ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1524.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1524/2018- 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 o dovolání obviněného J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 100/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2018 sp. zn. 52 T 100/2017.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 23. 2. 2018 sp. zn. 52 T 100/2017 uznal obviněného J. H. vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v Chomutově, v ulici XY, v provozovně L., uzavřel s M. N., nar. XY, zástavní smlouvy na osobní vozidlo Seat Toledo, RZ XY, VIN XY, jehož byl majitelem, ačkoliv si byl vědom, že na předmětné vozidlo byl Exekutorským úřadem v Mostě, soudním exekutorem JUDr. Janem Paraskou dne 5. 8. 2014 vydán exekuční příkaz č. j. 130 EX 2736/07-41/E, který mu byl doručen dne 7. 8. 2014, přičemž vydáním tohoto exekučního příkazu pozbyl práva s vozidlem disponovat, a to:
- dne 5. 3. 2015 zástavní smlouvu na předmětné vozidlo, které zastavil za částku 23 000 Kč, přičemž smlouva byla ukončena dne 6. 3. 2015, kdy vozidlo ze zastavárny vykoupil za částku 25 300 Kč,
- dne 10. 3. 2015 zástavní smlouvu č. 197 na předmětné vozidlo, které zastavil za částku 23 000 Kč, přičemž smlouva byla ukončena ke dni 12. 3. 2015, kdy vozidlo ze zastavárny vykoupil za částku 25 300 Kč,
- dne 27. 5. 2015 zástavní smlouvu č. 406 na předmětné vozidlo, které zastavil za částku 25 000 Kč, přičemž smlouva byla ukončena dne 1. 6. 2015, kdy vozidlo ze zastavárny vykoupil za částku 27 500 Kč.
Za to a současně za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 4 T 12/2015 ze dne 28. 8. 2015, v právní moci téhož dne, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 5 T 32/2015 ze dne 1. 3. 2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2016, v právní moci téhož dne, byl obviněnému podle §337 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě sp. zn. 4 T 12/2015 ze dne 28. 8. 2015 a z rozsudku Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 5 T 32/2015 ze dne 1. 3. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že v řízení nebyly ctěny základní principy spravedlnosti řízení, především zásada presumpce neviny a princip rovnosti zbraní.
Z popisu skutku, pro nějž je trestně stíhán, naplnění výše uvedené skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nevyplývá. Definice skutkové podstaty předmětného trestného činu totiž zcela taxativně uvádí dispozice, které jsou zákonem zakázány pod sankcí trestního stíhání, přičemž zastavení vlastní věci – jak učinil obviněný, zde uvedeno není. Úvaze soudů o naplnění předmětné skutkové podstaty jednáním obviněného by bylo možno přisvědčit pouze tehdy, pokud by znění příslušného ustanovení poskytovalo jen příkladný výčet jednání, která uvedenou skutkovou podstatu naplňují, nikoli výčet taxativní, či pokud by předmětné ustanovení neposkytovalo žádný výčet. Tak tomu však v daném případě není a je tak nutno respektovat ústavní princip, podle něhož co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Podle názoru obhajoby soudy obou stupňů tento ústavní princip svým rozhodnutím pominuly a jejich rozhodnutí proto není správné. Ve světle shora uvedených argumentů je třeba konstatovat, že se obviněný svým jednáním nedopustil žádného trestného činu. Bez významu nezůstává ani fakt, že žádným způsobem nebyl obviněnému prokázán úmysl zmařit či jakkoliv ztížit postup exekutora v exekučním řízení. Naopak, ze skutečnosti, že obviněný automobil vždy znovu vykoupil, vyplývá, že takový úmysl neměl.
Jednáním obviněného uvedeným v obžalobě tak v žádném případě nedošlo ke zmaření ani podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci. Exekutor, k jehož činnosti se stíhané jednání obviněného má vztahovat, totiž o zastavení automobilu ani nevěděl, přičemž vozidlo bylo vždy obviněným zpět vykoupeno. Činnost exekutora tedy v žádném případě nebyla zmařena ani podstatně ztížena. Ostatně tak by tomu nebylo ani v případě, že by vozidlo zůstalo v zástavě či bylo i následně prodáno, neboť právní jednání by bylo nutno hodnotit jako právně neúčinné a exekutor by i tak mohl automobil v exekučním řízení zpeněžit. Obhajoba však znovu zdůrazňuje, že exekutor žádné aktivní kroky ke zpeněžení automobilu nečinil a vozidlo bylo vždy vykoupeno zpět, takže k jakémukoli zmaření či ztížení jeho činnosti rozhodně nedošlo.
Obviněný dále namítá, že výše uloženého trestu je nepřiměřená. Za situace, kdy vozidlo bylo obviněným vždy vykoupeno zpátky, by měl soud postupovat shovívavěji. Na místě tak bylo nikoli citelné navýšení předchozího trestu, ale spíše upuštění od souhrnného trestu.
Jelikož pochybnosti o tom, zda obviněný svým jednáním skutečně naplnil předmětnou skutkovou podstatu přečinu, jsou tak zásadního rázu, že nelze shledat vinu obviněného, je tak třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Proto obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018, tak i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2018 sp. zn. 52 T 100/2017. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. vydal sám rozsudek, že obviněný J. H. se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť v žalobním petitu označený skutek není trestným činem.
V případě, že by dovolací soud shledal, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tak aby vydal v souladu s §265k a §265m odst. 1 tr. ř. rozsudek, že jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018, tak i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2018 sp. zn. 52 T 100/2017 se ruší ve výroku o trestu a v souladu s ustanovením §44 tr. zákoníku se upouští od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Mostě sp. zn. 4 T 12/2015 ze dne 28. 8. 2015 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 5 T 32/2015 ze dne 1. 3. 2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2016.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že shledává závěry soudů o vině obviněného dokonaným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku přinejmenším předčasnými resp. nedostatečně podloženými, neboť absentují konkrétní zjištění stran toho, zda vůbec a případně do jaké míry došlo jednáním obviněného k podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci.
Ačkoliv obviněný na velmi krátkou dobu své vozidlo odstranil, což je zřejmé z provedeného dokazování, a jednal tak nepochybně v rozporu s exekučním příkazem, s přihlédnutím ke všem okolnostem není zřejmé, co vedlo soudy k jednoznačnému závěru, že právě krátkodobými zástavami svého motorového vozidla podstatně ztížil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci. Tvrzení soudů je celé postaveno pouze na eventualitách, tj. co by se případně mohlo dít. Pouze z toho však nelze dovozovat, že jednáním obviněného fakticky došlo k podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci.
Nelze sice předem vyloučit, že obviněný znaky skutkové podstaty přečinu skutečně naplnil, konkrétními zjištěními to však podloženo není. Na to pak navazuje absence přesvědčivých úvah ve vztahu k §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zhodnocení toho, zda a případně do jaké míry bylo jednání obviněného s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem společensky škodlivé.
Státní zástupce současně uvádí, že považuje za nesprávné obecné úvahy obviněného, v nichž hypoteticky dovozuje, že činnost exekutora by vlastně nebyla zmařena či podstatně ztížena ani v situaci, kdy by vozidlo zůstalo v zástavě a bylo následně prodáno, jelikož tato právní jednání by byla právně neúčinná a exekutor by i tak mohl automobil v exekučním řízení zpeněžit. S takovým jednáním pachatele by totiž bezesporu byla spojena přinejmenším potřeba vynaložení výrazně většího úsilí k zajištění výkonu rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené však státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2018 sp. zn. 52 T 100/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. aby Okresnímu soudu v Chomutově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání a to i pro případ rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, přičemž předpokládaný následek může způsobit každý pachatel, který úmyslně jedná tak, aby zmařil nebo podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci mj. tím, že odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Znak zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí, znamená, že rozhodnutí nelze vykonat vůbec nebo jen za podstatně ztížených podmínek, tj. za vynaložení výrazně většího úsilí a případně i později, než by tomu bylo bez jednání pachatele.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný nakládal s osobním vozidlem Seat Toledo, RZ XY, VIN XY, jehož byl majitelem, ačkoliv na předmětné vozidlo byl v měsíci srpnu roku 2014 Exekutorským úřadem v Mostě vydán exekuční příkaz, na jehož podkladě obviněný pozbyl právo s automobilem nakládat. I přes to předmětné vozidlo na základě uzavřené zástavní smlouvy postupně celkem třikrát na velmi krátkou dobu, konkrétně pak na jeden, dva a pět dní, zastavil v provozovně L. v Chomutově. Poté vždy vozidlo řádně vykoupil zpět. Takto jednal, aniž by tato jeho činnost byla všeobecně známa (zejména pak soudnímu exekutorovi). Soudy nižších stupňů přesto uzavřely, že právě takové jednání obviněného podstatně ztěžovalo výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci.
Soudy z hlediska posuzování naplnění znaku podstatného ztížení výkonu rozhodnutí považovaly za stěžejní skutečnost, že po dobu, kdy bylo vozidlo předáno zástavnímu věřiteli, byla možnost soudního exekutora jej obviněnému odejmout podstatně ztížena, a to tím, že obviněný neměl vozidlo fakticky u sebe a pokud by se soudní exekutor tohoto vozidla domáhal, byla by nutná součinnost zástavního věřitele. Jestliže by obviněný nezaplatil zástavnímu věřiteli jeho dluh, ten by mohl přednostně uspokojit svoji pohledávku výkonem zástavního práva a výkon rozhodnutí soudního exekutora by tak byl podstatně ztížen.
Z odůvodnění soudů obou stupňů je zřejmé, že jejich závěry jsou postaveny toliko pouze na předpokladech, co by se mohlo stát, nikoli co se ve skutečnosti stalo. Soudy svůj závěr o vině obviněného tedy zakládají výhradně na domněnce, že pokud by došlo k realizaci exekučního příkazu a pokud by se soudní exekutor v návaznosti na to vozidla v době, kdy bylo zastaveno, na obviněném skutečně domáhal nebo pokud by obviněný zástavnímu věřiteli dluh řádně nezaplatil, byl by podstatně ztížen výkon exekučního příkazu jakožto rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Nejvyšší soud uznal důvodnost námitky obviněného, že ze skutkových zjištění (zejména skutkové věty rozsudku nalézacího soudu) nelze dovodit, že jeho jednáním byl naplněn znak trestného činu podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v podstatném ztížení výkonu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Obviněný tuto námitku důvodně opírá o skutečnost, že i když vozidlo zastavil na základě zástavní smlouvy, vždy jej po uplynutí max. pěti dnů vykoupil zpět. Soudní exekutor o tom ani nevěděl, takže on nemohl svým jednáním podstatně ztížit výkon jeho rozhodnutí. Obviněný také poukázal na absenci úmyslu zbavit se vozidla, jelikož jej vždy obratem vykoupil zpět a tudíž nechtěl žádným způsobem omezit případný postup soudního exekutora. Jednal tak i na základě dohody se soudním exekutorem, podle které mu vozidlo bylo ponecháno k užívání, pokud bude řádně splácet dluh.
K tomu je třeba dále uvést následující. Jestliže obviněný jednal způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli věděl, že na základě exekučního příkazu nesmí disponovat se svým osobním vozidlem, a přesto toto vozidlo opakovaně, byť vždy na krátkou dobu, zastavil, naplnil tím znak objektivní stránky předmětného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a to pokud jde o odstranění věci, jíž se takové rozhodnutí týkalo . V uvedených dnech totiž své vozidlo obviněný neměl ve své dispozici a v důsledku uzavřených zástavních smluv bylo jeho vlastnické právo výrazně oslabeno. Vzhledem k uvedenému pak, pokud by toho bylo třeba, nemohl být předmětný automobil snadno zajištěn v rámci výkonu exekučního rozhodnutí vydaného orgánem veřejné moci. V tomto ohledu tak ze strany obviněného došlo k jednání, jako složce objektivní stránky předmětného trestného činu. Jeho objektivní stránka však v sobě zahrnuje též následek a příčinný vztah mezi nimi, jako další obligatorní znaky. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací sice ve svých rozhodnutích v konečném výsledku shodně prohlásily, že po formální stránce obviněný naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tj. včetně objektivní stránky, ale otázkou reálného následku spočívajícího v podstatném ztížení výkonu rozhodnutí se zabývaly nedostatečně.
Nelze tedy než konstatovat, že soudy se potřebným způsobem nevypořádaly s otázkou, zda okolnost, že obviněný zastavil na velmi krátkou dobu své vozidlo, byť jednal v rozporu s exekučním příkazem, naplnil též znak podstatného ztížení výkonu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Obviněný totiž prokazatelně toto vozidlo vždy po velmi krátké době vykoupil zpět, takže zmíněné opakované zastavení vozidla bylo zjištěno dokonce až dodatečně s několikaměsíčním odstupem v souvislosti s dalším trestním stíháním obviněného. Soudy nikterak nekonkretizovaly a nedoložily, čím skutečně došlo k podstatnému ztížení výkonu exekučního příkazu soudního exekutora, jakožto následku jednání obviněného. Navíc rovněž není zřejmé, zda se obviněný chtěl předmětného vozidla opravdu zbavit, resp. jej odstranit ze své dispozice, a to v úmyslu aby podstatně ztížil výkon exekučního příkazu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že se obviněný činu dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zde je však třeba připomenout, že zavinění, v tomto případě úmysl, musí být dáno nejenom vůči samotnému jednání, ale musí směřovat i k následku trestného činu. Přímý úmysl vůči následku nebyl nikterak odůvodněn. Pokud jde o odvolací soud, ten následek přečinu taktéž spatřoval (pouze) v možném ztížení odejmutí vozidla exekutorem v době, kdy vozidlo neměl k dispozici obviněný, nýbrž zástavní věřitel. Problematiku úmyslu odvolací soud podrobně přímo neřešil, ale v důsledku odvolání obviněného se zabýval otázkou právního omylu. Zde je třeba každopádně zdůraznit, že aby bylo obviněného možné uznat vinným dokonaným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, muselo by k podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí, v tomto případě jiného orgánu veřejné moci, reálně dojít. Nelze se spokojit s pouhým hypotetickým konstatováním, že k němu případně dojít mohlo, jako je tomu v tomto případě. V existující situaci by se při současném prokázání úmyslného zavinění mohlo jednat nanejvýš o pokus takového přečinu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť že by v projednávaném případě opravdu došlo ke způsobení zmíněného následku prokázáno nebylo. V této souvislosti je třeba si položit zejména otázku, proč v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedání nebyl k těmto okolnostem vyslechnut soudní exekutor, jakožto orgán veřejné moci, když právě výkon jeho rozhodnutí měl být podle nižších soudů jednáním obviněného podstatně ztížen.
V existující skutkové a důkazní situaci tudíž není možné vyloučit, že obviněný svým jednáním mohl naplnit veškeré potřebné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ať již dokonaného nebo ve stadiu pokusu, ale konkrétními zjištěními vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (včetně jeho odůvodnění) a potvrzenými soudem odvolacím to podloženo není. Tedy i závěr o dokonaném trestném činu, jak jej uzavřely soudy nižších stupňů, nemůže obstát.
Pouze pro úplnost je třeba uvést, že nelze souhlasit s námitkou obviněného, že zastavení automobilu pod taxativní výčet zapovězených dispozic vymezených v §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nespadá, jelikož v něm není uvedeno. V tomto ohledu lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně pak na jeho bod 12, kde zcela výstižně vyjádřil, z jakého důvodu lze zastavení věci podřadit pod pojem odstranění věci, kterým je míněno převedení nebo přenesení věci jinam s tím, že pachatel si nadále uchovává možnost s věcí disponovat, protože jen on ví, kde se věc nachází.
Zároveň pak ale v daných souvislostech nelze pominout ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012).
Podle výše uvedeného tak orgány činné v trestním řízení mohou i v případech, kdy jednání obviněného naplňuje veškeré znaky trestného činu, aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, jakožto hmotněprávní korektiv, pokud takové jednání nedosahuje určité míry společenské škodlivosti.
Z odůvodnění nižších soudů nevyplývá, že by se těmito úvahami vůbec zabývaly a do jaké míry považovaly jednání obviněného za natolik společensky škodlivé, že bylo nutno na něj aplikovat předpisy trestního práva a nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů či sociálně politických prostředků.
Nejvyšší soud pak v daném případě nepokládal za důvodné, aby se podrobně zabýval výhradami dovolatele, týkající se výroku o trestu. Je tomu především proto, že při nepřesvědčivosti výroku o vině, nemůže ani uložený trest obstát. Přesto ale v obecné poloze a v důsledku požadavku vyplývajícího z ustanovení §265i odst. 4 tr. ř. a s poukazem na dlouholetou tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody je třeba zdůraznit následující. K zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, nebo by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě obviněného H., podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu obviněného nepřiměřeně přísně, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace obviněného obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu odnětí svobody, spatřované v jeho výměře [aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ale jak již bylo výše naznačeno, v existující procesní situaci, kdy dovolací soud nepokládá výrok o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného zamítavým usnesením soudu odvolacího za akceptovatelný, nemohl z tohoto důvodu obstát ani výrok o uloženém trestu.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů proto Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného J. H. z části důvodným a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2018 sp. zn. 52 T 100/2017, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Při novém projednání věci nalézací soud v hlavním líčení provede výslech soudního exekutora JUDr. Jana Parasky, tedy orgánu veřejné moci, jehož výkon rozhodnutí měl být podstatně ztížen z důvodu odstranění osobního automobilu obviněným. Soustředí se proto zejména na okolnosti vypovídající o tom, zda k takovému podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí jednáním obviněného skutečně došlo a to včetně subjektivní stránky, tedy úmyslného zavinění, či nikoli, případně zda a do jaké míry se k němu přiblížilo. V souvislosti s ostatními již provedenými důkazy poté nově posoudí, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty dokonaného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zejména znak podstatného ztížení výkonu rozhodnutí orgánu veřejné moci, popř. zda se dopustil pouze jeho pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, event. zda jeho jednání nemělo žádný škodlivý důsledek na postup soudního exekutora v konkrétní exekuční věci. Jeho případné závěry musí nalézt i odraz ve formulaci skutkové věty výroku o vině v novém rozsudku a to i v případě, že by nalézací soud pozměnil právní kvalifikaci jednání obviněného. V takovém případě bude zároveň obviněnému modifikovat i nově ukládaný trest. Ještě před tím však ale uváží postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zhodnotí, zda a případně do jaké míry bylo jednání obviněného s přihlédnutím k veškerým zjištěným skutkovým okolnostem společensky škodlivé a jestli je nutno použít prostředky trestního práva jakožto ultima ratio. Pokud neshledá přítomnými veškeré potřebné zákonné požadavky pro vyslovení trestnosti jednání obviněného, ani důvody pro postoupení věci příslušnému orgánu pro podezření, že se jedná o přestupek, obviněného podané obžaloby zprostí podle §226 písm. b) tr. ř.
S ohledem na to, že v dovolacím řízení došlo ke zrušení zamítavého usnesení odvolacího soudu, ale i odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, další výkon trestu odnětí svobody uloženého těmito rozhodnutími se u obviněného stal bezpředmětným. Obviněný ale v současné době vykonává trest odnětí svobody uložený ve věci Okresního soudu v Mostě sp. zn. 7 T 73/2016 a to až do 8. 5. 2019. Poté by měl vykonat stejný druh trestu uložený týmž soudem ve věci sp. zn. 1 T 51/2013, jenž by mu měl skončit dne 8. 5. 2021. Teprve poté měl vykonat trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Chomutově z 23. 2. 2018 sp. zn. 52 T 100/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 4. 2018 sp. zn. 5 To 131/2018, které byly nyní zrušeny. Rozhodovat o případné vazbě obviněného tudíž nebylo ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř. třeba.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu