ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.6.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 6/2019- 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání obviněné A. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Opava, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 13 To 176/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 188/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 T 188/2017, byla obviněná A. D. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou přečinem (správně zločinem) křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
dne 6. 5. 2017 ve Věznici Světlá nad Sázavou, Rozkoš 990, jako odsouzená vykonávající ve věznici trest odnětí svobody, na oddělení prevence a stížností, následně pak i dne 16. 5. 2017 na pracovišti Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, Vrchlického 2627, Jihlava, do protokolu o trestním oznámení po řádném poučení, zejména dle §345 tr. zákoníku o následcích křivého obvinění, lživě tvrdila, že příslušník Vězeňské služby ČR J. N., OEČ XY, se na ní dopustil trestného činu, když nepravdivě uvedla, že jmenovaný ji jako velitel eskortní skupiny ve služebním stejnokroji dne 6. 5. 2017 v odpoledních hodinách v eskortní místnosti Věznice Světlá nad Sázavou při přípravě její osoby na eskortu z důvodu zdravotních problémů slovně i fyzicky napadl, když jí nejprve vulgárně nadával slovy: „ty kundo černá, s tebou jsou samé potíže“, „to je s tebou pořád, minule záchvat“, „vypadni ke stěně“, při poutání bezpečnostním pásem, kterému se aktivně ze strachu z něho bránila, ji švihnul řetízkem poutacího pásu přes předloktí pravé ruky, čímž jí způsobil poranění pravého palce, přičemž její oznámení bylo šetřeno Generální inspekcí bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace Jihlava, ve věci nebyly uvedeným orgánem zahájeny úkony trestního řízení, neboť nebylo zjištěno podezření ze spáchání trestného činu příslušníkem Vězeňské služby ČR J. N.
Za uvedený trestný čin uložil Okresní soud v Havlíčkově Brodě podle §345 odst. 3 tr. zákoníku obviněné trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněnou zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 T 188/2017, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 13 To 176/2018 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 13 To 176/2018, podala obviněná dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Následně obviněná poukázala na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně a uvedla, že se závěry soudu druhého stupně nesouhlasí, když tento skutek nesprávně právně posoudil. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že vnímala jednání poškozeného jako útok na svoji osobu, když při tomto útoku utrpěla zranění. Z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že měla v úmyslu poškozeného křivě obvinit. Zdůrazňuje, že jen poukázala na nevhodné chování poškozeného vůči její osobě. Protože jeho jednání vnímala jako útok na svoji osobu, tak zcela po právu jeho jednání oznámila.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO 1262/2018, nejprve zrekapituloval, jakým trestným činem byla obviněná uznána vinnou a jaký uplatnila dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Poté ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůrazňuje, že tento je naplněn v případě, že skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Nejvyšší soud tedy může z pohledu tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat otázky hmotněprávní, nikoliv procesní. Proto nelze v zásadě napadat proces dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ani rozporovat skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů.
Zdůrazňuje, že ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že skutek, tak jak tvrdí obviněná, se nestal. Dovolatelka si musela být vědoma toho, že pokud by došlo k jednání, ze kterého poškozeného obvinila, tak by tento byl podezřelý ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Ve vztahu k drobnému zranění, které obviněná utrpěla, uvádí, že toto mohlo vzniknout při pokusu o nasazení pout, nikoliv švihnutím řetízkem poutacího pásu, jak tvrdila obviněná.
Poté státní zástupce uvádí, že s jistou dávkou tolerance lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky týkající se subjektivní stránky předmětného trestného činu, když obviněná namítá, že neměla v úmyslu poškozeného nějak poškodit. Konstatuje, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, kde se nevyžaduje, aby pachatel měl v úmyslu přivodit poškozené osobě trestní stíhání, úmysl se vztahuje k uvedení nepravdivého údaje. Ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění ve formě nedbalosti. V tomto směru odkazuje na provedené dokazování a dospívá k závěru o naplnění subjektivní stránky u obviněné.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby dovolání obviněné bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas tím, aby bylo o podaném dovolání i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k dovolání obviněné.
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a v tom, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by měla v úmyslu poškozeného poškodit. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace lze uzavřít, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko námitku týkající se subjektivní stránky jednání obviněné, byť s jistou dávkou tolerance.
Ve vztahu ke zbývající argumentaci lze uvést, že obviněná velmi stručně předestírá svoji verzi události vycházející z tvrzení, že vnímala jednání poškozeného jako útok na svoji osobu a vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily její obhajobu. Takto formulovanými námitkami obviněná fakticky zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když vyjadřuje nesouhlas se správností skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněná touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť uplatněná argumentace nesměřuje proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněná nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustila inkriminovaného jednání a že nenaplnila skutkovou podstatu zvoleného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy ji usvědčují (viz str. 4-5, bod 9 soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, kdy ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 2-3 rozhodnutí soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že ani Nejvyšší soud, stejně jako soud druhého stupně nezpochybňuje právo obviněné podat oznámení o nevhodném chování vůči její osobě, které považovala za útok příslušným orgánům. Podstatnou ovšem z pohledu obhajoby obviněné je skutečnost, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že k nevhodnému jednání ze strany poškozeného tak, jak ho obviněná popsala dne 6. 5. 2017 na oddělení prevence a dne 16. 5. 2017 na pracovišti Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, vůbec nedošlo. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněná popsala celou situaci tak, jak se podává z výpovědi slyšených svědků a zejména pořízeného kamerového záznamu a domnívala se, že takové jednání vůči její osobě bylo nevhodné a mohlo by naplňovat znaky nějakého trestného činu, tak by její jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná by totiž za takové situace jen vyjádřila svůj subjektivní názor, že jednání poškozeného bylo trestným činem, ale o průběhu skutkového děje by vypovídala pravdivě. O takový naznačený případ se ovšem nejednalo, když z provedeného dokazování bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že poškozený nenadával obviněné výrazy uvedenými v popisu skutku a ani ji nezpůsobil zranění tím, že by ji švihnul řetízkem poutacího pásu. Z tohoto pohledu skutečnost, že obviněná utrpěla jisté drobné zranění, nemá na posouzení celé věci vliv, když z provedených důkazů je nepochybné, že ke zranění obviněné nemohlo dojít způsobem, jakým uvedla obviněná.
Jak již bylo naznačeno, obviněná dále zpochybňuje subjektivní stránku svého jednání, tedy úmysl spáchat trestný čin. Jak již bylo uvedeno, takto uplatněnou námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť jak již bylo naznačeno s poměrně velkou dávkou tolerance, když obviněná vychází ze své obhajoby. Obecně je třeba uvést, že subjektivní stránka se vztahuje k zavinění a jako taková se týká předpokladu trestní odpovědnosti fyzické osoby. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Trestného činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, jestliže jiného lživě obviní z trestného činu. Z hlediska subjektivní stránky zákon vyžaduje úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spočívá v tom, že pachatel si musí být vědom nepravdivosti obvinění, a proto chce jiného lživě obvinit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017). Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že se jiný dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle §345 odst. 1 tr. zákoníku je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat proti určité osobě. Není však třeba, aby tato osoba byla označena jménem, postačí, jestliže je individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění se musí týkat trestného činu a pachatel při něm nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Nepožaduje se ovšem, aby tak činil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, když v takovém případě by bylo nutno jednání pachatele posoudit podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, jež představuje samostatnou skutkovou podstatu, která je zároveň skutkovou podstatou kvalifikovanou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 337/2014).
Lze konstatovat, že soud druhého stupně se subjektivní stránkou jednání obviněné zabýval, když dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná prokazatelně o průběhu skutkového děje vypovídala nepravdivě přes řádné poučení o následcích křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, přičemž si musela být vědoma toho, že svoji výpovědí nepravdivě obvinila poškozeného ze spáchání trestného činu, konkrétně podle §329 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozený s ní jednal jako pracovník vězeňské služby, což bylo obviněné známo, neboť se nacházela ve výkonu trestu a důvodem kontaktu mezi ní a poškozeným byla skutečnost, že poškozený měl obviněnou eskortovat z důvodu jejích zdravotních problémů ke zdravotnímu ošetření. Současně tak nepochybně činila z toho důvodu, že poškozený vůči ní plnil povinnosti vyplývající ze svého zaměstnání, neboť plnil své povinnosti vyplývající ze služebního poměru, takže i ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty jednal v úmyslu přímém, byť by postačila nedbalostní forma zavinění.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice z důvodů, které jsou částečně podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová