ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1450.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1450/2019- 257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2019 o dovolání obviněného N. W. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 13 To 223/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 38/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 T 38/2019, byl obviněný N. W. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 23. 3. 2018 kolem 12.29 hodin v XY, okr. Ústí nad Orlicí, na silnici č. I/43 – ulice XY jako řidič osobního automobilu zn. Land Rover Range Rover, RZ XY v rozporu s ustanoveními §18 odst. 4, §17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, začal nepovolenou rychlostí předjíždět dvě před ním pomalu jedoucí vozidla v době, kdy první z vozidel zn. Škoda Felicia, SPZ XY s přívěsem RZ XY mělo v činnosti ukazatel změny směru jízdy vlevo a poté, co pomalou rychlostí začalo odbočovat vlevo na místní komunikaci, narazil pravou přední částí vozidla do levého boku odbočujícího vozidla, jehož řidič J. Z., nar. XY, bytem XY, utrpěl zlomeninu 5. a 6. žebra vlevo bočně, nahromadění vzduchu v dutině hrudní vlevo a částečný kolaps levé plíce, (poškození důležitého orgánu) s dobou léčení do 11. 5. 2018“.
Za uvedené jednání byl obviněný N. W. odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit:
- poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice náhradu škody ve výši 41 251 Kč,
- poškozené G. P., narozené XY, bytem XY náhradu škody ve výši 8 605 Kč,
- poškozenému J. Z., narozenému XY, bytem XY náhradu nemajetkové újmy spočívající v bolestném ve výši 29 504 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená G. P. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 T 38/2019, podal obviněný N. W. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 13 To 223/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 13 To 223/2019, podal následně obviněný N. W. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný N. W. namítl, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávným právním závěrům, když nemohlo být dovozeno, že by obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu dle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (když především nemohl naplnit skutkovou podstatu kvalifikovanou). Soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování tedy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž je interpretovaly pouze v neprospěch odsouzeného, čímž porušily zásady uvedené v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tř. ř. a popřely jednu ze základních zásad, a to zásadu in dubio pro reo. Pokud jde o námitku porušení zásad uvedených v ustanovení §2 tr. ř., pak tímto došlo i k porušení zásady spravedlivého procesu. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uvedl, že musí být porušena důležitá povinnost vyplývající v tomto případě z postavení obviněného, která je mu uložena zákonem. Dále obviněný rozebíral konkrétní porušené povinnosti, a to povinnost podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, když uvedl, že závěr soudů je však v rozporu se závěry znalce, tedy že rychlost vozidla obviněného není v přímé souvislosti s nehodou. Podle názoru obviněného odvolací soud nesprávně interpretoval závěry znalce tak, aby zapadaly do rámce výroku o vině odsouzeného. V této souvislosti poukázal na to, že i kdyby bylo prokázáno, že obviněný jel v obci rychleji, mohlo by se jednat o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pouze v případě, že by rychlost jízdy vozidla odsouzeného byla v přímé souvislosti s dopravní nehodou, což však znalec vyloučil. Znalec v rámci svého výslechu při hlavním líčení uvedl, že i kdyby jel odsouzený rychlostí 50 km/h, k nehodě by i přesto došlo. Je tedy zřejmé, že zvýšená rychlost jízdy odsouzeného nebyla v příčinné souvislosti s následkem jeho jednání, tedy s dopravní nehodou, resp. vznikem újmy na zdraví poškozeného. Rychlost jízdy obviněného tak neměla na vznik nehody bezprostřední a přímý vliv, a nemůže tedy sloužit jako podpůrný argument pro stanovení kvalifikované skutkové podstaty. Podřazení jednání obviněného pod kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti nemá oporu v provedeném dokazování. Druhou povinností, kterou měl obviněný dle soudů obou stupňů porušit, byla povinnost uvedená v ust. §17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu. Obviněný uvedl, že se neztotožnil se závěry soudů vystavěnými na předpokladu znalce, že odsouzený „mohl“ ukazatel změny směru jízdy na vozidle Škoda Felicia, resp. na připojeném vozíku vidět nejméně 37 m před místem střetu. Obviněný namítl, že nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že řidič odbočujícího vozidla skutečně použil blinkr. Odvolací soud v tomto směru zcela pominul výpovědi jak obviněného, tak jeho spolujezdkyně, které uvádějí opak. Soudy podle obviněného nevzaly v úvahu i jiné varianty průběhu událostí. Aniž by to jakkoliv blíže vysvětlily, soudy zcela vyloučily možnost, že by odbočující vozidlo neblikalo, nebo že by blinkry vzhledem k technickým (optickým) konstelacím nebyly vidět. Přitom v situaci, kdy není najisto prokázáno, že odbočující vozidlo skutečně blikalo a že není zcela vyloučeno, že odsouzený blinkry mohl nevidět vzhledem k rozměrům vozíku a umístění blinkrů, nelze se kategoricky přiklánět jen k jedné variantě, navíc v rozporu se zásadou in dubio pro reo k té, která vychází pro obviněného nejméně příznivě. Rozhodnutí soudů tak obsahují jednak extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými i právními závěry, jednak i vady po právní stránce, kdy soudy vyložily důkazy pouze v neprospěch obviněného, čímž zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů tedy zatížily svá rozhodnutí vadami, když porušily zásady uvedené v ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 T 38/2019 a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného jsou jen doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy bezezbytku a zejména správně vypořádaly. Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je pak podstatné to, že uplatněné námitky pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný především nesouhlasí se závěry soudů, že to byl právě on, kdo střet vozidel zavinil, a že nedovolená rychlost nerespektující §18 odst. 4 zákona o silničním provozu byla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Na to navazuje konstatováním, že pokud by snad bylo namístě vytýkat mu porušení §17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu – o čemž taktéž pochybuje – mělo být zjištěné jednání kvalifikováno pouze jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Naznačené výhrady jsou postaveny výlučně na nesouhlasu dovolatele s hodnocením provedených důkazů nalézacím soudem a na zpochybnění jím učiněných skutkových zjištění, jejichž bezvadnost potvrdil také soud odvolací. Jednotlivé důkazy, zejména pak posudek znalce z oboru dopravy, obviněný vykládá účelově ve svůj prospěch, v rozporu s jejich skutečným obsahem, veden zjevnou snahou zbavit se trestní odpovědnosti či ji alespoň minimalizovat. Námitky takové povahy však – jak to vyplývá již ze shora uvedeného stručného vymezení podmínek právně relevantního uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – pod tento (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Považuje za potřebné zdůraznit, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí realizoval pečlivé dokazování odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř. Provedl je tedy v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci a jednotlivé důkazy řádně – nejen izolovaně, jak to činí dovolatel, ale i ve vzájemných souvislostech – vyhodnotil. Své úvahy a zjištěné závěry také dostatečně rozvedl, stejně jako vymezil ty důkazy, které obviněného usvědčují a na jejichž základě má jeho obhajobu za vyvrácenou. Současně dospěl k takovým skutkovým zjištěním, která z provedených důkazů při jejich logickém hodnocení vyplývají. Své povinnosti se pak nezpronevěřil ani Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který odvolání obviněného řádně přezkoumal, k jeho výhradám se vyjádřil, a úvahy nalézacího soudu ve vazbě na konkrétní odvolací námitky dovolatele dále rozvedl. Ve shodě s oběma soudy je přesvědčen, že výlučnými příčinami dopravní nehody byly způsob a rychlost jízdy obviněného a tedy jím zaviněné porušení obou tvrzených povinností, což v rámci vyjádření podrobně rozebral.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný N. W. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi poškozeného J. Z., výpovědí svědků, znaleckého posudku z oboru doprava znalce Ing. Krejsy) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný N. W. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, pokud byl kvalifikován jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů ohledně toho, zda mohl či nemohl zaregistrovat znamení o změně směru jízdy (případně zda poškozený vůbec použil ukazatel směru jízdy) a způsobu obhajoby obviněného. Obviněný tedy v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu a následně pak právní kvalifikace jeho jednání.
Obviněný nesouhlasil se způsobem, jak soudy v meritorním rozhodnutí hodnotily provedené důkazy, neboť podle jeho názoru přetrvávaly ve věci pochybnosti a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitka obviněného týkající se porušení uvedené zásady nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Přestože dovolatel dále formálně namítl nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (potažmo subjektivní a objektivní stránky zažalovaného přečinu), nelze ani tyto jeho námitky pod deklarovaný a ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. To proto, že nezakládá svou argumentaci na nesprávném hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu, nýbrž na vlastní verzi skutkových událostí, z níž pak vyvstávají jeho pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku. Nadto je souhrn jeho námitek prakticky shodný s těmi, jež uplatnil v rámci odvolacího řízení a s nimiž se tudíž dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Především soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí (str. 4-5) věnoval otázce zavinění obviněného, když učinil závěr, že zavinění obviněného shledal ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento právní závěr má dostatečný podklad v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Předně bylo zjištěno – navzdory opačnému názoru dovolatele – že obviněný jako řidič osobního automobilu začal nepovolenou rychlostí předjíždět dvě před ním pomalu jedoucí vozidla v době, kdy první z vozidel mělo v činnosti ukazatel změny směru jízdy vlevo, poté, co pomalou rychlostí začalo odbočovat vlevo, narazil pravou přední částí vozidla do levého boku odbočujícího vozidla (viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný se s poukazem na znalecký posudek a výpověď znalce při hlavním líčení (když tvrdil, že i kdyby jel rychlostí 50 km/h, k nehodě by i přesto došlo a že tedy rychlost vozidla obviněného není v přímé souvislosti s nehodou), snažil docílit takového náhledu na věc, že rychlost obviněného neměla na vznik nehody bezprostřední a přímý vliv. Takové argumentaci však nelze přisvědčit. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný před střetem pohyboval rychlostí 60 – 66 km/h, nerespektoval tedy povinnost uloženou řidiči v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Podle znalce Ing. Krejsy pokud by se dovolatel pohyboval rychlostí povolenou (tj. max. 50 km/h), při běžné reakci a intenzivním brzdění by zastavil a k nehodě by nedošlo. Opačné tvrzení dovolatele, v jehož rámci dovozuje, že porušení povinnosti vymezené v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu nebylo v příčinné souvislosti s nehodou, tudíž postrádá jakýkoli reálný podklad. Stejně tak bylo v posuzovaném případě důvodně dovozeno i porušení povinnosti účastníka silničního provozu ve smyslu ustanovení §17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu, které řidiči zapovídá předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy. Pokud jde o poškozeného řidiče z automobilu Škoda Felicia, ten v momentě, kdy odbočovací manévr započal, obviněného vidět nemohl. Všimnout si ho mohl až v době 1,5 s před střetem, v té době však již odbočovací manévr realizoval.
Skutečnost, že obviněný začal předjíždět poté, co první vozidlo zapnulo ukazatel směru a začalo odbočovat vlevo, vyplynula ze svědeckých výpovědí poškozeného J. Z. a svědka O. S., přičemž tyto výpovědi jsou podporovány i výpověďmi svědků M. V. a J. Š. Citované svědecké výpovědi svědků tak spolehlivě vyvrátily obhajobu obviněného, přičemž bylo prokázáno, že obviněný svým jednáním porušil povinnosti pro něj plynoucí ze zákona o pozemních komunikacích. Ze spáchání výše popsaného skutku je obviněný usvědčován nejen výpověďmi svědků a poškozeného, ale i znaleckým posudkem a kamerovými záznamy, když uvedené důkazy provedl a podrobně rozebral soud prvního stupně ve svém rozhodnutí především na str. 3-5 odůvodnění, stejně jako soud odvolací (viz body 2-4 odůvodnění jeho usnesení). Vzhledem k tomu, že hodnotící úvahy nižších soudů jsou jasné, logické a nevykazují znaky libovůle, jak se v dovolání snaží obviněný naznačit, považuje Nejvyšší soud za dostačující na tyto odkázat (neboť se s nimi ztotožnil). Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud žádný důvod k tomu, aby do skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině jakkoli zasahoval. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud v posuzované věci tedy neshledal (jak je výše uvedeno) žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu judikatury Ústavního soudu, přičemž konstatuje, že nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného N. W. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu