ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1467.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1467/2019-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. N., nar. XY, bytem XY, t. č. bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 11 To 160/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 31/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 1 T 31/2018, byl P. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené částku 4 590,- Kč.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Berouně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 11 To 160/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., s argumentací, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V rámci uplatněných dovolacích důvodů poukázal na to, že skutkové závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou ve zjevném nepoměru se zjištěními soudů a provedenými důkazy. Dále uvedl, že soudy uvěřily poškozené a předložil vlastní polemiku s jednotlivými svědeckými výpověďmi a jejich hodnocení. Rovněž argumentoval tím, že pouze předával dítě v místě bydliště, kterým je společný dům obou bývalých manželů. Nalézací soud podle něj vůbec neuvedl, jak dospěl k závěru, že se měl dopustit i přečinu ublížení na zdraví a přečinu krádeže. Takové rozhodnutí považuje za nesrozumitelné, neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Dodal, že pojem „drobná ruptura“ je z medicínského hlediska nesmysl, buď se o rupturu jedná, nebo ne. Dále namítl, že v den veřejného zasedání měl jeho obhájce časovou kolizi s jinou věcí, avšak odvolací soud sdělil, že toto není důvodem k odročení veřejného zasedání a obhájce si má zařídit substituci. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Dodala, že námitkami obviněný pouze opakuje skutečnosti, které již v řízení uplatnil a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. K námitce stran účasti obhájce u veřejného zasedání uvedla, že souhlasí se závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ vymezený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu může dojít ke zkrácení obviněného na právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.) – v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
10. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými [ v řízení před soudem prvního stupně obviněný popíral trestnou činnost, hovořil o tom, že vše bylo vykonstruované a vymyšlené; dům byl ve společném jmění manželů; nepamatuje si, že by byl poškozenou N. z bytu dříve vykazován; poškozenou neudeřil, žádný řetízek jí nevzal; nestrkal se s ní a nevzal jí mobil, poškozená napadla jeho přítelkyni. V odvolání popřel trestnou činnost; nesouhlasil s hodnocením důkazů soudem, který např. poškozenou považuje za věrohodnou, zatímco svědkyni K. nikoli; soud podle něj nepřihlížel k závěrům správního orgánu; do domu chodil s ohledem na opatrovnické rozhodnutí – dům byl ve společném jmění; v rozhodnutí absentuje, jak se měl dopustit krádeže a ublížení na zdraví, a mj. také proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné a není srozumitelné ] se soudy nižších stupňů již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ soud prvního stupně v odůvodnění rozvedl důkazy, které provedl a v bodě 11) poukázal na skutečnosti, které jej vedly k závěru, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl postaven před soud; v bodě 13), 14) rozvedl skutečnosti, které jej vedly k závěru o naplnění znaků přečinů podle §146 a 205 tr. zákoníku. Odvolací soud v bodech 8-11) reagoval na námitky obviněného a poukázal v rámci důkazů hodnocených soudem prvního stupně na ty skutečnosti, pro které jeho závěry (myšleno soudu prvního stupně) o vině obviněného považuje za správné ]. V souvislosti s výše uvedenou opakující se argumentací obviněného (obhajoby) považuje dovolací soud za potřebné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. Pokud obviněný ve svém dovolání zpochybňuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, nedostatky spočívající v rozsahu dovolání, ale zejména pak v návaznosti na tyto výhrady skutkové zjištění učiněné nižšími soudy, pak jej musí Nejvyšší soud upozornit na to, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek obviněných, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady, musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud považuje argumentaci obviněného (obhajoby) ve vztahu k výše uvedené problematice za zcela neobjektivní, zásadně neodpovídající skutečnostem vyplývajícím z odůvodnění napadených rozhodnutí a spisového materiálu. Přestože by postačovalo i z hlediska náhledu Ústavního soudu k uvedeným námitkám obviněného odkázat na již zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání, a následně za potřebné, vzhledem ke skutečnosti, že některé skutečnosti se staly pro obviněného (obhajobu) nejasné apod., zmínit alespoň některé skutečnosti, které pro závěr Nejvyššího soudu o neobjektivitě výtek uplatněných v dovolání jednoznačně svědčí.
13. Z oblasti teorie lze uvést, že přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a při činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Objektem posuzovaného trestného činu je domovní svoboda; označená skutková podstata chrání nedotknutelnost obydlí zaručenou čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle tohoto článku Listiny není do obydlí dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Právo na respektování obydlí je garantováno rovněž čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Účelem práva na nedotknutelnost obydlí je garance prostorově vymezené soukromé sféry, v důsledku čehož je také pojem „obydlí“ vykládán široce. Obecně lze konstatovat, že jde o prostorově chápanou životní sféru, kterou si jednotlivec opatřil a pokud ji zbavil obecné přístupnosti, přičemž není rozhodující, kde se nachází či jak je vybavená. Vlastnictví nemovitosti nehraje roli, důležitá je oprávněnost užívání věci (viz WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 331, 332). Zásahy do nedotknutelnosti obydlí jsou přípustné jen na základě zákona (srov. §82 a násl. tr. ř., §40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má své soukromí a svou domácnost. Ustanovením §178 tr. zákoníku je chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel, a to proti komukoliv; uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn i proti vlastníku nemovitosti, a to i tehdy, má-li vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (k tomu č. 1/1980, 16/1995 Sb. rozh. tr. aj.). Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Jedná se o široký pojem, který klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoli titulu, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah, bydlení na základě rodinných vztahů, rozhodnutí soudu o umístění do ústavního zařízení atd. Se zřetelem na ochranu poskytovanou prostorám, které uživatel drží za účelem bydlení, zahrnuje proto vedle obytných domů, bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje, domovy důchodců, výchovné ústavy apod. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Násilím se rozumí použití fyzické síly.
14. Podle soudů nižších stupňů se obviněný přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím (viz skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), že „ v období od měsíce srpna 2016, kdy v lednu opustil společnou domácnost na adrese XY, okres Beroun, kde bydlel se svojí nyní bývalou manželkou, poškozenou D. N. a dětmi, odstěhoval se a trvale žil se svou přítelkyní , narušoval soukromí poškozené, neboť neustále docházel do domu, a to i v nepřítomnosti poškozené, která následně vyměnila zámek, následně dne 2. 5. 2017 po slovním útoku z jeho strany a jeho přítelkyně, po urážlivých výhružkách poškozenou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, strhl ji z krku řetízek, který si strčil do kapsy a následně dne 9. 6. 2017 i přes výzvy k opuštění domu tak se svou přítelkyní neučinil, opět poškozenou napadl, udeřil ji pěstí do levého ramene, otevřenou dlaní na levou stranu obličeje, pak na pravou a vzal jí z kuchyně mobilní telefon, o který se následně přetahovali“ (stručný obsah popisu skutku).
15. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění tohoto rozsudku, jakož i odůvodněním usnesení odvolacího soudu obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku vyjadřují. Je evidentní, že obviněný poté, co opustil společnou domácnost a odešel bydlet jinam, se svévolně dostavoval proti vůli poškozené do předmětné nemovitosti, a to i přesto, že poškozená již vyměnila zámek vchodových dveří [přestože obviněný toto zjištění popírá stejně jako fakt, že byl poškozenou spraven, že si nepřeje, aby do domu docházel s přítelkyní, je např. z výpovědi této jeho přítelkyně patrno, že když do domu přišli, byla na ně poškozená sprostá, obviněný sám jí říkal, že má polovinu domu a stejná práva jako poškozená atd. Skutečnosti z této výpovědi (ale i dalších důkazů) vyplývající svědčí ve svém logickém výkladu pro správný závěr soudu prvního stupně, který tento vyjádřil např. v bodě 12) svého rozsudku – proč uvěřil výpovědi poškozené]. Nic na tom nemění ani fakt, že v domě bydlí jeho děti, neboť tyto si měl pouze vyzvedávat a nikoli vnikat do domu, přes odpor bývalé manželky, když k opuštění společné domácnosti došlo v lednu 2016.
16. Důvody, které vedly nalézací soud k závěru, že výpovědi poškozené jsou věrohodné a lze z nich při ustanovování skutkového děje vycházet, dovolací soud sdílí a na příslušnou argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku plně odkazuje (srov. str. 5 – 6 rozsudku). Způsob, kterým se soudy nižších stupňů vypořádaly s námitkami obviněného a v návaznosti na to i s právním posouzením skutku, zcela obstojí (srov. str. 3 - 4 usnesení odvolacího soudu). Předmětná nemovitost v době, kdy do ní obviněný popsaným způsobem vstupoval, již nebyla jeho obydlím ve smyslu trestního zákoníku. Uvedenou skutečnost dokládá nejen výpověď poškozené, ale i svědků K., H. a AAAAA (pseudonym). Pro úplnost lze dále uvést, že soud prvního stupně ve svém rozsudku poukázal na řešení problematiky daného ustanovení ve vazbě na trvalé opuštění společné domácnosti (viz bod 11 rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se se závěry nižšího soudu ztotožnil (a to v souladu s judikaturou již zmíněnou, která mj. je v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 770/18). Souhlasit lze i se závěrem odvolacího soudu (viz bod 8 usnesení) ohledně neakceptovatelnosti námitek obhajoby stran rozhodnutí správního orgánu. Stejně tak je nutno souhlasit i se závěrem odvolacího soudu o účelovém tvrzení obhajoby a překrucování faktů ohledně výpovědi svědka AAAAA, kdy soud prvního stupně výpověď tohoto svědka považoval za nevěrohodnou nikoli z důvodu, že se jedná o syna obviněného, ale z důvodů, které soud prvního stupně rozvedl v bodech 11-12) svého rozsudku.
17. K výhradám, které byly obviněným (obhajobou) vzneseny k trestnému činu krádeže a ublížení na zdraví je nutnou uvést pouze tolik. Trestného činu krádeže ve smyslu ustanovení §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. V řízení bylo prokázáno, že obviněný nejdříve dne 2. 5. 2017 strhl poškozené z krku řetízek, který si strčil do kapsy, přičemž tomuto incidentu byla přítomna i svědkyně H., která potvrdila výpověď poškozené, a následně dne 9. 6. 2017 vzal z kuchyně mobilní telefon poškozené, utekl s ním do chodby domu, kde se o telefon s poškozenou přetahoval, avšak poškozené se podařilo telefon získat zpět a utéci do pokoje za synem, odkud zavolala policii [uplatňuje-li až v dovolání obviněný výhrady k otázce zjištění vlastnictví mobilního telefonu, pak jde ze strany obviněného o obhajobu, kterou jako novum uplatnil až v řízení o dovolání, přičemž jde o námitku skutkovou, nikoli hmotně právní]. Pro stručnost lze na tomto místě odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (srov. str. 6 – 7) a argumentaci soudu odvolacího – viz bod 10) jeho usnesení [jak již bylo shora uvedeno, obviněný spáchání trestné činnosti popírá, tudíž zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů – tudíž nejde o hmotně právní argumentaci (viz shora body 9, 11, 12)].
18. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Co se týče zranění poškozené, ta v důsledku útoku obviněného utrpěla rupturu ušního bubínku vlevo [jednoznačné skutkové zjištění uvedené ve výroku rozsudku, což obviněný zpochybňuje. Zpochybnění drobné ruptury lze vysledovat pouze ve vztahu k výpovědi znalce (viz bod 7 rozsudku)]. Obviněný však již záměrně přehlédl v té souvislosti závěry plynoucí z bodu 14) rozsudku a lékařské zprávy, ze kterých vyplynulo, že pro rupturu ušního bubínku vlevo, byla v obvyklém způsobu života omezena po dobu delší jednoho týdne [(tuto objektivní skutečnost, vzniklou v souvislosti s útokem obviněného a důkazně soudy podloženou, však zpochybnit nelze)]. Ze skutkové i právní věty, jakož i z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu pak nepochybně vyplývá, že obviněný poškozené úmyslně ublížil na zdraví, když tuto mj. udeřil otevřenou dlaní do obličeje, čímž jí způsobil rupturu ušního bubínku. Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné zmínit ke skutkovým a procesním námitkám obviněného, které jím uplatněný dovolací důvod nenaplnily.
19. K dovolací námitce podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uvést, že dovolání s odkazem na tento dovolací důvod je možno podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrno, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Nejvyšší soud považuje za vhodné opětovně zmínit, že tento dovolací důvod je vázán na osobu obviněného nikoli obhájce . V souvislosti s touto námitkou obviněný soudu druhého stupně vytkl, že veřejné zasedání o odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně, nařídil na den 13. 6. 2019, tedy na den, kdy jeho obhájce měl časovou kolizi s trestní věcí u Okresního soudu v Rakovníku a nemohl se tak veřejného zasedání účastnit. Nejvyšší soud podotýká, že v době, kdy soud veřejné zasedání nařizoval, neměl žádnou informaci o možné kolizi (není pravidlem, že by obhájci ještě před nařízením sdělovali odvolacím soudům termíny, kdy se nemohou dostavit s žádostí, aby v uvedených dnech veřejné zasedání nebylo konáno), a že to byl obhájce obviněného, který odvolacímu soudu sdělil, že z důvodu kolize s jinou věcí se veřejného zasedání v soudem určený den nemůže zúčastnit [z dovolání, ale ani sdělení obviněného odvolacímu soudu nevyplývá, že by obviněnému závažná skutečnost (až na skutečnost, že se jeho obhájce z důvodu kolize nedostaví) bránila veřejného zasedání se zúčastnit]. Dovolací soud musí obviněného (obhajobu) upozornit rovněž na skutečnost, že v předmětné trestní věci se nejednalo o případ nutné obhajoby, stejně jako na skutečnost, že obviněný byl zastupován obhájcem na základě plné moci, a že o termínu veřejného zasedání byl obviněný vyrozumíván , nikoli k němu předvoláván. V neposlední řadě pak z dovolacího důvodu vyplývá, že tento je vázán na přítomnost nikoli obhájce obviněného u veřejného zasedání nebo hlavního líčení, ale je vázán na osobu obviněného (viz shora). K tomu je dále potřebné uvést, že vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému doručeno ve lhůtě delší než pět dnů před jeho konáním a byly splněny procesní podmínky, aby proběhlo i v jeho nepřítomnosti. Soud druhého stupně obviněného pouze vyrozumíval o konání veřejného zasedání, čímž dal najevo, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání nepokládal za nezbytnou. Z hlediska chronologie a argumentace obhájce obviněného nelze přehlížet skutečnost, že obhájce převzal vyrozumění o konání veřejného zasedání 21. 5. 2019 (veřejné zasedání se konalo 13. 6. 2019). Dne 23. 5. 2019 se omluvil a dne 24. 5. 2019 převzal sdělení soudu, že jednání nebude odročeno. Je tedy evidentní, že pro případ možné substituce měl obhájce více jak 14 dnů (nutno podotknout, jak již bylo také shora uvedeno, že nešlo o případ nutné obhajoby), a pokud by snad obhajoba namítala složitost věci, pro kterou by substituent nemohl věc převzít, pak musí Nejvyšší soud argumentovat dále tím, že obviněný trestnou činnost popíral a popírá a toto své stanovisko vyjádřil také ve svém odvolání, což do značné míry limitovalo [jestliže popíral, že poškozenou udeřil; popíral, že by poškozená se negativně vyjadřovala ke vstupu do domu, atd.] rozsah obhajovací argumentace ať již zvoleného obhájce či substituta. Při zjištění těchto skutečností a toho, že obviněný byl s dostatečným předstihem o veřejném zasedání vyrozuměn, nelze přisvědčit tvrzení obhajoby, že by mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s porušením výše uvedeného ustanovení (tím i dovolacího důvodu, který je vázán nikoli na osobu obhájce, ale na osobu obviněného), neboť to byl sám obviněný, který den před konáním veřejného zasedání (což plyne z jeho sdělení, že se „zítřejšího dne“ nedostaví) zaslal soudu sdělení, že s ohledem na neúčast svého obhájce se k veřejnému zasedání nedostaví. Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti, které shora zmínil, dospěl ke shodnému závěru jako odvolací soud, který konstatoval, že v předmětné trestní věci kolize obhájce s jinou trestní věcí není důvodem pro odročení veřejného zasedání, a proto nic nebránilo tomu, aby soud druhého stupně projednal podané odvolání a ve věci rozhodl v nepřítomnosti obviněného (bez přítomnosti obhájce). Tuto námitku obviněného shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu