ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1486.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1486/2018- 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 o dovolání obviněné M. R. M. , nar. XY, státní příslušnice Slovenské republiky, v ČR trvale bytem XY, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 6 To 387/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 46/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 7. 2017 sp. zn. 6 T 46/2017 uznal obviněnou M. R. M. vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 6. 8. 2016, kolem 12:45 hod., v Praze 4, ulici XY, byla kontrolována hlídkou Policie ČR, při řízení motorového vozidla tov. zn. Toyota Aygo, RZ XY, ačkoliv si byla vědoma toho, že dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení pozbyla řidičské oprávnění, a to na základě oznámení Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. S-MHMP-DSC 1273906/2015, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy sp. zn. S-MHMP 1273906/2015, č. j. MHMP 1445583/2015 ze dne 12. 8. 2015, s nabytím právní moci dne 11. 9. 2015, které převzala dne 26. 8. 2015, jimiž byly zamítnuty námitky obžalované.
Za to byl obviněné podle §337 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních dávek po 100 Kč, celkem tedy 10 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláními obviněná i státní zástupkyně (v neprospěch obviněné proti výroku o trestu). Na podkladě odvolání obviněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a postoupil věc Magistrátu hl. m. Prahy, neboť by skutek mohl být posouzen jako přestupek.
Odvolání státní zástupkyně pak Městský soud v Praze zamítl podle §256 tr. ř.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch obviněné, a to z důvodu, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 4 Tdo 648/2018 zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017, stejně jako i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze následným rozhodnutím ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 6 To 387/2017 na základě odvolání podané obviněnou podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku. (Jinak napadený rozsudek soudu prvního stupně zůstal beze změny). Odvolání státní zástupkyně odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř.
Obviněná proti cit. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 6 To 387/2017 podala dovolání, v němž nejprve rekapitulovala průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezila uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poukazuje na to, že rozhodnutím soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Ty sice aplikovaly správné právní předpisy, ale nesprávně je vyložily, a to zejména pokud jde o právní kvalifikaci skutku.
Aby mohla být naplněna objektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je v daném případě třeba, aby došlo k odnětí řidičského oprávnění nebo k jeho pozbytí. Obviněná konstatuje, že v jejím případě k odnětí, ani k pozbytí řidičského oprávnění nedošlo, přičemž k jeho pozbytí objektivně ani dojít nemohlo, když tímto oprávněním obviněná již od 7. 9. 2015 nedisponovala. Zákonem předvídaný účinek rozhodnutí o námitkách proti záznamu bodů, spočívající v pozbytí řidičského oprávnění u obviněné proto nikdy nastat nemohl.
Dále obviněná namítá, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, zásada zákonnosti, zásada legality a zejména zásada materiální pravdy. Stejně tak bylo porušeno právo obviněné na soudní ochranu a rovnost v řízení. Nejvyšší soud totiž zcela ignoroval vyjádření obviněné z 27. 1. 2018 k podanému dovolání a její požadavek na veřejnost jednání.
Následně dovolatelka zmiňuje, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci skutek správně posoudil tak, že se nejedná o trestný čin, avšak mohlo by se jednat o přestupek. Obviněná je jednoznačně toho názoru, že není pravdou, že držitel řidičského průkazu členského státu dosažením 12 bodů pozbývá řidičské oprávnění. Jiné státy nepracují s pojmem „řidičské oprávnění“ ale s pojmem „řidičský průkaz“. Obviněná tím, že v době, kdy byla plnoprávnou držitelkou řidičského oprávnění, byť v té době dosáhla 12 bodů, po výměně řidičského průkazu za slovenský již nemohla být držitelkou českého řidičského oprávnění, a tudíž ho nemohla pozbýt. Od data výměny řidičského průkazu dne 7. 9. 2015 se na ni začala vztahovat právní úprava pro držitele řidičského průkazu členského či cizího státu. Obviněná právě tohoto dne „přestoupila“ z jedné právní úpravy do jiné.
V případě, kdy držitel řidičského průkazu členského či cizího státu v době, kdy pozbyl právo k řízení motorových vozidel na území České republiky, přesto motorové vozidlo řídí, dopouští se výhradně přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb. Právě proto je třeba striktně odlišovat pojem „právo“ a „oprávnění“. Ten, kdo pozbývá „právo k řízení“, a to je případ obviněné, se dopouští přestupku, a ten kdo pozbývá „řidičské oprávnění“ se dopouští přečinu. Z těchto důvodů byl výrok v prvním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci správný, protože věc by skutečně mohla být posouzena jako přestupek a v žádném případě jako trestný čin.
Podle obviněné se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou, od kdy do kdy měla běžet roční lhůta, po kterou obviněná nesměla řídit motorová vozidla. Od samého počátku tvrdí, že její skutek bylo třeba posoudit jako přestupek, a to podle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona o silničním provozu. Stejně tak argumentovala odlišnými právními důsledky dosažení 12 bodů pro držitele českých řidičských průkazů oproti držitelům řidičského průkazu členského státu či cizího státu. Obviněná zmiňovala i absenci „přechodných ustanovení“ v zákonu o silničním provozu pro situaci, v níž se sama ocitla. Má proto zato, že absence právní úpravy, tedy určitá mezera v zákoně, nemůže mít za následek, že bude proti ní použita jakákoli analogie v její neprospěch. Byť tedy neměla právo k řízení motorových vozidel na území České republiky, ale nikoli až ode dne právní moci rozhodnutí, nýbrž již ode dne výměny řidičského průkazu za slovenský. Dne 11. 9. 2015 tak nemohla pozbýt české řidičské oprávnění, kterým již 4 dny nedisponovala. Stejně tak nelze slovenský řidičský průkaz považovat za řidičské oprávnění ve smyslu zákona o silničním provozu.
Obviněná tvrdí, že jak nalézací soud, tak odvolací soud v usnesení ze dne 8. 8. 2018 důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo, hodnotily způsobem, který vyznívá zcela v její neprospěch, a to za použití analogie a nepřiléhavé a pro tuto věc nepoužitelné judikatury. Stejně tak tvrdí, že v procesu dokazování před obecnými soudy navíc došlo k extrémně vadnému hodnocení provedených důkazů.
Výklad, který zaujaly oba soudy, byl v rozporu se zásadou legality zakotvenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Argumenty, které vznesla obviněná v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se odvolací soud zabýval v novém projednání zcela jednostranně a účelově a jeho závěry neměly vůbec oporu v provedeném dokazování. Tím má obviněná na mysli zejména opakovaně provedený důkaz evidenční karty řidiče, z něhož je zcela zjevné, že registr řidičů tam zcela jednoznačně vyznačil „Pozbytí práva k řízení motorových vozidel“, nikoli pozbytí řidičského oprávnění. Podle názoru obviněné jsou tak skutková zjištění v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněná současně odkazuje na všechny námitky jí vznesené v trestním řízení, se kterými se soud odvolací v napadeném usnesení ani soud nalézací nevypořádaly. Na těchto svých námitkách a na své argumentaci uvedené před soudem prvního a druhého stupně obviněná v celém rozsahu trvá, odkazuje na ně a požaduje, aby se s touto její argumentací vypořádal Nejvyšší soud, když tak nižší soudy neučinily.
Obviněná v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 6 To 387/2017 a aby mu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně rozhodnutí odvolacího soudu i obsah dovolání obviněné včetně použitých argumentů.
Podle státního zástupce námitky týkající se vadného hodnocení důkazů a nerespektování procesních, nikoli hmotněprávních zásad in dubio pro reo a presumpce neviny deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Ze zcela nekonkrétních námitek obviněné nelze dovodit existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Taktéž je nutno uvést, že podle §265n tr. ř. proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Proto nelze přihlížet k těm námitkám, které fakticky směřují proti kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 4 Tdo 648/2018 (nezohlednění argumentace obsažené ve vyjádření obviněné k dovolání).
Obviněná se zásadní závěry soudů obou stupňů snaží zpochybnit nejasnou argumentací, ve které patrně zaměňuje řidičské oprávnění s řidičským průkazem, posléze však připouští, že v předmětné věci byl spornou záležitostí pouze běh lhůty, po níž nesměla obviněná na území České republiky řídit motorová vozidla.
Právní názor Nejvyššího soudu byl pro Městský soud v Praze při novém projednání závazný a dovolání neobsahuje jedinou kvalifikovanou námitku, ze které by vyplývalo, že by již vyslovený závazný právní názor Nejvyššího soudu nebylo možno při novém projednání věci použít. Taková situace by mohla nastat pouze při změně relevantních skutkových zjištění, přičemž tato ale z námitek obviněné v žádném případě nevyplývá.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 6 To 387/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V prvé řadě je nutno uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek značně formalizovaný a že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nemůže obviněná své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předchozích stadiích řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Ve velké části dovolání obviněná užívá námitky, které fakticky směřuje proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 4 Tdo 648/2018. Na takové námitky není možno reagovat, jelikož podle §265n tr. ř. není proti rozhodnutí o dovolání s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Námitky obviněné jsou tak z části pouhou faktickou polemikou s právním názorem Nejvyššího soudu, se kterým obviněná nesouhlasí, což ale pro výsledné právní posouzení není rozhodující.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí i pachatel, který jako řidič podle §123c odst. 3 a §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a řídil motorové vozidlo v době do jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení. Tato situace již v minulosti byla vícekrát řešena a proto je možno v dané otázce odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. Tpjn 302/2010 nebo rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 15 Tdo 876/2013.
Zde je třeba prohlásit, že přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se může dopustit i držitel řidičského průkazu cizího státu, který řídil na území České republiky motorové vozidlo, ačkoli svými přestupky dosáhl dvanácti bodů v bodovém systému, a v důsledku toho pozbyl řidičské oprávnění na území České republiky. Tato skutečnost je jasně judikována usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1511/2011. Nelze souhlasit s polemikou obviněné, že toto usnesení je v daném případě zcela nepoužitelné, protože dovolatel vlastnil dva řidičské průkazy. V tomto případě jde především o vyložení skutečnosti, že pokud řidič dosáhne dvanáctibodové hranice, je mu odejmuto oprávnění řídit motorová vozidla na území České republiky, i když je držitelem řidičského průkazu jakékoli další země. Hlavním účelem tohoto systému je tak eliminace řidičů, kteří se opakovaně dopouští přestupků, ze silničního provozu.
Obviněná také neustále polemizuje s pojmy „řidičské oprávnění“, „řidičský průkaz“ a „právo řídit motorová vozidla“. Není zřejmé, jaký rozdíl obviněná vidí v pojmech „právo řídit“ a „řidičské oprávnění“. Jestliže někdo pozbude řidičské oprávnění, pak logicky pozbývá i právo řídit motorová vozidla. Tato dvě sousloví vyjadřují v podstatě totéž, a tudíž mezi nimi po obsahové stránce není nejmenšího rozdílu. Co se polemiky ohledně rozdílu mezi pojmy „řidičské oprávnění“ a „řidičský průkaz“ či „řidičské osvědčení“ týče, lze plně odkázat na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 4 Tdo 648/2018, ve kterém se velice podrobně touto otázkou zaobíral. Logiku poté zcela postrádá tvrzení, že obviněná neměla právo k řízení motorových vozidel na území České republiky již ode dne výměny řidičského průkazu. Jak uvádí státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné, v takovém případe – dovedeno do důsledků – by neměl právo řídit motorová vozidla na území České republiky žádný držitel zahraničního řidičského průkazu.
V krátkosti je vhodné pouze zopakovat, že pojem „řidičské oprávnění“ nelze zaměňovat s pojmem „řidičský průkaz“, jak jej stále chápe obviněná. Ze samotného zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, je tato věc zřejmá. V §1 písm. d) tohoto zákona je jasně uvedeno, že tento zákon upravuje řidičská oprávnění a řidičské průkazy. Spojka „a“ jasně dokládá, že se jedná o rozdílné pojmy. Ustanovení §80 tohoto zákona poté říká, že řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Oproti tomu řidičský průkaz je podle §103 odst. 1 tohoto zákona definován jako veřejná listina, která osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah, jíž držitel prokazuje své jméno, příjmení a podobu, jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto zákona. Z tohoto je zcela zřejmé, že pojmy nelze zaměňovat tak, jak se o to stále snaží obviněná.
Na základě výše uvedeného tak nelze přiznat důvodnost námitky obviněné, že v jejím případě nemohla být naplněna objektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněná ode dne 7. 9. 2015 nedisponovala řidičským oprávněním. Řidičské oprávnění, tedy právo řídit na území České republiky motorová vozidla, obviněná pozbyla až dnem 11. 9. 2015, kdy rozhodnutí o zamítnutí jí vznesených námitek nabylo právní moci. Od tohoto dne začala běžet roční lhůta, během které nemohla řídit motorová vozidla na území České republiky, a to jako důsledek za předchozí přestupky, kterých se dopustila, jako držitelka řidičského průkazu vystaveného v České republice, jenž osvědčoval její oprávnění řídit motorová vozidla na tomto území. Právo řídit motorová vozidla se vztahuje k určitému území a nemá na něj nejmenší vliv fakt, že po dosažení dvanácti bodů v bodovém systému si obviněná obstará řidičský průkaz jiného státu. Hlavním účelem bodového systému je vyloučení z provozu na pozemních komunikacích takových řidičů, kteří opakovaně páchají přestupky, a to za účelem zajištění větší bezpečnosti ostatních účastníků silničního provozu. Proto je ve veřejném zájmu, aby osobě, která spáchala takové množství přestupků, že dosáhla dvanáctibodové hranice v bodovém systému, bylo odebráno řidičské oprávnění a byla tak vyřazena po určitou dobu ze silničního provozu. Toto opatření je pak logicky provázeno i tím, že dotčená osoba (vybodovaný řidič) je povinen své řidičské oprávnění (průkaz) odevzdat.
Zároveň též není zřejmé, k čemu směřuje polemika obviněné o tom, že v evidenční kartě řidiče bylo vyznačeno „pozbytí práva k řízení motorových vozidel“ místo „pozbytí řidičského oprávnění“. Na základě výše uvedeného, a především z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 4 Tdo 648/2018 je zřejmé, že se jedná o synonyma, která označují stejný stav, a to ten, že obviněná nemůže řídit motorová vozidla na území České republiky po stanovenou dobu.
Není možno se ztotožnit ani s námitkami obviněné jimiž zpochybňuje stanovený začátek běhu lhůty blokace řidičského oprávnění. Obviněné bylo oznámení, že dosáhla dvanácti bodů podle bodového hodnocení porušením povinností stanovených zákonem o silničním provozu, doručeno dne 22. 7. 2015, tedy dne, kdy byla oprávněna řídit motorová vozidla v České republice, a to bylo doloženo platným řidičským průkazem vystaveným v České republice. Proti tomuto oznámení podala včas a řádně námitky. Ty však byly rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 12. 8. 2015 zamítnuty a provedený záznam dvanácti bodů byl potvrzen. Toto rozhodnutí bylo obviněné doručeno dne 28. 5. 2015 a nabylo právní moci dne 11. 9. 2015. Obviněná si ovšem vyměnila dne 7. 9. 2015 řidičský průkaz České republiky za řidičský průkaz Slovenské republiky.
Obviněná ale dosáhla dvanácti bodů v bodovém systému v době, kdy byla držitelkou řidičského průkazu vydaného v České republice, který osvědčoval její oprávnění řídit motorová vozidla. Těchto dvanácti bodů dosáhla dne 22. 7. 2015 a za toto jednání jí byla udělena sankce v podobě zablokování řidičského oprávnění po dobu jednoho roku a to ode dne 11. 9. 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zamítnutí námitek vznesených obviněnou. Proto na obviněnou dopadá právní úprava podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu ve spojení s §123f odst. 3, 4 téhož zákona. Oproti tomu úprava podle §123c odst. 7, 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dopadá pouze na řidiče, kteří byli držiteli zahraničního řidičského průkazu již v době dosažení příslušné bodové hranice. Ovšem i tato otázka byla velice podrobně řešena v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 4 Tdo 648/2018. Nelze tedy než konstatovat, že obviněná pouze polemizuje se závěry, které ve stejné věci již dříve vyslovil Nejvyšší soud a není tak třeba je rozsáhle opakovat.
V dovolání obviněná neuvedla jedinou kvalifikovanou námitku, ze které by vyplývalo, že by již jedenkrát vyslovený právní názor Nejvyššího soudu nebylo možné při novém projednání věci Městským soudem v Praze aplikovat. Taková situace by mohla nastat pouze při změně relevantních skutkových zjištění, což ale z podaného dovolání v žádném případě nevyplývá.
Obviněná na podporu svého nesouhlasu také uplatnila odkaz na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Aby bylo možno k takovému závěru dospět, muselo by se jednat o situaci, kdy by takový rozpor spočíval zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, případně jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se ale v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými Obvodním soudem pro Prahu 4, která se stala podkladem dovoláním napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů totiž mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Pokud obviněná v postupu soudů spatřovala také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že podané dovolání je poměrně nesourodé až zmatečné, kdy není zcela zřejmé, kam dovolatelka své argumenty směřuje a řada z nich se ani k podstatě věci nevztahuje.
S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněné M. R. M., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu