ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1617.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1617/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2019 o dovoláních, která podali obviněný D. L. , nar. XY, bytem XY, obviněný T. T. , nar. XY, bytem XY, a obviněný L. Z. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 9 To 94/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 77/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 2 T 77/2013, byl D. L., T. T. a L. Z. (dále jen „obviněný“, „spoluobvinění“ příp. „dovolatel“) uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byli [každý z obviněných] podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl [každému z obviněných] podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podali obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obvinění podali prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podané dovolání odůvodnili tvrzením, že se nedopustili jednání, které je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně. Naopak jsou přesvědčeni, že odvolací soud nad rámec jeho pravomoci zasahoval do rozhodovací úlohy soudu prvního stupně. Rovněž shodně uvedli, že podávají dovolání, aby tak případně splnili zákonnou podmínku pro podání ústavní stížnosti. Dále namítli, že o skutkovém stavu je spor v podobě tvrzení poškozeného K., jehož výpověď považují za nevěrohodnou. Opětovně zdůraznili, že se domnívali, že poškozený odcizil cizí dámskou peněženku, a proto proti němu zakročili, nikoli však způsobem, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle mínění dovolatelů ani společenská škodlivost jejich jednání nenaplnila takovou intenzitu, aby dosáhla intenzity trestného činu, když jejich jednání bylo vedeno v dobré víře, v úmyslu zamezit protiprávnímu jednání poškozeného. Jak již v úvodu podaného dovolání, znovu zmínili, že trestní řízení bylo zatíženo vadou, a to neoprávněným zásahem soudu odvolacího, který opakovaně zasahoval do hodnocení důkazů soudu nalézacího, a následně předložili shrnutí průběhu celého trestního řízení. V závěru dovolání proto shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to v jiném složení senátu.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek, které byly uplatněny v dovolání, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obvinění tak mají v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, a to ani upozorněním na případné podání ústavní stížnosti, nebude-li takto postupováno [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
10) Pokud tedy obvinění s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nutno podotknout, že v případě, kdy je odvolání obviněného odvolacím soudem zamítnuto podle §256 tr. ř., měl by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., být uplatněn prostřednictvím dovolacího důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] v dovolání zpochybnili dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl Nejvyšší soud takové námitky učinit předmětem svého posuzování. V projednávaném případě sice dovolatelé soudům vytkli nesprávnost hmotněprávního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřeli o námitky zaměřené výlučně vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, čemuž svědčí i závěrečný návrh, aby věc po zrušení byla přikázána jinému senátu. Svůj mimořádný opravný prostředek založili na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, a teprve v návaznosti na to namítli nesprávné hmotněprávní posouzení jejich jednání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud tento závěr učinil se zřetelem k názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Pokud jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum. V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí. Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná pod ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku o trestném činu vydírání.
11) Ve vztahu k trestnému činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými lze obecně uvést, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy [toto násilí a nucení poškozeného k tomu, aby tento něco konal však obvinění (vesměs) odmítají, obv. L. – „obv. Z. poškozeného vyzval, aby se svléknul, což poškozený odmítal, a proto dostal od obv. 2 a 3 facky“ (str. 3 rozsudku), obv. T. „nedošlo k fyzickému napadení poškozeného, všechny věci vydal dobrovolně“ (str. 4 rozsudku), obv. Z. „neviděl, že by někdo ze spoluobviněných poškozeného udeřil, bez použití násilí poškozený vyndal věci, když mu to řekli“ (str. 4 rozsudku)]. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (obecný subjekt). Pod pojmem jiného nutno rozumět individuálně určitou osobu nebo individuálně určité osoby, odlišné od pachatele. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři). Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné. Stejně tak se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou skupinu. Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musily o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Pachatel však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2010, 1574 s.].
12) Nejvyšší soud se ztotožnil se všemi právními úvahami soudů obou stupňů vztahujícími se k závěru, že obvinění zjištěným jednáním naplnili všechny formální znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Jakkoliv by proto postačovalo na tyto úvahy pouze odkázat, přece jen se jeví potřebným reagovat na uplatněnou dovolací argumentaci obviněných a některé úvahy zopakovat, příp. konkretizovat.
13) Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se obvinění jmenovaného trestného činu dopustili tím, že společným jednáním poškozeného násilím nutili, aby něco konal a čin spáchali nejméně se dvěma osobami. Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí rozhodnutí nalézacího soudu obsahuje natolik konkrétní skutková zjištění, která formální zákonné znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku naplňují. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. také poukázal na to, že vzhledem k zásadě reformationis in peius, kdy nebylo odvolání podáno státním zástupcem v neprospěch obviněných, nemohl část jednání obviněných posoudit jako zločin loupeže. Poukázal na to, že z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obvinění bezdůvodně proti poškozenému použili fyzické násilí k tomu, aby jim vydal všechny své věci a tyto jeho věci, které mu byly obviněnými za použití násilí odebrány, mu byly vydány zpět až po zásahu na místo přivolanými příslušníky Policie České republiky. Tuto vadu však odvolací soud vzhledem k ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nemohl zhojit. Odvolací soud poukázal dále na to, že trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se obvinění dopustili následně tím, že poškozeného za použití násilí donutili jít do sklepních prostor, kde ho opět za užití násilí (mj. facky, údery, bití, natlačování na mříže) nutili, aby se svlékl, vydal svoje věci a podrobil jejich prohlídce. Ačkoli obvinění namítají, že se jednání dopustili vůči domnělému pachateli trestného činu, nelze takové argumentaci přisvědčit. Protiprávní jednání poškozeného nebylo žádným z důkazů prokázáno, ale kdyby tomu tak bylo, obviněné to neopravňovalo k tomu, aby se sami protiprávního jednání vůči poškozenému dopustili. Nadto se obvinění trestného činu dopustili jako příslušníci ozbrojeného sboru, od kterých lze obecně očekávat jednání v souladu se zákonem a při zachování morálních hodnot, jednání se navíc dopustili vůči osobě mladší 18 let, ve výrazné početní a silové převaze, za opakovaného bezdůvodného použití fyzického násilí a ponižujícím způsobem.
14) Obvinění byli usvědčeni především výpověďmi poškozeného, svědka J., H., S., P., R., zasahujících policistů B., K., dále kamerovými záznamy, ale i samotnými výpověďmi obviněných [jestliže obvinění zpochybňovali použití násilí, pak násilí potvrzoval poškozený, svědek J. – který viděl rozbitý ret poškozeného, totéž viděl svědek R., stejně jako svědkyně H., lékařská zpráva – poškozený hovořil o napadení. Hodnověrnost výpovědí obviněných je snižována dále obsahem zprávy, kterou odeslal obv. T. obv. Z. dne 11. 12. 2012, ale i skutečností, že to nebyli obvinění ani nikdo z personálu, kdo přivolal Policii ČR, vlastními rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obviněných, kamerovými záznamy atd., jak mj. vyplývá z hodnotících úvah soudu prvního stupně, ale také rozhodnutí soudu odvolacího – viz str. 5-7]. S otázkou věrohodnosti uvedených svědeckých výpovědí se nalézací soud patřičně vypořádal, když mj. uvedl, že korespondují i s ostatními provedenými důkazy (např. odst. 12 rozhodnutí nalézacího soudu). Nelze ani souhlasit s námitkami obviněných stran nevěrohodnosti poškozeného. Orgány činné v trestním řízení měly k dispozici procesně použitelnou výpověď poškozeného z přípravného řízení. V této poškozený podrobně popsal, co se v inkriminovanou dobu stalo a jakým způsobem. Nelze odhlédnout ani od celkové doby trestního řízení, která je skutečně velmi dlouhá a pro poškozeného je jistě velká psychická zátěž ony traumatizující prožitky po pěti letech znovu reprodukovat. Faktem je, že rozhodnutí nalézacího soudu sp. zn. 2 T 77/2013 ze dne 22. 11. 2017, je již v pořadí pátým rozhodnutím nalézacího soudu ve věci samé. Nelze však akceptovat námitku dovolatelů, že by Městský soud v Praze jako soud odvolací jakkoli nepřiměřeně nebo dokonce neoprávněně zasahoval do hodnocení důkazů soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu byla učiněna na základě podaných řádných opravných prostředků, zákonným způsobem, při zjištění zejména nerespektování soudem prvního stupně procesních ustanovení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
15) S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněných byl kvalifikován v souladu se zákonem a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když argumentaci obviněných bylo nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za irelevantní. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo obviněnými podáno z jiného důvodu než vyžaduje §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných D. L., T. T. a L. Z. odmítnout. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu