ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1234.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1234/2019-2671
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 5 To 9/2019-2530, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2018, č. j. 46 T 1/2018-2434 , byl obviněný M. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod body I., II., B pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem III. pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že
I.
1) v období od 10. 4. 2013 do 7. 3. 2014 úmyslně uvedl v omyl pošk. R. S. a vylákal z něj finanční prostředky pod záminkou jejich investování, zhodnocení a získání různých věcných bonusů za toto investování, přičemž finanční prostředky nikam neinvestoval a ponechal si je pro svou potřebu, poškozenému je ani přes opakované urgence nevrátil, a R. Š. tak způsobil škodu ve výši 3 755 056 Kč,
2) v době od 20. 8. 2013 do nezjištěného dne měsíce října 2013, na XY, úmyslně uvedl v omyl pošk. M. P. a vylákal z něj finanční prostředky pod záminkou několikanásobného zhodnocení investovaných finančních prostředků prostřednictvím blíže neupřesněných bankovních služeb společnosti Sberbank, a. s., kdy za tímto účelem převzal při různých schůzkách na XY, a v ulici XY, ve čtyřech splátkách celkem 300 000 Kč, avšak finanční prostředky nezhodnotil, finanční hotovost nevrátil a užil pro svoji potřebu, a způsobil tak M. P. škodu v celkové výši 300 000 Kč, v průběhu měsíců září a října 2015 mu vrátil postupně 140 000 Kč, tedy způsobil škodu ve výši 160 000 Kč,
3) v době od 29. 5. 2015 do srpna 2015 úmyslně uvedl v omyl pošk. J. R. a vylákal z něj finanční prostředky pod záminkou několikanásobného zhodnocení finančních prostředků prostřednictvím služeb a produktů nabízených Českou národní bankou, přičemž poškozený mu za tím účelem předal dne 29. 5. 2015 u pobočky Komerční banky, a. s., v ulici XY, finanční hotovost ve výši 5 000 Kč, finanční prostředky nezhodnotil, finanční hotovost nevrátil a užil pro svou potřebu, a způsobil tak J. R. škodu ve výši 5 000 Kč,
4) v době od 14. 7. 2015 do 6. 8. 2015 úmyslně uvedl v omyl pošk. M. S. a vylákal z něj finanční prostředky pod záminkou několikanásobného zhodnocení investovaných finančních prostředků prostřednictvím služeb a produktů nabízených Českou národní bankou, přičemž finanční prostředky nezhodnotil, finanční hotovost nevrátil a užil ji pro svou potřebu a způsobil tak M. S. škodu v celkové výši 728 000 Kč,
II.
1) v době od 11. 1. 2013 do 6. 5. 2015, na blíže nezjištěném místě v XY a později na různých místech v Praze a Středočeském kraji, úmyslným jednáním uvedl poškozeného J. P. v omyl tak, že mu předložil falešný výpis ze svého bankovního účtu končící na pětičíslí XY vedeného u Oberbank, a. s, na částku 54 000 000 Kč a přislíbil vrácení dluhu z minulé trestné činnosti vůči poškozenému (za uvedenou tr. činnost byl odsouzen MS v Praze) za to, že půjčenými penězi odblokuje výše vedený falešný účet, přičemž mu poškozený postupně předal celkem 1 281 200 Kč, kdy obžalovaný finanční hotovost nevrátil jak přislíbil a užil ji pro svoji potřebu, a vylákal tak na J. P. částku ve výši 1 281 200 Kč, v průběhu uvedeného období obžalovaný navrátil poškozenému postupně 243 500 Kč, tedy mu způsobil škodu ve výši 1 037 700 Kč,
2) v době od měsíce prosince 2013 do nezjištěného dne měsíce dubna 2015, na XY, úmyslným jednáním uvedl poškozenou H. N. v omyl tak, že pod záminkou odblokování smyšlené finanční hotovosti v celkové výši 47 000 000 Kč, uložené v Komerční bance, a. s., vylákal z poškozené 28 000 Kč, které předala osobě „B. D.“ – údajné neteři obžalovaného, která mu finanční hotovost předala, následně z poškozené postupně vylákal další finanční hotovost, kdy přislíbil, že vše splatí do 31. 7. 2014, což neučinil a finanční prostředky užil pro vlastní potřebu, a vylákal tak na H. N. částku v celkové výši 168 000 Kč, koncem měsíce března 2014 obžalovaný vrátil poškozené 40 000 Kč a v měsíci dubnu 2014 v místě trvalého bydliště 30 000 Kč a 20 000 Kč, tedy způsobil škodu ve výši 78 000 Kč,
3) v době od 10. 4. 2014 do nezjištěného dne měsíce července 2015, úmyslným jednáním uvedl M. J. v omyl tak, že pod záminkou odblokování smyšlené finanční hotovosti v celkové výši 48 000 000 Kč uložené v Živnostenské bance, a. s., vylákal postupně z poškozeného 700 000 Kč, které přislíbil, že splatí do 14. 4. 2014, což neučinil a finanční prostředky užil pro vlastní potřebu, a způsobil tak M. J. škodu v celkové výši 700 000 Kč, v průběhu uvedeného období obžalovaný vrátil postupně 500 000 Kč, tedy mu způsobil škodu ve výši 200 000 Kč,
4) v době od 9. 5. 2014 do 18. 5. 2014, na blíže nezjištěných místech úmyslným jednáním uvedl J. P. v omyl tak, že pod záminkou blíže neurčené obchodní transakce spojené s nákupem stavební techniky, z něj postupně vylákal 80 000 Kč, které přislíbil, že splatí do 18. 5. 2014, což neučinil a slíbil mu, že zapůjčené finanční prostředky několikanásobně zhodnotí, k čemuž nikdy nedošlo, finanční prostředky nevrátil a užil je pro vlastní potřebu a způsobil tak J. P. škodu ve výši 80 000 Kč, přičemž na základě opakovaných urgencí vrátil svědkovi dne 9. 8. 2014 na jeho bankovní účet částku 20 000 Kč, celkem mu tak způsobil škodu ve výši 60 000 Kč,
5) v blíže nezjištěné dny v měsících listopadu a prosinci 2014, na blíže nezjištěném místě, úmyslným jednáním uvedl V. K. v omyl tak, že mu přislíbil půjčku 20 000 000 Kč, realizovanou blíže nezjištěnou společností, kdy na základě poplatků spojených s půjčkou z něj postupně vylákal 220 000 Kč, finanční prostředky nevrátil a ponechal si je pro vlastní potřebu a způsobil tak poškozenému V. K. škodu v celkové výši 220 000 Kč,
6) dne 27. 3. 2015 ve 8:53 hodin, v pobočce České spořitelny, a. s., XY, si nechal zaslat H. V. na svůj bankovní účet vedený u České spořitelny, a. s., částku ve výši 10 000 Kč, na základě jeho příslibu zhodnocení finančních prostředků, které spočívalo v tom, že za poskytnutou finanční částku jí sežene velmi levně stavební materiál k provedení stavebních prací na jejím rozestavěném domě, finanční hotovost nevrátil a užil jí pro svojí potřebu a způsobil tak H. V. škodu ve výši 10 000 Kč,
7) v době od 1. 4. 2015 do nezjištěného dne měsíce října 2015, v XY, ul. XY, před pobočkou Komerční banky, a. s., úmyslným jednáním uvedl R. E. v omyl tím, že pod záminkou odblokování smyšlené hotovosti ve výši 40 000 000 Kč na nespecifikovaném bankovním účtu vedeném na jméno „R. S.“, postupně vylákal z poškozeného finanční hotovost ve výši 700 000 Kč, což stvrdil notářským zápisem svědčícím o tom, že půjčku uhradí do 27. 4. 2015, což neučinil a finanční prostředky užil pro vlastní potřebu a způsobil R. E. škodu ve výši 700 000 Kč,
8) v době od 29. 5. 2015 do srpna 2015, úmyslným jednáním uvedl J. Š. v omyl tím, že mu pod příslibem kontaktů u svého bývalého zaměstnavatele, kde však nikdy nepracoval, společnosti „C.“ zabývající se prodejem průmyslových strojů na zpracování uzenin přislíbil zakoupení těchto strojů a za tím účelem z něj vylákal finanční hotovost v celkové výši 75 800 Kč, kterou mu poškozený předal po částech, avšak slíbené stroje nedodal, finanční hotovost nevrátil a užil ji pro svojí potřebu a způsobil tak J. Š. škodu v celkové výši 75 800 Kč,
9) v době od 10. 7. 2015 do 8. 8. 2015 úmyslným jednáním uvedl T. S. v omyl tak, že mu pod příslibem kontaktů u svého bývalého zaměstnavatele, kde však nikdy nepracoval, společnosti „C.“ zabývající se prodejem průmyslových strojů na zpracování uzenin přislíbil zakoupení těchto strojů a za tím účelem z něj vylákal dne 10. 7. 2015 v místě zaměstnání v M., XY, finanční hotovost v celkové výši 130 000 Kč, avšak slíbené stroje nedodal, finanční hotovost nevrátil a užil ji pro svoji potřebu a způsobil tak T. S. škodu ve výši 130 000 Kč,
B
Obž. M. H.
1) v přesně nezjištěný den L. H., aniž by věděl o podvodném úmyslu obž. M. H. nedodat objednané zboží, zprostředkoval M. C. dne 3. 9. 2014 v Praze na blíže nezjištěné BČS osobní kontakt s M. H., kterého představil poškozenému pod smyšleným jménem M. D., za účelem dojednání koupě kotle na tuhá paliva zn. AK Licotherm 24 kW v hodnotě 36 000 Kč, poškozený C. předal obž. H. zálohu ve výši 25 000 Kč, na tuto zálohu obžalovaný osobně vystavil příjmový pokladní doklad č. 0043 s uvedením dodavatele spol. K. S., XY, a s uvedením příjemce zálohy s příjmením D., ačkoli tato společnost nemá žádné české zastoupení, neobchoduje s kotli a obžalovaný pro tuto společnost nikdy nepracoval, poté se s poškozeným domluvil na dodání pokojové dlažby ABK Soleras Avana se smluvenou cenou 36 000 Kč, za tím účelem požadoval od poškozeného finanční zálohu ve výši 11 500 Kč, ačkoli obž. H. věděl, že objednané zboží nikdy nedodá, poškozený tuto zálohu osobně předal dne 4. 9. 2014 L. H., a to oproti zálohové faktuře č. 2014-14 a příjmovému pokladnímu dokladu č. 0978603, který vystavil L. H. pod svým IČ: XY se slibem, že kotel i dlažba budou dodány nejpozději dne 5. 9. 2014, přičemž nevěděl, že obž. M. H. nikdy neměl v úmyslu poškozenému jakékoli zboží dodat, do současné doby kotel ani dlažba nebyly přes opětovné urgence dodány a zaplacená záloha vrácena, a obž. H. tak způsobil M. C. škodu v celkové výši 36 500 Kč,
2) od blíže nezjištěného dne v měsíci únoru 2015 úmyslným jednáním postupně vylákal z poškozené H. V. finanční hotovost v celkové výši 50 000 Kč tak, že nejdříve přítel poškozené, R. K., předal v restauraci U., XY, L. H. částku 18 500 Kč, jako zálohu na nákup kamen, jejichž celková hodnota měla být 36 000 Kč, přičemž k dodání kamen nikdy nedošlo a L. H. zálohu vrátil. Během uvedeného jednání byla poškozená kontaktována obž. H., vydávajícím se za dodavatele „S.“, který poškozenou utvrzoval v dodání objednaných kamen, poté poškozená dne 17. 3. 2015 zaplatila novou finanční zálohu na kamna ve výši 20 000 Kč, kterou zaslala obž. H. prostřednictvím internetového bankovnictví na účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., a téhož dne vložila 20 000 Kč v hotovosti na stejný účet, protože ji obž. H. přesvědčoval, že finanční prostředky musí být poskytnuty v uvedený den a první zaslanou částku jí vrátí, což neučinil, kamna nikdy neobjednal a finanční prostředky si ponechal pro vlastní potřebu a způsobil tak H. V. škodu ve výši 40 000 Kč,
výše uvedeným pokračujícím jednáním způsobil obž. M. H. škodu ve výši 7 236 056 Kč,
a uvedeného jednání se obž. H. dopustil, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 10 T 16/2008, odsouzen a potrestán pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu zákazu pobytu na území hl. města Prahy v délce pěti let, kdy byl z VTOS dne 2. 1. 2013 podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 2. 1. 2020,
III. obž. M. H.
se bez povolení a bez vážného důvodu zdržoval a pohyboval na území hlavního města Prahy v rozsudku specifikovaných případech a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 10 T 16/2008, odsouzen a potrestán pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2011, ve spojení s rozsudkem VS v Praze sp. zn. 12 To 5/2011, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v délce pěti let, kdy byl z VTOS dne 2. 1. 2013 podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 2. 1. 2020.
2. Obviněný byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 5 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Samsung Galaxy S III Mini, IMEI: XY, S/N: XY, s baterií, bez SIM karty, s poškozeným displejem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o nárocích na náhradu škody v rozsudku specifikovaným poškozeným, z nichž někteří byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obžalovaný L. H. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro v rozsudku vymezený skutek.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 5 To 9/2019-2530 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu při nezměněném výroku o vině uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Samsung Galaxy S III Mini, IMEI: XY, S/N: XY, s baterií, bez SIM karty, s poškozeným displejem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 18 T 56/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 31 To 284/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Filipa Němce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., neboť má za to, že usnesení (míněno rozsudek) Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Nadnáší toliko jednu otázku, kterou podle jeho názoru soudy nenahlížely ve světle judikaturní praxe. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jehož příslušnou pasáž zmínil, s tím, že jeho případ zapadá do kontextu citovaného rozhodnutí. Soud prvního stupně připustil, že se svědkové chovali lehkovážně, a proto má za to, že tato skutečnost měla být zohledněna alespoň při ukládání trestu. Podle názoru dovolatele však soudy měly jít ještě dále a „vykázat věc jako civilně-právní problém těch, kteří jednali ve vztahu ke svým financím zcela bez jakéhokoli kritického odstupu a naprosto iracionálně.“ Klade navazující otázku, zda stát má poskytovat ochranu těm, kteří rezignují na povinnost předcházet hrozícím škodám v případech, které jsou svoji povahou civilního charakteru. Má za to, že stát v takových případech poskytovat ochranu nemá.
6. Obviněný připomíná, že zcela běžně se využívají investiční nástroje v podobě rizikových fondů, kdy investor může získat, může však i o vše přijít. Namítl, že soudy nevedly dokazování ohledně zjišťování přijatých rizik, tj. zda poškození byli seznámeni s riziky, pokud investovali do nestandardních typů „fondů“ nebo účelových kauz k dobytí vysokých pohledávek na bankovních účtech. Srozumění s touto rizikovostí se předpokládá obdobně, jako je tomu u investičních fondů v bankovním sektoru.
7. Vzhledem k tomu, že soudy měly vycházet z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a buď vyloučit transakce jako civilní problematiku nebo tuto skutečnost zohlednit při ukládání trestu, dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc témuž soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž sdělil, že podstata argumentace dovolatele, jež je uvedena v části IV., je doslovně převzatá část odůvodnění předchozího odvolání dovolatele proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce dovozuje, že se dovolatel ve své podstatě domáhá toho, aby soudy užily v jeho věci zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, byť toto ustanovení ve svém dovolání nezmiňuje. Státní zástupce konstatoval, že s uvedenou argumentací dovolatele se již podrobně a přiléhavě zabýval nalézací soud v odstavcích 69-70 odůvodnění svého rozsudku, na jehož závěry poukázal. S touto argumentací se ztotožnil a dodal, že dovolateli se sofistikovaným způsobem podařilo prolomit běžnou opatrnost poškozených, které proto nebylo možno považovat za osoby lehkovážně nakládající se svým majetkem. Sofistikovanost jednání dovolatele dovozuje z jeho mimořádných přesvědčovacích schopností, užívání falešných identit sebe i jiných osob, přičemž dovolatel svá lživá tvrzení doplnil i četnými věcnými detaily, představující jej jako „úspěšného bohatého muže“. Jeho přesvědčování tak podlehl dokonce i jeho nadřízený M. S., který byl jinak přesvědčen, že vzhledem ke své letité praxi při řízení 100 až 150 lidí umí s lidmi jednat a „prokouknout je“. Nejednalo se tak o žádný primitivní podvod založený na pouhém zatajení obsahu výpisu z veřejné přístupné evidence nemovitostí jako v jím citované věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010. V této souvislosti připomenul rovněž dvě usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1051/2017, publikované pod č. 30/2018 Sb. rozh. tr., a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, publikované pod č. 19/2019 Sb. rozh. tr.), v nichž Nejvyšší soud odmítl podobnost posuzované věci s dovolatelem uváděným rozhodnutím sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Státní zástupce rovněž připomenul judikaturu k výkladu principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, z níž vyplývá, že zdaleka ne každý občanskoprávní vztah vylučuje svou kriminalizaci. Za zásadní považuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jehož podstatnou část zmínil a pro úplnost poukázal i na předchozí judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu.
9. Z citovaných názorů Ústavního i Nejvyššího soudu státní zástupce dovozuje, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však podle názoru státního zástupce žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o podvody vymykající se jiným podvodům snad jen soustavností jejich páchání, vysokým počtem poškozených a výši způsobené škody. Tyto okolnosti škodlivost jednání dovolatele spíše zvyšují a nikoliv snižují.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
13. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
17. Pokud jde o vlastní posouzení dovolání obviněného, ten v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. K prvnímu z uplatněných důvodů dovolání (bod 13. tohoto usnesení), jehož obsahové vymezení spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání , je třeba uvést, že obviněný jeho formální uplatnění nedoprovodil žádnou argumentací, která by měla svědčit o tom, že řízení předcházející napadeným rozhodnutím je takovou procesní vadou zatíženo. Dovolací soud je nucen připomenout, že není oprávněn jakkoli domýšlet dovolací argumentaci obviněného v jeho mimořádném opravném prostředku, či tuto přímo formulovat. Vzhledem k tomu, že přezkum dovoláním napadených rozhodnutí může založit jen takové dovolání, jehož argumentace, tj. námitky v něm vznesené – a nikoli pouze samotné označení uplatňovaného dovolacího důvodu – svědčí o jeho obsahovém naplnění, což není dáno ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě posuzovaném, nezabýval se dovolací soud posouzením důvodnosti dovolání obviněného stran tohoto důvodu dovolání, neboť lze akceptovat hodnocení obsažené ve vyjádření státního zástupce, že uvedení písmene „d)“ v textu dovolání je zjevným pochybení nastalým při vyhotovení označeného mimořádného opravného prostředku.
18. Pokud jde o námitky dovolatele, které uplatnil v rámci druhého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že obviněný vznesl v podstatě pouze výhradu nedostatečné obezřetnosti jednotlivých poškozených, kteří měli jednat lehkovážně a za tohoto stavu mělo být jednání obviněného posouzeno jako nenaplňující znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním vyjádřeným pod body I., II., B z rozsudku soudu prvního stupně, případně tato okolnost měla být zohledněna ve výměře jemu uloženého trestu odnětí svobody. Mimo pozornost dovolacího přezkumu přitom obviněný ponechal jednání, jímž se dopustil pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. ř.
19. Výše uvedenou výhradu dovolatele, podle níž se poškození chovali lehkovážně, zcela nekriticky a iracionálně ke svým financím, v důsledku čehož měla být trestní věc posouzena jako civilní delikt, resp. měla být zohledněna při výměře jemu uloženého trestu („buď vykázat transakce jako civilní problematiku anebo tuto okolnost zohlednit při ukládání trestu a svým způsobem tak trest vyměřit skutečně rovnovážně“), lze hodnotit jako námitku obsahově naplňující dovolatelem zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud ji však vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
20. Pokud jde o jím namítanou skutkovou podobnost s věcí, o níž dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, není tomu zjevně tak, jelikož skutkové okolnosti obou projednávaných věcí jsou diametrálně odlišné.
21. Dovolací soud v citované trestní věci uvedl, že „[j]de-li o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od nich je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky… Jestliže se poškození sami svou zjevnou neopatrností, které se mohli snadno vyvarovat, ocitli v situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupili k nejistému obchodu a vynaložili finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí sami také vypořádat, a to za použití soukromoprávních instrumentů … Posuzovaný případ nelze hodnotit jinak než tak, že poškození jako účastníci soukromoprávního vztahu evidentně nedbali ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, svou vlastní liknavostí si neopatřili snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí týkající se nákupu nemovitostí a sami se tak vystavili riziku vyplývajícímu z uskutečňované transakce.“
22. Závěry uvedené ve výše citovaném usnesení dovolacího soudu lze sice pokládat za obecně platné, avšak lze jimi úspěšně argumentovat jen v případech, které jsou typově odpovídající situaci, ohledně níž byly vysloveny. V trestní věci vedené dovolacím soudem pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010 poškození uhradili zálohu na kupní cenu nemovitosti ve výši jednoho milionu korun, aniž by se jakkoli zajímali o právní vztahy týkající se předmětných nemovitostí a osud svých finančních prostředků, a to i přesto, že informaci o skutečném právním stavu bylo možné jednoduše získat výpisem z veřejného seznamu (Katastru nemovitostí), jenž umožňoval dálkový přístup. K tomu dovolací soud dále uvedl, že „[p]okud by si poškození od obviněného vyžádali nebo sami opatřili výpis z katastru nemovitostí, mohli snadno zjistit, v jakých poměrech se nemovitosti skutečně nacházejí. Výpis z katastru nemovitostí je lehce dostupný doklad, který si lze obstarat bez jakýchkoli obtíží…“
23. Trestní věc dovolatele je však co do skutkových okolností zcela odlišná. Lze připomenout hodnotící závěry soudu prvního stupně (viz zejm. str. 47-49 jeho rozsudku), podle nichž „[z] výpovědí poškozených vyplynulo, že obž. H. často používal obdobná tvrzení a způsoby, jak od nich vylákat peníze. Poškozeným typicky tvrdil, že má možnost investovat peníze, je schopen je několikanásobně zhodnotit, přičemž od nich potřebuje nejprve peníze půjčit, aby došlo k odblokování jeho účtu, na kterém se nachází řádově desítky milionů korun. Dalším poškozeným pak přislíbil levnější sehnání věci, kterou poptávali, například kotel či kamna, jakmile mu dají peněžitou zálohu. Věc jim však nikdy nedodal a peníze nevrátil. Neustále poškozené přesvědčoval, že své peníze dostanou, a pokud mu již přestávali věřit, dokázal je znovu přesvědčit, aby mu dali další peníze. Často také poškozeným tvrdil, že už jim veze peníze, nechal je čekat na různých místech, a následně si vymyslel, proč nakonec peníze nedorazily. Obžalovaný H. uváděl nepravdivá tvrzení kolegům ze zaměstnání ze společnosti K., poškozeným S., Š. a So., které coby důvěřující kolegy dokázal přesvědčit o půjčení finančních prostředků. Obžalovaný však dokázal přesvědčit kohokoli ze svého okolí, včetně přátel své bývalé manželky M. V. Poškození se ve svých výpovědích nezávisle na sobě shodují, že obž. H. uměl velmi přesvědčivě mluvit, působil, jakože je finančně dobře zajištěn zejména s ohledem na jeho dům v XY, značkové oblečení, jízdy drahými auty, důvěru navenek mu dodávala i manželka a děti. Obž. H. se poškozeným prezentoval jako člověk, který financím rozumí a sám má investovanou spoustu peněz, ačkoli tato tvrzení nebyla pravdivá. Např. poškozený S. uvedl, že netušil, co je obž. H. za člověka, ačkoli v K. pracuje 19 let, řídí 100-150 lidí, a myslel si, že umí jednat s lidmi a prokouknout je. Obž. H. dokázal přesvědčit i zkušené podnikatele, jako pošk. E. či pošk. S., aby mu peněžní prostředky půjčili. Uměl také velmi rychle poznat, o co se poškození zajímají. Jak vypověděl např. poškozený S., sbíral staré motocykly a automobilové veterány a obž. H. mu tvrdil, že je schopen sehnat naprosto výjimečné kusy za velice nízké ceny.“ Nadto nelze přehlédnout ani ty závěry téhož soudu stran podvodného jednání dovolatele, podle nichž „[a]by dokázal poškozené přesvědčit k půjčování peněžních částek, užíval také různých osob s falešnými identitami za účelem potvrzení jeho lživých tvrzení, byť jejich jménem obvykle s poškozenými komunikoval přímo obž. H.“, přičemž současně „uváděl nepravdivá tvrzení i ohledně své vlastní osoby. Pošk. S. tvrdil, že je vystudovaný zvěrolékař a užíval titul MVDr., pošk. Š. uváděl, že pracoval ve spol. K. S., pošk. P. pro změnu, že jeho údajný společník z podnikání je mimo republiku, pošk. C. se představil jménem M. D. či pošk. V. uváděl jméno S.“
24. Z takto popsaného podvodného jednání dovolatele je zřejmé, že využíval různých metod a legend, jimiž docílil majetkových dispozic poškozených, kteří mu poskytli finanční prostředky, a to z rozdílných důvodů, jejichž však společným jmenovatelem bylo jejich úmyslné uvedení v omyl obviněným, který jim uváděl nepravdivé informace. Nelze přenášet odpovědnost obviněného na poškozené již proto, že tyto osoby prováděly majetkové dispozice pod vlivem nesprávných informací a legend, které jim dovolatel tvrdil, aniž by pro poškozené bylo reálně možné ověřit si pravost poskytovaných informací. Od případu, na nějž obviněný poukázal (věc vedená Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010), se posuzovaná věc liší právě již tím, že poškození neměli reálnou možnost ověřit si snadno pravdivost informací uváděných obviněným, což v dovolatelem zmiňované věci bylo jednoduše realizovatelné, a to nahlédnutím do veřejného seznamu. V projednávané věci však tuto možnost poškození neměli a museli se spoléhat na informace, které jim dovolatel sdělil a jimž důvěřovali, a to i s přihlédnutím k přesvědčivosti projevů a osobnosti obviněného.
25. V této souvislosti lze připomenout závěry, které Nejvyšší soud učinil v usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1051/2017, podle nichž „[o] podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 1/2004 pod č. T 648). V posuzované věci přitom poškození tuto možnost zpravidla ani reálně neměli.
26. Nelze souhlasit s úvahou obviněného, jíž přirovnal své jednání k investičním nástrojům rizikových fondů, kdy podle jeho mínění investor může získat, může však i o vše přijít. Přehlíží totiž podvodný úmysl svého jednání, jímž od jednotlivých poškozených vylákal finanční prostředky pod smyšlenou legendou jejich zhodnocení, aniž by jejich reálné zhodnocení jakkoli zamýšlel. Obviněný nebyl odsouzen pro to, že by jejich reálné investice nebyly zhodnoceny, nýbrž pro to, že jeho tvrzení neměly žádný reálný podklad.
27. Nepřípadná je i navazující námitka stran možného užití subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (jíž lze vyvozovat z prohlášení dovolatele, že soudy „měly vykázat věc jako civilně-právní problém těch, kteří jednali ve vztahu ke svým financím zcela bez jakéhokoli kritického odstupu a naprosto iracionálně“). K tomu lze v obecné rovině konstatovat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
28. Dovozovat, že v jednání obviněného v daném případě nelze spatřovat trestný čin s oporou o zásadu subsidiarity trestní represe, je zcela nepřípadné. Je tomu tak především proto, že se obviněný dopustil (ve vztahu k bodům I., II., B) pokračujícího zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž na majetku více než patnácti poškozených způsobil škodu značně přesahující škodu velkého rozsahu. Tou se podle §138 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč, přičemž svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 7 236 056 Kč. Vzhledem k tomu, že – jak již bylo uvedeno – je institut subsidiarity trestní represe vyhrazen pro ta jednání, jež sice naplňují zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, uplatnění trestněprávních pravidel by se však v konkrétním případě vzhledem k okolnostem jednotlivého případu jevilo jako nepřiměřeně přísné, je patrné, že o takový případ v posuzované věci jít nemůže.
29. Z uvedených důvodů proto ani není možné projednat věc obviněného v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Jednání obviněného přesto, že má soukromoprávní základ, dalece přesahuje hranice soukromoprávní odpovědnosti, a to především pro již zmíněné skutečnosti týkající se okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, počtu poškozených a výše škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil. Současně se připomíná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12), že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní). Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud zastává názor, že není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, resp. že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splněním všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Ani subsidiarita trestní represe nevylučuje proto spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 nebo usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
30. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného je zřejmé, že ten [v části, v níž formálně právně relevantním způsobem namítl skutečnost podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], podal svůj mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
31. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu