ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.212.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 212/2019-2742
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. A. , nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 3 To 80/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. A. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 1 T 13/2018, byl obviněný Z. A. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) k §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, jehož se dopustil skutkem popsaným ve výroku daného rozhodnutí.
2. Za tento zločin a přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 17 T 15/2017, byl odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech nebo družstvech v trvání pěti let. Současně s tím byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 17 T 15/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem nalézacího soudu bylo dále rozhodnuto o vině a trestech dalších obviněných J. F., Z. a R..
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. F., Z. A., Z. a R., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 3 To 80/2018. Z podnětu odvolání obviněných J. F., Z. A. byl rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o trestu u těchto obviněných, přičemž obviněný Z. A. byl podle §240 odst. 3 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech nebo družstvech v trvání pěti let. Současně s tím byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 17 T 15/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání právnických osob Z. a R. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Z. A. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14 předestřel, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými před nalézacím a odvolacím soudem. Odvolacímu soudu dále vytknul, že vychází ze skutkového stavu, jenž nebyl řádně zjištěn a svá rozhodnutí opírá o důkaz, který není součástí spisu, přičemž jako takový nebyl ani v průběhu trestního řízení proveden.
6. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že byl uznán vinným skutkem, který nenaplňuje typové znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Argumenty opírá o nedostatky v subjektivní stránce, tj. v absenci úmyslného zavinění (včetně úmyslu nepřímého). Namítl, že soud prvního stupně vyhodnotil nesprávně formu zavinění jako úmysl nepřímý, s čímž se odvolací soud bez jakýchkoli výhrad ztotožnil, přičemž však z dokazování pouze plyne, že v předmětném skutku „podepisoval nějaké dokumenty, které mu předkládal odsouzený F., a to aniž by zkoumal, o jaké dokumenty se jedná“. Z této skutečnosti vyvozuje svou nevědomost a absenci srozumění s potenciálním užitím dokumentů v odsouzených společnostech, a tudíž k vylákání nadměrného odpočtu DPH. V dané souvislosti uvedl, že mu „odsouzený F. přinesl vždy štos řady dokumentů, které mu předložil k podpisu, přičemž po vysvětlení odsouzeného F., že příslušné dokumenty budou sloužit k propagaci jeho společnosti, je následně podepsal, aniž by je četl“. Podle dovolatele jak soud nalézací, tak soud odvolací nesprávně hodnotil důkazy, když oba soudy z jeho výpovědi pouze účelově vybíraly skutečnosti, které se jim hodily. Jinak řečeno, jako důvěryhodnou soudy hodnotily výpověď dovolatele ve vztahu k odsouzenému F. jakožto strůjci celé činnosti, vystavovateli faktur, opatřovateli faktur razítkem atd., nikoliv však k okolnostem vztahujícím se k jeho osobě, tj. k jeho neznalosti nebo nevědomosti o skutečném účelu dokumentů. Soudy svůj přístup odůvodňují tím, že je vysokoškolsky vzdělanou osobou, pracuje na pozici velitele objektu a je jednatelem společnosti V. Podle dovolatele se však jedná o funkce toliko formální, neboť velitelem objektu byla rozuměna pozice vrátného a výkon funkce jednatele fakticky nevykonával, jelikož společnost V. prakticky nefungovala a nebyla žádným způsobem činná, přičemž z jeho výpovědí plyne, že není schopen rozeznat rozdíly mezi příjmovými a výdajovými doklady a nerozumí záležitostem ohledně DPH a ani účetnictví. Dovolatel zastává názor, že neznalost zmíněných skutečností je dále dokázána i jeho spoluprací s policejním orgánem v rámci vyšetřování, kdy sám řadu inkriminovaných dokumentů policejnímu orgánu předal, přičemž argumentuje tím, že kdyby věděl o jejich možném použití jako důkazu proti němu, takto zajisté nepostupoval.
7. Dále se zaměřil na zpochybnění své role na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jakožto pomocníka, kdy argumentoval, že pouhý podpis dotčených dokumentů není způsobilý významně přispět ke zdárné realizaci trestného činu, zejména za předpokladu, kdy ze strany ostatních by k této činnosti stejně došlo, neboť by jeho parafou příslušné dokumenty potenciálně mohla opatřit i jiná osoba. Zvláště pak zdůraznil, že to byl právě odsouzený F., kdo vystavoval předmětné faktury a příjmové doklady, které následně opatřoval razítkem společnosti V., zanášel je do účetnictví a finančně z této skutečnosti těžil, kdežto dovolatel dané dokumenty pouze podepsal. Na základě zmíněných skutečností tak vznesl otázku, zda zmíněné podepisování dokumentů lze hodnotit jako účastenství ve formě pomoci.
8. Nalézacímu a odvolacímu soudu dovolatel vytknul nepřiměřenou výši trestu odnětí svobody uloženého za účastenství ve formě pomoci k dotčenému zločinu, kterou konfrontuje s činností hlavního pachatele odsouzeného F. Za nepřiměřeně přísný se mu tak jeví trest odnětí svobody v trvání pěti let za jednání spočívající v podepisování dokumentů, tj. minimální míře účasti, který mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, v porovnání s uloženým trestem odnětí svobody v trvání šesti let za jednání odsouzeného F. spočívajícího ve vymyšlení, přípravě, zorganizování, provedení a čerpání majetkového prospěchu z trestné činnosti. Podle jeho názoru mu tak měl být ukládán spíše trest výchovného charakteru, přičemž soudy nižších stupňů měly použít ustanovení o snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení přiměřeně dlouhé zkušební doby.
9. V další části dovolání brojí proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kdy odvolacímu soudu vytnul, že skutečnosti vztahující se k okolnostem jeho případné participace na majetkovém prospěchu pocházejícím z trestné činnosti nebyly soudem blíže šetřeny a nebyly ani v řízení prokázány. Podle jeho názoru tak zištná motivace nebyla vůbec prokázána, přičemž nebyla ani předmětem řízení a zmíněné skutečnosti plynou z volné úvahy soudu.
10. Následně dovolatel uplatnil námitky proti postupu nalézacího soudu, podle nichž došlo ke změně právní kvalifikace v průběhu řízení, aniž by s touto skutečností byl seznámen. Upozornil, že v obžalobě byl jeho skutek kvalifikován v bodě I) jako účastenství na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v bodě II) 1-22 jako účastenství na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) k §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a v bodě II) 23-30 jako účastenství na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Rozsudkem nalézacího soudu byl předmětný skutek kvalifikován v bodech I) a II) již jako účastenství na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) k §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle dovolatele tak nalézací soud ve svém rozsudku použil přísnější kvalifikaci činu pod bodem II) 23-30 oproti kvalifikaci činu v obžalobě, aniž by s touto skutečností byl jakkoli seznámen, čímž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 3 To 80/2018, v celém rozsahu, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž velká část uplatněných námitek v podaném dovolání formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Dále dodal, že ačkoliv dovolatel formálně vytýkal absenci subjektivní stránky trestného činu, tuto prováděl výhradně skutkovými zjištěními, podle kterých rozporoval zjištění nižších soudů, že s odsouzeným F. jednali po předchozí dohodě, z níž jim mělo být známo, že „předmět fakturace se neuskutečnil a faktury budou použity k ovlivnění daňové povinnosti obchodních společností Z. a R.“, tímto však předložil vlastní skutkovou verzi. Přičemž vyzvedl, že přes formálně deklarovanou existenci rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními se tak dovolatel domáhá pouze „přehodnocení“ provedených důkazů. Státní zástupce se vyjádřil dále k polemice s uvedenými skutkovými zjištěními v odůvodněních soudních rozhodnutí, k nimž sděluje, že tyto námitky směřují výlučně proti odůvodnění rozhodnutí (participace dovolatele na zisku z trestné činnosti aj.), což je s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Jako procesní námitku státní zástupce shledal i hodnocení neprovedeného důkazu soudem, avšak tuto pokládal za bezpředmětnou, neboť nebyla v dovolání blíže specifikována. Stran přílišné přísnosti uloženého trestu konstatoval, že ani tato námitka nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebylo namítáno nesprávné hmotněprávní použití ustanovení o ukládání jednotlivých trestů, např. nesprávné užití ustanovení o ukládání souhrnného trestu apod. K této skutečnosti dále dodal, že přílišnou přísnost trestu nelze ani případně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se jednalo o zákonem přípustný a v jeho mezích stanovený trest. Obdobně k námitkám dovolatele o posouzení skutku jako jednoho pokračujícího účastenství na trestném činu se vyjádřil tak, že tyto byly formulovány výlučně procesně právně, tudíž ani tyto nelze podřadit pod deklarovaný ani jiný dovolací důvod.
13. Na závěr svého vyjádření konstatoval, že s jistou dávkou tolerance je možné pod deklarovaný dovolací důvod podřadit dovolatelovu námitku, že jeho jednání spočívalo pouze v podpisu faktur, a tedy otázku, zda je možné toto jednání považovat za účastenství ve formě pomoci. Státní zástupce má však za to, že tato námitka není důvodná, neboť u účastníka je třeba stejně jako u hlavního pachatele vycházet z formálního posuzování podmínek trestnosti. Jinak řečeno, pokud jednání účastníka vykazuje formální znaky pomoci na trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je vždy v zásadě na místě uplatnit trestní odpovědnost, přičemž význam a povaha účastenství mají spolu s dalšími hledisky význam toliko pro ukládání trestu.
14. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 3 To 80/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. Nejvyšší soud k dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje nesprávné právní posouzení skutku jako účastenství ve formě pomoci na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, fakticky se však opírá o námitky ryze skutkové a procesní povahy. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká primárně nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, což činí zejména odkazem na hodnocení své výpovědi nalézacím soudem, který „účelově vybírá z jeho výpovědi skutečnosti, které se mu hodí“ , přičemž oproti tomu prosazuje vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle níž si nebyl vědom obsahu a účelu podepisovaných dokumentů. Právě na základě těchto skutkových a procesních výhrad pak dovozuje závěr o nenaplnění znaků účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
22. Dovolatel tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty vážící se na uvedené skutkové závěry. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti (jak ostatně sám v dovolání opakovaně deklaruje) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
24. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní projednávané věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soudy nižších stupňů se též skutkovými okolnostmi podmiňujícími subjektivní stránku, potažmo subjektivní stránkou jako takovou, ve svých rozhodnutích řádně zabývaly, když své úvahy opřely o provedené důkazy, zejména o výpověď samotného dovolatele, jejíž věrohodnosti věnoval jak soud nalézací (srov. bod 27. jeho rozhodnutí), tak soud odvolací (srov. bod 13. jeho rozhodnutí) patřičný prostor, přičemž tento důkaz nestojí samostatně, ale koresponduje s řadou dalších provedených důkazů (výpovědí svědků S. a L., listinných důkazů v podobě faktur a pokladních dokladů). K tomuto lze dodat, že vyvozené závěry o vzdělání dovolatele a životních zkušenostech jasně a logicky vyplývají z důkazů provedených nižšími soudy.
25. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a (vyjma výroku o trestech uložených obviněnému J. F. a dovolateli, o nichž následně sám rozhodl) rovněž s právními závěry nalézacího soudu. Současně vyjádřil, že dokazování provedené soudem prvního stupně považoval za dostatečné (viz bod 9. jeho rozsudku), z čehož je zřejmé, že neshledal důvod pro jeho doplnění.
26. Těžiště dokazování a zjišťování skutkového stavu věci je v řízení před soudem prvního stupně. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
27. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
28. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
29. Dále je třeba konstatovat, že námitky dovolatele k dílčím skutkovým zjištěním (jeho zištná motivace, informování odsouzeného F. o možnosti využít společnost V. ke krácení daní) směřují výlučně proti odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, což je dle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Na podporu svých námitek sice uvádí, že byl na pozici jednatele společnosti V. pouze formálně, účetnictví nevedl a ani se o něj nezajímal, lze však konstatovat, že s touto skutečností se soudy nižších stupňů již ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly (srov. bod 27. rozsudku nalézacího soudu a bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatel se tak domáhá pouhého přehodnocení provedených důkazů, což není možné podřadit po deklarovaný (ani jiný) dovolací důvod. Obdobné lze konstatovat i o námitce neprovedeného důkazu, která je toliko procesního charakteru, přičemž k této se ve svém dovolání blíže nevymezuje a deklaruje ji toliko formálně.
30. K námitce dovolatele o jeho pochybnostech o naplnění účastenství ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jednáním spočívajícím v podepisování dotčených dokumentů, v které uvádí, že „nerozumí tomu, jak jeho jednání mohlo přispět významně ke zdárné realizaci trestné činnosti“ a předkládá vlastní úvahy ve vztahu ke skutečnosti, že by „ ke spáchání trestného činu ze strany ostatních odsouzených stejně došlo, neboť by příslušné dokumenty postačilo opatřit parafou či obstarat jinou osobu, která by se podepsala jako dovolatel“ , lze toliko poznamenat, že tímto dovolatel vyjadřuje prostou polemiku se zjištěními soudů nižších stupňů se snahou o prosazení vlastních skutkových hodnocení. Zvláště pak v situaci, kdy se těmito námitkami snaží bagatelizovat své jednání na „pouhé podepisování faktur“ , přičemž ovšem opomíjí podstatné skutkové zjištění, že o celém podvodném jednání dobře věděl a jednal po „společné dohodě s odsouzeným F.“ , přičemž podepisováním faktur mu tak zcela promyšleně a úmyslně pomáhal. Nejvyšší soud stručně poznamenává, že soudy nižších stupňů správně kvalifikovaly jednání dovolatele jako pomoc k trestnému činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tuto formálně naplní ten, kdo „umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník)“ . Pomoc k trestnému činu tak není nutným předpokladem úspěšnosti spáchání trestného činu (spáchání činu umožňuje, ale též usnadňuje nebo ulehčuje), proto je zcela bez významu, že hlavní pachatel mohl využít i jiných možností (padělání, využití jiné osoby) jak si předmětný podpis, případně parafu pomocníka opatřit. Relevantní je v konkrétním případě činnost pomocníka, která směřuje k usnadnění trestného činu a to např. i zvyšováním důvěryhodností dotčených dokumentů pravým podpisem jednatele společnosti, nebo umožněním prezentace společnosti jako údajného dodavatele zboží a služeb z pozice jejího jednatele.
31. Namítanou přílišnou přísnost uloženého trestu odnětí svobody ve výměře pěti let nelze pod deklarovaný dovolací důvod rovněž podřadit. Je totiž třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
32. Nad tuto skutečnost lze doplnit, že obviněnému byl v rámci souhrnného trestu uložen přípustný druh trestu ve výměře stanovené zákonem na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným, přičemž soudy nižších stupňů se posuzováním podmínek pro ukládání trestů řádně zabývaly a své rozhodnutí o druzích a výměře obviněnému uložených trestů podrobně zdůvodnily, na což lze bez dalšího odkázat (viz body 37. – 39. rozsudku nalézacího soudu a bod 21. rozsudku odvolacího soudu).
33. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani výtky vůči právnímu posouzení skutku jako jednoho pokračujícího účastenství na trestném činu, neboť ty jsou formulovány jako výlučně procesní. Dovolatel nerozporuje aplikaci hmotněprávního ustanovení o pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, ale namítá porušení ustanovení §225 odst. 2 tr. ř., které spatřuje v podstatných vadách řízení spočívajících v neupozornění na změnu právní kvalifikace skutku užitou v rozsudku soudu prvního stupně oproti kvalifikaci skutku v podané obžalobě. Takto formulované námitky směřují výlučně do roviny porušení jeho procesních práv, přičemž těmto nesvědčí jak deklarovaný, tak ani jiný dovolací důvod. Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud se s příslušnou námitkou již řádně vypořádal (srov. bod 15. jeho rozsudku) a změna právní kvalifikace skutku dovolatele proběhla v jeho prospěch, což vychází ze skutečnosti, že jeho čin byl v rozsudku nalézacího soudu kvalifikován (pouze) jako jedno účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na rozdíl od obžaloby, v níž bylo jeho jednání posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na dvou zločinech kvalifikovaných podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na dalším zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z judikatury Ústavního soudu (srov. I. ÚS 639/03) vyplývá, že soud má povinnost obžalovaného upozornit na rozdílné právní posouzení skutku, a to i v případě, že nejde o posouzení přísnější, avšak nové právní posouzení je tzv. „překvapivé“ , což však není dovolatelův případ, neboť jeho jednání již v obžalobě bylo kvalifikováno podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
34. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu