ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.573.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 573/2019- 274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného R. J. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 4 To 351/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 16/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. 3 T 16/2018 uznal obviněného R. J. vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 19. 12. 2016 v době kolem 05:15 hodin v XY na ulici XY v blízkosti křižovatky s ulicí XY byl v souvislosti s prováděním exekuce vyzván J. L., nar. XY, k vydání osobního motorového vozidla tovární značky Toyota RAV, registrační značky XY, v té době v majetku A. M., nar. XY, kdy poté, co výzvě odmítl vyhovět, nasedl do předmětného vozidla, nastartoval jej a při otevřených dveřích řidiče stoupnul na práh vozidla a levou rukou shrnoval sníh z čelního skla se sdělením, že odjíždí pryč, kdy následně rukama odstrčil u boku vozidla stojícího J. L., přičemž se mu v odjezdu pokusil zabránit postavením se před vozidlo J. T., který následně ustoupil, jelikož J. zavřel dveře od vozidla a z místa odjížděl k ulici XY, kde však nemohl projet, jelikož se zde pohybovalo vozidlo odtahové služby, což mu znemožnilo z místa odjet, a vzhledem k tomu, že ulicí projížděla další vozidla zařadil zpátečku a zacouval k pravé krajnici pozemní komunikace, při stání u krajnice přes otevřené okýnko dále komunikoval s J. L., který přešel z protější strany komunikace k zadní části vozidla a dále při hovoru s R. J. k levé přední části vozidla, kdy po projetí kolemjdoucích vozidel se R. J. náhle bez jakéhokoliv upozornění prudce rozjel vpřed tak, že stočil kola vozidla vlevo směrem do jízdního pruhu, kde se v tu chvíli nacházel J. L., kterému se podařilo uskočit pouze částečně a kterému najel levou částí vozidla do levého kolene a následně z místa bez zastavení odjel, čímž J. L. způsobil zranění spočívající ve zhmoždění levého kolene s omezením jeho hybnosti a bolestivostí při chůzi, s nutností lékařského ošetření a pracovní neschopností v době od 19. 12. 2016 do 6. 1. 2017, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu pracovní neschopnosti, kdy najetí vozidlem do uskakujícího člověka může jednoznačně způsobit min. těžkou újmu.
Za to byl obviněnému R. J. podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. L., nar. XY, trvale bytem XY, s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 4 To 351/2018 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný R. J. následně proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání uvádí, že způsob jakým odvolací soud dosáhl příslušného právního závěru, není správný. V rámci úvah, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, je podstatná především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn. Takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho povedení a z pohnutky činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014).
Odvolací soud pak podle dovolatele založil svůj právní závěr o existenci takového nepřímého úmyslu obviněného pouze na tom, že k újmě na zdraví poškozeného došlo použitím vozidla, tedy ve smyslu výše citované judikatury pouze na základě povahy zbraně.
V odůvodnění soudů chybí důležité zjištění ohledně vysoké intenzity útoku, které je nezbytné pro odůvodnění tohoto právního závěru. Nebylo vůbec předmětem dokazování, s jakým zrychlením se obviněný se svým vozem rozjel, jaké rychlosti dosáhl v okamžiku kontaktu s tělem poškozeného a jaký nejhorší možný účinek mohlo mít toto jednání na těle poškozeného. Pouze z povahy použité zbraně nelze na takovou nezbytně vysokou intenzitu usuzovat. Právě naopak, ze zjištěných skutečností vyplývá nízká intenzita útoku. Byť je zjevné, že v případě skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví není podstatné, jaká újma byla poškozenému ve skutečnosti způsobena, nýbrž jaká újma potenciálně hrozila, ze skutečnosti, že poškozenému byla způsobena pouze lehčí újma spočívající ve zhmoždění levého kolene s omezením jeho hybnosti a bolestivosti při chůzi, s nutností lékařského ošetření a pracovní neschopností od 19. 12. 2016 do 6. 1. 2017, s omezením v běžném způsobu života po dobu pracovní neschopnosti, a to přesto, že byl zasažen rozjíždějícím se vozidlem, lze jednoznačně usuzovat na nízkou intenzitu útoku. Jednání obviněného zároveň nebylo vedeno žádnou zavrženíhodnou pohnutkou.
V souvislosti s tím nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nebylo předmětem dokazování, zda exekuce proti obviněnému byla či nebyla vedena oprávněně. Veškeré skutečnosti potřebné pro učinění právního závěru, že tento konkrétní exekuční výkon vůči obviněnému oprávněně veden rozhodně nebyl, byly předmětem dokazování a byly i zjištěny. Z hlediska spravedlivého procesu se jedná o zásadní otázku, kterou měly soudy nižších instancí posoudit jako otázku předběžnou.
Obviněný uvádí, že vozidlo nebylo jeho, nýbrž jeho přítelkyně. Cizí věc tak může být sepsána pouze v případě, že se nachází v bytě povinného nebo na jiném místě, kde má povinný věci. Jelikož vozidlo tak nemohlo být sepsáno, nemohlo být ani zajištěno.
Skutečnost, že exekuce byla proti obviněnému vedena neoprávněně, ostatně podpůrně vyplývá také z obsahu spisu vedeného v této věci, konkrétně z usnesení Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, kterým bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Důvodem tohoto postupu bylo právě to, že předmětné vozidlo nebylo v okamžiku jednání poškozeného směřujícího k jeho zajištění vůbec obsahem spisu podle §326 občanského soudního řádu.
Za takové situace považuje obviněný za skandální, aby v jeho jednání, kterým se pouze bránil dalším nezákonným útokům proti jeho osobě i proti majetku jeho přítelkyně vedených ze strany osoby vykonávající veřejnou moc, která si mohla a měla být plně vědoma jejich nezákonnosti, byl spatřován byť i jen nepřímý úmysl směřující ke způsobení újmy na zdraví dotčené osoby. Byl to právě obviněný, kdo byl primární obětí nezákonného útoku vedeného ze strany poškozeného. Obviněný výslovně upozorňoval poškozeného na to, že jedná neoprávněně, vozidlo patří jeho přítelkyni a nemůže jej zajistit.
Obviněný je toho názoru, že soudy měly jednání obviněného posoudit jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný se předmětného skutku dopustil v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, nebo měly alespoň odůvodnit, proč tato privilegovaná skutková podstata nebyla naplněna. Ze skutečností zjištěných během trestního řízení vyplývá, že poškozený se při výkonu své funkce choval bezohledně a bez úcty k ostatním osobám.
Nesprávné je také odůvodnění napadeného usnesení stran nedostatku podmínek nutné obrany. Odvolací soud zejména pomíjí skutečnost, že kromě útoku na majetek přítelkyně obviněného docházelo také k útoku na svobodu obviněného, když poškozený jej neoprávněně aktivně omezoval na osobní svobodě. Pokud by tedy obviněný sám nejednal, mohlo toto omezení trvat relativně dlouho. Nejednalo se tak pouze o zásah do majetkového práva, nýbrž také o zásah do osobního práva obviněného. Poškozený se navíc snažil celou dobu vystupovat jako vykonavatel soudního exekutora, tedy osoba vykonávající veřejnou moc. Útok z jeho strany byl proto veden také ve vyšší intenzitě, než by tomu bylo v případě, kdyby jednal jako obyčejná soukromá osoba bez zvláštních pravomocí vyplývajících z jeho postavení.
Výše uvedené námitky obviněného vůči nedostatku zavinění se týkají také závěrů odvolacího soudu stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 4 To 351/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci možného vyjádření k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil ale souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 4 To 351/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pokud jde o námitky obviněného týkající se nedostatku subjektivní stránky ve vztahu k naplnění skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tak tyto sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale současně je nutné konstatovat, že jsou nedůvodné.
Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že obviněný, ve snaze znemožnit výkon proti němu vedené exekuce, chtěl z inkriminovaného místa ujet vozidlem tak, že se prudce rozjel směrem, kde stál poškozený J. L. Skutečnost, že se obviněný rozjel proti poškozenému razantně, potvrzují výpovědi poškozeného, svědků B., Š., T., a v neposlední řadě také kamerový záznam pořízený poškozeným. Takto obviněný jednal i přes to, že poškozeného musel vidět a viděl, jelikož s ním chvíli před samotným útokem mluvil přes okénko u řidiče a věděl, že se tak poškozený nachází v místě, kterým chtěl obviněný odjet. O tom svědčí i skutečnost, že ve své výpovědi připustil, že k tomuto jeho jednání mohlo dojít. Pokud tedy obviněný viděl, že směrem, kterým se chce rozjet s vozidlem, stojí jiná osoba, a navzdory tomu se tímto směrem vozidlem rozjel, musel být při nejmenším srozuměn s tím, že této osobě může způsobit těžkou újmu na zdraví, pokud jej vozidlem nějakým způsobem zasáhne. O tom svědčí minimálně poměr hmotnosti vozidla a člověka. Vozidlo, které váží i několik tun, je bezesporu schopno způsobit člověku těžkou újmu na zdraví, a to i když se pouze rozjíždí či jede opravdu malou rychlostí, jelikož mnohonásobně svoji hmotností převyšuje váhu průměrného člověka a není v lidských silách se tomuto tlaku žádným způsobem bránit. Osoba, na kterou automobil takto najíždí, může nanejvýš uskočit z jeho jízdní dráhy, ale pouze pokud k tomu má dost času. Obviněný si tudíž musel být vědom skutečnosti, že vozidlo i při nízké rychlosti může poškozenému způsobit kupříkladu minimálně zlomeninu dolní končetiny, která se projeví jako delší dobu trvající porucha zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku či v závislosti na nárazu mohl poškozený upadnout a hlavou narazit na tvrdý povrch vozovky a způsobit si tak další závažná zranění. Takovýchto případných možných následků si každý průměrně smýšlející člověk musí být vědom, notabene držitel řidičského oprávnění, který při řízení motorového vozidla musí obzvláště dbát na to, aby svým jednáním nezpůsobil jiným osobám újmu na zdraví. Jedoucí automobil má totiž vlastnosti, kdy v intencích trestního zákoníku je ho možno v konkrétních souvislostech pokládat i za zbraň (viz §118 tr. zákoníku). Obviněný tudíž jednal minimálně v úmyslu eventuálním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy věděl, že svým jednáním takové ohrožení může způsobit a byl s tím současně srozuměn, popř. alespoň smířen ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku.
V podstatě obdobný závěr lze učinit i ohledně přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný taktéž uznán vinným, neboť ze soudy učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že na témže místě a v daných souvislostech, tedy na místě veřejnosti přístupném, obviněný vědomě napadl poškozeného a současně s tím byl nejméně srozuměn.
Co se týče námitek oprávněnosti či neoprávněnosti vedení exekučního řízení proti obviněnému, tak Nejvyšší soud musí konstatovat, že tyto jsou zcela irelevantní pro trestní řízení ve výše uvedené věci. Obviněný byl odsouzen nižšími soudy za spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, u nichž není podmíněno, že by se těchto trestných činů musel pachatel dopustit výhradně na úřední osobě. O tom svědčí právě i obviněným v dovolání zmíněné usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, kterým bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a došlo k překvalifikování jeho jednání na zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tudíž zmíněným jednáním mohl dopustit těchto trestných činů bez ohledu na konkrétní osobu, vůči níž takto jednal. Ani jeden ze soudů poškozeného nepovažoval za osobu vystupující v pozici úřední osoby, ale pouze za „běžnou osobu“, proti které obviněný vedl svůj útok. Tudíž okolnost, zda byl poškozený vyslán soudním exekutorem Mgr. Jenerálem, aby zajistil předmětné vozidlo, důvodně či nedůvodně, nemá na problematiku naplnění skutkových podstat uvedených trestných činů podstatný vliv, stejně jako samotná otázka případné oprávněnosti či neoprávněnosti vedené exekuce.
Jako zcela absurdní se pak jeví námitky obviněného, že jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že z místa ujel proto, aby zabránil dalším neoprávněným útokům proti majetku jeho přítelkyně a vůči němu samotnému, kdy byl omezován na osobní svobodě. Na trestní řízení v této věci nemá žádný vliv skutečnost, zda exekuce vůči obviněnému byla vedena oprávněně či nikoliv. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že poškozený ani nikdo jiný z přítomných svědků reálně nevedl proti obviněnému žádný útok, neomezoval ho na osobní svobodě, pouze na základě rozhodnutí v exekučním řízení měl poškozený zajistit vozidlo, které v té době obviněný výlučně užíval, na což byl opakovaně upozorňován. Pokud by ale obviněný přesto zastával názor, že exekuce je vedena proti jeho osobě neoprávněně a jednal tak ve skutkovém omylu, ač se tato možnost jeví nanejvýš nepravděpodobně, ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že pro ochranu majetku své přítelkyně užil jednání, které je zcela neslučitelné s podmínkami nutné obrany a vybočuje z jejích mezí, neboť byla zcela nepřiměřená ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný totiž tzv. chránil majetek přítelkyně tím, že výrazným způsobem zasáhl do zájmu na ochraně zdraví jiné osoby a k takové obraně použil zcela nepřiměřený prostředek i způsob její realizace. Jeho obrana proti poškozenému byla mnohem intenzivnější a důraznější, než bylo přijatelné a poškozenému mohl způsobit i mnohem závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo. Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že o nutnou obranu se v tomto případě nemohlo jednat ani teoreticky.
Konečně obviněnému nebylo možné přiznat jako opodstatněnou ani jeho námitku, že poškozený v dané situaci jednal zavrženíhodně, a proto mělo být jeho vlastní jednání kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Aby došlo k naplnění všech znaků této skutkové podstaty, muselo by jednání poškozeného být takové, aby mohlo být obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou, tedy svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. K ničemu takovému ovšem nedošlo. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupě plyne, že poškozený pouze vykonával své povolání, kdy byl vyslán, aby zajistil automobil, který v inkriminovanou dobu patřil do majetku přítelkyně obviněného, který jej ale výlučně využíval. Při tomto výkonu povolání žádným způsobem poškozený nevystupoval vůči obviněnému hrubě, povýšeně či jinak v rozporu s obecnými morálními zásadami. To dokazuje soudem prvního stupně provedený kamerový záznam pořízený poškozeným, ze kterého je možno pozorovat průběh incidentu. Poškozený se obviněnému představil, sdělil mu, z jakého titulu se na místě nachází a že pokud mu obviněný nepředá klíče od vozidla, bude nucen na místo přivolat hlídku Policie ČR. Naopak žádný z provedených důkazů nepodporuje verzi obviněného o tom, že by se poškozený měl chovat v příkrém rozporu s morálkou. Z výslechů jednotlivých svědků navíc ani nebylo zjištěno, že by došlo k nějaké hádce nebo že by se poškozený choval k obviněnému nevhodně, hrubě nebo urážlivě. Je tak zřejmé, že takovéto námitky obviněného jsou pouhými jeho smyšlenkami, majícími za cíl vyhnout se odpovědnosti za jím skutečně spáchané trestné činy.
Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání bylo současně shledáno, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud tedy v konečném výsledku zjistil, že v dovolání obviněného uplatněné námitky buď nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebo se jedná o námitky sice hmotněprávní, ale ty jsou zcela neopodstatněné. Dovolání obviněného R. J. bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu