ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.588.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 588/2019-4301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. H., nar. XY, bytem XY, a M. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 10 To 170/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 103/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se ohledně obviněných J. H. a M. K. a za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu i ohledně obviněného P. T. zrušují
- jednak usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 10 To 170/2018, a to v celém rozsahu,
- jednak rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 11 T 103/2013, a to v rozsahu, jímž byli obvinění uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, byl jim za to uložen trest a bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Náchodě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh trestního řízení
1. Obvinění J. H. a M. K. byli původně rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 11 T 103/2013 , pod bodem I. výroku rozsudku uznáni vinnými pokusem zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem II. pokusem zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému J. H. podle §254 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému M. K. byl za tyto zločiny a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 9 T 10/2013, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 61 To 167/2014, uložen podle §254 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 9 T 10/2013, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 61 To 167/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině obviněného P. T.
2. Proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 8. 2014 podali obvinění J. H. a M. K. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 10 To 358/2014 , tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných, jakož i podle §261 tr. řádu ohledně obviněného P. T., a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena Okresnímu soudu v Náchodě.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 11 T 103/2013 , byli oba obvinění uznáni vinnými pod bodem I. pokusem zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem II. pokusem zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému J. H. uložen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Obviněnému M. K. byl uložen podle §254 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen pode §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 4 let. Zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 9 T 10/2013, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 61 To 167/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině obviněného P. T. Poškození byli podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obvinění J. H. a M. K. a poškozená obchodní společnost Trafo CZ, a. s., odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 102/2016, podle §256 tr. řádu zamítl.
5. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. H. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016 , tak, že posledně citovaná rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně (viz body 3. a 4. tohoto usnesení) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak ohledně obviněného J. H., tak i za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu ohledně obviněných M. K. a P. T., dále zrušil podle §265k odst. 2 tr. řádu i na zrušená rozhodnutí obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu se závazným právním názorem (ve smyslu §265s odst. 1 tr. řádu) vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. Následným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 11 T 103/2013 (dále ve zkratce jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění J. H., M. K. a P. T. uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému J. H. uložen podle §222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Obviněnému M. K. byl podle §222 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 9 T 10/2013, který ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014 , sp. zn. 61 To 167/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškození byli podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byli obvinění J. H., M. K. a P. T. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
7. Uvedeného trestného činu poškození věřitele podle posledně citovaného rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 6. tohoto usnesení) se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili obvinění J. H., M. K. a P. T. společně následujícím způsobem v rámci vystupování za obchodní společnost I., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „I.“): „ J. H. v pozici činného předsedy představenstva spol. I., se sídlem XY (od 4. 10. 2011 se zapsaným formálním sídlem XY), IČ XY, a od 8. 9. 2011 v pozici zaměstnance fakticky podílejícího se na činnosti uvedené společnosti, P. T. coby osoba za úplatu využívaná dalšími osobami k formálnímu obsazování a vykazování v pozicích v majetkové a organizační struktuře původními představiteli nechtěných, převážně zadlužených, obchodních korporací, a M. K. jako zprostředkovatel využívající P. T. a podílející se na jeho nominování do struktur výše zmíněných obchodních korporací, ve druhé polovině roku 2011 v XY, v době, kdy spol. I. z titulu do dne 8. 9. 2011 realizovaných obchodních aktivit evidovala vůči věřitelům, a to konkrétně spol. 4HP s r.o., spol. ALUFRONT s r.o., spol. ASC HB, a.s., spol. AUTO-BRANKA s r.o., spol. B.P.B.P., a.s. spol. BELEX Zlín s r.o., spol. BETTRA s r.o., spol. DOSKA CS s r.o., spol. ČEZ Distribuční sužby s r.o., spol. DRIBO s r.o., spol. ELEKTRAM s r.o., spol. ELEKTRO LAPUNÍK s r.o., spol. ELKONA CZ s r.o., spol. E., spol. E., podnikatelské subjekty vystupující pod jménem „E. D.“, „P. F.“, „M. G.“, spol. H., podnikatelské subjekty vystupující pod jménem „J. H.“, „J. H.“, „J. H.“, „V. H.“, spol. INECO průmyslová ekologie s r.o., „J. Z.“, spol. INSTAL s r.o., spol. IRBIS TR s r.o., spol. J., spol. Jemnická Stavba, a.s., spol. JJTrend s r.o., spol. JOPECO s r.o., spol. K & V ELEKTRO, a.s., spol. K2 Trutnov s r.o., spol. KAMAT s r.o., spol. KFT – Elektro s r.o., spol. KPB INTRA s r.o., podnikatelské subjekty vystupující pod jménem „V. K.“, „Z. K.“, „J. K.“, „V. L.“, „J. L.“, „K. L.“, „P. M.“, spol. MB elektromontáže s r.o., podnikatelský subjekt vystupující pod jménem „L. M.“, spol. M., podnikatelské subjekty vystupující pod jménem „P. M.“, „J. K.“, spol. MSP automatik s r.o., S., podnikatelský subjekt vystupující pod jménem „M. N.“, spol. OSVĚTLOVACÍ TECHNIKA, a.s., J. O., spol. P A T R I O T s r.o., spol. Power-Energo s r.o., spol. PRO 8 s r.o., spol. PROFIALARM s r.o., spol. P., spol. PROTEC plus s r.o., podnikatelské subjekty vystupující pod jménem „P. R.“, spol. RAYTECH s r.o., spol. STEBAU Jaroměř s r.o., podnikatelské subjekty vystupující pod jménem „F. S.“, „M. Š.“, spol. Technické služby Náchod s r.o., spol. Telefonica O2 Czech Republic, a.s., spol. Trafo CZ, a.s., podnikatelské subjekty vystupující pod jménem „R. T.“, „P. T.“, „I. U.“, „J. V. P.“, „R. V.“, „L. V.“, „P. V.“, spol. ZELTES s r.o., podnikatelský subjekt vystupující pod jménem „L. B.“, sdružení podnikatelských subjektů vystupující pod jménem „L. Z. – A. N.“, splatné závazky v výši 19 552 290,41 Kč, fakticky ukončili činnost společnosti realizací formálních změn v podobě prodeje jejích akcií akcionáři, v jehož struktuře byli vykazováni M. K. a P. T., odvoláním stávajících členů statutárního orgánu spol. I. a současnou nominací P. T. jako jediného člena představenstva společnosti, kdy v souvislosti s tímto se záměrem vyhnout se alespoň částečnému uspokojení splatných pohledávek věřitelů společnosti z jejího majetku, vedli jednání se zájemcem o postoupení pohledávek a na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. PP 99-28/2011 ze dne 9. 9. 2011 byla postoupena pohledávka spol. I. vůči podnikatelskému subjektu vystupujícímu pod jménem „J. L.“, se sídlem XY (od 26. 1. 2013 se sídlem XY), IČ XY, ve výši 4 456 667,90 Kč postupníkovi spol. F., se sídlem XY (od 6. 2. 2013 se sídlem XY), IČ XY, zastoupenému jednatelem společnosti M. K., nar. XY, bytem XY, za kupní cenu ve výši 700 000 Kč, kterému dlužník spol. I. na základě dohody o smíru ze dne 7. 3. 2012 vyplatil částku ve výši 5 000 000 Kč, a dne 9. 9. 2011 byla postoupena pohledávka spol. I. vůči spol. STAVEBNĚ DOPRAVNÍ TRUTNOV s r.o., se sídlem Zahradní 75, 541 01 Trutnov, IČ 642 55 352, v celkové výši 121 163 Kč postupníkovi spol. F., za nezjištěnou kupní cenu, jemuž dlužník spol. I. vyplatil z tohoto titulu částku nejméně ve výši 81 163 Kč, a takto si odstraněním validních pohledávek společnosti bez jakéhokoliv přínosu pro tento subjekt počínali přesto, že závazky společnosti nebylo možno v celém rozsahu vypořádat z jiného jejího majetku, neboť nedisponovala využitelnými aktivy takovéhoto rozsahu, v důsledku čehož umožnili na úkor věřitelů spol. I. získat spol. F. částku v celkové výši 4 537 830,90 Kč “ (převzato z rozsudku soudu prvního stupně včetně všech pravopisných, stylistických i věcných chyb).
8. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obvinění J. H. a M. K. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2019 usnesením, sp. zn. 10 To 170/2018 (dále zpravidla jen „usnesení soudu druhého stupně“ či napadené rozhodnutí), tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného J. H.
9. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V dovolání se obviněný domáhal přezkumu posledních rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně (viz body 6.-8. tohoto usnesení), neboť podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku a §15 tr. zákoníku. Obviněný dále setrval na své dosavadní obhajobě, podle které k „prodeji“ obchodní společnosti v roce 2011 přistoupil vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu a pokračující hospodářské krizi. Jednalo se podle něj o fungující obchodní společnost s rozsáhlým majetkem a toto tvrzení nebylo žádným důkazem vyvráceno. Označil popis skutku za nesrozumitelný a nesmyslný a nesouhlasil se závěrem soudu, že společné jednání pachatelů bylo vedeno jedním společným záměrem, a to vyhnout se plnění závazků obchodní společnosti I. Za vyloučené považoval vedle tohoto společného záměru i umožnění jakéhokoliv majetkového prospěchu třetí osobě – „kupci“ pohledávky. Zdůraznil, že např. pohledávka za J. L. byla již několik let předmětem soudního sporu. Navíc pohledávek bylo postoupeno několik, nejenom dvě zmíněné v posledním rozsudku soudu prvního stupně a kupní cenu vždy inkasoval statutární orgán obchodní společnosti, nikoliv obvinění společně. Jeho účast byla prokázána pouze v případě prodeje akcií, jednostranného odstoupení z funkce předsedy představenstva a předání dokumentace obchodní společnosti. Poukázal také na to, že svým jménem za obchodní společnost nikdy nejednal a jeho jednání za obchodní společnost nebylo prokázáno žádným důkazem. Obviněný také nesouhlasil s nesprávnou aplikací §114 odst. 2 tr. zákoníku s odkazem odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 913/2016, podle kterého nebylo třeba formálně dokonalý právní titul, na základě něhož by fyzická osoba byla oprávněna jednat za právnickou osobu. Podle názoru obviněného to svědčí o nepochopení obsahu jeho podané námitky, která směřovala k tomu, že za obchodní společnost vůbec nejednal, neboť neměl žádné pověření a zájem jednat za společnost, ani neměl zájem na poškození věřitelů této obchodní společnosti. Tuto povinnost mělo nové vedení a nový majitel. Neměl ani zájem na tom, aby pro něj v podstatě neznámá obchodní společnost získala majetkový prospěch a nebyl ani motivován snahou o získání peněz z prodeje pohledávek. Konstatoval, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 913/2016) se týkalo pachatele, který podle shromážděných důkazů měl rozhodující vliv na společnost, ačkoliv v ní neměl žádné formální postavení, přesto za ni fakticky jednal. Obviněný namítl, že on sám za obchodní společnost I. nejednal, neboť s obviněným P. T. se seznámil až v okamžiku jeho uvedení do funkce, do té doby se nikdy nesetkali. Také další část skutku, tedy jednání o uzavření postupních smluv a jejich podpis a následná realizace proběhla zcela bez účasti obviněného a o tomto jednání nebyl předložen jediný důkaz, stejně tak nebylo prokázáno, že by on sám vedl jakákoliv konkrétní jednání zavazující obchodní společnost, uzavíral jakékoliv smlouvy, inkasoval plnění ze smluv nebo dával jakékoliv pokyny dalším osobám jednajícím za společnost. Podle něj nedostatek důkazů nelze ani napravit úvahami o účastenství ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, za který byl odsouzen a odvolací soud se touto jeho námitkou vůbec nezabýval. Zopakoval svou verzi o prodeji slábnoucí obchodní společnosti pro její oživení. Nelze mu ani vytýkat nedostatečnou opatrnost při výběru nového „majitele“ obchodní společnosti, ani to, že v okamžiku prodeje akcií věděl, že následným chováním dalších osob by mohlo dojít k porušení zákonem chráněného zájmu a s takovým porušením byl srozuměn nebo smířen. Uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty a že zde chybí zavinění.
11. Soud druhého stupně proto neměl jeho odvolání zamítnout, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vadný. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a na tato rozhodnutí veškerá navazující rozhodnutí a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat.
b) Dovolání obviněného M. K.
12. Proti poslednímu usnesení soudu druhého stupně podal prostřednictvím svého obhájce dovolání také obviněný M. K., a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle něj rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To se týkalo zejména toho, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nijak nevyplývalo, jak se měl obviněný na postoupení pohledávek podílet. Soud náležitě podle obviněného neodůvodnil závěr, že obviněný mohl být spolupachatelem daného trestného činu vyžadujícího konkrétní subjekt a také neodůvodnil naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §222 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný dále soudu prvního stupně vytkl, že z jeho rozsudku nebyla patrná role obviněného jako spolupachatele daného trestného činu, stejně tak není patrné, kdo měl z trestného činu získat prospěch. Také podle obviněného M. K. nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty předmětného trestného činu. Z rozhodnutí totiž není patrné, jakým způsobem měl obviněný využívat P. T. v souvislosti s postoupením pohledávek. Obviněný na základě svého vlastního hodnocení důkazů dovodil, že z provedeného dokazování nevyplývalo, že by dovolatel byl po nominování obviněného P. T. do pozice statutárního orgánu obchodní společnosti I. s tímto obviněným v jakémkoli kontaktu. Též z provedených důkazů nevyplývá, že by se jakkoli účastnil jednání s obchodní společností F. o postoupení pohledávky a jakákoliv účast obviněného nevyplynula ani z opakovaného výslechu jednatele obchodní společnosti F., M. K. Ve skutkové větě rozsudku ani v jeho odůvodnění soud prvního stupně neuvedl, jakým způsobem měl obviněný P. T. jako zprostředkovatel v souvislosti s postoupením pohledávek využívat. Nebylo proto prokázáno, že by jeho jednání mělo jakoukoliv spojitost s postoupením pohledávek. V této souvislosti připomenul zásadu in dubio pro reo a odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se presumpce neviny.
13. V další části svého dovolání zdůraznil, že naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku může pouze tzv. konkrétní subjekt a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 913/2016 a 5 Tdo 440/2007. Konstatoval, že podle svědeckých výpovědí za obchodní společnost jednal pouze obviněný J. H. Z těchto výpovědí však nevyplynulo, že by se na jejím řízení fakticky podílel obviněný a že by za ni fakticky jednal. Dále zopakoval svou argumentaci, že nelze dovodit, že by v souvislosti s postoupení pohledávek jakkoli vystupoval či jednal za obchodní společnost I.. Podotkl, že argumentaci a odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 913/2016, nelze shledat relevantní, protože obviněný neměl postavení statutárního orgánu obchodní společnosti I. a ani za společnost nijak fakticky nevystupoval. Byl s ní spjat pouze v tom smyslu, že byl jediným akcionářem obchodní společnosti S., která byla jedinou akcionářkou obchodní společnosti I. Z toho vyplývá, že nesprávnou aplikací tohoto rozhodnutí odvolací soud chybně určil, že obviněný mohl být spolupachatelem trestného činu.
14. Namítl také, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty předmětného trestného činu, za který byl odsouzen, soudy nižších stupňů neuvedly, jakým způsobem měl obviněný spoluobviněného P. T. využívat, zejména jde-li o postoupení pohledávek. Ze žádného důkazu podle něj nevyplynulo, že by se měl jednání o postoupení pohledávek účastnit. Soud prvního stupně také nesprávně dovodil, že muselo být v jeho zájmu mít určité finanční výhody z učiněných kroků. Pohledávky byly postoupeny obviněnými J. H. a P. T. ještě předtím, než se obviněný stačil jako jediný akcionář obchodní společnosti S. zorientovat v nepřehledné majetkové situaci obchodní společnosti I.. Dále obviněný namítl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplynulo, jak měli mít spoluobvinění rozděleny role při postoupení pohledávek, zcela chybí odůvodnění odpovědnosti obviněného ve vztahu k zisku značného prospěchu podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Uvedl, že toto je nutno posoudit u každého z obviněných samostatně. Také nebylo zjištěno, pro koho byl tento prospěch získán. Uvedl, že statisícové částky, které měl za úplatný převod pohledávek převzít obviněný P. T., nebyly zaznamenány v účetnictví obchodní společnosti I., avšak současně vytkl, že nebylo zjištěno, zda nebyly úplně či částečně použity ve prospěch obchodní společnosti I.. Obviněný též namítl nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a uvedl, že aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku bylo třeba uvážit z hlediska možnosti uplatnění prostředku ochrany věřitelů podle jiných právních předpisů, ale i z hlediska společenské škodlivosti jednání samotného obviněného. Proto podle něj nemělo být odvolacím soudem zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
15. Na závěr svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině a výroku o trestu a aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného zprostil obžaloby.
III. Vyjádření k dovoláním
16. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve obecně upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který oba obvinění uplatnili, nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy.
17. K dovolání obviněného J. H. konstatoval, že jeho námitky nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť takovými námitkami se obviněný domáhal zásadní změny skutkových zjištění. Státní zástupce rovněž odmítl námitky týkající se nesprávného popisu skutku, neboť i ty jsou do značné míry založeny na výše uvedené vlastní skutkové verzi dovolatele. Obviněný pouze opakoval tvrzení o tom, že je prokázána pouze jeho účast na úkonech směřujících k ukončení jeho činnosti v obchodní společnosti, že po prodeji akcií již za obchodní společnost nejednal, zpochybňoval i dílčí skutková zjištění o dobytnosti pohledávky za J. L. Obviněný zdůraznil, že v případě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nelze podmínku spáchání skutku společným jednáním více osob vykládat tak, že všichni spolupachatelé by se museli stejnou měrou fyzicky podílet na krocích směřujících ke spáchání trestného činu. Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 24) nepochybně vyplývá osobní účast obviněného J. H. na vlastních jednáních o postoupení pohledávek, toto jednání představuje těžiště spáchané trestné činnosti. Dále konstatoval, že popis skutku je značně obsáhlý a obsahuje popis okolností, které by samy o sobě skutkovou podstatu přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nenaplňovaly, tedy změny ve vlastnictví akcií a v obsazení orgánů obchodní společnosti I.. Odmítl také námitky týkající se aplikace ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, neboť argumentace obviněného spočívala v úplném odmítnutí skutkových zjištění, na kterých byla tato aplikace založena a námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. Uzavřel, že námitky uplatněné obviněným směřovaly do skutkových zjištění a formálně uplatněnému deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídaly. Uvedl také, že v předmětné věci nepřicházelo uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, které namítl obviněný, vůbec v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu.
18. Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného M. K. zdůraznil, že obviněný se ve své argumentaci opakovaně uchyloval k vlastním skutkovým hodnocením a k tvrzením o tom, jaké skutečnosti vyplývají, resp. nevyplývají z provedeného dokazování. Některé jeho námitky však považoval za částečně důvodné i ve světle těch skutkových zjištění, která vyplývají ze soudních rozhodnutí. Šlo především o námitky týkající se náležitostí speciálního subjektu trestného činu podle §222 tr. zákoníku. Z pouhého postavení obviněného jako osoby fakticky vystupující za obchodní společnost S., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „S.“), která byla jediným společníkem obchodní společnosti E. (nyní v likvidaci), IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „E.“), jež zase byla jediným společníkem obchodní společnosti I. (viz str. 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nelze podle státního zástupce dovodit, že by obviněný byl osobou, která jedná za obchodní společnost I.. Na rozdíl od obviněného J. H. ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by tento dovolatel obchodní společnost I. fakticky řídil (např. svědkyně J. S. uvedla, že ho ve společnosti nikdo neznal). Skutečnost, že za obchodní společnost fakticky jednal pouze obviněný J. H., vyplývala i z dalších výpovědí zmiňovaných na str. 28 rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce na obviněného J. H. nešlo tedy vztáhnout závěry výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 913/2016. Státní zástupce má za to, že obviněný M. K. formální náležitosti subjektu trestného činu podle §222 tr. zákoníku nesplňoval a z tohoto důvodu nemohl být jeho spolupachatelem (§114 odst. 1 tr. zákoníku), ale mohl být nejvýše účastníkem na něm podle §114 odst. 3 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu státní zástupce přisvědčil obviněnému, že v soudních rozhodnutích nebyla přesvědčivě vymezena jeho účast na vlastním jednání o postoupení pohledávek, neboť ve skutkové větě je zmiňován především podíl obviněného na nominování obviněného P. T. do struktur na věci zúčastněných obchodních korporací. Následně bylo sice uvedeno, že obvinění, tedy zřejmě všichni obvinění, „ vedli jednání se zájemcem o postoupení pohledávek “, v odůvodnění rozhodnutí však nebyla účast obviněného M. K. nijak specifikována. Státní zástupce uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému mělo být jednání obviněného posouzeno jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c), §222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
19. Další námitky obviněného uvedené v dovolání shledal státní zástupce za nedůvodné. Jednalo se především o námitku absence zavinění a o námitku, že nebylo zřejmé, kdo měl z činu získat prospěch. V této souvislosti uvedl, že ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že značný prospěch získala obchodní společnost F., které byla pohledávka za J. L. postoupena za zlomek její hodnoty. Jako nedůvodnou odmítl státní zástupce námitku týkající se subsidiarity trestní represe, neboť tuto námitku uplatnil obviněný poněkud rozporně a v jeho případě nebyly dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by jednání obviněného vykazovalo výrazně nižší stupeň společenské škodlivosti, než jiné případy vyvádění majetku ze zadlužených podnikatelských subjektů, při kterých je využíváno tzv. bílých koní dosazených na pozice statutárních orgánů takových společností. Státní zástupce uvedl, že v části, ve které byl obviněným M. K. uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo možno za důvodně uplatněný považovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť obviněný opřel své námitky o odpovídající část tohoto dovolacího důvodu.
20. Dále státní zástupce uvedl, že dovolání M. K. je sice třeba považovat za částečně důvodné s ohledem na chybně určenou formu trestné součinnosti (účastenství v širším smyslu), na druhou stranu se ale na trestní odpovědnost a trestnost účastníka zásadně užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele podle §24 odst. 2 tr. zákoníku, takže obviněný by i tak byl ohrožen stejnou sazbou trestu odnětí svobody. Obviněnému M. K. byl trest odnětí svobody vyměřen hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby uvedené v §222 odst. 3 tr. zákoníku, a to navíc jako trest souhrnný i za další trestnou činnost. Změna právní kvalifikace ve shora naznačeném směru by proto podle státního zástupce nemohla vést k uložení trestu výrazně mírnějšího a neměla by výraznější praktický dopad na postavení obviněného, zvláště za situace, kdy o náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. řádu. Odlišení účastenství a pachatelství na trestném činu není ani právní otázkou, která by vyžadovala dalšího judikaturního rozhodnutí dovolacího soudu.
21. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
IV. Replika
22. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným, tohoto práva využil pouze obviněný M. K. . Státní zástupce navrhl jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, avšak podle obviněného není pro takový postup splněna ani jedna ze dvou kumulativně stanovených podmínek. Obviněný se totiž nedomníval, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Dále namítl, že při postoupení pohledávek obchodní společnosti F. nebyla jeho účast na tomto jednání uvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a nebyly ani zmíněny žádné z provedených důkazů, z kterých by jakákoliv účast obviněného na postoupení pohledávek vyplývala. Naopak přímo svědek M. K., jednatel obchodní společnosti F. uvedl, že obviněného neznal. Dále obviněný nesouhlasil s tím, že se trestného činu dopustil jako zprostředkovatel využívající P. T. a podílející se na jeho nominování do struktur uvedených obchodních společností. V odůvodnění rozhodnutí však nebylo uvedeno nic o tom, co a komu měl zprostředkovat a k čemu měl využívat obviněného P. T..
23. Obviněný nesouhlasil ani s názorem státního zástupce, že by jeho jednání nepochybně usnadňovalo a podporovalo čin obviněného J. H. jako hlavního pachatele. Bylo totiž otázkou, zda by se obviněný J. H. vůbec pustil do inkriminovaných transakcí, pokud by je musel provádět vlastním jménem. Podle obviněného je toto tvrzení pouhou spekulací, která nemá oporu v provedeném dokazování a nemůže založit závěr o účastenství obviněného na spáchání trestného činu. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů také nebylo zřejmé, že by obviněný věděl o úmyslu obviněného J. H. postoupit pohledávky, že by nominoval obviněného P. T. do funkce jednoho z členů představenstva obchodní společnosti I. za účelem umožnit či usnadnit obviněnému H. postoupení těchto pohledávek, ani z jakých provedených důkazů by tyto závěry měly vyplývat. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018, a na to, že čin pomocníka musí být charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty. Podle obviněného žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by svědčily o vědomosti obviněného o zamýšleném postupu obviněného J. H., však z provedeného dokazování nevyplynuly a ani soudy nižších stupňů v rámci hodnocení důkazů takový záměr neuvedly. Obviněný setrval také na svých námitkách uvedených v dovolání, které se týkaly naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, který mu byl kladen za vinu.
24. Obviněný nesouhlasil s tím, aby jeho dovolání bylo odmítnuto s tím, že obviněný byl účastníkem daného trestného činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, čímž by došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť by neměl žádné řádné opravné prostředky, kterými by se mohl proti změně právní kvalifikace bránit.
25. Obviněný dále konstatoval, že ani jeho námitka subsidiarity trestní represe nebyla uplatněna rozporně, neboť byla uplatněna podpůrně pro případ, že by Nejvyšší soud i přes argumentaci obviněného dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním formálně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dále poukázal na to, že jeho role při tvrzeném zmaření uspokojení věřitele postoupením pohledávek by byla zcela minimální, neboť by byla omezena pouze na nominování osoby jako člena představenstva společnosti, která již jednala bez jakéhokoliv vlivu obviněného.
26. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů nelze vyvodit jeho trestní odpovědnost ani jako pomocníka k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c), §222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a pokud ano, mělo by být zváženo užití zásady subsidiarity trestní represe. Navíc je podle obviněného otázka, která má být řešena z podnětu jeho dovolání, po právní stránce zásadního významu a je podstatné, aby byl jednoznačně stanoven okruh osob, které se mohou dopustit trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku.
27. Ze všech uvedených důvodů setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině a ve výroku o trestu, a aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby.
V. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
30. Obvinění J. H. a M. K. uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obvinění napadli dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatelů v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
31. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněných a k důvodům pro zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů
32. Obvinění J. H. i M. K. uplatnili ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Z převážné části ale vznášeli námitky, které skutečně těmto důvodům neodpovídaly, jak upozorňoval ve svém vyjádření i státní zástupce, neboť brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a zpochybňovali jimi provedené předcházející hodnocení důkazů, na jejichž základě utvořili skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jakkoliv by bylo možno s řadou jimi vznášených námitek souhlasit (včetně nepřehlednosti a nepřesnosti skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně), takové námitky by samy o sobě nebyly důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu.
33. Obvinění však zpochybňovali též, že by skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a shrnutá ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplňovala znaky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V tomto směru (byť z poněkud jiných důvodů, než dovolatelé uváděli) je třeba jim dát za pravdu, jak bude rozvedeno níže.
34. Především je třeba na úvod upozornit, že po prvním kasačním zásahu Nejvyšším soudem došlo ke změně právní kvalifikace skutku, který je nyní obviněným kladen za vinu. Původně byli obvinění stíháni a obžalováni, resp. soudy nižších stupňů dokonce i pravomocně odsouzeni, pro jednočinný souběh přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku. Po kasačním zásahu dovolacího soudu, v němž byly soudy nižších stupňů upozorněny, že takový jednočinný souběh zřejmě nebude přicházet v úvahu (viz též mezitím publikované rozhodnutí č. 47/2019 Sb. rozh. tr.), naopak byl by možný vícečinný souběh těchto trestných činů, ovšem zároveň není sám o sobě nepravdivým údajem zapisovaným do obchodního rejstříku, je-li do orgánů obchodní společnosti nominován tzv. bílý kůň. Z těchto důvodů správně soudy nižších stupňů rozdělily původní společný popis obou skutků a obviněné ohledně druhého skutku, v němž byl spatřován přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1, odst. 4 tr. zákoníku, zprostili obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Vůči tomuto výroku nebylo podáno ani odvolání a ani dovolání, v této části tak rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 11 T 103/2013) nabyl právní moci a nebylo do této jeho části zasaženo ani tímto kasačním rozhodnutím dovolacího soudu.
35. K zásadní změně ovšem došlo v pojetí skutku č. 1, který obžaloba a následně i soudy nižších stupňů právně překvalifikovaly, z přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku, na přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takový postup je možný (při splnění podmínky náležitého upozornění obviněného na možnost takové změny a umožnění uplatnění vlastní obhajoby), pokud jde stále o týž skutek. Pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na něž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení provedených důkazních prostředků musí, měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud v minulosti se k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, na str. 469 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále jen „Sb. n. a u.“, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006 na str. 331 Sb. n. a u.). Státní zástupce i soudy jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis.
36. V daném případě došlo k částečné změně popisu skutku, který byl zcela nově právně kvalifikován. Z původního ohrožovacího deliktu, jakým je (alespoň jde-li o základní skutkovou podstatu) trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, byl skutek překvalifikován na poruchový delikt, a sice přečin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. V prvním případě šlo o trestný čin hospodářský, ve druhém o trestný čin majetkový, který bývá odbornou literaturou řazen mezi poškozovací trestné činy a bývá nazýván deliktem úpadkovým (ač úpadek není jeho podmínkou). Je třeba též upozornit, že jednání obou trestných činů jsou zcela odlišná, zatímco v prvním případě jde o chybné nakládání s účetnictvím (viz jednotlivé nečíslované odstavce v §254 odst. 1 tr. zákoníku), ve druhém jde o zmaření uspokojení svého věřitele. Jednání je tak u obou trestných činů zcela odlišné (byť popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně se ani v tomto příliš nezměnil). Pokud jde o následek, v prvním případě jde o ohrožení majetkových práv jiného (vedle ohrožení řádného vyměření daně) – viz k tomu §254 odst. 1 in fine tr. zákoníku, v druhém případě jde o způsobení škody nikoli malé na cizím majetku (příp. i vyšší), a to právě zmařením uspokojení věřitele (mezi nímž a škodou musí být též příčinná souvislost). Lze tak souhlasit se soudy nižších stupňů, že částečná totožnost následku v daném případě zachována byla, neboť ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku je v tomto směru širší, jde o ohrožovací delikt (kdy porucha teprve hrozí), zatímco ustanovení §222 tr. zákoníku je užší (porucha již musí nastat, aby šlo o dokonaný trestný čin).
37. Jakkoliv obžaloba a soudy nižších stupňů dospěly sice ke správnému závěru o zachování totožnosti skutku i v případě, že skutek kladený obviněným v této věci za vinu bude právně kvalifikován jako zcela jiný trestný čin, neuvědomily si zřejmě dostatečně značné rozdíly mezi oběma trestnými činy, a to i v otázce následku, který právě jediný může totožnost skutku nadále držet. Tak se stalo, že požadavky kladené na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu poškození věřitele nepromítly dostatečně ani do popisu skutku, ani do právní věty, která má vyjadřovat jednotlivé znaky daného trestného činu, který je ve skutku spatřován (k formulaci skutkové a následně právní věty srov. zevrubně Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 179 a násl.). Ve skutkové větě tak zcela absentuje vyjádření následku v podobě škody, která měla na cizím majetku nastat, a to jak stanovením její výše, tak i určením cizího majetku, k jehož škodě se obvinění měli jednání dopustit. Stejně tak tento znak není vyjádřen ani v právní větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, kde zcela chybí konstatování nezbytné pro naplnění již základní skutkové podstaty, a sice že obvinění „tím způsobili na cizím majetku škodu nikoli malou“.
38. Je třeba ovšem konstatovat, že obžaloba a ani soudy nižších stupňů této otázce vůbec nevěnovaly pozornost, nezabývaly se tím, jaká škoda měla vzniknout, a to vše při zohlednění bohaté odborné literatury i judikatury Nejvyššího soudu k této otázce – srov. například rozhodnutí č. 6/2005, 36/2007, 43/2019 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, případně i ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 59/2017, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 32/2011 (ve vztahu k zavinění ke způsobení škody), sp. zn. 5 Tdo 214/2011 (ve vztahu k náležitému popisu skutku, jde-li o škodu, přičemž ve skutkové větě je třeba uvést popis takových okolností, ze kterých vyplývá, kdo je poškozeným věřitelem dlužníka, jaká je výše jeho pohledávek vůči tomuto dlužníku, a kolik by se mu mělo dostat při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek). Odkázat je možno též na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 658/2010, podle nějž výše škody jako zákonný znak trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, odst. 3 tr. zákona, resp. zločinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, musí být v tzv. skutkové větě ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedena jednoznačně a přesně, aby o ní nevznikaly žádné pochybnosti; proto nepostačí odkazovat na jakékoli tabulky, byť jsou součástí výroku o vině; správné zjištění výše způsobené škody má přitom význam nejen z hlediska citované právní kvalifikace, ale i z hlediska navazujícího rozhodování o trestu nebo o náhradě škody.
39. Jakkoliv tedy změna právní kvalifikace skutku z trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku na přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku zásadně možný je, pokud bude zachována totožnost skutku, tj. zejména byla-li jím ohrožena, resp. poškozena tatáž majetková práva týchž věřitelů, je třeba věnovat náležitou pozornost tomu, že oba dva trestné činy je možno naplnit za značně odlišných předpokladů, jimž musejí odpovídat zjištěné skutečnosti, které musí nalézt odraz v popisu skutku ve výrokové části rozsudku a jež pak musejí odpovídat též zákonným znakům, jejichž naplnění je nezbytné pro posouzení takového skutku jako trestného činu, tj. musejí nalézt též odraz v náležité formulaci právní věty. Tomu se ovšem soudy nižších stupňů zpronevěřily, neboť ani popis skutku a ani formulace právní věty neobsahuje znak následku v podobě majetkové škody na cizím majetku v určité minimální výši, bez níž zmíněný trestný čin poškození věřitele nemůže být spáchán. Znovu přitom Nejvyšší soud upozorňuje na konstantní judikaturu svou vlastní i Ústavního soudu, jak to činil již i v minulém svém kasačním rozhodnutí, k tomu, že soud se nesmí stát pomocníkem veřejné žaloby, na níž je, aby tvrdila a prokazovala skutečnosti zakládající trestný čin a tomu též uzpůsobila popis skutku, je-li toho v důsledku změn skutkových zjištění třeba. Viz k tomu zejména nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „ Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. “ Výtku neprovádění důkazů (např. dříve ohledně zjištění, jak bylo nakládáno s účetnictvím, nyní jaká a komu měla být jednáním obviněných způsobena škoda) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne. Již minule Nejvyšší soud poukazoval i na judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, jenž v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v §2 odst. 5 in fine tr. řádu). To ovšem nemůže znamenat, že se soudy spokojí se zcela nedostatečnými tvrzeními státního zástupce, jímž popsaný skutek za žádných okolností, i kdyby byl zcela prokázán, nemůže naplnit veškeré obligatorní znaky trestného činu a uznají i přesto obviněného vinným, ač nejsou ani tvrzeny a ani zjištěny potřebné relevantní skutečnosti. Pokud ani po případném upozornění nebude takové skutečnosti státní zástupce schopen prokázat a nebude namístě skutek právně kvalifikovat jako jiný trestný čin, jehož veškeré znaky by byly naplněny, nezbude, než obviněného obžaloby zprostit.
40. Podobně důvodné se jeví výhrady obviněných v tom směru, že není vůbec zřejmé, jak soudy nižších stupňů dospěly k závěru o výši prospěchu, který obvinění měli svým jednáním způsobit. Z popisu skutku a posléze z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obvinění v důsledku postoupení pohledávek měli na úkor věřitelů obchodní společnosti I. (zmíněných v popisu skutku výrokové části rozsudku) získat obchodní společnosti F., částku ve výši 4 537 830,90 Kč. Byť zčásti soud prvního stupně vysvětloval, jak k této částce dospěl, na straně 27 v bodě 28. odůvodnění svého rozsudku, není takové vysvětlení ani uspokojivé a ani přesvědčivé, navíc svědčí neznalosti standardního výkladu pojmu prospěch, jak je podáván v odborné literatuře i judikatuře. Především z odůvodnění vyplývá, že obchodní společnost I. mohla být schopna od dlužníka J. L. vymoci částku 4 456 667,90 Kč, aniž by bylo vysvětleno, jak k této částce soud prvního stupně dospěl (jen je poněkud nesrozumitelně uvedeno, že má jít o „hodnotu pohledávky“), a od Stavebně dopravní Trutnov, s. r. o., částku ve výši 81 163 Kč, což má být stejná částka, jakou postupník F., jako nabyvatel pohledávky skutečně od dlužníka vymohl. Již v tom se projevuje určitý vnitřní rozpor, neboť v prvním případě u dlužníka J. L. nebylo rozhodující, kolik postupník skutečně vymohl (5 000 000 Kč), zatímco ve druhém případě to bylo určující. Kromě jiného se soud prvního stupně v uvedené části odůvodnění rozsudku dopustil početní chyby, když namísto součtu uvedených částek, která je ve skutečnosti 4 537 830,90 Kč (jak též uváděl ve výroku svého rozsudku), pracoval s údajem 4 537 837,90 Kč. Kromě toho, že vůbec přesvědčivě nevysvětlil, proč by se mělo vycházet při stanovení výše prospěchu F., zrovna z těchto částek, popřel i dosavadní judikaturu, podle níž se výše prospěchu získaného trestným činem vnímá jako tzv. čistý prospěch, tj. po oproštění od nákladů na jeho vynaložení, neboť má vyjadřovat skutečnou výši obohacení – viz k tomu zejména rozhodnutí č. 55/1996, 1/1999, 42/2005, 4/2009, 31/2009 či 41/2011 Sb. rozh. tr. V daném případě se touto otázkou obžaloba a ani soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly, náklady tvrzeného obohaceného F. na získání pohledávek vůbec nezohledňovaly. Přitom samy dospěly k závěru, že postupník v prvním případě získal pohledávku za úplatu ve výši 700 000 Kč, ve druhém nebyly schopny tuto částku určit (pak ovšem nemohou ani určit výši prospěchu). Je třeba tak dát obviněným za pravdu, že výše prospěchu nebyla řádně zjištěna, nebyly ani opatřeny dostatečné podklady pro její určení, nadto nebyla při stanovení výše prospěchu respektována ani ustálená judikatura Nejvyššího soudu. I v tom lze spatřovat pochybení soudu prvního stupně i soudu druhého stupně.
41. Již shora uvedená pochybení jsou samy o sobě důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů, jak byla učiněna soudy nižších stupňů, nemohou pro tyto vady obstát.
42. Vzhledem ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů se jim tak znovu otevírá prostor, aby se důsledně zabývaly obhajobou obviněných a vypořádaly se důsledně s jejich argumentací. Především bude třeba se zabývat řádně rolí jednotlivých obviněných, jakou sehráli při tvrzeném poškození věřitelů (pokud to vůbec bude zjištěno), přičemž tato role může být značně jiná, než role při původně tvrzeném nesprávném nakládání s účetnictvím, což jim původně bylo kladeno za vinu a na což reagoval v minulém kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud. Zatím důvodně vyznívají výtky obviněného M. K., že nebyl v postavení dlužníka, jímž byla obchodní společnost I., a ani nebyl formálně oprávněn za ni jednat. Nejvyšší soud v tomto směru nijak neustupuje od své vlastní judikatury, a sice jmenovitě od usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 913/2016. Podle tohoto rozhodnutí trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku se nemůže dopustit tzv. extraneus, tj. osoba, která nepatří do úzkého okruhu možných pachatelů, jež by mohla být účastníkem podle §24 odst. 1 tr. zákoníku (srov. ale též §222 odst. 2 tr. zákoníku). Postačí ovšem, že zvláštní postavení dlužníka má právnická osoba, za kterou fyzická osoba jedná (tzv. jednání za jiného ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku). Ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku ale výslovně nestanoví, z jakého právního titulu má pachatel – fyzická osoba za právnickou osobu jednat. Uvedené ustanovení totiž nevyžaduje nějaký konkrétní formálně dokonalý právní titul, na jehož základě by fyzická osoba byla oprávněna za právnickou osobu jednat, nerozlišuje ani mezi zákonným zastoupením (např. statutárním orgánem) a zastoupením smluvním, jako je např. udělení plné moci statutárním orgánem, udělení prokury, pověření zaměstnance, sjednání smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy příkazního typu apod. Závisí to ale na posouzení konkrétních okolností konkrétního případu, zda a nakolik určitá fyzická osoba, která neměla specifický formálně dokonalý právní titul, proč může jednat za právnickou osobu, za právnickou osobu skutečně jednala se všemi z toho plynoucími důsledky pro takovou právnickou osobu, zda ji reálně zavazovala či nikoli. V daném případě ale obviněný M. K. zcela důvodně zpochybňoval, že takovému závěru neodpovídá ani popis skutku a ani odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Proto je třeba znovu důsledně zvážit, zda on je skutečně osobou, která za uvedenou právnickou osobu reálně jednala a mohla tak být spolupachatelem tohoto pravého zvláštního deliktu, anebo případně mohla být (za splnění všech zákonných podmínek) účastníkem, jak ve svém vyjádření k dovolání uváděl státní zástupce. Tím vším se ovšem budou muset soudy nižších stupňů náležitě zabývat, dosavadní skutková zjištění jsou v tomto ohledu nedostatečná a nelze tak nyní vyřešení této otázky předvídat, neboť ani skutkový stav není ustálený, aby Nejvyšší soud mohl dát jednoznačný právní názor, jak jednání obviněného M. K. právně posoudit.
43. Je přitom zřejmé, že případná změna právní kvalifikace ze spolupachatelství na účastenství, a to navíc na jeho nejméně závažnou formu (pomoc), je významnou změnou pro obviněného, který jednak musí dostat možnost obrany v dalším řízení, jednak se promítá do celé řady dalších institutů. Především je tato změna významná při rozhodování o trestu, neboť (i při stejné trestní sazbě trestu odnětí svobody, jak zmiňoval státní zástupce) je zpravidla jiná povaha a závažnost činu pachatele a pomocníka, zohlední se pomocná vyměřovací pravidla – např. §39 odst. 6 písm. b) tr. zákoníku, má význam pro případné rozhodování o náhradě škody, a to nejen přímo v adhezním řízení, ale i později pro civilní řízení při řešení míry viny, možnosti odpovídat za závazek společně a nerozdílně či podílově etc. Ze všech uvedených důvodů by ani proto nebylo možno odmítnout dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, jak státní zástupce navrhoval, ale bylo by namístě rozhodnutí soudů nižších stupňů i proto zrušit.
44. Ze shora uvedeného je zřejmé, že důvodů pro zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů (jde-li o rozsudek soudu prvního stupně, pak jen v jeho odsuzující části) je více, Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovoláním obou obviněných zcela vyhovět . Současně za použití tzv. beneficia cohaesionis bylo třeba zrušit tato rozhodnutí i ve prospěch obviněného P. T.
VI. Závěrečné shrnutí
45. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněných J. H. a M. K. a podle §265k odst. 1 tr. řádu za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu i ohledně obviněného P. T. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 10 To 170/2018, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 11 T 103/2013, jen v tom rozsahu, jímž byli obvinění uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, byl jim za to uložen trest a bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Ve zbývajícím rozsahu (tj. ve zprošťující části) zůstal tento rozsudek nedotčen. Zároveň Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Náchodě uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
46. Bude na Okresním soudu v Náchodě, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, ve shora naznačeném směru a za součinnosti se státním zástupcem, jehož úkolem je tvrdit a prokazovat vinu obviněných, vyvodil po řádném vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků odůvodněné skutkové závěry, které pak bude muset náležitě právně kvalifikovat. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz reformationis in peius ), a to jednak vzhledem k prvnímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016), jednak vzhledem k tomuto kasačnímu rozhodnutí.
47. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu