ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.14.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 14/2019-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. Z., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 55 To 301/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 75/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 4 T 75/2016, byl obviněný P. Z. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §255 tr. zákoníku, jichž se dopustil v jednočinném souběhu tím, že (zjednodušeně uvedeno):
poté, co byl usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 13. 11. 2012, č. j. KSOL 10 INS XY, zjištěn úpadek obviněného P. Z. jako podnikající fyzické osoby pod IČO: XY a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Karel Vlk a poté, co byl stejným soudem usnesením ze dne 13. 2. 2013, č. j. KSOL 10 INS XY, na majetek obviněného prohlášen konkurs, žádal obviněný Státní zemědělský intervenční fond (dále též ve zkratce „SZIF“) opakovaně o poskytnutí dotací v období let 2013 až 2015, které obdržel na podkladě celkem jedenácti rozhodnutí vydaných v období od 5. 2. 2013 do 30. 3. 2015 specifikovaných v popisu skutku, a to v úhrnné výši 1 064 348,72 Kč, přičemž jednotlivé platby byly na žádost obviněného zasílány na bankovní účet č. XY, jehož majitelkou byla spoluobviněná B. Z., obviněný neinformoval o těchto příjmech insolvenčního správce, který sám nebyl schopen tyto skutečnosti zjistit, přičemž přijaté dotační prostředky byly dílem vybírány z účtu v hotovosti B. Z. a naloženo s nimi bylo neznámým způsobem, dílem ve výši 127 790 Kč byly prostřednictvím tří plateb učiněných ve dnech 4. 3. 2013 a 25. 6. 2013 zaslány na účet obchodní společnosti TOKO AGRI, a. s., jako úhrada závazků P. Z. (sestra obviněného) podnikající pod IČ XY, v důsledku čehož nebyly peníze poskytnuté Státním zemědělským intervenčním fondem zahrnuty do majetkové podstaty a nemohly tak být použity k úhradě závazků obviněného P. Z. vůči jeho devatenácti věřitelům vyjmenovaným ve skutkové větě s jejich nesplacenými pohledávkami v celkové výši 5 064 907 Kč, přičemž do majetkové podstaty byl shromážděn majetek v hodnotě 853 523,90 Kč, tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že insolvenční správce elektronickou poštou dne 16. 8. 2013 obviněného vyzval ke sdělení, zda očekává nějaký příjem způsobilý k uspokojení konkursních věřitelů, rovněž věděl o prohlášení konkursu na svůj majetek, i o své povinnosti předat insolvenčnímu správci veškerý svůj majetek, znal i rozsah majetku, který nedostačoval k uspokojení všech pohledávek, přičemž v důsledku tohoto jednání byla ve výroku o vině označeným věřitelům způsobena úhrnná škoda ve výši 1 064 343 Kč a současně obviněný takto zmařil zahrnutí této částky do konkursní podstaty úpadce (obviněného P. Z.).
2. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin krádeže spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil soud obviněnému podle §205 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2017). Zároveň okresní soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 4 T 205/2015, který nabyl právní moci 4. 1. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné B. Z., a jen vůči její osobě také soud rozhodl o nárocích poškozených výrokem podle §228 odst. 1 tr. řádu, resp. podle §229 odst. 2 tr. řádu.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově podali obvinění P. Z. a B. Z. odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 55 To 301/2017, (pod bodem I. výroku) podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně odvolatelky v celém rozsahu a ohledně obviněného P. Z. v celém výroku o trestu a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu obviněného nově odsoudil podle §205 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon krajský soud podle §84, §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 4 T 205/2015, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále krajský soud pod bodem II. výroku rozsudku vrátil věc ohledně obviněné B. Z. okresnímu soudu podle §259 odst. 1 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí [Okresní soud v Přerově v novém hlavním líčení rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 4T 75/2016-606, jímž zprostil obviněnou B. Z. obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu].
II. Dovolání obviněného
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu bodu I. jeho výroku napadl obviněný P. Z. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Zuzany Bystrické dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu, současně namítl porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
5. Obviněný nejprve připomněl rozhodovací praxi Ústavního soudu odmítající restriktivní výklad dovolacích důvodů, citoval nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2018 ( pozn. Nejvyššího soudu: správně ze dne 18. 8. 2004 ), sp. zn. I. ÚS 55/2004. Poté vyjádřil nesouhlas s tím, že by třeba jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že by zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelným nebo odstranil ( pozn. Nejvyššího soudu: ačkoliv soudy mu kladly za vinu pouze „zatajení a zcizení“ ) byť i jen část svého majetku a tím způsobil na cizím majetku značnou škodu, a neztotožnil se ani s tím, že by v insolvenčním řízení mařil nebo hrubě ztěžoval ( soudy však dospěly k závěru, že se dopustil jednání spočívajícího pouze v „maření“ ) výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozil účel insolvenčního řízení. Aniž by dovolatel uvedl konkrétní pochybení soudů, obecně konstatoval, že jejich právní závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních. Zdůraznil, že od počátku ( není jasné, zda trestního či insolvenčního řízení ) považuje insolvenční řízení za šikanózní, popřel existenci pohledávek svých věřitelů, jakož i to, že by měl tzv. odklánět vlastní finanční prostředky či jiným způsobem poškozovat své věřitele. Pro bližší podrobnosti odkázal na svůj výslech ze dne 16. 5. 2017. Stíhané jednání nedosahovalo intenzity trestného činu a nemůže tak být posuzováno v rozporu s právními předpisy. ( Uvedené výhrady zřejmě obviněný podřadil pod písm. g) §265b odst. 1 tr. řádu, bez toho, že by je tak výslovně označil – pozn. Nejvyššího soudu.)
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dovolatel uplatnil proto, že podle jeho přesvědčení měl být nejpozději od konání hlavního líčení zastoupen obhájcem, ačkoli podle jeho slov „důvod nutné obhajoby nebyl naplněn stricto sensu“. Opakovaně žádal, aby mu soud ustanovil obhájce, čemuž nebylo nevyhověno, dodal, že mu soud ani neposkytl prostor, aby si mohl obhájce zvolit sám, popř. aby jej o této možnosti poučil. Z uvedených důvodů tudíž nemohl v soudním řízení náležitě hájit svá práva.
7. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný vytkl odvolacímu soudu, že konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože se z účasti na něm obviněný písemně omluvil a projevil vážný zájem být mu osobně přítomen. Napadl rovněž způsob doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání, avšak jen v obecné rovině, a shrnul, že postupem krajského soudu byl „v širším smyslu“ naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
8. Než dovolatel učinil konečný návrh, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, stručně si ještě stěžoval na nátlak ze strany soudů (křik a ozbrojená stráž) a na nevyhovění jeho důkazním návrhům. Závěrem svého dovolání pak obviněný P. Z. žádal Nejvyšší soud, aby zrušil napadené rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal okresnímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu.
III. Vyjádření k dovolání a replika k němu
9. K dovolání obviněného P. Z. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, Ph. D. (dále jen „státní zástupce“), který se postupně zabýval jednotlivými dovolacími důvody a ve vztahu k nim uplatněnými námitkami. Nejprve k výtkám podřazeným dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu konstatoval, že nemohly naplnit tento důvod dovolání, protože dopadá v zásadě jen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě. V trestní věci obviněného se však o nutnou obhajobu ve smyslu §36 tr. řádu nejednalo a obviněnému nic nebránilo zvolit si obhájce sám. Ani podmínky pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nebyly podle státního zástupce naplněny. Uvedený dovolací důvod může založit jen taková nepřítomnost obviněného ve veřejném zasedání (nebo u hlavního líčení), která odporuje příslušným ustanovením trestního řádu, což se v dané věci nestalo. Obviněný P. Z. byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn, k jednání se bez řádné omluvy nedostavil, tedy dovolatel sám nevyužil svého práva účastnit se řízení o odvolání. V tom nelze spatřovat ani naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
10. Státní zástupce odmítl i argumentaci obviněného, jíž namítal nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav projednávané věci. Námitky obviněného měly podle státního zástupce skutkový charakter, a pokud dovolatel odkazoval na obsah svého výslechu, nelze k takovému argumentu v dovolacím řízení přihlížet, neboť Nejvyšší soud již dříve ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 587/2012 judikoval, že se může zabývat jen námitkami obsaženými v textu dovolání. Státní zástupce však s jistou mírou tolerance připustil výhradu proti intenzitě trestného činu, když v tom spatřoval zpochybnění společenské škodlivosti činu, s čímž se ale neztotožnil. Dále se státní zástupce vyjádřil také k námitce opomenutých důkazů, o čemž se obviněný zmínil pouze obecně bez uvedení konkrétního neprovedeného důkazu navrhovaného obhajobou. Byl přesvědčen, že tato vada se v daném trestním řízení nevyskytla, okresní soud na str. 17 svého rozsudku zdůvodnil nadbytečnost návrhu na doplnění dokazování výslechem pracovníka Státního zemědělského intervenčního fondu, kdy nadbytečnost je jedním z Ústavním soudem uznávaných důvodů pro zamítnutí důkazního návrhu, k čemuž odkázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01.
11. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice zasláno obviněnému, který tohoto práva využil. V zásadě trval na svých argumentech uvedených v dovolání a projevil nesouhlas s vyjádřením státního zástupce. Jestliže státní zástupce zdůraznil, že se nejednalo o případ nutné obhajoby, a nebylo proto povinností soudu obviněnému na jeho žádost obhájce ustanovit, dovolatel poukázal na ustanovení §2 odst. 13 tr. řádu, podle něhož je povinností soudu v každém období řízení poučit obviněného o jeho právu zvolit si sám obhájce, a zejména na to, že mu nebyl poskytnut dostatečný časový prostor pro takový úkon. Kladl také enormní důraz na svůj zájem účastnit se veřejného zasedání, vyjádřil lítost nad tím, že soud neodročil veřejné zasedání, ačkoli takový postup obviněný po zaslání své písemné omluvy předpokládal. K tomu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, podle něhož je nutné umožnit obviněnému uplatňovat jeho právo na obhajobu osobně u soudu zejména za situace, kdy obviněný trvá na své účasti a řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže z objektivních důvodů zúčastnit. Zopakoval také svůj názor o nesprávnosti právních závěrů soudů, které nemají podklad ve skutkových zjištěních. Nakonec zmínil i podstatné vady řízení před soudy obou stupňů, z nichž konkrétně uvedl nevyhovění jeho návrhu na výslech zástupce Státního zemědělského intervenčního fondu. Dovolatel rovněž zopakoval svůj závěrečný návrh z dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele mu svým obsahem také odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Obviněný P. Z. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. To je jedním z nejdůležitějších procesních práv, což jenom potvrzuje jeho ústavně právní ochrana (článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a dále garance jeho ochrany v mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách (např. článek 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod), a jeho porušení je považováno za podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je však porušení práva na obhajobu chápáno poněkud úžeji, neboť mu neodpovídá každé porušení práva na obhajobu. Např. nelze naplnit dotčený dovolací důvod námitkami proti způsobu, jakým obhájce vede obhajobu. Z dikce zákona (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl) plyne, že tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě (tj. §36 tr. řádu), a to v té formě, že obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl. Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu naopak nelze podřadit námitky týkající se toliko způsobu obhajoby či vztahu mezi obhájcem a obviněným, což platí i pro případy, kdy byl obviněnému obhájce ustanoven. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). V některých případech může být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. písm. c) tr. řádu i tehdy, nejde-li sice o důvody nutné obhajoby, ale u obviněného bylo pravomocně rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 tr. řádu, přičemž mu byl na podkladě jeho žádosti podle §33 odst. 4 tr. řádu ustanoven obhájce, pokud takto ustanovenému obhájci bylo znemožněno, aby se účastnil úkonů trestního řízení např. v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu o zrušení takto ustanoveného obhájce s ohledem na pominutí důvodů nutné obhajoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009, uveřejněné pod č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). Jestliže ovšem obviněný v takovém případě nepožádal o ustanovení obhájce a ani si ho včas sám nezvolil, nepůjde o tento dovolací důvod (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3159; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009, uveřejněné pod č. 29/2010 Sb. rozh. tr.).
16. Uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V tomto případě měl dovolatel výhrady proti konání veřejného zasedání o svém odvolání konaném bez jeho osobní účasti. Přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 (případně ve spojení s §233 odst. 1), §263 odst. 2 až 4, §265r odst. 2 až 4, §314q odst. 1 tr. řádu a další (srov. Trestněprávní revue č. 8/2005, str. 211, a Trestněprávní revue č. 6/2010, str. 185). Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d), který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením §263 odst. 4 tr. řádu (§314q odst. 1 věty čtvrté a §64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, zde nepřichází v úvahu). Podle citovaných ustanovení nelze veřejné zasedání konat v nepřítomnosti obviněného jen tehdy, je-li ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody a neprohlásil-li výslovně, že se vzdává své účasti při veřejném zasedání (v případě veřejného zasedání odvolacího soudu), nebo jde-li o veřejné zasedání konané o návrhu státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3160, 3161). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, v podstatě rozšiřuje možnosti naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu i na případy, kdy se obviněný z účasti na veřejném zasedání omluví takovými důvody, které objektivně znemožňují jeho přítomnost na něm, a zároveň požádá o odročení nařízeného veřejného zasedání, čímž dá jasně najevo svůj zájem uplatňovat osobně své právo na obhajobu u veřejného zasedání, což však obviněný P. Z. neučinil, nepožádal o odročení veřejného zasedání a řádně neprokázal určitý objektivní důvod, který by mu bránil být přítomen jednání u soudu (blíže viz body 21. až 23. tohoto usnesení). Nutno dodat, že konání veřejného zasedání (ale i hlavního líčení) v nepřítomnosti obviněného, třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 421 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha), musí totiž jít o takovou formu pracovní neschopnosti, jež obviněnému skutečně znemožňuje dostavit se k soudu a osobně být přítomen jednání.
17. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho předpokladem je proto jen vada spočívající ve vadném užití některého z ustanovení hmotného práva, typicky jde o trestní zákoník, nebo i jiné související či navazující hmotněprávní normy jiných právních odvětví. Zásadně je však nutné posuzovat aplikaci hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, nikoli na vlastní dovolatelem prezentovaný skutek. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, proti postupu při provádění důkazů, rozsahu důkazních prostředků, které se staly podkladem rozhodnutí, to vše za podmínky, že z jejich obsahu vyplývají skutková zjištění soudů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí a Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k přezkoumání skutkového stavu .
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu
18. Důvody nutné obhajoby, jejichž porušení zásadně zakládá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jsou vymezeny v ustanovení §36 tr. řádu. Patří k nim výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody, výkon ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, pozorování ve zdravotnickém ústavu, zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, řízení proti uprchlému, sjednávání dohody o vině a trestu (odst. 1). Dále musí mít obviněný obhájce tehdy, vyvstaly pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit (odst. 2), rovněž je-li konáno řízení o trestném činu s horní hranicí trestu odnětí svobody převyšující pět let (odst. 3) a konečně i v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému nebo v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního (odst. 4). V ustanovení §36a jsou taxativně vyjmenovány případy nutné obhajoby ve vykonávacím řízení a v řízení konaných o mimořádných opravných prostředcích (stížnost pro porušení zákona, dovolání a návrh na povolení obnovy řízení).
19. Jak je patrno z obsahu trestního spisu, žádný ze shora uvedených případů nutné obhajoby u obviněného nebyl splněn a rovněž bylo negativně rozhodnuto o jeho návrhu na bezplatnou obhajobu, což by za splnění dalších podmínek mohlo také vést k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (neúčast obhájce u veřejného zasedání v důsledku zrušení ustanovení obhájce, přestože majetkové poměry obviněného mu stále nedovolují hradit náklady na obhajobu – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009, uveřejněné pod č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). Ačkoli byl obviněný o svém nároku na bezplatnou obhajobu poučen již v rámci výslechu dne 1. 4. 2016 (srov. č. l. 389 a násl.), stejně jako o tom, že je povinen nejprve osvědčit, že k úhradě nákladů na obhajobu nemá dostatek prostředků, požádal poprvé o přidělení obhájce z důvodu nedostatku finančních prostředků před soudem prvního stupně u hlavního líčení konaného dne 18. 10. 2016 (písemná žádost založena na č. l. 428 tr. spisu). Na to samosoudce reagoval tak, že obviněného poučil ve smyslu §33 tr. řádu o nutnosti vyslechnout jej ohledně majetkových poměrů, aby mohlo být řádně rozhodnuto o jeho žádosti o bezplatnou obhajobu. Obviněný však odmítl cokoli sdělit, proto byl vyzván k doložení potřebných podkladů prokazujících jeho nárok na bezplatnou obhajobu (viz č. l. 426 verte a 427). Následně předseda senátu Okresního soudu v Přerově usnesením ze dne 12. 12. 2016, č. j. 4 T 75/2016-447, rozhodl, že obviněný P. Z. nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu, neboť nevyvinul jakoukoli aktivitu, nedoložil soudu jediný písemný doklad potvrzující jeho majetkovou nouzi a před soudem se k této okolnosti odmítl vyjádřit. Zjevně nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby předseda senátu přiznal dovolateli nárok na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu, a jeho postupu není co vytknout. Také soud druhého stupně, který se zabýval totožnými námitkami obviněných již v odvolacím řízení, dospěl ke stejnému závěru (srov. bod 6. rozsudku krajského soudu).
20. Nelze dát obviněnému za pravdu, pokud tvrdí, že nebyl řádně poučen o právu zvolit si obhájce a nebyl mu k tomu účelu dán prostor. Nejpozději na začátku výslechu dne 1. 4. 2016 byl o svém právu zvolit si obhájce řádně poučen (viz č. l. 390 tr. spisu). Stejné poučení mu bylo zopakováno i samosoudcem u hlavního líčení konaného dne 18. 10. 2016 (viz č. l. 426 verte tr. spisu) a také dne 16. 5. 2017 (viz č. l. 465 verte tr. spisu). Od rozhodnutí předsedy senátu okresního soudu ze dne 12. 12. 2016 (doručeno obviněnému dne 29. 12. 2016), jímž nebylo vyhověno žádosti obviněného o bezplatnou obhajobu, do vynesení odsuzujícího rozsudku okresního soudu (dne 29. 6. 2017) uplynulo půl roku, což byla jistě dostatečně dlouhá doba, aby si dovolatel během ní obhájce zvolil sám. Neučinil tak ani pro účely odvolacího řízení, v textu odvolání opět žádal o přidělení obhájce, aniž by však jakkoli reflektoval podmínku prokázání finanční tísně, o níž byl předtím opakovaně poučen (srov. č. l. 505 tr. spisu). Přitom v tom, aby si obviněný zvolil obhájce sám, mu nic nebránilo a Nejvyšší soud tedy nemohl akceptovat prezentované dovolací námitky, podle nichž soudy porušily jeho základní právo na obhajobu. Naopak v posuzované věci nenastala situace předpokládaná v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu a dovolání podané v rozsahu tohoto dovolacího důvodu nemá opodstatnění.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
21. Obviněný P. Z. měl dále výhrady proti tomu, že veřejné zasedání u odvolacího soudu proběhlo dne 1. 8. 2018 v jeho nepřítomnosti. Domníval se, že se řádně omluvil a vyjádřil opravdový zájem se jej zúčastnit. Nejvyšší soud zjistil, že k vytýkanému procesnímu pochybení u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci nedošlo.
22. Jak je patrno z výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu v bodě 16. tohoto usnesení, krajský soud nemohl konat veřejné zasedání zejména tehdy, pokud se obviněný nacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Ani jedna z citovaných situací v trestní věci obviněného P. Z. nenastala. Dále bylo nutné zabývat se i podmínkami pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného vymezenými judikaturou. Již shora bylo zmíněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, (uveřejněné pod T 621 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha), v němž tento soud vyslovil názor, že je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se soudního jednání (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Jak zjistil Nejvyšší soud, ani takový případ na posuzovanou trestní věc nedopadá. Dovolatel byl o konání veřejného zasedání nařízeného na den 1. 8. 2018 písemně vyrozuměn (tedy současně poučen o možnosti konat veřejné zasedání v nepřítomnosti), tato listina mu byla po uplynutí lhůty pro uložení zásilky na poště vhozena do poštovní schránky, a to dne 23. 7. 2018, doručeno však bylo fikcí ve smyslu §64 odst. 4 tr. řádu již desátým dnem uložení zásilky (resp. dvanáctým, protože 14. 7. 2018 byla sobota), tedy dne 16. 7. 2018. Písemnou omluvu s datem 30. 7. 2018 založenou na č. l. 515 trestního spisu obdržel krajský soud v den veřejného zasedání 1. 8. 2018. Jejím obsahem byly stížnosti na postup soudu prvního stupně a samotná omluva byla formulována takto: „Není možné v takto krátké lhůtě v období vlny veder zajistit účast, proto se z veřejného zasedání omlouváme.“. Ani náznakem obviněný neprojevil zájem o odročení veřejného zasedání s tím, že trvá na své osobní účasti, aby se mohl osobně hájit a vyjádřit k odvoláním napadenému rozsudku či k případně prováděným důkazům, jak tvrdí v dovolání. Už vůbec pak nebyla omluva z veřejného zasedání podložena lékařským potvrzením prokazujícím zdravotní nezpůsobilost dovolatele osobně se dostavit do budovy soudu a být přítomen jednání soudu. Nejvyšší soud tedy nezjistil porušení jakéhokoli zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jak dovolatel namítal, a nedal obviněnému za pravdu ani v tom, že by projevil jednoznačný zájem být přítomen u veřejného zasedání, jež měl krajský soud podle něj správně odročit. Proto nebylo možné uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
23. V dovolacím řízení nemohla uspět ani neurčitě formulovaná výtka proti způsobu doručení vyrozumění o veřejném zasedání, jež v podání obviněného přesně zněla: „Z důvodu právní jistoty touto cestou obžalovaný rovněž napadá řádné doručení vyrozumění o konaném veřejném zasedání.“. Jak je patrno z výkladu v předchozím bodě tohoto usnesení, vyrozumění o veřejném zasedání bylo obviněnému doručeno fikcí, což trestní řád umožňuje (na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání, viz §64 odst. 5 tr. řádu), svou nepřítomnost u veřejného zasedání dovolatel sice písemně omluvil, avšak nikoli z akceptovatelných příčin ve smyslu shora citované judikatury, a proto krajský soud nepochybil, pokud konal veřejné zasedání za splnění zákonných podmínek i bez účasti obviněného, což mj. také řádně zdůvodnil i v bodě 2. napadeného rozsudku.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
24. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný také opřel svůj mimořádný opravný prostředek a jenž spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, dovolatel uplatnil převážně námitky skutkové povahy. Pouze formálně tvrdil nenaplnění znaků „zatajil a zcizil“ ve smyslu §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a „mařil“ ve smyslu §225 tr. zákoníku, avšak neuvedl k tomu jakýkoli bližší argument, na který by bylo možné reagovat a polemizovat s ním. Okresní soud přitom srozumitelně vysvětlil, v čem spočívalo jednání obviněného naplňující dotčené zákonné znaky objektivní stránky obou přečinů, zejména na str. 17 dole svého rozsudku, ale také na str. 13 až 16. Rovněž pouze obecně dovolatel brojil proti zákonnosti insolvenčního řízení, zpochybňoval skutková zjištění o existenci pohledávek přihlášených věřitelů, v rozporu se zněním skutkové věty tvrdil, že se vůči nim nedopustil žádného poškozovacího jednání, ačkoli bylo prokázáno, že peníze schopné alespoň částečně uspokojit pohledávky jeho věřitelů nechal zasílat na účet jiné osoby bezpochyby zjevně za účelem jejich zatajení před insolvenčním správcem, resp. věřiteli. Podstatou jeho argumentace tedy zjevně byla polemika se skutkovými závěry soudů a nikoli s právními závěry z nich vyvozenými, jak předpokládá zvolený důvod dovolání, a to navíc za situace, kdy se s totožnými výhradami soudy dostatečně vypořádaly. Výtky proti nezákonnosti insolvenčního řízení nezjistil ani soud prvního stupně, naopak shledal arogantní a obstrukční jednání směrem k insolvenčnímu správci (ale i insolvenčnímu soudu) na straně úpadce, pro něž byl dokonce pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 4 T 239/2013 a rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 1 T 242/2013 (viz str. 11 a 14 rozsudku soudu prvního stupně). Okolnosti vyvracející tvrzení obhajoby o „neodklánění“ finančních prostředků a o neexistenci některých pohledávek věřitelů reprodukoval a zhodnotil okresní soud na str. 13 a 15 rozsudku.
25. Jedinou výtku, již s velkou mírou tolerance bylo možno považovat za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a na niž upozornil také státní zástupce, obviněný formuloval velmi stroze a neurčitě, pokud konstatoval, že „jeho jednání nikdy nenaplnilo intenzitu trestného činu a jeho jednání nemůže být posuzováno jako v rozporu s právními předpisy“. I když k ní Nejvyšší soud přihlédl jako k námitce o nesprávném užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neshledal ji důvodnou.
26. Obecně k této otázce odkazuje Nejvyšší soud na své stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle přijatých závěrů trestního kolegia Nejvyššího soudu zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
27. V žádném případě však nelze uzavřít, že by případ obviněného P. Z. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Naopak je nutné vzít na zřetel, že dovolatel se svým jednáním dopustil hned dvou trestných činů, z nichž jeden spáchal v kvalifikované sazbě ustanovení §222 tr. zákoníku, a to díky výši škody přesahující jeden milion Kč (tj. více jak dvacetinásobek horní hranice škody základní skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle zásad §138 odst. 1 tr. zákoníku), a to vůči celkem 19ti svým věřitelům, jimž se tedy nedostalo uspokojení v takové míře, jaké by dosáhli nebýt protiprávního jednání obviněného. Nejednalo se o ojedinělý akt, jednotlivé platby od Státního zemědělského intervenčního fondu si obviněný nechal protiprávně zasílat na účet své matky od února 2014 do května 2015, tedy více jak jeden rok, než se o tomto zatajování majetku reálně spadajícího do konkursní podstaty dozvěděl insolvenční správce. Tyto skutečnosti svědčí o výrazně vyšším stupni společenské škodlivosti skutku, než jakou je možné shledat u základní skutkové podstaty přečinu poškození věřitele, čímž vylučují možnost považovat skutek za méně závažný. Obdobné argumenty se uplatní i ve vztahu k přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, neboť právě zatajení informací o přijímaných platbách, jež v rozhodnou dobu patřily do majetkové podstaty úpadce a měl s nimi disponovat výhradně insolvenční správce, mělo za konečný důsledek poškození tolika nezajištěných věřitelů v míře přesahující hranici značné škody. Rozhodně nejde o svou povahou výjimečné porušení trestních norem, k jehož postihu by mohly postačovat jiné prostředky než trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené. Zbývá dodat, že dovolatel vlastně ani sám neuvedl jedinou okolnost, jež by měla podle jeho názoru snižovat společenskou škodlivost skutku. Rovněž námitka nesprávného užití zásady subsidiarity trestní represe proto nebyla shledána důvodnou.
28. Pokud se obviněný domníval, že postup soudů obou stupňů byl stižen vadou opomenutých důkazů, Nejvyšší soud takový názor nesdílí. Okresní soud sice skutečně nevyhověl důkaznímu návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem pracovníka Státního zemědělského intervenčního fondu, ale učinil tak zcela v souladu s trestním řádem a ústavním principem nezávislosti soudu (srov. §2 odst. 5 tr. řádu a čl. 82 Ústavy České republiky). Soud prvního stupně tento návrh u hlavního líčení konaného dne 29. 6. 2017 zamítl pro nadbytečnost (č. l. 480 verte tr. spisu). Svůj postoj pak podrobně vysvětlil v odůvodnění rozsudku na straně 17. Podle okresního soudu nebylo nezbytné dalšími svědeckými výpověďmi objasňovat podmínky přidělování dotací a podávání žádostí o ně v průběhu let 2012 až 2015, neboť porušení pravidel přidělování dotací nebylo předmětem žalovaného skutku. Ve vztahu k neoprávněnému nakládání s dotačními prostředky bylo provedeným dokazováním (zejména výpověď insolvenčního správce a listiny vyjmenované na str. 8 až 12 rozsudku okresního soudu) zjištěn dostatek skutečností, z nichž bylo možné utvořit si jasný úsudek o protiprávnosti jednání dovolatele. Nejvyšší soud považuje uvedené úvahy za správné a pouze doplňuje, že podstata poškození věřitele spočívala v nakládání s majetkem obviněného jako úpadce, který již nebyl oprávněn provádět s ním jakékoli dispozice, k tomu byl příslušný v rozhodné době již jen insolvenční správce, což dovolatel věděl, ale nerespektoval. Tyto z hlediska aplikovaných skutkových podstat významné okolnosti nemohl pracovník SZIF ovlivnit, věc byla objasněna v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině obviněného. V tomto směru je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru či zájmu, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. V průběhu trestního řízení byla respektována veškerá procesní práva obviněného P. Z. včetně zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu), Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil jakékoli okolnosti, které by mohly svědčit o porušení či nerespektování dalších pravidel trestního procesu.
29. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že k doktríně tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud opakovaně uvedl, že opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Dále mezi případy opomenutých důkazů patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať již pozitivně či negativně (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu). V projednávané věci obviněného Okresní soud v Přerově náležitě zvážil uplatněný důkazní návrh a vysvětlil příčiny jeho nadbytečnosti (blíže viz předchozí bod tohoto usnesení). Ve vztahu k návrhům obviněného se proto nemohlo jednat o porušení jeho procesních a už vůbec ne ústavních práv, jak se snažil tvrdit v dovolání.
30. Konečně lze stručně souhlasit se státním zástupcem, který přiléhavě upozornil na možnost Nejvyššího soudu přihlížet výhradně k námitkám výslovně uvedeným v podaném dovolání, tj. může se zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f tr. řádu tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, uveřejněné pod T 1325 v sešitě 69 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Pokud tedy obviněný P. Z. uplatnil určité výhrady proti postupu či právním závěrům soudu během výslechu dne 16. 5. 2017, na který v dovolání odkázal, Nejvyšší se jimi nemohl zabývat, neboť nebyly součástí dovolací argumentace a nesplňovaly náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
31. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného P. Z. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu z větší části uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, ve zbývající části je posoudil jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
32. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu