ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1461.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1461/2019-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 To 696/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 109/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 32 T 109/2017, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 08.06.2017, v 22.25 hodin, v Českých Budějovicích, v ulici XY, se za pomoci již dříve odcizených klíčů zmocnil osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1Z, RZ XY, v hodnotě nejméně 80.000,- Kč, zaparkovaného před domem č. XY, včetně ve vozidle uložených věcí, a to dětského růžového podsedáku zn. Hallo Kitty, v hodnotě nejméně 200,- Kč, dětské sedačky nezjištěné značky, v hodnotě nejméně 500,- Kč, dvou rybářských skládacích židliček, v hodnotě nejméně 500,- Kč, a velké plastové nákupní tašky Kaufland, v hodnotě nejméně 40,- Kč, s uvedeným vozidlem odjel na neznámé místo a naložil s ním dosud nezjištěným způsobem, čímž poškozené R. D., nar. dne XY, trvale bytem XY, způsobil škodu ve výši nejméně 81.240,- Kč.“
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené R. D. trestným činem způsobenou škodu ve výši 81.240,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená R. D. odkázána se zbytkem svého uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 To 696/2018, jímž byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že soudy nesprávně určily výši způsobené škody částkou 80.000 Kč, což mělo vliv na výši jemu uloženého trestu, když vycházely z nesprávného odborného vyjádření, neboť v něm nebylo zohledněno, že vozidlo mělo najeto cca 300.000 km a bylo bourané. Podle jeho zjištění se totiž reálné ceny za obdobné vozidlo pohybovaly kolem 44.000 Kč. Pokud by bylo vycházeno z těchto nižších cen, mělo by to vliv na trestní sazbu (měl být ukládán proto i podmíněný trest) a povinnost k náhradě škody.
6. Uvedl, že je nutné zohlednit faktický stav vozidla, stáří a počet najetých kilometrů, a že soudy se s jeho námitkou vypořádaly pouze povrchně a nedostatečně. Odvolací soud své závěry opřel o chybné odborné vyjádření a konstatoval, že cena vozidel s přibližně odpovídajícími parametry se pohybovala od 64.900 Kč a na druhou stranu odmítl argumentaci obviněného s odkazem na to, že jím předložené podklady vozidel se netýkají vozidel totožných, ale přibližně stejných. Dále konstatoval, že mezi odcizením vozidla a doložením důkazů uplynula doba 1,5 roku, což však podle obviněného nehraje roli, neboť je podstatný stav vozidla, nikoliv jeho stáří. Odvolací soud tak vyjádřil svou domněnku a subjektivní názor, že za tuto dobu cena vozidla nepochybně klesla. Vzhledem k uvedenému proto s ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být čin kvalifikován pouze podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno nade vší pochybnost, že hodnota vozidla byla vyšší než 50.000 Kč.
7. Stran uloženého trestu obviněný namítl, že je nepřiměřeně přísný, neboť mu měl být podle §55 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest podmíněný. Doposud se totiž nedopustil majetkové trestné činnosti, ohledně jednoho z uložených trestů se osvědčil a druhý trest (obecně prospěšné práce) vykonal, nelze tak mít za to, že by u něj alternativní trest byl bez účinku. V důsledku shora uvedených nedostatků je pak chybný a nepřiměřeně vysoký i uložený peněžitý trest. Následně poukázal na ustanovení §37 odst. 2 a §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uzavřel, že má za to, že podmíněný trest odnětí svobody je dostačující.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. K podanému dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. 3 To 696/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169).
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, fakticky se však opírá o námitky skutkové a procesní povahy. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (stran výše způsobené škody). Činí tak zejména snahou o prosazení vlastní verze skutkového stavu na základě vlastního přehodnocení provedených důkazů s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo . Za tímto účelem uvádí, že soudy nesprávně určily výši způsobené škody tím, že své závěry opřely o chybné odborné vyjádření a důkazy, a v důsledku toho nesprávně právně posoudily skutek. Právě z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolatel tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými po zhodnocení provedených důkazů soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a koneckonců do jisté míry i dovolací důvod podle §265b odst. písm. h) tr. ř.) spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
19. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
20. V nyní projednávané věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (který ostatně obviněný ani nenamítl). K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soudy obou stupňů se jednotlivými skutkovými okolnostmi řádně zabývaly. Zejména soud odvolací se (i) na otázku výše škody podrobně zaměřil (srov. bod 16. jeho rozsudku), kdy přihlédl jak k odbornému vyjádření, tak k dalším důkazům v podobě nabídek na prodej šesti vozidel typově shodných s odcizeným vozidlem publikovaných na internetových stránkách. Odborné vyjádření bylo učiněno subjektem pohybujícím se na trhu s vozidly, přičemž bylo přihlédnuto ke stáří vozidla, množství ujetých kilometrů a cena byla stanovena ke dni odcizení. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že i pokud vyšlo najevo při hlavním líčení, že bylo vozidlo bourané, nemohla tato skutečnost mít výrazný vliv na jeho hodnotu, neboť se nejednalo o tak podstatné poškození. Rovněž lze přisvědčit jeho odmítavému závěru stran nabídek na prodej vozidla Škoda Octavia předložených obviněným, podle nichž je cena nižší než 50.000 Kč, podmíněného především zjištěním, že se jednalo o nabídky, které byly pořízeny o rok a půl později, než bylo předmětné vozidlo odcizeno. Je třeba konstatovat, že, jak je ostatně obecně známo, postupem času i vozidla ztrácí na své hodnotě. Jinak řečeno, stáří vozidla je jedním z významných kritérií spoluurčujících jeho cenu. Soud druhého stupně navíc provedl důkaz dalšími třemi nabídkami na prodej vozidel přibližně podobných odcizenému vozidlu z internetového portálu, z něhož obviněný předložil shora uvedené nabídky, přičemž zjistil minimální prodejní cenu ve výši 64.900 Kč, a to téměř dva roky po spáchání shora popsaného skutku. Za této situace neměl odvolací soud důvodně žádných pochybností o skutečné hodnotě odcizeného vozidla ve výši 80.000 Kč. V souvislosti s otázkou extrémního nesouladu je nutno zmínit, že při jeho aplikaci se rovněž musí brát v úvahu, jak je odůvodnění takového rozhodnutí zdůvodněno, zda jsou hodnotící úvahy jasné, logické a nevykazují znaky libovůle – pak nelze hovořit o extrémním nesouladu. V předmětné věci nebylo zjištěno, že by odůvodnění rozhodnutí nižších soudů vykazovala zmíněná pochybení.
21. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
22. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
24. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku (a dílem pak i nepřiměřenost trestu), pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
25. Pokud tedy nebylo možno přihlédnout k námitce nesprávného zjištění výše škody, jinak řečeno, nebyly zjištěny vady, které by měly vliv na výši škody zjištěnou soudy nižších stupňů, je pak námitka nesprávné kvalifikace činu podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §138 tr. zákoníku bezpředmětná.
26. K námitce nepřiměřené přísnosti uloženého trestu je pak třeba znovu připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému přitom byl uložen přípustný druh trestu v trestní sazbě stanovené pro trestný čin, jímž byl uznán vinným.
27. Pouze nad rámec uvedeného lze stručně dodat, že v souvislosti s rozhodnutím o trestu nebylo porušeno ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud dostatečně vyložil, proč bylo nutno přikročit k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného by uložení jiného druhu trestu nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Bylo totiž nutno přihlédnout zejména k jeho recidivnímu chování, k tomu, že spáchal skutek krátce po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jinou věc, a k absenci snahy nahradit škodu. Zřejmě nedopatřením pak je v dovolání namítána i vadnost peněžitého trestu. Tento trest totiž nebyl obviněnému uložen.
28. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání dovolatele nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu