ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.57.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 57/2019- 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání obviněného A. K. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 13 To 261/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 191/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 3 T 191/2017, byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 20. 11. 2017 v době kolem 17.06 hod. v P., XY, v budově železniční stanice P. hlavní nádraží v prostoru čekárny ČD Lounge, v podnapilém stavu
- zcela bezdůvodně nejprve verbálně, a to hrubými vulgárními výrazy a následně i fyzicky – úderem sevřené pěsti do obličeje napadl poškozeného J. K., nar. XY, čímž mu způsobil drobné poranění spočívající v odštípnutí části zubu v levé polovině horní čelisti,
- poté, kdy se poškozeného J. K. zastal J. Š., nar. XY, který podezřelého vyzval, aby svého jednání zanechal, a který chtěl na místo zavolat Policii ČR, poškozeného J. Š. fyzicky – opakovanými údery pěstí do obličeje a kopem do oblasti trupu napadl; následně, když se poškozený J. Š. pokoušel z čekárny odejít, podezřelý jej opětovně fyzicky napadl, a to úderem pěstí do obličeje a kopem do oblasti trupu, čímž poškozenému způsobil drobné poranění spočívající v zhmoždění hlavy a bolestivosti levého oka, které si vyžádalo jednorázové ošetření v Pardubické nemocnici bez vzniku pracovní neschopnosti či omezení poškozeného na běžném způsobu života,
přičemž uvedeným napadením, vzhledem k okolnostem a způsobu útoku podezřelého mohlo u poškozeného J. Š. reálně dojít i k poraněním svou povahou závažnějším, spočívajícím zejména ve zlomeninách čelisti či dalších kostí obličejového skeletu, rozsáhlejší ztrátě zubů či zlomeninách žeber s délkou léčení převyšující dobu sedmi dnů,
a tohoto jednání se podezřelý A. K. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 9. 2017, č. j. 3 T 130/2017 – 68, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2017, odsouzen – mimo jiného – pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Je třeba zmínit, že Okresní soud v Pardubicích rozhodl ve věci již dne 21. 12. 2017, sp. zn. 3 T 191/2017, a to usnesením, jímž trestní stíhání obviněného zastavil podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Toto usnesení však bylo na základě stížnosti státního zástupce v neprospěch obviněného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 13 To 32/2018, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a Okresnímu soudu v Pardubicích bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Okresní soud v Pardubicích pak rozhodl výše uvedeným rozsudkem ze dne 19. 6. 2018.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 3 T 191/2017, podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích tak, že jej usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 13 To 261/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovoláním napadl výrok o zamítnutí odvolání, kterým tak odvolací soud potvrdil nesprávný výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný uvedl, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, tedy nezákonný, protože mělo být podle něj postupováno podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Soud druhého stupně nepřihlédl k jeho osobě, polehčujícím okolnostem (doznání, projev upřímné lítosti, tíživé osobní poměry), rodinným a pracovním poměrům a závažnosti skutku, jak v odvolání navrhoval (požadoval uložení podmíněného trestu odnětí svobody, případně uložení trestu odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby). Dále namítal, že nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že již pochopil, co má být účelem trestu, když dostatečně při hlavním líčení uvedl, že svého jednání lituje a své chyby si je vědom. Podle jeho názoru je dosud uložený trest s přihlédnutím ke všem okolnostem, zejména k přihlédnutí k výkonu trestu do dne 8. 12. 2019, dostatečný k naplnění účelu trestu a k nápravě jeho osoby. Soudu prvního stupně vytkl, že ve svém odůvodnění pouze stroze konstatoval, že přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života, aniž by takový postup fakticky provedl, a způsobil tak nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Ani soud druhého stupně se k této části argumentace nevyjádřil dostatečně, když nevzal v úvahu chování obviněného, tedy že před výkonem trestu řádně pracoval, plnil si své občanské povinnosti a po nástupu do výkonu trestu se snažil o dodržování pravidel věznice a také o získání práce, kterou dostal. Dále obviněný uvedl, že skutečnost, k níž přihlédl soud druhého stupně, a sice že obviněného neodradil od spáchání dvou úmyslných trestných činů ani předchozí výkon trestu odnětí svobody a ani pravomocně uložené další nepodmíněné tresty, nemůže znamenat definitivní ztrátu možnosti jeho nápravy a vyloučení až pozdějšího uvědomění si závažnosti doposud spáchanými činy, když trest jako takový má sloužit především k nápravě a převýchově odsouzených. Stejně tak podle něj nedošlo k zohlednění polehčující okolnosti uvedené v ustanovení §41 písm. b) tr. zákoníku, když se trestného činu dopustil v silném rozrušení vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, neboť se ten den dozvěděl, že má jeho otec rakovinu plic, přičemž i jeho matka je těžce nemocná, když trpí leukémií. Pod vlivem těchto okolností tak byly ovlivněny jeho rozpoznávací schopnosti, přičemž se závěrem odvolacího soudu, že tyto skutečnosti neomlouvají jeho jednání, obviněný vyjádřil svůj nesouhlas.
Dále uvedl, že je otcem dvou dětí, přičemž nepřiměřeně vysokým trestem bude podle něj zasaženo především do práva jeho druhorozené dcery na styk s otcem, když tím bude trpět zejména vývoj tohoto dítěte. V souvislosti s tím dodal, že považuje za pouhou domněnku tvrzení soudu druhého stupně, že obviněný se do každodenní péče o své děti nezapojoval a dostávalo se jim péče jiným způsobem.
S ohledem na to, že soudy obou stupňů neaplikovaly ustanovení §39 a §41 písm. e) tr. zákoníku, došlo podle obviněného k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívají na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci, což mělo za následek uložení nepřiměřeně vysokého trestu. Uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to z toho důvodu, že mu byl uložen trest odnětí svobody i přes to, že mělo být postupováno podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 13 To 261/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 3 T 191/2017 zrušil a dále postupoval podle §265m tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání se po seznámení s obsahem tohoto podání k němu nebude věcně vyjadřovat. S konáním neveřejného zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila svůj souhlas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného A. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 13 To 261/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., než je právní posouzení skutku, může spočívat v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jedná se zpravidla o otázky vztahující se k posouzení promlčení trestného činu, k posouzení vícečinného souběhu trestných činů apod. Pokud by se mělo hmotněprávní posouzení vztahovat k trestu, k upuštění od potrestání nebo k ochrannému opatření, bude se zpravidla jednat o některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), i) nebo j) tr. ř.
Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. První spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a druhá v tom, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky, z nichž je zřejmé, že jimi brojí proti uloženému trestu odnětí svobody a jeho nepřiměřenosti, případně navrhl postup dle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., však nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani pod žádný jiný dovolací důvod v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud opakuje, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní především §39, §40, §41 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že již odvolací soud se s obdobnými námitkami obviněného stran výše uloženého trestu dostatečně vypořádal. Nejvyšší soud nepovažuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, přičemž má za to, že zákonná kritéria významná z hlediska ukládání trestu byla zohledněna. Jak správně uvedl odvolací soud, obviněného neodradil od páchání další trestné činnosti ani předchozí výkon trestu odnětí svobody a ani skutečnost, že mu byly pravomocně uloženy další nepodmíněné tresty odnětí svobody. Nemožnost styku s jeho dvěma nezletilými dětmi si zapříčinil především sám obviněný, neboť jde o důsledek jím páchané trestné činnosti. Pokud jde o námitku stran nezohlednění polehčující okolnosti uvedené v §41 písm. b) či e) tr. zákoníku, i k této se již odvolací soud vyjádřil a Nejvyšší soud se s jeho odůvodněním ztotožňuje. Argumenty obviněného o tom, že se v inkriminovaný den dozvěděl o vážné nemoci svého otce, jej neomlouvají tím spíše, když se v minulosti již několikrát (i obdobné) trestné činnosti dopustil. Nejednalo se tudíž o jakýsi jednorázový exces z jeho strany, spáchaný v důsledku tíživých rodinných poměrů či zapříčiněný silným rozrušením. Přihlédnout k uvedeným polehčujícím okolnostem proto nebylo namístě.
S ohledem na vše shora uvedené proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného A. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu