ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1441.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1441/2018- 192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 13/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 9 T 13/2017, byl obviněný K. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [skutek 1. a) – b)] a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutek 2), kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1) v době od 29. 10. 2007 do 29. 6. 2016, jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba K. D., IČ: XY, se sídlem XY, a jako poskytovatel zdravotních služeb na pracovišti zdravotnického zařízení s názvem Hematologické a transfuzní oddělení T., se sídlem XY, okr. XY, v úmyslu sám sebe obohatit a získat tak majetkový prospěch, zneužil svého postavení lékaře a za péči o nejméně 19 pojištěnců vyúčtoval Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha (dále též jen „VZP ČR“) k proplacení nákup léčivých přípravků FLEBOGAMMA 5%, OCTANINEE F 500 [správně OCTANINE F 500] a OCTANINEE F 1000 [správně OCTANINE F 1000] v množství, které nakoupeno nebylo, účtovanou částku neoprávněně navýšil oproti smluvně určené maximální ceně a k proplacení vykázal i aplikaci tohoto nenakoupeného léčivého přípravku, přičemž konkrétně
a)
- VZP ČR vyúčtoval a od zdravotní pojišťovny obdržel peněžité plnění za nákup léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% v rozsahu 334 ks dávek, které však od svých dodavatelů nenakoupil, a tím způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši nejméně 8.722.122,91 Kč,
- ve vztahu k těmto nenakoupeným balením léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% pak VZP ČR celkem ve 334 případech neoprávněně vyúčtoval náklady na jeho neuskutečněnou aplikaci pojištěncům VZP ČR, čímž poškozené zdravotní pojišťovně způsobil škodu ve výši 221.527,02 Kč,
- za nákup léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% vyúčtoval částku, kterou pro rozhodnou dobu stanovil Státní ústav pro kontrolu léčiv jako nejvyšší možnou za tento léčivý přípravek a o níž mu bylo známo, že ji jako maximální bude zdravotní pojišťovna ještě akceptovat, ačkoliv věděl, že tato cena je vyšší než cena, kterou byl oprávněn účtovat podle Smlouvy č. 7C39K003 o poskytování a úhradě zdravotní péče (pro diagnostickou péči), kterou s VZP ČR uzavřel dne 18. 12. 2007 na dobu sedmi let, a dle Smlouvy č. 5C39A090 a poskytování a úhradě hrazených služeb (pro ambulantní specializovanou péči), kterou s ní uzavřel dne 1. 9. 2015 pro dobu po 1. 1. 2016, a to včetně jejich dodatků, přičemž nedílnou součástí těchto smluv je podle jejich čl. XI, Ostatní ujednání, i příloha č. 3, a sice Metodika pro pořizování a předávání dokladů VZP ČR a Datové rozhraní VZP ČR, podle jejíhož bodu 2.3. jako poskytovatel zdravotních služeb byl po celé uvedené období oprávněn u tohoto léčivého přípravku zdravotních služeb byl po celé uvedené období oprávněn u tohoto léčivého přípravku zdravotní pojišťovně účtovat cenu, za kterou byl léčivý přípravek pořízen, nejvýše však do hodnoty maximální úhrady pojišťovnou, nebo za sjednanou úhradu, která však v daném případě sjednána nebyla, a tímto svým jednáním způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 497.118,48 Kč,
přičemž osobně pro účely vykázání a proplacení nákladů za nákup a aplikaci léčivého přípravku FLEBOGAMMA 5% vyhotovil veškeré potřebné podklady, včetně upravených údajů ohledně léčby 18 pacientů, kteří se v předmětné době tímto léčivem na pracovišti zdravotnického zařízení Hematologické a transfuzní oddělení T. léčili,
a celkem tak v souvislosti s léčivým přípravkem FLEBOGAMMA 5% způsobil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky celkovou škodu ve výši 9.440.768,41 Kč
b)
- VZP ČR vyúčtoval a od zdravotní pojišťovny obdržel peněžité plnění za nákup léčivého přípravku OCTANINE F 500 v počtu 1403 ks dávek a léčivého přípravku OCTANINE F 1000 v počtu 198 ks dávek, které však ve skutečnosti od svých dodavatelů nenakoupil, a tím způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši nejméně 8.610.915,81 Kč,
- ve vztahu k těmto nenakoupeným balením léčivého přípravku OCTANINEE F 500 [správně OCTANINE F 500] a OCTANINE F 1000 pak VZP ČR celkem 1601 krát neoprávněně vyúčtoval náklady na jeho neuskutečněnou aplikaci pojištěncům VZP ČR, čímž poškozené zdravotní pojišťovně způsobil škodu ve výši 274.435,27 Kč,
- za nákup léčivých přípravků OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 vyúčtoval VZP ČR částky, které pro rozhodnou dobu stanovil Státní ústav pro kontrolu léčiv jako nejvyšší možné za tyto léčivé přípravky a o níž mu bylo známo, že ji jako maximální bude zdravotní pojišťovna ještě akceptovat, ačkoliv věděl, že tato cena, kterou byl oprávněn účtovat podle Smlouvy č. 7C39K003 o poskytování a úhradě zdravotní péče (pro diagnostickou péči), jíž s VZP ČR uzavřel dne 18. 12. 2007 na dobu sedmi let, a dle Smlouvy č. 5C39A090 o poskytování a úhradě hrazených služeb (pro ambulantní specializovanou péči), kterou s ní uzavřel dne 1. 9. 2015 pro dobu po 1. 1. 2016, a to včetně jejich dodatků, přičemž nedílnou součástí těchto smluv je podle jejich čl. XI, Ostatní ujednání, i příloha č. 3, a sice Metodika pro pořizování a předávání dokladů VZP ČR a Datové rozhraní VZP ČR, podle jejíhož bodu 2.3. jako poskytovatel zdravotních služeb byl oprávněn u uvedených léčivých přípravků zdravotní pojišťovně účtovat cenu, za kterou byl léčivý přípravek pořízen, nejvýše však do hodnoty maximální úhrady pojišťovnou, nebo za sjednanou úhradu, která však v daném případě sjednána nebyla, a tímto svým jednáním způsobil poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 1.594.280,48 Kč,
přičemž pro účely vykázání a proplacení nákladů za nákup a aplikaci léčivých přípravků OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 osobně vyhotovil veškeré potřebné podklady, včetně upravených údajů ohledně léčby pacienta, který se v předmětné době tímto léčivem na pracovišti zdravotnického zařízení Hematologické a transfuzní oddělení T. léčil,
a tímto svým jednáním v souvislosti s léčivými přípravky OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 způsobil poškozené zdravotní pojišťovně České republiky celkovou škodu ve výši 10.479.631,56 Kč,
celkem tak Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, zastoupené regionální pobočkou pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, způsobil škodu v celkové výši 19.920.399,97 Kč.
2) V době od 30. 6. 2016 do 26. 9. 2016, jako osoba samostatně výdělečně činná, fyzická osoba K. D., IČ: XY, se sídlem XY, a jako poskytovatel zdravotních služeb na pracovišti zdravotnického zařízení s názvem Hematologické a transfuzní oddělení T., se sídlem XY, okr. XY, v úmyslu sám sebe obohatit a získat tak majetkový prospěch, zneužil svého postavení lékaře a za péči jednoho pacienta, na základě nepravdivých údajů, neoprávněně vyúčtoval Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, celkem ve 14 případech dohromady 40 dávek léčivého přípravku OCTANINE F 1000 za částku, kterou pro rozhodnou dobu stanovil Státní ústav pro kontrolu léčiv za tento přípravek jako nejvyšší možnou, a o níž mu bylo známo, že ji jako maximální bude zdravotní pojišťovna ještě akceptovat, ačkoliv věděl, že tato cena je vyšší než cena, kterou byl zdravotní pojišťovně oprávněn účtovat podle Smlouvy č. 5C39A090 o poskytování a úhradě hrazených služeb (pro ambulantní specializovanou péči), kterou s ní uzavřel dne 1. 9. 2015 pro dobu po 1. 1. 2016, a to včetně jejích dodatků, přičemž nedílnou součástí této smlouvy je podle jejich Čl. XI, Ostatní ujednání, i příloha č. 3, a sice Metodika pro pořizování a předávání dokladů VZP ČR a Datové rozhraní VZP ČR, dle jejíhož bodu 2.3. byl jako poskytovatel zdravotních služeb oprávněn u uvedeného léčivého přípravku zdravotní pojišťovně účtovat cenu, za kterou byl pořízen, nejvýše však do hodnoty maximální úhrady pojišťovnou, nebo za sjednanou úhradu, která však v daném případě sjednána nebyla,
přičemž pro účely vykázání a proplacení nákladů za nákup léčiva OCTANINE F 1000 osobně vyhotovil veškeré potřebné podklady týkající se léčby pacienta, který se v předmětné době tímto léčivem na pracovišti zdravotnického zařízení Hematologické a transfuzní oddělení T. léčil,
čímž způsobil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, zastoupené regionální pobočkou pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, škodu ve výši 118.955,60 Kč.
Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši po 4 000 Kč, tedy celkem 2 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pro případ, že by obviněným ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce 12 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, částku 12 246 822,20 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 9 T 13/2017, podali obviněný a státní zástupkyně odvolání. Odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. Odvolání obviněného směřovalo do výroků o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 12 To 84/2017 tak, že z podnětu podaného odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu trestným činem způsobenou a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněnému při nedotčených výrocích o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jakož i při nedotčených výrocích o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody a trestu peněžitém, uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha 3, způsobenou majetkovou škodu ve výši 11 880 781,11 Kč. Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017, podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. směřující do výroků o vině, trestu a výroku o náhradě škody v adhezním řízení.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítá, že v rozhodnutí soudu II. stupně chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výroku a vině a výroku o trestu.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že výrok o náhradě škody, tak jak byl učiněn soudy I. a II. stupně, vychází z nedostatečných zjištění, v důsledku čehož došlo k právně chybným výrokům o vině a uloženém trestu, a tím k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Následně rozvádí, jaké částky měl podle rozhodnutí soudů nižších stupňů vyúčtovat neoprávněně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, s tím, že měl jednat úmyslně a měl způsobit škodu ve výši 20.039.355,56 Kč.
Dovolatel namítá, že vyčíslenou škodu nepovažuje za správnou, na což poukázal ve své výpovědi v rámci hlavního líčení. Zdůrazňuje, že proto navrhoval provedení dalšího dokazování, zejména zpracování znaleckého posudku k oprávněnosti výše škody, což nebylo prvostupňovým soudem akceptováno. Druhostupňový soud pouze přiznanou náhradu škody snížil o částku zaplacenou po vynesení rozsudku soudu I. stupně, avšak o další platby provedené před doručením obžaloby vzniklou náhradu škody neponížil a pouze odkázal na §1933 občanského zákoníku a dvěma platbami se vůbec nezaobíral (částka 4.200.000 Kč a 600.000 Kč).
Obviněný dále rozděluje skutky na dvě části, a to případy, kdy se podvodu skutečně dopustil (účtoval přípravky, které nenakoupil a případnou lékařskou péči) a naopak, kdy se podvodného jednání nedopustil (týkající se jiné metodiky vyúčtování přípravků). Opakovaně připomíná, že má zájem uhradit veškeré položky skutkově skutečně zakládající zločin podvodu a jednat s poškozeným o úhradě těch položek, které sice zločin podvodu nezakládají, ale nárok poškozeného na jejich vrácení by byl odůvodněn. Ve vztahu ke škodě vzniklé aplikováním léčiva FLEBOGAMMA 5 % (obviněný v celém dovolání používá název FLEGOBAMA, ačkoliv se jednalo o léčivo s názvem FLEBOGAMMA), které nebylo nakoupeno, uvádí, že mu není známo, z jakých údajů policejní orgán vycházel, když si nevyžádal karty pacientů, z nichž mohl získat relevantní údaje, nýbrž vycházel pouze z faktur, které přijal on jako obviněný a z faktur VZP vyúčtovaných, přičemž bylo opomenuto, že nakupoval od dvou dodavatelů a péči pacientům věnoval i v případech, když lék nebyl pacientům aplikován nebo pouze v menším množství.
Ve vztahu k zúčtování léčiv FLEBOGAMMA 5%, OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 (obviněný v celém dovolání používá názvy OCCITANINE, ačkoliv se jednalo o léčiva s názvem OCTANINE) uvádí, že léčivo se zadává číselným kódem do direktivně zadaného software. V případě, že VZP změní částku za jednotku před koncem měsíce, přepočítají se zadané údaje automaticky za celý měsíc bez ohledu na prvotní zadání. Jednání VZP s ohledem na zveřejňování číselníku je zcela netransparentní vydávají-li se se zpětnou platností. Obviněný je pouze uživatelem programu, nikoliv jeho tvůrcem. Nadto obviněný zdůrazňuje, ze zúčtování zasílané VZP je pojišťovnou ověřováno. Nemohl tedy nijak ovlivnit to, zda je účtována správná cena poškozené zdravotní pojišťovně.
Dále zpochybňuje aplikaci ustanovení §1993 občanského zákoníku soudy nižších stupňů, neboť nebyl dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu, navíc soud má o existenci takového dluhu pochybnost. Zdůrazňuje, že podmínkou použití tohoto ustanovení je skutečnost, že dlužník je dlužen skutečně z několika závazků. Poukazuje na závěr odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kdy vyplynulo, že poškozená se svým postupem bezdůvodně obohatila, pokud předepsala k úhradě i vrácení plnění za oprávněně realizované a zúčtované úkony. V tomto směru namítá, že chtěl uhradit jen existující závazky, nikoliv plnit něco co nedluží, takže poškozená společnost se neoprávněně obohatila, pokud mu připsala k úhradě vrácení plnění za oprávněně realizované a správně vyúčtované náklady, jak naznačil soud prvního stupně.
Obviněný dále vyjadřuje přesvědčení, že oprávněné pohledávky poškozené již v plném rozsahu vyrovnal a platba ve výši 2 000 000 Kč realizovaná po vynesení rozsudku odvolacího soudu mohla být nad oprávněný rozsah, byť podle existujícího exekučního titulu. Poukazuje na skutečnost, že v současné době je veden spor u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 408/2018 pro vrácení částky 7 339 846,42 Kč po poškozené zdravotní pojišťovně. Ohledně agendy výkaznictví uvádí, že do konce června 2009 tuto agendu spravovali manželé V., kteří byli navrhováni jako svědci, avšak jeho návrhu nebylo soudy vyhověno. Za chyby ve výkaznictví mohou tito nevyslechnutí svědci.
Rovněž namítá, že nebylo soudy vzato v úvahu, že léčebná péče byla poskytována i jeho zaměstnankyní V. V této souvislosti upozorňuje i na výpověď revizní lékařky K. Opětovně konstatuje, že není možné, aby si poškozená sama spočetla výši škody, a je-li škoda zpochybňována, měla být posouzena znaleckým posudkem. Dále namítá, že nebyly realizovány další navržené důkazy, a to výslech A. S., ustanovení znalců z oborů účetnictví, daňové evidence skladového hospodářství, zdravotnictví, IT programů, výpočetní techniky apod., a tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I. rozsudku Vrchního sodu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017 a v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 9 T 13/2017 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a vydání nového rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené rovněž požádal podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno a pokud by výkon trestu již probíhal, tak i přerušení výkonu trestu.
Své dovolání obviněný v dovolací lhůtě doplnil dodatkem k dovolání ze dne 20. 8. 2018. Zdůrazňuje, že důvody dovolání spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěnými prvostupňového soudu a provedenými důkazy a v důsledku toho i v nesprávném právním posouzení skutku. K přiznání viny za skutky kladené mu za vinu uvádí, že se přiznal jen zčásti. Zároveň opakovaně uvádí, že v období 2012 až 2014 pro účely vykazování proplácení nákladů sice vyhotovoval podklady pro zdravotní pojišťovnu, ale že až do konce června 2009 agendu výkaznictví zajišťovali manželé V. Z pohledu zásady in dubio pro reo skutková zjištění soudů ohledně podvodného jednání ve vztahu k poškozené od 29. 10. 2007 do konce roku 2012 a od konce roku 2014 do 29. 6. 2016 nevyplývají z žádného z provedených důkazů. Rovněž se vyjadřuje k zásadě iura novit curia, kdy soud se nesmí povýšit na odborníka a arbitra v oblastech příslušející odbornému znaleckému posouzení, neboť oba soudy nižší instance konstatovaly, že jako osoba samostatně výdělečně činná v úmyslu sám sebe obohatit neoprávněně navýšil zúčtování ve vztahu k poškozené o částky v celkové výši 20 039 366,57 Kč, když se ovšem jedná o pouhou hypotézu bez provedení právně relevantního důkazu, když se soudy opírají o vyúčtování poškozeného subjektu. Konstatování extrémního nesouladu je i vadou právní. Rovněž namítá, že se nedopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když vinu přiznal pouze za období mezi lety 2012 a 2014 a ve zbytku nebylo provedeno relevantní dokazování. Nesouhlasí tedy s uznáním viny ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť toto doloženo nebylo a soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem podle §41 písm. j) a o) tr. zákoníku. Namítá, že i v případě konstatování jeho viny za období od roku 2012 do 2014, byly dány důvody pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, jak navrhoval jeho obhájce v závěrečné řeči.
V rovině skutkové posléze poukazuje na svoji vůli s poškozenou zdravotní pojišťovnou řešit zjištěné chyby ve výkaznictví ještě před zahájením trestního stíhání a z její strany neumožnění provedení smírčího řízení. Opětovně poukázal na skutečnost výkonu léčebné péče V. a výpověď revizní lékařky K. a nemožnost spočtení škody samotnou poškozenou.
Extrémní rozpor spatřuje i v zúčtování léčiv FLEBOGAMMA 5%, OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000, když opakuje tvrzení z podaného dovolání ohledně principu přepočtu změněné ceny VZP za jednotku samotným softwarem na konci měsíce za celý měsíc a upozorňuje, že nařízení státního ústavu pro kontrolu léčiv ohledně léčiva FLEBOGAMMA platné od 1. 2. 2010 nevyšlo v žádné vyhlášce ani sbírce zákonů, ani nebyl upozorněn validovaným systémem VZP. K smlouvě s VZP uvádí, že v roce 2016 byl nesmluvním partnerem VZP a smlouva s datem srpna 2015 byla antedatována. Soudy při hodnocení tohoto vycházely pouze z výpovědi zaměstnance VZP B., což dle jeho názoru není správné a chybí odborné posouzení soudním znalcem jako osobou nezávislou.
Rovněž namítá, že soudy nevyvodily žádné právní důsledky z odmítnuté léčby P. N. poškozenou zdravotní pojišťovnou v rozsahu 10 600 000 Kč, když vzniklá škoda šla na jeho účet a nebylo mu za ni ničeho uhrazeno. Vzhledem k uvedenému posléze rozebírá rozdíly mezi lékařem předepisujícím léky k vyzvednutí v lékárně a jím, v čemž spatřuje nejzásadnější rozdíl v tom, že on musel za léky nejdříve zaplatit a pak je vyúčtovat a tím vznikla škoda především na jeho straně (výslovná citace).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 1 NZO 888/2018 (tedy před koncem dovolací lhůty obviněného), nejprve shrnul průběh trestního řízení a uvedl, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění, včetně shrnutí obsahu dodatku dovolání obviněného ze dne 20. 8. 2018. Uvádí, že ve vztahu k námitce obviněného stran chybějícího výroku o odvolání obviněného podaného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu I. stupně v rozsudku soudu II. stupně, není tato námitka důvodná, neboť v tomto rozsudku vrchního soudu žádný výrok nechybí či není neúplný. Z úpravy odvolacího řízení totiž vyplývá, že odvolací soud buď odvolání odmítne, zamítne anebo je shledá, byť zčásti důvodným a pak zruší rozsudek pouze v této části. Právní úprava tedy nepředvídá, že by v případě částečně důvodného jednoho opravného prostředku bylo vydáváno částečně vyhovující a částečně zamítavé rozhodnutí. Zamítnout či odmítnout lze odvolání pouze jako celek. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s trestním řádem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není ve věci dán.
K námitkám obviněného stran nedostatečných skutkových zjištění soudů uvádí, že takovéto námitky mohou být použity v rámci dovolání pouze v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tedy zejména v případech, když zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, když zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení či když zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Dovoláním se jinak nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování či hodnocení důkazů. Státní zástupce následně uvádí, že v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem není dán.
Státní zástupce následně konstatuje, že obviněný v dovolání do značné míry opakuje námitky, které uplatnil v předchozích řízeních. Vyjadřuje přesvědčení, že s těmito námitkami obviněného se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval už soud odvolací a vypořádal se s nimi. K určení výše způsobené škody uvádí, že již soud I. stupně se touto otázkou podrobně zabýval a uvedl, z čeho a proč vycházel, s čímž se ztotožnil i soud II. stupně shodně jako s důvody, proč soud I. stupně neprovedl další důkazy navrhované obviněným. Podle názoru státního zástupce nebyla výše náhrady škody uložená obviněnému k zaplacení poškozené zdravotní pojišťovně určena v rozporu se zákonem. Oba soudy se otázkou jednotlivých plateb obviněného poškozené společnosti podrobně zabývaly. Zdůraznil i skutečnost, že po vynesení rozsudku soudem II. stupně zaslal obviněný poškozené společnosti další 2 mil. Kč, přestože veškeré své pohledávky vůči poškozené považoval za splacené, což je nepochopitelné, pokud své závazky považoval za vyrovnané.
K námitce obviněného ohledně nedostatku úmyslu ve vztahu k chybnému zaúčtování léku poškozené společnosti, státní zástupce konstatuje, že obviněný musel velmi dobře znát cenu nakupovaných léčiv, ale i to, že zdravotní pojišťovna proplácí skutečně realizovanou lékařskou péči včetně proplacení ordinovaných léků v ceně nákladů, nikoliv jeho zisk z těchto léčiv. Nadto dodal, že soudy se dostatečně zabývaly otázkou úmyslného zavinění obviněného jak ve vztahu k účtování nenakoupených léků, tak ve vztahu k účtování nejvyšších možných cen na místo cen pořizovacích. Obviněný se snažil navýšit příjmy své lékařské praxe v řádech milionů Kč ročně, neboť další jím poskytovaná léčiva byla jinak jen v řádu několika set tisíc Kč ročně, a takto konal i po zahájení trestního stíhání, takže již není možné hovořit o nějakém „omylu“, nedbalosti či o neznalosti příslušné metodiky.
K trestu odnětí svobody uvádí, že byl obviněnému uložen při dolní hranici zákonné trestní sazby a soud I. stupně při jeho ukládání řádně zhodnotil okolnosti přitěžující i polehčující. Soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč není možné u obviněného uvažovat o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný netvrdí a tento není ve věci zjevně naplněn.
V závěru vyjádření navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný následně ve své dovolací lhůtě dovolání doplnil o další dodatek k dovolání ze dne 27. 9. 2018, v němž nad rámec již uvedeného doplňuje, že důkazy proti jeho osobě nebyly založené na skutečně racionálních podkladech a do jisté míry se jednalo pouze o úvahy soudů na základě vyjádření poškozené zdravotní pojišťovny, a nikoliv řádně vypracovaného znaleckého posudku. Opětovně v rámci dovolacího řízení odkázal na podanou žalobu vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ze dne 10. 7. 2018 a nově na auditorskou zprávu od společnosti AA Tax-Audit s. r. o., kterou obdržel 17. 8. 2018 a jež vychází z jím poskytnutých dodacích listů, kdy nezávislý auditor vycházel z cen nákupních nikoliv cen číselníkových jako obviněný. Auditorskou zprávou dokládá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy dokládající chybný výrok rozsudku o vině a náhradě škody.
Na základě dodatku k dovolání obviněného ze dne 27. 9. 2018 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství doplnil své vyjádření ještě vyjádřením ze dne 9. 10. 2018 pod sp. zn. 1 NZO 888/2018 tak, že výše škody je dostatečně zadokumentována listinnými důkazy, kdy není důvod zpochybňovat předchozí skutková zjištění soudů, co se týče výše způsobené škody, když i sám obviněný uvádí, že auditor neměl potřebný spisový materiál. Státní zástupce setrval na předchozím stanovisku o odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V průběhu lhůty pro podání dovolání obviněný opětovně doplnil podané dovolání o dodatek k dovolání ze dne 10. 10. 2018. Poukazuje na žádost podle §265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno a v případě výkonu trestu o jeho přerušení. Poukazuje na adhezní řízení a prováděnou exekuci soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, se sídlem Klatovy, Za Beránkem 836, 339 01 pod sp. zn. 120 EX 11511/18. Uvádí, které movité a nemovité věci byly vydanými exekučními příkazy postiženy. Konstatuje, že hodnota zajištěných nemovitostí zhruba dvanáctkrát převyšuje pravomocně přiznanou náhradu škody poškozené, což je důvodem pro návrh na zastavení, byť částečné, exekuce. K uhrazené škodě uvádí, že před doručením obžaloby, nahradil škodu v celkové výši 15 132 379,78 Kč a následně cituje revizní zprávu nezávislého auditora, z níž vyplývá chybnost výroku soudu I. stupně, a podanou žalobu. Na závěr požaduje odložení výkonu rozhodnutí Nejvyšším soudem. Domnívá se, že pouze správné a spravedlivé posouzení může být opravným podkladem pro exekuci v případě, že by svou uloženou povinnost i poté nesplnil.
Dne 22. 11. 2018 podal obviněný repliku k vyjádření státního zástupce, ve které konstatuje, že státní zástupce nevyvodil patřičné důsledky z podaných dovolacích námitek. Namítá, že soud II. stupně se musí vypořádat s odvoláním ve výrokové části (nelze odvolání státní zástupkyně zamítnout a na základě odvolání obviněného jen změnit výrok o náhradě škody). Opětovně se ohrazuje k nedostatečným zjištěním týkajícím se výroku o náhradě škody a shrnuje vyjádření soudů i státního zástupce k této otázce. Upozorňuje na provedené platby ze dnů 13. 7. 2017 a 20. 8. 2017, kterými se soudy nezaobíraly. Uvádí, že za situace, kdy ví, že se určitého podvodného jednání dopustil, nikoliv však v rozsahu kladeném mu za vinu, hradil platby raději ve větším rozsahu, než za jakou újmu poškozené společnosti odpovídá. Poukazuje na prohlášenou exekuci vedenou pro pohledávku ve výši 9 654 343,20 Kč soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy pod sp. zn. 120 EX 11511/18, když na základě výzvy soudního exekutora s pomocí přátel a obchodních partnerů dne 8. 10. 2018 uhradil 10 331 601,90 Kč (vymáhaná pohledávka a 50 % účtované odměny) a následně dne 19. 11. 2018 došlo ke zrušení exekuce. Za daného stavu uhradil poškozené společnosti náhradu stanovenou soudem II. stupně a navíc 15 132 379,78 Kč a 4 800 000 Kč, což nebylo nalézacími soudy zhodnoceno (obviněný měl zřejmě na mysli soudy nižší instance). Opětovně poukazuje na žalobu o částku 7 339 846,42 Kč, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 3. Upozorňuje opět na nutnost rozdělení položek na škodu nespornou, dílčí spornou a zároveň na extrémně nesprávné skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování. Pokud soudy dospěly k závěru, že platbami shodujícími se s realizovanými předpisy nesnižoval své závazky, které byly důvodem pro podání obžaloby, namítá nesprávnost tohoto právního hodnocení. Namítá bezdůvodné obohacení poškozené společnosti vrácením plnění za oprávněně realizované a správně zúčtované úkony a chybnou aplikaci §1993 občanského zákoníku, jakož i na své poškození v právu na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů. Trvá na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný reagoval i na dodatek vyjádření státního zástupce ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 1 NZO 888/2018 k jeho dovolání replikou ze dne 23. 11. 2018, v níž oponuje závěru státního zástupce o dostatečném zdokumentování výše škody listinnými důkazy. Odkazuje na revizní zprávu nezávislého auditora, jenž vypovídá o chybnosti výroku soudu I. stupně, a konstatuje, že nezávislý auditor nemohl dostat faktury, které se nacházely u orgánů činných v trestním řízení, a proto vycházel z poskytnutých dodacích listů. Navrhuje, aby závěrům auditorské zprávy na základě rozpisů č. 1, 2, 3 byla přiznána právní relevance, neboť tato zpráva potvrzuje porušení práva na spravedlivý proces. Trvá na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podáním ze dne 29. 11. 2018 pak obviněný opětovně zrekapituloval dovolací důvody a tyto rozvedl.
Na základě zaslané rekapitulace dovolacích důvodů připojil dne 17. 12. 2018 obviněný sdělení adresované Nejvyššímu soudu o podané žádosti o obnovu řízení Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 8. 2018 a uplatněném extrémním rozporu a přiložil doplnění návrhu na obnovu řízení ze dne 17. 12. 2018.
Obviněný následně po uplynutí lhůty k podání dovolání prostřednictvím svého obhájce doplnil své dovolání, sdělením ze dne 20. 12. 2018, ve kterém konkrétně uvádí, že bylo zjištěno jeho externí účetní I., že některá škoda vzniklá trestnou činností byla uhrazena duplicitně. Následně rozvádí jednotlivé učiněné platby, když od doby vynesení rozsudku soudu I. stupně do vynesení rozsudku soudu II. stupně bylo uhrazeno 717 528,63 Kč, nikoliv pouze 366 041,09 Kč. Celkový rozdíl ve výši újmy poškozené spatřuje v částce 7 339 846,31 Kč v souladu se základní dovolací námitkou extrémního rozporu. Opět konstatuje porušení práva na spravedlivý proces neprovedením jím navrhovaných důkazů (zejména znalecký posudek).
Stanoviskem k dodatku k vyjádření státního zástupce obviněný dne 23. 1. 2019 reaguje na dodatek státního zástupce k jeho dovolání tak, že byť nezávislý auditor neměl kompletní spisový materiál, upozorňuje na chybné skutkové závěry a opakuje závěry z předchozích podání ohledně náhrady škody poškozené. Nadto dodává, že daňové asistence jeho obhájce Ř. bylo I. sděleno, že v době kdy poškozená začala vykonávat revisi v rámci poskytnutých úkonů (před zahájením trestního stíhání) neuznané výkony odúčtovala z výnosů a snižovala o ně základ daně z příjmů fyzických osob. I. dospěla k závěru, že některé platby byly uhrazeny duplicitně. K tomuto ještě dodává, že ačkoliv okresní správa sociálního zabezpečení několikrát žádala poškozenou o zaslání revizních zpráv, aby je mohla vyhodnotit a postupovat podle nich, nikdy jí nebylo vyhověno obdobně jako obhájci. Ze všech uvedených důvodů se obviněný domnívá, že poškozená s vědomím jím neoprávněně zúčtování některých přípravků zneužila tohoto a předložila chybné výstupy, z nichž poté orgány činné v trestním řízení vycházely jako z výstupů správných. Na závěr uvádí, že by mělo být postupováno v souladu s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obhájce obviněného zaslal Nejvyššímu soudu dne 4. 2. 2019 vyjádření, v němž připomíná, že obviněný jako někdejší primář transfuzního oddělení nemocnice v T. je vysoce profesně erudován a svou lékařskou odbornou pomocí zachránil život více pacientům. Zmiňuje zamítnutí návrhu státního zástupce na zákaz činnosti obviněného, jakož i odvolání státní zástupkyně v projednávané věci. Upozorňuje, že neprodleným nařízením výkonu trestu bylo obviněnému znemožněno dostát povinnosti lékaře související s ukončením zdravotnické činnosti a předání veškeré dokumentace Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru zdravotnictví, oddělení zdravotní správy. Z důvodu ztráty bezúhonnosti podle §16 odst. 1 písm. c) byla rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru zdravotnictví, oddělení zdravotní správy, č. j. KUJCK 134643/2018/OSVZ ze dne 1. 11. 2018 zrušena registrace obviněného pod č. XY, č. j. XY ze dne 1. 10. 1992. Odvolání obviněného bylo odmítnuto rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 94/2019-2/PRO ze dne 3. 1. 2019 a napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje bylo potvrzeno. Posléze se obhájce obviněného vyjadřuje k vedení zdravotnické dokumentace. Upozorňuje rovněž na pokročilý věk obviněného (65 let) a prodělanou operaci před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, zhodnocuje zdravotní stav obviněného v současné době a polemizuje nad adekvátností uloženého trestu. Věří, že bude k jeho sdělení lidsky přihlédnuto.
Nejvyššímu soudu byly rovněž soudem II. stupně zaslány opakované žádosti obviněného o odklad výkonu trestu a žádosti o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů a potřebou ukončení obviněného své činnosti lékaře.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Nicméně na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. je možné pouze po dobu dovolací lhůty. Rozsah, v kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo naopak rozšířen. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po dodatečných modifikacích dovolání podle §265f odst. 2 musí zůstat zachovány obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Změny dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e tr. ř. Změny provedené poté jsou bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. S ohledem na uvedené, Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podáním podaným obhájcem po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání, tj. po datu 16. 10. 2018.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V jeho rámci lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona měla být ve výrokové části zahrnuta.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný konkrétně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního rozporu, v neprovedení všech požadovaných důkazů, v chybně stanovené výši škody i uznání viny přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v chybném výroku o povinnosti k náhradě škody. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že nebyla zamítnuta ta část jeho odvolání, v níž se rozsudek soudu I. stupně nerušil.
Ve vztahu k argumentaci týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést následující. Právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitku týkající se výroku o náhradě škody poškozené společnosti, když obviněný zpochybňuje způsob aplikace ustanovení §330 odst. 1 obchodního zákoníku (do konce roku 2013) a ustanovení §1933 občanského zákoníku (od 1. 1. 2014), tedy aplikaci jiného hmotněprávního předpisu. Ve vztahu k zbývající argumentaci je nutno uvést, že obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem I. a II. stupně, když zpochybňuje jejich skutkové závěry. Takto uplatněnou dovolací argumentací obviněný fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko proti způsobu hodnocení důkazů. Proto takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu jednotlivých námitek, které sice nenaplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož porušení je ze strany obviněného namítáno, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba konstatovat, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přes tento naznačený závěr je třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Obecně platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba konstatovat, že konkrétně uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný totiž ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudem I. a II. stupně, když v podstatě předestírá vlastní verzi události, pro něho příznivější. Na podkladě této vlastní verze pak shledává, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nemají oporu v provedených důkazech a že tedy nebylo prokázáno, že se dopustil uvedené trestné činnosti v rozsahu, jakým byl uznán vinným. Jak již bylo naznačeno, obviněný takto zvolenou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Obviněný v podstatě nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvolených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přes shora formulované závěry považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud I. stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 5-21 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když odmítl námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání. Své úvahy i řádně rozvedl z pohledu skutečností, které vyplývají z provedených důkazů, takže se s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, řádně vypořádal (viz str. 7-8, bod 10. – 15. rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Jinak řečeno, soud I. stupně své skutkové závěry opírá o komplexní hodnocení všech provedených důkazů, tyto nehodnotí izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, se kterým se zcela ztotožňuje, když tento soud velmi podrobně odůvodňuje, jaké skutečnosti z provedených důkazů vyplývají. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný zpochybňuje množství neoprávněně vyúčtovaného léčiva FLEBOGAMMA 5%, které mu nebylo dodáno a které následně vyúčtoval zdravotní pojišťovně [skutek 1. a)], když obviněný namítá, že nebylo vzato v úvahu, že tento lék odebíral od dvou dodavatelů, tak je třeba uvést, že tvrzení obviněného nemá oporu v provedených důkazech. Ze spisového materiálu je totiž nepochybné, že ve věci byly vyslechnuty zástupkyně společností, které měly předmětný lék firmě obviněného dodávat (firma JS Sano a Grifols), přičemž došlo k předložení faktur na tyto dodávky, takže soudu prvního stupně bylo známo, že dodávky léků měly realizovat dvě firmy a touto obhajobou se zabýval. Ohledně další námitky obviněného týkající se toho, že se pacientům věnoval vždy, i když snad lék aplikován nebyl, je třeba uvést, že pokud obviněný neměl uvedené léky k dispozici, tedy tyto nenakoupil, nemohl oprávněně účtovat náklady za jejich aplikaci, když tyto náklady, které požadoval po zdravotní pojišťovně, souvisely právě s aplikací těchto léků. Pokud tedy obviněný požadoval po zdravotní pojišťovně náklady za aplikaci tohoto léku, uváděl ji v omyl, když poskytnutí těchto náhrad bylo vázáno na skutečnost, že lék FLEBOGAMMA 5% byl pacientům poskytnut a jednalo se o odměnu za lékařský úkon vázaný přímo k aplikaci tohoto léku, nikoliv snad provedení nějakého jiného blíže nespecifikovaného vyšetření (viz tvrzení obviněného). Skutečnost, že lékařskou péči měla poskytovat i V. je pro posouzení věci nerozhodná. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že léky, které fakticky nebyly do zařízení obviněného dodány, tedy toto zařízení je nemělo k dispozici, a tudíž nemohly být pacientům aplikovány, neoprávněně následně zdravotní pojišťovně vyúčtoval včetně jejich aplikace právě obviněný, který také záměrně účtoval nesprávnou cenu, jak vyplývá z provedeného dokazování. Proto lze uzavřít, že shora uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný dále shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny jím požadované důkazy. Obviněný následně z neprovedení všech jím požadovaných důkazů dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi dosud zjištěnými skutkovými zjištěními a skutkovými zjištěními, které bylo možno na podkladě dalších požadovaných důkazů učinit. Obecně lze ohledně otázky rozsahu požadovaného dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Byť se obviněný výslovně nezmiňuje o tzv. opomenutých důkazech, je třeba mít za to, že obviněný existenci těchto tzv. opomenutých důkazů fakticky dovozuje. K použité argumentaci je možno konstatovat následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Obviněný konkrétně namítá, že soudy nižších stupňů nenechaly vypracovat znalecký posudek ohledně výše způsobené škody a nevyslechnuly všechny navrhované svědky (zejména manžely V.). Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud I. stupně, tak soud II. stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud I. stupně v rozsudku velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhované důkazy obhajoby (viz str. 19-20 rozsudku soudu I. stupně), když neprovedení těchto důkazů odůvodnil jejich nadbytečností z pohledu požadavků na zjištění takového skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle §2 odst. 6 tr. ř. Především řádně odůvodnil nadbytečnost znaleckého posudku pro určení výše způsobené škody, když uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k přesvědčivému závěru o výši způsobené škody (str. 17 rozsudku). Rovněž řádně zdůvodnil nadbytečnost slyšení dalších navrhovaných svědků (A. S., J. R., V. V., manželé V.). I soud II. stupně neprovedení dalších požadovaných důkazů řádně odůvodnil, když odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně (viz str. 7-8, bod 12. rozsudku soudu druhého stupně). Současně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud I. stupně, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, kdy vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Ohledně námitky obviněného, že se nedopustil trestného činu podvodu v případech nesprávného vyúčtování léku zdravotní pojišťovně, když nevyúčtoval nákupní cenu, nýbrž nejvyšší částku stanovenou Státním ústavem pro kontrolu léčiv, je třeba konstatovat, že navenek by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zavinění ve formě úmyslu se vztahuje k subjektivní stránce, která se týká předpokladů trestní odpovědnosti fyzické osoby. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný jen fakticky zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, konkrétně závěry soudů ohledně úmyslu obviněného záměrně vyúčtovat nesprávnou cenu předmětných léčiv. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je možno zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný ve vztahu k námitce účtování jednotlivých léčiv v rámci zadávání do daného softwaru uvádí, že se částka za jednotku léku před koncem měsíce sama přepočítala bez ohledu na prvotní zadání. Toto tvrzení obviněného bylo soudy nižších stupňů vyvráceno na základě provedených důkazů. Ze zprávy společnosti S. ohledně počítačového programu UNIS, který obviněný používal mimo jiné i při zadávání cen nakupovaných prostředků, vyplývá, že program je schopen aktualizace vzhledem ke změnám v úhradách péče o pacienty ze strany zdravotních pojišťoven a automaticky v daném okamžiku nabízí pojišťovnou nejvyšší akceptovatelnou cenu přípravku. Nicméně tuto cenu lze bez větších obtíží přepsat na hodnotu nákupu takového přípravku přesně tak, jak bylo smluvně dohodnuto mezi obviněným a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou prostřednictvím příslušných smluv. Proto za zcela nerelevantní je třeba považovat tvrzení obviněného, že cena se v počítačovém programu zadávala automaticky sama a že to nemohl nijak ovlivnit, neboť toto tvrzení bylo provedenými důkazy vyvráceno. Obviněný měl podle Metodiky pro pořizování a předávání dokladů, jež tvořila přílohu č. 3 uzavřených smluv, účtovat cenu pořizovací, tj. ve výši, v níž léčiva nakoupil, což mu muselo být jako dlouhodobému partnerovi Všeobecné zdravotní pojišťovny známo. Jestliže obviněný účtoval léčiva za nejvyšší možnou cenu, jakou mu zdravotní pojišťovna proplatí, nikoliv za cenu nákupní, nelze vinu přisuzovat softwaru nebo, jak obviněný opakovaně uvedl, jiným osobám (manželé V., V.). Zavinění ve vztahu k úmyslnému účtování nesprávné ceny léčiv za jednotku obviněným bylo bez pochybností prokázáno provedeným dokazováním (viz str. 15-16, 20 rozsudku soudu I. stupně), když zejména ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že obviněný na sebe atrahoval veškeré činnosti související s účtováním léčebné péče zdravotní pojišťovně. Bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, který jako jediný zadával jednotlivé kódy a ceny léčiv do systému, tudíž nelze uvěřit jeho tvrzení o zadávání léčiv do softwaru i zaměstnankyní V., což nakonec tato svědkyně i popřela. Navíc s ohledem na skutečnost, že obviněný v oboru zdravotnictví a poskytování lékařské péče působí řadu desítek let, má tedy četné zkušenosti se specifickou a mnoha regulacím podléhající komoditou jako je krev, ve spolupráci se zdravotnickými zařízeními a zdravotními pojišťovnami, ale i vedením zdravotních karet pacientů i účetnictví, je nepochybně osobou vysoce erudovanou v této oblasti, takže nelze z pohledu věrohodnosti uvěřit jeho verzi tvrzení o nedbalosti při účtování vyšší ceny pojišťovně. Jak říká latinské přísloví, Ignorantia juris non excusat, tedy neznalost zákona neomlouvá. Navíc nelze pominout, že toto pochybení v účtování bylo zjištěno právě jen u přípravků, které jsou velmi drahé, když obviněný i záměrně část těchto léků zdravotní pojišťovně účtoval, aniž by je měl k dispozici a tyto pacientům skutečně aplikoval, což nepochybně svědčí o jeho úmyslu zdravotní pojišťovnu podvést i v případě vyúčtování léků, které měl k dispozici nesprávným účtováním ceny těchto léků, tak aby se obohatil.
Ve vztahu k námitce nevyžádání si zdravotních karet pacientů policejním orgánem, takže tento při stanovení výše škody vycházel pouze z faktur přijatých obviněným od dodavatelů předmětných léků a vyúčtovaní zdravotní péče poškozené zdravotní pojišťovně obviněným je na místě uvést, že se jedná opětovně o námitku do rozsahu dokazování a tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto nelze pominout, že sám obviněný revizním lékařům tvrdil, že zdravotní dokumentaci pacientů z roku 2012 skartoval, ačkoliv ještě neuplynulo skartační období, což nasvědčuje tomu, že se snažil zabránit objasnění celé spáchané trestné činnosti. Navíc pokud se jedná o zdravotní dokumentaci, tato by neměla žádnou věrohodnou a relevantní důkazní povahu, neboť jestliže obviněný poškozené zdravotní pojišťovně účtoval více léčiv, než které nakoupil, do zdravotních karet svých pacientů s nejvyšší pravděpodobností zaznamenával rovněž zfalšované údaje ohledně aplikace léčiv. Takový postup by byl zcela logický. O tom, že vypovídací hodnota zdravotních karet pacientů je problematická, nakonec svědčí výpověď svědka H., kterému byla do zdravotní karty zanesena aplikace léku FLEBOGAMMA 5% v počtu 48x za rok 2014, ačkoliv mu byly poskytnuty pouze 2 balení tohoto léku. Navíc ve zdravotní kartě byly uvedeny návštěvy zařízení obviněného, které se neuskutečňovaly, jak vyplývá z výpovědi tohoto svědka. Takže zdravotní dokumentace neodpovídala skutečnému stavu. Za takové situace policejní orgán a posléze soudy nižší instance postupovaly zcela správně a logicky, pokud porovnaly faktury nákupů předmětných léků a vyúčtování těchto léků poškozené společnosti (záznamy zdravotní pojišťovny o účtování jednotlivých úkonů zařízením obviněného). Porovnáním faktur pak vyčíslily způsobenou škodu v rozsahu jak nenakoupených léčivých prostředků, tak neoprávněnou fakturaci za jejich aplikaci i fakturaci maximálních možných cen, jež poškozená uhradila namísto nákupní ceny léku (škoda představovala rozdíl mezi nákupní cenou a cenou účtovanou zdravotní pojišťovně).
Obviněný dále tvrdí, že proces vyúčtování léčiv podléhá schválení zdravotní pojišťovnou, a proto nemůže být uznán vinným ze záměrného účtování maximální možné ceny léčivého přípravku, kterou pojišťovna jako nejvýše možnou proplatí, pokud ani dříve nebyl na svůj vadný postup upozorněn. I toto tvrzení směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. S tímto tvrzením se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. V tomto směru je třeba odkázat na výpověď B., ze které vyplývá, že v rámci účtování léčebné péče probíhá tzv. validace, prostřednictvím níž probíhá pouze kontrola a odstranění vadných informací (tzv. plevel) v podobně vadně zadaných rodných čísel, špatně zadaných léčiv, neexistujících čísel aplikace léčivých prostředků, kdy v rámci kontroly ceny léčiva zkontroluje jejich systém pouze maximální možnou cenu, tj. jestli cena zadaná zdravotnickým zařízením se nachází v hranici ještě hrazené výše přípravku. Samotná kontrola pak probíhá až revizním lékařem, který může podrobněji zkontrolovat např. účtování léčiv. Jinak vyjádřeno, skutečnost, že snad prvotní kontrola ze strany poškozené společnosti nebyla zcela bezvadná, nemůže mít vliv na případnou trestní odpovědnost obviněného. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že následně při kontrole revizním lékařem, která je mnohem podrobnější bylo zjištěno nesprávné účtování léků z hlediska uzavřených smluv, takže kontrola fungovala, když ovšem byla zjištěna i řada dalších pochybení, z nichž některé měly za následek spáchání trestné činnosti (např. vyúčtování léku, které neměl obviněný k dispozici) a řada měla za následek odmítnutí úhrady podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění.
V podaném dovolání obviněný dále opakovaně namítá způsob výpočtu škody vzniklé poškozené zdravotní pojišťovně a zpochybňuje její zjištěnou výši. I tato námitka směřuje jednak do rozsahu dokazování (obviněný požaduje vypracování znaleckého posudku), jednak do způsobu hodnocení provedených důkazů, a tudíž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na uvedený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že se v otázce způsobu a stanovení výše vzniklé škody poškozené zdravotní pojišťovně jednáním obviněného ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, které se stanovením výše způsobené škody důkladně zabývaly a své závěry přesvědčivým způsobem odůvodnily (srov. str. 17 rozsudku soudu I. stupně) a pro stručnost na ně odkazuje. Soud I. stupně vypočetl vzniklou škodu prostřednictvím faktur a dodacích listů osvědčující dodávky jednotlivých léčivých přípravků FLEBOGAMMA 5%, OCTANINE F 500 a OCTANINE F 1000 (od společností Grifols s. r. o. a JM SANO, s. r. o. – obou dodavatelů) do zdravotnického zařízení obviněného, které porovnal s výstupy zdravotní pojišťovny (poškozené). Nelze nic vytknout ani zvolené metodice účtování počtu balení těchto léčivých prostředků na počátku přezkoumávaného období, kdy je vycházeno z expirační lhůty dříve nakoupených balení léčiv. Listinnými důkazy bylo rovněž prokázáno, za jakou částku předmětná léčiva obviněný nakoupil a za jakou je poškozené zdravotní pojišťovně účtoval. Obdobným způsobem byla stanovena výše způsobené škody poškozené zdravotní pojišťovně s ohledem na vyúčtovanou aplikaci léčiva, které nebylo prokazatelně aplikováno, neboť nebylo obviněným ani nakoupeno. Jak již konstatoval soud I. stupně, vykázání aplikace neexistujícího léčiva je podvodem právě proto, že je navázáno na neexistenci vykázaného úkonu, a již není podstatné, jakým způsobem měl být účtován, tj. zda jako intravenózní infuze nebo více honorovaný výkon intravenózní aplikace krve a krevních derivátů. Jestliže totiž léčivo nebylo pacientovi podáno, neboť nebylo ani obviněným zakoupeno, nemohl vzniknout ani nárok na proplacení neexistující aplikaci daného léčiva. Takto byla stanovena výše způsobené škody jako znak skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [skutek 1)], když součet těchto částek obviněný na poškozené zdravotní pojišťovně podvodně vylákal stejným způsobem u přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [skutek 2)].
Pokud obviněný namítá, že nebylo vzato v úvahu, že mu ze strany poškozené zdravotní pojišťovny, nebyla proplacena léčba za pacienta P. N., tak je třeba konstatovat, že ani tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto je třeba zdůraznit, že ve vztahu k tomuto pacientovi, jak vyplývá z provedených důkazů, nebyla léčba poškozenou zdravotní pojišťovnou uhrazena nikoliv z důvodu probíhajícího trestního řízení, ale z toho důvodu, že důvodnost této léčby nebyla zdravotním pojišťovnou uznána z pohledu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů v platném znění. Skutečnost, že obviněný s tímto postupem zdravotní pojišťovny nesouhlasí, nemůže mít vliv na trestní odpovědnost obviněného, neboť samotná aplikace léku tomuto pacientovi není předmětem trestního řízení, předmětem trestního řízení je pouze podvodné vyúčtování nesprávné ceny, takže konkrétně škodu v rámci trestního řízení představuje rozdíl mezi nákupní cenou tohoto léku a cenou vyúčtovanou zdravotní pojišťovně. Pokud obviněný s postupem zdravotní pojišťovny, která tuto léčbu neuznala podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů v platném znění, nesouhlasí, musí tuto skutečnost řešit prostřednictvím jiného řízení.
Jak již bylo naznačeno, právně relevantním způsobem obviněný namítá ve vztahu k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. aplikaci §330 odst. 1 obchodního zákoníku (do konce roku 2013) a §1933 občanského zákoníku (od 1. 1. 2014). Konkrétně ve vztahu k uskutečněným platbám na účet poškozené zdravotní pojišťovny rozporuje nezapočtení všech jeho úhrad na náhradu škody v trestním řízení. Námitku obviněného je sice třeba považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že zdravotní pojišťovna při započtení zaslaných úhrad obviněným nepostupovala podle §330 odst. 1 obchodního zákoníku (do konce roku 2013) a podle §1933 občanského zákoníku (od 1. 1. 2014), a všechny jím zaslané platby skutečně nezapočetla na náhradu škody způsobené v dané trestní věci. Současně je třeba uvést, že z trestního spisu bylo zjištěno, že obviněný neuvedl při uskutečnění těchto plateb, na jaký závazek těmito platbami plnil. Podle §330 odst. 1 obchodního zákoníku má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství. Podle §1933 odst. 1 občanského zákoníku je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný. Jak je patrno z předloženého spisového materiálu poškozená zdravotní pojišťovna započetla zaslané platby (jejich část) na úhradu závazků z provedené revize, neboť zaslané platby korespondovaly s výsledky provedené revize, nikoliv na nejstarší závazek. Z pohledu argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že tento měl vůči poškozené zdravotní pojišťovně závazky jednak na základě provedených kontrol podle §42 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů v platném znění a jednak na základě probíhajícího trestního řízení, když se jednalo o závazky související se způsobením škody trestnou činností. Jinak vyjádřeno, obviněný měl vůči poškozené zdravotní pojišťovně dva druhy závazků, jež byly založeny jiným druhem odpovědnosti. Lze mít za to, že postup poškozené zdravotní pojišťovny v případě plateb, které zaslal na její účet, má své zákonné opodstatnění, neboť pokud obviněný výslovně uvedené platby neoznačil jako platby na náhradu škody související s probíhajícím trestním řízení, nelze v postupu zdravotní pojišťovny, která si tyto platby započetla na úhradu závazků souvisejících s provedenými kontrolami podle zákona o veřejném zdravotním pojištění spatřovat nějaké porušení ustanovení §330 odst. 1 obchodního zákoníku a §1933 občanského zákoníku. V tomto směru je třeba uvést, že určení dluhu ze strany dlužníka může spočívat i v tom, že tento poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003). Jinak řečeno, pokud samotný obviněný neoznačil uvedené platby jako platby na náhradu škody související se způsobenou škodou v rámci trestního řízení, byl postup zdravotní pojišťovny, která platby odpovídající závazkům z revizních zpráv o provedených kontrolách započetla na úhradu těchto závazků správný a odpovídající zákonu. Současně je nutno souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že platby uskutečněné obviněným nemohly být započteny na náhradu škody vzniklé trestnou činností v době od roku 2007 do roku 2011, pokud je takto výslovně obviněný neoznačil, neboť v době, kdy obviněný platby na účet poškozené zdravotní pojišťovny uskutečňoval, nebyla známa přesná výše závazku související s pácháním trestné činnosti, tedy nebyla známa konkrétní výše těchto závazků. Proto zdravotní pojišťovna nemohla a hlavně nevěděla, na jaký závazek je má započíst, a proto správně započetla tyto platby na úhradu závazků, které se shodovaly s vyčíslením škody na základě provedených revizních kontrol, když navíc o jejich úhradu zdravotní pojišťovna obviněného upomenula. S ohledem na uvedené tak není možné se přiklonit k námitce obviněného ohledně způsobu zápočtu těchto plateb na náhradu škody v trestním řízení. Ohledně plateb z 20. 8. 2017 ve výši 4 200 000 Kč a 13. 7. 2017 ve výši 600 000 Kč soud I. stupně dovodil, že se týká závazků souvisejících s revizní činností poškozené zdravotní pojišťovny ve vztahu k léčivu OCTANINE. Pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na zprávu Všeobecné zdravotní pojišťovny na č. l. 1525, ve které uvedla, kdy platby od obviněného obdržela, v jaké výši a na jaké plnění je započetla. Vzhledem ke shora uvedenému se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že částka, která byla po obviněném zdravotní pojišťovnou požadována na náhradě škody je vyčíslena řádně a správně a započtení těchto plateb bylo ze strany poškozené provedeno v souladu se zákonem.
Námitka obviněného, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je třeba uvést, že k možnostem uplatnění dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu se vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí. Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu se sluší připomenout, že proti výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit nebo mimo trestní sazbu. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která, jak již bylo naznačeno, naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani zjevně není dán, když předmětná námitka je zcela lichá a neodpovídá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Zde je třeba pro stručnost poukázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že soudy při ukládání trestů vycházely jak z přitěžujících, tak i polehčujících okolností. Soud I. stupně (srov. str. 23 rozsudku) výslovně posoudil částečné nahrazení způsobené škody podle §41 písm. j) tr. zákoníku, vedení řádného života ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku a zejména napomáhání při objasňování spáchané trestné činnosti ve smyslu §41 písm. l) tr. zákoníku, jako polehčující okolnosti. S jeho závěry se ztotožnil i soud II. stupně (srov. str. 9 rozsudku). Soudy tedy při svých úvahách o uložených trestech tedy vycházely jak z polehčujících okolností, tak i okolností přitěžujících ve smyslu §42 tr. zákoníku. Současně je nutno uvést, že je nutné vždy zkoumat obě misky vah a při ukládání trestu přihlížet na obě strany, tj. ke skutečnostem polehčujícím, tak i přitěžujícím, a najít s ohledem na ně spravedlivý trest v rámci zákonné sazby, což soudy nižšího stupně splnily.
Námitka obviněného, že soudy nepoužily ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu by sice byla podřaditelná za jistých okolností pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4.2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017), ovšem vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je možno uvést, že obviněný opětovně při její formulaci vychází z jiného skutkového stavu, takže fakticky směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když odkazuje na to, že by měl být uznán vinným jen jednáním za období od roku 2012 do konce roku 2014. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že obviněnému byl uložen trest při spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §209 odst. 5 tr. zákoníku, když soud I. stupně výrazně zhodnotil okolnosti polehčující (doznání obviněného, částečná úhrada výše způsobené škody, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení), když ovšem správně nepominul i okolnosti přitěžující (výši způsobené škody, dobu páchání trestné činnosti, ziskuchtivost, spáchání více trestných činů). Lze mít za to, že soudy polehčujícím okolnostem v dostatečné míře daly výraz ve výměře uloženého trestu odnětí svobody, když skutečnost, že obviněný uhradil část způsobené škody a že vedl před spácháním trestné činnosti řádný život a napomáhal při objasňování spáchané trestné činnosti nepředstavují okolnosti, které by byly natolik výjimečné, že by odůvodňovaly použití §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů při ukládání trestu dodržely zásadu přiměřenosti a uložený trest nevykazuje znaky libovůle či svévole.
Obviněný dále zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přestože by se navenek mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, tak fakticky námitky obviněného směřují do hodnocení důkazů a mají procesní charakter. Obviněný totiž fakticky jen uvádí, že nebylo provedeno právně relevantní dokazování a že on se doznal pouze k trestné činnosti v období od roku 2012 do roku 2014 a že se spíše mohl dopustit zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se rozsahu dokazování a zejména na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
V souvislosti s předložením auditorské zprávy obviněným, kterou předložila obhajoba v rámci podaného dovolání, považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Proto Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navíc samotný obviněný připustil, že auditor neměl k dispozici všechny potřebné listinné zprávy.
Pokud jde o naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten dovozuje obviněný z tvrzení, že soud druhého stupně nerozhodl o jeho podaném odvolání, když toto podle §256 tr. ř. nezamítl v části, která nebyla napadeným rozhodnutím zrušena z jeho podnětu. Uplatněná argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný si podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, tj. do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl soud druhého stupně tak, že z podnětu podaného odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu poškozené, když podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit škodu v částce nižší, než původně rozhodl soud prvního stupně, a odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl.
V dané věci se sluší poznamenat, že zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Soud druhého stupně proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. V případě obviněného soud druhého stupně po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nezákonný pouze ve výroku o náhradě škody poškozené. Proto tento oddělitelný výrok svým rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil, když výslovně uvedl, že tak činí na základě podaného odvolání obviněného. Za tohoto stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně mu nelze vytknout ani to, že do výrokové části rozhodnutí nevložil odvolacími soudy nadbytečně užívanou větu „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, neboť takový „potvrzující výrok“ nemá žádnou oporu v zákoně (srov. ustanovení §254 a násl. tr. ř.). To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zatíženo vadou spočívající v absenci či neúplnosti některého výroku, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítl dovolatel. Závěrem zbývá ovšem poznamenat, že soud druhého stupně svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl (blíže viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 640/2016, obdobně viz rozhodnutí publikované pod č. T 531 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil takové dovolací námitky, které lze z části podřadit pod zvolené dovolací důvody, kdy ovšem v části tyto byly nedůvodné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněného v neveřejném zasedání, ačkoliv obviněný s takovým postupem nesouhlasil, když v případě odmítnutí dovolání z důvodů uvedených v §265i tr. ř. tak lze učinit bez souhlasu obviněného a nejvyššího státního zástupce [viz §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný D. v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. K zaslaným návrhům na odklad či přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, popř. pracovních, je třeba uvést, že o těchto nepřísluší Nejvyššímu soudu rozhodovat, když k rozhodnutí je příslušný soud, který rozhodl v prvním stupni, popř. okresní soud, v jehož obvodu obviněný vykonává trest (§315, §320 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová