ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1596.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1596/2018- 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1 2019 o dovolání obviněného T. N. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 12 To 27/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. N. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 4. 2018 sp. zn. 5 T 5/2016 uznal obviněného T. N. vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [za jednání popsané pod body 1a) – 1f)], přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [za jednání popsané pod bodem 2a)] a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [za jednání popsané pod bodem 2b)], jichž se dopustil spolu se spoluobviněným J. Š. a to tím, že
1) oba obžalovaní společně v úmyslu získat finanční prostředky T. N. po předchozí společné domluvě s J. Š. pod nepravdivými záminkami postupně vylákali
a) v přesně nezjištěném období od roku 2008 do 19. listopadu 2012 od J. H., nar. XY, v několika různých nespecifikovaných částkách v D. finanční hotovost v celkové výši nejméně 2 636 200 Kč, přičemž pro vzbuzení důvěry se obviněný T. N. J. H. písemně zavázal do 9. 5. neuvedeného roku předat částku 1 100 000 Kč a v dalším období do 31. 12. 2008 předat 700 000 Kč jako bonus, a dále vystavil J. H. bianco směnky na částky 400 000 Kč, 1 000 000 Kč a 2 500 000 Kč, na kterých je jako výstavce uveden T. N., XY, RČ XY,
b) v přesně nezjištěném období od roku 2008 do 19. listopadu 2012 od L. H., nar. XY, v několika různých nespecifikovaných částkách finanční hotovost nejméně 2 000 000 Kč,
c) od P. P., nar. XY, v několika různých částkách
dne 2. 6. 2009 v D. částku 60 000 Kč a dne 29. 6. 2009 v Plzni částku ve výši 180 000 Kč, když k těmto půjčkám uzavřel obviněný T. N. s P. P. dne 29. 6. 2009 smlouvu o půjčce na celkovou částku 240 000 Kč,
v přesně nezjištěné době roku 2010 na parkovišti XY v Plzni částku nejméně ve výši 40 000 Kč,
dne 22. 5. 2012 v obci M. částku nejméně ve výši 20 000 Kč,
tedy celkem finanční částku 300 000 Kč,
d) od J. R., nar. XY, v místě jeho trvalého bydliště XY,
dne 1. 6. 2010 částku 450 000 Kč, kdy k této půjčce byla téhož dne vystavena směnka na částku 450 000 Kč, s uvedením splatná u J. R., XY, výstavce T. N., RČ XY, XY,
dne 17. 8. 2011 částku ve výši 200 000 Kč, kdy k této půjčce byla téhož dne vystavena směnka na částku 200 000 Kč, s uvedením na řad J. R., výstavce T. N., RČ XY, XY,
tedy celkem finanční částku 650 000 Kč,
e) od V. P., nar. XY, v místě jeho trvalého bydliště XY, v několika různých nespecifikovaných částkách v období od 16. 11. 2010 do nejméně 17. 4. 2011, částku v celkové výši nejméně 2 560 000 Kč, přičemž k jednotlivým půjčkám byly vystaveny:
směnka vystavená dne 16. 11. 2010 na částku 400 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
směnka vystavená dne 21. 11. 2010 na částku 400 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
směnka vystavená dne 29. 11. 2010 na částku 1 300 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
směnka vystavená dne 30. 11. 2010 na částku 120 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
směnka vystavená dne 6. 12. 2010 na částku 1 000 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
směnka vystavená dne 9. 12. 2010 na částku 1 000 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
směnka vystavená dne 13. 12. 2010 na částku 100 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
směnka vystavená dne 20. 12. 2010 na částku 800 000 Kč, s uvedením směnečník T. N., RČ XY, XY, výstavce V. P., když částka na ní uvedená měla být zhruba o polovinu vyšší, než částka skutečně předaná,
f) od B. Š., nar. XY, převážně v místě jeho trvalého bydliště XY, v několika různých částkách postupně
dne 20. 1. 2010 částku 40 000 Kč, kdy k této půjčce byl vystaven výdajový pokladní doklad č. 1 ze dne 20. 1. 2010 firmou Sdružení B. Š., IČ: XY, s uvedením částka 40 000 Kč, vyplaceno T. N., RČ XY, XY, účel platby půjčka na týden
dne 26. 1. 2010 částku 50 000 Kč, kdy k této půjčce bylo vystaveno ručně psané potvrzení: „Dne 26. 1. 2010 jsem převzal částku 50 000 Kč (padesáttisíckorunčeských). Tato částka bude vrácena 28. 1. 2010, dlužník: T. N., RČ XY, XY“,
dne 27. 1. 2010 částku 30 000 Kč, kdy k této půjčce byl vystaven výdajový pokladní doklad č. 3 ze dne 27. 1. 2010 firma Sdružení B. Š., IČ: XY, s uvedením částka 30 000 Kč vyplaceno T. N., RČ XY, XY,
dne 1. 2. 2010 částku 20 000 Kč, která byla zaslána poštovní poukázkou, podací číslo 02035, pošta 105137, částka 20 000 Kč, adresát T. N., XY, RČ XY, odesílatel B. Š., bytem XY,
v únoru roku 2010 částku 450 000 Kč, kdy k této půjčce bylo vystaveno ručně psané potvrzení: „celková dlužná částka 450 000 Kč. 700 000 Kč vrátím do 1. 3. 2010, T. N., RČ XY, XY“,
v březnu roku 2010 částku 45 000 Kč, kdy k této půjčce byla vystavena Smlouva o půjčce na částku 45 000 Kč splatnou do 20. 3. 2010 uzavřenou mezi B. Š., nar. XY, bytem XY, jako věřitelem a T. N., nar. XY, bytem XY, jako dlužníkem,
v březnu roku 2010 částku 730 000 Kč, kdy k této půjčce byla vystavena Smlouva o půjčce na částku 730 000 Kč splatnou do 20. 3. 2010, uzavřena mezi B. Š., nar. XY, bytem XY, jako věřitelem a T. N., nar. XY, bytem XY, jako dlužníkem,
dne 11. 5. 2010 částku 350 000 Kč, kdy k této půjčce byla téhož dne vystavena směnka na 350 000 Kč, s uvedením splatné u B. Š., XY, výstavce T. N., XY,
v květnu roku 2010 částku 150 000 Kč, kdy k této půjčce byla vystavena Smlouva o půjčce na částku 150 000 Kč, splatnou do 20. 3. 2010, uzavřena B. Š., nar. XY, bytem XY, jako věřitelem a T. N., nar. XY, bytem XY, jako dlužníkem,
dne 22. 8. 2010 částku 218 000 Kč, kdy k této půjčce byla vystavena Smlouva o půjčce na částku 218 000 Kč, splatnou do 28. 8. 2011, uzavřena B. Š., nar. XY, bytem XY, jako věřitelem a T. N., nar. XY, bytem XY, jako dlužníkem,
v dubnu roku 2012 celkem 20 000 Kč, a to postupně v částkách 10 000 Kč, 5 000 Kč a 5 000 Kč,
v květnu roku 2012 částku 9 000 Kč,
tedy celkem finanční částku 2 112 000 Kč,
ačkoliv věděli, že jejich majetková situace a celkový objem postupně půjčených finančních prostředků jim neumožní tyto peníze vrátit, a to tím způsobem, že pod záminkou blíže nespecifikovaného zhodnocení peněz, které mělo být pro J. H., L. H., P. P., V. P., J. R. a B. Š. výhodné, dokončení obchodu a za využití dalších nepravdivých legend o potřebách hrazení různých bankovních poplatků, nákladů na právníky, a podobně, žádal T. N. zapůjčení finančních prostředků pro J. Š., který měl údajné zahraniční transakce provádět, požadované peníze dostal, a poté poškozené telefonicky i osobně opakovaně ubezpečoval o vrácení peněz v pozdějších termínech, avšak podmiňoval dodržení těchto termínů zaplacením dalších částek, takto získané finanční prostředky předával J. Š., i když věděl, že v minulosti jím všechny předané finanční prostředky celkem v řádu několika set tisíc korun českých J. Š. nikdy nevrátil a finanční prostředky získané od T. N. si nechával pro svoji vlastní potřebu a poškozeným tak způsobili škodu ve výši 10 258 000 Kč
2) oba obžalovaní společně po předchozí společné domluvě pod nepravdivými záminkami postupně vylákali
a) od B. Š., nar. XY, v měsíci červnu 2012 celkem částku 45 000 Kč, a to po částkách 6 000 Kč, 10 000 Kč, 20 000 Kč a 9 000 Kč,
v měsíci červenci 2012 celkem částku 25 000 Kč, a to po částkách 5 000 Kč a 20 000 Kč,
tedy celkem finanční částku 70 000 Kč,
b) od V. P., nar. XY, na parkovišti v obci Č., na čerpacích stanicích mezi Č. a V. a na čerpací stanici před Znojmem v několika různých nespecifikovaných částkách od jara 2012 do léta 2012 finanční hotovost v celkové výši nejméně 500 000 Kč,
ačkoliv věděli, že jejich majetková situace a celkový objem postupně půjčených finančních prostředků jim neumožní tyto peníze vrátit, a to tím způsobem, že pod záminkou blíže nespecifikovaného zhodnocení peněz, které mělo být pro V. P. a B. Š. výhodné, dokončení obchodu a za využití dalších nepravdivých legend o potřebách hrazení různých bankovních poplatků, nákladů na právníky, a podobně, žádal T. N. zapůjčení finančních prostředků pro J. Š., který měl údajné zahraniční transakce provádět, požadované peníze dostal, a poté poškozené telefonicky i osobně opakovaně ubezpečoval o vrácení peněz v pozdějších termínech, avšak podmiňoval dodržení těchto termínů zaplacením dalších částek, takto získané finanční prostředky předával J. Š., i když věděl, že v minulosti jím všechny předávané finanční prostředky celkem v řádu několika set tisíc korun českých J. Š. nikdy nevrátil a finanční prostředky získané od T. N. si nechával pro svoji vlastní potřebu a poškozeným tak způsobili škodu ve výši 570 000 Kč.
Za to byl obviněnému T. N. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za současného užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému J. Š. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za současného užití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně nalézací soud zrušil výrok o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 41 T 1/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit poškozeným společně a nerozdílně:
- J. H., nar. XY, bytem XY částku 2 636 200 Kč,
- L. H., nar. XY, bytem XY částku 2 000 000 Kč,
- V. P., nar. XY, bytem XY částku 3 000 060 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ode dne 21. 6. 2016 do zaplacení,
- J. R., nar. XY, bytem XY částku 650 000 Kč,
- B. Š., nar. XY, bytem XY částku 2 182 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. H., nar. XY, bytem XY, L. H., nar. XY, bytem XY, V. P., nar. XY, bytem XY a B. Š., nar. XY, bytem XY odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění T. N. a J. Š. a taktéž insolvenční správkyně poškozeného V. P., JUDr. Eva Kabelková odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného J. Š. odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2018 sp. zn. 5 T 5/2016 zrušil ohledně jmenovaného v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněný J. Š., nar. XY, se odsuzuje za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a dále za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 41 T 1/2013, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 41 T 1/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto způsobem, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného T. N. a insolvenční správkyně poškozeného V. P., JUDr. Evy Kabelkové odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně obviněný T. N. proti cit. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 12 To 27/2018 podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
Podle jeho názoru je výrok o vině poznamenán nesprávným hodnocením protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, dále otázky zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, porušení procesních pravidel spočívajících v porušení práva na spravedlivý proces a v extrémním nesouladu mezi právními a skutkovými závěry. Konkrétně pak dovolatel namítá, že u posuzovaného jednání není splněn základní předpoklad existence znaku objektivní stránky trestného činu, a to příčinná souvislost mezi omylem a majetkovou dispozicí poškozených, kterou soudy spatřují v předání finančních prostředků poškozenými obviněnému poté, co je z nich vylákal, resp. úmyslně uvedl v omyl. Pokud soud právně kvalifikuje jednání obviněného jako trestný čin podvodu, tak na základě provedeného dokazování, co do zavinění, absentuje právě úmysl obviněného.
V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967 sp. zn. 3 Tz 5/67, v němž je demonstrován rozdíl mezi posuzovaným jednáním obviněného a klasickým vztahem vypůjčitele a zapůjčitele, na které dopadá příslušné ustanovení občanského zákoníku. Obviněný má za to, že v řízení bylo na základě výpovědi svědků prokázáno, že tím, co obviněný poškozeným sděloval, je nemohl fakticky uvést v omyl. Poškozeným vždy uváděl, pro koho peníze vybírá a co se s nimi děje. Lze se spíše přiklánět k závěru, že obviněný po předchozím seznámení se s poškozenými, které bylo aktivně iniciováno poškozenou H., poškozené následně společně s J. H. žádali o aktivní finanční participaci na pomoc obviněnému Š., v níž dlouhodobě hluboce věřili. Z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě zápůjčky k naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu musí být minimálně prokázáno, že pachatel jedná s vědomím, že zapůjčené prostředky nevrátí, resp. že se vědomě zavazuje k vrácení zápůjčky, ačkoliv ví, že ji není schopen věřiteli vrátit. Není myslitelné, že by on poškozeným dlouhodobě návratnost finančních částek sliboval, když se jednalo o participaci poškozených na pomoci Š. doplatit poplatky na účtu v zahraničí. Dovolatel má proto za to, že úmyslné zavinění u něj dáno nebylo, a to v žádném z bodů napadených rozsudků.
Soudy se též podle něj dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda jeho jednání lze či nelze spojovat s jeho osobním obohacením. Obviněný nebyl motivován osobním ziskem. Š. považoval za důvěryhodnou osobu, a proto mu poskytl i své finanční prostředky. Také bylo prokázáno, že Š. poškozené osoby osobně ubezpečoval o existenci bankovního účtu v zahraničí předloženým výpisem z banky.
Poškození, vzhledem k dlouhodobě poskytovaným předávkám peněz, museli minimálně znát majetkovou situaci J. H., která sama sebe označila za dlouholetou spolupracovnici obviněného a osobu, která ho zná a která mu důvěřovala. A pokud poškozená H. sama přemlouvala ostatní poškozené, aby mu peníze předali, když ona sama údajně obviněnému peníze předala a nedočkala se jejich navrácení, nevidí obviněný souvislost v tom, proč tak činila, když znala skutečný stav věci, a zda jí vůbec svědčí postavení poškozené. Soudy tak nesprávně vycházely při posuzování viny obviněného z výpovědi této poškozené, když její důvěryhodnost byla takto významně prolomena.
Obviněný také není povinen k náhradě škody, a to s ohledem na nejisté procesní postavení poškozené J. H. a na nesprávně zjištěný skutkový stav věci, neboť není postaveno najisto, jaké částky byly předány J. H., která poškozené sama přemlouvala k vydání finančních částek a které pak byly předávány obviněnému. Svědkové také potvrzují, že částky uvedené na směnkách neodpovídají skutečnosti a byly na nich vypisovány nominální hodnoty, které mnohdy i převyšovaly skutečně předávanou finanční částku. Nebyla-li tak fakticky zjištěna výše způsobené škody, nemůže být obviněný ani povinen k její úhradě a ani mu ukládán trest mimo trestní sazbu pro trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Určující znaky skutkové podstaty trestného činu, minimálně objektivní stránka a zavinění, tak v daném případě zcela absentují a tudíž i právní kvalifikace soudů prvního i druhého stupně ohledně jednání obviněného je nesprávná.
S ohledem na shora uvedené námitky má obviněný také za to, že se jedná o případ, kdy právní závěry jsou v tzv. extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a úvahami o hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Soudy prvního ani druhého stupně v napadených rozsudcích taktéž neuvádí, z jakého důvodu nebyl před soudem prvního stupně proveden obhajobou navrhovaný důkaz výslechu S. a matky obviněného. Rozhodnutí tak byla vydána v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 12 To 27/2018, tak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2018 sp. zn. 5 T 5/2016, a současně všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle ustanovení §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Do doby konání neveřejného zasedání se nejvyšší státní zástupce k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného T. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 12 To 27/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel ačkoli uplatnil výše zmíněný dovolací důvod, v podaném dovolání se neobtěžoval upřesnit, kterou z uvedených variant vlastně namítá. S ohledem na obsahovou a procesní souvislost veškerých uvedených námitek lze předpokládat, že se jedná o variantu poslední, tedy že odvolací soud nedůvodně zamítl odvolání obviněného N., ačkoli bylo důvodné vzhledem k existujícím pochybením zakládajícím ostatní uplatněné důvody dovolání, zejména podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejprve je třeba zmínit, že ta část dovolání obviněného opírající se o zpochybňování důkazního řízení, resp. hodnocení provedených důkazů soudy a ve svém výsledku nesouhlasu se skutkovým stavem, jak byl zjištěn v předchozím řízení, nenaplňuje žádný z uplatněných dovolacích důvodů, jelikož se jedná o námitky skutkové a tudíž procesní, nikoli hmotněprávní. Proto se jimi Nejvyšší soud nemohl věcně zabývat. Bylo tomu i navzdory tvrzení dovolatele, že došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým zjištěním soudů a právním posouzení jednání obviněného, resp. k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku opomenutých důkazů. Takto vytýkaná pochybení totiž Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, případně jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také řádně vyložily, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinily, a podrobně se zabývaly i obhajobou obviněného. Extrémní rozpor ve smyslu jak jej vytýkal dovolatel tudíž Nejvyšším soudem shledán nebyl.
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování pak nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, proč považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud se důkazními návrhy obviněného zabýval, pokud jeho návrhy zamítl. Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněného ohledně porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy nižších stupňů neprovedly obviněným navrhovaný důkaz výslechem S. Odvolací soud na straně 7 v odůvodnění svého rozhodnutí objasňuje, z jakého důvodu nevyslechl navrhovaného svědka a zároveň také poukazuje na fakt, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 3. 2018, kdy již byl vynesen rozsudek, vyplývá, že obviněný po poradě se svými obhájci neměl žádných důkazních návrhů, tzn., že pokud měl obviněný v úmyslu v předchozích fázích trestního řízení navrhnout ke slyšení S., od tohoto záměru ustoupil. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ani ve smyslu opomenutých důkazů.
Pokud jde o další námitky dovolatele, které lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, tak je třeba konstatovat, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, v případě odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pak tato škoda musí dosahovat velkého rozsahu.
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku současně vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
Podstatou trestného činu podvodu je tedy podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu či při neznalosti podstatných okolností nemusí být subjekty totožné.
Obohacením se pak rozumí zvýšení či neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby došlo k obohacení přímo pachatele. Obohatit se v důsledku trestné činnosti pachatele může i osoba odlišná od pachatele. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2057). Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání navíc ani nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu. Proto je tento znak naplněn i obohacením blíže nespecifikované osoby, která nemusí být v popisu skutku přesně označena. Podstatné pro posouzení existence daného znaku není tedy přesná identifikace subjektu, který byl v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného obohacen, ale zda v příčinné souvislosti s takovým jednáním došlo k obohacení jeho nebo jiné osoby (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 388/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 248/2010).
Z těchto důvodů lze považovat polemiku obviněného obsaženou v dovolání za nedůvodnou. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný N. uvedl poškozené v omyl, kdy jim sliboval, že poskytnuté finanční prostředky ve sjednaném termínu navrátí, i když ze svých zkušeností a své finanční situace si musel být vědom, že nebude schopen zapůjčené peníze vrátit ve sjednaném termínu. Svědkové shodně uvedli, že obviněnému poskytly finanční prostředky, protože věřili jeho legendě o tom, že se jedná o určitý druh investice a že se jim ve sjednaném termínu tyto prostředky minimálně vrátí, nebo dokonce zhodnotí. Později mu poskytovali finanční prostředky, protože o již poskytnuté nechtěli přijít, a proto obviněnému uvěřili, že je potřebuje na různé poplatky, právníky, atd. Z provedeného dokazování pak není pochyb o tom, že v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného N. došlo k obohacení nejméně J. Š., kterému obviněný N. finanční prostředky předával. Kdyby nebylo tohoto obviněného, tak by se finanční prostředky poškozených nikdy nedostaly do sféry vlivu J. Š. Je tak zřejmé, že majetek poškozených byl snížen na základě jednání obviněného N., který uvedl poškozené v omyl a obohatil tak minimálně jinou osobu. Existuje zde tedy jasná příčinná souvislost mezi jeho jednáním, kterým uvedl poškozené v omyl tím, že jim sdělil nepravdivé informace za účelem získání finančních prostředků, a obohacením též J. Š., kterému tyto prostředky předával, což i sám obviněný N. uvedl ve své výpovědi.
K dovolatelem uplatněné námitce týkající se naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, není od věci uvést, že zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
U trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu podvodu nejsou případné. Soudy zjistily a odkázaly na okolnosti, ze kterých úmyslné zavinění obviněného zřetelně vyplývá. Soud prvního stupně jasně uvedl, že existuje možnost, že obviněný mohl být na samém počátku v pozici poškozeného, neboť i on investoval své prostředky do rukou J. Š. Nicméně tím, že se zapojil do procesu shánění dalších peněz, se stal spolupachatelem. Všichni poškození vyvrátili obhajobu obviněného N. a shodně uvedli, že jim podával smyšlené legendy, které prezentoval za objektivní informace. Poškození tak byli po jednání tohoto obviněného přesvědčeni, že finanční prostředky poslouží k určitému druhu investice, kde jim budou vráceny či dokonce zhodnoceny. Odvolací soud k tomu velice vhodně a správně dodal, že obviněný N. byl sám od roku 2007 ve velice tíživé finanční situaci, a musel si tak být vědom, že sám není schopen nějaké větší závazky uhradit. I přesto, že věděl, že se finanční prostředky žádnému z poškozených nikdy nevrátily, ani jemu samotnému, předmětného jednání se opakovaně dopouštěl celou řadu let, a to stále stejným způsobem, kdy poškozené utvrzoval o zhodnocení peněz a kdy pouze měnil legendu o tom, na co jsou zrovna tyto konkrétní finanční prostředky určeny (na poplatky, na právníky, atd.).
Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů týkající se zavinění a subjektivní stránky za správné a nemá je v zásadě čím relevantně doplnit. Je evidentní, že pokud obviněný N. lákal z poškozených další a další finanční prostředky, přestože věděl i na základě vlastní zkušenosti, když sám poskytl J. Š. určitý peněžní obnos, který mu nebyl navrácen, že tyto závazky nebudou ve smluvené lhůtě splněny, a to v závislosti na jeho vlastní špatné finanční situaci i na způsobu provedení činu, tedy na opakovaném jednání, kdy za celou dobu nebyly ani jednomu poškozenému vráceny jeho finanční prostředky, a to též v důsledku nespolehlivosti J. Š., tak lze minimálně dovodit jeho srozumění s tím, že dochází k porušení zájmu chráněného trestním zákonem, konkrétně že jsou naplňovány objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Pokud totiž v daných souvislostech docházelo k pokračujícímu předávání finančních prostředků od poškozených obviněným N. J. Š., jeví se jako zcela absurdní jeho obhajoba, že dlouhodobě hluboce věřil v návratnost poskytnutých finančních prostředků jak jemu, tak poškozeným. Musel totiž vědět, že tomu tak není a nebude, tedy že takto investované peníze ve smluvené lhůtě nebudou poškozeným v žádném případě vráceny. Navzdory tomu ve svém jednání soustavně pokračoval. Lze tak jednoznačně dospět k závěru, že obviněný N. jednal nejméně v eventuálním úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Na základě skutečností shora uvedených je zřejmé, že jednáním obviněného T. N. došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a to i v situaci, kdyby nedošlo k jeho vlastnímu obohacení z peněžních prostředků poškozených.
Nejvyšší soud také v daném případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který jen obecně obviněný N. též uvedl ve svém dovolání. Dovolatel je přesvědčen, že pokud došlo k nesprávné právní kvalifikaci, v závislosti na tom mu byl též uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou tr. zákoníkem. Jelikož ale Nejvyšší soud výhrady dovolatele vůči výroku o vině, tedy i právní kvalifikaci jeho jednání neakceptoval, nebylo důvodné, aby se blíže zabýval výrokem o uloženém trestu. Vzhledem k aplikované právní kvalifikaci nalézací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody mírně nad spodní hranicí trestní sazby uvedené v §209 odst. 5 tr. zákoníku za současného použití §43 odst. 1 tr. zákoníku o úhrnném trestu. Uložený trest odvolací soud akceptoval a potvrdil. Není zde proto možné spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a byl mu uložen v mezích trestní sazby stanovené tr. zákoníkem za nejzávažnější trestný čin jímž byl uznán vinným. Je nutno mít též na paměti, že stále platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, jako tomu bylo v tomto případě.
Vzhledem k tomu co bylo výše konstatováno, dovolání obviněného N. nenaplňuje ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Napadené rozhodnutí ani řízení jež jeho vydání předcházelo včetně rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou zatíženy takovými vadami, které by naplňovaly některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tedy ani ty důvody dovolání, které v něm uplatnil obviněný. Jím vznesené námitky k postupu a rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně totiž nebyly shledány jako důvodně uplatněné, pokud obviněný brojil proti právní kvalifikaci jeho jednání stanovené nalézacím soudem, případně proti absenci některých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale ani pokud napadal spravedlivost řízení v projednávané věci. Nejvyšší soud se ztotožnil s výslednými závěry nalézacího i odvolacího soudu a dospěl ke konstatování, že postup a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nenaplňuje žádný z uplatněných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a tudíž nebyl naplněn ani obviněným uplatňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak posléze i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí vždy jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
S ohledem na veškerá výše učiněná zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného T. N., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu