ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.982.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 982/2019- 313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněného O. P. , nar. XY, XY, bez zaměstnání, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 4. 2018 sp. zn. 15 T 8/2018, byl obviněný O. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 13. 10. 2016 kolem 02.30 hodin v XY v ul. XY čp. XY v baru XY v silně podnapilém stavu po předchozí hádce vstal z barové židle, přistoupil k P. S., nar. XY, udeřil jej tzv. hlavičkou a následně jej několikrát udeřil pěstí levé ruky do hlavy, po posledním úderu upadl P. S. na zem, obžalovaný k němu přistoupil, kopl ho pravou nohou do hýždí, v důsledku napadení a pádu na zem utrpěl P. S. mozkolebeční poranění, tenkou puklinu kosti týlní a levé kosti spánkové (skalní kosti), ložiskové pohmoždění mozku v levém čelním spánkovém a temenním laloku, krvácení nad tvrdou plenu mozku, ložiskové krvácení pod omozečnice a zlomeninu nosních kůstek, zranění si vyžádalo hospitalizaci a neurochirurgický zákrok, poškozený byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče přechodně s nutnou lékovou podporou tělního oběhu a několikadenní přístrojovou podporou dýchání, pracovní neschopnost a doba léčení trvala od 13. 10. 2016 do 4. 2. 2017.
Za uvedený zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, uložil Okresní soud v Lounech obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, IČ 47672234, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 15 T 8/2018, podal odvolání jednak obviněný, který rozsudek napadl ve všech jeho výrocích, a jednak státní zástupce v neprospěch obviněného, jehož odvolání směřovalo do výroku o náhradě škody. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. soud druhého stupně znovu rozhodnul tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 161/11, IČ 47672234, částku 255 552 Kč. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovozuje z toho, že podle obviněného v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce a odvolací soud tuto namítanou vadu neodstranil, ani se s ní řádně nevypořádal. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z nesprávného právního posouzení skutku.
Dovolatel následně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podjatost soudce dovozuje z toho, že předseda senátu soudu prvního stupně se ho na začátku hlavního líčení zeptal, zda už něco zaplatil poškozenému či zdravotní pojišťovně na náhradě škody, čímž porušil zásadu presumpce neviny. Takovým způsobem proběhlo celé soudní řízení, které bylo spíše plné emocí a iracionálních závěrů, docházelo k porušování jeho práva na řádnou a účinnou obhajobu, navíc pod nepřehlédnutelnými vyhrůžkami jeho obhájci kárným řízením, manipulaci důkazů a svévolným výkladem sporných důkazů (např. kamerového záznamu, znaleckého posudku, jednáním poškozeného, který jako první zahájil konflikt).
Zásadní pochybení spatřuje v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na předběžné projednání obžaloby, přestože návrh předložil předsedovi senátu před zahájením hlavního líčení, a současně poukazuje na rozpor mezi vyhotoveným protokolem z hlavního líčení, ve kterém je uvedeno, že obhájce na začátku hlavního líčení předložil návrh na předběžné projednání obžaloby, a zvukovým záznamem z hlavního líčení, ze kterého vyplývá, že předseda senátu předložení návrhu na předběžné projednání obžaloby zaprotokoloval až v průběhu hlavního líčení, přestože mu návrh byl předložen před zahájením hlavního líčení.
Obviněný dále uvádí, že videozáznam z baru byl zmanipulován, byl orgány činnými v trestním řízení účelově vybrán, a navíc zjevně upraven. Právě tato skutečnost odůvodňovala předběžné projednání obžaloby podle §186 písm. c), e), f) tr. ř. Předmětný videozáznam měl pak rozhodující význam pro posouzení toho, kdo byl agresor a kdo zahájil útok. Tuto skutečnost nevyřešil ani soud druhého stupně, ačkoliv měl dostatek podkladů pro rozhodnutí podle §257 tr. ř. a §258 tr. ř., tedy k tomu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Podle obviněného na vytýkaném postupu soudu prvního stupně nemůže změnit nic ani možnost formální námitky podjatosti soudce jím či jeho obhájcem a netřeba formalistický přístup k námitce podjatosti předsedy senátu blíže komentovat, protože závěry jsou předem dané. V daném případě by předložení spisu nadřízenému soudu bylo jen zbytečným úkonem a dopadlo stejně tak, jak dopadlo jeho odvolání, jakkoliv se odvolací soud postavil do role obhájce soudce I. stupně (doslovná citace).
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku v jasných souvislostech, když agresorem byl právě později označený poškozený, který se od samého příchodu do baru choval v rozporu s dobrými mravy, když v tomto směru následně rozvádí svoji obhajobu ohledně průběhu konfliktu. Obviněný opakovaně namítá zmanipulování předmětného videozáznamu, který byl zjevně upraven tak, aby nemohl být seznatelný prvotní fyzický kontakt v druhé části incidentu. Následně obviněný poukazuje na skutečnost, že přestože se poškozený během večera opakovaně a během několika hodin dopouštěl minimálně přečinu výtržnictví, nebyl trestně stíhán a byl postaven do role svědka a poškozeného.
Dovolatel také zmiňuje, že způsob, jakým státní zástupkyně i předseda senátu mu pokládali otázky, je v rozporu s §89 a násl. tr. ř., zejména pak §92 a násl. tr. ř., na což soud druhého stupně nijak nereagoval. Obviněný zároveň odkazuje na povinnosti soudce ohledně jeho postupu po nápadu obžaloby, včetně nutnosti objektivního a kritického vztahu k obžalobě. Dovolatel pak opětovně poukazuje na okolnosti předložení návrhu na předběžné projednání obžaloby a faktického postupu předsedy senátu ohledně tohoto návrhu. Podle jeho názoru v dané věci docházelo k porušování trestního řádu a soud druhého stupně tento postup akceptoval, čímž se mohl dopustit kárného provinění.
Obviněný dále namítá, že soud druhého stupně nejednal v souladu se zákonem, když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil mu povinnost zaplatit příslušné zdravotní pojišťovně plnou úhradu vyčíslených nákladů, ačkoliv měl výhrady k samotné výši úhrady a navrhl v tomto směru znalecký posudek, čímž se soudy nezabývaly, přičemž z tohoto dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Poukazuje rovněž na skutečnost, že předložil dva dobové články, které se zabývaly obdobnými kauzami s poukazem na rozpory v rozhodnutí soudu prvního stupně, a tímto se soud druhého stupně nijak nezabýval.
Dovolatel dále napadá znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když uvádí, že před zadáním znaleckého posudku neměl obhájce možnost se seznámit s obsahem otázek kladených znalci, čímž podle jeho názoru došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Zdůrazňuje, že již v přípravném řízení navrhoval provedení nového či revizního znaleckého posudku, což nebylo jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem akceptováno. Následně uvádí, že nezjistil atestaci soudního znalce z oboru neurologie či neurochirurgie, přičemž soudní znalec není ve veřejných zdrojích dohledatelný a není jasná ani jeho oborová specializace a že znalec nepracuje v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem a je tzv. na volné noze. Dále uvádí, že znalecký posudek byl vypracován pouze na základě podkladů, které znalci poskytla policie a na základě lékařských zpráv, když tyto znalec jen opisuje a nejedná se tedy o soudně lékařský posudek. Podle obviněného soudy porušily jeho právo na obhajobu, když odmítly jeho návrh na vypracování dalšího znaleckého posudku z oboru neurologie a revizního znaleckého posudku, čímž současně porušily i právo na spravedlivý proces. Opětovně poukazuje na kamerový záznam, a že samotný znalec připustil, že z tohoto nelze zjistit, kdo zaútočil jako první. Poukazuje na skutečnost, že navrhoval, aby byl kamerový záznam předložen příslušnému pracovišti, tak aby bylo zjištěno, kdo a kdy s ním manipuloval. Podle jeho názoru předseda senátu vše zamítl a řekl, že „Já tam vidím hlavičku a já tady rozhoduji“ (výslovná citace). Slovo hlavička poprvé použil předseda senátu.
Obviněný současně poukazuje na skutečnost, že ve znaleckém posudku není zmínka o odběru krve u poškozeného a existuje tedy pochybnost o tom, zda měl poškozený alkohol v krvi, nebo jiné látky, např. THC. Soudní znalec na otázku odběru krve reagoval vyhýbavě a předseda senátu otázky záměrně přerušoval, aby si mohl znalec rozmyslet, co řekne. Poukazuje i na zásadu kontradiktornosti řízení, a že soudy vyhověly pouze návrhu obžaloby, když jeho návrhům v podstatě nevyhověly. Dále zpochybňuje způsob výslechu soudního znalce, když otázky obhajoby byly opakovaně přerušovány ze strany soudu.
Dovolatel poté konstatuje, v čem spatřuje porušení svých práv, když se jedná o porušení práva na spravedlivý proces, práva na řádnou a účinnou obhajobu, porušení principu kontradiktorního řízení u soudu, vypracování znaleckého posudku znalcem, o jehož specializaci má obviněný pochybnosti (kdy se jedná o námitku, kterou již v dovolání uváděl), porušení principu předvídatelnosti a principu rovnosti, porušení práva obžalovaného na přístup k soudu, nerespektování zásady in dubio pro reo, porušení zásady presumpce neviny a pochybnost o nezávislosti soudů.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018, jakož i na něj navazující usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 4 To 309/2018 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. by měl Nejvyšší soud přikázat Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 809/2019, nejprve uvedla, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se zabývá otázkou předpokladu vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně z pohledu argumentace obviněného a dospívá k závěru, že uplatněná námitka není důvodná, když za kvalifikovaný důvod k vyloučení z věci nelze dovozovat z odlišného právního posouzení věci než jaké má obviněný (viz odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014). Zdůrazňuje, že ve věci neexistoval ani poměr k osobách, kterých se úkon dotýkal, když tvrzený nepřátelský vztah k obhájci nelze dovozovat toliko ze způsobu, jakým předseda senátu uskutečňoval jednotlivé úkony ve věci. Další námitky obviněného vztahující se k naplnění tohoto dovolacího důvodu jsou zaměřeny toliko na kvalitu provedených důkazů a způsob jejich hodnocení, takže by je bylo možno za určitých předpokladů podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem toliko za situace, že by jejich prostřednictvím byla namítána taková vada řízení, že by označené důkazy nebyly provedeny procesně přípustným způsobem a proto by nebylo možno k jejich vypovídací hodnotě v rámci hodnocení důkazů přihlížet.
Podle státní zástupkyně se z pohledu skutku, který byl předmětem obžaloby, nemohly soudy při povinném dodržení zásady obžalovací zabývat obhajobou obviněného ohledně prvotního fyzického kontaktu, pokud obviněný nenamítal, že jednal za podmínek nutné obrany. Za takové situace není tato tvrzená část skutkového děje právně relevantní a není podstatné, že první část konfliktu se na kamerovém záznamu nenachází. Ohledně předmětného kamerového záznamu uvádí, že jeho použití v případném trestním řízení proti poškozenému není vyloučeno. Současně konstatuje, že způsobený následek na zdraví poškozeného představuje těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, přičemž znalec měl odpovídající odbornost pro zodpovězení otázek pro dovození odpovědnosti obviněného za zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Navíc námitky proti znaleckému posudku a vyjádření znalce mají procesní povahu.
Současně státní zástupkyně zdůrazňuje, že z obsahu spisového materiálu lze dovodit, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný v předchozích fázích trestního řízení, přičemž s jeho námitkami se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které obdobnou situace řízení řeší, se závěrem, že v takovém případě se jedná zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani argumentaci obviněného, že soud druhého stupně se dopustil excesu, pokud napadený rozsudek shledal zákonný a změnil tak, že na podkladě odvolání státního zástupce mu uložil povinnost nahradit příslušné pojišťovně plnou náhradu jí vyčíslených výdajů za léčbu poškozeného. Předmětná námitka má procesní povahu, nespojitelnou s vadou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak učinil Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z uvedených skutečností vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést následující skutečnosti. Vzhledem ke konkrétním námitkám obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba souhrnně konstatovat, že tyto se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání formálně, ale i věcně rozešly. Ve věci rozhodl vyloučený orgán, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Jednou z podmínek pro úspěšné uplatnění daného dovolacího důvodu je, že tato okolnost nebyla dovolateli již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Současně je třeba zdůraznit, že v rámci dovolání je možno namítat toliko vyloučení orgánu, který ve věci meritorně rozhodoval, tedy soudců, nikoliv např. vyloučení státního zástupce či policejního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 218/2005). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze zároveň dovodit, že předpokladem použití tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že podjatost senátu, samosoudce či předsedy senátu byla v případě varianty, že se skutečnost možného vyloučení neobjevila až dostatečně po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, před soudy nižších stupňů namítnuta zákonným postupem a ve věci bylo vydáno rozhodnutí podle §30 tr. ř. Jinak vyjádřeno platí, že námitka podjatosti musela být obviněným řádně uplatněna v předchozím řízení před soudy nižších stupňů podle §31 odst. 1 tr. ř., popř. že o podjatosti rozhodoval soud sám z úřední povinnosti. Tedy v řízení před soudy nižších stupňů muselo být rozhodováno podle §30 odst. 1 tr. ř. nebo byla námitka podjatosti namítnuta nezpochybnitelným způsobem a soud porušil svou povinnost a o takové námitce nerozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud si je vědom ustanovení §31 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud rozhoduje i bez návrhu, pokud zjistí důvody pro vydání rozhodnutí o podjatosti. V takovém případě by se ovšem uplatnila varianta, že obviněnému nebyla taková skutečnost známa, a proto by mohl tuto námitku uplatnit po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, protože by se o ní dověděl dodatečně a nemohl ji uplatnit v původním řízení.
Z pohledu těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přezkoumal veškerá podání obviněného (č. l. 143a-143e, č. l. 154-160, č. l. 182-189, č. l. 194-218) i průběh hlavních líčení (č. l. 138-143, č. l. 146-152, č. l. 227-230), přičemž dospěl k závěru, že obviněný námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně právně relevantním způsobem neuplatnil. Z odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 5. 2018 (č. l. 175) ve spojení s doplněním odvolání obviněného ze dne 26. 5. 2018 (č. l. 183-189) pouze vyplývá, že obviněný chtěl, byť to výslovně neuvádí, aby soud druhého stupně postupoval podle ust. §262 tr. ř., které zní: „Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.“. K takovému vyložení obsahu odvolání obviněného Nejvyšší soud dospěl z toho důvodu, že obviněný ve svém podání, v části označené IX., navrhuje soudu druhého stupně, aby rozhodl ve výroku II takto: „Předseda senátu Okresního soudu v Lounech, pan Mgr. Kamil Vacík je vyloučen z projednávání této věci.“, když v části I. požaduje vrácení věci soudu prvního stupně. V dané souvislosti je současně třeba zdůraznit, že předsedkyně soudu druhého stupně obhájci v rámci veřejného zasedání podrobně vysvětlila procesní postup při návrhu obhajoby na vyloučení soudce okresního soudu podle §30 odst. 1 tr. ř. a při návrhu podle §262 tr. ř., nicméně ani poté se obhájce obviněného nevyjádřil, zda chtěl namítat podjatost soudce soudu prvního stupně či postup podle §262 tr. ř. V neposlední řadě je třeba zmínit, že pokud měl obhájce obviněného v úmyslu namítat podjatost Mgr. Kamila Vacíka z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. během řízení u soudu prvního stupně a tento se jeho námitkou pro nedostatečný projev nezabýval, nic nebránilo obhájci obviněného v tom, aby námitku podjatosti konkrétního soudce náležitě uplatnil u soudu druhého stupně při řádném odkazu na příslušné ustanovení trestního řádu, a dostatečně ji odůvodnil, zejména poté, co mu bylo poskytnuto řádně poučení ze strany odvolacího soudu. Právo přeje bdělým a formulaci obhájce „soud přinejmenším podjatý“ (viz závěrečná řeč u soudu prvního stupně) nelze akceptovat jako uplatnění námitky podjatosti. Nejvyšší soud dále odkazuje na stranu 5 dovolání obviněného, ze které vyplývá, že i sám obviněný připouští, že námitku podjatosti formálně neuplatnil.
Bez ohledu na shora naznačený závěr je nezbytné zdůraznit, že podjatost soudce v projednávané věci nelze dovodit z faktu, že předseda senátu soudu prvního stupně předal obhájce obviněného ke kárnému řízení. Kárné řízení se týká obhájce obviněného, nikoliv trestní věci obviněného a výsledek kárného řízení nemá vliv na rozhodování o vině a trestu obviněného v dané trestní věci a nesvědčí o tom, že by měl být obviněný odsouzen. Lze tedy uzavřít, že předání obhájce k zahájení kárného řízení Advokátní komorou, nelze považovat za projev podjatosti předsedy senátu vůči obviněnému, jedná se pouze o postup předsedy senátu v souladu s §66 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. Jednání předsedy senátu v souladu s tímto ustanovením nezakládá jakýkoliv důvod k domněnkám o jeho osobní zainteresovanosti v trestní věci obviněného, kterou daný předseda senátu projednává. Navíc je třeba zdůraznit, že se jedná fakticky o podnět, když o tom, zda se obhájce obviněného dopustil či nedopustil kárného provinění, rozhoduje nezávislý orgán, přičemž proti jeho rozhodnutí je přípustný řádný opravný prostředek.
Podjatost nelze dovozovat ani z dotazu předsedy senátu směrem k obviněnému, ohledně náhrady škody, neboť tento dotaz je pouze plnění povinnosti, která pro soudce vyplývá z ustanovení §207 tr. ř. Jinak vyjádřeno, dotaz na úhradu škody poškozenému rozhodně nesvědčí o tom, že by předseda senátu byl přesvědčen o vině obviněného, nýbrž se jedná o prosté zjišťování všech skutečností, když zákon současně v ustanovení §207 odst. 1 tr. ř. soudci stanovuje povinnost vyslechnout obviněného nejen k obsahu obžaloby, ale i k nároku na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení či nemajetkové újmy, byly-li tyto nároky uplatněny. Předseda senátu soudu prvního stupně tímto dotazem jenom plnil povinnost stanovenou trestním řádem. Obviněný ve svém dovolání současně nesprávně uvádí, že obviněnému byla tato otázka položena při příchodu do jednací síně, ze zvukového záznamu z hlavního líčení ovšem vyplývá, že předseda senátu obviněnému tuto otázku položil až jako svůj poslední dotaz během jeho výslechu, v čase 27:49 stopy zvukového záznamu. Pokud se obviněný snaží dále naznačit, že mu soudce prvního stupně pokládal v průběhu hlavního líčení sugestivní či kapciózní otázky (§92 odst. 3 tr. ř.), tyto námitky dovolatele nespadají pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů [obviněný uplatnil tuto námitku i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že námitky proti údajnému kladení kapciózních a sugestivních otázek mohly být vzneseny již během hlavního líčení u soudu prvního stupně, avšak z protokolů nevyplývá, že by tak obviněný učinil (viz č. l. 138-143, č. l. 146-152), přičemž o těchto námitkách by podle §203 odst. 3 tr. ř. rozhodoval senát. Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolatel sice namítá obsah otázek kladených při hlavním líčení, ovšem nikoliv proto, že by tyto byly v rozporu s procesními ustanoveními, nýbrž že obviněný jejich prostřednictvím ve skutečnosti projevuje nesouhlas se závěry soudu a snaží se o prosazení vlastní verze události a ovlivnění způsobu hodnocení důkazů soudy ve svůj prospěch, jež by pro něho byly příznivější.
K námitkám týkajícím se návrhu (správně podnět) na předběžné projednání obžaloby a nerozhodnutí o tomto návrhu a z tohoto důvodu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uvést následující. Z ust. §185 tr. ř. vyplývá obligatorní povinnost předsedy senátu přezkoumat obsah obžaloby a obsah spisu, a to bez návrhu, když strany mohou dát k takovému přezkoumání podnět. Jinak vyjádřeno, řízení o nařízení předběžného projednání obžaloby není řízení o návrhu, o kterém by bylo nutno vydávat formální rozhodnutí. Po přezkoumání může dojít k další fázi řízení, tedy k předběžnému projednání obžaloby, což představuje samostatné fakultativní stadium a patří do kompetence soudu. O tom, zda je nutno věc předběžně projednat, anebo zda lze ve věci nařídit hlavní líčení rozhoduje předseda senátu, přičemž nevydává žádné speciální rozhodnutí o tom, proč předběžné projednání obžaloby nenařídil či nařídil, a to ani tehdy, jestliže podnět k předběžnému projednání obžaloby podaly strany trestního řízení, zpravidla obviněný. Je tedy možné, aby procesní strany navrhly předsedovi senátu, aby předběžně projednal obžalobu, ale podání takového podnětu neznamená, že pokud soud neshledá důvody pro předběžné projednání obžaloby, je povinen vydat negativní rozhodnutí. Současně je třeba uvést, že je nezbytné, aby strana předložila podnět k předběžnému projednání obžaloby do nařízení hlavního líčení podle §198 odst. 1 tr. ř., neboť po nařízení hlavního líčení je již vyloučeno, aby soud trestní věc předběžně přezkoumal. Zde Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 6 Ntd 2/2010 (uveřejněno v TpR R/2010, s. 95): „Za předpokladu, že bylo realizováno rozhodnutí předsedy senátu soudu prvního stupně o nařízení hlavního líčení podle §198 odst. 1 tr. ř. a nadto strany trestního řízení uvedené v §12 odst. 6 tr. ř. k němu byly fakticky předvolány nebo o jeho konání vyrozuměny, je již vyloučeno, aby stejný soud trestní věc předběžně přezkoumal postupem podle §185 a násl. tr. ř.”. Je tedy stěžejní nejenom samotné nařízení hlavního líčení, ale záleží i na okamžiku, kdy vyrozumění o nařízení hlavního líčení došlo do sféry obviněného. Ze spisu vyplývá, že o nařízení hlavního líčení byl obviněný informován dnem 6. 2. 2018 (doručenka připojena k č. l. 137), jeho obhájce byl o nařízení hlavního líčení informován dokonce dříve, neboť mu bylo vyrozumění doručováno do datové schránky, a kterou si vyzvedl dne 31. 1. 2018 (č. l. 135). Podnět na předběžné projednání obžaloby však obviněný předložil soudu až v den hlavního líčení, tedy dne 13. 3. 2018, přestože je návrh na předběžné projednání obžaloby datován dnem 12. 3. 2018, čili k samotnému podání podnětu došlo až v okamžiku, kdy předběžné projednání obžaloby bylo již nemožné. Na základě uvedeného je tedy zjevné, že není stěžejní, zda bylo zaprotokolováno podání podnětu k předběžnému projednání obžaloby na začátku hlavního líčení, nebo až po určité době v jeho průběhu, neboť již na začátku hlavního líčení byl postup podle §185 a násl. tr. ř. vyloučen, když navíc o nevyhovění podnětu se nevydává žádné formální rozhodnutí. Nejvyšší soud k tomuto závěrem uvádí, že neakceptování podnětu k předběžnému projednání obžaloby vytýkal obviněný soudu prvního stupně již v odvolání a soud druhého stupně se s touto námitkou již náležitě vypořádal (viz bod 7., str. 12-13 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018). Pokud se týká případných tvrzených nedostatků protokolace ohledně okamžiku podání podnětu k předběžnému projednání obžaloby, je třeba uvést, že tyto mohl obviněný uplatnit v průběhu řízení postupem podle §57 odst. 1 tr. ř., když případná oprava protokolu nemůže mít vliv na otázku zákonnosti předmětného řízení. Zde se ještě sluší poznamenat, že stejné námitky obviněný uplatnil i ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a shora naznačené závěry je možno vztáhnout i k tomuto dovolacímu důvodu, když tyto nejsou podřaditelné ani pod tento dovolací důvod.
Na závěr pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podjatost soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. nelze dovozovat z toho, jakým způsobem vede řízení, hodnotí provedené důkazy, odůvodňuje soudní rozhodnutí apod., s výjimkou případu, kdy by konkrétní postup soudce svědčil o jeho podjatosti ve věci (např. by obviněného hrubě urážel, zesměšňoval či hrubě opakovaně porušoval procesní předpisy apod.). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť jak již bylo naznačeno, dovolatel námitky podjatosti odůvodňuje výlučně odkazy na předsedou senátu kladené otázky, na údajně nesprávnou protokolaci průběhu hlavního líčení a dále spekuluje o tom, že návrh na kárné řízení svědčí o podjatosti předsedy senátu.
K námitce porušení zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale ani namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
Obecně lze přesto uvést, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když z obsahu zvolené dovolací argumentace je zřejmé, že směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Předmětné zásady mají vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o tento dovolací důvod. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (poškozený byl agresorem, který se choval v rozporu s dobrými mravy a po celou dobu verbálně i fyzicky napadal obviněného; zpochybňuje závěry znaleckého posudku; zpochybňuje videozáznam z baru XY), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, současně uvádí námitky proti rozsahu dokazování provedeného soudy obou stupňů, když primárně soudům vytýká neprovedení navrhovaných důkazů a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje opětovně na presumpci neviny, zásadu in dubio pro reo, právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu, princip kontradiktornosti řízení, právo obviněného na přístup k soudu či princip předvídatelnosti práva. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného totiž fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Z pohledu zvolené dovolací argumentace je nezbytné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Obviněný především zpochybňuje autentičnost pořízeného kamerového záznamu z baru XY, když se jedná pouze o jeho tvrzení, které není ničím doloženo. Samotná skutečnost, že obviněný nesouhlasí s obsahem pořízeného kamerového záznamu, nemůže vést k závěru o manipulaci s tímto důkazem. V tomto směru je třeba uvést, že totožnou argumentaci uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání, přičemž soud druhého stupně na jeho námitky reagoval a vypořádal se s nimi. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí, se kterým se ztotožňuje (viz str. 15, body 13. – 14.). K uvedenému Nejvyšší soud pouze konstatuje, že kamerový záznam shlédnul a záznam je v reálném čase, ve standardní kvalitě podnikových kamer, která není vždy zcela ideální. Současně je k námitkám týkajícím se kamerovému záznamu vhodné uvést, že obviněný jen předestírá svou interpretaci toho, co na kamerovém záznamu vidí, přičemž poukazuje na skutečnost, že z videozáznamu není zjevné, že by dal poškozenému tzv. hlavičku, a současně zdůrazňuje to, že interpretaci útoku jako „hlavičku“ používá předseda senátu, byť podle obviněného k hlavičce nedošlo a on sám tento termín nepoužil. Jak již bylo naznačeno, primárně není v kompetenci Nejvyššího soudu hodnotit důkazy, tedy ani obsah videozáznamu z baru. Nicméně zde je třeba odkázat na zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 13. 3. 2018 ve 13:00 hodin, ze kterého je patrné, že termín „hlavička“ používá při hlavním líčení jako první obviněný, a to po přehrání CD se záznamem z baru, kdy obviněný následně říká, co na tomto videozáznamu viděl a uvádí, že dal obviněnému hlavičku (toto je ostatně uvedeno i v protokolu z hlavního líčení na č. l. 139). Ze samotného zvukového záznamu hlavního líčení nevyplývá ani obviněným tvrzená skutečnost, že předseda senátu vše zamítl s tím, že „JÁ tam vidím hlavičku a JÁ tady rozhoduju.“, toto na zvukovém záznamu rozhodně nezaznělo.
Námitky proti otázkám státní zástupkyně rovněž nenaplňují zvolený důvod, když Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své předchozí úvahy ohledně možnosti postupu obviněného v případě nesouhlasu s položenými otázkami. Pokud obviněný dále namítá, že konflikt vyprovokoval poškozený, jedná se opětovně o skutkovou námitku. Přesto je třeba odkázat na úvahy soudů prvního a druhého stupně, které nezpochybňují, že na počátku konfliktu stálo právě provokativní jednání poškozeného, když jednání poškozeného ovšem nebylo takového rázu, aby odůvodňovalo způsob napadení poškozeného. Navíc je třeba uvést, že i z výpovědi svědků vyplývá, že předchozí konflikt poškozeného a obviněného nebyl takového rázu, aby bylo nutno volat policii, tedy, že první konflikt nebyl významný (viz svědek B. G.).
Obviněný dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a vyjádření znalce u hlavního líčení, včetně jeho odbornosti. V tomto směru je třeba především uvést, že samotný nesouhlas se závěry znaleckého posudku nemůže vést k závěru o jeho vadnosti a naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný v podstatě jen zpochybňuje způsob hodnocení tohoto důkazu, takže se jedná o procesní námitku. Navíc je třeba podotknout, že pokud by znalecký posudek byl vadný, mohlo by to naplňovat zvolený dovolací důvod jen v případě, že by tato skutečnost zakládala existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Přes tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým tvrzeným skutečnostem podrobněji vyjádřit. Dovolatel především namítá, že se nemohl seznámit s obsahem otázek, které byly položeny policejním orgánem znalci, z čehož dovozuje porušení práv obhajoby. Zde je na místě uvést, že o opatření o ustanovení znalce musí být podle §105 odst. 1 tr. ř. obviněný informován, což se v dané věci prokazatelně stalo, když opatření o přibrání znalce ze dne 5. 6. 2017 (č. l. 79) bylo obviněnému doručeno dne 17. 6. 2017 (č. l.80) a obhájci dne 5. 6. 2017 (č. l. 81). Obviněný následně mohl proti tomuto opatření uplatnit námitky podle §105 odst. 3 tr. ř., což také prostřednictvím obhájce učinil přípisem ze dne 6. 6. 2017 (č. l. 84). Přípis policejní orgán posoudil jako žádost o přezkum postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 tr. ř., přičemž na základě této žádosti státní zástupce okresního státního zastupitelství v Lounech přezkoumal postup policejního orgánu a o výsledku tohoto přezkumu, včetně námitek k otázkám znalce, informoval obviněného, prostřednictvím jeho obhájce, přípisem ze dne 15. 6. 2017 (č. l. 86), když se vypořádal s uplatněnými námitkami. Z uvedeného je tedy zřejmé, že k tvrzenému porušení práv obhajoby nedošlo.
K námitkám ohledně osoby znalce MUDr. Miroslava Kůdely lze uvést, že znalec je zapsán v seznamu znalců, přičemž tento seznam je veřejně přístupný na serveru justice.cz, v záložce e-služby a infoservis, pod odkazem profesní seznamy, konkrétně pod odkazem na seznam znalců a tlumočníků. V případě filtru znalce z oboru zdravotnictví – soudní lékařství má vyhledávání 80 výsledků, kdy jméno znalce MUDr. Miroslava Kůdely je v tomto seznamu uvedeno. Navíc skutečnost, zda je MUDr. Kůdela zapsán v seznamu znalců bylo možno bez problému ověřit dotazem na příslušný krajský soud, v jehož obvodu je znalec zapsán, popř. dotazem na Ministerstvo spravedlnosti. Pokud by se obhájce domníval, že seznam obsahuje chybu nebo není již aktuální (viz námitka jeho neuvedení na oddělení soudního lékařství a toxikologie v Masarykově nemocnici, o. z., Ústí nad Labem), mohl se obrátit s tímto podnětem na příslušný krajský soud, byť údaje o pracovním zařazení znalce pro výkon znalecké činnosti nejsou podstatné, navíc je zcela běžné, že se během doby výkonu znalecké činnosti mění. Dle údajů ze seznamu znalců, je MUDr. Kůdela znalcem z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství, přičemž se jedná o obor a odvětví, pro které může být znalec jmenován podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 123/2015 Sb., ze dne 19. 5. 2015, kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že MUDr. Kůdela je zapsán v seznamu znalců, nelze mít pochybnosti o tom, že splnil odborné podmínky pro jmenování znalcem z řad lékařů v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, podle přílohy č. 10 k instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 8/2017 ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-26/2017-OJD-ORG/32, o správním řízení ve věcech znalců a tlumočníků a o některých dalších otázkách. O adekvátní kvalifikaci znalce k vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství tedy nelze mít pochyb. MUDr. Kůdela je jakožto znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přímo specializován k podávání soudně znaleckých posudků v trestním řízení, když právě pro potřeby soudních řízení byla zavedena specializace soudního lékařství. Přibraný znalec měl k dispozici veškeré existující a dostupné podklady, úplnou zdravotní dokumentaci poškozeného, veškeré lékařské zprávy o jeho zranění, o průběhu jeho léčby, měl k dispozici i trestní spis s opatřenými důkazy a v neposlední řadě i záznam z kamerového systému z baru XY, přičemž své závěry, k nimž dospěl, náležitě vysvětlil ve znaleckém posudku a následně i při výslechu u hlavního líčení. Zde je na místě konstatovat, že otázkou, zda existují pochybnosti o závěrech znaleckého posudku, se již zabýval soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že o znaleckém posudku není důvod pochybovat, neboť jeho závěry jsou podporovány i dalšími provedenými důkazy (viz str. 14, bod 10. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018). Nejvyšší soud pro stručnost na jeho odůvodnění poukazuje, neboť se s tímto zcela ztotožnil, když tento soud se vypořádal i s námitkou, že ve věci měl být ustanoven znalec z oboru neurologie, nikoliv znalec z oboru soudního lékařství.
K námitce obviněného, že znalecký posudek neobsahuje výsledky toxikologického vyšetření poškozeného, je třeba uvést, že jen stěží lze znalci klást k tíži, že nebyl proveden odběr krve, když znalec uvedl, že o tomto v předložené lékařské dokumentaci nezjistil zmínku. Obecně je třeba uvést, že tato námitka je irelevantní, neboť sám poškozený přiznává, že byl podnapilý. Otázka, zda poškozený byl pod vlivem alkoholu tedy v daném řízení není vůbec sporná. Případné ovlivnění jinou látkou, než alkoholem, je pro formulování skutkového stavu bezpředmětné, když závěr o vině není primárně postaven na výpovědi poškozeného, který si na incident v podstatě nepamatuje.
Obecně k předloženému znaleckému posudku závěrem Nejvyšší soud uvádí, že tento splňuje veškeré nezbytné náležitosti v souladu s §13 zákona o znalcích a tlumočnících, přičemž byl splněn i konkrétní úkol znalce, který je v souladu s §13 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících vymezován v opatření o přibrání znalce, neboť z opatření o přibrání znalce (č. l. 79) a ze samotného znaleckého posudku (č. l. 88-110) je zjevné, že znalec zodpověděl veškeré otázky, které mu byly v zadání posudku položeny, a současně z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 4. 2018 (č. l. 146-149) vyplývá, že znalec odpověděl i na veškeré doplňující otázky, které mu byly v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem během výslechu položeny. Jak již bylo naznačeno, skutečnost, že obviněný se závěry znalce nesouhlasí, sama o sobě neodůvodňuje závěr o jeho nesprávnosti, když znalec objasnil, z jakých podkladů vycházel, a jak dospěl ke svým závěrům. Navíc znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný, nelze mu přičítat vyšší důkazní hodnotu, a je třeba ho pečlivě hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/09-1). Takto bylo v dané věci postupováno, když závěry znalce zapadají do kontextu ostatních provedených důkazů.
Dovolatel dále namítal neprovedení všech navrhovaných důkazů soudy nižších stupňů. Námitky nezpracování revizního znaleckého posudku uplatňoval dovolatel již v odvolacím řízení. Soud druhého stupně se touto námitkou zabýval, a shodl se se soudem prvního stupně v tom, že doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, z důvodu, že obviněný není spokojen se závěry vypracovaného znaleckého posudku, nepřichází v úvahu, neboť v řízení nebyl vypracován jiný znalecký posudek s odlišnými závěry, jehož existence je podmínkou pro vypracování revizního znaleckého posudku. Jinak vyjádřeno, důvody nevypracování revizního znaleckého posudku soud druhého stupně v odůvodnění dostatečně vysvětlil (viz str. 14, bod 10. rozsudku). Dovolatel současně již v odvolání uplatňoval námitku absence znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Také touto námitkou se soud druhého stupně dostatečně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že by vypracování tohoto posudku bylo nadbytečné, neboť ani obviněný nezpochybňuje, že poškozený utrpěl objektivně zjištěné zranění daný večer v baru XY, navíc tento závěr vyplývá z dalších provedených důkazů. Navíc vypracování znaleckého posudku z oboru neurologie by přicházelo v úvahu, pokud by v dané věci byla zvažována existence trvalých následků např. v podobě epilepsie apod. Lze tedy konstatovat, že nadbytečnost takového znaleckého posudku soudy prvního a druhého stupně náležitě ve svých rozhodnutích odůvodnily (viz str. 5, bod 17. rozsudku soudu prvního stupně, str. 14, bod 10. rozsudku soudu druhého stupně). Soudy obou stupňů se také dostatečně vyjadřovaly k návrhu na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, když dostatečně zdůvodnily, proč jejich výpovědi nejsou pro probíhající trestní řízení podstatné. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně, stejně jako soud druhého stupně, řádně zdůvodnil neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou, nelze je tudíž považovat za tzv. opomenuté důkazy (viz bod 17., str. 5-6 rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 15 T 8/2018, a bod 10., str. 13-14 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018).
Z pohledu námitek obviněného ohledně respektování zásad spravedlivého procesu je třeba uvést, že zásady spravedlivého procesu jsou dány tím, že účastníku řízení je dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též možnost označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soudy nižších stupňů v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Takto bylo v dané věci postupováno. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem druhého stupně považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
Dovolatel dále obsáhle odůvodňuje námitku, že není trestně stíhán poškozený P. S. Ani tato námitka nenaplňuje zvolené dovolací důvody, když obviněný ji uplatňuje k oběma zvoleným dovolacím důvodům. Přesto je třeba konstatovat, že k této námitce se již vyjadřoval soud druhého stupně (viz str. 13, bod 9. rozsudku), který zcela správně odkázal na zásadu obžalovací zakotvenou v §2 odst. 8 tr. ř. a konstatoval, že podle této zásady je soud oprávněn soudit pouze toho, na koho je podána obžaloba. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než se ztotožnit s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně a poukázat na skutečnost, že obviněnému (v případě, že se skutečně domníval, že se poškozený dopustil trestného činu) či jeho obhájci nic nebránilo v tom, aby podal trestní oznámení na P. S. v souladu s ust. §158 odst. 2 tr. ř.
Námitka obviněného, týkající se přiznání náhrady škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, kterou však dovolatel dále nijak nerozvíjí a pouze uvádí, že se jedná o porušení práva na spravedlivý proces, rovněž nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný neuvádí žádnou hmotněprávní argumentaci. Zde se ovšem sluší poznamenat, že Nejvyšší soud z rozsudku soudu druhého stupně zjistil, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, z jakého důvodu přiznal poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně nárok na náhradu škody (viz str. 16, bod 17. rozsudku). Soud druhého stupně odkázal na předložené podrobné vyúčtování zdravotní péče a zdůraznil, že přestože se obviněný pokusil správnost vyúčtování jednotlivých zdravotních úkonů zpochybnit, nebyly tyto pochybnosti ze strany obviněného nijak dále konkretizovány a jednalo se o pouhé obecné tvrzení obviněného. Za takové situace podle tohoto soudu nebylo důvodné pochybovat o správnosti tohoto vyúčtování, když námitky obviněného byly pouze obecné. Nejvyšší soud zde uvádí, že i v dovolání obviněný pouze obecně konstatoval pochybnosti o výši přiznané náhrady škody, což nelze považovat za jakékoliv zpochybnění takto podrobného vyúčtování a naplnění zvoleného dovolacího důvodu.
K obviněným namítanému porušení zásady kontradiktornosti v daném řízení rozhodně nedošlo, neboť obviněný a jeho obhájce byli přítomni u hlavních líčení, byla jim dána možnost klást svědkům otázky, případně se k jejich tvrzením vyjádřit. Z hlediska zásad spravedlivého procesu tedy k porušení principu kontradiktornosti dokazování nedošlo.
K dovolatelem namítanému porušení principu předvídatelnosti práva Nejvyšší soud pouze uvádí. Obviněný namítá, že se soud prvního ani druhého stupně nezabýval novinovými články s obdobnými případy (včetně rozhodnutí daných soudů). Tato námitka je zcela irelevantní. Jednalo se totiž o zcela odlišné případy, které se nijak netýkají tohoto konkrétního trestního řízení. Navíc nelze odkazovat na novinové články a dovozovat z jejich obsahu porušení principu předvídatelnosti práva.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody).
Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tř. ř. ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Na závěr je třeba uvést, že pokud obviněný v rámci závěrečného návrhu navrhl zrušit usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 4 To 309/2018, tak tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o stížnosti obhájce obviněného proti rozhodnutí podle §66 odst. 1, 3 tr. ř. o předání obhájce obviněného České advokátní komoře ke kárnému postihu. Zde je třeba poznamenat, že toto rozhodnutí nelze napadnout dovoláním (viz §265a odst. 1, 2 tr. ř.) a pokud by obviněný napadl toliko tento výrok, muselo by být dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová