ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.145.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 145/2019-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2019 o dovolání obviněného E. B. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznice Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 7 To 2/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 7 T 4/2017, byl E. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod body 1) a 2) dvojnásobným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 3) zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 4) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem 5) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 6) zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 7 To 2/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 3) a 4) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [bod 1) napadeného rozsudku] a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 2 T 91/2014, podle §353 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 2 T 91/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu byl dále nově obviněný odsouzen za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [bod 2) napadeného rozsudku], za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [bod 5)] a za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku [bod 6) napadeného rozsudku] podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně bodů 3) a 4) napadeného rozsudku vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové, aby v ní učinil rozhodnutí nové.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný dovolání podal do všech výroků, vyjma výroku, kterým byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a výroku o vrácení věci podle §259 odst. 1 tr. ř. Podané dovolání odůvodnil tak, že odvolací soud posoudil nesprávně vztah nově provedeného důkazu (audionahrávky) v návaznosti na výroky, které jím nebyly zrušeny, neboť se domnívá, že uvedená audionahrávka má vztah i k dalším skutkům. Dále argumentoval tím, že hodnocení důkazů neodpovídalo řádnému hodnocení důkazů, neboť podle jeho názoru audionahrávka zpochybnila nejen jeho vinu pod body 3) a 4), ohledně nichž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí, ale také jeho vinu pod body 1) a 2) rozsudku nalézacího soudu. Výpověď z nahrávky pak dle jeho názoru koresponduje i s ostatními důkazy, které podrobně rozebral (nevěrohodnost výpovědí poškozených, chybné vyhodnocení výpovědí svědků, původ SMS zpráv). Dále uvedl, že oba soudy nižších stupňů chybně posoudily namítaný nedostatek uděleného souhlasu s trestním stíháním. Domnívá se, že souhlas s jeho trestním stíháním udělila pouze poškozená J. Š., a to v rámci úředního záznamu ze dne 11. 8. 2016. Za takové situace nelze ostatní poškozené považovat za poškozené a nelze jej uznat vinným jednáním, které směřovalo vůči nim a je zde důvod pro částečné zastavení trestního stíhání. Odvolací soud pak nezohlednil ani doloženou komunikaci, ze které vyplývá, že souhlas s trestním stíháním obviněného nebyl dán dobrovolně. Dále má za to, že soudy nesprávně dospěly k závěru o jeho vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a na podporu svého tvrzení předložil znovu svoji argumentaci s tím, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Na podporu tohoto svého tvrzení předložil vlastní hodnotící úvahy jednotlivých provedených důkazů. Rovněž namítl chybné závěry obou soudů stran úmyslného zavinění v případě skutku a právní kvalifikace zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Má za to, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené. Uvedl, že svou družku informoval o tom, že je nakažen žloutenkou, navíc pohlavním stykem není tato nemoc přenosná. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že námitky uvedené v bodě II. dovolání nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, protože se dovolatel domáhá přehodnocení provedených důkazů, nadto nejsou důvodné ani v obecné rovině. K námitkám uvedeným pod bodem III. (udělení souhlasu s trestním stíháním) dovolání uvedl, že by byly spíše podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak ani tyto neshledal důvodnými a odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dále dodal, že mezi institutem trestního stíhání se souhlasem poškozeného a využitím práva odepřít výpověď není žádný přímý vztah. K námitkám uvedeným v bodě IV. dovolání uvedl, že se obviněný opět pouze vymezuje proti hodnocení důkazů a k takovým námitkám nelze přihlížet. K bodu V. dovolání zdůraznil, že obviněný předmětnou nemocí trpěl, znal průběh nemoci i její důsledky. Hrozící následek byl dle jeho názoru zahrnut úmyslným zaviněním obviněného v podobě nepřímého úmyslu. Ani tyto námitky nepovažoval státní zástupce za důvodné, když uvedl, že částečně je ani nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzených trestných činů. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem je nutno uvést, že dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušném skutkovém zjištění a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se v dovolacím řízení dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v rozsahu odvolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10) Pokud tedy obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl Nejvyšší soud takové námitky učinit předmětem svého posuzování. V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, a teprve v návaznosti na to namítl nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Při tomto zjištění je nutno uvést, že takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem a vědomí názoru, který byl opakovaně vysloven v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor [extrémní rozpor] je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku) . Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního a druhého stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná pod trestné činy, kterými byl obviněný uznán vinným. Jak již bylo shora Nejvyšším soudem zmíněno, nemohl se tento zabývat námitkami, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran povahy vztahu mezi ním a svědkem B.; údajným původem SMS zpráv; interpretací audio nahrávky; vztahy mezi jednotlivými svědky; tvrzením ohledně údajného ovlivňování družky obviněného; povahou vztahu mezi obviněným a jeho družkou, zejména pak její důvody pro kontakt s obviněným; tvrzenou nevěrohodností poškozených; domněnkami, zda provozoval chráněný pohlavní styk či nikoli, apod.), neboť těmito prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci, která je zásadně odlišná od verze skutkového stavu věci, kterou na základě provedeného dokazování zjistil soud prvního stupně a se kterou se ztotožnil také odvolací soud [Nejvyšší soud podotýká, že rozhodnutí nižších soudů byla hodnocena pouze ve vztahu k námitkám, které byly v dovolání uplatněny, a mají vazbu pouze k pravomocným výrokům]. Z rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, které důkazy provedl a je rovněž patrno, jakými úvahami se řídil, když provedené důkazy hodnotil. Ve vztahu k hodnotícím závěrům soudu prvního stupně nelze ani přehlédnout např. tu část hodnocení výpovědí svědků (příbuzných a známých obviněného), kteří uváděli, jakým způsobem se řádně obviněný staral a zajišťoval chod domácnosti v rodině Š. (vařil, nakupoval, poskytoval finanční prostředky), neboť pak jako logický vyplývá závěr zmíněného soudu, že „je nelogické, aby se rodina zbavovala nepravdivým obviněním osoby (obviněného), která jim poskytuje finanční pomoc, chodí jim nakupovat, koupí jim zařízení bytu a ještě jim vaří“ (viz str. 26 rozsudku). Jestliže obviněný poukazuje např. na výpověď nezaujaté svědkyně P., je vhodné uvést, že také tato svědkyně upravila u hlavního líčení svoji výpověď ve prospěch obviněného (ohledně požívání alkoholu obviněným) oproti svoji výpovědi, kterou učinila v přípravném řízení [jestliže je ze strany obhajoby obviněného poukazováno na to, že ve prospěch poškozených vypovídají pouze tito poškození, případně jejich známí, pak obdobná situace platí také v případě obviněného, což platí i pro již výše zmíněnou svědkyni P. a jejich, byť vzdálený vztah (obviněný je strýcem jejího druha)]. Objektivněji vyznívá a jako taková také byla hodnocena výpověď např. svědkyně H., která popsala situace, při kterých byla požádána o přivolání Policie ČR, vyjadřovala se k požívání alkoholu obviněným, čímž zpochybňuje výpovědi některých svědků, zejména z okruhu známých a příbuzných obviněného, které byly učiněny u hlavního líčení [viz již shora obhajobou zmíněná svědkyně P., která u hlavního líčení popřela svoji původní výpověď a mj. uváděla, že by obviněný chodil domů v podnapilém stavu] a stejně tak popisovala např. i psychický stav AAAAA (pseudonym), když k ní „přiběhl“; současně však objektivně uvedla, že „ostatní děti působily dojmem, že mají na tátu vztek“, stejně jako uvedla, že obviněného „neviděla agresivního“. Nejvyšší soud tedy podotýká, že nelze soudu prvního stupně vytýkat [jak činí obviněný], že hodnotil důkazy v kontextu a jednotlivě, jak mu přikazuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nikoli pouze jednostranně. Dále je vhodné zmínit, že soud prvního stupně rovněž měl k dispozici změněnou výpověď svědka B., který v přípravném řízení obviněného usvědčoval a následně zaslal soudu dopis, ve kterém svoji výpověď odvolal a u hlavního líčení rovněž uvedl, že v přípravném řízení nevypovídal pravdu. Se změnou výpovědi tohoto svědka se soud prvního stupně vypořádal. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést nad rámec úvah soudu prvního stupně k právní kvalifikaci jednání obviněného, pro které byl uznán vinným ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně.
11) Nejvyšší soud je toho názoru, že nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran tvrzené absence udělení souhlasu poškozených s trestním stíháním. Je vhodné uvést, že obdobnou námitku vznesl obviněný již v řízení o odvolání a Vrchní soud v Praze na ni reagoval na str. 5-6 svého rozsudku. Rovněž je třeba upozornit na to, že takové námitky by bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoli pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes uvedený nedostatek, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že podle ustanovení §163 tr. ř. je třeba se na souhlas poškozeného výslovně dotázat ještě před zahájením trestního stíhání, popř. je-li už trestní stíhání zahájeno, ihned poté, co je poměr obviněného a poškozeného předpokládaný tímto ustanovením zjištěn. Souhlas k trestnímu stíhání poškozený dává vždy pro konkrétní trestný čin uvedený v taxativním výčtu v tomto ustanovení, jehož právní kvalifikace vyplývá v rámci postupu před zahájením trestního stíhání z dosud opatřených podkladů zejména podle §158 odst. 3, 6 až 9 tr. ř. a ve vyšetřování i z důkazů opatřených a provedených postupem podle §164 tr. ř. (srov. i §165 tr. ř.), a proto pokud dojde v průběhu řízení ke změně právní kvalifikace trestného činu, ohledně něhož bylo možno vést trestní stíhání bez souhlasu poškozeného na trestný čin, u kterého je souhlas poškozeného nutný, je třeba se bez odkladu na takový souhlas dotázat a případně postupovat podle §163a odst. 2 tr. ř. K trestnímu stíhání postačí v případě několika poškozených souhlas i jediného poškozeného (§163 odst. 1 tr. ř. poslední věta), což se samozřejmě týká téhož trestného činu, ohledně něhož se poškození při poskytování souhlasu vyjadřují. Jestliže trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu bylo poškozeno několik osob, přičemž v souladu se svým oprávněním podle §163 odst. 1 tr. ř. některá z nich neudělí souhlas s trestním stíháním pro ten trestný čin, kterým došlo jen k jejímu poškození, pak pro tento trestný čin nelze konat trestní stíhání. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané jedním skutkem lze v takovém případě vést jen pro ten trestný čin, ohledně něhož byl dán souhlas té osoby, která byla právě tímto trestným činem sama poškozena. Ustanovení poslední věty §163 odst. 1 tr. ř. se v případě jednočinného souběhu vztahuje k jednotlivým právním kvalifikacím skutku [(srov. rozh. č. 38/1999-II. Sb. rozh. tr.), srov. Šámal a kolektiv. Komentář. Trestní řád I, II, III, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2114 – 2122]. V daném případě však byla situace jiná. Každý z jednotlivých bodů výroku, jimž byl obviněný uznán vinným, je předně samostatným skutkem. Výslovný souhlas s trestním stíháním udělila J. Š. v rámci úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. dne 11. 8. 2016 (č. l. 464 – 465) a dále v rámci poučení poškozeného z téhož dne (č. l. 470) a ze dne 21. 9. 2016 (č. l. 437). Souhlas s trestním stíháním obviněného však dali i J. Š. dcera obviněného, a to v rámci poučení poškozeného ze dne 10. 8. 2016 (č. l. 399) a ze dne 16. 11. 2016 (č. l. 389), a E. Š., syn obviněného, a to v rámci poučení poškozeného ze dne 16. 11. 2016 (č. l. 357) a poučení poškozeného na č. l. 364. Udělené souhlasy nebyly nikdy nikým odvolány a trestní stíhání obviněného je z výše uvedených důvodů zákonné. [Nutno též podotknout, že poškozená J. Š. st., mj. uvedla, že od okamžiku, kdy jí obviněný vyhrožoval, že „neuvidí své třetí vnouče, protože jí vypíchne oči“ ho již nepovažovala za svého partnera, neboť se ho skutečně bála – tato výpověď má vztah k následnému jednání, které bylo posouzeno podle §178 tr. zákoníku pod bodem 5 výroku rozsudku]. Ve vztahu k trestnému činu podle §178 tr. zákoníku však obviněný výslovně uvedl, že „dovolání podává proti všem výrokům napadeného rozsudku, proti kterým lze dovolání podat vyjma výroku, kterým byl odsouzený uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a vyjma výroku o vrácení věci podle §259 odst. 1 tr. ř.“ [tímto svým právem také vymezil možnosti pro dovolací soud]. Pokud obviněný poukazuje v dovolání na tu skutečnost, že někteří poškození odmítli u hlavního líčení vypovídat a z toho dovozuje zneplatnění jejich souhlasu s jeho trestním stíháním, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o mylný názor obviněného. V tomto případě se jedná o právo poškozeného odepřít výpověď ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 tr. ř. Takové ustanovení však nijak nesouvisí s ustanovením §163 tr. ř. a mezi oběma instituty neexistuje žádný přímý vztah. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí č. 54/1998 Sb., ze kterého vyplývá, že nevzniknou-li v průběhu trestního řízení pochybnosti, není povinností soudu zjišťovat souhlas poškozeného s trestním stíháním, daný před zahájením trestního stíhání, v řízení před soudem trvá, ev. zda bude odvolán či nikoli. Pokud poškozený sám prohlášením z vlastní vůle souhlas nevezme zpět, má se za to, že je souhlas dán . Jak již bylo uvedeno shora, skutečnost, že poškození odmítli u hlavního líčení vypovídat, není důvodem pro zjišťování, zda souhlas s trestním stíháním trvá. Pokud obviněný v rámci dovolání poukazuje na skutečnost, že i kdyby byl akceptován závěr nižších soudů, že byl dán souhlas J. Š. st., J. Š. ml. a E. Š., pak nebyl dán souhlas BBBBB (pseudonym) a AAAAA [jak uvádí obviněný – osob, které ještě nedosáhly 15 let, a proto souhlas měl za ně udělit zákonný zástupce], a proto jej nelze stíhat za jednání vůči těmto poškozeným a „je zde důvod pro částečné zastavení trestního stíhání a z toho důvodu musí mít tato okolnost případně vliv i na výši trestu,“ pak výše uvedenou argumentací se Nejvyšší soud neztotožnil, neboť takovým „částečným zastavením trestního stíhání“ by došlo k vytvoření překážky věci rozhodnuté, zakládající nepřípustnost trestního stíhání jako takového. Trestním stíháním se zastavuje trestní stíhání co do skutku jako takového, nikoliv ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Nedání souhlasu s trestním stíháním výše zmíněných dvou osob by nemohlo mít vliv na uložený trest, jehož snížení se obviněný domáhá ani z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v případě, kdy byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, tak šlo o trest souhrnný [viz bod 1) rozsudku soudu prvního stupně], který byl obviněnému ukládán za dva úmyslné trestné činy, přičemž byl ohrožen trestní sazbou až na jeden rok [obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen], v případě druhého odsouzení [bod 2), 5) a 6) rozsudku soudu prvního stupně] se jednalo o úhrnný trest odnětí svobody, který byl obviněnému ukládán za tři úmyslné trestné činy [mj. také pro §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod 5 rozsudku)] a obviněný byl ohrožen trestní sazbou od tří do deseti let za nejpřísněji trestný čin [Nejvyšší soud musí obviněného upozornit na skutečnost, že sám dovolání proti výroku o vině k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku nepodal (viz shora), a pokud šlo o vinu k §145 odst. 1 tr. zákoníku a §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, pak patrně přehlédl, že uvedené trestné činy nejsou uvedeny ve výčtu v §163 tr. ř.]. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud zmínil nad rámec úvah odvolacího soudu, kdy ve vztahu k argumentaci obviněného ve vztahu k BBBBB a AAAAA považuje za důležité upozornit na skutečnost, že souhlas s trestním stíháním dávají osoby uvedené v §100 tr. ř., avšak výše uvedené osoby k obviněnému nejsou jeho dětmi jako je tomu v případě J. Š. ml. a E. Š., kteří jsou dětmi obviněného, a přesto souhlas s trestním stíháním obviněného, svého otce E. B. - vzhledem k jeho chování vůči nim, daly.
12) Ve vztahu k trestnému činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku lze obecně uvést, že podle nařízení vlády č. 453/2009 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010 ze dne 7. prosince 2009, kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, nakažlivé nemoci zvířat, nakažlivé nemoci rostlin a škůdce užitkových rostlin, se za nakažlivé lidské nemoci ve smyslu §152 a 153 tr. zákoníku považují nemoci uvedené v příloze č. 1 k tomuto nařízení, kde je výslovně uvedena i virová hepatitida včetně nosičství viru hepatitidy B. Bylo prokázáno, že obviněný věděl, že trpí hepatitidou typu C, znal průběh nemoci i její důsledky. Rovněž bylo prokázáno, že měl s poškozenou J. Š. nechráněný pohlavní styk, což svědčí o minimálně nepřímém úmyslu obviněného ve vztahu k tomuto trestnému činu, protože byl alespoň srozuměn s tím, že může poškozenou v důsledku takového konání nakazit. Námitky obviněného typu, že „nepraktikovali nebezpečné sexuální praktiky, které by zvyšovaly riziko přenosu“; že „pokud měl být poučen o možnosti přenesení nemoci v případě nechráněného pohlavního styku, pak je toto poučení chybné, jak sám potvrdil znalec MUDr. Gebouský v rámci přípravného řízení, kdy nelze tuto hepatitidu přenést pouhým pohlavním stykem, ale pouze krví při krvavém poranění na pohlavních orgánech při pohlavním styku“, musí Nejvyšší soud označit za účelové. K uvedené problematice se dostatečně a přesvědčivě vyjádřily již soudy nižších stupňů, na jejichž závěry s ohledem na zjištěná skutková zjištění, hodnocení důkazů i výklad zákonných ustanovení, lze odkázat [bod 14 rozsudku odvolacího soudu, str. 21-22, 24-25 rozsudku soudu prvního stupně].
13) S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu