ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1322.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1322/2019-576
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 5 To 406/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 17/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 T 17/2012, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „dne 20. 11. 2011 okolo 13.00 hod. v Mostě – Souši, v lesním porostu naproti kruhovému objezdu v ulici XY, po předchozí domluvě na sexuálních službách, které mu měla poskytnout poškozená I. G., nar. XY, tuto odvedl do zchátralého dřevěného domku, a když poškozená požadovala vydání sjednané finanční hotovosti předem, vytáhl z oděvu blíže nezjištěný nůž délky okolo 30 cm, ostří čepele přiblížil k obličeji poškozené s výzvou, aby se svlékla, což ze strachu učinila, přičemž si ponechala kalhotky a žádala obviněného, aby nůž odložil, načež obžalovaný jí zmíněným nožem kalhotky přeřízl a odhodil na hromadu oděvů poškozené a dále se na ní s nožem v ruce domáhal orálního sexu, čemuž poškozená ze strachu vyhověla a následně na ní vykonal sex vaginální i anální, a když na ní požadoval další sexuální praktiky, poškozená využila jeho nepozornosti a z místa činu nahá, oblečena pouze do ponožek, utekla na silnici ke kruhovému objezdu, kde zastavila projíždějící vozidlo a domohla se tak přivolání hlídky Městské policie v Mostě a hlídky Policie ČR, které se na místo dostavily.
2. Za uvedený zločin byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 4 T 148/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 5 To 406/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily všechny doposud provedené výpovědi, včetně důkazů provedených znaleckými posudky, odmítly provést důkazy navržené obviněným a takto došlo k porušení zásad platných v trestním řízení v jeho neprospěch. Odvolací soud se ztotožnil s nesprávnými právními závěry soudu prvního stupně, přičemž se opřel o skutková zjištění nalézacího soudu a neprovedl dodatečné dokazování, v důsledku čehož jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí vadami jak procesního charakteru, tak i vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku.
6. Obviněný spatřoval vadnost napadených rozhodnutí zejména v tom, že v počátcích dokazování konstatují, že již jednou byl za obdobnou činnost potrestán, a následné dokazování je takto předestřenou informací infikováno. To vyústilo v to, že byly zjišťovány informace a důkazy směřující v jeho neprospěch a nebyly provedeny ty důkazy, které mohly jeho nevinu prokázat, případně překvalifikovat jeho jednání.
7. Obviněný přiznal setkání s poškozenou i placený pohlavní styk s ní. Uvedl, že poškozená mu poté, co jí odmítl poskytnout vyšší finanční částku za sexuální služby, vyhrožovala udáním za znásilnění, proto se dotazoval, zda byla nějaká osoba v nemocnici prohlížena. Namítl specifické rozpory v časovém průběhu a v popisu oděvu a účesu pachatele. Popis pachatele, jak jej poškozená uvedla policistovi H., který s ní hovořil po činu, je podle obviněného v rozporu s tím, v jakém oděvu byl zadržen s ohledem na skutečnost, že neměl nikde čas a ani místo, kde by se mohl do náhradního oděvu převléknout. V rozporu je podle něj výklad poškozené o průběhu sjednávaného pohlavního styku, kdy ona sama uvedla, že požadovala 300,- Kč předem, následně však, aniž by je obdržela, jej zavedla na známé místo, kde požadovala sjednaný obnos. V praxi prostitutek je toto jednání neobvyklé. Za povšimnutí též stojí, jakým způsobem poškozená odpovídala na otázky, kdy prakticky opakovala nebo potvrdila obsah kladené otázky. Tyto poznatky jsou způsobilé znejistit i posudek zesnulého znalce Dr. Hubálka. Bohužel nebylo na požadavek obhajoby provedeno opakované psychiatrické vyšetření poškozené.
8. Zesnulá svědkyně A. H. vypověděla, že obviněnému dala 100,- Kč, že byl oblečen do světlé bundy a světlých kalhot, a neviděla u něho žádný nůž. Na fotografii, která byla pořízena před jeho zadržením v porodnici, má obviněný béžovou prošívanou bundu, dlouhé vlnité vlasy, tj. neodpovídající popisu poškozené, že měl vlasy typu mikádo. Odvolací soud podle něj podle svého uvážení negativně moderoval zjištění, že u sebe měl pouze 150,- Kč. Soud přijal svoji teorii, že kdyby obviněný měl u sebe dost peněz‚ (1600,- Kč), nemusel brát od A. H. 100,- Kč. Pozapomněl na skutečnost, že to nebyla půjčka, nýbrž peníze, které byly poslány vnučce a jejímu dítěti.
9. Odvolací soud vyhodnotil jako usvědčující informaci svědkyně zdravotní sestry K. K., že v obviněném poznala muže, který se jí ptal, zda nebyla v ordinaci nějaká žena s tím, že byla znásilněna a hovořila o pouzdru na nůž, což podpořil sdělením svědkyně K. B., která se toho času nacházela na porodnickém oddělení a uvedla „aktuální užívání nože obžalovaným“ . Dotyčný soud však podle obviněného pominul, že ten byl vzápětí na porodnickém oddělení zadržen policií a žádný nůž ani pouzdro u něj nebyly nalezeny a tento nůž s pouzdrem nebyl nalezen ani v následujícím období.
10. Svědkyně Z. B., která projížděla místem u kruhového objezdu a volala policii, uvedla, že věc se stala okolo třetí hodiny, poškozená byla celá špinavá na zádech a stehnech. Ve tři hodiny však již byl obviněný na návštěvě v nemocnici. Pokud mělo vše proběhnout tak, jak uvedla poškozená, měl být ušpiněn i obviněný, avšak toto žádný ze svědků neuvedl. Svědek M. B., který viděl poškozenou krátce po incidentu, uvedl, že na sobě neměla žádné škrábance, ačkoli poškozená tvrdila, že probíhala skrze křoví. Svědek D. F. uvedl, že byl přítomen ohledání místa činu s poškozenou, kde jí měl obviněný rozříznout kalhotky, a to aniž by se jí dotkl, a ani poškozená neuvedla, že by si musela kalhotky odtáhnout od těla. Lékař prohlížející poškozenou nenalezl na jejím těle žádné stopy po ostrém nástroji, ani neuvedl poškrábání od křovin.
11. Z hlediska časové posloupnosti je rozpor v tvrzení poškozené, že se napadení mělo odehrát v cca 13 hodin. Celý pohlavní akt měl trvat cca 3 minuty a nejbližší zpráva o výskytu poškozené v blízkosti místa činu je z 14:30 hod. Místo činu je v blízkosti frekventované komunikace z Mostu na Chomutov. Tímto místem projíždí i linka městské hromadné dopravy, kdy by alespoň některý z pasažérů autobusů musel poškozenou v období od 13:05 do 14.30 hod. zahlédnout. Obhajoba žádala, aby soud zajistil a obeslal k výslechu řidiče autobusů linek hromadné dopravy v této době projíždějících kruhovým objezdem. Nahé pobíhající ženy by si určitě někdo z pasažérů nebo řidičů autobusů všiml, návrhu však nebylo vyhověno. Výslech poškozené nově provedený soudem ani neodstranil rozpory v časovém průběhu incidentu, kde je rozdíl v průběhu jím popisovaným skutkem a faktickým zjištěným průběhem cca 1,5 hodiny. Poškozená znala obviněného z dřívějška z vlaku, věděla informace o jeho životě a tyto mohla převzít do své výpovědi. Ve vlaku u něj také mohla vidět inkriminovaný nůž. Trestní řád neukládá obviněnému předkládat v řízení informace o jeho nevině, byť v tomto případě byla předložena takových důkazů celá řada. V rozhodnutí soudů nebyl naplněn požadavek náležitého odůvodnění podle §125 odst. 1 tr. ř. či §134 odst. 2 tr. ř. Své názory obviněný opřel o nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 5 To 406/2017, „ve vztahu“ k rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 T 17/2012, a podle §265k a 265 l tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K podanému dovolání zaslal sdělení státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že po seznámení se s obsahem zmíněného podání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 5 To 406/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V posuzované věci však námitky uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť obviněný soudům nižších stupňů vytýká neúplné dokazování, vadné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž překládá vlastní hodnocení důkazů (včetně zpochybňování výpovědi poškozené), odchylné od hodnocení učiněného soudy, a vlastní skutkové závěry, jak podrobně popsáno v rekapitulaci jeho podání. Právě a pouze na základě těchto námitek vyvozuje, že oba rozsudky vychází z nesprávného právního posouzení skutku, čímž má být naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Obviněný tedy neuplatňuje žádné hmotně právní námitky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad) . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
23. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
24. Nad tento rámec Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
25. V dané věci řízení před soudy nižších stupňů nebyly provedeny všechny obhajobou navržené důkazy. Z rozhodnutí soudů je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl obsáhlé dokazování, jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci v zásadě tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, přičemž sám dokazování pouze drobně doplnil. Vyložil také, z jakých důvodů nevyhověl důkazním návrhům obviněného. V daných souvislostech lze doplnit, že při veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 20. 9. 2018 obhájce obviněného dal „pouze na zvážení vyslechnutí těch řidičů autobusů MHD z hlediska té časové diskrepance 1,5 hod. mezi tím, co uváděla poškozená, a mezi tím, co vlastně poprvé byla spatřena tou řidičkou B. …Provedení tohoto důkazu dávám senátu pouze na zvážení, nejedná se o důkazní návrh.“ Následně obviněný dal pouze na zvážení vypracování nového psychologického posudku na poškozenou (viz č. l. 482 p.v.). Z uvedeného plyne, že obhajoba vyslechnutí naznačených řidičů autobusů MHD a vypracování nového psychologického posudku na poškozenou neoznačila jako návrh na provedení důkazu, a tudíž v tomto směru nebyl soud povinen rozhodnout. K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015, publikovaného pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže obviněný v rámci návrhu stran na doplnění dokazování dá soudu toliko na zvážení, zda případně provede další důkaz (např. znalecký posudek), pak takové vyjádření, kdy další postup ponechává výlučně na úvaze soudu, nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout. Pokud soud takový postup nezvolí, nejde o případ tzv. opomenutého důkazu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
26. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
27. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považoval za vhodné vyjádřit se stručně pouze k některým skutečnostem.
28. Namítanou rozpornost výpovědi poškozené ohledně popisu oděvu a účesu pachatele činěnou mimo jiné s odkazem na výpověď svědka H. nelze přeceňovat a nelze z toho vyvozovat nevěrohodnost poškozené. Poškozená v hlavním líčení uvedla, že obviněný měl v den činu na sobě bílou bundu (viz č. l. 394), což odpovídá jak výpovědi obviněného, tak i výpovědi svědkyně H. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že pro objasnění skutkového stavu věci z hlediska identifikace pachatele činu je třeba považovat za klíčovou právě tu skutečnost, že poškozená obviněného naprosto spontánně a jednoznačně osobně ztotožnila při následném setkání téhož dne za přítomnosti policistů v nemocnici.
29. Tvrzení obviněného o tom, že poškozená vypověděla, že požadovala 300,- Kč předem a následně, aniž by je obdržela, zavedla obviněného na známé místo – vyhořelou boudu neodpovídá výpovědi poškozené, jak byla zachycena v protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 12. 2016 (č. l. 393 verte a násl.). Z dané výpovědi se podává, že na místě setkání se poškozené obviněný zeptal, jestli si nechce vydělat, a ona odpověděla, že ano a uvedla cenu 300,- Kč za soulož nebo 200,- Kč za orální sex a že takto se dohodli. V případě obou variant současně uvedla cenu 500,- Kč. Sdělila mu, že zná „dobré místo, kam chodí pálit měď“ a obviněný řekl, že také zná jedno místo, a šli tam, kde to znal on. Až tam, tj. na místě činu, mu poškozená řekla, aby vytáhl peníze a obviněný místo toho vytáhl nůž a vyzval ji, aby se svlékla. Z kontextu těchto skutečností plyne, že poškozená nepožadovala peníze na místě setkání s obviněným, kde se také dohodli na poskytnutí sexuálních služeb za úplatu, nýbrž až na místě samém, tj. na místě činu.
30. Tvrzení obviněného, že měl u sebe v okamžiku návštěvy u svědkyně A. H. větší obnos peněz asi 1500,- Kč nebo 1600,- Kč, odporuje protokolu o zadržení osoby podezřelé ze dne 20. 11. 2011 na č. l. 25 verte, z něhož vyplývá, že měl u sebe při zadržení hotovost toliko ve výši 150,- Kč a 1 cent, přičemž neuvedl, že by v mezičase učinil finanční vydání, jimiž by hotovost ve výši rozdílu tvrzené částky 1500,- nebo 1600,- Kč a skutečně zjištěné částky 150,- pozbyl.
31. Co se týče nože popisovaného poškozenou, tak z výpovědi svědkyně – zdravotní sestry K. K. jednoznačně plyne, že v době, kdy s ním v nemocnici hovořila, měl připevněné u pasu pouzdro na nůž. Argumentace, že policie u něj při zadržení nenalezla nůž ani pouzdro, nezpochybňuje závěr o jeho vině. Z obsahu jeho výpovědi, výpovědi jeho družky a svědkyně K. lze dovodit, že měl dostatek času, aby se nože zbavil. Nutno ještě podotknout, že popis jím užívaného nože, který uvedla jeho tehdejší družka K. B., se zásadně shoduje s popisem nože učiněným poškozenou.
32. Namítl-li obviněný, že obviněná na těle neměla poranění od nože a škrábance od křovin z místa činu, postačuje k tomu připomenout, že poškozená vypověděla, že se jednalo o nůž se širokou čepelí. Tento nůž jí obviněný vsunul mezi kůži a kalhotky, přičemž nikde není řečeno, že by jí ostřím přejel po kůži. Z hlediska techniky rozříznutí kalhotek lze vsunout široký nůž natočený tak, že plochá část čepele se dotýká kůže a ostří se dotýká látky kalhotek a poté dojde pohybem nože k přeříznutí látky kalhotek, aniž by byla poškozena pokožka. Co se týče namítaných poškrábání od křovin, z fotodokumentace z místa činu se nepodává, že by tam bylo husté křoví, které by muselo zanechat škrábance, které by byly patrny při lékařském vyšetření, toliko řídký porost. Ani poškozená nehovořila o trnitém křoví, pouze o křoví vysokém. Navíc svědek V. R. na č. l. 398 uvedl, že na místě činu byl porost a cestičky, byť nikoli pravidelně vyšlapané. Svědek M. B. uvedl pouze, že místo bylo zarostlé, nikoli, že by tam bylo husté křoví. (č. l. 397).
33. Nejvyšší soud uzavírá, že nelze činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění o jednání obviněného postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného také dalšími důkazy (k tomu viz odůvodnění jejich rozhodnutí), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
34. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
35. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
36. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu