ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1372.2019.1
4 Tdo 1372/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání obviněného L. O. , nar. XY v XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 3 To 108/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 139/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 139/2018, byl obviněný L. O. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (správně zvlášť závažného zločinu) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty dopustil tím, že:
dne 22. 9. 2018 v době kolem 21:00 hodin v obci XY v prostorách rodinného domu č. p. XY, v okr. Vyškov, po předchozím požití přesně nezjištěného množství alkoholických nápojů a po předchozím vzájemném slovním a následně fyzickém konfliktu, napadl za pomoci kuchyňského nože s čepelí o délce 12,5 cm se zoubkovaným ostřím poškozeného V. D., nar. XY, kdy tohoto opakovaně bodl, nejdříve do oblasti pravého ramene a následně do oblasti pravé lopatky, přičemž intenzita druhého bodnutí musela být vyšší, neboť došlo k odlomení čepele, která se zastavila až o lopatku, čímž poškozenému V. D. způsobil zranění spočívající v bodné ráně délky 5 cm a hloubky 5 cm v oblasti pravého ramene a povrchové bodné ráně délky 3 cm na zádech v oblasti pravé lopatky, které si vyžádalo hospitalizaci v Nemocnici XY, p. o., v době od 22. 9. 2018 do 24. 9. 2018, s dobou znesnadnění obvyklého způsobu života po dobu 3 dnů, přičemž stejným nástrojem a obdobným mechanismem útoku mohl poškozenému způsobit poranění závažná až život ohrožující, neboť mohlo dojít v případě paže či ramene k poranění velkých cév s život ohrožujícím krvácením, při zásahu velkých nervů či nervových pletení mohlo dojít k porušení citlivosti i hybnosti končetiny, při proniknutí čepele do dutiny hrudní mohlo dojít k zasažení pro život důležitého orgánu plíce s krvácením do dutiny hrudní a možnosti dechové nedostatečnosti.
Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil Okresní soud ve Vyškově obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let a 4 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému dále povinnost zaplatit poškozené VZP České republiky, IČ 41197518, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, Brno, škodu ve výši 6 128 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 139/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu a do výroku o náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 3 To 108/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 3 To 108/2019 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 139/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru zdůrazňuje, že ve vztahu k zvolené právní kvalifikaci musí být spolehlivě zjištěno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, tedy musí být naplněna i subjektivní stránka takového těžkého následku, zejména za situace, kdy se měl jednání dopustit ve stadiu pokusu. Dovolatel poukazuje na svoji obhajobu, když popírá, že by chtěl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, přičemž podle jeho názoru z provedených důkazů nelze takový závěr zcela jednoznačně dovodit. Následně rozvádí, z čeho lze dovodit úmysl způsobit těžší následek (např. intenzita útoku, způsob jeho provedení, pohnutka apod.).
Obviněný sice připouští, že použil vůči poškozenému nůž, ovšem protože první rána směřovala na rameno, nelze dovodit, že by bodal do oblasti krku a trupu, když kvůli své podnapilosti nemohl ani mířit na lopatku, ani rameno, natož do oblasti krku či trupu. Jeho útok byl spíše projevem nepromyšleného jednání, ovlivněného množstvím požitého alkoholu a momentálním konfliktem s poškozeným, takže z jeho strany se nejednalo o promyšlené jednání, takže nemohl jednat úmyslně promyšleně, a to ani ve formě srozumění. Podle něho soud druhého stupně pominul, že srozumění musí být provázeno také chtěním pachatele, k čemuž se soud druhého stupně nijak nevyjadřoval. Současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 10/2005.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2019, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 139/2018 a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 1 NZO 570/2019, nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod. Následně rozvedla podstatu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatovala, že uplatněná dovolací argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod, když obviněný zpochybňuje, že svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že jednání tvořící pokus musí mít úmyslný charakter a pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamyšlený následek, neboť jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný. Obviněný popřel úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a to minimálně z toho důvodu, že zranění poškozeného lze považovat za zranění lehké. Státní zástupkyně uvádí, že úmysl pachatele v případech, kdy ho pachatel sám nedoznává, je nezbytné zjišťovat jen na základě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví za situace, že k dokonání trestné činnosti nedošlo, je třeba usuzovat z okolností případu, zejména z toho, za jakých okolností pachatel napadl poškozeného, jakým způsobem tak učinil a jaké prostředky k tomu použil, a z jakých důvodů nakonec nenastal následek spočívající v těžké újmě na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1563/2017). Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu musí vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu.
Podle státní zástupkyně na podkladě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů lze tento závěr dovodit. Uvedené soudy totiž dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Současně odkazuje na §15 odst. 2 tr. zákoníku a na to, co se rozumí srozuměním. Dále poukazuje na skutkové okolnosti případu, které velmi podrobně rozvádí, poukazuje na způsob útoku, ale zejména na to, jaká zranění poškozenému hrozila a že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že opakovaným útokem nožem do horní části těla může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, když k těžké újmě na zdraví nedošlo z důvodu nedostatku jeho vůle, nýbrž z důvodu náhody. Ohledně vlivu alkoholu na jednání obviněného poukazuje na závěry znaleckého posudku.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že nebyla naplněna subjektivní stránka jeho jednání, konkrétně že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Takto uplatněná argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný zpochybňuje subjektivní stránku svého jednání, jež je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
Nejvyšší soud z pohledu zvolené argumentace považuje za vhodné nejprve obecně zdůraznit určité skutečnosti. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zároveň platí, že zavinění musí být dáno v době činu, když závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Zároveň je třeba zdůraznit, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. U zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů se otázkou zavinění zabývaly, tuto nepominuly. V tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů (viz str. 5-6, bod 13. rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně), se kterými se Nejvyšší soud ztotožnil. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu; dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 821/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1424/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 471/2018), když skutečnost, že k zamýšlenému následku nedojde, není rozhodující (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1159/2012).
V předmětné věci při posuzování srozumění obviněného se způsobením těžké újmy na zdraví poškozenému nelze skutečně pominout, že obviněný zaútočil na poškozené za situace, kdy tento útok neočekával, k útoku použil nůž s délkou čepele 12,5 cm, což je předmět, u kterého lze logicky předpokládat, že jeho použití vůči tělu poškozeného bude schopno způsobit závažná zranění. Současně je třeba vzít v úvahu, že obviněný útok směřoval vůči pravému ramenu a pravé lopatce, tedy do míst, kde se nacházejí velké cévy a velké nervy, když mohlo dojít i k zasažení hrudníku, kde se nachází plíce, jejichž zranění může způsobit krvácení do dutiny hrudní s možností dechové nedostatečnosti, což je všeobecně známo. Zároveň nelze pominout ani intenzitu útoku, která byla taková, že při druhém bodnutí došlo k odlomení čepele. Tato skutečnost svědčí o tom, že intenzita útoku měla jednak zvyšující tendenci, jednak že útok byl veden velkou silou, neboť k odlomení čepele je třeba vyvinout vyšší sílu, když povaha materiálu, ze kterého je nůž vyroben, vylučuje jeho snadné odlomení. Současně nelze přehlédnout ani okolnosti, za kterých došlo k ukončení útoku, neboť útok ze strany obviněného nebyl ukončen dobrovolně, nýbrž z toho důvodu, že ho od poškozeného odtáhli. Pokud obviněný namítá, že úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví poškozenému je dovozován toliko z povahy použitého nástroje, tak zcela pomíjí intenzitu útoků vůči tělu poškozeného a na jakou část těla z hlediska reálně hrozících následků směřovaly. Ve vztahu k námitce podnapilosti obviněného a tvrzení, že tedy nelze dovodit, že by jeho jednání bylo promyšlené, je třeba uvést, že obviněnému není kladeno za vinu, že by jeho jednání bylo promyšlené. Navíc pro dovození úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví se ani nevyžaduje, aby takové jednání bylo vždy promyšlené a plánované. Naopak v praxi velmi často právě takové jednání je důsledkem jistého neuváženého jednání v afektu či pod vlivem jiných emocí. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování, což bylo vyjádřeno i v popisu skutku, je nepochybné, že jednání obviněného bylo ovlivněno tím, že byl podnapilý a předchozím konfliktem mezi ním a poškozeným. Přestože jednání obviněného vykazuje prvky určitého jednání v afektu, tak z tohoto nelze dovodit, že by nebyl srozuměn s tím, že poškozenému daným způsobem útoku může způsobit těžkou újmu na zdraví. Zde je také třeba poukázat na skutečnost, že ještě před vlastním napadením poškozeného nožem se pokusil obviněný do obytné části domu přinést železnou tyč, v čemž mu bylo ostatními svědky zabráněno, což nepochybně svědčí o tom, že přes jisté jednání obviněného ve vzteku a pod vlivem alkoholu si tento uvědomoval, co chce udělat a že si chtěl s poškozeným razantnějším způsobem vyřídit „účty“. V tomto směru je třeba opětovně odkázat na okolnosti útoku, zejména použitý nástroj a intenzitu útoku a na jakou část těla byly útoky ze strany obviněného vedeny, když navíc ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se podává, že obviněný nebyl v době činu nepříčetný, když u něho došlo pouze ke snížení ovládacích schopností. Proto lze uzavřít, že vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová