ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1530.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1530/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 4 To 32/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 19/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 18 T 19/2017, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„I.
1)
pod záminkou zprostředkování koupě rybářské lodě a přívěsného vozu pod loď ve Španělsku pro poškozeného J. M., nar. XY, mu nejprve sdělil, že podmínkou prodeje je uhrazení celé kupní ceny předem a následně dne 18. 5. 2015 emailem zaslal poškozenému bankovní spojení za účelem provedení platby včetně příjemce, a to J. S. M., IBAN – XY přičemž bylo mezi obviněným a poškozeným dohodnuto, že nejpozději do dne 10. 6. 2015 bude předmětná loď včetně přívěsného vozu pod ní dopravena k domu poškozeného v Caspe ve Španělsku, v důsledku čeho poškozený dne 18. 5. 2015 formou zahraničního platebního příkazu zaslal částku 6.040 Euro ze svého účtu vedeného u bankovního domu UniCredit Bank na výše uvedený účet, vedený u banky CAIXAGUISSONA se sídlem na ulici Traspalau 8 ve městě Guissona ve Španělsku, na který byla tato platba připsána dne 19. 5. 2015, přičemž prvním majitelem tohoto účtu byl J. S. M. a druhým majitelem byla K. V., dcera obviněného, oba ve Španělsku bytem XY, ulice XY, když dne 21. 5. 2015 byl proveden výběr hotovosti z tohoto účtu v výši 6.040 Euro,
avšak k zaplacení lodi a přívěsného vozíku pod loď nedošlo a ani v dohodnutém termínu poškozenému loď s přívěsem nebyla dopravena na místo určené dle dohody, když obviněný s poškozeným následně přestal komunikovat a výše uvedenou finanční částku mu nevrátil, a tak tímto jednáním způsobil poškozenému J. M. škodu nejméně ve výši 165.496 Kč,
2)
pod záminkou rychlé realizace prodeje níže uvedeného osobního automobilu maje však v úmyslu předmětný automobil získat do vlastní dispozice a finanční částku získanou z jeho prodeje použít pro vlastní potřebu
nejprve v přesně nezjištěné době pravděpodobně dne 30. 5. 2015 poškozenému K. L., nar. XY přislíbil zprostředkování prodeje osobního automobilu tov. Škoda Superb II, VIN XY, reg. zn. XY, v hodnotě 185.000 Kč, který poškozený zakoupil dne 16. 3. 2015 ve Španělsku za částku 6.200 Euro, s tím že požadovanou kupní cenu ve výši 190.000 Kč až 200.000 Kč ve lhůtě nejvýše 3 týdnů předá poškozenému jakožto prodávajícímu a následně dne 2. 6. 2015 od poškozeného převzal v místě bydliště poškozeného v obci Š. č. XY, okres Strakonice výše uvedený osobní automobil včetně 1 ks klíče a dokladů k vozidlu od za účelem realizace jeho prodeje, přičemž téhož dne tj. 2. 6. 2015 předmětný osobní automobil včetně výše uvedeného příslušenství prodal ve firmě Auto PVP s.r.o. v Kamenném Újezdě na základě kupní smlouvy uzavřené s J. P., nar. XY za částku 140. 000 Kč, když při prodeji vystupoval jako majitel předmětného osobního automobilu, přičemž poškozeného o prodeji osobního automobilu neinformoval a ani následně mu finanční částku obdrženou z prodeje nepředal, vycestoval z území České republiky do Španělska a s poškozeným přestal komunikovat, když tímto jednáním způsobil poškozenému K. L. škodu nejméně ve výši 185.000 Kč,
když úhrnem jednáním v bodě 1-2) způsobil škodu ve výši 350.496 Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Týmž rozsudkem byl obviněný J. V. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutky spočívající v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„II.
v přesně nezjištěné době do dne 15. 6. 2015, poté, co se poškozený J. M., nar. XY obviněného pokusil telefonicky kontaktovat ohledně jednání uvedeného v bodě I 1) výroku obžaloby, mu obviněný zprostředkovaně po Z. C., nar. XY vzkázal, že pokud celou věc ohlásí na policii, tak si ho najde a že ví, kde poškozený bydlí,
III.
dne 8. 7. 2015 v době kolem cca 20:00 hodiny, když poškozený J. M., nar. XY volal správci svého domu ve Španělsku Z. C., nar. XY na číslo XY, si jej obviněný vyžádal k telefonu, s tím, že s ním chce hovořit a začal mu vyhrožovat slovy: “Ty zmrde, ty kundo, ty si žádnou letenku do Španělska nekupuj, protože už se domů nevrátíš, já tě ukážu co je to výhoda domácího hřiště, já tě zabiju, utopím v přehradě“, dále v rozhovoru uváděl, že si je najde, že ví, kde bydlí, že mu to kompletně zlikviduje, přičemž tyto výhružky vzbudily u poškozeného důvodnou obavu o jeho život“.
Jednáním uvedeným pod bodem II. se měl obviněný dopustit zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a jednáním uvedeným pod bodem III. přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 18 T 19/2017, podali státní zástupkyně v neprospěch obviněného a obviněný odvolání. Státní zástupkyně se domáhala zrušení celého zprošťujícího výroku a dále zrušení výroku o trestu obviněného, přičemž požadovala uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolací soud rozhodl o jejím odvolání tak, že rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 4 To 32/2018, částečně zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 18 T 19/2017, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest, a to ve výměře 500 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 4 To 32/2018, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v uložení nezákonného trestu.
Obviněný spatřoval nesprávné právní posouzení v tom, že nebylo prokázáno, že by chtěl od samého počátku jednáním, které je mu kladeno za vinu, poškozeného J. M. podvést a že nešlo jen o neuskutečněný obchodní případ. Pro takový závěr nebyly v trestním řízení obstarány žádné důkazy. Podle něj by bylo možné uvažovat maximálně o zpronevěře svěřených finančních prostředků, nikoliv však o zločinu podvodu. Nebylo prokázáno, že by zamýšlený předmět koupě neexistoval, že by nečinil kroky, aby mohl poškozený předmětnou loď s přívěsem zakoupit. Existují-li takové pochybnosti, měla být užita přinejmenším příznivější právní kvalifikace, spíše však mělo být uvažováno o zproštění obžaloby. Dále namítal, že zůstalo nevyvrácené jeho tvrzení, že měl s poškozeným v té době spor ohledně mobilhausu, přičemž sám poškozený L. (pravděpodobně chybně uvedeno namísto M.) měl při své výpovědi před soudem potvrdit, že obviněný poškozeného opakovaně o doklady od mobilhausu žádal. Podstatná je podle něj též skutečnost, že poškozenému žádná škoda nevznikla, neboť mu všechny peníze od vlastníka účtu byly přeposlány zpět.
Ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. 2) uvedl, že vůbec nerozumí tomu, proč je toto řešeno v rámci trestního řízení, neboť od počátku zpochybňoval, že by byl předmětný automobil ve vlastnictví poškozeného L., naopak tvrdil, že se jednalo o jeho automobil, což prokázal originálním nabývacím titulem, tj. kupní smlouvou. Jestliže poškozený disponuje jiným nabývacím titulem, pak je možno na celou situaci nahlížet jako na střet vlastnických práv. Pak ale měli být odkázáni na občanskoprávní řízení namísto řešení trestněprávní cestou. Dále k tomu uvedl, že nelze odhlédnout od toho, že kupní smlouva ve španělském jazyce byla vyhotovena jako první a v jazyce českém až jako druhá. Podle českého práva a lze předpokládat, že ani podle žádného jiného, nelze tutéž věc převést dvakrát. Poškozenému tak chybí právní titul pro tvrzení, že kdykoliv v minulosti byl vlastníkem předmětného vozidla a že mu tím, že obviněný s automobilem jako vlastník oprávněně nakládal, vznikla jakákoliv škoda. Předmětný automobil je hlášen stále ve Španělsku na obviněného, neboť logicky nedošlo k jeho odhlášení na jinou osobu. Obviněný je tak řádným vlastníkem vozidla. Podle názoru obviněného tak orgány činné v trestním řízení rezignovaly na skutečné zjištění vlastnictví, přičemž vyřešení této otázky jako předběžné je v této věci zásadní.
Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal zcela neodůvodněné úvahy odvolacího soudu uvedené na šesté straně rozsudku v odstavci č. 25 a následujících. Podle jeho názoru není z provedeného dokazování vůbec zřejmé, že by získal trestnou činností prospěch ve výši 140 000 Kč, když k tomu nebyl proveden ani jeden důkaz a ani svědka J. P. se k tomu nepodařilo vyslechnout. Je zarážející, že odvolací soud na základě neexistujícího důkazu či tvrzení stavěl uložení nového trestu. Shledal zásadní rozpor také v tom, že soud připustil možnost podání žaloby ze strany svědka J. P. a přitom současně sankcionuje jeho. Tvrzení odvolacího soudu, že není možné ověřit, zda se tento svědek domáhá či nedomáhá svého nároku, bylo s ohledem na existenci soudního informačního systému značně alibistické, soud tento dotaz neučinil ani na svědka, ani na obviněného a ani na jeho obecný soud. Z tohoto důvodu shledal uložený trest nezákonným. Dodal, že s ohledem na předchozí tvrzené skutečnosti je méně podstatné, že odvolací soud nezkoumal aktuální majetkové poměry obviněného. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba napadené výroky rozsudku odvolacího soudu a vrátil je tomuto soudu k novému posouzení a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolání obviněného a následně se zabývala uplatněnými námitkami. Podvodný záměr obviněného byl podle ní dán od samého počátku, když vázal výkon své zprostředkovatelské činnosti na zaplacení celé kupní ceny plavidla předem, a to nikoliv na účet prodávajícího, nýbrž na účet s dispozičním oprávněním jeho dcery, aniž by ve smyslu svého příslibu, že do dohodnutého dne bude loď včetně jejího příslušenství přistavena na dohodnutém místě, cokoliv dalšího činil. Poté, co byla platba poškozeného připsána na účet, přestal s poškozeným komunikovat a vzápětí byla vybrána finanční hotovost odpovídající této platbě. Dále k tomu uvedla, že právní závěr o podvodném záměru obviněného při údajném zprostředkování koupě rybářské lodi s příslušenstvím nemůže být nikterak ovlivněn byť i existujícím sporným vztahem týkajícím se zcela jiného obchodního případu s poškozeným (prodej tzv. mobilhausu). Pokud se totiž obviněný rozhodl nevrátit inkasovanou kupní cenu obchodovaného plavidla do doby vyřešení tvrzeného sporu s předáním dokladů, pak zůstává podstatným, že takový postoj k již vylákaným finančním prostředkům spadá do stadia po dokonání podvodného jednání. Jestliže se obviněný naopak rozhodl vrátit poškozenému vylákané finanční plnění, pak nelze důvodně usuzovat, že poškozenému žádná škoda nevznikla. Lze dovozovat pouze tolik, že podmínky pro přisouzení případného adhezního nároku poškozeného ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. nebyly dány.
Ve vztahu k námitkám obviněného stran výroku o vině pod bodem I. 2) uvedla, že tyto jsou skutkové povahy. Námitky týkající se skutkového zjištění však nemají povahu relevantních námitek, které by byly způsobilé obsahově naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Důvod k zásahu do skutkového stavu věci, natož pak způsobem kvalifikovaně odůvodněným a odpovídajícím judikovaným podmínkám výjimečného rozsahu přezkumného záběru dovolacího soudu přitom obviněný neposkytl. Nad rámec podaného vyjádření konstatovala, že soudy při posuzování právního režimu vlastnictví obchodovaného vozidla zcela správně vycházely z jeho formální povahy, plynoucí z textu kupní smlouvy, přihlížejíc přitom k důvodu, který si španělský prodávající z hlediska snazší vymahatelnosti případných sankcí vymínil s tím, že tohoto formálního vlastnického postavení při následném zprostředkování prodeje vozidla obviněný zneužil. Námitku spočívající v chybném řešení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. tak v posuzovaném případě nelze akceptovat.
Dále uvedla, že naproti tomu je možno, byť s jistou dávkou tolerance, považovat za způsobilý podnět k dovolacímu přezkumu námitku, že z provedeného dokazování vůbec nevyplývá, zda měl dovolatel z přisouzeného jednání majetkový profit ve výši 140 000 Kč. Pokud tak obviněný namítal chybějící naplnění znaku vlastního obohacení u tohoto dílčího útoku jeho podvodného jednání ve smyslu §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pak přehlížel, že po stránce skutkových okolností, kterými je tento znak skutkové podstaty tohoto přečinu podložen, zůstává rozhodnou částka, kterou ve smyslu příslušné kupní smlouvy v jím deklarovaném postavení prodávajícího vlastníka obchodovaného vozidla neoprávněně inkasoval od kupující firmy Auto PVP, s. r. o., zastoupené J. P.
Ke zbývající části dovolací argumentace vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vyjádřila tak, že v rámci tohoto dovolacího důvodu se lze zabývat pouze otázkou, zda byly splněny zákonné podmínky k uložení tohoto druhu trestu, nikoliv již otázkou, zda byly ze strany společnosti Auto PVP, s. r. o., zastoupené J. P. učiněny příslušné procesní kroky k vymožení částky vyplacené obviněnému na podkladě neplatné a v daném případě podvodně uzavřené kupní smlouvy. Na druhou stranu na námitku, že odvolací soud nezkoumal majetkové poměry obviněného, lze nahlížet jako na námitku nedobytnosti uloženého peněžitého trestu. Lze tedy mít za to, že tímto způsobem namítal, že mu byl s ohledem na §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Uvedla, že o případ nedobytnosti peněžitého trestu se přitom jedná tehdy, když soud při zvažování otázky jeho uložení shledá, že s ohledem na osobní a majetkové poměry obviněného by případně uložený peněžitý trest nebylo možno vykonat, a to ani postupem podle §68 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž z provedeného dokazování musí případná nedobytnost peněžitého trestu zřetelně vyplynout. Podle státní zástupkyně postupoval-li tak odvolací soud „po zohlednění známých majetkových poměrů trestaného“ (srov. str. 6, bod 26 jeho rozsudku), pak je zřejmé, že tomuto kritériu dobytnosti také přizpůsobil jeho celkovou výši, a to evidentně tak, aby jej bylo možno postupně vykonat ve splátkách. Ostatně obviněný výměru peněžitého trestu ani nezpochybnil jakýmkoliv argumentem, ze kterého by bylo zřejmé, že jemu uložený peněžitý trest by byl nedobytným.
Závěrem proto s ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 4 To 32/2018, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. V. sice podal (v případě prvního dílčího útoku) dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však v převážné míře nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacími námitkami vztahujícími se k dílčímu útoku uvedenému v popisu skutku pod bodem I. 1) obviněný polemizuje se správností skutkových zjištění, která soudy učinily v jeho věci, prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně v souladu se svou obhajobou prezentovanou v hlavním líčení i v podaném odvolání prosazuje i vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že nechtěl poškozeného M. podvést, nýbrž že šlo pouze o nezdařený „obchod“.
Z námitek obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení. Tyto námitky však nemají povahu právně relevantních námitek a stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud znovu uvádí, že mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Mezi provedenými důkazy Okresního soudu ve Strakonicích na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích, nespatřil Nejvyšší žádný rozpor, natož pak extrémní. Okresní soud ve Strakonicích v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel, jak jednotlivé důkazy hodnotil, jakož i jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden. To potvrdil také Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného, resp. o tom, že podvodný úmysl obviněného byl od počátku dán.
Již v řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný neučinil žádné kroky ke zprostředkování koupě rybářské lodi a přívěsného vozu pod loď, k čemuž se zavázal. Zároveň z jeho jednání, když nechal poškozeného zaslat kupní cenu na účet jiné osoby namísto údajného prodejce, aniž by o tom poškozený M. věděl, je zřetelný jeho úmysl zprostředkování koupě od počátku neuskutečnit (výpověď poškozeného M., e-mailová korespondence mezi obviněným a poškozeným). Majiteli účtu, na něhož byly zaslány finanční prostředky odpovídající výši kupní ceny za předmět koupě (6 040 Euro, tj. 165 496 Kč), byli zeť a dcera obviněného, oba žijící ve Španělsku. Jelikož finanční prostředky v konkrétní výši odpovídající kupní ceně byly následně v hotovosti vybrány, je více než pravděpodobné, že se dostaly do dispozice obviněného. O jeho úmyslu svědčí i jeho chování po zaslání příslušných peněz poškozeným, když obviněný s poškozeným následně přestal komunikovat a peníze mu nevrátil. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěrem Okresního soudu ve Strakonicích, že kdyby neměl obviněný podvodný úmysl, tak by neprodleně po zjištění, že z koupě, resp. prodeje předmětné lodi včetně přívěsu sešlo, finanční prostředky vrátil. To však neučinil. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran jeho údajného sporu s poškozeným ohledně vydání dokladů k mobilhausu. Z provedeného dokazování, jakož i z odůvodnění soudu prvního stupně je zřejmé, proč takovou obhajobu obviněného shledal ryze účelovou.
Jestliže obviněný nakonec poškozenému M. vrátil finanční prostředky ve výši kupní ceny, nelze na tuto skutečnost nahlížet snad tak, že by chyběl obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tj. škoda na cizím majetku. Již ze samotného jednání tak, jak na něj bylo v předchozím odstavci poukázáno, není pochyb o tom, že obviněný měl v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného a finanční prostředky mu nevrátit. Odvolací soud správně dovodil, že k odškodnění poškozeného byl obviněný zjevně veden až obavami z důsledků svého konání, které mohl v trestním řízení očekávat. Poškozenému vrátil finanční částku 165 496 Kč až po podání obžaloby, a to teprve krátce před tím, než měl být poškozený M. v hlavním líčení vyslechnut. Navrácení uvedených finančních prostředků obviněným za takovéto situace proto nevyvrací závěr o jeho podvodném záměru a ani nezpůsobuje absenci škody, jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu.
S ohledem na výše uvedené nelze proto ani přisvědčit námitce obviněného, že měl být tento dílčí útok posouzen jako zpronevěra podle §206 tr. zákoníku, když soud prvního stupně učinil skutková zjištění, jež správně subsumoval právě pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, což ostatně potvrdil také soud odvolací.
Stěžejní námitky k druhému dílčímu útoku uvedenému v popisu skutku uvedenému pod bodem I. 2) se týkaly neposouzení skutečného vlastnictví k předmětnému automobilu jako předběžné otázky.
Nejvyšší soud k tomu nejprve uvádí, že námitky o (způsobu) posouzení předběžné otázky, která se v řízení vyskytla, lze namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o otázku právní, jejíž posouzení může mít za následek správnost hmotněprávního posouzení skutku. Námitky obviněného však nejsou v tomto případě opodstatněné.
Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.
Obviněný se proto mylně domnívá, že měl soud prvního stupně povinnost jej s poškozeným K. L. odkázat na občanskoprávní řízení, když se podle jeho názoru jednalo o spor o vlastnické právo k předmětnému automobilu. Trestní soud je oprávněn si předběžné otázky, jež se v řízení vyskytnou, posoudit samostatně. Takovouto otázkou byla v posuzované věci otázka vlastnictví předmětného automobilu, jíž si soud prvního stupně v souladu s ustanovením §9 tr. ř. sám vyhodnotil tak, že skutečným vlastníkem tří zakoupených osobních automobilů byl poškozený K. L., který za ně zaplatil příslušnou kupní cenu (listinný důkaz výpis z účtu tohoto poškozeného) a obviněný byl na některých dokladech za vlastníka označen jen formálně na základě požadavku španělského prodejce. Není pravdou, že by neměl soud prvního stupně pro takto učiněné závěry žádného důkazu, neboť tyto podložil zejména výpověďmi poškozeného K. L. a svědka D. L., jakož i příslušnými kupními smlouvami a dalšími provedenými listinnými důkazy. Soud prvního stupně se neomezil na pouhé konstatování ohledně svého závěru o vlastnictví K. L., nýbrž důkladně zdůvodnil, z čeho na tom takto usuzuje. Není proto pravdou, že by se soud prvního stupně a případně i soud odvolací touto otázku nezabývaly, nýbrž naopak.
I podvodný úmysl u tohoto druhého dílčího útoku byl prokázán a soud prvního stupně opět náležitě uvedl, jakými úvahami byl při hodnocení provedených důkazů ve vztahu k této prokazované skutečnosti veden a z jakého důvodu shledal v jednání obviněného záměr poškozeného podvést. Jelikož námitky tohoto typu nebyly obviněným uplatněny, není zapotřebí se v tomto směru ani blíže vyjadřovat. Nadto Nejvyšší soud jen pro úplnost konstatuje, že i v případě tohoto druhého dílčího útoku byl soudy dostatečně přesvědčivě odůvodněn závěr o vině obviněného, přičemž tento byl řádně podložen provedenými důkazy.
V souvislosti s námitkami obviněného vztahujícími se k oběma dílčím útokům je nutno také konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Následně se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný skrze ně namítal, že nebylo odvolacím soudem prokázáno, že by získal trestným činem majetkový prospěch ve výši 140 000 Kč a že peněžitý trest mu byl uložen přesto, že je nedobytný. Nejvyšší soud znovu připomíná, že skrze tento dovolací důvod lze úspěšně namítat pouze druh nebo výměru trestu, resp. uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejména §39 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§67 odst. 1 tr. zákoníku). Bez splnění těchto podmínek může být obviněnému peněžitý trest podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen také tehdy, jestliže trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje.
Obviněný byl uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nějž trestní zákoník dovoluje uložit vedle trestu odnětí svobody i trest peněžitý (srov. §53 odst. 1 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud musí konstatovat, že první z těchto námitek obviněného není opodstatněná, neboť nelze souhlasit s tím, že nebyl proveden žádný důkaz, jenž by svědčil o získání majetkového prospěchu v konkrétní výši 140 000 Kč. Tato skutečnost byla prokázána důkazem, který byl v řízení proveden, jímž byla kupní smlouva mezi obviněným jako prodávajícím a kupující společností Auto PVP, s. r. o., zastoupenou J. P.
Nadto Nejvyšší soud považuje za důležité doplnit, že peněžitý trest mu mohl být uložen také podle ustanovení §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť podmínka pro jeho uložení podle tohoto ustanovení byla rovněž splněna.
Dále Nejvyšší soud shledává zcela bezpředmětným, zda bylo zjišťováno, jestli byla ze strany kupující společnosti podána žaloba na náhradu škody. Pakliže odvolací soud vycházel z možnosti podat žalobu na obviněného, jíž by se jmenovaná společnost domáhala náhrady škody 140 000 Kč, nelze na uvedené nahlížet tak, že by to mělo mít vliv na možnost uložit peněžitý trest. Nárok na náhradu škody (příp. adhezní nárok), resp. jeho uplatnění nezbavuje soud zákonné možnosti uložit obviněnému peněžitý trest, jestliže jsou proto jinak všechny ostatní podmínky splněny. Jestliže odvolací soud uložil peněžitý trest ve výši 50 000 Kč právě s ohledem na možnost podání žaloby v občanskoprávním řízení, pak šlo o kritérium, jež mělo vliv pouze na výši tohoto trestu, přitom lze konstatovat, že zohlednění tohoto kritéria odvolacím soudem bylo ku prospěchu obviněného, neboť v opačném případě mohl uložit peněžitý trest i ve větší výši.
I pokud jde o druhou námitku stran ukládaného peněžitého trestu, jíž obviněný napadá jeho nedobytnost ve světle podmínky stanovené v §68 odst. 6 tr. zákoníku, je třeba ji označit za nedůvodnou.
Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že podle §68 odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, je dobytnost peněžitého trestu takovou podmínkou, s níž zákon uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v případě jejího splnění může dojít k uložení peněžitého trestu, protože nedobytnost peněžitého trestu vytváří překážku jeho uložení. Je proto třeba uznat, že nedobytnost peněžitého trestu lze namítat prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012 ), nicméně v daném případě ji Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou, a to jednak z toho důvodu, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že majetkové poměry zohlednil. Navíc, a to je podstatné, sám obviněný ani neuvádí, v čem by měla spočívat nedobytnost jemu uloženému peněžitému trestu, resp. z jakých důvodů to jeho majetkové poměry neumožňují.
S ohledem na vše výše uvedené musí Nejvyšší soud uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí žádnými vadami a rovněž také rozsudek soudu odvolacího, v němž se odvolací soud dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, jež byly uplatněny i v projednávaném dovolání. Ve vztahu k nově uloženému trestu odvolacím soudem z podnětu odvolání státní zástupkyně se jedná o takový druh trestu, který zákon připouští.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu