ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1261.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1261/2019- 463
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 7 To 51/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 2 T 2/2019, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, dílem podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 1. 7. 2018 v době od 17.20 hodin do 17.30 hodin v Teplicích, XY, na lavičce poblíž zastávky MHD Teplice, bezdůvodně několikrát udeřil rukama sevřenými v pěst do obličeje poškozeného M. M., nar. XY, po čemž poškozený spadl na zem, kde zůstal ležet, obžalovaný k němu přistoupil a opakovaně jej udeřil pěstmi, dupal a kopal do různých částí těla, včetně zad a nohou, kdy si poškozený před kopy kryl hlavu rukama, a tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozenému zlomeninu zevní části hlavice pravé holenní kosti, pohmoždění nosu s dočasným krvácením z nosu a oděrku pravého zápěstí o velikosti asi 2 cm, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření spojené s neodkladným operačním zákrokem pravé dolní končetiny s následnou dobou léčení do šesti týdnů, a při tomto útoku, vedeném na celé tělo, poškozenému hrozila vážná porucha zdraví, k čemuž nedošlo i díky tomu, že poškozený proti němu vedené údery vykrýval rukama, a když se přítomná J. B., nar. XY, snažila přimět obžalovaného, aby poškozeného dále nenapadal, tak jí obžalovaný řekl, že „jí uřízne krk, praští jí do hlavy, že zítra uvidí“, a na I. G., nar. XY a AAAAA (pseudonym), nar. XY pokřikoval, že jim kostkou rozbije hlavu, a že jim uřízne krk, a AAAAA vyhrožoval zabitím, a AAAAA, které bylo v době jednání obžalovaného méně než 18 let, se obávala splnění výhružek obžalovaného,
a obžalovaný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 1. 2006, č. j. 4 T 203/2005-224, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným mj. pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění,
a dále přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 2. 2015, č. j. 1 T 18/2015-187, který nabyl právní moci dne 13. 4. 2015, uznán vinným mj. pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. S. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 411 975 18, na náhradě majetkové škody částku 81.406 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od právní moci rozsudku do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. M., nar. XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 30.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M M. odkázán se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 2 T 2/2019, podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 7 To 51/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. S. byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 7 To 51/2019, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (když obhájkyně doplnila podané dovolání podáním ze dne 3. 9. 2019). Obviněný J. S. své dovolání směřoval proti odsouzení pro zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a proti výši uloženého trestu, přičemž zbývající, méně závažná trestná činnost, předmětem dovolacích námitek není. Obviněný namítl, že z popisu skutku ve skutkové větě je zřejmé, že v řešené věci nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný způsobil poškozenému toliko prosté ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedl, že jeho trestná činnost nemůže být právně kvalifikovaná jako pokus těžkého ublížení na zdraví opětovně podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Poškozený přistupoval ke svému léčení naprosto nezodpovědně. Vyjádřil dále názor, že pro právní kvalifikaci je rozhodující intenzita zranění poškozeného, přičemž v posuzovaném případě nedosahovala intenzity pro těžké ublížení na zdraví. Současně zdůraznil, že jeho úmyslem nebylo poškozenému ublížit, ale chtěl pouze ochránit svůj majetek. Obviněný se pouze bránil, a to že došlo ke zranění poškozeného je nepříjemné. Pokud by obviněný chtěl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, tak by to prostě udělal. Obviněný dále uvedl, že soudy celý konflikt vyhodnotily nesprávně, on byl tím, kdo byl napaden. Poškozený a další svědci vypovídali účelově, aby obviněnému ublížili. Uložený trest odvolacím soudem se obviněnému jeví jako přísný.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 2/2019 ze dne 13. 5. 2019 a aby sám ve věci rozhodnul tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný J. S. ve svém dovolání nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávní relevantní námitky a nevytvořil tak ani procesní prostor k přezkumu právního posouzení. Odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky v dovolání nekonkretizované za něho nelze domýšlet – (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, citovaného podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 453/2013). Pokud jde o námitku, že obviněný byl napaden poškozeným a chránil si jen svůj majetek, je nutno uvést, že touto námitkou se soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů zabývaly. Zranění utrpěl poškozený, obviněný nemá žádné stopy např. na rukou po obraně před útokem poškozeného. Dostatečným počtem svědeckých výpovědí svědků přímo z místa činu je vyvráceno, že by poškozený napadl obviněného. Navíc důvod fyzického útoku na poškozeného byl naprosto malicherný, když se jednalo o darování trochy vína kamarádkou obviněného, aby se poškozený napil. Obviněný se dopustil fyzického útoku na poškozeného v opilosti. Svědci z bezdomovecké komunity vypověděli shodně, že obviněný je po požití alkoholických nápojů agresivní.
Pokud se jedná o námitku, že obviněný poškozenému způsobil pouze prosté ublížení na zdraví, je rovněž dovolací námitkou opakující se a již dávno vyřešenou. Závěr o tom, že v daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně apod. Je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jak bylo útočeno a jaké nebezpečí z útoku poškozenému hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání nedošlo ani k prostému ublížení na zdraví, je třeba jeho jednání právně kvalifikovat jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci se dopustil pokusu těžkého ublížení na zdraví obviněný opětovně, neboť již byl pravomocně v minulosti za pokus těžké újmy na zdraví odsouzen. Jak údery pěstí, tak razantní dupání a kopání do těla poškozeného, který byl v podstatě bezbranný a o 30 let starší než obviněný, což tento věděl, jsou mechanismy, které jsou způsobilé ke vzniku těžkých zranění. Odvolací námitka týkající se výše uloženého trestu nebyla nijak odůvodněna. Trest byl obviněnému snížen již v dovolacím řízení velmi podstatně a námitky proti výměře trestu samy o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. S. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného J. S., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a svědecké výpovědí poškozeného M. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily zjištění, že obviněný fyzicky napadl poškozeného M. M., přičemž ho nejprve bezdůvodně udeřil pěstí do obličeje tak silně, až poškozený upadl na zem, kde ho poté opakovaně bil pěstmi, kopal a dupal do různých částí těla, čímž mu způsobil výše popsaná zranění. Obviněný se snažil svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že se pouze bránil a snažil se chránit svůj majetek. Touto koncepcí dovolání se však obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhal, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněného J. S., mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly výpovědi svědků přítomných v kritickou dobu na místě samém, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (posudkem znalce byla objasněna povaha, rozsah a závažnost zranění poškozeného i mechanismus jeho vzniku, který korespondoval s tím, jak svědci popsali útok obviněného proti poškozenému). Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaném dovolání je podstatné to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem. Oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině nepředstavují žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněných na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud by obviněný J. S. uplatnil toliko výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Lze sice akceptovat jeho námitku spočívající v absenci subjektivní stránky zmíněného zločinu (resp. pokusu), současně je však namístě dodat, že takto vznesená námitka je zjevně neopodstatněná.
Pokud obviněný J. S. namítl, že skutek – míněn ovšem skutek, tak jak byl zjištěn soudy – neměl být kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze této námitce přisvědčit. Námitka, že úmysl obviněného nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (§145 tr. zákoníku), je v evidentním rozporu se způsobem provedení činu. Závěr soudů, že obviněný jednal v úmyslu takovou těžkou újmu na zdraví způsobit je podložený. Jednalo se o fyzický útok pachatele, který spočíval v úderech pěstí do oblasti hlavy a razantních kopancích a dupání do různých částí těla poškozeného za situace, kdy tento ležel na zemi. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v rámci úvah, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je podstatná především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je možno dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015). Zde je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný útočil na poškozeného, který byl osobou výrazně starší než obviněný, neboť mu bylo 68 let. V tomto směru nelze také pominout, že útok byl veden pěstí do oblasti hlavy a dále spočíval v razantních kopancích a dupání do různých částí těla poškozeného za situace, kdy tento byl zcela bezmocný, neboť ležel na zemi. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplývá střední intenzita násilí, když zlomenina zevní části hlavice pravé holenní kosti svědčí pro závěr o razanci tohoto útoku, přičemž tento způsob útoku by podle vyjádření znalce mohl vést ke vzniku těžké újmy na zdraví u poškozeného. Z takto podniknutého útoku reálně hrozilo vážné zranění poškozeného, což bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelné. Ze znaleckého posudku jasně vyplynulo i to, v čem konkrétně hrozilo nebezpečí vážného zranění poškozeného, které již bylo možné pokládat za hrozící těžkou újmu na zdraví, přičemž k tomuto následku pak nedošlo jen náhodou, v důsledku okolností na vůli pachatele zcela nezávislých. Proto lze uzavřít, že obviněný si vzhledem ke způsobu útoku, když útok byl veden mimo jiné na hlavu poškozeného a razanci útoku (kopání, dupání) musel být vědom toho, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud soudy kvalifikovaly skutek jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, není důvodu cokoli na tom měnit a dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí v dovolání vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu