ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1399.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1399/2019- 990
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2019 dovolání obviněného L. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10 To 98/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 46 T 4/2018, byl obviněný L. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v blíže nezjištěné době, nejméně v období od září roku 2009 nejméně do května 2013 v Praze 9 – Vysočanech, XY, v bytě, který v té době užíval se svojí partnerkou a později manželkou M. K., nar. XY, využil psychické a fyzické bezbrannosti své nevlastní dcery poškozené tehdy nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY , vyplývající jak z jeho fyzické a psychické převahy, tak z jeho převahy dospělé autority – nevlastního otce, a v době, kdy zůstal s poškozenou v bytě sám, nebo kdy mu byla poškozená svěřena ke hlídání, a v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení v blíže nezjištěném počtu případů, zpravidla jedenkrát týdně, poškozenou jazykem dráždil na jejím přirození, později při tom současně sám masturboval, většinou až do svého vyvrcholení, nejméně v jednom případě poškozenou osahával prsty na jejím přirození a v nezjištěném počtu případu po poškozené požadoval, aby mu rukou dráždila penis, zatímco on jí dráždil jazykem přirození, tomuto jednání nebyla z počátku poškozená schopna se bránit proto, že vzhledem ke svému nízkému věku nebyla tehdy po všech stránkách dostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet či vyhodnotit a dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním, nebo se jinak účinně bránit a jejího stavu využil k dosažení svého cíle, později obžalovanému dávala svým chováním najevo, že to nechce, a jednou mu i plivla do obličeje, čehož však obžalovaný nedbal a v jednání pokračoval, a tohoto jednání se dopustil přesto, že jako partner a poté manžel matky poškozené znal její skutečný věk a věděl, že jí dosud nebylo 15 let.
Za shora uvedený zvlášť závažný zločin uložil Městský soud v Praze obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost uhradit poškozené AAAAA, nar. XY, k rukám její zmocněnkyně H. M., se sídlem XY, náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 46 T 4/2018, podal obviněný a státní zástupkyně odvolání. Obviněný opravný prostředek směřoval do všech výroků napadeného rozsudku a státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10 To 98/2018, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadaný rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §185 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. Současně rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10 To 98/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Petry Carvanové dovolání do výroku o vině, trestu i adhezního výroku z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve namítá, že došlo k porušení jeho základních práv, a to konkrétně principu neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), práva na soudní ochranu a řádné projednání věci před soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Následně rozebírá postup soudu druhého stupně ve vztahu k jeho hodnocení znaleckých posudků, které byly předloženy obhajobou v rámci odvolacího řízení. Rozporuje především závěr soudu druhého stupně spočívající v tom, že revizní znalecký posudek může provádět výlučně znalecký ústav, přičemž v tomto směru odkazuje na stanovisko Komory soudních znalců České republiky a České lékařské komory. Dále se neztotožňuje s názorem, že přibraný soudní znalec si nesmí přibrat jako konzultanta odborníka, který není zapsán v seznamu soudních znalců. Podle jeho názoru závěry soudu druhého stupně, že revizní znalecký posudek může provádět toliko znalecký ústav a že znalec si nemůže přibrat konzultanta, který není soudním znalcem, jsou nesprávné, a nemají oporu v trestním řádě.
Ve vztahu k porušení práva na obhajobu uvádí, že v řízení nebyla dodržena kontradiktornost řízení včetně rovnosti zbraní a stejných procesních práv účastníků. Je tomu tak proto, že obhajoba neměla dostatečný časový prostor na přípravu a stěžejní výslech poškozené, když mu bylo sděleno obvinění, musel si zajistit obhájce, byla prováděna prohlídka jiných prostor, nebylo jim umožněno nahlídnout do vyšetřovacího spisu a stěžejní výslech korunní svědkyně byl nařízen na druhý den v ranních hodinách bez možnosti následně výslech zopakovat.
Obviněný zdůrazňuje, že soud druhého stupně rozhodl o jeho vině, ačkoliv důkazní situace ve veřejném zasedání nastolila pochybnosti o jeho vině. Uvedený soud si zcela svévolně vybral znalecké posudky, které zapadaly do jeho představ o jeho vině. Poukazuje v tomto směru na skutečnost, že soudní znalkyně Mgr. et Mgr. Telcová upozornila na neúplnost znaleckého posudku PhDr. Záhorské, která své závěry nekonzultovala s dětskou psychiatričkou MUDr. Bínovou, když se ani nezabývala dostatečně diagnostikou osobnosti poškozené, logickým zakotvením události v čase, změnami v oblasti motoriky u poškozené, chováním poškozené po odchodu komisařky. Soud se pak nedokázal vypořádat se specifickou věrohodností poškozené, zasazením událostí poškozené do širšího kontextu a časových okamžiků. Znalkyně PhDr. Záhorská použila pouze orientační metody vyšetření poškozené a tyto metody nelze považovat za dostatečné. Soud druhého stupně na závěry znalkyně obhajoby reagoval tím, že její postup kritizoval, když podle jeho názoru není znalkyně oprávněna upozorňovat na nedostatky ostatních znalců, přestože se jednalo o znalkyni ze stejného oboru. Podle obviněného znalecký posudek znalkyně PhDr. Záhorské vykazuje značné nedostatky, když znalkyně neupozornila na zjištěné pithiatické rysy poškozené a nekonzultovala své závěry s pedopsychiatrem. Poukazuje i na skutečnost, že ze znaleckého posudku MUDr. Bínové vyplývá, že u poškozené nelze hovořit o traumatu. Za takové situace měl být vypracován nový znalecký posudek, neboť pokud se závěry několika znalců různí, musí soud, jestliže jednomu z nich klade větší důkazní váhu, své stanovisko velmi pečlivě odůvodnit. Takto ovšem soud druhého stupně nepostupoval. Ve vztahu k závěrům znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Procházkou namítá, že tento neodpovídá zadání OČTŘ, když nebylo provedeno PPG vyšetření. Toto vyšetření si po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně obviněný zajistil sám, přičemž bylo zjištěno, že je vyloučeno, že by byl preferenčně pedofilně orientovaný. I tento závěr neodpovídal představám soudu druhého stupně a proto k závěrům jejich znalce nepřihlížel a postup obhajoby podrobil rozsáhlé kritice.
Podle obviněného si v obou případech znaleckého posouzení obviněného i poškozené soud druhého stupně vybral jeden z odlišných znaleckých posudků, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že znalecké zkoumání není bezchybné a může dojít k justičním omylům s fatálními důsledky, přičemž v tomto směru odkazuje na publikované názory. Hodnotit je třeba jak konečný výsledek, tak proces utváření znaleckého posudku. K neverbálnímu chování poškozené směřovala řada otázek obhajoby, přičemž tyto otázky uměla zodpovědět znalkyně Mgr. et Mgr. Telcová. Soud druhého stupně těmto projevům poškozené nevěnoval žádnou pozornost, ačkoliv si byl vědom rozdílných názorů ve znaleckých posudcích. Poté obviněný rozebírá neverbální chování poškozené během výslechu a poukazuje na typické rysy lhavosti (úsměv, nervozita, ruce na kolenou, kousání se do rtů, zadrhává se řeč, vyhýbání se očnímu kontaktu, aj.). Současně uvádí, že lhůtu ke zvolení obhájce považuje za nedostatečnou, když neměl reálnou možnost si vybrat obhájce dle svých parametrů. Zároveň namítá, že obhajoba nesměla nahlédnout do spisu a lepší příprava tak byla vyloučena. Písemný záznam o této žádosti ve spise absentuje, když se zvolený obhájce celý den účastnil vyšetřovacích úkonů. Obviněný tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání nerozuměl, proto nemohl obhájce instruovat ohledně otázek, které by měl položit poškozené. Zdůrazňuje, že právo na obhajobu nesmí být jen ilustrativní, nýbrž reálné. Chtěl poškozenou vyslechnout v dalších fázích trestního řízení, což mu nebylo umožněno, ačkoliv podle znaleckých posudků u poškozené nedošlo k žádnému traumatu. Pro vyšší věk u poškozené nehrozila ani druhotná viktimizace. Neumožněním kladení otázek poškozené došlo k zásahu do práva na jeho obhajobu.
Zdůrazňuje, že byl odsouzen na základě jednoho důkazu – výpovědi poškozené, přičemž tato výpověď nebyla podpořena dalšími relevantními důkazy a rovněž nebyl zohledněn případný motiv jeho jednání, výsledky PPG vyšetření či osobnostní struktury. Upozorňuje, že soud druhého stupně nereflektoval na žádný důkaz svědčící v jeho prospěch.
Soudy nepostupovaly dle zásady materiální pravdy, což se projevilo v rezignaci na zásadu presumpce neviny a práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. V případě tvrzení proti tvrzení má být dodržen požadavek absence jakýchkoliv pochybností a ve věci měly být vypracovány revizní znalecké posudky. Soud druhého stupně takto ovšem nepostupoval, vybral si znalecké posudky, které zapadaly do jeho závěru o vině a další důkazní návrhy zamítl (jedná se tedy o opomenuté důkazy), včetně znaleckého posudku z oboru biomechaniky.
Poukazuje na projev svrchované moci soudu, který zesměšňoval makety předložené obhajobou, přičemž tímto pokusem vznikla pochybnost nad reálností popisovaných poloh. Ve vztahu k volnému hodnocení důkazů uvádí, že nesmí být pojímáno zcela absolutně, zejména za stavu existence jediného přímého usvědčujícího důkazu. Ačkoliv obviněný připouští, že je napadené rozhodnutí vyčerpávající, chybí mu logické i věcně přesvědčivé zdůvodnění.
Obviněný dále zmiňuje nosné důvody (rationes decidendi), jež jsou pro obecné soudy závazné, a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Mimo jiné napadá adhezní výrok o nemajetkové újmě podle §2958 občanského zákoníku, když soudy aplikovaly zásadu slušnosti, aniž by zjišťovaly, zda došlo u poškozené k ublížení na zdraví, jaká vznikla škoda a jakou škodu obviněná uplatňovala. Soud rozhodl na podkladě volné úvahy, aniž by u poškozené byla zjištěna posttraumatická stresová porucha. Takový postup zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zdůrazňuje, že postupem soudů byla porušena zásada presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Uplatněné námitky tedy nesměřují výlučně do skutkových zjištění či způsobu hodnocení provedených důkazu, přičemž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 38/14 ze dne 4. 3. 2014. Obviněný současně žádá, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podala návrh na odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. a pro případ, že tak neučiní, žádá o odložení výkonu rozhodnutí předsedu senátu Nejvyššího soudu.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, popř. zrušil současně rozsudek soudu prvního stupně a učinil shodný příkaz tomuto soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 924/2019, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele. Zdůraznila, že obviněný na podporu zvoleného dovolacího důvodu uplatnil argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby. V tomto směru poukazuje na výpovědi svědků, kteří jeho obhajobu vyvracejí. Ve vztahu ke znaleckým posudkům a jejich hodnocení odkazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně, se kterým se zcela ztotožňuje. Konstatuje, že obviněný se v dovolaní prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání (správně dokazování) a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a zastřešeny příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, vykládá provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto uplatněná argumentace nevyhovuje žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
V dané věci je dále třeba uvést, že obviněný prostřednictvím dalšího obhájce, Mgr. Ondreje Štefánika, Ph.D., zaslal další podání označené jako doplnění dovolání, konkrétně dne 29. 8. 2019. V dané souvislosti se Nejvyšší soud musel zabývat tím, zda toto dovolání bylo podáno včas a zda tedy k jeho obsahu lze přihlížet. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněný měl v řízení před soudem druhého stupně dva obhájce a to JUDr. P. Cervanovou a JUDr. Štemberga (viz č. l. 641), když pro účely doručování označil jako obhájce, kterému je třeba doručovat písemnosti JUDr. P. Cervanovou (§37 odst. 3, věta první, tr. ř.). Z uvedeného je tedy nepochybné, že rozsudek soudu druhého stupně bylo třeba doručovat toliko JUDr. P. Cervanové a obviněnému. Obviněnému byl rozsudek soudu druhého stupně doručen dne 17. 6. 2019 a ustanovené obhájkyni dne 20. 5. 2019, takže z pohledu ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 17. 8. 2019. Z dovolání, které podal Mgr. Ondrej Štefáník, Ph.D., je zřejmé, že toto bylo podáno dne 29. 8. 2019, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. je možné pouze po dobu dovolací lhůty. Rozsah, ve kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo naopak rozšířen. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po dodatečných modifikacích dovolání podle §265f odst. 2 musí zůstat zachovány obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Změny dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e tr. ř. Změny provedené poté jsou bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Obviněný si samozřejmě může v rámci běhu dovolací lhůty zvolit jiného či dalšího obhájce, aby podal dovolání, popř. rozšířil již podané dovolání, ovšem v takovém případě je lhůta k podání dovolání vázána na běh lhůty k podání dovolání od okamžiku doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému a obhájci, kterého měl v okamžiku konání veřejného zasedání o podaném odvolání. S ohledem na shora uvedené, Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podání podanému obhájcem Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání, tj. po datu 17. 8. 2019, bez ohledu na to, že tento označil podání jako doplnění dovolání. Za takové situace obsah tohoto podání nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné ve svém rozhodnutí blíže rozvádět.
Obviněný dále využil možnosti repliky na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Repliku podal obhájce Mgr. Ondrej Štefánik, Ph.D., přičemž vyjádřil názor, že státní zástupkyně ve svém vyjádření zjevně reaguje pouze na argumentaci obsaženou v dovolání, které dne 12. 7. 2019 podala obhájkyně dovolatele JUDr. Petra Carvanová a opomíjí reagovat na doplnění dovolání podané dne 29. 8. 2019 druhým obhájcem dovolatele Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., které se zabývá výlučně nesprávným právním posouzením skutku, tedy uplatněným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž nijak nemění rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno ani důvod dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak rozhodující část těchto námitek pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Výjimku z tohoto závěru představuje námitka stran nesprávné aplikace ustanovení §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). Zbývající uplatněné argumenty pak primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně prokázání viny na základě jediného důkazu spočívajícím ve výpovědi poškozené, selektivní výběr znaleckých posudků, a že soudy nevyhodnotily v jeho prospěch žádné důkazy. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice zvoleného deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v daném případě nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Lze konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 17-24, bod 15. – 27. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně neprováděl důkazy jen navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže neprováděl důkazy selektivním způsobem. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně závěr o vině obviněného nezaložil toliko na výpovědi poškozené, jak se snaží prezentovat obviněný, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy hodnotil, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném kontextu. Uvedený soud především odkazuje na další důkazy, které obhajobu obviněného vyvracejí (např. svědkyně A. R., obsah facebookové komunikace) a jsou v souladu s výpovědí poškozené, takže podporují její věrohodnost, přičemž na základě všech provedených důkazů zcela jasně a přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých skutečností považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání a současně navrhl doplnit dokazování. Zde je nutno zdůraznit, že soud druhého stupně sám doplnil dokazování výslechem znalců, kteří vypracovali znalecké posudky pro odvolací řízení na základě požadavků obhajoby a provedl i některé další z navrhovaných důkazů obhajoby (viz str. 12-30, bod 89. – 252 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž poté řádně zdůvodnil, proč neprovedl všechny další požadované důkazy (viz např. str. 12, bod 84, str. 19, bod 151, str. 27, bod 226, str. 28, bod 233 rozsudku soudu druhého stupně). Následně soud druhého stupně své závěry důkladně a nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně rozvedl, zejména ve vztahu k výpovědi poškozené a znaleckým posudkům. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit a rozvést určité skutečnosti z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání. Je tomu tak proto, že byť jsou námitky obviněného procesní povahy, tak obecně je třeba z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož porušení je ze strany obviněného namítáno, zvažovat relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu by případné procesní pochybení mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.
Obviněný především zpochybňuje závěry soudu druhého stupně ohledně znaleckých posudků, které předložila obhajoba v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné vypořádat se s námitkami obviněného ohledně závěrů soudu druhého stupně týkajících se použitelnosti znaleckých posudků předložených obhajobou. Lze uvést, že soud druhého stupně vyslovil nesouhlas se způsobem vypracování znaleckého posudku MUDr. Turkem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací gerontologie, jenž vypracoval na základě opatření obhajoby o přibrání znalce znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného (č. l. 589 tr. spisu). Obviněný namítá, že závěr tohoto soudu, že si přibraný znalec nemůže přibrat konzultanta, neodpovídá trestnímu řádu. Lze mít za to, že obviněný v podstatě nepochopil povahu argumentace soudu druhého stupně, byť lze připustit, že uvedený soud své úvahy mohl rozvést podrobněji (viz str. 21, bod 172, 175, 179, str. 22, bod 181 rozsudku soudu druhého stupně).
Z pohledu této námitky lze uvést následující. Podle §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (účinného do 31. 12. 2020) platí, že znalec přibraný podle §105 odst. 1 tr. ř. je oprávněn přibrat si konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek, jestliže to vyžaduje povaha věci. Přitom musí postupovat tak, aby jeho odpovědnost znalce nebyla dotčena ani v té části posudku, o níž bylo konzultováno (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 4 To 70/98, publikované pod R 20/2000 TR.). S přibráním konzultanta musí zadavatel, typicky orgán veřejné moci, když ovšem není vyloučeno, aby se jednalo o obviněného či poškozeného v trestním řízení (§110a tr. ř.) nebo účastníka řízení např. v civilním řízení či správním řízení (§56 s. ř.) vyslovit souhlas, ale nerozhoduje o jeho výběru. Pojem konzultant není v zákoně výslovně definován. Z povahy tohoto citovaného ustanovení se jedná o odborníka, kterého znalec povolá k vyřešení dílčí otázky posudku. Ze zákona ani z vyhlášky nevyplývá, že by osoba konzultanta musela být rovněž zapsána v seznamu znalců. Z judikatury ovšem lze dovodit, že by konzultant měl být odborníkem stejné kvality jako znalec ustanovený ke zpracování zadaného úkolu. Lze tedy uzavřít, že konzultant plní úlohu odborníka, který vypomáhá znalci s otázkou, jež nespadá zcela do jeho specializace nebo odbornosti. Nejedná se tedy o odbornou pomoc v oboru, který znalec má být schopen podle zápisu v seznamu znalců zpracovat sám, ale o pomoc z oboru, do kterého povaha zadaného úkolu v nějaké oblasti přesahuje. Lze tedy uzavřít, že z povahy úlohy konzultanta lze dovodit, že konzultantem nemusí být osoba, která je soudním znalcem, byť se taková situace jeví ideální. Zvláštní otázky, jež řeší konzultant, by však měly spadat do celkového zadání znaleckého úkolu jako otázky nikoli stěžejní, ale pouze dílčí. Znamená to, že konzultant by neměl odpovědí na jemu zadanou otázku zodpovědět otázku, která znalci byla zadána jako znalecký úkol. Jeho stanovisko nebo odpověď na dílčí otázku by měla sloužit jako podklad, část výpočtu, jednotlivé vyšetření nebo kontrolní odpověď v rámci celkového zadaného úkolu nebo jedné ze zadaných otázek. Konzultace je tedy podle výkladu judikatury zpracování nějakého dílčího problému pro potřeby ustanoveného znalce, kterému slouží jako část podkladů nebo nálezu pro zpracování odpovědi na znalci zadaný úkol nebo otázky. Současně ovšem platí, že tam, kde by přesah do jiného odvětví, oboru nebo specializace byl natolik významný, že by posouzení položené otázky nebo úkolu musel zpracovat odborník z daného oboru, odvětví nebo specializace, není možné využít §10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících. Zjistí-li proto znalec, že zadaný úkol není schopen zpracovat jen s pomocí konzultanta nebo konzultantů, je povinen tuto skutečnost oznámit orgánu, který jej ustanovil. Současně může také navrhnout obor, odvětví nebo specializaci, ve které je třeba spoluznalce ustanovit. Jinak vyjádřeno, ustanovením o přibrání konzultanta nelze obcházet ustanovení o přibrání znalce v tom smyslu, aby konzultant fakticky zodpověděl otázky, které má zodpovědět znalec a které jsou podstatou znaleckého zadání. Tak tomu ovšem podle Nejvyššího soudu bylo v dané věci.
V praxi k vyšetření duševního stavu pachatele trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti podle hlavy III. zvláštní části tr. zákoníku, jsou nezřídka přibíráni dva nebo i tři znalci, a sice psychiatr, psycholog a sexuolog , když z logiky věci vyplývá, že v řízení o trestném činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti by v případě duševního vyšetření obviněného měl být alespoň jeden z těchto znalců specializován na oblast sexuologie (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 2 To 50/2011, publikované pod TR 12/2011, str. 362), k čemuž v praxi dochází (viz ustanovení znalce orgány činnými v dané věci). Je tomu tak proto, že znalec sexuolog může přesněji diagnostikovat takové sexuální případy, zejména složitější povahy, a přispět k objasnění motivačních faktorů a jejich vlivu na rozhodnutí pachatele spáchat trestný čin, i možnosti resocializace takových pachatelů. Vyjadřuje se též k otázce vhodnosti ochranného léčení. Sexuolog může přispět i ke správnému posouzení otázek řešených v psychiatrických expertizách. Pokud má erudici (atestaci) psychiatrickou, je sexuolog rovnocenný znalci psychiatrovi a může se vyjadřovat i k diagnóze duševních poruch a jejich vlivu na rozpoznávací a ovládací schopnost pachatele (R 41/1976). Zde se také sluší poznamenat, že sexuologie představuje samostatný obor znalecké činnosti, což vyjadřuje její význam pro zpracování znaleckých posudků.
V projednávané věci je nepochybné, že MUDr. Kapras, který působil jako konzultant znalce MUDr. Turka, vypracoval podstatnou část jím předloženého znaleckého posudku. Vzhledem k jeho faktické úloze při zpracování předmětného znaleckého posudku je třeba mít za to, že rozsah jeho činnosti neodpovídal úloze konzultanta podle §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících v platném znění, a proto nelze jeho činnost považovat za činnost konzultanta ve smyslu §10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících, nýbrž fakticky za výkon znalecké činnosti. Zde je třeba zdůraznit, že více jak polovina otázek zadaných MUDr. Turkovi, znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací gerontologie (na č. l. 589 tr. spisu) byla zodpovězena jen na základě konzultace se sexuologem MUDr. Kaprasem. Jinak řečeno, jmenovaný MUDr. Kapras neposuzoval v dané věci dílčí otázky, jak přísluší konzultantovi podle §10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících, nýbrž otázky, které měl zodpovědět fakticky ustanovený znalec. MUDr. Kapras se tedy vyjadřoval k podstatným otázkám, které tvořily neoddělitelnou část znaleckého posudku a které měly pro zodpovězení otázek ustanovenému znalci podstatný význam. Za takové situace nebylo možno nedostatek odborných znalostí v oboru sexuologie přibraného znalce MUDr. Turka vyřešit tím, že tento si přibral konzultanta, který zodpověděl podstatnou část otázek, které byly položeny jemu jako přibranému znalci. Obhajoba si tedy měla přibrat znalce sexuologa k zodpovězení otázek patřící do oblasti sexuologie. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že takto postupovaly orgány činné v trestním řízení, které přibraly znalce z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a psychiatrie, když MUDr. L. Procházka je zapsán jako znalec uvedené specializace v seznamu znalců. Již z tohoto postupu orgánů činných v trestním řízení muselo být obhajobě zřejmé, že v dané věci je třeba přibrat znalce z oboru sexuologie a to právě vzhledem k otázkám, které měl zodpovědět obhajobou zvolený znalec a které byly v podstatě totožné s otázkami položenými znalci sexuologovi orgány činnými v trestním řízení, nikoliv situaci řešit konzultantem sexuologem. Na rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že sám MUDr. Turek uvedl, že nemohl vypracovat sexuologickou část posudku sám, přičemž sexuologické i PPG vyšetření prováděl MUDr. Kapras, který také zodpověděl otázky, které netvořily podklad pro zodpovězení otázek položených MUDr. Turkovi, ale samostatnou část předmětného znaleckého posudku, jenž znamenal ve své podstatě stěžejní pilíř celého znaleckého posudku. Proto lze uzavřít, že postup obhajoby při vypracování znaleckého posudku k posouzení duševního stavu obviněného fakticky znamenal obcházení ustanovení o přibrání znalce a konzultanta a byl vadný. Proto nelze soudu druhého stupně vytýkat žádné pochybení, jestliže dospěl k závěru, že tento znalecký posudek nesplňuje náležitosti znaleckého posudku.
Bez ohledu na tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že přes výhrady, které měl soud druhého stupně k tomuto znaleckému posudku MUDr. Turka, tohoto k závěrům jeho znaleckého posudku po řádném poučení vyslechnul, takže fakticky se s jeho závěry nejen soud, ale i strany trestního řízení seznámily a mohly klást znalci otázky. Stručně je možno konstatovat, že znalecký posudek MUDr. Turka neobsahuje žádné nové poznatky, které by byly v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, sexuologie a psychologie zadaného v přípravném řízení a vypracovaného MUDr. Ladislavem Procházkou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D. (č. l. 20 tr. spisu). Obviněný v tomto směru v dovolání akcentuje, že ze závěrů znalce MUDr. Turka nevyplývá, že by byl pedofilně orientovaný. Zde je třeba uvést, že stejný závěr vyplývá i ze znaleckého posudku MUDr. Procházky, který dospěl k závěru, že obviněný není postižen sexuální deviací a netrpí pedofilií a že pokud se jednání kladenému za vinu dopustil, jednalo se o projev psychosexuální nevyzrálosti. Stran námitky obviněného ohledně neprokázání pedofilie vyšetřením PPG je nutné poznamenat, že zneužívání nezletilých se nemusí vždy dopouštět pouze pedofilně orientované osoby, jak již podrobně rozvedl soud prvního stupně (viz str. 22, bod 23 rozsudku soudu prvního stupně), když ze soudní praxe je patrno, že zneužívání nezletilých se dopouštějí běžně muži heterosexuálně orientovaní na dospělé ženy. Námitka obviněného, že se PPG vyšetřením neprokázalo jeho pedofilní zaměření, není proto pro posouzení jeho viny rozhodující.
Další námitka obviněného se týká znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Et Mgr. Janou Telcovou, když obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, že revizní znalecký posudek může vypracovat podle §110 tr. ř. toliko znalecký ústav. Obecně lze připustit určité argumentační nedostatky soudu druhého stupně ve vztahu k posudku vypracovaného Mgr. Et Mgr. Janou Telcovou, který takový posudek považoval za nepřípustný z důvodu nutnosti vypracování takového posudku pouze ústavem podle §110 tr. ř. Naznačený závěr ovšem lze považovat za neodpovídající znění §110 tr. ř. Podle §110 odst. 1 tr. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Z dikce ustanovení §110 odst. 1 tr. ř., ale i ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze dovodit, že v případě, že má být přezkoumán posudek podaný jiným znalcem, je třeba vždy ustanovit znalecký ústav. Takový postup je na místě, pokud se jedná o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, přičemž nutnost vědeckého posouzení je třeba dovozovat z obtížnosti posuzované odborné otázky, jejíž řešení vyžaduje uplatnění vědeckých teorií, postupů nebo metod, a z toho důvodu je nutná i vědecká kvalifikace zpracovatelů takového znaleckého posudku. Obecně je třeba uvést, že o přezkoumání posudku podaného znalcem lze požádat vědecký znalecký ústav jen za předpokladu, že posudek znalce nebo ústavu zapsaného v seznamu znaleckých ústavů má vady podle §109 tr. ř., které se nepodařilo výslechem znalce odstranit, a že zároveň orgán činný v trestním řízení shledal, že jde o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštní vědecké posouzení (jinak by se postupovalo podle §109 věty druhé). Jinak vyjádřeno postup podle §110 tr. ř. přichází v úvahu za předpokladu, že posudek znalce má vady naznačené v §109 tr. ř. a zároveň soud dodatečně shledá, že jde o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, v opačném případě se totiž postupuje podle §109 tr. ř. věty druhé, tj. přibere se znalec jiný, jestliže znalecký posudek je vadný a ani výslechem znalce vady nebyly zhojeny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1414/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 88/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 560/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 165/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 110/2019). Obecně je třeba uvést, že rovněž strana si může v rámci trestního řízení vyžádat znalecký posudek (§110a tr. ř.), když z logiky věci vyplývá, že si může strana vyžádat i znalecký posudek ústavu (§110 odst. 1 tr. ř.). Z naznačených východisek lze tedy dovodit, že tzv. revizní znalecký posudek nemusí vždy vypracovat znalecký ústav. Takový závěr by bylo možno dovodit pouze za situace, že by předchozí znalecký posudek, který je třeba přezkoumat, byl vypracován podle §110 tr. ř. znaleckým ústavem, neboť již tím, že by tento předchozí znalecký posudek byl vypracován znaleckým ústavem, by bylo zřejmé, že se jedná o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení.
Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že znalecký posudek Mgr. Jany Telcové, který předložila obhajoba, nelze sám o sobě považovat za revizní znalecký posudek, jak dovodil soud druhého stupně. V tomto směru je třeba uvést, že v případě tzv. revizního znaleckého posudku je třeba, aby jeho zpracovatel zodpověděl otázky, které byly předloženy předchozímu znalci, když jeho postup musí odpovídat znaleckým standardům pro daný obor (např. v případě znaleckých posudků z oboru psychiatrie musí být provedeno psychiatrické vyšetření osoby, které se znalecký posudek týká) popř. otázky další a zároveň, aby provedl přezkum znaleckému posudku předchozího znalce či znalců z toho pohledu, v čem se jejich závěry liší a z jakých důvodů. Jinak vyjádřeno, v případě revizního znaleckého posudku se předpokládá jednak vlastní znalecká činnost jeho zpracovatele a zároveň přezkoumání předchozího či předchozích znaleckých posudků. V předmětné věci ovšem znalkyně ustanovená obhajobou vlastní znaleckou činnost neprováděla, neboť poškozenou osobně nevyšetřila, pouze čerpala z podkladů předložených obhajobu. Za takové situace se nemohlo jednat o tzv. revizní znalecký posudek a závěry jejího znaleckého posudku jsou pouze hypotetické.
Bez ohledu na tento shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že rozhodující v dané věci je, že soud druhého stupně zpracovatelku k závěrům znaleckého posudku, který vypracovala, na základě požadavků obhajoby po řádném poučení vyslechnul a bez ohledu na závěr, že se má podle jeho názoru jednat o tzv. revizní znalecký posudek a že tento může vypracovat toliko znalecký ústav, fakticky závěry znalkyně hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů, zejména závěru znaleckého posudku, který byl vypracován v přípravném řízení na základě rozhodnutí policejního orgánu (viz str. 25, bod 212, 213 rozsudku soudu druhého stupně).
Z pohledu dalších námitek obviněného směřujících k závěrům znaleckého posudku znalkyně Mgr. Jany Telcové a znaleckého posudku znalkyně PhDr. Záhorské, Ph.D., MUDr. Bínové je třeba uvést, že tyto v podstatě směřují do způsobu hodnocení těchto důkazů a jak již bylo naznačeno, jako takové nemohou zakládat zvolený dovolací důvod, když jsou procesní povahy. Obecně je stran požadavku obviněného ohledně nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku na základě tvrzených rozporů mezi znaleckým posudkem pořízeným orgány činnými v trestním řízení a obhajobou nutno zdůraznit, že skutečnost, že dva podané znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vypracování tzv. revizního znaleckého posudku, zejména pak nezakládá povinnost vypracování znaleckého posudku ústavem podle §110 tr. ř. Takový závěr by totiž v praxi znamenal, že pokud se v nějaké věci objeví dva znalecké posudky, jejichž závěry si nekorespondují, tak by bylo nutno vždy vypracovat tzv. revizní znalecký posudek. Zde je na místě uvést, že znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný a nelze mu přikládat nějakou vyšší důkazní hodnotu než jiným důkazům. Naopak znalecké posudky je třeba hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak řečeno, soud se může odchýlit od závěru podaného znaleckého posudku, ovšem musí svůj postup náležitě v rozhodnutí odůvodnit, přičemž nesmí libovolně nahradit odborný názor znalce vlastním, přičemž stále znalecký posudek musí hodnotit volně podle svého vnitřního přesvědčení v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. V projednávané věci obviněného bylo na úvaze soudu, zda vysvětlení znalců považuje za dostatečné nebo zda považuje za nutné vypracování dalšího znaleckého posudku, když ovšem bylo zároveň jeho povinností svůj postup řádně a logicky odůvodnit.
Takový postup soud druhého stupně realizoval, když v rámci veřejného zasedání vyslechnul znalkyni Mgr. Telcovou a závěry jejího znaleckého posudku hodnotil v kontextu závěru znaleckého posudku vypracovaného v rámci přípravného řízení a vyjádření jeho zpracovatelek u hlavního líčení, když tyto byly ke svým závěrům velmi podrobně vyslechnuty a obhajobě bylo umožněno klást jim otázky. Pokud soud druhého stupně následně dospěl k závěru, že v případě obhajobou předloženého znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Telcovou jsou závěry této znalkyně pouze hypotetické, když nejsou postaveny na vlastním znaleckém posouzení osoby poškozené, neboť znalkyně poškozenou nevyšetřila a pouze hodnotila práci PhDr. Záhorské, popř. MUDr. Bínové a že za takové situace neshledal důvody pro vypracování požadovaného revizního znaleckého posudku, nelze v jeho postupu spatřovat nějakou svévoli či libovůli. V tomto směru je třeba uvést, že jak v případě znalkyně PhDr. Záhorské, tak v případě znalkyně Mgr. Telcové se jedná o znalkyně zapsané v seznamu znalců, takže nelze mít za to, že by snad znalecký posudek PhDr. Záhorské měl nějakou nižší důkazní hodnotu než znalecký posudek Mgr. Telcové která, jak již bylo naznačeno, na rozdíl od znalkyně ustanovené orgány činnými v trestním řízení poškozenou ani nevyšetřila a pouze se obecně vyjadřuje k závěrům znalkyně PhDr. Záhorské. Zde je na místě zdůraznit, že odsuzující rozsudek není založen toliko na výpovědi poškozené a závěrech znaleckého posudku, který byl vypracován v přípravném řízení, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech dalších provedených důkazů, které výpověď poškozené potvrzují a podporují (viz např. výpověď svědkyně A. R., faceboková komunikace obviněného s touto svědkyní a poškozenou). Obecně je třeba zdůraznit, že pouhý nesouhlas obhajoby se závěry znaleckého posudku PhDr. Záhorské není relevantním důvodem pro přiklonění se k znaleckému posudku obhajoby, popř. k vypracování revizního znaleckého posudku. Nejvyšší soud samozřejmě neupírá obviněnému právo předložit za podmínek §110a tr. ř. vlastní znalecký posudek, nicméně je na soudech nižšího stupně, jestli znalecký posudek v rámci důkazního řízení provedou a jak jej budou hodnotit, pokud dodrží ustanovení o volném hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a za předpokladu, že jej nebudou hodnotit svévolně a své závěry důkladně zdůvodní. O takový případ se jedná v projednávané věci. Nad rámec uvedeného je nutné uvést, že ve vztahu ke znaleckému posudku PhDr. Záhorské nelze přisvědčit ani námitce obviněného uplatněné v podaném dovolání, že znalkyně nekonzultovala svůj postup s kolegyní MUDr. Šárkou Bínovou, když znalkyně na úvodní straně znaleckého posudku expressis verbis uvádí, že znalecký posudek k osobě poškozené konzultovala se znalkyní psychiatričkou MUDr. Šárkou Bínovou. Z vyjádření znalkyně je také zřejmé, že u každého dítěte nemusí vést sexuální zneužívání k syndromu sexuálně zneužívaného dítěte, když záleží na řadě faktorů (např. doby, které od sexuálního zneužívání uplynula, osobnosti poškozené osoby), když nevyloučila ani možnost, že tento syndrom nevznikl proto, že sexuální zneužívání nebylo brutální a jak sama poškozená připustila, zažívala při zneužívání spíše libé pocity.
Obviněný rovněž namítá, že orgány činné v trestním řízení nezkoumaly neverbální projev poškozené při jejím výslechu v přípravném řízení. Přestože se jedná opětovně o námitku do rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů, je na tomto místě vhodné poukázat na znalecký posudek vypracovaný PhDr. Záhorskou, která v rámci posouzení jednání poškozené podrobila znaleckému zkoumání rovněž chování poškozené z pohledu videonahrávky pořízené při výpovědi poškozené v přípravném řízení a toto hodnotila (viz str. 16, bod 12 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je vhodné poznamenat, že v případě, že obhajoba měla snad jisté pochybnosti o významu neverbálního jednání poškozené během její výpovědi v přípravném řízení, mohla v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně sama položit znalkyni doplňující otázky ohledně neverbální komunikace poškozené, pokud snad považovala vyjádření znalkyně za nedostačující či nejasné. Nejvyšší soud nepovažuje za vadu řízení, že soudy samy nehodnotily neverbální komunikaci poškozené během podání výpovědi. Soudy nedisponují odbornými znalostmi z oblasti psychiatrie a psychologie a zejména jim ani nepřísluší hodnotit neverbální jednání bez znaleckého vyjádření. Jestliže soud prvního stupně, k jehož závěrům se přiklonil i soud druhého stupně, při posouzení neverbálního chování poškozené vycházel z odborného názoru znalkyně PhDr. Záhorské, nelze toto pokládat za pochybení. Vždyť právě zkoumáním poškozené byl pověřen a za tímto účelem přibrán soudní znalec, resp. znalkyně, která se k osobě poškozené měla vyjádřit, což se také v projednávaném případě stalo a obhajobě byla dána možnost klást znalkyni otázky. Zda toto oprávnění využila či nikoliv popř. v dostatečném rozsahu podle jejich představ záviselo pouze na obhajobě.
Lze tedy uzavřít, že nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že soudy nižších stupňů si svévolně vybraly jeden z odlišných znaleckých posudků, konkrétně znalecké posudky vypracované orgány činnými v trestním řízení. Z pohledu těchto námitek je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení předložených znaleckých posudků, tedy nejen znaleckých posudků předložených obžalobou, ale i znaleckých posudků předložených obhajobou, ale i ostatních provedených důkazů, řádně odůvodnily a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje, když se s jejich závěry ztotožnil s výjimkou shora naznačených úvah týkajících se možnosti vypracovat tzv. revizní znalecký posudek jiným znalcem, nikoliv znaleckým ústavem.
Obviněný dále namítá krácení jeho práva na obhajobu vzhledem ke způsobu provedení důkazu výslechem poškozené. I v tomto směru se jedná opětovně o procesní námitku, ale přesto z pohledu shora naznačených úvah ohledně možnosti naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí Nejvyšší soud následující.
V předmětné věci byl výslech poškozené v rámci hlavního líčení realizován postupem podle §102 odst. 2 tr. ř., když byl přehrán videozáznam o jejím výslechu (viz č. l. 343). Z ustanovení §102 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla ke správnému vedení výslechu. Může-li to přispět ke správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Osoby, které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestním řízení takovému návrhu vyhoví. Podle odstavce 2 téhož paragrafu má být v dalším řízení taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, ke způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i ke způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala. A podle odstavce 3 téhož ustanovení osobě mladší než 18 let lze klást otázky jen prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení.
Ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. tedy představuje výjimku ze zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.). Výslech osoby uvedené v §102 odst. 1 tr. ř. je zpravidla prováděn již v přípravném řízení, když výslech takového svědka může být proveden znovu, ale jen za předpokladu, že je to nezbytně nutné. Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na všech okolnostech konkrétní trestní věci, zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů pro opakování výslechu takového svědka může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Zde je vhodné dodat, že právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu, a která má přednost před zákonem a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Přitom je zřejmé, že v ustanovení §102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí (in.: Šámal P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156 Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1503s).
V těchto souvislostech je možno připomenout i zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Podle jeho §2 odst. 4 se zvlášť zranitelnou obětí pro účely tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odstavci 2 nebo 3 rozumí dítě i oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Podle §18 odst. 1 tohoto zákona lze otázky směřující do intimní oblasti vyslýchané oběti klást jen tehdy, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto otázky je třeba klást zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu oběti. Podle §20 odst. 1 tohoto zákona je nutné zvlášť zranitelnou oběť v trestním řízení vyslýchat obzvláště citlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou. Podle §20 odst. 3 daného zákona se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován.
Současně je vhodné poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (č. 214/1994 Sb.), ve kterém vyslovil, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Právě k tomuto pravidlu přihlédly oba soudy nižších stupňů. Výslech poškozené v přípravné části trestního řízení proběhl zákonným způsobem, když je třeba zdůraznit, že k výslechu poškozené v přípravném řízení došlo poté, co bylo obviněnému sděleno obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. a zvolil si obhájce. U tohoto výslechu poškozené byl přítomen obhájce obviněného, který měl možnost klást poškozené otázky, což garantovalo ochranu práv obviněného a bylo v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Soud prvního stupně, jak již bylo naznačeno, pak v hlavním líčení videozáznam zachycující výpověď poškozené z přípravného řízení přehrál podle §102 odst. 2 tr. ř., čímž byla dána možnost stranám vytvořit si bezprostřední obraz o tom, jaký způsobem výslech probíhal, jak poškozená reagovala na položené otázky, což následně stranám umožnilo na toto v rámci hlavního líčení reagovat, např. otázkami kladeným znalcům, svědkům apod.
Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že v posuzované věci existovaly dostatečně závažné důvody pro neopakování výpovědi poškozené v hlavním líčení, neboť tato byla při zachování práv obhajoby (za přítomnosti obhájce obviněného) zcela dostatečně vyslechnuta v přípravném řízení (její výslech byl proveden rovněž v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů), když ve věci existovala významná obava ze sekundární viktimizace poškozené a následného vzniku duševní poruchy u poškozené. Neexistenci této obavy nelze odůvodnit tím, že u poškozené nevzniklo žádné trauma, jak uvádí obviněný. V tomto směru je třeba odkázat na reakci poškozené po výslechu v přípravném řízení (viz č. l. 37), ale i na pořízený videozáznam tohoto výslechu, ze kterého je patrno, že poškozená je nejistá, jsou u ní patrny projevy studu, když podle znalkyně se u poškozené i objevily problémy při navazování sociálních vztahů, byly u ní patrny potlačené rysy agresivity. Zde je třeba uvést, že poškozená by měla být opakovaně vyslýchána k okolnostem výrazně intimního charakteru týkající se sexuálně motivované trestné činnosti, jejichž obětí se měla stát ve věku od 7 do 11 let. Za takové situace je třeba mít za to, že opakování výslechu poškozené by mohlo nepříznivě ovlivňovat její další duševní a mravní vývoj, když postačí nebezpečí takového vývoje, nevyžaduje se, aby důvodem neopakování výslechu takové poškozené bylo, že již došlo ke vzniku následku na duševním a mravním vývoji této osoby. Navíc je třeba uvést, že opakování výslechu osoby mladší 18 let je možné jen v nutných případech. O takovou situaci by se podle Nejvyššího soudu jednalo např. tehdy, pokud by se obhájce nemohl zúčastnit výslechu poškozené a klást jí otázky nebo za situace, že by se v průběhu řízení objevily nějaké nové skutečnosti, které by s její výpovědí z přípravného řízení byly ve výrazném rozporu či by nezbytně vyžadovaly podstatné doplnění její výpovědi. Samotnou nutnost opakování výslechu takové osoby nelze odůvodnit jen nesouhlasem obhajoby s její výpovědí či pocitem obhajoby, že v rámci přípravného řízení nebyla řádně vykonávána práva obhajoby ze strany zvoleného obhájce. Zde je na místě uvést, že v průběhu řízení se takové nové skutečnosti neobjevily. Současně je také třeba zdůraznit, že právě vzhledem k věku poškozené, ve kterém mělo dojít k páchání trestné činnosti a odstupu času jen stěží lze dospět k závěru, že by její opětovný výslech mohl více věc objasnit. Lze tedy mít za to, že okolnost, že poškozená byla vyslechnuta za přítomnosti obhájce obviněného společně s tím, že obviněný k obsahu této výpovědi mohl před soudem vznášet námitky, se kterými se soudy musely vypořádat, spolu s dalšími faktory (např. znalecké zkoumání osoby poškozené) představuje dostatečný vyvažující faktor, který kompenzoval jisté obtíže způsobené obhajobě v důsledku upuštění od dalšího výslechu poškozené, což nepochybně zajistilo, že řízení lze jako celek považovat za spravedlivé. Výpověď poškozené z přípravného řízení, kterou provedl soud prvního stupně při hlavním líčení, současně mohla, aniž by bylo nezbytné poškozenou vyslýchat znovu před soudem, představovat rozhodující důkaz o vině obviněného, protože v jejím případě byly splněny rovněž požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že se nejednalo o důkaz jediný.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dána ani jiná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Jak již bylo naznačeno, obviněný měl v době konání výslechu poškozené již zvoleného obhájce, kterému byla dána možnost se výslechu účastnit a klást poškozené doplňující otázky, čehož obhájce obviněné prokazatelně využil. Práva obviněného na obhajobu ani kontradiktornost řízení nebyla tedy narušena. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, když součástí práva na obhajobu je právo si zvolit v řízení obhájce nebo být zastupován obhájcem. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Na uvedené předpisy pak reaguje i trestní řád, konkrétně ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. (právo zvolit si obhájce), §36 tr. ř. (důvody nutné obhajoby), §37 tr. ř. (zvolený obhájce), §38 tr. ř. (ustanovený obhájce). Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný si obhájce zvolil sám na základě plné moci ze dne 19. 10. 2017, kterou udělil JUDr. Milanu Štembergovi (na č. l. 6 tr. spisu). Zvolenému obhájci pak byla dána možnost se účastnit jednotlivých úkonů trestního řízení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný měl v řízení obhájce a obhájci byla dána možnost realizovat svá práva.
Z pohledu námitek obviněného je nutné vnímat a zejména rozlišovat právo na obhajobu a kvalitu obhajoby. Obhájce je vysoce erudovaný odborník v oboru právo, když předpokladem výkonu advokacie je složení advokátní zkoušky. Obhájce by měl již ze své dosavadní praxe umět pokládat doplňující otázky, zvlášť po poradě s klientem, kterému bylo rovněž jako obhájci předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož podstatě obhájce jako odborník musel rozumět. V tomto směru je třeba uvést, že z usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nepochybně zřejmé, pro jaký skutek je obviněný stíhán, vůči komu se ho měl dopustit, v jakém období a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. Obviněný si obhájce zvolil sám na základě svého svobodného výběru a záleželo pouze na něm, koho si zvolí, takže nelze soudům vytýkat, že obhájce snad nekladl poškozené během jejího výslechu doplňující otázky (toto tvrzení ovšem neodpovídá protokolu o výslechu poškozené). K námitce obviněného, že se zvolený obhájce nemohl seznámit s vyšetřovacím spisem, je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by snad zvolený obhájce požádal o nahlédnutí do spisu a že by mu to nebylo umožněno, což nakonec obviněný připouští, když uvádí, že jeho žádost o nahlédnutí do spisu absentuje (bod 13 dovolání). Obdobné povahy je námitka, že obviněný byl propuštěn z cely předběžného zadržení dne 20. 10. 2017. Tato skutečnost zvolenému obhájci nebránila v tom, aby mohl poradu s obviněným uskutečnit před výslechem poškozené (§33 odst. 1 tr. ř.) a připravit se tak na výslech poškozené, zejména za situace, kdy si byl vědom, že se jedná o výslech poškozené mladší 18 let ohledně skutku, jehož oživování by mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, takže její výslech s největší mírou pravděpodobnosti nebude možno v dalším řízení opakovat. Popř. pokud by skutečně zvolený obhájce měl za to, že potřebuje k přípravě na výslech poškozené více času z hlediska zajištění řádné přípravy, tak se mohl pokusit požádat o odročení výslechu poškozené na pozdější termín (např. o několik hodin), právě s námitkou možnosti řádné přípravy, což obhájce obviněného neučinil, takže se jedná toliko o určitou hypotetickou otázku.
Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy vystavěly závěr o jeho vině pouze na jediném důkazu – výpovědi poškozené a že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, je třeba uvést, že s touto nelze souhlasit, když je zároveň vhodné poznamenat, že tato námitka opětovně napadá způsob hodnocení důkazů. Obecně platí, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Samotná výpověď obviněného a poškozené představuje řetězec tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, velmi podrobně na zmíněných částech svého rozhodnutí poměřovaly jednotlivá tvrzení a dospěly k logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozené, a to ve všech částech řetězce jejího tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající zásadám formální logiky.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že výpověď poškozené byla sice zásadním důkazem, nicméně byla podpořena dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi matky a babičky poškozené, znaleckým zkoumáním, facebookovou komunikací obviněného s poškozenou samotnou, ale i svědkyní A. R., listy deníku poškozené, dopisu napsaného poškozenou adresovaného její matce M. K. Výpověď poškozené tak nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími podpůrnými důkazy. Jak soudy nižšího stupně, tak i Nejvyšší soud nenalezl žádnou indicii ani jakkoliv naznačený aspekt, proč by poškozená o zneužívání lhala. Je třeba zdůraznit, že i svědkyně J. K. (babička) a M. K. (matka) o obviněném mluví bez zášti, bez zmínky jakékoliv msty či zahořklosti a že v době, kdy měla trestná činnost vyjít najevo, mezi nimi nebyly řádné nevyřešené či sporné otázky (např. majetkové). Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené lze ještě uvést, že ačkoliv ze znaleckého posudku PhDr. Záhorské vyplynulo, že obviněná některé skutečnosti neříká, nelze podle jejího závěru tuto skutečnost považovat za projev lživosti, když podle znalkyně je zřejmé, že se poškozená styděla o některých aspektech trestné činnosti hovořit, například i z důvodu, že jí některé činnosti obviněného nebyly po sexuální stránce tak zcela úplně nepříjemné.
Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou obviněného, že soud druhého stupně pouze zesměšňoval pokusy s papírovými maketami. Uvedený soud toliko logicky objasnil, proč uvedenými pokusy nemohlo dojít k vyloučení viny obviněného a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz str. 17-18, body 127-141).
Námitka obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Předmětná námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývá zásada in dubio pro reo, která má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, kdy skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Naznačené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Obviněný napadl podaným dovoláním rovněž výrok o náhradě nemajetkové újmy z důvodu postupu soudu při výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy poškozené, byť jeho argumentace je v podstatě velmi kusá. Za takové situace se může Nejvyšší soud s námitkami obviněného vypořádat toliko obecně (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá nesprávnou právní aplikaci jiného hmotněprávního předpisu, konkrétně ustanovení §2958 občanského zákoníku. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že byť obviněný výslovně odkazuje na porušení ustanovení §2958 občanského zákoníku, tak je třeba mít za to, že ve skutečnosti měl na mysli §2951 odst. 1 občanského zákoníku a §2957 občanského zákoníku upravující náhradu nemajetkový újmy na přirozených právech člověka, když ustanovení §2958 občanského zákoníku upravuje náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení. O takový případ se v dané věci nejedná, když nemajetková újma poškozené spočívala v újmě na jejich přirozených právech (na rodinný život, svoboda rozhodování v sexuální oblasti). V tomto směru odkazuje Nejvyšší soud z důvodu procesní ekonomie na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který se s otázkami oprávněnosti a výše nemajetkové újmy řádně vypořádal (bod 251. – 252. rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že tato námitka byla uplatněna právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba zdůraznit, že z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 12. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová