ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1584.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1584/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovoláních, která podali obviněný P. R. , nar. XY, bytem XY, XY, a obviněný P. K., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 273/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 148/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 3 T 148/2017, byl P. R. a P. K. (dále jen „obviněný“, „spoluobvinění“ příp. „dovolatel“) uznáni vinnými přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byli odsouzeni [každý z obviněných] k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Dále jim byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městských a obecních policií a v bezpečnostních sborech v trvání 3 let.
2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podali spoluobvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 273/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Spoluobvinění podali prostřednictvím svého obhájce [Mgr. Marie Benešové] proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spoluobvinění považují použitou právní kvalifikaci podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za nepřiléhavou a nemající oporu v provedených důkazech. Dále argumentují tím, že nebylo přihlédnuto k jejich výpovědím a obhajobě, přičemž závěry soudů o jejich vině vycházejí pouze z výpovědí svědka M. L. Poukazují dále na to, že nebylo prokázáno jejich zavinění v úmyslné podobě. Rovněž uvedli, že se svým jednáním mohli dopustit kázeňského provinění, neboť řešili situaci, do které neměli co zasahovat a věc tedy měla být postoupena jinému orgánu ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. Ve vlastním komentáři ke skutkovému ději poukazují na jednotlivé okolnosti vyplývající z provedených důkazů, které podle jejich názoru zpochybňují závěry soudů, a proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, který byl potvrzený rozhodnutím odvolacího soudu a napravil tak nesprávné hmotněprávní posouzení jejich činu jako trestného činu a kvalifikoval jej jako kárné provinění.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání spoluobviněných nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265btr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Dovolací důvod podle§265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).
III.
Důvodnost dovolání
9) Obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obvinění tak mají v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v rozsahu odvolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10) Pokud tedy obvinění s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvod vymezeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] v dovolání zpochybnili dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl Nejvyšší soud takto koncipované námitky učinit předmětem svého posuzování, neboť v projednávaném případě sice dovolatelé soudům vytkli (pouze formálně) nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřeli o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, neboť již v samotném úvodu dovolání (bod III.) argumentují tím, že provedené důkazy „nebyly vyhodnoceny v souladu se zásadou trestního řízení zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.“ Z obsahové argumentace dovolání je zřejmé, že obvinění svůj mimořádný opravný prostředek založili na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů především stran jejich motivu, a teprve v návaznosti namítají nesprávné hmotněprávní posouzení jejich jednání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhají zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud tento závěr učinil rovněž se zřetelem k názoru, který byl opakovaně vysloven v judikatuře Ústavního soudu, podle kterého dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná pod ustanovení §366 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu nadržování.
11) Ve vztahu k trestnému činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými, lze obecně uvést, že trestného činu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Jde o trestný čin, u něhož se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmysl. Pachatel tohoto trestného činu jedná v úmyslu umožnit pachateli hlavního, resp. základního trestného činu (jehož přesnou právní kvalifikaci ani nemusí znát), aby unikl trestnímu stíhání (event. trestu, ochrannému opatření nebo jejich výkonu). Nadržování spočívá v pomoci pachateli trestného činu, přičemž formy pomoci jsou obdobné jako při účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Má-li pachatel základního trestného činu uniknout trestnímu stíhání, musí jít o jednání směřující k tomu, aby trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Právní teorie se přiklání k názoru, že pod pojem uniknout lze podřadit nejen stav, kdy se pachatel trestného činu zcela vyhne trestnímu stíhání, ale i stav, kdy takový pachatel získá nadržováním výhodu spočívající např. v oddálení trestního stíhání, mírnějším právním posouzení, mírnějším trestem apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1018 s.).
12) Nejvyšší soud se ztotožnil s úvahami soudů obou stupňů vztahujícími se k závěru, že obvinění zjištěným jednáním naplnili všechny formální znaky trestného činu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Jakkoliv by proto postačovalo na tyto úvahy pouze odkázat [s ohledem na skutečnost, že námitky obviněných uplatněný dovolací důvod nenaplňují, neboť směřují proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů], přece jen se jeví potřebným reagovat na uplatněnou dovolací argumentaci obviněných a některé úvahy zopakovat, příp. konkretizovat. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, že dovolatelé se zjištěného jednání dopustili úmyslně, neboť cíleně vylákali na poškozené M. J. listinnou dokumentaci vztahující se k podvodu na ní spáchaném J. N. a M. L., a to ve snaze umožnit jim uniknout trestnímu stíhání a odsouzení.
13) Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obvinění jmenovaného trestného činu dopustili tím, že pachateli trestného činu pomáhali v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání [obvinění v odvolání stejně jako v dovolání neustále zmiňují, že „nebylo zjištěno nad jakékoli pochybnosti, že by obvinění věděli, že J., které pomáhali, se dopustila trestného činu…“, aniž by brali v úvahu či si připustili, že skutková věta stojí na tom, že oni pomáhali uniknout trestnímu stíhání M. L. a J. N. Svědkyně J. nebyla pachatelem trestné činnosti, ale poškozenou jednáním M. L. aj. N.]. Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují formální zákonné znaky trestného činu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obvinění za finanční odměnu, v úmyslu umožnit odděleně stíhaným M. L. a J. N. uniknout trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, vylákali pod záminkou ztotožnění a vypátrání osoby vystupující pod jménem T. M. z poškozené M. J. originály smluv uzavřených mezi ní a J. N. alias T. M., přičemž uvedené smlouvy byly významným listinným důkazem v trestní věci J. N. a M. L., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 2 T 98/2017 a mohly obsahovat stopy vedoucí ke zjištění pravé identity J. N., a následně tyto dokumenty zničili, nebo ukryli na nezjištěném místě tak, aby je nebylo možné použít v trestním řízení.
14) Obvinění byli usvědčeni především výpověďmi svědkyně M. J. a svědka M. L. S otázkou věrohodnosti uvedených svědeckých výpovědí se nalézací soud patřičně vypořádal, když mj. uvedl, že korespondují i s ostatními provedenými důkazy (např. bod 12 rozsudku). Rovněž otázkou falešné identity obou obviněných při páchání skutku se nalézací soud zabýval, ačkoliv se obvinění snaží podsunout opak. Z provedeného dokazovaní (svědecké výpovědi, záznamu telekomunikačního provozu mezi obviněnými, složky listin tvořící spis v trestní věci J. N. a M. L., atd.) vyplynul účel schůzky s poškozenou, tedy vylákat od ní předmětné dokumenty, jež mohly sloužit jako důkaz v trestním řízení s J. N. a M. L. Ke stejným závěrům pak dospěl rovněž odvolací soud (např. str. 4 usnesení). Jinými slovy, obvinění jednali v úmyslu získat dokumentaci dokládající podvodné vylákání finančních prostředků v celkové výši 2.700.000,- Kč na poškozené M. J., s cílem učinit tuto dokumentaci nedostupnou pro orgány činné v trestním řízení a umožnit tak J. N. a M. L. vyhnout se trestnímu stíhání.
15) S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání byla obviněnými podána z jiného důvodu než vyžaduje §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto musel podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných P. R. a P. K. odmítnout. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto rozhodl v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu