ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.373.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 373/2019- 437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání obviněného J. N. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2018 sp. zn. 5 To 151/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 76/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 29 T 76/2015 uznal obviněného J. N. vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)], jichž se dopustil tím, že
1) dne 21. 1. 2015 v době kolem 14:10 hod. ve čtvrtém patře panelového domu ve S. ul. v J., okres Ch., po zazvonění a otevření vstupních dveří do bytu číslo 10 jeho majitelkou D. K., nar. XY, současně matkou obžalovaného, bez jejího svolení a bez svolení svého otce K. K., nar. XY, přes odpor své matky, která se snažila zavřít dveře, vnikl do bytu, kde se křikem domáhal, aby s ním šel jeho syn AAAAA (pseudonym), nar. XY, který v daném bytě se svými prarodiči žil již 4 roky, což AAAAA odmítl, načež byl obžalovaný vyzván svými rodiči, aby byt opustil, což neučinil, naopak po výzvě D. K., aby byt opustil, ji udeřil do hrudníku a poté i pěstí do obličeje, vlivem čehož poškozená upadla na zavřené dveře od obývacího pokoje, u nich hlavou rozbila jejich skleněnou výplň, čímž na chvíli ztratila vědomí a došlo k jejímu pořezání ve vlasové části hlavy, což si vyžádalo její ošetření a do 26. 1. 2015 hospitalizaci v nemocnici v Ch., kde u ní byly zjištěny drobné oděrky a řezné rány na hlavě temporálně vpravo, hematom v dolní polovině obličeje a na pravém prsu, kontuze hlavy, mozková komoce a posttraumatický vertebrogenní alogický syndrom C páteře, což se i v následujících dnech projevovalo zvýšenou bolestivostí hlavy a šíje a závratěmi, přičemž poškozená se nejméně do dne 11. 2. 2015 pak nacházela ve stavu odpovídajícímu pracovní neschopnosti,
2) v době od 1. 1. 2013 do 25. 1. 2016, v Ch. ani jinde, ničím nepřispíval na výživu svého syna AAAAA, nar. XY a dále v době od 18. 1. 2015 do 25. 1. 2016, s výjimkou měsíců září, říjen, listopad a prosinec 2015, kdy uhradil postupně částku 800 Kč, v Ch. ani jinde, ničím nepřispíval na výživu své dcery BBBBB, nar. XY, a to k rukám prarodičů D. K., nar. XY a K. K., nar. XY, kteří děti měli ve své péči, kdy vyživovací povinnost mu vyplývá z ustanovení §910 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž vycházeje ze zpráv zaměstnavatele o čistém příjmu obžalovaného, který činí 19 000 Kč, takto dluží na výživném na syna AAAAA částku 88 800 Kč a na dceru BBBBB částku 35 200 Kč.
Za to byl obviněnému J. N. uložen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému zároveň uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené D. K., nar. XY a poškozenému K. K., nar. XY, oba bytem XY, částku ve výši 1 067 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, pobočce pro Liberecký a Ústecký kraj, se sídlem Chomutov, Edisonova 5397, částku ve výši 16 867 Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na jehož podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 6. 2018 sp. zn. 5 To 151/2018 podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že, že za přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) nedotčen, uložil obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Výkon tohoto trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. pak odvolací soud věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně.
Tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem následně napadl obviněný J. N. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle jeho názoru odvolací soud zcela nesprávně posoudil skutek z právního hlediska, kdy mj. zranění poškozené nedal do dostatečné příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Jak obviněný od začátku řízení uvádí, incident u dveří představoval pouhé postrkování, kdy z bytu svých rodičů odcházel, když D. K. byla bez zranění. Lékařská zpráva D. K. ze dne 11. 2. 2015, zabývající se původem zranění, pouze lakonicky sděluje, že zranění byla způsobena druhou osobou a pádem. Není zde nijak řešeno, jaká zranění D. K. byla způsobena onou druhou osobou a jakým postupem k takovémuto závěru MUDr. I. T. ve své lékařské zprávě dospěla.
Obviněný ve svém dovolání dále uvedl, že manželé K. v předmětné době neměli nezletilého svěřeného do jejich péče, a zabraňovali obviněnému v přístupu k synovi, který trpěl bolestmi. Tento skutkový stav potvrzují veškeré výpovědi zúčastněných. Okresní a následně také odvolací soud se však s těmito skutečnostmi nevypořádal, nehodnotil je po právní stránce podle zjištěného skutkového stavu, což má za následek nesprávné právní posouzení skutku.
Odvolací soud pak při svých závěrech vycházel pouze ze svědeckých výpovědí poškozené a jejího manžela, kteří mají s obviněným dlouholeté spory, a syna AAAAA. Rozsudek soudu první instance přitom pouze rekonstruuje skutkový stav na základě výpovědí zúčastněných, kdy je argumentace obviněného odbyta pouze tím, že soud obviněnému neuvěřil. V napadeném rozsudku odvolacího soudu tudíž zcela chybí uvedení objektivních zjištění skutkového stavu s prokázaným jednáním obviněného, které mají tvořit logický řetězec. Soud druhého stupně se též dostatečně nezabýval časovou osou. Obviněný ihned po incidentu odešel nahlásit zabraňování v přístupu k nezl. synovi. Odvolací soud také nijak nerozporuje, že poškozená s manželem napřed volala na linku č. 158, a teprve o čtvrt hodiny později na linku záchranné služby, což nikterak nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem, jak jej vylíčil v rozsudku odvolací soud.
Obviněný má za to, že se okresní, a následně i odvolací soud v napadeném rozsudku se nedostatečně vypořádaly s důkazy svědčícími ve prospěch obviněného, což má za následek nesprávné hmotněprávní a právní posouzení skutku, za které byl uznán vinným. V závěru podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2018 sp. zn. 5 To 151/2018 v jeho odsuzující části a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení, obsah rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů, přičemž se poté vyjádřila i k námitkám obviněného učiněným v dovolání.
Státní zástupkyně uvádí, že obviněný na podporu uplatněného dovolacího důvodu uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Těmito námitkami se již dostatečně zabýval soud druhého stupně, kdy jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.
Obviněný sice uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ale ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2018 sp. zn. 5 To 151/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého dovolání i spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným již byla uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. N.
Tedy pokud obviněný J. N. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně, že argumentace obviněného byla odbyta pouze tak, že soud obviněnému neuvěřil, nebo že není zřejmé, jakým postupem došla MUDr. T. ke svým závěrům v lékařské zprávě ohledně způsobu vzniku zranění poškozené) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání na polemice se správností skutkových zjištění, která soudy učinily v jeho věci, a v souladu se svou obhajobou prezentovanou v hlavním líčení i v podaném odvolání nadále předkládal svou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že se jednání tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. V tomto ohledu překročily námitky obviněného meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudem, a staly se polemikou se skutkovými zjištěními soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení. Vina obviněného je především bezpečně prokázána ze svědecké výpovědi samotné poškozené, která po čas celého trestního řízení vypovídala zcela konzistentně, kdy jasně a logicky popsala vstup obviněného do bytu a poté jeho útok vedený proti ní. Takto zjištěný skutkový stav v podstatných rysech doplňují i výpovědi svědků K. K. a AAAAA, kteří shodně s poškozenou popsali, jak obviněný vstoupil do bytu, kdy toto potvrdila i svědkyně J. R., která viděla stát obviněného v bytě K., a co předcházelo samotnému útoku ze strany obviněného (slyšeli agresivní křik obviněného, hluk, rachot, výzvy poškozené, ať obviněný opustí jejich byt, atd.). Vše poté dokreslují další provedené důkazy, především pak lékařská zpráva MUDr. I. T., ze které plyne, že zranění poškozené byla způsobena druhou osobou a pádem poškozené, a fotodokumentace jak z místa činu, tak fotodokumentace zranění poškozené, ze které je zřejmé, že charakter zranění odpovídá způsobu jeho vzniku popisovanému poškozenou při její výpovědi. Soudy tedy vyhodnotily důkazní situaci konstatováním, že tvrzení obviněného je v podstatě osamocené, když soudy obou instancí byla svědecká výpověď L. K. vyhodnocena jako nevěrohodná na základě dalších provedených důkazů, zatímco svědecká výpověď poškozené se nachází v obsahovém kontextu i s dalšími důkazy, a je proto zcela věrohodná. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Vztah mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje obsahovou adekvátností, která svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo rozhodně porušeno.
Dodat je třeba i poznámku, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. N. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož jím vznesené námitky se s uplatněným důvodem dovolání minuly. Toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu