ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.127.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 127/2019- 44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného P. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 61 To 151/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 76/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 61 To 151/2018 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 46 T 76/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 46 T 76/2016, byl obviněný P. Z. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) společně se spoluobviněným Z. N. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:
I.
P. Z., jako osoba oprávněná na základě plné moci ze dne 1. 8. 2010 k zastupování společnosti F. D., se sídlem XY, ve všech právních věcech, a veškerým úkonům ve věci jednání s fyzickými a právnickými osobami i ostatními institucemi a orgány státní správy, jako osoba disponující bankovním účtem společnosti, a Z. N. jako jediný člen představenstva společnosti F. D., jednající samostatně za společnost a disponující bankovním účtem společnosti, vědomě s cílem obohatit se, společným jednáním podali dne 29. 3. 2011 Finančnímu úřadu pro Prahu - Jižní Město, se sídlem Opatovská 964/18, Praha 4, daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2010, které podepsal za společnost F. D., P. Z., jako pověřený pracovník, ve kterém uvedli na řádku č. 10 výsledek hospodaření ve výši 128.106,- Kč a na řádku č. 200 základ daně před úpravou ve výši 157.936,- Kč, ačkoliv věděli, že se jedná o nepravdivé údaje, neboť do účetnictví společnosti F. D. za rok 2010 P. Z. vložil a nechal zaúčtovat fiktivní nákladové faktury, a to konkrétně:
1. přijatou zahraniční fakturu č. 20100001, č. faktury odesílatele 289, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 2. 8. 2010 a datem splatnosti 31. 8. 2010, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 2.690.000,- Kč, kdy daná faktura byla zaúčtována k datu uskutečněného zdanitelného plnění 2. 8. 2010,
2. přijatou zahraniční fakturu č. 20100002, č. faktury odesílatele 311, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 1. 9. 2010 a datem splatnosti 30. 9. 2010, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 2.860.000,- Kč, kdy daná faktura byla zaúčtována k datu uskutečněného zdanitelného plnění 1. 9. 2010,
3. přijatou zahraniční fakturu č. 20100003, č. faktury odesílatele 354, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 1. 10. 2010 a datem splatnosti 31. 10. 2010, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 3.900.000,- Kč, kdy daná faktura byla zaúčtována k datu uskutečněného zdanitelného plnění 1. 10. 2010,
4. přijatou zahraniční fakturu č. 20100004, č. faktury odesílatele 423, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 1. 11. 2010 a datem splatnosti 30. 11. 2010, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 4.100.000,- Kč, kdy daná faktura byla zaúčtována k datu uskutečněného zdanitelného plnění 1. 11. 2010,
5. přijatou zahraniční fakturu č. 20100005, č. faktury odesílatele 499, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 1. 12. 2010 a datem splatnosti 31. 12. 2010, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 3.920.000,- Kč, kdy daná faktura byla zaúčtována k datu uskutečněného zdanitelného plnění 1. 12. 2010,
přestože věděli, že k plnění na uvedených fiktivních fakturách nikdy nedošlo, neboť společnost F. D., neodebrala od společnosti U.D.R. United Development Resources Establishment v roce 2010 žádné plnění, čímž neoprávněně snížili daňový základ společnosti o 17.470.000,- Kč, a tak zkrátili daň z příjmu právnických osob společnosti F. D. za zdaňovací období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2010 o 3.319.300,- Kč,
II.
P. Z., jako osoba oprávněná na základě plné moci ze dne 1. 8. 2010 k zastupování společnosti F. D., se sídlem XY, ve všech právních věcech, a veškerým úkonům ve věci jednání s fyzickými a právnickými osobami i ostatními institucemi a orgány státní správy, jako osoba disponující bankovním účtem společnosti, a Z. N. jako jediný člen představenstva společnosti F. D., jednající samostatně za společnost a disponující bankovním účtem společnosti, vědomě, s cílem obohatit se, společným jednáním podali dne 22. 3. 2012 Finančnímu úřadu pro Prahu - Jižní Město, se sídlem Opatovská 964/18, Praha 4, daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, které podepsal za společnost F. D., P. Z., jako pověřený pracovník, ve kterém uvedli na řádku č. 10 výsledek hospodaření ve výši -143.493,- Kč a na řádku č. 200 základ daně před úpravou ve výši 148.475,- Kč, ačkoliv věděli, že se jedná o nepravdivé údaje, neboť do účetnictví společnosti F. D., a. s. za rok 2011 P. Z. vložil a nechal zaúčtovat fiktivní nákladové faktury, a to konkrétně:
1. přijatou zahraniční fakturu č. 20100007, č. faktury odesílatele 803, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 1. 7. 2011 a datem splatnosti 31. 7. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 1.970.000,- Kč, kdy daná faktura byla zaúčtována k datu uskutečněného zdanitelného plnění 1. 7. 2011,
2. přijatou zahraniční fakturu, č. faktury odesílatele 1060, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 1. 12. 2011 a datem splatnosti 2. 12. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 300.000,- Kč,
3. přijatou zahraniční fakturu, č. faktury odesílatele 1061, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 1. 12. 2011 a datem splatnosti 2. 12. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 450.000,- Kč,
4. přijatou zahraniční fakturu, č. faktury odesílatele 1069, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 7. 12. 2011 a datem splatnosti 9. 12. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 300.000,- Kč,
5. přijatou zahraniční fakturu, č. faktury odesílatele 1075, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 12. 12. 2011 a datem splatnosti 14. 12. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 600.000,- Kč,
6. přijatou zahraniční fakturu, č. faktury odesílatele 1085, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 13. 12. 2011 a datem splatnosti 15. 12. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 500.000,- Kč,
7. přijatou zahraniční fakturu, č. faktury odesílatele 1092, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 17. 12. 2011 a datem splatnosti 19. 12. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 300.000,- Kč,
8. přijatou zahraniční fakturu, č. faktury odesílatele 1098, vystavenou údajně dodavatelem U.D.R United Development Resources Establishment, Felbaweg 10, 9494 Schaan, odběrateli F. D., XY, s datem vystavení 18. 12. 2011 a datem splatnosti 20. 12. 2011, za fakturované práce dle smlouvy o díle ze dne 25. 7. 2010 na částku 570.000,- Kč,
přestože věděli, že k plnění na uvedených fiktivních fakturách nikdy nedošlo, neboť společnost F. D., neodebrala od společnosti U.D.R. United Development Resources Establishment v roce 2011 žádné plnění, čímž neoprávněně snížili daňový základ společnosti o 4.990.000,- Kč, a tak zkrátili daň z příjmu právnických osob společnosti F. D. za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 o 948.100,- Kč,
čímž zkrátili v souhrnu daň z příjmu právnických osob společnosti F. D. za období od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2011 o částku ve výši 4.267.400,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému za uvedený zločin a za sbíhající trestný čin podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících a kontrolních funkcí v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Spoluobviněnému Z. N. uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 46 T 76/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 61 To 151/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zločin a za trestný čin podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících a kontrolních funkcí v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 61 To 151/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do všech výroků o vině a uloženém trestu. Konkrétně uvádí, že dovolání podává z toho důvodu, že v řízení nebyly splněny podmínky pro přečtení výpovědi svědka P. A., zástupce společnosti U.D.R. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Předmětná výpověď byla učiněna v rámci mezinárodní justiční spolupráce v přípravném řízení a následně přečtena v rámci hlavního líčení. Podle obviněného ovšem nebyly splněny podmínky pro přečtení výpovědi tohoto svědka u hlavního líčení, když jeho obhájce ani on nebyli v rámci přípravného řízení vyrozuměni o konání výslechu tohoto svědka a nebyla jim dána možnost se výslechu svědka účastnit. Za takové situace došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto nebylo možno uvedený protokol o výslechu svědka použít v řízení před soudy nižších stupňů jako důkaz. Poukazuje rovněž na skutečnost, že soud druhého stupně odmítl v rámci odvolacího řízení provést jako důkaz prohlášení P. A., zástupce firmy U.D.R. - účetní ze dne 21. 8. 2018, které zpochybňuje výpověď svědka P. A., která byla přečtena v rámci hlavního líčení a kterou soud použil proti jeho osobě při rozhodování o vině.
Dále obviněný namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a to výslechy svědků H., bratrů A. a B., čímž došlo k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť mu nebyla dána možnost prostřednictvím výslechu těchto svědků vysvětlit a doložit obchodní spolupráci mezi společnostmi U.D.R United Development Resources Establishment a F. D., v předmětném období, čímž došlo opětovně k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 61 To 151/2018 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 46 T 76/2016, dále podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 1361/2018, nejprve zrekapituloval řízení před soudy nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Následně rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když výslovně uvádí, že výjimečně může nesprávná realizace důkazního řízení zakládat zvolený dovolací důvod. Podle státního zástupce, byť jsou námitky obviněného nepochybně procesního rázu, jelikož obviněný namítá, že nesprávným důkazním řízením mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, je na místě se těmito námitkami zabývat.
Podle státního zástupce se musí obecné soudy zabývat námitkou, že jejich postup se dostal do rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu vztahujícímu se k právu obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16). Současně odkazuje na znění čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva) a na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva týkající se tohoto článku (viz rozsudek č. 11082/06 a č. 13772/05 ze dne 25. 7. 2013 ve věcech Chodorkovskij a Lebedev proti Rusku) a na zásady, kterými by se soudy měly zabývat, pokud se svědek nedostaví k veřejnému zasedání (viz věc Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království), které velmi podrobně rozvádí. Odkazuje i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9154/10 ze dne 17. 4. 2014, ve kterém byly upřesněny zásady týkající se práva na spravedlivý proces z pohledu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, kdy soud sice potvrdil, že absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nemůže sama o sobě být rozhodující pro závěr o nespravedlnosti řízení, avšak je důležitým faktorem, který je třeba při posouzení celkové spravedlnosti řízení zvážit. Z pohledu vnitrostátní judikatury týkající se porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy odkazuje státní zástupce na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015 a rozvádí zásady, za kterých může soud přečíst výpověď nedosažitelného svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce pak zdůrazňuje, že svědek P. A. byl vyslechnut před zahájením trestního řízení, přičemž z vlastní žádosti o mezinárodní právní pomoc a ani z vlastního výslechu nevyplývá, že by se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu §158a tr. ř. Tohoto výslechu se obviněný ani jeho obhájce nezúčastnil, když byl proveden před zahájením trestního stíhání. U hlavního líčení byl ze strany obhajoby navrhován výslech někoho z rodiny A. a po přečtení výpovědi svědka P. A. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. žádala obhajoba doplnění jeho výpovědi, když skutečnosti uváděné v této výpovědi nepovažovala za pravdivé. Soud prvního stupně toto doplnění dokazování odmítl pro nadbytečnost. Soud druhého stupně se této problematice ve svém rozhodnutí nevěnoval, když ovšem námitka tohoto procesního pochybení v podaném odvolání nebyla uplatněna.
Podle státního zástupce tedy postupem soudů došlo k tomu, že obhajoba neměla možnost v žádné fázi řízení klást svědkovi P. A. otázky, když zároveň pro nepřítomnost tohoto svědka u hlavního líčení neexistoval žádný závažný důvod. Soud prvního stupně se nepokusil zajistit přítomnost svědka prostřednictvím mezinárodněprávní pomoci a to za situace, když ze strany obhajoby byl zpraven o tom, že obhajoba se se čtením výpovědi tohoto svědka neztotožňuje. Současně je možno se přiklonit k závěru, že výpověď tohoto svědka byla pro závěr o vině zásadní, byť se nejednalo o důkaz jediný či výlučný. Odsuzující výrok byl totiž v převážné míře založen na této výpovědi, když jiná výpověď usvědčující obviněného není v rozhodnutí citována. V dané věci ani nebyly splněny podmínky pro výslech uvedeného svědka před zahájením trestního řízení, když se nejednalo o výslech podle §158a tr. ř. či 158a odst. 9 tr. ř. a předmětný výslech měl z pohledu české právní úpravu povahu vysvětlení, o němž se sepisuje úřední záznam a který lze v rámci hlavního líčení číst pouze za podmínek §211 odst. 6 tr. ř., přičemž pro takový postup nebyly v dané věci splněny zákonné podmínky, když obviněný nesouhlasil s přečtením výpovědi tohoto svědka.
Současně státní zástupce odkazuje na ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., podle kterého důkazy získané na žádost justičního orgánu cizozemského státu mohou být použity v trestním řízení v České republice, pokud byly získány v souladu s právním řádem dotčeného státu. Předmětné pravidlo ovšem neznamená, že je zajištěna použitelnost takového důkazu bezvýjimečně, když ho nelze použít v případě, kdy se dostává do střetu s některým z ústavně zaručených práv – typicky právem na obhajobu.
Státní zástupce tedy dospívá k závěru, že postupem soudu prvního stupně bylo závažným způsobem zasaženo do procesních záruk chránících právo obviněného na spravedlivý proces, konkrétně čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
V závěru podaného vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 61 To 151/2018 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 46 T 76/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněným obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že byl uznán vinným na základě nezákonně provedeného důkazu v rozporu s trestním řádem, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Obecně je třeba uvést, že porušení práva na spravedlivý proces zakotveného zejména v čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívajícího v případném procesním pochybení by mohlo naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, tak by to zakládalo existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž naplňovalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, nález Pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/07, nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 286/16, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se podle Nejvyššího soudu v dané věci jednalo.
V dané věci se především sluší poznamenat, že z písemného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů se podává, že tyto při formulování skutkového stavu vycházely zejména z výpovědi svědka P. A. (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 5, bod 4. rozsudku soudu druhého stupně). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že předmětný výslech svědka P. A. představoval důkaz při formulování skutkového stavu podstatný. Z pohledu tohoto závěru bylo nutno přistupovat k námitce obviněného, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný především namítá porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Jedná se o vyjádření zásady kontradiktornosti řízení, která je založena na tom, že obviněnému či jeho obhájci musí být dána v průběhu trestního řízení alespoň jednou možnost klást svědkům otázky. Jedná se o možnost, nikoliv povinnost, takže se nevyžaduje, aby obhájce či obviněný takto fakticky učinili. V praxi se jedná o to, že obhájce či obviněný musí být o konání výslechu takového svědka řádně a včas vyrozumění, takže je jim dána faktická možnost se výslechu takového svědka nejen zúčastnit, ale zejména klást mu otázky.
Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 3. 2018, č. j. 46 T 76/2016-3127, je patrno, že soud prvního stupně přečetl výpověď svědka P. A. podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., takže svědek nebyl v hlavním líčení osobně slyšen. K možnosti přečtení výpovědi svědka u hlavního líčení nutno uvést, že se jedná o jistou výjimku ze zásady ústnosti, která se uplatňuje před soudy obecně (viz čl. 96 odst. 1 věta první, Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny a §2 odst. 11 tr. ř.). Výjimku ze zásady ústnosti je třeba právě uplatňovat s přihlédnutím k omezením vyplývajícím ze zaručeného práva na obhajobu, podle kterého právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby mohl obviněný vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Citované ustanovení používá pojem svědka, čímž se rozumí osoba, která byla vyslechnuta v procesním postavení svědka podle §101 tr. ř. a násl. po zahájení trestního stíhání. Je tomu tak proto, že před zahájením trestního stíhání nelze osobu vyslechnout v procesním postavení svědka s výjimkou neodkladných či neopakovatelných úkonů podle §158a tr. ř. či výslechu osoby mladší osmnácti let a osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti nebo jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala, a v důsledku toho nelze zahájit trestní stíhání a hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi, kdy v takovém případě je možno vyslechnout jako svědka i osobu, jejíž výpověď má podle odůvodněného předpokladu rozhodující význam pro zahájení trestního stíhání, za předpokladu, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že by mohl být na takovou osobu pro její výpověď vyvíjen nátlak, anebo hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna její výpověď (§158 odst. 9 tr. ř.). Jiné osoby se pak před zahájením trestního stíhání v procesním postavení svědka nevyslýchají a s těmito se pouze sepíše úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 odst. 3 písm. a) tr. ř., když v dalším řízení tyto úřední záznamy nelze použít jako důkaz a tyto primárně slouží k posouzení toho, zda takovou osobu v dalším řízení vyslechnout jako svědka (§158 odst. 6 tr. ř.). Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje situace, že státní zástupce a obviněný vysloví souhlas s přečtením takového úředního záznamu (§211 odst. 6 tr. ř.).
Z pohledu shora naznačených závěrů lze uvést následující skutečnosti. Především je třeba uvést, že P. A. byl v dané věci vyslechnut cestou mezinárodní justiční spolupráce, ve fázi prověřování trestné činnosti. Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé, že žádost o právní pomoc byla učiněna Městským státním zastupitelstvím dne 22. 12. 2014 (viz č. l. 850), když z obsahu žádosti je patrno, že se vede trestní řízení pro podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy není vedeno trestní stíhání. Z protokolu o výslechu svědka P. A. se podává, že tento byl vyslechnut dne 2. 4. 2015 (viz č. l. 864 a násl.). Ke sdělení obvinění obviněnému prokazatelně došlo dne 17. 6. 2016 a spoluobviněnému Z. N. dne 20. 6. 2016 (viz č. l. 683). Z uvedeného je tedy nepochybné, že P. A. byl vyslechnut před zahájením trestního stíhání obviněného a spoluobviněného. Ze spisového materiálu se dále podává, že při nařízení hlavního líčení na 12. 9. 2017 (viz č. l. 2905) soud neučinil pokus k hlavnímu líčení předvolat navrhovaného svědka P. A., stejně tak k hlavním líčením nařízeným na dny 12. 12. 2017, 8. 2. 2018 a 20. 2. 2018 (viz č. l. 2925, 2934, 2950) a rovněž tak k hlavnímu líčení konanému dne 22. 3. 2018 (viz č. l. 3127). Jinak vyjádřeno, z předloženého spisového materiálu je patrno, že soud prvního stupně, ale ani soud druhého stupně fakticky neučinily žádný pokus předvolat svědka P. A. k hlavnímu líčení, popř. veřejnému zasedání a tohoto vyslechnout.
Následně Nejvyšší soud přistoupil k vlastnímu posouzení důvodnosti námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání, a dospěl k závěru, že podané dovolání je zjevně důvodné. Jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně přečetl výpověď svědka P. A. u hlavního líčení postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Vzhledem ke shora zjištěným skutečnostem lze uvést, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela pominul, že se nejednalo o výpověď svědka učiněnou po zahájení trestního stíhání, když se ani nejednalo o výslech svědka před zahájením trestního stíhání ve smyslu §158a tr. ř., [takový výslech by ovšem bylo nutno číst podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř.], popř. podle §158 odst. 9 tr. ř. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v případě výslechu svědka před zahájením trestního stíhání za splnění podmínek §159 odst. 9 tr. ř. by muselo být zřejmé, na základě jakých skutečností má soud za to, že se jedná o případ, kdy je možno svědka vyslechnout před zahájením trestního stíhání z důvodů uvedených ve větě 3 odst. 9 §159 tr. ř., a následně by muselo být zkoumáno, zda takový výslech lze v řízení před soudem přečíst podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. za splnění dalších zákonných podmínek, které budou rozvedeny dále. Obecně lze v souvislosti s naznačenou problematikou připustit, že by se mohlo v případě výslechu svědka, který byl realizován před zahájením trestního stíhání za splnění podmínek §159 odst. 9, věta třetí, tr. ř. jednat i o případ výslechu svědka vyslechnutého v cizině, ovšem za předpokladu, že by byly splněny podmínky uvedené v §159 odst. 3, věta třetí, tr. ř. pro provedení výslechu takové osoby před zahájením trestního stíhání. Toto v dané věci nebylo zjištěno a ani není soudy nižších stupňů tvrzeno, když soud prvního stupně toliko konstatuje, že výslech svědka P. A. byl přečten podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. bez nějakého bližšího rozvedení tohoto postupu z hlediska splnění zákonných předpokladů pro takový postup (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně) a soud druhého stupně ohledně postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. ničeho výslovně neuvádí, když je ovšem třeba podotknout, že v rámci odvolacího řízení obviněný nezákonnost postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nenamítal.
Současně je třeba uvést, že při výslechu svědka P. A. nebyla dodržena zásada kontradiktornosti řízení, když obhájci obviněného ani obviněnému nebyla dána možnost se výslechu svědka zúčastnit a klást mu otázky. Jinak řečeno, obhájce ani obviněný nebyli o termínu konání tohoto výslechu vyrozuměni a z logiky věci ani nemohli být, když výslech svědka byl konán před zahájením trestního stíhání, takže v té době neměl dovolatel postavení obviněného a ani neměl obhájce. V tomto směru je třeba odkázat na §32 tr. ř., podle kterého se osoba podezřelá ze spáchání trestné činnosti považuje za obviněného a lze proti ní použít prostředků daných trestním řádem až teprve poté, co proti takové osobě bylo zahájeno trestní stíhání. Práva obviněného včetně možnosti zvolit si obhájce jsou vázány na okamžik zahájení trestního stíhání [výjimku představuje řízení proti mladistvým – viz §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb.], byť obhájce si může zvolit i osoba podezřelá ze spáchání trestné činnosti a tento se pak může účastnit podávání vysvětlení osobou podezřelou podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., když ovšem může jen poskytovat právní pomoc a nemůže požadovat účast na jiných úkonech ve věci, kterých se osoba podávající vysvětlení neúčastní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012). Zde je třeba podotknout, že i důvody nutné obhajoby jsou vázány až na okamžik zahájení trestního stíhání, takže pokud je orgánem činným v trestním řízení prováděn příslušný procesní úkon před zahájením trestního stíhání konkrétního pachatele, nejsou v dané věci splněny podmínky nutné obhajoby a za takové situace nelze obhájce v té době podezřelé osoby vyrozumívat o provádění takového úkonu (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1266/2010). Uvedený závěr lze dovodit i z dikce ustanovení §165 tr. ř., když v odstavci 1 je řešena možnost připuštění účasti obviněného na vyšetřovacích úkonech, když již z použitého pojmu „obviněného“ lze logicky dovodit, že se jedná o osobu, které bylo sděleno obvinění. Stejný závěr nakonec vyplývá i z odst. 2 §165 tr. ř., které upravuje výslovně oprávnění obhájce účastnit se vyšetřovacích úkonů, když se časově tento moment váže na okamžik zahájení trestního stíhání.
Z hlediska dodržení zásady kontradiktornosti řízení je třeba uvést, že porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je v rozporu nejen se základními zásadami trestního řízení, ale i s pravidly spravedlivého procesu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, nález Pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. Pl. ÚS 11/07, sp. zn. II. ÚS 29/06, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16-1, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015). Byť za jistých okolností samotná skutečnost, že obviněný či jeho obhájce neměli možnost alespoň jednou klást svědkovi otázky, nemusí znamenat porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a tím práva na spravedlivý proces tak při posouzení toho, zda přečtením a následným hodnocením výpovědi svědka, kterého neměl obviněný nebo jeho obhájce možnost vyslechnout, bylo porušeno právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, je nutno zkoumat: (1) zda pro nepřítomnost svědka před soudem existoval dostatečný důvod, (2) jakou důkazní váhu měla taková výpověď pro odsouzení obviněného a (3) zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Ve světle těchto tří kritérií je třeba posoudit, zda lze řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka, považovat jako celek za spravedlivé (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16).
Jak již bylo naznačeno, v dané věci se jednak nejednalo o výslech svědka po zahájení trestního řízení, takže tato výpověď nemohla být považována za důkaz, když současně obhájce obviněného ani obviněný neměli možnost se tohoto výslechu účastnit, takže z tohoto pohledu nepochybně došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a pravidel spravedlivého procesu. V dané věci pak nepřicházelo v úvahu vzhledem ke shora naznačeným závěrům zvažování spravedlnosti řízení proti obviněnému z pohledu shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16).
Bez ohledu na shora naznačený závěr je ještě třeba konstatovat, že soud prvního stupně nedodržel další předpoklady pro možnost přečtení výpovědi svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., spočívající v tom, že svědek zemřel nebo se stal nezvěstný či pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný nebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech. V tomto směru je třeba uvést, že z písemného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, jaký konkrétní předpoklad pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. podle tohoto soudu ve věci nastal. Jinak vyjádřeno, zda svědek zemřel, stal se nezvěstný či pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný nebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech. Soud druhého stupně v tomto směru neučinil rovněž žádné závěry. Lze se toliko domnívat, že soud prvního stupně tak postupoval proto, že podle jeho názoru se svědek stal pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný. Zde je třeba zdůraznit, že skutečnost, že svědek je cizím státním příslušníkem a má trvalý pobyt v cizině, sama o sobě neodůvodňuje závěr, že svědek nemůže být vyslechnut osobně před naším soudem pro nedosažitelnost, a že jsou splněny podmínky pro přečtení jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (srov. R 47/1987-II). Pokud lze podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, nebo i na bezesmluvním základě cestou dožádání předvolat takového svědka (viz §44 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), musí to soud učinit nebo musí zvážit možnost výslechu takové osoby prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu (viz §57 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Takto ovšem soud prvního stupně v dané věci nepostupoval, když z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by se pokusil svědka k hlavnímu líčení předvolat. Proto lze uzavřít, že i pokud by ve věci nebyla shledána shora naznačená pochybení, tak soud prvního stupně neměl splněny zákonné předpoklady pro postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Pokud se týká námitek ohledně rozsahu dokazování, tak je třeba uvést, že tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť má procesní charakter. Přesto je třeba uvést, že vzhledem ke shora naznačenému procesnímu pochybení se Nejvyšší soud nemohl ani zabývat otázkou tzv. opomenutých důkazů, když skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou předčasné.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání obviněného je důvodné z důvodů uvedených shora. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 61 To 151/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 46 T 76/2016, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud zrušil celý rozsudek soudu prvního stupně, tedy i ve vztahu ke spoluobviněnému Z. N., když důvod zrušení citovaných rozhodnutí prospíval i tomuto spoluobviněnému, když skutkové závěry soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto spoluobviněnému se opíraly o stejný nezákonný důkaz jako v případě obviněného P. Z. Proto bylo nutno postupovat podle §261 tr. ř. (viz §265k odst. 2, věta poslední tr. ř.).
V novém řízení bude Obvodní soud pro Prahu 4 povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová