ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.893.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 893/2019- 337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněné D. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 11 To 72/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 101/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 T 101/2018, byla obviněná D. S. uznána vinnou ze spáchání účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„poté, co již trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27.9.2018, čj. 3T 101/2018-227, odsouzený V. L., narozený XY, v době kolem 16:10 hodin, dne 11. 8. 2018, na křižovatce ulic XY a XY, u domu číslo popisné XY, v Kolíně IV, odcizil volně stojící vibrační pěch značky Weber, typ SRV620, výrobního čísla XY, barvy modro-šedé, v hodnotě 40 000 Kč, naložil jej do úložné části vozidla značky Ford Transit, registrační značky XY, přičemž ve vozidle sedící obžalovaná toto odcizení pěchu musela zaznamenat, poté oba dva z místa činu i s odcizeným pěchem odjeli a následně jej oba, zejména obžalovaná, s úmyslem odcizený pěch prodat, nabídla a za slíbenou provizi od V. L. zprostředkovala koupi pěchu P. J., narozeným XY, který byl již odsouzen pro přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17.9.2018, čj. 3T 101/2018-223“.
Za uvedené jednání byla obviněná D. S. odsouzena podle §214 odst. 1 a §205 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 T 101/2018, podala obviněná D. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 11 To 72/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 11 To 72/2019, podala následně obviněná D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci dovolání namítla, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku skutečně dopustila. Obviněná uvedla, že provedené svědecké výpovědi do značné míry potvrzují verzi dovolatelky, jak částečně dovodil i odvolací soud, avšak s těmito rozpory se dostatečně nevypořádal. Dále podrobně rozebrala svědecké výpovědi. Dovolatelka vyjádřila názor, že soudy nesprávně posoudily projednávaný skutek jako přečin podílnictví, když nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění a nebyl naplněn zákonný znak „užívání“ ve vztahu k věci získané trestným činem jiné osoby. Rovněž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 24/2003) s tím, že pokud pachatel věc, proti které směřuje jeho jednání, užívá, znamená to, že s ní nakládá způsobem, při němž využívá její užitné hodnoty. V této souvislosti dovodila, že ona ve vztahu k odcizenému vibračnímu pěchu takto nejednala. Dále obviněná uvedla, že skutková podstata přečinu podílnictví podle §214 tr. zákoníku byla vypuštěna novelou č. 287/2018 Sb. (s účinností ke dni 1. 2. 2019). Z uvedeného dovodila závěr, že pokud by soudy i nadále dospěly k závěru o její vině, je nutno zvážit chybnou právní kvalifikaci jejího jednání, neboť mělo být podřazeno pod §217 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná rovněž vytkla, že soudy v předcházejícím řízení nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněné obžaloby.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněná D. S. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však převážně nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněné, výpovědi obviněného V. L.) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněná ve svém dovolání neuplatnila žádné námitky v tom smyslu, že by uvedený skutek nevykazoval znaky účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněné však směřují převážně proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů ohledně věrohodnosti jednotlivých svědků a způsobu obhajoby obviněné.
Obviněná nesouhlasila se způsobem, jak soudy v meritorním rozhodnutí hodnotily provedené důkazy, neboť podle jejího názoru přetrvávaly ve věci pochybnosti a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitka obviněné týkající se porušení uvedené zásady nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). Ohledně odkazů dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 607/2007 a ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 24/2003, lze uvést, že jsou nepřiléhavé. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kolíně vyplývá, že tento soud považoval u obviněné D. S. za naplněné ty znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí na sebe převést věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou, nejednalo se tedy o to, že by pachatel užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, jak uvádí v dovolání obviněná.
K právně relevantní dovolací námitce dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně právní kvalifikace jejího jednání lze konstatovat, že podle ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona pak jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu se rozumí možnost, aby byl pachatel pro určitý trestný čin odsouzen, jsou to všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu . Trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu. Vzhledem k výše uvedenému nelze považovat za správnou úvahu obviněné, že předmětné jednání mělo být podřazeno pod §217 odst. 1 tr. zákoníku (když skutková podstata přečinu podílnictví podle §214 tr. zákoníku byla vypuštěna novelou č. 287/2018 Sb., s účinností ke dni 1. 2. 2019). Podle současného znění trestního zákoníku by přicházela v úvahu právní kvalifikace jednání obviněné dle §216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ne dle obviněné zmiňovanou právní kvalifikaci dle §217 tr. zákoníku), která je stejně trestná jako dle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Zjištění soudů mají v důkazech odpovídající obsahovou oporu. Soudy srozumitelně, jasně a logicky přijatelně vysvětlily, z čeho čerpaly zjištění, že se obviněná dopustila předmětného jednání, tj. úmyslně vzbudila v jiném rozhodnutí na sebe převést věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou, způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Soudy v tomto kontextu poukázaly na výpověď obviněné D. S., výpověď obviněného V. L., výpovědi slyšených svědků S. J., P. Š. a V. N., když tyto jsou podporovány dalšími důkazy – SMS zprávami mezi obviněnou D. S. a obviněným P. J. a dále odborným vyjádřením ohledně hodnoty vibračního pěchu. Z obsahu trestního spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že si soudy byly vědomy, že k výpovědi obviněné D. S. a obviněného V. L. je třeba přistupovat s maximální obezřetností a také s tímto vědomím postupovaly. U výpovědi obviněné D. S. zaznamenal změnu její výpovědi a dostatečně zdůvodnil, proč považuje změnu výpovědi za nevěrohodnou. Výpovědí obviněného V. L. se zabýval soud prvního stupně velice pečlivě a podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž přesvědčivě odůvodnil, proč vyhodnotil jeho výpověď jako věrohodnou. Zabýval se rovněž možnou účelovostí jeho výpovědi či motivací vedenou případnými osobními negativními emocemi vůči obviněné (viz str. 5 rozhodnutí soudu prvního stupně), přičemž žádné zásadní ovlivnění tohoto obviněného neshledal. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů hodnotily výpovědi obviněné D. S. a obviněného V. L. ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a to jak jednotlivě, tak i ve spojení s ostatními provedenými důkazy, kdy jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá, že jeho výpověď je v souladu s dalšími navazujícími důkazy. Nejvyšší soud plně odkazuje na správné závěry obou soudů nižších stupňů, s nimiž se plně ztotožňuje a konstatuje, že skutková zjištění soudů nejsou výsledkem svévolného postupu soudů při hodnocení důkazů, nýbrž naopak postupu zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy učinily skutková zjištění logicky navazující na obsah řádně provedených důkazů, bez jakékoli jejich dezinterpretace.
Obviněná D. S. uplatnila rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v rámci dovolání nenamítla žádné nekonkrétní pochybení ohledně uloženého trestu. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výroku o trestu vytýkat pochybení, jaké má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Krajský soud v Praze uložil obviněné podmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Jde o přípustný druh trestu správně uložený podle ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku, neboť toto zákonné ustanovení předpokládá nižší trestní sazbu, než je tomu u přečinu podílnictví v §214 odst. 1 tr. zákoníku. Uložený trest tedy není nepřípustným druhem trestu ani trestem uloženým mimo zákonnou trestní sazbu.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné D. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu