ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.617.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 617/2019-759
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 6 To 537/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 104/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 6 T 104/2014, byl obviněný P. Z. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 20. 8. 2013 kolem 15.48 hod. v dopravně XY důlní dráhy D. N. T., okres Chomutov, jako vlakvedoucí vedoucího vozidla soupravy – lokomotivy č. XY provedl svěšení hnacího drážního vozidla se zbylou částí posunového dílu sestávajícího z 18-ti kusů naložených vozů Falls a postrkové lokomotivy č. XY a podle zaběhlé praxe převzal řízení posunu včetně odpovědnosti za jeho bezpečné provedení, kdy s vědomím toho, že postrková lokomotiva má průběžnou brzdu v závěru a tedy nebude moci tuto ovládat, neprovedl při svěšení hnacího vozidla řádně připojení hlavního potrubí průběžné brzdy, kdy neotevřel jejich kohouty, čímž porušil ustanovení čl. 130 předpisu D-D2 a dále neprovedl řádně jednoduchou zkoušku průběžné brzdy v rozporu s ustanovením čl. 133 předpisu D-V2, kdy se všemi těmito předpisy byl řádně seznámen a byl povinen se jimi řídit, načež oznámil hradlaři XY připravenost soupravy k posunu a po obdržení povolení k posunu na 30. kolej dal pokyn strojvedoucímu J. M., nar. XY, k zahájení posunu, přičemž v důsledku nefunkčnosti průběžné brzdy pak došlo v 15.53 hod. na výhybce č. XY na kolejích č. XY a XY ke srážce a vykolejení posunového dílu s protijedoucím vlakem XY složeného z HDV 184.501-5 a 30-ti kusů naložených vozů Eas, čímž společnosti Severočeské doly-kolejová doprava a.s., se sídlem Tušimice 7, vznikla poškozením lokomotivy č. XY a 2 ks nákladních vozů řady Falls, lokomotivy vlaku XY č. XY a kolejové dráhy škoda v celkové výši 15.644.763,79 Kč a společnosti ČD Cargo a.s., se sídlem Praha-Holešovice, Jankovcova 1569/2C, poškozením 30 ks vozů Eas škoda v celkové výši 776.254,- Kč.“
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §273 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená DIRECT pojišťovna a. s. (dříve Triglav pojišťovna a. s.) odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 6 To 537/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Předně soudům nižších stupňů vytkl, že se nezabývaly vztahy mezi předpisy D D2 a Provozním řádem, kdy prvně jmenovaný je potřeba považovat za lex specialis k druhému jmenovanému. Soudy tak neaplikovaly postupy uvedené zejména v bodě 2.1. Nakládka uhlí pro EPR upravené v Provozním řádu.
6. Dále uvedl, že úvahy soudů byly zatíženy nevypořádáním se s otázkou místní a časové působnosti interních norem dopadajících na vznik a průběh nehodového děje. Zejména z pohledu kdy a kde obviněnému vznikly a zanikly jeho povinnosti v souladu s již jmenovaným Provozním řádem.
7. Nesouhlasil s postupem soudů, neboť uvedl, že tyto postupovaly v jeho neprospěch, jelikož pominuly procesní ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když jeho obrana nebyla přezkoumatelným způsobem vyvrácena. Mezi ním a vlakvedoucím I. F. totiž nebyla žádná, ať verbální či písemná dohoda o převzetí povinností. Nebyl tudíž v daném místě a čase pod tíhou vlakvedoucího kmenové lokomotivy a nemohl tak na sebe ani převzít jiné povinnosti, než které mu svěřoval Provozní řád. Shledal, že soudy na základě nekonformního extenzivního výkladu v rozporu s Provozním řádem, tj. na základě zvyku, dovodily jeho trestní odpovědnost, což považoval za nepřípustné. Odkaz na tento zvyk považoval za nedostatečně odůvodněný a nepřesvědčivý, tedy v rozporu s §125 tr. ř. Jako následek výše zmíněného označil nastolení nelegitimního právního stavu, který se promítl do zásahu jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, neboť ukládat povinnosti lze pouze na základě zákona a v jeho mezích, tj. na základě Provozního řádu. Povýšení výpovědí spoluúčastníků na události nad úroveň interních předpisů tak vedlo k nastolení protiústavního stavu, neboť došlo k porušení zásady, že všichni účastníci si jsou rovni v intencích pominutí role vlakvedoucího I. F. v neprospěch obviněného.
8. Následně namítl, že nedošlo k naplnění podmínky příčinné souvislosti. Skutečnost, že nebyly otevřeny brzdové kohouty, ještě nezapříčinila srážku drážních vozidel. Nehodový děj totiž vykazoval následné zásadní pochybení více osob, kdy bez jejich protiprávního jednání a řetězení těchto porušení by následek nenastal tak, jak ve skutečnosti nastal. Pokud by každá ze zúčastněných osob postupovala podle Provozního řádu (tj. J. M. by zkontroloval svěšení pomocné lokomotivy a trval na vykonání jednoduché zkoušky brzd, a vedoucí posunu kmenové lokomotivy I. F. by se řídil Provozním řádem, provedl svěšení pomocné lokomotivy, vykonal jednoduchou zkoušku brzd, nahlásil pohotovost posuvného dílu až po vykonání zkoušky brzd), k události by nedošlo. Rovněž zdůraznil, že se soudy nevypořádaly s ustanovením Provozního řádu, že „každý pracovník dopravní služby je odpovědný za zajištění bezpečnosti dopravy v rozsahu svých povinností“ . Jelikož nedošlo k předání a převzetí funkcí a povinností, je třeba vycházet z povinností podle zmíněného předpisu.
9. Stran subjektivní stránky uvedl, že závěr o zavinění a jeho formě se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování, přičemž zjištění v daném případě sice provedena byla, avšak nebyly z nich vyvozeny právně relevantní závěry. Proto byl navozen stav rozporu mezi zjištěnými skutečnostmi a učiněným právním závěrem, což vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
10. Závěrem svého dovolání odvolacímu soudu vytkl, že ignoroval jeho námitky o neaplikování důkazu Provozním řádem, vůbec na něj neodkázal, jakožto na klíčový důkaz s přijatým právním závěrem ve věci samé, a při veřejném zasedání povýšil prokázanou protiprávní praxi nad právní předpis. Porušil tak jeho právo na spravedlivý proces opomenutím důkazu.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 6 To 537/2017-1699, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předestřel, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již od počátku trestního stíhání. Její podstatou zůstala skutečnost, že za propojení brzd a jejich zkoušku byl odpovědný vedoucí posunu svědek I. F. a že není možné dovozovat porušení určité povinnosti z pouhé zvyklosti, pokud interní právní předpis stanoví jinak.
13. Zdůraznil, že z provedených důkazů je nesporné, že na daném pracovišti postupovali vlakvedoucí v rozporu s interním předpisem. I sám dovolatel se po řadu předchozích směn takto choval, když zastupoval druhého vlakvedoucího v době, kdy neměl pracovat a nechal se zastupovat druhým vlakvedoucím, kdy pracovat měl. Státní zástupce se přiklonil k vyslovenému názoru soudů nižších stupňů o odpovědnosti obviněného, neboť opak by vedl k absurdní situaci, kdy by za následek nebyl odpovědný nikdo.
14. Dále ve svém vyjádření dodal, že dovolatel nebyl odsouzen pouze za nedostatečné propojení brzd a absenci jejich zkoušky, ale i za oznámení hradlaři XY připravenost soupravy k posunu, tj. nahlášení nepravdivé informace, o jejichž nepravdivosti věděl, neboť interními předpisy oprávněný svědek I. F. neprovedl propojení a zkoušku brzd. Pokud by obviněný zůstal pasivní, ke škodlivému následku by nedošlo. Stejně tak měl vyčkat pokynu svědka I. F. k provedení posunu, který by jej však podle zavedené praxe nevydal, jelikož v danou chvíli o stavu brzd nic nevěděl. Dovolatel by odpovídal za škodlivý následek bez ohledu na to, zda by se vycházelo ze zažité praxe nebo z odlišného interního předpisu.
15. Závěrem svého vyjádření uvedl, že právní posouzení skutku soudy nižších stupňů považoval za správné. Navíc, vzhledem k tomu, že se jedná o opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, je takové dovolání neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
16. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Na zmíněné vyjádření státního zástupce reagoval obviněný ve své replice, v níž uvedl, že závěry plynoucí z tohoto vyjádření jsou jednostranné, neobjektivní a nevypořádávají se s obsahem dovolání. Dále zdůraznil, že se v dovolání neomezil pouze na opakování předchozí obhajoby, ale upozornil i na procesní vady a provedl právní rozbor celé kauzy. Podstatou jeho nesouhlasu byla jak obrana tím, že nebyl odpovědný podle interního předpisu za propojení a zkoušku brzd, tak nevypořádání se soudem s odůvodněními nesprávného právního posouzení skutku.
18. Zdůraznil, že po vzniku události skládal opětovně zkoušky k ověření jeho odborné způsobilosti, avšak neúspěšně. Jeho odborné znalosti a dovednosti tak nebyly na takové úrovni, aby mohl být považován za osobu odborně způsobilou pro výkon druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě v den zmiňované události. Právní otázka jeho způsobilosti ve světle provedeného dokazování se proto stala nepřezkoumatelnou. Zřejmé však bylo, že jeho povinnosti končily u návěstidla XY, a to bez dalšího. Rovněž zmínil, že interní právní předpis nepamatuje na konkludentní ujednání zaměstnanců, přičemž princip „co není zakázáno, je dovoleno“ nelze v projednávané situaci uplatnit.
19. Za zásadní nedostatek považoval nevypořádání se s ustanovením, že „každý pracovník dopravní služby je odpovědný za zajištění bezpečnosti dopravy v rozsahu svých povinností“ , tudíž že jeho povinnosti někde začínaly a někde končily, což bylo právně relevantní ve vztahu k následku. Ve zbytku odkázal na své dovolání.
20. Závěrem navrhl Nejvyššímu soudu postup podle petitu dovolání a vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
22. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 6 To 537/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
28. Nejvyšší soud k části uplatněné dovolací argumentace konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však opírá o námitky procesní povahy. Obviněný soudům v této části vytýká, že postupovaly v jeho neprospěch, protože pominuly procesní ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a neaplikovaly ustanovení Provozního řádu, zejm. bodu 2.1 Nakládka uhlí pro EPR. Obviněný tedy de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho plynoucí vadná skutková zjištění. Rovněž z těchto procesních námitek pak vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Dovolatel tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolací argumentace ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
30. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , o takový případ se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
31. V nyní projednávané věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. Extrémní nesoulad nezakládá samotný nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudu, jež mají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, které byly soudy zhodnoceny při splnění požadavku formulovaného §2 odst. 6 tr. ř. Předně je třeba konstatovat, že obviněný opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil jak před soudem nalézacím, tak před soudem odvolacím, přičemž oba soudy (zejména soud druhého stupně) se s ní řádným způsobem vypořádaly. Na základě výpovědí svědků (I. F., J. M., P. S., M. G. a M. V.) pak jednoznačně zjistily, že v rámci praktičnosti a ulehčení si práce bylo zvykem, že povinnosti odpovědného vlakvedoucího, tj. vedoucího posunu posunové lokomotivy převzal vedoucí posunu pomocné lokomotivy, přestože tak bylo činěno v rozporu s interními předpisy. Za takové situace oba vlakvedoucí tím, že přistoupili na zavedenou praxi, vzájemně přenesli svou odpovědnost jeden na druhého. S touto otázkou se řádně a dostatečně vypořádal odvolací soud v bodě 19. svého rozhodnutí, je možné se tak na tento odkázat.
32. Pokud jde o výtku neaplikování příslušných ustanovení Provozního řádu, zejm. bodu 2.1 Nakládka uhlí pro EPR, Nejvyšší soud v této věci konstatuje, že odvolací soud se se zmíněnou problematikou explicitně vypořádal ve svém rozsudku, když konkrétně konstatoval porušení článku 43.M2 odstavec 2.1 Provozního řádu PT obviněným, konkrétně v bodě 19. jeho usnesení, který mimo jiné zmiňuje namítané ustanovení se závěrem, že obviněný „… porušil ustanovení článků 27, 92, 98b, c a 130 vnitřního předpisu D-D2 (Dopravní předpisy pro důlní dráhy), článku 133 vnitřního předpisu D-V2 (Předpis pro strojvedoucí důlních drah) a článku 43.M2 odstavec 2.1 Provozního řádu PT.“ Obdobně pak odkaz na Provozní řád odvolací soud činí i v bodě 20. jeho usnesení. Dotčená ustanovení tak byla soudem druhého stupně použita a hodnocena, přičemž z nich byla vyvozena odpovědnost obviněného. Na základě zmíněného tak nelze shledat nedostatek spočívající v opomenutém důkazu.
33. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a rovněž s právními závěry nalézacího soudu. Tyto aproboval a podrobně doplnil argumentací osvědčující jejich správnost.
34. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, jak již uvedeno, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
35. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
36. Činí-li dovolatel kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
37. Na druhou stranu je možno konstatovat, že dovolatel vznesl též argumentaci formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně se jedná o námitky stran hodnocení jeho odpovědnosti v rámci Provozního řádu, přetržení příčinné souvislosti a (ne)naplnění znaků subjektivní stránky.
38. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění. Dlužno přitom předeslat, že se s nimi náležitě vypořádal především již odvolací soud. Nejvyšší soud proto pouze stručně uvádí následující skutečnosti.
39. Obviněný svým jednáním zprvu konkludentním (ujednání mezi jím a svědkem I. F.) a následně i výslovným (atrahováním funkcí odpovědného vedoucího posunu nahlášením připravenosti soupravy k odjezdu hradlaři XY a vydáním pokynu k zahájení posunu) převzal odpovědnost za posun soupravy, když se sám pasoval do pozice odpovědného vedoucího posunu, což vycházelo ze zavedené praxe, byť v rozporu s vnitřními předpisy SD-KD. Pokud se tedy sám ujal role odpovědného vlakvedoucího tím, že začal vykonávat jeho povinnosti, přičemž věděl, že podle zaužívané praxe svědek I. F. tuto vykonávat nebude, převzal tím na sebe i odpovědnost za řádný výkon této funkce, včetně odpovědnosti za následky spojené s porušením povinností uložených interními předpisy. Jinak řečeno, pokud interní předpisy stanovují, že „… každý pracovník dopravní služby je odpovědný za zajištění bezpečnosti dopravy v rozsahu svých povinností“ nevylučuje to odpovědnost obviněného, ba naopak, jeho povinností jako odpovědného vlakvedoucího, jehož funkci převzal, bylo provést svěšení pomocné lokomotivy XY se soupravou, vykonat jednoduchou zkoušku brzd a nahlásit pohotovost posunového dílu až po vykonání zkoušky brzdy. Námitku, že zmiňovaná praxe byla povýšena na právní předpis, je třeba odmítnout. Pokud obviněný porušil interní předpisy SD-KD již tím, že nepostupoval podle pravidel v nich určených, dostal se do odpovědnostního vztahu. Pokud by totiž zůstal nečinný, jak podle zmiňovaných předpisů měl, vlaková souprava by nezahájila posun. Přikázané úkony by musel provést svědek I. F. a obviněný by se tak nedostal do zmíněné pozice odpovědné osoby.
40. Co se týče namítaného přerušení příčinné souvislosti, je třeba připomenout, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Z tohoto pohledu je třeba přisvědčit argumentaci státního zástupce, že obviněný byl podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvého stupně odsouzen nejen za nesprávné zapojení a neprovedení kontroly brzd, ale i za vědomé nahlášení nepravdivé skutečnosti o připravenosti soupravy k posunu hradlaři XY a udělení pokynu k zahájení posunu . Takové jednání nepochybně bylo podstatnou příčinou vzniklého následku (bylo conditio sine qua non ) a příčinná souvislost tak nebyla přetržena.
41. Namítá-li obviněný nedostatek subjektivní stránky, tak k této neuvádí žádné relevantní skutečnosti. Konstatuje pouze, že soudy nižších stupňů provedly skutková zjištění, avšak z těchto nebyly vyvozeny právně relevantní závěry. V souvislosti s tím je ovšem na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Skutková zjištění, která soudy učinily, nepřipouští jiný závěr, než že obviněný jednal za podmínek §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vědomé nedbalosti. Zjevně při vědomí faktu, že nebyly učiněny úkony potřebné k bezpečnému provedení posunu, spoléhal bez přiměřených důvodů (de facto bez jakýchkoli důvodů), že nedojde k dopravní nehodě s velmi závažnými následky na cizím majetku.
42. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy část uplatněných námitek naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně, ale po stránce věcné jim soud nemohl přiznat opodstatněnost, nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn v této části ani v jeho druhé alternativě. Obdobné lze shledat v případě, že zbylá část námitek nenaplnila zmíněný dovolací důvod, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
43. Z těchto stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání. Dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu