ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.478.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 478/2019-627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 383/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 18/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 6 T 18/2018, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil (se spoluobviněným I. R.) tím, že „dne 13. 3. 2014 v XY na ulici XY, prostřednictvím zprostředkovatele V. S., uzavřel I. R. se společností Českomoravská stavební spořitelna, a. s. IČ: 49241397, smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0942035-7-01, do výše meziúvěru 1.500.000,- Kč s pravidelnou měsíční splátkou 4.375,- Kč do doby přidělení cílové částky, kdy při uzavírání smlouvy uvedl, že pracuje jako stavbyvedoucí u společnosti M. É., IČ: XY, se sídlem XY, s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 25.829,- Kč a doložil o tomto potvrzení o příjmu, přičemž u této společnosti nikdy nepracoval a v době uzavření smlouvy byl evidován u Úřadu Práce Brno – město jako uchazeč o zaměstnání, a předmětné nepravdivé potvrzení o příjmu na jméno I. R. za tímto účelem vystavil, opatřil razítkem společnosti M. É. a podepsal J. P., v té době jednatel společnosti M. É., přičemž věděl, že I. R. v této společnosti zaměstnán nebyl a uvedený příjem nepobíral, kdy následně I. R. vyčerpal z úvěru celou částku 1.500.000,- Kč na koupi rodinného domu v obci XY a jeho rekonstrukci a úvěr dále řádně nesplácel, uhradil pouze 20 splátek v celkové výši 96.334,- Kč, a svým jednáním tak způsobili poškozené společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a. s., IČ 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 00 Praha, celkovou škodu ve výši 1.403.666,- Kč“ .
2. Za uvedený přečin a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 88 T 99/2016, v právní moci dne 11. 5. 2017, sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2014, č. j. 10 T 116/2014-167, v právní moci dne 18. 6. 2014, a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, č. j. 2 T 173/2015-340, v právní moci dne 18. 12. 2015, byl obviněný J. P. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 88 T 99/2016, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2015, č. j. 2 T 173/2015-340, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2014, č. j. 10 T 116/2014-167, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný I. R. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen za to podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a. s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 383/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. V jeho odůvodnění uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, které odůvodnil čtyřmi body:
- soud prvního stupně podle něj porušil právo na spravedlivý proces, neboť ho uznal vinným na základě jediného nepřímého důkazu, kterým je odborné vyjádření zpracované jednou složkou Policie ČR (Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertíz) pro druhou složku (Městské ředitelství policie Brno).
- právo na spravedlivý proces dále porušil tím, že nevyhověl důkaznímu návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zkoumání ručního písma, který by mohl verifikovat závěry odborného vyjádření, když obviněný od počátku tvrdí, že předmětný podpis není jeho a jedná se o falzum,
- razítko společnosti M. É., které byl obviněný jednatelem, nemůže být dalším nepřímým důkazem vůči němu, neboť podle zásady in dubio pro reo nelze vyloučit, že pachatel nechal vypracovat za účelem zfalšování potvrzení o zaměstnání spoluobviněného R. stejné razítko,
- jiný důkaz kromě uvedeného není, a proto tyto nemohly bez důvodných pochybností svědčit o vině obviněného.
8. Odvolací soud se podle něj na podkladě podaného odvolání vyjádřil k jeho námitkám nedostatečně, navíc odůvodnění jeho rozhodnutí trpí právními vadami a je nepřesvědčivé. V daných souvislostech obviněný namítl, že soud druhého stupně nesprávně zaměnil Kriminalistický ústav Policie České republiky se sídlem v Praze se zpracovatelem odborného vyjádření, jímž je Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertíz, který je nepochybně podřízeným odborem Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Není proto správným právním závěrem, že by zpracovatel odborného vyjádření byl „zcela nezávislý a ničím neodpovědný, vyšetřující orgán policie“ , a tudíž ani tvrzení: „...protože se jedná o závěry kriminalistického ústavu, které se týkají pouze odborných záležitostí, mezi které písmoznalectví bezpochyby náleží, má všechny atributy znaleckého zkoumání“ . Dále namítl, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť jej, byť se od počátku hájil tvrzením, že sporný podpis není jeho pravým podpisem, uznaly vinným na základě jediného nepřímého důkazu. Dodal, že - jinak řečeno - orgány činné v trestním řízení vyhotovily samy pro sebe jediný důkaz, na základě kterého jej soud uznal vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu. Tento nepřímý důkaz by mohl obstát pouze v případě, že by byl podpořen jiným důkazem, který však nebyl soudy zjištěn a proveden.
9. Podle jeho slov nelze ani pominout zcela ojedinělý kategorický závěr předmětného odborného vyjádření zkoumající jeho podpis, podle něhož „po kompletním zhodnocení lze plně vyloučit možnost padělku nápodobou vzoru a stanovit kladný kategorický závěr“ , s tím, že proti tomu stojí názor PhDr. Jiřího Závory, Ph.D. et Ph.D. uveřejněný v článku Adresné závěry znaleckých posudků určujících pravost podpisu, v němž autor mimo jiné uvedl, že „Adresnost závěru musí být zakotvena ve skutečnosti. To znamená, že pokud znalec v závěru posudku uvádí jméno pisatele, musel jej vidět psát in natura a in vivo. K osobnímu setkání s možným pisatelem dochází při tzv. zkoušce psaní, která není ničím jiným než drobným experimentem, při němž by se tato osoba měla opakovaně podepisovat do předem připraveného modelu sporné listiny.“
10. V návaznosti na to obviněný uvedl, že z předmětného odborného vyjádření nevyplývá, jakým způsobem zpracovatel opatřil srovnávací materiál pro komparaci podpisů, ani že by provedl experiment při zkoumání písma s obviněným osobně. Jelikož se nejedná o znalecký posudek, nýbrž o odborné vyjádření, kteréžto má jakožto důkaz povahu listiny, nebylo možné provést výslech znalce. Z uvedeného podle něj plyne, že o správnosti odborného vyjádření existují důvodné pochybnosti. Soudy obou stupňů nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na vyhotovení uvedeného znaleckého posudku, což podle něj lze považovat za opomenutý důkaz a porušení práva na spravedlivý proces. Zcela nepřesvědčivý je závěr, že razítko společnosti M. É. je dalším nepřímým důkazem vůči obviněnému. Jakékoli razítko je možné poměrně snadno vyrobit a napodobit. V tomto případě se navíc jedná o zcela obyčejný typ razítka, který lze vyrobit v jakékoli specializované prodejně. Nelze mu klást k tíži, že razítko „ztratil nebo bylo jakýmkoli způsobem zneužito“. Dodal, že jej v rámci trestního řízení nepoznal ani spoluobviněný Roubíček, ani žádný z vyslýchaných svědků.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, č. j. 9 To 383/2018-573, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
12. K tomuto dovolání zaslal sdělení státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že se nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 383/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní. Dovolatel totiž soudu druhého stupně (potažmo soudu nalézacímu) vytýká neúplné důkazní řízení (resp. opomenutý důkaz), nesprávné hodnocení provedených důkazů (především odborného vyjádření Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertíz), opomenutí zásady in dubio pro reo a vadné skutkové závěry, přičemž presentuje jiná důkazní a skutková hodnocení (zejména stran zmíněného odborného vyjádření, ve vztahu k němuž vedle výhrad jeho nesprávnosti uplatňuje námitky, jež lze interpretovat ve smyslu jeho nepoužitelnosti v dané věci pro vztah zpracovatele k dalším orgánům činným v trestním řízení), čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a výhradně z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné hmotněprávní námitky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
21. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
22. Ohledně výtky opomenutého důkazu spočívající v tom, že soudy neshledaly za potřebné nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zkoumání ručního písma, je možné předně poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování, potažmo porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zcela zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že není nezbytné provádět důkazy další, což je třeba chápat tak, že pro posouzení věci nebylo potřebné provést ani obviněným v dovolání uvedený důkaz. Ostatně to soud prvního stupně výslovně vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí. Ani odvolací soud pak neshledal důvody pro doplnění dokazování v uvedeném směru. Důkazní řízení tak netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
23. V daných souvislostech tedy lze konstatovat, že soudy nižších stupňů považovaly obviněným zpochybňované odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma za použitelný důkaz, o jehož kvalitě a správnosti neměly pochybnosti. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že neshledal důvod činit ve vztahu k uvedenému důkazu jiné závěry. Pouze ve stručnosti pak dodává následující skutečnosti.
24. Zákon rozlišuje dva způsoby odborného zkoumání. Odborné vyjádření a znalecký posudek. V obou případech jde o důkazní prostředek, kterým si orgány činné v trestním řízení nebo strany opatřují odborné skutkové poznatky. Odborná vyjádření (kriminalisticko-technické expertízy) podávají například oddělení kriminalistické techniky a expertíz Krajských správ Policie ČR nebo Kriminalistický ústav v Praze, ale může to být i poskytovatel zdravotnických služeb, obvodní lékař, banka nebo prodejna, v níž byla zakoupena odcizená věc, odhadce atd. Z důvodů zajištění objektivity při zpracování je třeba, aby orgán, který zpracování odborného vyjádření zadal, měl analogicky na zřeteli ustanovení §11 odst. 1 zákona 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, tzn., zda osoba zpracovatele není podjatá. V kladném případě však na rozdíl od rozhodnutí o vyloučení znalce v tomto případě nečiní o vyloučení formální rozhodnutí, ale buď odborné vyjádření vyžádá od osoby jiné, nebo pokud již bylo vypracováno, v odůvodněných případech k němu nepřihlédne.
25. Pouhá formální příslušnost zpracovatele odborného vyjádření k Policii ČR, a to i v případě, že by šlo o organizační složku policejního útvaru, jehož jiná organizační součást vede (vedla) vyšetřování, není bez dalšího důvodem pro závěr o jeho podjatosti. K tomu by musela existovat některá z okolností podle již zmíněného ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., mající zcela konkrétní charakter a zakládající pochybnosti o nestrannosti o osobě zpracovatele. Pokud zmíněné zákonné ustanovení za důvod pro vyloučení znalce, analogicky zpracovatele odborného vyjádření, stanoví mimo jiné jeho poměr k orgánům provádějícím řízení, pro který lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, pak je třeba zdůraznit, že tento poměr musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Jak již zmíněno, pouhá formální příslušnost osoby zpracovatele odborného vyjádření k Policii ČR takovým poměrem být nemůže. Dlužno pak dodat, že dovolatel ve svém podání žádné jiné skutečnosti neuvedl.
26. V souvislosti s tím je na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Nejvyšší soud tak shrnuje, že zde není znám důvod, který by vytvářel pochybnosti o nestrannosti zpracovatele předmětného odborného vyjádření a tím o tomto odborném vyjádření.
27. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dána ani jiná vada důkazního řízení, (resp. pochybení ve smyslu porušení pravidel spravedlivého procesu), jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
28. Nelze totiž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). K uvedenému možno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
29. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a pouze z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
31. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu