ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1505.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1505/2018- 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. O., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 10/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 107/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 10/2018 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 16 T 107/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 16 T 107/2015, byl obviněný L. O. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 15.1.2015 v Praze 6, u Uniqa pojišťovny, a.s., IČ: 492 40 480 se sídlem Evropská 136, Praha 6, u níž měl pojištěno své motorové vozidlo Nissan GT-R rz XY na základě pojistné smlouvy č. 4833608952 a které mu bylo dne 19.9.2013 odcizeno, krádež vozidla byla šetřena Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím pro Prahu 1, SKPV pod č. j.: KRPA-354065/TČ-2013-001178-1-ĎU, uvedl nepravdivé údaje spočívající v tom, že v dotazníku k likvidaci pojistné události uvedl, že k předmětnému vozidlu má oba dva originální klíče, neztratil je, ani mu nebyly odcizeny, avšak v souvislosti s vyšetřováním krádeže předmětného vozidla PČR vedeného pod shora uvedeným č.j. policejnímu orgánu dne 18.10.2013 prostřednictvím M. L., nar. XY, předložil kromě jednoho příslušného klíče k vozidlu též jeden nepříslušný klíč k vozidlu, který vydával za druhý příslušný klíč a který si obstaral od P. R., nar. XY, a toto učinil v úmyslu, aby mu nebylo kráceno pojistné plnění, když předpokládaná výše plnění při předložení obou dvou klíčů je 1.000.391,33 Kč a předpokládaná výše plnění při předložení pouze 1 klíče je 693.523,57, tj. částka snížená o 30 %, čímž by způsobil škodu ve výši 312.867,77 Kč“.
Tímto jednáním se měl obviněný dopustit přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená pojišťovna UNIQA, IČ 492 40 480, se sídlem Evropská 136, Praha 6, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Je třeba zmínit, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl ve věci již dne 22. 2. 2016, sp. zn. 16 T 107/2015, a to rozsudkem, jímž obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento rozsudek byl však z podnětu odvolání obviněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 9 To 234/2016, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému rozhodnutí podle §259 odst. 1 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 6 pak rozhodl výše uvedeným rozsudkem ze dne 6. 11. 2017.
Proti tomuto rozsudku podala následně odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného, o němž odvolací soud rozhodl tak, že odvolání usnesením ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 10/2018, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 10/2018, podal dovolání nejvyšší státní zástupce opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž následně uvedl, že s názory soudů obou stupňů, které vedly ke zproštění obžaloby obviněného, se nelze ztotožnit. Podle něj soudy nižších stupňů zjistily skutkový stav věci v zásadě správně, nicméně nesprávně právně ho posoudily tak, že skutek není trestným činem. Zásadní spor spatřuje v otázce, zda lze jednání obviněného, který vědomě uvedl nepravdivé údaje policejnímu orgánu při prověřování odcizení jeho vozidla (pojistné události), považovat za uvedení nepravdivých údajů v souvislosti s likvidací pojistné události.
Zhodnotil učiněná skutková zjištění, když konstatoval, že to byla svědkyně M. L., která dne 19. 9. 2013 nahlásila policii odcizení vozidla obviněného a která odevzdala klíče od tohoto vozidla, přičemž jeden (originální) klíč odevzdala policejnímu orgánu poté, co jí ho dal obviněný, když se vrátil ze služební cesty. Druhý (nefunkční) klíč odevzdala dne 18. 10. 2013 na policii s tím, že jde o druhý originální klíč k vozidlu. Tento druhý klíč obviněnému dodal svědek P. R. poté, co ho obviněný kontaktoval s tím, že druhý klíč nemůže najít, zda by mu mohl jakýkoliv klíč dodat. Podle nejvyššího státního zástupce byly nesrovnalosti ohledně data v protokolu ohledně předání klíčů policii uvedeny na pravou míru výpověďmi policistů.
Dále uvedl, že 20. 11. 2013 byla pojistná událost oznámena poškozené pojišťovně. Dne 15. 1. 2015 obviněný v dotazníku ke škodní události posléze uvedl, že při zakoupení vozidla obdržel dva klíče, které v minulosti nebyly ztraceny ani odcizeny. Z všeobecných pojistných podmínek v rámci pojistné smlouvy současně jednoznačně vyplývá, že pokud dojde k odcizení či ztrátě jednoho či více klíčů, musí pojistník zajistit výměnu všech zámků u vozidla. Pokud dojde k odcizení vozidla, musí pojistník předat všechny klíče a ovládání od vozidla a jeho zabezpečení, pokud si jej pojistitel vyžádá. Při porušení těchto povinností je pojistitel oprávněn úměrně snížit pojistné plnění.
Podle nejvyššího státního zástupce tak soudy nižších stupňů (především pak soud odvolací) sice správně dovodily, že obviněný prostřednictvím svědkyně M. L. předložil policejnímu orgánu druhý klíč, o kterém věděl, že není klíčem originálním k odcizenému vozidlu, avšak nesprávně dovodily, že tak neučinil v úmyslu uvést nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění, resp. v souvislosti s likvidací pojistné události.
Pakliže bylo prokázáno, že obviněný věděl o smluvních podmínkách pojistné smlouvy v tom směru, že při neodevzdání obou originálních klíčů může dojít ke krácení pojistného plnění, není možné si jeho jednání spočívající v instruktáži M. L., aby nešla odcizení vozidla nahlásit ihned, a zejména ve výzvě svědka P. R. k dodání nefunkčního klíče a jeho následného předložení policejnímu orgánu v rámci prověřování odcizení vozidla, vysvětlit jinak, než jako jednání bezprostředně směřující k uvedení nepravdivých údajů poškozené pojišťovně, byť prostřednictvím policejního orgánu. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že obviněný již ve chvíli předložení nepravého klíče nutně spoléhal na to, že policejní orgán bude tento klíč považovat za originální (jinak by jeho jednání nemělo reálný smysl), resp. že závěr policejního orgánu v tomto směru bude bez dalšího podkladem pro řízení o likvidaci pojistné události. Když policejní orgán odhalil, že druhý klíč není pravý, a tuto skutečnost oznámil pojišťovně, zůstalo jednání obviněného ve stadiu pokusu. Dodal, že obviněný tím, že odevzdal nepravý klíč vydávaný za originální, vyloučil ho ze své dispozice a fakticky musel počítat i s tím, že se cestou policejního orgánu dostane i k poškozené pojišťovně buď přímo, nebo minimálně zprostředkovaně (např. obsahem protokolu o vydání věci). K tomu ještě doplnil, že pokud obviněný v lednu 2015 v dotazníku o pojistné události uvedl, že druhý klíč neztratil, jen že ho pouze nemohl najít, nabízí se otázka, proč již v říjnu 2013 bezprostředně po odcizení vozidla sháněl a následně nechal předložit policejnímu orgánu nepravý klíč. K tomu je třeba dodat, že na otázku v tomto dotazníku, zda byly přidělávány či objednány náhradní klíče k vozidlu, obviněný odpověděl záporně.
Při správně zjištěném skutkovém stavu měla být proto věc právně kvalifikována jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [toliko s tím rozdílem, že mělo jít o alternativu podle písm. b), nikoliv písm. c)].
Dále doplnil, že proces likvidace pojistné události poškozenou pojišťovnou a prověřování odcizení vozidla obviněného nelze chápat jako dva izolované procesy. Naopak závěry učiněné policejním orgánem při prověřování odcizení vozidla bývají obvykle stěžejním východiskem pro závěry likvidace pojistné události pojišťovnou. Likvidátor při tomto procesu totiž musí pro správné vyčíslení pojistného plnění do svého rozhodnutí zahrnout i úvahy, které doprovázejí spáchání trestného činu (míra zavinění, okolnosti odcizení pojištěného vozidla apod.). Rovněž musí komunikovat s policejním orgánem, aby mohl zhodnotit možné indikátory spáchání pojistného podvodu, přičemž tyto může objektivně zhodnotit v některých případech pouze na základě závěrů policejního orgánu v prověřování trestné činnosti majících souvislost s pojistnou událostí, neboť sám nemá potřebnou pravomoc ke zjištění těchto skutečností. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Podezření o možném pojistném podvodu vzešlo právě od policejního orgánu směrem k pojišťovně a zaměstnanci poškozené pojišťovny tuto skutečnost zahrnuli do likvidačního řízení (výpovědi svědka M. K. z hlavního líčení ze dne 8. 3. 2017 a svědka K. Ž. z hlavního líčení ze dne 12. 6. 2017). I z příslušného vyjádření poškozené pojišťovny je zřejmé, že předmětná pojistná událost byla od počátku komunikována s Policií ČR, od které byly čerpány stěžejní podklady. Obviněný o tomto pochopitelně věděl a podle toho taky v rámci procesu likvidace této pojistné události i jednal. Dále odkázal na vyjádření poškozené pojišťovny ze dne 19. 8. 2015.
K otázce stadia trestného činu pojistného podvodu citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 76/2011. K němu uvedl, že je z něj zřejmé, že uvedení nepravdivých okolností policejnímu orgánu jako předpokladu k uplatnění nároku z pojistného plnění u pojišťovny může být již pokusem trestného činu pojistného podvodu, a to dokonce i v případě, že pojistná událost nakonec ani nebyla oznámena pojišťovně.
Závěrem shrnul, v čem spatřuje na základě jednání obviněného úmysl dopustit se trestného činu pojistného podvodu. S ohledem na vše uvedené shledal závěry soudů nižšího stupně za nesprávné, neboť zjištěný skutkový stav neumožnil vyslovit konečný závěr, že skutek, kterého se obviněný dopustil, nenaplňuje zákonné znaky přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a že je tedy namístě ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby. Soud prvního stupně proto zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., soud druhého stupně, jenž zmíněné pochybení neodstranil, potom založil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 10/2018, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 16 T 107/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby za podmínek podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání v neveřejném zasedání pro případ, že by shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 10/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl k následujícím závěrům. Námitky nejvyššího státního zástupce, jejichž podstata spočívá v tom, že především soud prvního stupně nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav tak, že skutek není trestným činem a obviněného zprostil obžaloby, naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal tyto námitky opodstatněnými. Jelikož bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí odvolání státní zástupkyně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), byl rovněž naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívá v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajích nebo v zamlčení podstatných údajů v souvislosti s likvidací pojistné události, nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiného obdobného plnění v případě písm. c) uvedeného ustanovení. Likvidací pojistné události se přitom rozumí soubor činností spojených s vyřizováním pojistné události, který počíná zahájením šetření nutného ke zjištění povinnosti pojišťovny plnit a rozsahu této povinnosti, a končí stanovením výše pojistného plnění.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že není jeho úkolem jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukovat, zevrubně rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Prvně však považuje za důležité konstatovat, že oba soudy nižších stupňů učinily v zásadě správná skutková zjištění na základě provedeného dokazování. Je však třeba uvést, že odvolací soud poměrně významně operuje s e-mailovou korespondencí mezi obviněným a svědkem P. R., nicméně jako důkaz nebyla provedena.
Nejvyšší soud jen v krátkosti uvádí, že podle soudů obou stupňů bylo prokázáno, že to byla svědkyně M. L., která odcizení vozidla nahlásila a která následně odevzdala také oba klíče, z nichž jeden k odcizenému vozidlu nepříslušel a byl nefunkční. Tak učinila na pokyn obviněného, který si nechal nefunkční klíč obstarat od svědka P. R., což vyplývá nejen z výpovědi tohoto svědka, ale také z e-mailové korespondence mezi obviněným a svědkem R. Rovněž také z výpovědi samotného obviněného při hlavním líčení ze dne 27. 12. 2016, s tím rozdílem, že obviněný uvádí, že požadoval od svědka R. klíče na základě jeho navádění, což však nevyplývá z e-mailové korespondence, z níž je zřejmé, že obviněný tyto klíče požadoval z vlastní vůle, neboť se obával možných důsledků ve vztahu k pojišťovně, pokud by oba klíče neměl. V tomto směru je taky podstatné zmínit, že není natolik důležité (byť odvolací soud uvedl, že „záležitost s klíči“ se vysvětlila), v který den svědkyně L. odevzdala klíče a zda je odevzdala zvlášť po jednom nebo současně, neboť relevantní je hlavně skutečnost, že je odevzdala ona, přičemž druhý (nefunkční) klíč odevzdala právě na pokyn obviněného.
Odvolací soud uvedl, že nelze předpokládat, že by obviněný nevěděl o tom, že pokud neodevzdá oba klíče, hrozí, že mu pojistné zkrátí, a to jednak ze Všeobecných pojistných podmínek, jednak s ohledem na to, že se svědkem R. komunikoval. Sám odvolací soud nepochybuje o tom, že si byl obžalovaný vědom toho, že druhý klíč nenašel a že v důsledku toho jej není schopen předložit. Proto při vyšetřování krádeže vozidla nechal předložit druhý nepravý klíč k vozidlu, což bylo orgány Policie ČR okamžitě zjištěno.
V dotazníku poškozené pojišťovny ohledně doplnění údajů potřebných pro likvidaci pojistné události z 15. 1. 2015 obviněný vyplnil, že žádný klíč neztratil ani mu nebyl odcizen a že v době odcizení nemohl delší dobu jeden z klíčů najít. Podle odvolacího soudu není možné obviněnému prokázat, že není pravda, že nemohl druhý klíč delší dobu najít. Nelze souhlasit se závěrem obou soudů nižšího stupně, že takto uvedenými údaji, když po poučení Policie ČR odpověděl v dotazníku vyhýbavě, neuvedl nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj a ani žádný podstatný údaj nezamlčel. Obviněný sice možná zdánlivě uvedl pravdu, nicméně na druhou stranu Nejvyšší soud považuje za důležité uvést, že pokud obviněný již v roce 2013 po krádeži vozidla nemohl najít jeden originální klíč, nechá si záměrně obstarat a odevzdat nefunkční klíč a následně v roce 2015 v předmětném dotazníku uvede, že žádný klíč nebyl ztracen ani odcizen, už tímto ve vztahu k pojišťovně uvedl nepravdu. To z toho důvodu, že pokud nemohl najít delší dobu klíč, pak to svědčí o tom, že tento klíč pravděpodobně ztratil, případně, že mu mohl být někým odcizen (mj. když ani po cca jednom roce - v roce 2015 - ho nenašel). Nezáleží tedy na tom, jestli uvedl, že klíč měl pod kontrolou, jen ho nemohl delší dobu najít.
Oba soudy nižších stupňů také uvedly, že nelze usuzovat na jeho úmyslu dopustit se pojistného podvodu, nechal-li z nepochopitelných důvodů předložit nefunkční klíč svědkyní L., neboť nefunkční klíč nepředložil pojišťovně, nýbrž Policii ČR. S takovým závěrem se však Nejvyšší soud neztotožňuje. Tím spíš, když sám odvolací soud shledal v e-mailové korespondenci snahu obviněného vyhnout se snížení pojistného plnění.
Pakliže oba soudy neměly pochyb o tom, že obviněný nechal předložit Policii ČR i jeden nepříslušný klíč, nesprávně vyhodnotily, že obviněný ve vztahu k pojišťovně podvodně nejednal, když klíče, resp. především nefunkční klíč, nepředložil přímo pojišťovně.
Existence úmyslného zavinění na straně obviněného vyplývá již ze samotného charakteru jeho jednání. Lze si totiž jen stěží představit, že by nechal předložit neoriginální a nefunkční klíč z jiného důvodu než proto, aby to nemělo negativní důsledky na výši pojistného plnění. Obviněný měl podle Všeobecných pojistných podmínek, jež byly nedílnou součástí pojistné smlouvy a jež byly v řízení jako důkaz provedeny, povinnost oznámit příslušným policejním orgánům každou škodu, jestliže mj. tato škoda vznikla za okolností vzbuzujících podezření z trestného činu (tj. i krádež vozidla). Už jen z tohoto ustanovení je nepochybné, že konkrétně poškozená pojišťovna při vyhodnocování pojistné události spolupracuje s příslušnými policejními orgány a jimi učiněnými výsledky (zejména při prověřování). To ostatně bylo potvrzeno i v daném případě (výpovědí svědka K. apod.). Je tedy nepochybné, že obviněný si musel být tohoto vědom a činil tak s jasným záměrem, jinak by ani jeho jednání nemělo význam.
Nejvyšší soud k tomu jen doplňuje, že z provedených důkazů vyplývá, že škodní (pojistná) událost byla nahlášena obviněným L. O. (č. l. 337). Nahlášením pojistné události přitom pojištěný žádá zároveň o plnění z pojištění.
Je proto namístě uzavřít, že závěr, na kterém postavily oba soudy nižšího stupně svá rozhodnutí, že předložení nefunkčního klíče orgánům Policie ČR a nikoliv samotné pojišťovně nesvědčí o úmyslu obviněného dopustit se pojistného podvodu, je nesprávný.
Soud prvního stupně pochybil, když vymezený skutek posoudil tak, že není trestným činem, a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil. Rovněž rozhodnutí soudu druhého stupně je vadné, jestliže odvolání státní zástupkyně zamítl.
S ohledem na vše shora uvedené proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 To 10/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 16 T 107/2015. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal. V novém řízení bude zapotřebí skutek, tak jak byl v úvodu popsán, znovu posoudit. K tomu nechť Obvodní soud pro Prahu 6 zváží, zda doplní dokazování, pokud to bude k novému rozhodnutí třeba.
O dovolání nejvyššího státního zástupce bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu