ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.464.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 464/2019- 3486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovoláních obviněných T. D. Q. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov nad Ohří, T. D. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. G. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, proti usnesení Městskému soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 9 To 96/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 138/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. D. Q. a T. D. D. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 3 T 138/2014, byli obvinění T. D. Q., T. D. D. a M. G. V. uznáni vinnými ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem I). Obviněný T. D. Q. byl dále uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem II) a obviněný T. D. D. byl uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem III), kterých se podle výroku o vině dopustili tím, že:
I. všichni obžalovaní společně
dne 19.12.2013 v XY, na letišti XY v úmyslu získat majetkový prospěch po předchozí důmyslné přípravě a rozdělení rolí zorganizovali vývoz 1 páru nosorožčích rohů nosorožce tuponosého jižního (lat. Ceratotherium simum simum), přední roh identifikovaný čipy č. XY a č. XY o hmotnosti 4,63 kg, zadní roh identifikovaný čipem č. XY o hmotnosti 2,24 kg uloveného R. P., nar. XY, v JAR v dubnu 2013, do Vietnamu, kde mělo být dále obchodováno na nelegálním trhu, přičemž předmětný pár nosorožčích rohů, znaleckým posudkem ohodnocený na částku ve výši 6.207.114,- Kč, do své moci získal obžalovaný T. D. Q. na základě smlouvy o zapůjčení nosorožčích rohů od R. P., přičemž o vývoz se pokusili tím způsobem, že zastřeli skutečný obsah zásilky označené XY, tedy zásilky s předmětnými nosorožčími rohy, kdy tyto byly v zásilce skryty tak, že byly zalité pryskyřicí, obalené elektroinstalačním materiálem, přičemž obžalovaný T. D. Q. telefonicky komunikoval dne 11.11.2013 o pořízení pryskyřice s obž. T. D. D., který ji obstaral a která konkrétně sloužila na zalití nosorožčích rohů v cívce elektroinstalačních kabelů v zásilce, obžalovaný T. D. D. obstaral i elektroinstalační materiál, který sloužil jako krycí náklad, dále pak kalafunu, poté obstaral bednu s dvojitým dnem podle instrukcí od obžalovaný M. G. V. ze dne 20.9.2013, který mu po telefonu sdělil, jak má bedna vypadat, dále obžalovaný T. D. D. podle telefonické dohody a instrukcí ze dne 5.12.2013 od obž. G. V. M. zakoupil kabely a sroloval je, připravil zásilku tak, že do bedny s dvojitým dnem kromě, do pryskyřice zalitých nosorožčích rohů, dal i krycí materiál, jež tvořily minimálně předmětné elektrické kabely, 2-3 vrtáky a 1 startovací motor, toto vše zabalil, odvezl vozidlem zásilku dne 10.12.2013 z XY, tržnice XY prostřednictvím G. G. P. do XY obžalovanému G. V. M., ten ji ještě téhož dne odvezl svým vozidlem do areálu XY, do přilehlých prostor restaurace XY, protože se mu bedna zdála malá, tak ji upravil, lepil, pak přidal do zásilky další krycí materiál, jež tvořil 2 velké vařiče, kolo, kabely, topení, vrták, v kartónové krabici mléka, léky, oblečení, žárovky a zásuvky, zde ji následně převzal M. N. X., zmocněnec společnosti S., který ji zavezl dne 19.12.2013 vozidlem Mercedes Sprinter patřícím osobě jménem N. S., jež jela s ním, na letiště XY s cílem exportu do Vietnamu, konkrétně do skladu společnosti S., XY, kde ji ponechal, přičemž v 19 .00 hod. téhož dne zde byla provedena celní kontrola a následně zjištěn skutečný obsah zásilky, přičemž odesílatelem zboží byla osoba U. T. N. nar. XY, bytem XY a příjemcem zboží měl být V. T. V. A., T. B. T. L. C. V., W. L., T. H., H. V.,
ačkoliv jim nebylo uděleno povolení k vývozu tohoto exempláře ani povolení k dovozu v souladu s čl. III odst. 2 a 3 Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) a čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Komise EU č. 750/2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 338/97,
II. obž. T. D. Q. samostatně
1.v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 1998 v České republice do dne zadržení 2.7.2014 v XY, ulici XY zpracovával a přechovával exemplář nosorožce ve formě zpracované nepravidelné kostky o velikosti 6,5 cm x 5 cm x 1,5 cm pocházející z rohoviny rohů nosorožce a od 1.5.2004 tento exemplář přechovával, aniž by mu bylo uděleno povolení k dovozu ani povolení k vývozu v souladu s č.l. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES, č.l. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů,
2. od přesně nezjištěné doby, nejméně od roku 2004 v České republice do dne zadržení 2.7.2014 v XY, ulici XY přechovával exemplář z druhu pantera tigris - tygra, a to ve formě tří kusů drápů o velikosti 3 cm, 3,5 cm a 3,5 cm s chlupy, zbytky kosti a okolní tkáně přičemž od 1.5.2004 tento exemplář přechovával, aniž by mu bylo uděleno povolení k dovozu ani povolení k vývozu v souladu s č.l. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES, č.l. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů,
3. v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2001 v České republice do dne zadržení 2.7.2014 v XY, ulici XY přechovával exemplář z druhu pantera tigris - tygra, a to ve formě zubů ze dvou exemplářů tygra, a to soubor 9 zubů, přičemž z jednoho jedince pocházejí 3 trháky (stoličky) z dolní čelisti dlouhé 4,5 cm, 5 cm a 5cm, z druhého jedince pocházejí 2 řezáky dlouhé 3cm a 4 trháky (stoličky) z dolní čelisti dlouhé 2x 3,5 cm a 2x4cm, a od 1.5.2004 tento exemplář přechovával, aniž by mu bylo uděleno povolení k dovozu ani povolení k vývozu v souladu s č.l. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES, č.l. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů,
III. obž. T. D. D. samostatně
1. v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2002 z Vietnamu do České republiky dovezl a následně do dne zadržení 2.7.2014 v XY, ulici XY přechovával exemplář z druhu pantera tigris - tygra, a to ve formě jednoho špičáku vsazeného do žlutého kovu o délce 4,5 cm, ačkoliv mu nebylo uděleno povolení k dovozu tohoto exempláře ani povolení k vývozu v souladu s čl. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES a v souladu s ustanovením §6 a §13 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES, přičemž od 1.5.2004 tento exemplář přechovával, aniž by mu bylo uděleno povolení k dovozu ani povolení k vývozu v souladu s č.l. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES, č.l. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů,
2. v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2003 z Vietnamu do České republiky dovezl a následně do dne zadržení 2.7.2014 v XY, ulici XY přechovával exemplář z druhu pantera tigris - tygra, a to ve formě jednoho kusu bílého sinusového chlupu (hmatový vous) dlouhý 14 cm, ačkoliv mu nebylo uděleno povolení k dovozu tohoto exempláře ani povolení k vývozu v souladu s čl. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES a v souladu s ustanovením §6 a §13 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES, přičemž od 1.5.2004 tento exemplář přechovával, aniž by mu bylo uděleno povolení k dovozu ani povolení k vývozu v souladu s č.l. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES, č.l. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů,
3. od blíže nezjištěné doby do dne zadržení 2.7.2014 v XY, ulici XY přechovával exemplář z druhu pantera tigris - tygra, a to ve formě jednoho drápu o velikosti 3cm, jež před tím dovezl z Vietnamu do České republiky, ačkoliv mu nebylo uděleno povolení k dovozu tohoto exempláře ani povolení k vývozu v souladu s čl. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES a v souladu s ustanovením §6 a §13 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES, přičemž od 1.5.2004 tento exemplář přechovával, aniž by mu bylo uděleno povolení k dovozu ani povolení k vývozu v souladu s č.l. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES, č.l. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů,
4. v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2004 z Vietnamu do České republiky dovezl a následně do dne zadržení 2.7.2014 přechovával v XY, ulici XY exemplář z druhu pantera tigris - tygra, a to ve formě jednoho špičáku o délce 7,7 cm, ačkoliv mu nebylo uděleno povolení k dovozu tohoto exempláře ani povolení k vývozu v souladu s čl. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES a v souladu s ustanovením §6 a §13 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES, přičemž od 1.5.2004 tento exemplář přechovával, aniž by mu bylo uděleno povolení k dovozu ani povolení k vývozu v souladu s č.l. III odst. 2 a 3 Úmluvy CITES, č.l. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy „A“ nařízení Rady (ES) č. 338/97 ve znění pozdějších předpisů.
Za uvedené přečiny uložil Obvodní soud pro Prahu 6 obviněným T. D. Q. a T. D. D. podle §299 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku každému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uložených trestů zařadil obviněné do věznice s ostrahou. Obviněnému M. G. V. uložil podle §299 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 6 uložil obviněnému M. G. V. trest propadnutí mobilního telefonu zn. Nokia, model 6700C-1, IMEI XY včetně baterie, SIM karty a paměťové karty, paměťové karty SD 4 GB, mobilní telefon zn. My Phone, model 6500 Metro, IMEI 1: XY, IMEI 2: XY, včetně baterie, dvou SIM karet, mobilní telefon Nokia 2700c-2, IMEI: XY, včetně baterie a SIM karty.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 3 T 138/2014, podali všichni obvinění odvolání směřující do výroků o vině a trestu. Odvolání rovněž podal státní zástupce v neprospěch všech obviněných směřující do výroků o vině a trestu. O podaných odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 9 To 96/2018, tak, že podle §256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 9 To 96/2018, podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř.
Obviněný T. D. Q. zastoupený JUDr. Ivem Žižkovským podal dovolání z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Dovolání bylo podáno proti všem výrokům napadeného usnesení, když podle obviněného bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, který spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině. Obviněný namítá, že skutek popsaný ve výroku o vině a rozvedený v písemném odůvodnění rozsudku neobsahuje všechny znaky přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v části ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku.
Dovolatel následně jako dovolací důvod uvádí porušení §84 tr. ř. tím, že nebyl vykonán výslech před domovní prohlídkou. Závěr soudů nižších stupňů, že si tlumočnice nemusí na výslech vzpomínat, považuje za nepřípustný (výslovná citace), když neexistuje žádný písemný protokol o tomto výslechu. Zdůrazňuje, že žádný výslech neproběhl.
Obviněný dále rozporuje postup soudů ve vztahu k §88 odst. 6 tr. ř., když nebyly splněny zákonné předpoklady pro použití záznamu o telekomunikačním provozu jako důkazu. Podle názoru obviněného, má-li být záznam o telekomunikačním provozu použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě a času, způsobu a obsahu povedeného záznamu, jakož i uvedení orgánu, který záznam pořídil. Důkaz záznamem o telekomunikačním provozu se provede tak, že se záznam přehraje, pokud byl záznam proveden v cizím jazyce, přehraje se za přítomnosti tlumočníka. Samotný protokol o odposlechu telekomunikačního provozu pak slouží k posouzení zákonnosti postupu při provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Protokol o záznamu telekomunikačního provozu je listinný důkaz, který se v řízení před soudem přečte. Podle obviněného nemá protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v projednávané věci všechny náležitosti podle 88 odst. 6 tr. ř., když je rozdělen na dvě části postrádající údaje o místě a způsobu provedení záznamu. Následkem tohoto porušení došlo k tomu, že jeho vina je dovozována z odposlechů, které nebyly před soudem nikdy provedeny, s nejvyšší pravděpodobností ani neexistují a on nebyl nikdy ztotožněn s osobami hovořícími v odposleších. Zdůrazňuje, že na jeho jméno nikdy příkaz k odposlechu vydán nebyl a soud jej zaměnil s jinou osobou, konkrétně za osobu D. D. T., nar. XY, který nikdy žádný telefon nevlastnil. Namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná a odkazuje na §125 odst. 1 tr. ř., podle kterého odůvodnění rozsudku musí obsahovat výklad skutečností, které vzal soud za prokázané a na podkladě jakých důkazů, musí tedy obsahovat seznatelné úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, a to zejména za stavu, když si tyto vzájemně odporují, musí odůvodnit, proč nepřistoupil k doplnění dokazování aj. Obviněný rovněž tvrdí, že musí být zřetelné, na základě čeho byl uložen daný trest (konkrétní skutečnosti, druh, výměra) jakož i náhrada škody. Podle mínění obviněného se soud prvého stupně tímto ustanovením neřídil.
Na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 9 To 96/2018 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 nové projednání a rozhodnutí ve věci.
Zcela totožné dovolání jako obviněný T. D. Q., zastoupený JUDr. Ivem Žižkovským, podal i obviněný T. D. D. prostřednictvím téhož obhájce JUDr. Iva Žižkovského.
Obvinění T. D. Q. a T. D. D. podali posléze rovněž společné dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D., z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů spočívá v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení majícím za výsledek věcnou nesprávnost rozhodnutí a na závažných vadách v řízení majících intenzitu porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolání rozdělili na dvě části, a to na námitky vztahující se k závažným porušením ustanovení o dokazování a nevypořádání se s námitkami obhajoby a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí. Současně je v dovolání uvedena chronologie průběhu trestního stíhání v dané věci.
Ohledně vad dokazování tito obvinění namítají, že státní zástupkyně po vrácení věci soudem druhého stupně předložila protokoly o odposlechu, které ovšem byly nestandardní, neboť byly v rozporu s trestním řádem rozděleny na dvě části. U prvé části protokolu není uvedeno jakékoliv označení a datum pořízení, tento toliko obsahuje dva sloupce rozhovorů, jeden ve vietnamštině a druhý v češtině. Druhá část protokolu je označena jako „Požadavek ke specifikaci telefonních odposlechů“ ze dne 4. 4. 2017, kde je uvedeno datum, čas a označení „volající“ a „volaný“ s přiřazením k jednotlivým obviněným. Obvinění v kontextu tohoto rozporují postup soudu druhého stupně, který převzal závěry soudu prvého stupně, aniž by bylo zjištěno, kdo a na základě jakých skutečností přiřazení jednotlivých mluvčí provedl, když zdůrazňují, že nebyli podrobeni znaleckému zkoumání hlasu, přičemž v tomto směru ani žádný důkaz nebyl proveden.
Namítají dále vadnost protokolu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu z pohledu ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., neboť tento postrádá údaje o místě provedeného záznamu a jeho způsobu, když údaj o místě provedeného záznamu – tj. buňka je pravidelnou součástí protokolů o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž na základě tohoto údaje lze vyhodnotit, kde se účastnické telefonické číslo nacházelo. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou tedy založena na důkazu, který byl proveden v rozporu s trestním řádem, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod, jakož i princip in dubio pro reo s poukázáním na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 200 (správně uvedeno by mělo být 1. 9. 2003), sp. zn. II. ÚS 279/2003.
Ve vztahu k druhé linii námitek obvinění uvádějí, že se soud druhého stupně nevyjádřil k námitkám obhajoby. Poukazují na judikaturu Ústavního soudu, že za situace, kdy se proti danému výkladu podústavního práva soustředí argumentace účastníka, je nezbytné, aby soud myšlenkové konstrukce, které jej k jeho zaujetí vedly, objasnil (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07, IV. ÚS 426/09, IV. ÚS 213/03). Zdůrazňují, že proti důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu a jejich provedení v hlavním líčení brojili v rámci podaných odvolání, nicméně v rámci svého odůvodnění soud druhého stupně k této námitce nezaujal žádné stanovisko. Obvinění zdůrazňují, že obhajoba nezpochybňovala jen povolení odposlechů, ale i protokoly k nim, jež jsou v rozporu s §88 odst. 6 tr. ř. a soud se těmito námitkami nezabýval, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces v jeho složce práva na účinnou obhajobu v trestních věcech (čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 LZPS, čl. 6 odst. 3 ÚLPZS, ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garcia Ruiz vs. Španělsko). Podle obviněných tedy došlo k pochybení soudu druhého stupně, který ponechal bez vyjádření jejich námitky vůči důkazům, na něž soud prvého stupně stručně odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. Uvádí, že význam těchto námitek spočívá v tom, že pokud by se prokázaly jako důvodné, tak by se soud prvního stupně dopustil závažného pochybení v hodnocení důkazů. Současně odkazují na čl. 2 odst. 1 Protokolu k úmluvě, podle kterého má odvolací soud povinnost vypořádat se s námitkami, kterými obviněný realizuje svá práva na obhajobu.
V závěru podaného dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 9 To 96/2018 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 3 T 138/2014 zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný G. V. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Matouše Jíry podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v předchozím řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Obviněný namítá, že vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně předcházela řada zásadních procesních pochybení, které vedly k značné deformaci skutkových zjištění, jež byly podkladem napadeného rozsudku a měly zásadní vliv na výsledek celého řízení. Podle jeho názoru soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil zcela odlišné závěry, než jaké z nich vyplývají. Na tyto rozpory poukázal v rámci odvolacího řízení, avšak soud druhého stupně na tyto námitky nereagoval. Tvrdí, že postupem soudů nižších stupňů tedy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 a 3 LZPS, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V kontextu s tímto poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14; nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04; nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), kdy mělo dojít mimo jiné ke svévolnému hodnocení provedených důkazů a opomenutí obhajoby. Namítá, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, když soud získal a použil důkazy v rozporu s procesními předpisy a opomenul jeho obhajobu. Za takové situace lze jeho námitky podřadit po dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2014).
Následně poukazuje na průběh řízení před soudem prvního stupně (zrušení prvního odsuzujícího rozsudku, vyloučení předsedy senátu) a výsledek nového řízení před tímto soudem. Poukazuje na obsah rozsudku soudu prvního stupně, když konstatuje, že vlastnímu hodnocení důkazů věnoval pouze str. 22, přičemž ve vztahu k jeho osobě použil i důkazy vztahující se k ostatním spoluobviněným (domovní prohlídky, znalecké posudky a odborné vyjádření byly vypracovány toliko k sekundárním zjištěním v rámci trestního řízení). Ohrazuje se vůči závěrům o naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty pocházejících zejména z provedených odposlechů, když namítá, že soud odcitoval toliko pasáže v souladu s obžalobou a neodcitoval pasáže vzbuzující pochybnosti. Poukazuje rovněž na nečinnost soudu druhého stupně ve vztahu k jeho odvolací argumentaci (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními). Zdůrazňuje, že se sice neztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu týkající se kauzy R., ale protože si je vědom tohoto rozhodnutí, tak pro účely dovolání argumentaci o nezákonnosti použitých odposlechů blíže nerozvádí (výslovná citace). Namítá, že bez odezvy zůstala jeho námitka ohledně nesprávné kvalifikace [§299 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku], když nebyl prokázán znak značného prospěchu.
Z pohledu práva na spravedlivý proces obviněný uvádí, že jeho součástí je i právo na obhajobu v širším slova smyslu a dvojinstančnost trestního řízení. Konstatuje, že jednou z obligatorních náležitostí rozsudku je ve smyslu §120 odst. 1 písm. d) tr. ř. i odůvodnění ve spojení s §125 tr. ř. (prokázané skutečnosti, o jaké důkazy opřel skutkové zjištění, úvahy o hodnocení provedených důkazů, vypořádání se s obhajobou, nevyhovění důkazů). S ohledem na tyto závěry upozorňuje, že soud prvého stupně pominul části provedených důkazů, které byly v rozporu s obžalobou. Vyjadřuje se rovněž k části rozsudku věnující se pouze jeho osobě, když nebyla prokázána subjektivní stránka, neboť se vědomě nepodílel na vývozu předmětných rohů z nosorožců. Až v závěru odůvodnění rozhodnutí se dověděl, jak soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině, když je zřejmé, že k tomuto závěru dospěl na základě policejních odposlechů. Takové rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné, což i namítal v rámci podaného odvolání. Soud druhého stupně si ovšem z odvolacích námitek vybral jen ty, které byly procesního charakteru, a na námitky skutkového charakteru nereagoval. Následně rozporuje závěry soudů, že z obsahu rozhovorů na základě odposlechů vyplývá jeho nezákonná činnost, resp. úmysl participovat na této trestné činnosti. Telefonní hovor ohledně balení zásilek do Vietnamu spíše podporuje obhajobu než obžalobu. V případě dalších odposlechů nebyl účastníkem hovorů a ani v nich nebyl zmiňován. Současně namítá, že soud prvního stupně z provedených odposlechů pouze vyselektoval určité pasáže, přičemž ani po upozornění obhajoby nevěnoval pozornost pasážím vyvracející závěry o převozu nosorožčích rohů do Vietnamu. Z obsahu odposlechů dle jeho mínění rovněž vyplývá, že neměl o obsahu zásilky tušení, když sám vyslovil pochybnost o legalitě převozu a byl ujišťován, že v zásilce žádný skrytý obsah nebude. Předmětem hovorů ani nemohly být nosorožčí rohy s ohledem na množství, které mělo být převezeno, nýbrž převoz vzduchovek. Opětovně zdůrazňuje, že soudy v případě odposlechů pro závěr o vině vzaly v úvahu jen ty části odposlechů, které podporovaly obžalobu, když naopak části svědčící v jeho prospěch pominuly. Postup soudů nižších stupňů je v rozporu s právem na spravedlivý proces, když došlo k fatální deformaci skutkových zjištění a hodnocení důkazů ze strany těchto soudů. Dále namítá, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá náznak jakékoliv finanční odměny za převoz nosorožčích rohů, a tím kvalifikace podle odst. 3 písm. b) §299 tr. zákoníku, přičemž na tuto námitku rovněž soud druhého stupně nijak nereagoval.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 9 To 96/2018, zrušil v plném rozsahu ve vztahu k jeho osobě, včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2018 sp. zn. 3 T 138/2014, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a znovu rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil do doby rozhodnutí o podaném odvolání, výkon trestu u jeho osoby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 129/2019 nejprve uvedl, jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění.
Státní zástupce k dovoláním obviněných T. D. Q. a T. D. D. uvádí, že uplatňují shodně výhrady k procesu dokazování. Konstatuje, že takovými námitkami by bylo třeba se zabývat jen z toho hlediska, zda namítaným postupem nedošlo k zasažení do jejich práva spravedlivý proces, přičemž o takový případ se nejedná. Ve vztahu k námitkám týkajícím se zákonnosti domovních prohlídek odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze, který dovodil řádnost a zákonnost provedených prohlídek. Ohledně námitek proti důkazům uskutečněnými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu poukazuje na skutečnost, že z obou verzí podaných dovolání není zcela zřejmé, jaké konkrétní náležitosti upravené v §88 odst. 6 tr. ř. v daných protokolech absentují. Neztotožňuje se ani s tvrzeními obviněných, že v hlavním líčení nebyl proveden obsah uskutečněného telekomunikačního provozu z listinných důkazů, neboť obsah takového úkonu je zachycen na příslušném zvukovém nosiči provedeným v hlavním líčení poslechem příslušných pasáží.
Ve vztahu k námitce, že vlastní protokol neobsahuje místo uskutečněného hovoru, poukazuje na §88 odst. 6 tr. ř., když takovým místem se rozumí místo pořízení záznamu , nikoli místo, kde se nachází mluvčí, jehož projev je v rámci tohoto úkonu zachycován. Takový závěr vyplývá i z toho, že se vyhotovuje protokol k celému úkonu spočívajícímu v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nikoli ke každému konkrétnímu zaznamenanému hovoru. Nadto uvádí, že lokalizace zachycených mluvčích se může libovolně proměňovat, avšak místo pořízení odposlechu je stále totéž. Právo na spravedlivý proces nebylo podle názoru státního zástupce porušeno ani tím, že v řízení nebyla objasněna osoba provádějící přiřazení jednotlivých osob ke konkrétním telefonním číslům. V daném případě došlo k nálezu daných nosorožčích rohů podle zachycené komunikace, čímž soudy neměly pochyb o identitě zachycených mluvčích. Státní zástupce připouští, že v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně absentují podrobnější úvahy o obsahu namítaných protokolů o uskutečněných odposleších a záznamech telekomunikačního provozu ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř., což ovšem bylo patrně zapříčiněno poněkud nižší srozumitelností uplatněných námitek obviněných, přičemž zdůrazňuje, že z odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, že soud druhého stupně se souhrnně zabýval zákonností těchto důkazů a závěry soudu prvého stupně, se kterými tento soud pracoval, zcela akceptoval. Má tedy za to, že výhrady obviněných nejsou jakkoliv důvodné a obsah dovolání koliduje s §265a odst. 4 tr. ř.
Státní zástupce dále konstatuje, že se neztotožňuje s jinak obsahově relevantní námitkou obviněného M. G. V. ohledně nenaplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby dle §299 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Výše tvrzené úplaty za zprostředkování vývozu zajištěných nosorožčích rohů nemá na právní posouzení vliv. Podstatné je, že obviněný participoval na zjevně profitabilním nelegálním obchodu s nosorožčí rohovinou, přičemž beneficientem takto získaného prospěchu nemusel být nutně on sám. Postačuje, že jednal v úmyslu takový prospěch získat i pro jinou osobu. Dle názoru státního zástupce si obviněný M. G. V. musel být vědom hodnoty konspirativně vyvážené nosorožčí rohoviny na černém trhu ve Vietnamu. Z hlediska naplnění znaku prospěchu pak ani v daném případě nelze uvažovat o odečtení nákladů na pořízení uvedené rohoviny, jak by vyplývalo např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr., neboť uvedenou rohovinu měli obvinění obdržet na podkladě smlouvy o zapůjčení a nelze tak dovodit, že by s jejím pořízením měli podstatné náklady. Proto považuje zvolenou právní kvalifikaci za správnou a zákonu odpovídající.
K námitkám uvedených v bodě V. dovolání obviněného M. uvádí, že představují pouhou polemiku s obsahem odůvodnění rozhodnutí, čímž narážejí na limity §265a odst. 4 tr. ř. K námitkám formulovaných v bodě VI. dovolání konstatuje, že jsou jen předestřením vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastních skutkových zjištění. Toliko v obecnosti poukazuje za naprostou notorietu, že osoby podílející se na bytostně nelegálním obchodě v rámci telefonní komunikace používají konspirativní způsoby vyjadřování a zásadně hovoří tak, aby nezaujatý posluchač nevěděl, „o čem je řeč“, čímž je námitka o absenci pojmů „roh“ či „nosorožec“ v předestřených fragmentech telefonických hovorů zcela bezvýznamná.
Státní zástupce rovněž nastiňuje podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve vyjádření nesprávně §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.] a konstatuje, že obviněný poukazoval pouze na vlastní verzi skutkového zjištění, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Nad rámec tohoto závěru státní zástupce uvádí, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Pokud obvinění uplatnili shodně rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaných dovolání všech třech obviněných vyplývá, že jej uplatnili v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek, přestože předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Dle názoru státního zástupce tento dovolací důvod nebyl naplněn.
S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného M. G. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněných T. D. Q. a T. D. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obvinění namítají, že soud druhého stupně zamítl jejich podaná odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obvinění T. D. Q. a T. D. D. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozují ze skutečnosti, že skutek popsaný ve výroku rozsudku nevykazuje všechny znaky zvolených trestných činů, v nezákonnosti pořízených odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, neboť protokoly pořízené podle §88 odst. 6 tr. ř. neobsahují všechny náležitosti. Dále namítají vadné provedení domovní prohlídky podle §84 tr. ř. a porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný G. V. M. naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v porušení práva na spravedlivý proces, nesprávné kvalifikaci skutku, ve vadném odůvodnění soudního rozhodnutí a porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného M. G. V. týkající se kvalifikované skutkové podstaty §299 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, byť je možno připustit, že použitá argumentace je stručnější.
Ohledně zbývající části argumentace všech obviněných vztahující se k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést následující. Obvinění zvolenou argumentací v podstatě jen vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně, když zpochybňují zákonnost provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, domovní prohlídky a způsob hodnocení těchto důkazů (odposlechů). Obvinění touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko hodnocení důkazů. Proto takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaných dovoláních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou a které důkazy je usvědčují (obvinění T. D. Q. i T. D. D. využili svého práva a v průběhu hlavního líčení nevypovídali). V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 22-24 rozsudku). V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, soud prováděl důkazy nejen navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže neprováděl důkazy selektivním způsobem, když neprovedení všech požadovaných důkazů řádně odůvodnil. Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž se nespokojil jen s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale sám se na základě odvolání obviněných řádně vypořádal s jejich námitkami, byť jeho odůvodnění je stručnější (viz str. 10-13 usnesení soudu druhého stupně). Z pohledu dovolací argumentace je třeba podotknout, že obvinění uplatnili stejné námitky jako v rámci odvolacího řízení, byť trochu v zúžené podobě. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních, je třeba uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaného dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Pokud obvinění T. D. Q. a T. D. D. v rámci podaného dovolaní namítají, že skutek, kterým byli uznáni vinnými nenaplňuje všechny znaky přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy podle §299 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že navenek by se mohlo jevit, že tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod (viz dovolání odůvodněné JUDr. Žižkovským). Protože ovšem obvinění neuvádějí fakticky žádnou hmotněprávní argumentaci, je třeba uvést, že za takové situace nemůže být tato námitka předmětem přezkumného oprávnění Nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, které je vázáno na přesně stanovené důvody, kterými je Nejvyšší soud zavázán a za takové situace není oprávněn, ale ani povinen si Nejvyšší soud příslušnou dovolací argumentaci domýšlet či vytvářet. Podání právně fundované argumentace v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení obviněného obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se s námitkami obviněných T. D. Q. a T. D. D. ohledně zvolené právní kvalifikace vypořádat, ale toliko v obecné poloze, když jak již bylo naznačeno, obvinění žádnou hmotněprávní argumentaci neuvádí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Základní skutková podstata trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím. Zde je třeba zdůraznit, že na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že všichni tři obvinění úmyslným jednáním v rozporu s jiným právním předpisem přechovávali, nabízeli, zprostředkovávali, sobě opatřili exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením, konkrétně 1 páru nosorožčích rohů nosorožce tuponosého jižního (skutek I.), když obviněným prokazatelně nebylo uděleno povolení k vývozu exempláře nosorožce a v případě skutku pod bodem II. a III. výroku o vině rovněž i pantera tigris – tygra, když v případě těchto skutků neměli ani povolení k dovozu dle článku III. odst. 2 a 3 Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a článku IV. odst. 1 písm. b) Nařízení Rady č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, když se jedná o druhy, které jsou zařazeny do přílohy I. Cites a do přílohy A Nařízení Komise EU č. 750/2013, kterým se mění Nařízení Rady č. 338/97. Jak konstatuje zcela správně soud prvého stupně, legální držení každého exempláře CITES, tedy i neživých exemplářů, je podmíněno prokázáním jeho legálního původu (legálním způsobem nabytí). V případě nosorožčích rohů nosorožce tuponosého je třeba navíc zdůraznit, že tento spadá do přílohy I/A CITES, takže s tímto je jakékoliv nakládání – obchodování ve smyslu Úmluvy CITES zakázáno. Ani jeden z obviněných nedokázal a vlastně ani nemohl prokázat, že exemplář nosorožce získal legálním způsobem. Je třeba rovněž vycházet z premisy, že Ignorantia juris non excusat, neboli neznalost zákona neomlouvá, přičemž nadto Nejvyšší soud musí dodat, že vzácnost a exkluzivita nosorožců je obecně známá a obvinění i bez hlubší znalosti zákonných předpisů museli vědět, že se svým jednáním dopouštějí protiprávního činu, když o tom, že si byli této skutečnosti vědomi, svědčí způsob, jakým chtěli předmětné rohy nosorožce dostat z našeho území do Vietnamu. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že na základě smlouvy o zapůjčení nosorožčích rohů od svědka P. (jejichž autentičnost svědek P. ovšem popřel) získal obviněný T. D. Q. předmětné rohy a zastřením skutečného obsahu zásilky se je snažil vyvést z České republiky společně s ostatními obviněnými, když nosorožčí rohy zalili pryskyřicí a obalili elektromateriálem a vydávali za běžnou zásilku. Ve vztahu ke skutkům II., III. je třeba uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že obvinění přechovávali exempláře přímo ohrožené vyhubením, a to obviněný T. D. Q. kostku z rohoviny rohu nosorožců a zuby a drápy druhu pantera Tigris – tygra a obviněný T. D. D. zuby a vousy a drápy druhu pantera Tigris – tygra, aniž měli udělené povolení k dovozu a vývozu těchto exemplářů, čímž postupovali v rozporu s Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) a nařízením Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi.
Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentaci obviněných T. D. Q. a D. D. T. je třeba uvést, že tito obvinění zejména zpochybňují zákonnost povolených odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a domovních prohlídek. Nejvyšší soud z pohledu této argumentace považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obecně lze uvést, že uplatněné námitky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako takové by nemohly naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť nesměřují do právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Přesto lze připustit, že z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož porušení je ze strany obviněných rovněž namítáno, je třeba zvažovat relevanci těchto námitek, když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení by mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.
Oba obvinění shodně namítají, že protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňují náležitosti podle §88 odst. 6 tr. ř., a že za takové situace nelze provést důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Obecně je třeba uvést, že předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitosti. Tyto náležitosti jsou uvedeny v §88 odst. 6 tr. ř., podle kterého má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, čase, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. V praxi je záznam prováděn již automaticky, technickým zařízením, takže jestliže byl odposlech proveden pomocí automatického digitálního nahrávacího zařízení bez osobní asistence fyzické osoby, pak pro identifikaci oprávněného subjektu provádějícího odposlech a záznam telekomunikačního provozu postačuje zjištění, že záznam provedl útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, takže se zde neuvádí konkrétní fyzická osoba, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese zadávacího terminálu, neboť ta se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá žádnou skutečnou vazbu a nenese ani bezprostřední odpovědnost za průběh odposlechů a záznamu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1259/2011). Ze samotného znění zákona však vyplývá, že zákon nestanoví jako podstatnou náležitost předmětného protokolu přepis jednotlivých hovorů o provedeném záznamu, ale že postačuje uvedení údajů o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů účastnických stanic, tedy osobách volajících a volaných. Nedostatek splnění podmínek takto stanovených a podmínek uvedených v §55 odst. 1 tr. ř., zejména pokud jde o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i orgánu, který záznam pořídil, lze však odstranit, a to i v řízení před soudem stejným způsobem, jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoli jiném úkonu trestního řízení, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. Takový postup nelze považovat na nepřípustnou manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a nevymyká se ani možnostem soudu, takže věc nevyžaduje další šetření ve smyslu §221 tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření [srov. R 56/2001, §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., §221 odst. 1 tr. ř. a §260 tr. ř., resp. i další případy, kdy se věc vrací do stadia přípravného řízení].
Samotné protokoly o záznamu telekomunikačního provozu učiněné podle §88 odst. 6 tr. ř. jsou součástí spisového materiálu. Jedná se o protokol o záznamu telekomunikačního provozu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 578-27/2013-UZC/V3 Policie ČR, Útvar zvláštních činností SKPV, Odbor V3 (č. l. 3015-3016), č. j. 578-28/2013-UZC/V3 (č. l. 3017-3018), č. j. 578-29/2013-UZC/V3 (č. l. 3019-3020), č. j. 578-30/2013-UZC/V3 (č. l. 3021-3022), č. j. 578-31/2013-UZC/V3 (č. l. 3023-3024), č. j. 578-32/2013-UZC/V3 (č. l. 3025-3026), č. j. 578-33/2013-UZC/V3 (č. l. 3027-3028), ze kterých je zřejmé, že záznamy byly pořizovány na specializovaném pracovišti ÚZČ PČR SKPV Praha od 17. 9. 2013 do 16. 9. 2014 automatickým záznamovým zařízením bez přímé účasti konkrétní osoby, za technických podmínek stanovených vyhláškou MV č. 336/2005 ze dne 7. 9. 2005. Jednotlivé protokoly obsahují označení akce, které se týkaly, zájmové uživatelské adresy, včetně označení přílohy, na které se nacházejí pořízené odposlechy, když přílohu tvoří vždy nepřepisovatelné DVD-R, včetně uvedení čísla tohoto DVD-R, když tyty podle protokolu obsahující pořízené odposlechy včetně času o pořízení záznamu. Zde se sluší poznamenat, že údaje týkající se času pořízení záznamu, o jakou akci se jednalo, jak dlouho trval hovor, kdo byl volající a kdo volaný, včetně číselného označení buňky a jejich určení podle místa (viz dovolání odůvodněné JUDr. Veseckou), obsahuje nepřepisovatelné DVD-R. Za takové situace je třeba mít za to, že předmětné protokoly obsahují všechny náležitosti, když další požadované údaje jsou uvedeny na předmětných DVD-R obsahující pořízené odposlechy, jež jsou nedílnou součástí předmětných protokolů, takže postačí, pokud jsou další požadované údaje uvedeny na těchto DVD-R. Lze tedy uzavřít, že předmětné protokoly splňují náležitosti uvedené v §88 odst. 6 tr. ř. Současně je třeba podotknout, že v rámci dovolací argumentace není uvedeno, jaký konkrétní nedostatek je protokolu vytýkán z pohledu náležitostí §88 odst. 6 tr. ř. Lze se toliko domnívat, že se jedná o skutečnost, že samotné protokoly sepsané a vyhotovené podle §88 odst. 6 tr. ř. neobsahují vlastní pořízené přepisy zájmových hovorů (obvinění hovoří o dvou částech) a že zde není uvedeno místo provedeného záznamu a jeho způsob. Pokud se týká požadavku na uvedení místa provedení odposlechů, tak implicitně lze dovodit, že se tím myslí místo nahrávání, tj. na specializované pracoviště ÚZČ PČR SKPV v Praze, které odposlechy provádělo. Místem uskutečněného hovoru je třeba rozumět místo pořízení záznamu, nikoli místo, kde se nachází mluvčí. Navíc údaje, kde se v době odposlechu nacházelo telefonní číslo, ohledně kterého byl povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, vyplývají z údajů nacházejících se na DVD-R obsahující zájmové hovory, kde je uvedena buňka, podle které se dá určit, kde se v době hovoru nacházelo předmětné telefonní číslo, ohledně něhož byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Ve vztahu k námitce obviněných, že předmětné přepisy zájmových hovorů nejsou součástí protokolu podle §88 odst. 6 tr. ř., je nezbytné zdůraznit následující skutečnosti. Především je třeba uvést, že z ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. nevyplývá, že přepisy uskutečněných telefonických hovorů musí být nezbytnou součástí těchto protokolů. V dané věci byly telefonní přepisy předloženy v rámci řízení před soudem, když tyto obsahovaly datum a čas pořízení, rovněž délku hovoru, označení volajícího a volaného, odposlouchávané telefonní číslo a označení souboru na datovém nosiči DVD ( viz č. l. 2556-2603, č. l. 2636-2639, č. l. 2677-2687). Protože předložené přepisy telefonických hovorů obsahovaly jen překlad předmětných telefonních hovorů provedený soudním tlumočníkem, nikoliv vlastní telefonní hovory v jazyce, ve kterém byly uskutečněny (vietnamský jazyk), byl následně na základě požadavků soudu prvního stupně státním zastupitelstvím (viz č. l. 3058) soudním tlumočníkem proveden přepis předmětných telefonních hovorů zachycených na zaznamenaných předmětných CDV-R v jazyce v jakém byly realizované a následně jejich překlad do českého jazyka (viz č. l. 3086-3097). Ze strany policejního orgánu byla také provedena požadovaná specifikace těchto hovorů (viz č. l. 3111-3112). Z trestního spisu je dále zřejmé, že v rámci řízení před soudem byly přepisy jako důkaz provedeny, konkrétně byly přečteny přepisy těchto hovorů, ale zejména byly předmětné odposlechy u hlavního líčení konaného dne 23. 10. 2017 přehrány, když současně přítomný soudní tlumočník tyto odposlechy přetlumočil do českého jazyka (č. l. 3213-3216). Obecně lze připustit, že přepisy provedených odposlechů nebyly soudu prvního stupně předloženy původně ve zcela ideální formě, což ovšem bylo následně napraveno, když rozhodující je, že byly vyhotoveny protokoly podle §88 odst. 6 tr. ř. a tyto z pohledu svého obsahu splňovaly všechny potřebné náležitosti, když v protokolech byly i přesně označeny DVD-R, na kterých byly zájmové telefonické hovory zachyceny, přičemž následně byly tyto zájmového hovory provedeny jako důkaz, jednak přečtením jejich přepisů, jednak přímým přehráním těchto hovorů u soudů, takže tvoří relevantní a zákonný důkaz poukazující na vinu všech obviněných. Proto lze námitku obviněných T. D. Q. a T. D. D. považovat za nedopovídající.
Ve vztahu k námitce obviněných ohledně jejich ztotožnění s osobami hovořícími v telefonních odposleších musí Nejvyšší soud zejména konstatovat, že tato námitka směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo do způsobu hodnocení důkazů těmito soudy, takže má procesní charakter, a tudíž jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto je nutno obecně konstatovat, že všichni obvinění se odmítli podrobit foniatrické zkoušce, což je jejich právo. Bez ohledu na tuto skutečnost lze ovšem uzavřít, že v dané věci není pochyb o tom, že zájmová telefonická komunikace se uskutečnila právě těmito obviněnými. Především je třeba zdůraznit, že obviněný M. G. V. připustil, že používá jedno z telefonních čísel, ohledně něhož byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu (tel. č. 776 383 810). Navíc tento obviněný připouští, že zná osobně T. D. Q. a že s T. D. D. hovořil telefonicky. V tomto směru nelze také pominout, že u tohoto obviněného byly zajištěny fotografie pořízené u něj doma, na kterých jsou zachyceny nosorožčí rohy. Z pohledu stanovení identity mluvčích je také třeba odkázat na úřední záznamy obsažené ve spise, ze kterých je zřejmé, jakým způsobem byli tito identifikováni (poznatky o páchání této trestné činnosti byly zjištěné v jiné trestní věci), když ovšem zejména nelze také pominout, že to byl právě obviněný T. D. Q., u kterého byla nalezena smlouva o zapůjčení nosorožčích rohů, které měly být nelegálně vyvezeny do Vietnamu, což vede k nezpochybnitelnému závěru, že mluvčími těchto zájmových hovorů byli právě tito obvinění, a to i z pohledu obsahu těchto hovorů, když na základě této komunikace došlo k následnému nalezení nosorožčích rohů v bedně na letišti XY. Proto je nepochybné, že nedošlo k žádné záměně a odposloucháváni byli právě obvinění.
Obvinění T. D. Q. a T. D. D. dále zpochybňují porušení ustanovení §84 odst. 1 tr. ř. spočívající v tom, že nebyli před domovní prohlídkou vyslechnuti (viz dovolání JUDr. Žižkovského). Zde se ovšem sluší poznamenat, že ve vztahu k obviněnému T. D. D. nebyla provedena žádná domovní prohlídka, takže ve vztahu k jeho osobě je tato námitka bezpředmětná. Rovněž tato námitka má procesní charakter, když směřuje do způsobu hodnocení důkazů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod s výjimkou situace, kdy by naznačené procesní pochybení mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces, když předpoklady takového porušení byly již naznačeny dříve. Z pohledu této zvolené argumentace, jen pro zhodnocení, zda v dané věci mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující.
Z dikce ustanovení §84 tr. ř. je zřejmé, že domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze vykonat jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu.
Obecně platí, že o předchozím výslechu je třeba sepsat protokol (§55 odst. 1 tr. ř.), který může mít povahu samostatného protokolu anebo lze předchozí výslech zahrnout do protokolu podle §85 odst. 3 tr. ř. za podmínky, že předchází vlastnímu výkonu domovní prohlídky. Jinak vyjádřeno, z dikce zákona nevyplývá, že by musel být policejním orgánem sepsán samostatný protokol o předchozím výslechu podle §84 tr. ř., nýbrž postačí, pokud policejní orgán v rámci protokolu o provedení domovní prohlídky uvede, zda byla dodržena ustanovení o předchozím výslechu a co osoba, u níž se má daný úkon vykonat, uvedla, potažmo z jakého důvodu odmítla vypovídat a v tomto protokolu to zaznamená. Tedy pokud není sepsán samostatný protokol o předchozím výslechu, je nutno v protokolu o domovní prohlídce zachytit, zda byl předchozí výslech před vlastní realizací domovní prohlídky proveden a s jakým výsledkem. Smyslem předchozího výslechu před provedením domovní prohlídky, jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek zcela legálního zásahu do ústavně zaručeného základního práva, pak je (v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu) tento zásah odvrátit. Nelze proto předběžný výslech jako zákonem předpokládaný, a proto také nezbytný procesní úkon, nahradit jakoukoli konverzací vedenou mimo protokol, a tudíž mimo vlastní procesní úkon (srov. ÚS 12/1999-n.) (srov. Šámal. P. a kol., Trestní řád, Komentář, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1141-1143).
V dané souvislosti je třeba uvést, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 příkazy k domovní prohlídce podle §83 odst. 1 tr. ř. ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 Nt 1214/2014 (č. l. 609-612) a sp. zn. 1 Nt 1212/2014 (č. l. 623-626) a sp. zn. 1 Nt 1213/2014 (č. l. 634-637), povolil domovní prohlídky v obydlí a prostorách k nim náležejícím u tehdy podezřelého T. D. Q. Z protokolu o provedení domovní prohlídky na č. l. 802-806 ze dne 2. 7. 2014, č. j. KRPA-216038/TČ-2014-001179-6 (na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 Nt 1214/2014), je zřejmé, že předchozí výslech obviněného T. D. Q. podle §84 tr. ř. byl proveden, když tento protokol obviněný nepodepsal a odmítl jakékoliv věci nalezené při prohlídce vydat. Zde se ještě sluší poznamenat, že při této domovní prohlídce nebyly zajištěny fakticky žádné věci, které by souvisely s nyní projednávanou trestnou činností. Z protokolu o provedení domovní prohlídky na č. l. 830-836 tr. ř. ze dne 2. 7. 2014, č. j. KRPA-216038/TČ-2014-001179-ORGZ (na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 Nt 1213/2014), je zřejmé, že této se obviněný T. D. Q. účastnil, jednalo se o domovní prohlídku objektu, ve kterém obviněný podle vlastního vyjádření bydlel, přičemž podle protokolu byl proveden předchozí výslech podle §84 tr. ř., když obviněný uvedl, že v objektu se žádné věci pocházející z trestné činnosti nenacházejí. Z protokolu o domovní prohlídce pak vyplývá, že domovní prohlídky se zúčastnila tlumočnice Bc. Thu Nguyet Nguyen, byla pořízena fotodokumentace, obviněný následně v rámci tohoto protokolu podepsal, že převzal potvrzení o odebrání věci. Předmětný protokol také podepsala přítomná tlumočnice. Z tohoto je tedy nepochybné, že této domovní prohlídky se obviněný účastnil a byl proveden jeho předchozí výslech. Z protokolu o provedení domovní prohlídky na č. l. 914-917 ze dne 2. 7. 2014, č. j. KRPA-255878/TČ-2014-001179 (na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 Nt 1212/2014) je patrno, že předchozí výslech obviněného T. D. Q. byl proveden, když tento uvedl, že v objektu žádné věci nemá, a pokud se zde najdou nějaké věci, že tyto dobrovolně vydává, přičemž samotné domovní prohlídky se obviněný nechtěl účastnit. Z pohledu požadavků na provedení předchozího výslechu je třeba uvést, že k naplnění účelu, pro který by měl být proveden před vlastním výkonem domovní prohlídky předchozí výslech osoby, u které má být domovní prohlídka provedena, postačí jakékoliv vyjádření takové osoby, ze kterého je zřejmé, že jí bylo objasněno, proč má být domovní prohlídka provedena a co je tímto úkonem sledováno. Takto tomu bylo v dané věci.
Nejvyšší soud vzhledem k těmto nastíněným skutečnostem se ztotožňuje s argumentací soudů prvého a druhého stupně, které shledaly, že domovní prohlídky byly provedeny zákonným způsobem. Ve vztahu k namítané účasti tlumočnice u domovní prohlídky ze dne 2. 7. 2014, č. j. KRPA-216038/TČ-2014-001179-ORG, se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že není důvod pochybovat o tom, že tlumočnice se této domovní prohlídky účastnila, když je na protokolu podepsána, přičemž u hlavního líčení potvrdila, že na protokolu je její podpis a razítko. Skutečnost, že si tlumočnice již na tento konkrétní úkon nevzpomíná nelze interpretovat tak, že se domovní prohlídky neúčastnila, tato z její výpovědi nevyplývá. Okolnost, že si na uvedenou domovní prohlídku nevzpomíná, je pochopitelná, neboť je třeba vzít v úvahu faktor času, když domovní prohlídka proběhla 2. 7. 2014, při jejím průběhu nedošlo k ničemu mimořádnému, takže by bylo naopak velmi překvapivé, pokud by si na tento úkon blíže vzpomínala, neboť k věci byla vyslechnuta v roce 2017, přičemž z povahy její tlumočnické činnosti je nepochybné, že se různých úkonů trestního řízení jako tlumočnice účastní velmi často.
Bez ohledu na tyto shora naznačené závěry je nutno odkázat na ustálenou judikaturu, podle které, trpí-li protokol o provedení domovní prohlídky některými formálními nedostatky, např. není-li zde dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu (§84, §85 odst. 3 tr. ř.), neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem. Pokud je domovní prohlídka prováděna jako úkon neodkladný (§160 odst. 4 věta prvá tr. ř.), přičemž takto tomu bylo v dané věci, mají důvody, pro které jde o úkon tohoto charakteru, nepochybně vliv i na úvahy, zda při provádění domovní prohlídky věc nesnese odkladu a zda předchozí výslech nelze okamžitě provést (§84 věta druhá tr. ř.). Předchozí výslech osoby, u níž se má prohlídka vykonat, nebude možné okamžitě provést nejen tehdy, jsou-li překážky výslechu na straně této osoby (např. v podobě jejího pobytu v cizině či na neznámém místě, nedovoluje-li to její zdravotní stav, opilost atd.), ale rovněž za situace, kdy takové překážky zde sice nejsou, ale z kriminalisticko-taktického hlediska a s přihlédnutím k očekávanému důkaznímu významu výsledků domovní prohlídky je třeba postupovat urychleně. Nemožnost předchozího výslechu tedy může být způsobena již samotnou neodkladností provedení domovní prohlídky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 32/2000, ze dne 29. 3. 2000, uveřejněné v Soudních rozhledech pod č. SR 103/2000, str. 278). V dané věci je třeba mít za to, že právě vzhledem k charakteru trestné činnosti, na které se podílelo více osob a skutečnost, že předmětná trestná činnost měla přesah do zahraničí, bylo při provádění domovních prohlídek, ale i prohlídek jiných prostor a pozemků, který byly v dané věci rovněž v předmětný den prováděny, nutno postupovat urychleně tak, aby případné další osoby zainteresované na páchání trestné činnosti nemohly zmařit objasnění této trestné činnosti, např. právě odstraněním věcí, prokazující páchání trestné činnosti.
V dané věci lze připustit, že protokoly o domovní prohlídce nejsou zcela bez vad, když v případě protokolu o domovní prohlídce na č. l. 802-806 ze dne 2. 7. 2014, č. j. KRPA-216038/TČ-2014-001179-6 (na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 Nt 1214/2014), je sice patrno, že předchozí výslech obviněného byl proveden, ovšem chybí zde podpis obviněného v jakékoliv formě. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že předmětná domovní prohlídka se týkala domu na ulici XY, č. p. XY, XY, když v rámci této domovní prohlídky nebyly zajištěny žádné věci, které by souvisely s nyní projednávanou trestnou činností, takže případné nedostatky této domovní prohlídky neměly vliv na formulování skutkového stavu v dané věci. Navíc je třeba zdůraznit, že předmětný příkaz obviněný skutečně převzal dne 2. 7. 2014, což stvrdil svým podpisem (viz č. l. 612), takže není důvod pochybovat o tom, že o konání domovní prohlídky věděl a této se zúčastnil. Pokud se týká protokolu o domovní prohlídce ze dne 2. 7. 2014, č. j. KRPA-216038/TČ-2014-001179-ORGZ (na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 Nt 1213/2014), zde je třeba uvést, že obviněný se k věci stručně vyjádřil, takže předchozí výslech, jak již bylo naznačeno, byl proveden. I tento protokol v kolonce – osoba, u níž byla prohlídka provedena, neobsahuje podpis obviněného. Zde je ovšem třeba uvést, že každá stránka protokolu dole obsahuje podpis obviněného, stejně tak se jeho podpis nachází v kolonce – potvrzuji současně, že jsem převzal potvrzení o odebrání věci – opis tohoto protokolu. Takový postup pak zcela odpovídá §56 odst. 1, věta třetí, tr. ř. Za takové situace není důvod zpochybňovat skutečnosti, které z předloženého protokolu vyplývají, zejména, že se obviněný zúčastnil domovní prohlídky a byl proveden jeho předchozí výslech podle §84 odst. 1 tr. ř. za účasti tlumočnice. Skutečnost, že obviněný výslovně nepodepsal i kolonku – osoba, u níž byla prohlídka provedena, představuje pouze formální pochybení. Navíc i v tomto případě prokazatelně dne 2. 7. 2014 převzal obviněný příkaz k domovní prohlídce (viz č. l. 637). Domovní prohlídky ze dne 2. 7. 2014, č. j. KRPA-255878/TČ-2014-001179, se pak obviněný podle protokolu odmítl zúčastnit. V tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahu Nejvyššího soudu týkající se této předmětné domovní prohlídky z pohledu předchozího výslechu obviněného. Předmětný protokol pak rovněž neobsahuje podpis obviněného, ovšem za situace, kdy se odmítl obviněný domovní prohlídky účastnit, je z logiky věci nepochybné, že nemohl předmětný protokol podepsat. I v tomto případě platí, že příkaz k domovní prohlídce obviněný prokazatelně převzal dne 2. 7. 2014 (viz č. l. 626). Obecně je třeba uvést, že pokud obviněný odmítl podepsat protokoly o domovních prohlídkách, nelze z toho dovodit, že předchozí výslech nebyl proveden. Nelze také pominout, že o konání domovních prohlídek byl informován téhož dne rovněž tehdejší obhájce obviněného Mgr. Tomáš Dvořáček (viz úřední záznam na č. l. 274). Pro podporu takto nastíněného tvrzení lze nadto uvést, že na protokolu jsou podepsáni i další svědci, kteří by nepravdivý protokol nepodepsali, a v neposlední řadě, svým podpisem stvrdila protokol o domovní prohlídce ze dne 2. 7. 2014 č. j. KRPA-216038/TČ-2014-001179-ORGZ i tlumočnice, svědkyně Bc. Thu Nguyet Nguyen (č. l. 836). Bez důvodných pochybností tak lze dospět k závěru, že provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků ve vztahu k obviněnému T. D. Q. bylo zcela zákonné a Nejvyšší soud tak nemůže přisvědčit námitkám tohoto obviněného. Nejvyšší soud dodává, že protokoly o provedení prohlídek jiných prostor a pozemků (č. l. 959) již jsou oprávněnými osobami podepsány.
Ve vztahu k námitce obviněného M. G. V., že k vyslovení výroku o vině ve vztahu k jeho osobě byly použity důkazy, jež prokazují vinu spoluobviněných, nikoliv jeho, je třeba uvést, že tato námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů a jako taková má procesní charakter a není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento naznačený závěr lze uvést, že Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižší instance, které shledaly, že provedené důkazy týkající se jednání pod bodem I. výrokové části o vině usvědčují ze spáchání této trestné činnosti všechny tři obviněné. V tomto směru je třeba uvést, že soudy nižších stupňů, na rozdíl od obviněného, hodnotily všechny provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Zde je třeba pro stručnost odkázat na pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř., kterými došlo k rozklíčování úloh jednotlivých obviněných při páchání trestné činnosti, kteří postupovali velmi koordinovaně, v rámci telefonních hovorů a SMS postupovali velmi opatrně, když se snažili zastřít pravý úmysl jejich komunikace. Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že znalecké posudky byly vypracovány k sekundárním zjištěním, neboť například na základě znaleckého posudku Agentury přírody a krajiny ČR, Mgr. Barbory Kaminiecké, byla odhadnuta hodnota zadržených nosorožčích rohů na nelegálním černém trhu (legální tržní cena neexistuje), objasnění nelegálnosti jednání všech obviněných ve vztahu k novodobému problému tzv. „pseudohuntingu“ a zvyšující se poptávce po nosorožčích rozích na asijském trhu, ve vztahu k nelegálnosti dalšího obchodování s rohovinou. Rovněž není možné pochybovat o relevanci důkazu v podobě znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, znalce RNDr. Vlastimila Klímy, který se zabýval zkoumáním mobilních telefonů obviněných obsahující mimo jiné SMS zprávy. Právě znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika znalce Radka Beneše se vztahuje primárně k osobě obviněného M. G. V., neboť došlo ke zkoumání fotoaparátu, který obsahoval fotografie a videosoubory tohoto obviněného, kde je zobrazen s nosorožčími rohy. Pokud se obviněný M. G. V. dále zabývá obsahem realizovaných odposlechů a co z těchto podle jeho názoru vyplývá, tak se z jeho strany jedná o jeho intepretaci obsahu těchto telefonických hovorů, když pouze předestírá vlastní vysvětlení těchto hovorů, o čem se tam hovoří a co je předmětem hovorů. Jedná se toliko o námitku do způsobu hodnocení těchto důkazů.
Obviněný M. G. V. právně relevantním způsobem uplatnil námitku týkající se naplnění kvalifikované skutkové podstaty §299 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že jednal v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Takto zvolená dovolací argumentace naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Především je třeba uvést, že značným prospěchem se rozumí podle §138 odst. 2 tr. zákoníku částka dosahující nejméně 500.000 Kč, když podle §138 odst. 2 tr. zákoníku se částek uvedených v odstavci 1 §138 odst. 1 tr. zákoníku, jenž upravuje, co se rozumí škodou, škodu nikoliv malou, značnou škodou a škodou velkého rozsahu, užije obdobně při určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následku poškození životního prospěchu a hodnoty věci. Současně je třeba respektovat při stanovení výše prospěchu ustanovení §137 tr. zákoníku týkající se výše stanovení škody. Podle tohoto ustanovení se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Obecně platí, že cenou, za kterou se věc obvykle prodává, se rozumí cena na legálním trhu, nikoliv na černém trhu (srov. R 19/1993). Naznačený závěr ovšem platí, jestliže věc může být předmětem legálního obchodu. Jestliže je předmětem trestné činnosti věc, která svojí povahou či v důsledku právního předpisu nemůže být předmětem legálního obchodu (např. lidské orgány, lidské bytosti, některá zvířata, některé látky), je třeba vycházet při stanovení škody nebo majetkového prospěchu z ceny, za kterou se taková věc obvykle prodává na černém trhu, když je třeba vzít v úvahu i lokalitu, kde měla být věc prodána, respektive kde měla být trestná činnost z hlediska představy pachatelů dokonána. V dané souvislosti ohledně naplnění odst. 3 písm. b) §299 tr. zákoníku je na místě uvést, že výše prospěchu byla stanovena znaleckým posudkem Agentury přírody a krajiny ČR, jehož zpracovatelka Mgr. Barbora Kaminiecká vycházela z ceny zadržených nosorožčích klů na nelegálním černém trhu, když, jak již bylo naznačeno, legální tržní cena neexistuje, přičemž cenu klů určila na částku 6.207.114 Kč, což je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda značného rozsahu, která činí nejméně 500.000 Kč. Nad rámec shora uvedeného je vhodné ještě dodat, byť to obviněný výslovně nenamítá, že v dané věci nepřichází v úvahu vycházet z tzv. čistého prospěchu obviněného či spoluobviněných nebo jiné osoby, tedy nepřichází v úvahu odečtení např. nákladů potřebných k opatření předmětných nosorožčích rohů, když samotní obvinění spáchání trestné činnosti popírají a v průběhu řízení se nepodařilo zjistit, za jakou částku předmětné kly pořídili (viz přim. R 41/2011, R 1/1999).
Z pohledu námitek obviněného je třeba ještě uvést, že z dikce ustanovení §299 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku vyplývá, že tím, kdo měl získat neoprávněný prospěch nejsou jen osoby pachatelů, ale mohou to být i jiné osoby, které se přímo na páchání trestné činnosti nepodílí. Jinak řečeno, nositeli takto získaného prospěchu nemusí být samotní obvinění, ale i třetí osoba. Skutečnost, že podle vlastního tvrzení měl obviněný získat pouze 3.000 Kč, které dostal jako odměnu za vyřízení odeslání této zásilky do Vietnamu (zajištění čísla zásilky a kontakt na klienta ve Vietnamu), je v dané věci nerozhodná, když důležité a rozhodující je, k čemu směřoval úmysl pachatelů, přičemž tento směřoval k získání značného prospěchu, na jehož realizaci se měli podílet oni a další osoba, která měla zásilku převzít ve Vietnamu. Navíc je třeba uvést, že se jedná o tvrzení založené na argumentaci, že obviněný nevěděl o páchání trestné činnosti, což ovšem mají soudy nižších stupňů za vyvráceno provedenými důkazy, přičemž nelze pominout, že obviněný v přípravném řízení ani neuvedl, že měl za odeslání zásilky získat částku 3.000 Kč, naopak výslovně uvedl, že to udělal zdarma. Proto je třeba uvedenou námitku považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ohledně práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný M. G. V. dovolává, je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s námitkou obviněných, že mělo dojít k opomenutí obhajoby, neboť obvinění neuvádí ničeho na podporu svých tvrzení.
Ve vztahu ke strohosti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je možno uvést, že lze připustit, že odůvodnění jeho rozhodnutí mohlo být i podrobnější, nicméně je na místě dodat, že soud druhého stupně se vyjádřil především k namítané otázce zákonnosti odposlechů, když konstatoval, že příkazy k odposlechům a záznamům z telekomunikačního provozu byly v pořádku a neshledal v jejich povolení žádné vady. Následně soud druhého stupně odůvodnil, jaké skutečnosti vyplývají z provedených odposlechů a na základě jakých dalších důkazů (viz str. 10-12 usnesení soudu druhého stupně). Je pravdou, že soud druhého stupně se mohl lépe vypořádat s namítaným pochybením §88 odst. 6 tr. ř., když v tomto směru lze ovšem připustit, že argumentace ve vztahu k této námitce byla jistým způsobem nejasná. Tento jistý nedostatek rozhodnutí soudu druhého stupně ovšem nemůže vést k závěru, že rozhodnutí soudu druhého stupně je nepřezkoumatelné. Stran námitek ohledně §88 odst. 6 tr. ř. je na místě odkázat na předchozí úvahu Nejvyššího soudu ohledně jejich zákonnosti.
Ve vztahu k námitce obviněného M. G. V. ohledně porušení zásady dvojinstančnosti řízení a práva na obhajobu je nutné uvést, že ve věci rozhodoval jak soud prvního, tak i druhého stupně, takže obviněnému byla dána zákonná možnost podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, čehož využil. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně soud druhého stupně věcně přezkoumal. Proto lze uzavřít, že dvojinstančnost řízení byla dodržena. Jinak řečeno, soudy nižšího stupně rozhodovaly jak v rámci nalézacího řízení, tak rovněž i odvolacího řízení, přičemž je zřejmé, že se soudy prvého a druhého stupně shodly jak v hodnocení důkazů, tak i v podstatných rysech popisu vytýkaných skutků. Obhajoba obviněného je od počátku zahájení trestního stíhání až po dovolání neměnná a spočívá v tom, že obviněný spáchání trestné činnosti popírá. Pokud za této situace byl soudem prvního stupně na základě provedených důkazů formulován skutkový stav a následně byl takto stanovený skutek právně kvalifikován, jak bylo uvedeno shora, přičemž soud druhého stupně se následně ztotožnil jednak s rozsahem provedeného dokazování, jednak se skutkovými a právními závěry a rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, ovšem jinak než tomu mělo být podle názoru obviněného, nelze to považovat za porušení ústavně zaručeného práva na dvojinstančnost trestního řízení, neboť obhajoba tím nebyla nijak omezena. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud musí konstatovat, že nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti a porušení ústavních práv obviněných zaručených Listinou základních práv a svobod.
Ve vztahu k námitkám obviněných T. D. Q. a T. D. D. vztahujícím se k odůvodnění uložených trestů, které jsou velmi stručné, lze uvést, že tato argumentace není obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když svojí povahou je procesního charakteru, když náležitosti odvodnění rozsudku upravuje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Přesto lze velmi stručně uvést, že Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení ze strany soudu prvého stupně ani ve výroku o uložených trestech, který v rámci svého zdůvodnění uvedl, že tresty ukládal v souladu s ustanoveními §37 až §39 tr. zákoníku, když výslovně uvedl, které skutečnosti obviněným polehčují a které přitěžují, zejména odůvodnil, proč považuje za nutné obviněným uložit nepodmíněné tresty.
Pokud shora uvedení obvinění dále namítají, že soudy nezdůvodnily neprovedení všech požadovaných důkazů, když ovšem ani neuvádí, kterých (dovolání odůvodněné JUDr. Žižkovským) tak je třeba uvést, že s takovou obecnou argumentací se může Nejvyšší soud vypořádat pouze obecně. Proto je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který neprovedení dalších požadovaných důkazů zdůvodnil (viz str. 21), takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Obvinění T. D. Q. a T. D. D. rovněž namítají porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněné vinnými předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obvinění T. D. Q. a T. D. D. se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v dané věci nebyl rovněž naplněn, když jeho naplnění je závislé na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejich dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Ve vztahu k dovolání obviněného M. G. V. lze konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tyto jsou ovšem zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebyl naplněn, jelikož tento může být naplněn jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný M. G. V. v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o provedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová