ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.731.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 731/2019- 218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019. sp. zn. 67 To 459/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 56/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 T 56/2018, byl obviněný M. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 11. 11. 2017 kolem 10.12 hodin, v Praze 5, po ulici XY, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, po předchozím užití návykové látky, vědom si toho, že není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, řídil osobní automobil tovární značky Hyundai Accent, modré metalické barvy, rz XY, přičemž následným vyšetřením krve metodou GC/MS bylo ve vzorku krve odebrané mu v Nemocnici Na Bulovce téhož dne v 15.20 hodin zjištěno 14 ng/ml D 9 -THC.
Za uvedený přečin uložil Obvodní soud pro Prahu 5 obviněnému podle §274 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výši 20 000 Kč, stanovený jako 200 denních sazeb, když jedna denní sazba činila 100 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 2 T 56/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 67 To 459/2018 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 67 To 459/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l), k) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje v tom, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nesprávné právní posouzení skutku a ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že výrok o vině je neúplný.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že v případě trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku skutek musí spáchat osoba vykonávající zaměstnání nebo jinou činnost ve stavu vylučujícím způsobilost tuto činnost vykonávat a tento stav musí být navozen návykovou látkou, přičemž zaměstnání nebo jiná činnost musí být takového charakteru, aby při jejím výkonu mohlo dojít k ohrožení života, zdraví nebo být způsobena značná škoda na majetku a musí jít o úmyslné jednání. V projednávaném případě však všechny tyto znaky nebyly naplněny. Odkazuje na popis skutku s tím, že ve skutku není uvedeno, o jakou návykovou látku se mělo jednat ve vztahu k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Podle názoru obviněného nemůže být tento znak nahrazen formulací „po předchozím užití návykové látky“.
Poukazuje i na skutečnost, že nedošlo k naplnění dalšího znaku předmětné skutkové podstaty, když podle jeho názoru nebylo prokázáno, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost tuto činnost vykonávat. Zdůrazňuje, že z popisu skutku toliko vyplývá, že byl několik hodin po jízdě automobilem pod vlivem THC, čímž byl ovlivněn i při jízdě, avšak zda byl ovlivněn natolik, aby byl nezpůsobilý řízení, zjistit z výroku nelze. Rozhodující pro naplnění uvedeného přečinu je ovlivnění návykovou látkou a stav vylučující způsobilost danou činnost vykonávat.
V souvislosti s tímto akcentuje znalecký posudek z odvětví toxikologie, v němž ovšem chybí uvedení konkrétní návykové látky. Vyjadřuje přesvědčení, že důležitý je stav řidiče při jízdě jako znak ovlivnění konkrétní látkou. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1240/2017, a rozhodnutí ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tz 9/2017, ze kterých vyplývá, že by se měla u každého individuálního případu zkoumat konkrétní míra ovlivnění návykovou látkou a způsobilost řídit motorové vozidlo, a nikoliv akceptovat tzv. cut off hodnoty, tj. hodnoty, kdy se nezjišťuje míra konkrétního ovlivnění, ale vychází se jen z určité hranice (vyjádřeny např. ve znaleckém posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice z 8. 12. 2014, proti němuž se zvedla silná kritika ze strany odborníků). Stran námitek ohledně cut off hodnot obviněný uvádí, že znalecký posudek z odvětví psychiatrie MUDr. Léblové ze dne 6. 8. 2018, jenž má být důkazem jeho nezpůsobilosti v inkriminované době řídit vozidlo, vychází pouze z cut off hodnoty 10 ng/ml, tedy z toho, že pokud má jedinec v krvi více jak 10 ng/ml a více THC je odsouzen, ať byl či nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost řízení motorových vozidel. Ačkoliv tedy formálně došlo ke zpracování znaleckých posudků z oblasti toxikologie a odvětví psychiatrie, jak vyžaduje judikatura, fakticky podle názoru obviněného nedošlo ke zjištění jeho nezpůsobilosti k řízení vozidla, což je smyslem a důvodem zpracovávání znaleckých posudků. Poukazuje na skutečnost, že policisté, kteří ho zadrželi a ani lékař, který ho následně vyšetřoval, neshledali cokoliv, co by nasvědčovalo jeho nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo. Zdůrazňuje, že je vždy nutné ne/způsobilost posuzovat individuálně podle konkrétní osoby. V opačném případě by došlo k cut off podpoře hodnot a formalistickému odsuzovávání za daný trestný čin, aniž by byl zjišťován náležitě skutkový stav. Formalistický přístup k dokazování a zpracování znaleckých posudků v trestním řízení lze považovat za protiústavní, v rozporu s mezinárodními lidskoprávními úmluvami (výslovná citace). Podle obviněného měl být znalecký posudek znalkyně MUDr. Léblové shledán nedostačující a měl být vypracován znalecký posudek nový, nebo mělo být konstatováno, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Znalecký posudek totiž pracuje pouze s cut off hodnotami. Namítá, že i kdyby měl v krvi 14 ng/ml D 9 -THC, tak byl schopen vozidlo bezpečně ovládat. Podle obviněného ve věci existuje extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když soud prvního stupně vycházel z umělé konstrukce o jeho nezpůsobilosti řídit vozidlo. Podle jeho názoru soud druhého stupně v rámci své přezkumné činnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. pochybil, když nebylo prokázáno naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty a toto nevyplývá ani z provedeného dokazování.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný poukazuje na náležitosti výroku rozsudku v §120 odst. 3 tr. ř., přičemž skutková věta, jež je součástí výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, je neúplná. Opakovaně zdůrazňuje, že soud neuvedl, o jakou návykovou látku se mělo v jeho případě jednat. Taková chyba může vést i k zaměnitelnosti s jiným skutkem, přičemž ani není zřejmé, zda se skutečně jednalo o návykovou látku.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 67 To 459/2018, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265k odst. 2 tr.ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zmíněné usnesení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 538/2019, nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Konstatuje, že obviněný uplatnil v dovolání totožné námitky, jaké uplatňoval od počátku trestního řízení i v řádném opravném prostředku. Státní zástupkyně se ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně ohledně závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která vycházela z posouzení konkrétní situace, a dospěla k závěru, že obviněný nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Poukazuje na naměřenou hodnotu 14 ng/ml D 9 -THC v kontextu s množstvím 2 ng/ml D 9 -THC, které vyvolává psychoaktivní účinek, jakož i hodnotou 10 ng/ml D 9 -THC, kdy dochází k negativnímu ovlivnění řidičských schopností a zvyšuje riziko dopravní nehody. Konstatuje, že zjištěná hodnota je v souladu s pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019 ze dne 29. 4. 2019, ohledně množství v D 9 -THC v krvi, které vylučuje způsobilost řídit motorové vozidlo.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný prostřednictvím obhájce využil možnost podat repliku k podanému vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle obviněného vyjádření státní zástupkyně představuje pokračování trendu, který se projevil po celou dobu probíhajícího trestního řízení a představuje ryze formalistický přístup k věci, kdy důkazy jsou zajišťovány tzv. na oko. Již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmý jistý nesympatický přístup k jeho osobě vyvolaný tím, že je pravidelným uživatelem konopí. Namítá, že soudy odmítají závěr poradního sboru Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. 10. 2016 týkající se chronických uživatelů marihuany. Odkaz státní zástupkyně na výpověď znalkyně MUDr. Léblové považuje za zavádějící, když následně podrobně rozebírá vyjádření znalkyně a dospívá k závěru, že její závěr o jeho neschopnosti řídit motorové vozidlo je pouze formální. Dále vyjadřuje nesouhlas s Pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019 ze dne 29. 4. 2019, neboť tento není závazný pro soudy, když i odkazuje na vyjádření znalce Ing. Zikmunda, navíc je v rozporu s judikaturou.
V závěru svého vyjádření obviněný namítá, že postupem soudů nižších stupňů dochází k účelovému obcházení judikatury, k čemuž dopomáhají i státní zástupci. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud sám dobře ví, proč požaduje vypracování znaleckého posudku z oboru toxikologie, ale i také znaleckého posudku z oboru psychiatrie, kterým má být posouzena schopnost pachatele řídit bezpečně motorové vozidlo. V praxi se ovšem stává, že vypracování těchto znaleckých posudků je ryze formální, jak se tomu stalo v dané věci. Soudy si totiž vytipují znalce, kteří znalecké posudky formálně vypracují na základě hodnoty zjištěné z krve, aniž by zkoumaly, zda je či není osoba v době řízení natolik ovlivněna, že to vylučuje řízení motorového vozidla. Popsaný systém sice formálně naplňuje judikaturu Nejvyššího soudu, ovšem v podstatě ji šikovně obejde.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v druhé variantě spočívající v tom, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předchozím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., ovšem vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace, lze uzavřít, že tato není podřaditelná pod zvolené dovolací důvody.
Obviněný především ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá, že ve výrokové části není konkrétně uvedeno, o jakou návykovou látku se mělo jednat podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Jinak vyjádřeno, podle obviněného nestačí jen ve skutku uvést, že požil návykovou látku, ale je třeba konkretizovat, o jakou látku se jednalo. Tato námitka není podřaditelná pod zvolené dovolací důvody, když skutek je procesním institutem (viz §220 odst. 1 tr. ř.), nikoliv institutem hmotněprávním. Bez ohledu na tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Obecně je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, nikoliv ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010).
Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být formulován tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n, srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666). Z pohledu těchto závěrů Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného shledal, že soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Přesto Nejvyšší soud považuje na potřebné zdůraznit, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku používá označení delta-9-THC, THC nebo „marihuana“, když je třeba zdůraznit, že i samotný obviněný přiznává, že si dal jointa, což je všeobecně známý výraz pro marihuanu. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak jednoznačně vyplývá, o jakou návykovou látku se jednalo. Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoliv není v popisu skutku expressis verbis uvedeno názvosloví „delta-9-tetrahydrokanabinol“ nebo, že požil marihuanu, je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, pod vlivem jaké návykové látky obviněný řídil osobní automobil, když návyková látka je vyjádřena chemickým vzorcem D 9 -THC. Zde se sluší poznamenat, že v samotném nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, je u návykové látky delta-9-tetrahydrokanabinol uvedena v závorce zkratka „9-THC“, jež se zcela běžně užívá a tímto vzorcem je nepochybně identifikována návyková látka, kterou obviněný požil. Námitka obviněného ohledně neuvedení návykové látky v popisu skutku je proto naprosto lichá. Nadto se sluší dodat, že sám obviněný v rámci svého dovolání zkratku D 9 -THC běžně používá a již z jeho vyjádření je zřejmé, o jakou návykovou látku se jedná a není podstatné, že se nejedná o plný název návykové látky ale o její zkratku nebo chemický vzorec. Proto vznesená námitka není podřaditelná pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., ale ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když výrok není neúplný.
Obviněný dále zpochybňuje, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Přestože by se navenek mohlo jevit, že obviněný namítá nenaplnění všech objektivních znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně naplnění znaku, že se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, zejména se závěry znaleckého posudku MUDr. Léblové. Takto uplatněné námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto je vhodné uvést, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. V dané souvislosti je ještě nezbytné zdůraznit, že k naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, aby pachatel upadal do bezvědomí nebo nebyl schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti vychází z opakovaně publikovaného judikaturního názoru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1291/2015, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 979/2015). V případě zjištění, že řidič požil před řízením motorového vozidla jinou návykovou látku než alkohol se vyžaduje, aby byl stanoven druh a množství takové návykové látky a konkrétní míra ovlivnění pachatele jejím požitím v době řízení motorového vozidla. Přitom se zpravidla vyžaduje odborné vyjádření či posudek znalce toxikologa, jehož závěry se opírají o výsledky laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřované osoby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 4 Tdo 910/2018). Na základě poznatků o druhu a množství (eventuelně koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle, a o zjištěných reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční kontroly, pak znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1240/2017).
Na tomto místě musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižší instance v tomto řízení zcela respektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, když ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a následně byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když znalkyně MUDr. Léblová byla i slyšena u hlavního líčení. Obviněný v podstatě rozporuje správnost jejích závěrů o míře jeho ovlivnění návykovou látkou v době řízení motorového vozidla. Přestože tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť směřuje do způsobu hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že ve věci není sporu o tom, že hladina delta-9-THC v době řízení vozidla u obviněného činila nejméně 14 ng/ml (podle znalkyně pravděpodobně však i více vzhledem k odběru krve přibližně 5 hodin po jízdě, nicméně u této látky nelze hladinu zpětně dopočítat), což je sedminásobek limitní hodnoty stanovené pro ovlivnění řidiče návykovou látkou (2 ng/ml) nařízením vlády č. 41/2004 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot. Znalkyně MUDr. Léblová se rovněž konkrétně vyjádřila k míře ovlivnění obviněného v době řízení motorového vozidla, když i uvedla, v čem toto ovlivnění spočívalo, když u obviněného došlo k narušení pozornosti, narušení odhadu času a v zpomalení reakčního času, takže obviněný nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Současně z pohledu námitek obviněného vysvětlila, že dlouhodobým užíváním marihuany se zvyšuje tolerance jejích uživatelů a tělu je třeba dodávat více těchto látek, aby se dostavil pocit, který požíváním omamných látek sledují, takže tito jsou pak schopni pojmout velké množství drogy, aniž by měli pocit, že se něco významného děje. Tato tolerance ovšem podle znalkyně neznamená, že by úroveň jejich kognitivních schopností byla zasažena méně, naopak zvýšená tolerance na drogu, úměrně zvyšuje i riziko. Lze tedy uzavřít, že v posuzovaném případě se obviněný nepochybně nacházel v době řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Skutečnost, že obviněný je subjektivně přesvědčen, že míra jeho tolerance na D 9 -THC znemožňovala, aby se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, nemůže vést k závěru, že závěry znaleckého posudku nemohou obstát. Znalkyně na rozdíl od obviněného má patřičné odborné znalosti, měla rovněž k dispozici dostatek informací a obviněného osobně vyšetřila, přičemž dospěla k jednoznačným závěrům o jeho ovlivnění návykovou látkou v předmětné době a k důsledkům tohoto ovlivnění jeho neschopnosti vykonávat činnost vyžadující potřebnou psychosenzomotorickou kondici. Nad rámec uvedených skutečností Nejvyšší soud předestírá, že rovněž nejvyšší státní zástupce v rámci pokynu obecné povahy ze dne 1. 5. 2019 č. 5/2019 považuje hodnotu 10 ng/ml D 9 -THC v krevním vzorku za stav vylučující způsobilost vykonávat řízení motorového vozidla. Tato hodnota byla výrazně převýšena, a pokud by se dala zpětně dopočítat hodnota D 9 -THC v krvi obviněného v době zastavení policejní hlídkou, byla by naměřená hodnota s velkou pravděpodobností vyšší s ohledem na delší časovou prodlevu mezi zastavením obviněného a odběrem krve (cca 5 hodin).
Pokud obviněný dále zdůrazňuje, že zakročující policisté, ale ani lékař na něm nepoznali ovlivnění návykovou látkou, tak je třeba uvést, že z vyjádření znalkyně vyplývá, že příznaky ovlivnění nemusí být v běžné komunikaci patrné a projeví se až v situaci, kdy je na přesné vnímání kladen větší nárok, kdy je nutné rychle a přesně reagovat. Za situaci, kdy na schopnost takové osoby jsou kladeny zvýšené nároky z hlediska schopnosti rychle a adekvátně reagovat, je třeba považovat právě řízení motorového vozidla, neboť v dopravě reálně hrozí zvýšené riziko zranění dalších osob a značného poškození majetku. Navíc z úředního záznamu sepsaného dne 11. 11. 2017 (č. l. 1) policejní hlídkou, jež obviněného zastavila, vyplývá, že k testování řidiče na návykové látky bylo přistoupeno na základě jeho chování, když byl nervózní, měl zarudlé oči a z motorového vozidla byl cítit zápach marihuany. Je tedy evidentní, že zasahující policisté vyhodnotili chování řidiče jako podezřelé a přijali proto potřebná opatření.
Obviněný dále namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas, konkrétně se způsobem hodnocení znaleckého posudku znalkyně MUDr. Léblové. Takto formulované námitky nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Přesto je třeba zdůraznit, že znalkyně MUDr. Léblová ve věci vypracovala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně se nespokojil pouze s přečtením tohoto znaleckého posudku postupem podle §211 odst. 5 tr. ř., ale znalkyni k závěrům znaleckého posudku osobně slyšel v rámci hlavního líčení, čímž byla dána obviněnému a jeho obhájci možnost se nejen k závěrům znalkyně vyjádřit, ale zejména jí klást otázky, což také využili. Práva obviněného tedy byla plně respektována. Skutečnost, že obviněný se závěry znalkyně nesouhlasí, nemůže sama o sobě vést k závěru o vadnosti či nesprávnosti tohoto znaleckého posudku, pokud se neobjeví jiné skutečnosti, které by závěry znalkyně zpochybňovaly.
Z pohledu celkové dovolací argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že obviněný v podstatě totožné námitky uplatnil v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně na jeho námitky řádně a dostatečným způsobem reagoval (viz str. 4-7, body 13. – 24. usnesení soudu druhého stupně). Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jaké uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Protože v dané věci nebyly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byly naplněny uvedené dovolací důvody.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová