolateli totiž není kladeno za vinu, že by v příčinné souvislosti s jeho jednáním vzniklo ublížení na zdraví poškozeného, těžká újma na zdraví, či dokonce následek smrtelný. Stav vylučující způsobilost nerozporuje ani obviněný, jakož i že řízením v takovém stavu motorového vozidla může dojít k ohrožení života lidí i ke škodě na majetku. Je nepochybné, že jednáním obviněného došlo k dopravní nehodě ve smyslu §47 zákona č. 361/2003 Sb., o silničním provozu.
Mimo rámec uplatněného i kteréhokoliv jiného dovolacího důvodu stojí obecná argumentace obviněného spočívající v zásadě legitimního očekávání. Jedná se o námitku lichou, kdy případ obviněného byl posuzován shodně jako typově obdobné kauzy. Odsuzující rozsudek ani zamítnutí odvolání obviněného proti výroku o vině tak nelze vnímat jako překvapivé rozhodnutí a projev justiční libovůle.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně jak hodnotily jeho výpověď v kontextu s výpovědí svědka M. P. a že neprovedly všechny jím požadované důkazy. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Lze konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 4-5, bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela jasně a přesvědčivě objasnil, na základě jakých skutečností považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz str. 2-5, bod 3. – 11. rozsudku soudu druhého stupně). Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci, když soud druhého stupně své úvahy náležitě odůvodnil nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně, zejména z toho pohledu, na základě jakých důkazů má za to, že vozidlo v případě skutku pod bodem 2) řídil právě obviněný. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Obviněný dále namítá, že soud druhého stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědka J. J. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Obecně pak lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení důkazu výslechem svědka J. J. soudem druhého stupně je vhodné uvést, že tento návrh na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti a neodůvodněnosti, takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho přesvědčivé zdůvodnění odkazuje (viz str. 5, bod 10. rozsudku soudu druhého stupně).
Ve vztahu k námitce obviněného spočívající v nevypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a dopravy je nezbytné uvést, že obviněný provedení těchto důkazů v rámci řízení před soudy nižších stupňů nepožadoval, takže z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že obviněný nebyl odsouzen za způsobení zranění svědkovi M. P. v žádné formě, tj. ani za ublížení na zdraví podle §147 tr. zákoníku, ani za těžké ublížení na zdraví podle §148 tr. zákoníku. Obviněný byl shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, z jehož dikce vyplývá, že se trestné činnosti dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost přivozenou vlivem návykové látky zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a současně způsobí havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. V projednávaném případě na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že k dopravní nehodě došlo, což ani obviněný nezpochybňuje, pouze namítá, že vozidlo neřídil on. Za takové situace se jeví zcela nadbytečné vypracování požadované znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když jednak obviněnému není kladeno za vinu z hlediska použité právní kvalifikace způsobení ublížení na zdraví, jednak na základě provedených důkazů bylo bez jakýchkoliv pochybností objasněno, kdo předmětné vozidlo v době dopravní nehody řídil. Obdobná je situace ve vztahu k požadavku na vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy.
Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Ve vztahu k námitce obviněného týkající se obecných východisek zásady legitimního očekávání a tzv. překvapivých rozhodnutí, Nejvyšší soud musí konstatovat, že argumentace obviněného je kusá, nedostačující a obecná. Za takové situace obecné námitky obviněného nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).
Obecně lze konstatovat, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
Obviněný tzv. překvapivost rozhodnutí soudu prvního stupně, a posléze i druhého stupně, nijak podrobně nerozebírá a neuvádí žádné bližší skutečnosti. Z pohledu uplatněné argumentace, resp. neuplatněné argumentace, je třeba konstatovat, že jak již bylo naznačeno, o tzv. překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. např. v případech, kdy se soud druhého stupně odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, odepře tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367), sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)].
Z pohledu těchto shora naznačených úvah je třeba konstatovat, že v dané věci rozhodnutí soudu druhého stupně nenese znaky tzv. překvapivého rozhodnutí, kterým by bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a tím by byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soud druhého stupně se nijak neodchýlil od skutkových a právních úvah soudu prvního stupně, když toliko vyhověl odvolání obviněného ve výroku o trestu a to právě na základě odvolání obviněného.
Obecně k námitce porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný rovněž dovolává, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). V tomto směru je třeba uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky přezkoumávané věci vypořádaly, lze uzavřít, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová