ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.489.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 489/2019- 714
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání obviněného L. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, okres Benešov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 12 To 318/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 123/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 2 T 123/2017 uznal obviněného L. S. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil zde popsaným skutkem, za což mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud prvního stupně rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- M. R., nar. XY, bytem XY, částky 300 000 Kč a 30 195 Kč,
- F. R., nar. XY, bytem XY, částku 240 000 Kč,
- O. R., nar. XY, bytem XY, částku 175 000 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 359/6, Praha 1, na účet číslo XY, variabilní symbol XY, částku 7 363 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 7 363 Kč od 11. 9. 2017 do zaplacení.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. R., F. R. a O. R. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově, obviněný L. S. i poškození M. R., F. R. a O. R. odvolání, na jejichž podkladě Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 12 To 318/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného L. S., nar. XY, uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 20. 4. 2017 v době od 21:02 hodin do 21:21 hodin v XY, okres Benešov, na schodišti prvního patra budovy bývalého kulturního centra v ulici XY před barem XY poté, co byl údery rukou napaden J. R., nar. XY, protože předtím z baru nešetrně vyvedl z důvodu předchozí slovní rozepře kamarádku poškozeného K. H., nar. XY, s pomocí M. Š., nar. XY, poškozeného chytil zezadu kolem pasu a svedl na zem v místě schodiště tak, že obličej poškozeného směřoval k zemi a jeho tělo leželo na schodišti nohama směrem dolů a v této poloze poškozeného znehybnil tím, že ho stále držel oběma rukama kolem trupu a ležel na něm ze strany přes hlavu a ruce, přičemž jak se poškozený snažil ze sevření dostat, naléhával na něj postupně větší plochou svého těla hmotnostně převyšujícího poškozeného, až přimáčkl krk poškozeného na hranu schodu, čímž přivodil uzavření jeho dýchacích cest a krčních žil, a své sevření neuvolnil, přestože se poškozený nejen přestal bránit, ale i hýbat a následně jevit známky života, a způsobil tak jeho smrt udušením, neboť své držení poškozeného uvolnil až v okamžiku, kdy se na místo dostavila z jeho pokynu přivolaná hlídka Policie ČR.
Za to byl obviněnému podle §143 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud obviněnému uložil, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud též uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným:
- M. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v částce 300 000 Kč a majetkovou škodu ve výši 30 195 Kč,
- F. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v částce 240 000 Kč,
- O. R., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v částce 175 000 Kč,
Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal tyto poškozené se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. dále odkázal Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, pobočku pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, se sílem Na Perštýně 359/6, Praha 1, se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. odvolání poškozených M. R., F. R. a O. R. zamítl.
Obviněný L. S. následně proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V prvé řadě poukazuje na zásadní nesrovnalosti mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i soudem druhého stupně. Zdůrazňuje, že soudy v rámci hodnocení skutkového stavu nerozvedly skutečnosti uvedené svědkem Š., svědkem Č. a obviněným. Tito ve vzájemné shodě uvedli, že poškozený se po svedení na zem pokoušel vyprostit ze sevření obviněného, kdy tato jeho snaha byla natolik intenzivní, že svědek Š. musel obviněnému v obraně pomáhat. Jak vyplynulo z výpovědi svědka Č., tento volal Policii ČR podruhé právě z toho důvodu, že obviněný již nebyl schopen poškozeného držet. Jak zároveň vyplynulo z výpovědi svědka Č. a záznamu hovoru na linku Policie ČR, bylo ze strany operátora svědkovi Č. sděleno, že hlídka se od místa nachází cca 1 400 m.
Svědek Č. ve své výpovědi dne 21. 3. 2018 uvedl, že na výzvu obviněného zavolal policii, poté se vrátil na místo a tam bylo stále to samé „obviněný držel poškozeného na zemi a ten se stále vzpouzel“. Svědek uvedl, že vzpouzení poškozeného na zemi trvalo dlouho a obviněný jej žádal, ať zavolá znovu Policii ČR. Svědek zároveň uvedl, že „dle jeho názoru by poškozený v případě, že by jej obviněný pustil ze sevření, začal neprodleně útočit“.
Svědek Š. uvedl, že poškozený se stále pokoušel ze sevření vyprostit. Svědek přímo uvedl, že na poškozeného křičel, aby se na to vykašlal, tento však nereagoval. Svědek přímo uvedl, že poškozený „ mlátil rukama a furt si klekal, furt se z toho chtěl dostat ven a furt chtěl bojovat. Tam nebylo slyšet, že by volal o pomoc “.
Obviněný uvádí, že soudy obou stupňů uzavřely, že svědkyně K. H. zmiňuje v samém počátku videozáznamu, že se poškozený „posral“. Obviněný znovu poukazuje na zřejmou nesprávnost soudu, neboť při důkladném poslechu předmětného záznamu je slyšet svědkyni K. H., která říká: „ To ste posrali .“. Že si této skutečnosti nemohl být vědom, svědčí i výpověď svědků E. Š. a T. Š., kteří oba shodně popsali, že u poškozeného cítili tep a že cítili, že se poškozený „podělal“ až po jeho přenesení na spodní plošinu. Dále v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly osobou poškozeného, kdy se jednalo o člověka, který vykonával mnoholetý trest odnětí svobody ve věznici v Peru, byl uživatelem drog a byl také pod vlivem alkoholu. Toto, v kombinaci s chováním poškozeného na místě, vyvolalo v obviněném důvodnou obavu o svůj život. Má tak za to, že soudy obou stupňů pochybily, když se těmito zcela zjevně pro skutkový stav významnými skutečnostmi nezabývaly a z rozhodnutí není ani zřejmé, z jakého důvodu.
Podle něj jeho jednání tak, jak bylo zjištěno provedeným dokazováním, naplňuje znaky nutné obrany podle ustanovení §29 tr. zákoníku. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že při posuzování mezí nutné obrany je vždy třeba zohlednit psychický stav obviněného a jeho subjektivní vnímání situace (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 11 To 27/90). V rozhodnutí NS ČR pod sp. zn. 5 Tdo 162/2007 pak Nejvyšší soud uzavřel, že je to právě útočník, který by měl nést riziko vyvolané útokem, nikoli obránce.
Obviněný též poukazuje na skutečnost, že mohl po celou dobu až do příjezdu hlídky Policie ČR jednoznačně subjektivně vnímat nebezpečí pokračování v útoku ze strany poškozeného. Tato skutečnost vyplývá zejména s ohledem na fakt, že nejméně do druhého zavolání na linku Policie ČR se poškozený neustále pokoušel vstát a pokračovat v napadání obviněného. Ze skutkového stavu pak jednoznačně vyplynulo, že teprve v této fázi ustal ve snahách vstát a pokračovat v útoku. Podle soudu měl obviněný možnost zjistit, že poškozený se v poslední fázi skutkového děje nachází již ve stavu dušení případně umírání a to s poukazem na „ochabnutí“ těla, resp. ustání útoku. Soud však neuvažoval nad možnostmi obviněného zjistit rozdíl mezi ustáním útoku z důvodu dušení a ustání útoku z důvodu vzdání snahy útočit s ohledem na předpokládaný brzký příjezd hlídky Policie ČR.
Je nutno také brát v úvahu, že poškozený byl pod vlivem metamfetaminu a alkoholu a obviněného napadl bez jakéhokoliv důvodu. Zároveň bylo prokázáno, že útok ze strany poškozeného byl intenzivní, když dva muži měli problém poškozeného svést aspoň na zem. Stejně tak bylo prokázáno, že aktivní snaha poškozeného pokračovat v útoku trvala zhruba třináct minut. Obviněný má tedy za to, že soud pochybil, když při hodnocení naplnění podmínek nutné obrany ze strany obviněného nehodnotil správně veškerá relevantní kritéria a objektivní i subjektivní vnímání situace. Současně poukazuje, že nejméně ze subjektivního hlediska vnímání situace obviněným existovalo ze strany poškozeného riziko v podobě pokračování útoku.
Podle obviněného soud zároveň pochybil, pokud shledal, že v daném případě je možné shledat jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Má za to, že byť z objektivního hlediska mohlo být zjistitelné, že tělo poškozeného se v závěrečné fázi nachází již ve stavu dušení či bezvědomí, ale je zcela nezbytné použit korektiv subjektivního hodnocení situace a posoudit ji s ohledem na spojení těchto hledisek. Je toho názoru, že ze subjektivního hlediska neměl možnost zjistit jaký je stav poškozeného v závěrečné fázi skutkového děje. Je zřejmé, že obviněný byl v dané fázi již vyčerpán jednak samotným útokem a pak zejména odvracením útoku ze strany poškozeného, kdy toto trvalo nejméně třináct minut. Obviněný zejména akcentuje způsob, kterým došlo k udušení poškozeného a to velice netypickým způsobem přimáčknutí krku poškozeného o hranu schodu a to bez aktivního jednání obviněného, kdy nebylo objektivizováno, jakým způsobem k tomuto došlo. S ohledem na řadu uvedených skutečností, jež jsou v daném případě zásadní a obecně velmi netypické, není možné ze subjektivního hlediska vůbec hodnotit možnost porušení zachování náležité opatrnosti ze strany obviněného a to ani v souladu s objektivním hodnocením.
Obviněný také nesouhlasí s odůvodněním výše náhrady nemajetkové újmy, kdy podle něj soudy obou stupňů nesprávně právně postupovaly. Soudy sice odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, kdy ovšem rozhodnutí obou soudů postrádala jakoukoliv bližší aplikaci tohoto judikátu. Z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že nijak nebyly zhodnoceny konkrétní okolnosti, které by měl soud při určování výše nemajetkové újmy v adhezním řízení zkoumat.
Soud prvního stupně se ve svém odůvodnění zabýval pouze jedním z kritérií na straně poškozeného, a to je intenzita vztahu mezi zesnulým a poškozenými. Dále se však nezabýval zbylými okolnostmi na straně zesnulého (věk zemřelého a pozůstalých, otázka hmotné závislosti pozůstalých na usmrcené osobě či případně poskytnutí jiné satisfakce). Stejně tak se soudy nezabývaly okolnostmi na straně obviněného, které by měly být na základě výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu také zohledněny. Za tyto okolnosti lze označit postoj obviněného, dopad události do duševní sféry obviněného, majetkové poměry a míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby.
Při rozhodování o určení výše náhrady nemajetkové újmy nelze vycházet pouze z okolností, které jsou na straně poškozených. Zejména pak v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou újmu neměla pro pachatele doživotní „likvidační“ následky. K tomu poté poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 7 Tdo 1517/2017.
Soudy obou stupňů tak v konkrétním případě nepostupovaly v souladu s aktuální judikaturou, když nikterak nevzaly v úvahu okolnosti na straně obviněného a dostatečně se nevypořádaly se skutečnostmi na straně poškozeného.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti tak obviněný navrhl, aby byl podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 12 To 318/2018 ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím §265 tr. ř. odkázal všechny poškozené s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 12 To 318/2018 a předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 2 T 123/2017 podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu předchozích rozhodnutí nižších soudů, jakož i podaného dovolání obviněného včetně použitých argumentů.
Dále v něm zejména uvádí, že pod vytýkaný dovolací důvod nespadají jednak závěrečná a obecná tvrzení obviněného v tom smyslu, že pro jeho vinu nesvědčí žádný použitelný a nezpochybnitelný přímý důkaz ani řetězec důkazů nepřímých. Obviněný totiž svými námitkami vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, která současně označuje za rozporná s provedenými důkazy.
Soud prvního stupně ovšem realizoval rozsáhlé a pečlivé dokazování a věnoval potřebnou pozornost objasnění všech okolností pro závěr o vině významných. Provedené důkazy pak nalézací soud v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. řádně vyhodnotil a dospěl ke skutkovým zjištěním, která z nich logicky vyplývají.
Co se týká problematiky nutné obrany, je evidentní, že to byl prvně poškozený, kdo napadl obviněného jak slovně, tak fyzicky. Obviněného navazující reakci spočívající ve snaze vykázat poškozeného z baru a zpacifikovat ho svedením na zem, je nutno hodnotit jako adekvátní. Avšak právě od momentu svedení poškozeného na zem je nutno odvíjet skutkový děj významný z hlediska toho, co vedlo k samotnému následku. Stěžejní je ta okolnost, že obviněný na poškozeného nalehl, a poměrně dlouhou dobu působil vahou svého těla mimo jiné na krk poškozeného, který byl tlačen na vyčnívající hranu schodu. Obviněný přitom nijak nereagoval na to, co se děje s tělem poškozeného či alespoň může dít, a nevěnoval žádnou pozornost tomu, že se poškozený přestal hýbat. Ačkoliv tedy na počátku incidentu obviněný proti poškozenému zasáhl důvodně, ve svém následném jednání nadále pokračoval i v době, kdy již žádný útok ze strany poškozeného netrval ani nehrozil. Právě tato okolnost činí jeho obranu zcela zjevně nepřiměřenou.
S uvedeným také souvisí závěr soudů o zavinění z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný namítal, že neměl možnost zjistit, jaký byl stav poškozeného v závěrečné fázi konfliktu, a to tím spíše pokud k udušení došlo atypickým způsobem. Z videozáznamu je patrno, že přinejmenším v závěru první poloviny doby, po kterou trvalo ono zalehnutí, se poškozený již nehýbal a obviněný podle znalce tuto skutečnost reálně vnímat mohl. Zalehl-li pak krk poškozeného v prostoru schodů, rozhodně mohl předpokládat, že k ohrožení zdraví poškozeného dojde.
Výhrady podle názoru státního zástupce nelze mít ani k výroku o náhradě nemajetkové újmy. Oba soudy v tomto ohledu respektovaly dotčená ustanovení občanského zákoníku, stejně jako judikaturu vztahující se k této otázce. Zohlednily přitom na straně jedné společenská pouta mezi poškozeným a jeho nejbližšími příbuznými. Na straně druhé přihlédly ke skutečnosti, že intenzita těchto vazeb v době od roku 2010 do roku 2016 byla z důvodu trestu odnětí svobody vykonávaného poškozeným v zahraničí snížena. Nemajetkovou újmu pak soudy přiznaly v částkách obvyklých a odpovídajících požadavkům obviněným zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu. K výhradě obviněného, že nebyl zohledněn jeho postoj či dopad do jeho duševní sféry, státní zástupce zmiňuje jen toliko, že v průběhu trestního řízení jakékoliv pochybení ze své strany popíral a příbuzným poškozeného se ani neomluvil.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože část námitek obviněného pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 12 To 318/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Zde je třeba prohlásit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v posuzovaném případě naplněn být nemohl, jelikož soud druhého stupně odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, naopak i na podkladě jeho odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a ve věci poté rozhodl svým vlastním rozsudkem a to ve prospěch obviněného, kdy mu za spáchaný trestný čin uložil mírnější formu trestu odnětí svobody a to trest odnětí svobody s podmíněným odkladem.
Další z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V prvé řadě je tedy nutno prohlásit, že námitky týkající se hodnocení provedených důkazů a soudy učiněných skutkových zjištění, tedy i tvrzení, že pro vinu obviněného nesvědčí žádný použitelný a nezpochybnitelný důkaz, nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle Nejvyššího soudu lze naopak v dané souvislosti uvést, že postup obou soudů nižších stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani čl. 8 odst. 2 Listiny. Jimi učiněná skutková zjištění nejsou v nesouladu s provedenými důkazy, přičemž soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti a tato z provedených důkazů logicky vyplývají. Ke skutkovému stavu tak, jak byl vymezen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, proto nelze mít žádných rozumných výhrad. Pouze skutečnost, že obviněný je nespokojen s určitým hodnocením důkazů provedeným těmito soudy, ještě neznamená, že skutková zjištění jsou s těmito důkazy v nesouladu a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tedy vznesené skutkové a procesní námitky obviněného se míjejí s mezemi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se nutné obrany, jako jedné z okolností vylučující protiprávnost, tou se velice rozsáhle zabýval již nalézací soud na str. 12 až 15 odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud se poté na str. 6 a 7 odůvodnění jeho rozhodnutí této otázce věnoval také, když dal zcela za pravdu závěrům učiněným nalézacím soudem.
Nejvyšší soud přesto k problematice nutné obrany připomíná následující skutečnosti, které vyplývají z ustanovení §29 tr. zákoníku a z jeho ustáleného výkladu v soudní praxi. Za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákoníkem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zákoníku. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, je zde buď důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník (tj. pachatel určitého trestného činu) již dokonal některý trestný čin, tj. naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá.
Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 405). Jak vyplývá z ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku (viz slovní spojení „zcela zjevně“), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi způsobem útoku a mírou reakce na něj (obranou) je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, tj. nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany. Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/41980 Sb. rozh. tr.). Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou, apod. (srov. rozhodnutí pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku, a kromě toho též tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku.
U posuzovaného případu je v prvé řadě nutno uvést, že obrana obviněného byla v první fázi celého konfliktu zcela jistě přiměřená útoku poškozeného vůči němu. Nikomu nelze upírat právo na obranu před takovýmto jednáním. Bylo tak zcela v pořádku, pokud se obviněný snažil se svědkem Š. dostat poškozeného na zem a tam jej přidržet, než se uklidní a zanechá svého agresivního chování. Jak ovšem uvedly soudy obou stupňů, od okamžiku svedení poškozeného na zem je nutno posuzovat skutkový děj významný z hlediska toho, co vedlo k samotnému následku. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný poškozeného zalehl svým tělem na pomezí schodů a plošiny nad nimi tak, že nohy poškozeného směřovaly směrem dolů ze schodů. Tělo poškozeného bylo přesně situováno tak, že hlavu měl na plošině a zbytek těla poté na schodech. V takovéto poloze na něj obviněný celou vahou těla zalehnul, kdy jeho trup tlačil na horní polovinu těla poškozeného, a tedy i na krk a hlavu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný svoji vahou výrazně převyšoval váhu poškozeného. Když chtěl tedy obviněný poškozeného tímto způsobem zpacifikovat, v rámci jeho zákroku přitlačil krk poškozeného přímo k hraně schodu, čímž způsobil uzavření cest dýchacích poškozeného a tohoto tak usmrtil.
V rámci naplnění veškerých znaků nutné obrany bylo nutno zhodnotit, zda takovýto zákrok byl vůči poškozenému přiměřený či se jednalo o zcela zjevně nepřiměřenou obranu. Je nutno konstatovat, že obviněný byl na těle poškozeného zalehnut poměrně dlouhou dobu (bezmála 19 minut, jak odvodil nalézací soud na základě kamerových záznamů), a to až do příjezdu hlídky Policie ČR. Při takto dlouhém průběhu obrany ovšem obviněný žádným způsobem nereagoval na to, co se s tělem poškozeného pod ním děje nebo minimálně může dít. Z provedeného dokazování je zřejmé, že poškozený se v určité fázi přestal hýbat a nekladl proti obviněnému již žádný odpor, na což obviněný ale žádným způsobem nereagoval. Z výpovědí znalce MUDr. Hladíka jasně vyplynulo, že nejen objektivně se tělo poškozeného přestalo hýbat, ale že tuto skutečnost obviněný mohl vnímat i subjektivně, jelikož tělo poškozeného jasným a zřetelným způsobem celé ochablo a povolilo, což bylo důsledkem toho, že obviněný upadl do bezvědomí nebo již zemřel. Tato skutečnost je prokázána i z videozáznamu pořízeného svědkem Č. a to v době 21:11:17 až 21:12:16, kdy je také dobře vidět, jak plná váha obviněného působí na oblast krku poškozeného. Podle znalce tak není možné, aby tuto skutečnost obviněný nepoznal, obzvláště proto, že předtím se poškozený obviněnému vzpíral a snažil se zpod jeho těla jakýmkoliv způsobem vyprostit. Obviněný tak ležel na poškozeném v situaci, kdy se již nehýbal a byl tak již minimálně ve stavu bezvědomí, či dokonce ve fázi umírání. Znalec MUDr. Hladík pak také uvedl, že kdyby obviněný tlak povolil a tlak netrval více než několik minut, bylo by zcela jistě možné odvrátit smrt, otázkou by ale zůstával rozsah poškození mozku poškozeného.
Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani obviněným v dovolání zmíněná judikatura, jelikož ji na tento případ aplikovat nelze. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 10. 1989 sp. zn. 11 To 27/90 šlo o případ, kdy bylo konstatováno, že „útok ze strany poškozeného velmi pravděpodobně skončil“. Tedy nebylo spolehlivě prokázáno, že tomu tak skutečně bylo. V nyní posuzovaném případě však k takovému závěru soudy nedospěly. Z jejich skutkových zjištění naopak vyplývá, že od určitého momentu již žádný útok ze strany poškozeného netrval ani nehrozil, neboť se přestal hýbat, tedy i klást odpor obviněnému. Obviněný na tuto situaci ale žádným způsobem nereagoval a pokračoval ve svém počínání vůči poškozenému, ačkoliv si toho podle existujícího stavu mohl a současně i měl být vědom. K tomu, aby bylo rozpoznatelné, jestli někdo vůči jinému klade aktivní odpor, není jistě třeba žádných mimořádných schopností, což lze vztáhnout bezpochyby i na osobu obviněného.
Tedy ačkoli lze připustit, že obviněný v první části incidentu proti poškozenému zasáhl důvodně, následně ve svém jednání vůči němu pokračoval i v době, kdy již ze strany poškozeného žádný útok netrval ani nehrozil, což obviněný měl a mohl subjektivně rozpoznat. Zde je třeba uvést, že jednání obviněného trvalo po delší dobu, konkrétně bezmála 10 minut, během kterých je žádným způsobem nezměnil v závislosti na stavu poškozeného. Pokud se tedy obviněný poškozenému z počátku bránil způsobem přiměřeným povaze a nebezpečnosti útoku směřujícímu proti zájmům chráněným trestním zákoníkem, ale poté, kdy tento útok poškozeného zcela evidentně skončil, obviněný dál aktivně fyzicky působil proti poškozenému (stále na něm v existujících souvislostech a poměrech ležel), i když ze strany poškozeného netrval ani nehrozil další útok, jednalo se o překročení mezí nutné obrany ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku, neboť další obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená (již neexistujícímu) útoku poškozeného (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1977 sp. zn. 2 To 6/77).
K subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž naplnění obviněný ve svém dovolání rovněž zpochybňuje, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující skutečnosti. V posuzované věci je závěr o existenci nedbalostního zavinění obviněného podmíněn především vyřešením výše uvedené otázky, totiž zda jednání obviněného vybočovalo z mezí nutné obrany, či nikoli. Jelikož tomu tak bylo, což akceptoval i Nejvyšší soud (viz výše), v závislosti na tom odvolací soud učinil současně i opodstatněný závěr, že se v konkrétním případě nedbalostní zavinění obviněného vztahovalo i ke znakům příslušné skutkové podstaty trestného činu. Kdyby totiž zavinění zahrnovalo pouze jedno z výše uvedených hledisek, nebylo by možné uvažovat o trestní odpovědnosti obviněného, která je podmíněna jak zaviněným překročením mezí nutné obrany, tak zaviněným naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu. Pokud tedy obviněný v daných souvislostech překročil meze nutné obrany z nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a poté svým nepřerušeným jednáním z nevědomé nedbalosti způsobil smrt poškozeného, spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tak neakceptoval námitku obviněného, že neměl možnost zjistit, jaký byl fyzický stav poškozeného v závěrečné fázi konfliktu, a tedy že nebylo možné z jeho subjektivního hlediska hodnotit možnost porušení zachování náležité opatrnosti z jeho strany. Jak již bylo zmíněno výše, z provedeného dokazování bylo zjištěno, že v závěru první poloviny doby, po kterou trvalo ono zalehnutí, se poškozený již žádným způsobem nebránil a vůbec se nehýbal (minimálně od 21:11:17 hod., kdy začal svědek Č. celou situaci natáčet na mobilní telefon). To bylo nade vši pochybnost prokázáno z videozáznamu pořízeného tímto svědkem. To si musel uvědomovat i obviněný, jelikož každý pozná, zda se pod jeho tělem, pokud je na někom zalehnut, poškozený hýbe, brání se, či zda jeho tělo významným způsobem ochablo a přestalo jakýmkoliv způsobem reagovat. O to spíše, když v první části zalehnutí se poškozený této obraně obviněného bránil a snažil se z takovéhoto sevření vymanit. K tomu je nutno upozornit i na skutečnost, že obviněný alespoň mohl a měl předpokládat, že může dojít k ohrožení zdraví poškozeného, a to se zřetelem na to, že tělesně poškozeného značně převyšoval (o více jak 20 kg) a že, a to především, na poškozeného celou vahou nalehnul v prostoru schodiště, kdy svým tělem vyvíjel značný tlak na tělo poškozeného v oblasti horní poloviny těla, včetně krku, kdy takto způsobený tlak proti ostrým hranám schodiště může způsobit poškozenému v krajním případě fatální následky. Nejvyšší soud je tak zcela ve shodě se závěry soudů nižších stupňů v tom, že kdyby obviněný dbal běžné opatrnosti, nemuselo k fatálnímu následku (úmrtí poškozeného) dojít.
V tomto ohledu tak nebyly námitky obviněného shledány jako důvodné. Současně je zde třeba upozornit i na okolnost, že již odvolací soud významně přihlédl k nestandardním okolnostem celého případu a obviněnému uložil trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem.
Pokud jde o výhrady obviněného směřujícím do výroku o náhradě nemajetkové újmy, tak tyto rovněž nelze považovat za důvodné. Soudy obou stupňů zcela zjevně respektovaly dotčená ustanovení občanského zákoníku, stejně jako ustálenou judikaturu vztahující se k této otázce.
Čili, předmětnou otázkou se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly, jak je to patrno z bodu 41. a 42. rozsudku soudu prvního stupně, resp. z bodu 23. rozsudku soudu druhého stupně. Na straně jedné tak při stanovení výše nemajetkové újmy soudy zohlednily skutečnost, že pozůstalí přišli o nejbližšího člena rodiny, resp. o syna a bratra, což patří citově k nejsilnějším a nejužším vazbám v rámci všech společenských vztahů. Na druhé straně soudy obou stupňů konstatovaly, že jejich vztah není možno označit za neobvykle „intenzivní společenství“, nebo alespoň to žádné skutečnosti nedokazovaly, jelikož poškozený od dubna roku 2010 do druhé poloviny roku 2016 vykonával trest odnětí svobody v Peru. Okresní soud v Benešově ve svém odůvodnění jasně uvedl, že pro účely rozhodnutí v otázce nemajetkové újmy neměl k dispozici žádné další relevantní skutkové zjištění kromě toho, že poškozený žil se svojí matkou ve společné domácnosti. Poškození ve svém vzneseném nároku podle §43 odst. 3 tr. ř. žádné další významné skutečnosti neuvedli. Nelze se ovšem ani ztotožnit s výhradou obviněného, že soud prvního ani druhého stupně nezjišťoval důležité okolnosti na určení výše nemajetkové újmy z jeho strany a nedostál tak kritériím stanoveným v ustálené judikatuře. V protokolu o hlavním líčení je uvedeno, že se soud prvního stupně obviněného ptal na jeho majetkové a rodinné poměry, stejně jako se ho tázal na postoj k pozůstalým (zda se je snažil nějakým způsobem kontaktovat, zda se jim omluvil, zda jim nabídl nějakou satisfakci či kompenzaci, atd.).
Při pohledu na jednotlivé přiznané částky je též nutno konstatovat, že výše přiznané náhrady nemajetkové újmy žádným způsobem nevybočuje z ustálené praxe českých soudů. Nejvyšší soud již v minulosti uvedl, že obvyklá výše náhrady nemajetkové újmy se může pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé pohybovat v základním rozpětí mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč, na což poukázal i nalézací soud. Pokud tak tento soud stanovil výši náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč pro matku poškozeného, 240 000 Kč pro otce poškozeného a 175 000 Kč pro bratra poškozeného, jde o částky stanovené při spodní hranici obvyklého rozpětí, což svědčí o tom, že nalézací soud vzal v úvahu na straně poškozeného jen ty skutečnosti, které byly prokázány, a tedy, že pozůstalí rodiče a bratr tvořili tzv. jádro rodiny poškozeného a že poškozený žil ve společné domácnosti s matkou, kdy nebylo žádným způsobem doloženo, jaký vztah udržoval s otcem a bratrem, přičemž celkovou intenzitu rodinného společenství poté korigoval skutečností, že poškozený se poměrně dlouhou dobu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v zahraničí, kdy tedy intenzita jeho vztahu se zbytkem rodiny nemohla být na vyšší než obvyklé míře. K dolní hranici vymezeného rozpětí se nalézací soud přiklonil též s tím, že se nejedná o situaci, která by nějakým významnějším způsobem vybočovala z obdobných případů. To pak dokazuje i fakt, že soud prvního stupně poškozeným přiznal částku citelně nižší, než jak ji původně požadovali, tedy částku 500 000 Kč každému z nich. Bylo tomu tak i proto, že tento svůj nárok nedoložili potřebnými skutečnostmi svědčícími o neobvyklosti či zvláštnosti projednávaného případu.
Současně je třeba i zmínit, že ačkoli obviněný v dovolání namítl, že nalézací ani odvolací soud nevzaly v potaz jeho postoj či dopad celé události do jeho duševní sféry, tak během celého trestního řízení neprojevil žádnou známku lítosti a ani se žádným způsobem neomluvil rodině poškozeného. To pak zrovna nesvědčí o jeho skutečné sebereflexi a lítosti nad způsobeným následkem spáchaného činu.
Nejvyšší soud se tak s ohledem na výše uvedená zjištění se závěry a konečným rozhodnutím soudů nižších stupňů zcela ztotožnil, přičemž konstatuje, že tyto soudy postupovaly ve smyslu ustálené judikatury a zohlednily veškerá kritéria, která tato judikatura v otázce náhrady nemajetkové újmy vytyčila, a že tak výše přiznané náhrady nemajetkové újmy v konkrétním případě nevybočuje ze zavedené soudní praxe.
Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání obviněného dovolací soud navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud tedy v konečném výsledku uzavřel, že námitky uplatněné v dovolání buď nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové či procesní a v případě, že se jednalo o námitky hmotněprávní, tak tyto byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného L. S. proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu