ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1451.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1451/2019-892
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2019 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 12 To 212/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 24/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 11 T 24/2019, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (specifikované ve výroku rozsudku) a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ve formě ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného (spolu s dalšími obviněnými, kteří dovolání nepodali) společně a nerozdílně nahradit škodu způsobenou poškozeným.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal obviněný, jakož i další spoluobvinění odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 12 To 212/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že soudy nižších stupňů v rámci hodnocení důkazů chybovaly, když jeho jednání posoudily jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a nikoliv jako zločin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť jeho jednání nesměřovalo ke zmocnění se cizí věci za použití násilí, tj. k získání majetkového prospěchu na úkor poškozeného, ale směřovalo k nápravě vzniklého stavu, kdy poškozený nedodal ve stanovené době slíbenou marihuanu, tedy směřovalo k vrácení převzatých peněz nebo vydání slíbené marihuany poškozeným. Rovněž namítl, že s ohledem na výpověď spoluobviněného B. soudy nesprávně posoudily společný úmysl všech spoluobviněných ke spáchání za vinu jim kladeného trestného činu. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 12 To 212/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 11 T 24/2019 a Okresnímu soudu v Náchodě přikázal nové projednání a rozhodnutí ve věci.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci se jedná o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem a existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak obviněný dovozuje ze skutečnosti, že v řízení, které předcházelo vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jím uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval na to, že do domu se sice vypravili po vzájemné dohodě, ale dohoda měla jiný obsah, než jak uzavřel soud prvního stupně; z domu odnesli pouze sáček marihuany, kterou poškozený slíbil dodat; pokud spoluobviněný L. B. vzal mobilní telefon, tak to byla jeho vlastní akce; ve shodě s ostatními spoluobviněnými popřel odcizení tabletu; jejich úmysl nesměřoval ke zmocnění se cizí věci za použití násilí, ale k nápravě vzniklého stavu, atd. ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání odkazuje na obsahově shodné námitky, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
10. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že převážnou část obviněným vytknutých pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
11. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Výjimkou z doposud obviněným uváděných námitek je jím namítaná nesprávnost právního posouzení skutku, kterým byl uznán vinným jako trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, namísto kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda se obviněný skutku, jak byl zjištěn soudy, dopustil „v úmyslu zmocnit se cizí věci“.
13. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Oproti tomu trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
14. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
15. Ke shora uvedené problematice musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný spolu s dalšími spolupachateli, užil fyzické násilí směřující proti poškozenému v úmyslu dosáhnout toho, aby jim poškozený vydal nedodanou marihuanu, popř. zaplatil finanční částku odpovídající hodnotě předmětné marihuany, a pokud by k naplnění jejich požadavku nedošlo, tak ho „zmlátí a vykradou“ (obv. T. B.). K tomu je nutno uvést, že objektem trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
16. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Významné je též nutno připomenout, že trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevyžaduje se ale, aby se pachateli podařilo tento úmysl také uskutečnit. Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci např. proto, že poškozený nic u sebe neměl (k tomu viz rozhodnutí č. 37/1970, 13/1976, 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.).
17. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že podstata jednání obviněného spočívala mimo jiné v tom, že za pomoci lsti (představili se jako „Policie, otevřete“ – viz obviněný B.) a násilí (obviněný měl u sebe plynový revolver, na hlavě měl silonku, obviněný B. nějakou zimní čepici s prostříhanými otvory pro oči (viz obv. T. B.) vnikl do domu poškozeného, kde ho následně v součinnosti s ostatními spolupachateli hrubým fyzickým násilím nutili k vydání marihuany či uhrazení její hodnoty a v případě, kdy k tomuto ze strany poškozeného nedošlo, zmocnili se pachatelé jiných hodnotných věcí poškozeného. Nejvyšší soud považuje za potřebné ve vztahu k znakům trestného činu loupeže mj. také uvést, že ve své argumentaci k uplatněným dovolacím důvodům obviněný však ponechal stranou své pozornosti ta skutková zjištění, ve kterých bylo popsáno jeho jednání, jakož i jednání dalších spolupachatelů, jako použití fyzického násilí s úmyslem získat od poškozeného peněžní částku.
18. K uvedenému znaku cizí věci je vhodné uvést, že vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, poněvadž požadované peněžní prostředky jsou ve vztahu k obviněnému cizí věcí (přiměřeně rozhodnutí č. 33/1991 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci uvedený závěr však platí tím spíše ke zmocnění se omamných látek, které objektivně povahu pohledávky ani nemají [v předmětné trestní věci domluva obviněných spočívala v tom, že když nebude tráva, tak ho zmlátí a vykradou – viz shora. Z hlediska toho, jak se obvinění mj. také maskovali, odpovídá uvedená skutečnost již výše zmíněné jejich dohodě, získat za použití násilí (mj. i pistole, ale i fyzického napadení – ke kterému došlo) vydání drogy nebo peněz].
19. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti, které mají svůj význam při hodnocení důkazů a pro následnou právní kvalifikaci jednání pachatelů trestné činnosti, musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
20. Na základě výše popsaného musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy a tyto hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, a to včetně obviněného B., kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obviněným namítanými rozpory v jeho výpovědi učiněnými, jak v přípravném, tak v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Z hodnocení uvedených důkazů zcela jednoznačně vyplývá skutečnost, prokazující úmyslné protiprávní jednání obviněného (obviněných) spočívající ve zmocnění se cizí věci násilím ve smyslu ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku. Shora zmíněná námitka obviněného, která se zaměřuje na vyvrácení jednotlivých důkazů, tak nemůže objektivně zjištěné skutečnosti stran spáchání za vinu mu kladeného trestného činu nikterak zvrátit.
21. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněného, které bylo možno pouze s vyšší mírou tolerance [ argumentace obviněného, že jednání nesměřovalo ke zmocnění se cizí věci za použití násilí, tj. k získání majetkového prospěchu na úkor poškozeného, ale směřovalo k nápravě vzniklého stavu ] podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze přisvědčit a tyto jsou zjevně neopodstatněné [ostatní námitky s ohledem na jejich charakter by přicházelo odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. S ohledem na shora uvedenou skutečnost Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. – jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu