ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.674.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 674/2019-3135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. B. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 5 To 219/2018-3066, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2018, č. j. 44 T 7/2017-2908 , byl obviněný A. B. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku (ad 1), přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 tr. zákoníku (ad 2), přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku (ad 3), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v období nejméně od května roku 2013 do dubna roku 2016 v XY, ale i na jiných místech na území České republiky, jednak ve svých veřejně publikovaných, mluvených i psaných projevech a komentářích cíleně předestíral a podsouval negativní pohled na Židy, židovské instituce i židovskou víru, předkládal překroucená, selektivně vybraná, neprokázaná nebo neprokazatelná tvrzení, jimiž se snažil vyvolávat či upevňovat předsudky a dojmy o záludnosti, škodlivosti a hrozivosti nikoli jen některých vlastností či skutků konkrétních příslušníků židovského národa, ale naopak celého židovstva, Židům paušálně přisuzoval pouze negativní vlastnosti a skutky, poukazoval na nutnost řešení tzv. „židovské otázky“, kterou považuje za významný současný problém, tvrdil, že Židé značně nadsazují počet židovských obětí usmrcených v koncentračních táborech během druhé světové války a zpochybňoval techniku vraždění v plynových komorách, jejichž existenci vyvracel, i když je notoricky známou historickou skutečností, že nacisté během druhé světové války organizovali vraždění Židů jako programovou záležitost ideologicky zformulovanou Adolfem Hitlerem, jednak vydal a nabízel ke koupi knihy, které napsal, ale vydal a nabízel ke koupi rovněž knihy jiných autorů, jejichž obsah znal, obsahující tatáž tvrzení a názory, které prezentoval ve svých projevech, a to:
· na své webové stránce XY, přístupné cestou celosvětové veřejné informační sítě Internet, uveřejnil dne 25. 5. 2013 svůj autorský článek s názvem „K.“, dne 21. 1. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „P.“; dne 5. 2. 2015 uveřejnil článek s názvem „B.“, kdy součástí článku je odkaz na videozáznam uložený na serveru XY, který zachycuje jeho projev pronesený dne 26. 1. 2015 na XY; dne 14. 4. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „N.“; dne 24. 4. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „N.“; dne 22. 11. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „P.“; dne 7. 8. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „V.“;
· dne 26. 1. 2015 v XY na XY v dohledu hlavní brány Pražského hradu, jako reakci na Evropský židovský kongres, který se v místě konal, přednesl za přítomnosti několika dalších osob projev, v němž se vyjadřoval, jak sám uváděl, k problematice „takzvaného popírání holocaustu“, kdy konstatoval, že „to není žádný zločin popírat holocaust“,
· dne 2. 4. 2016 v době kolem 14:30 hod. u symbolického hrobu A. H. poblíž městyse XY v lokalitě zvané XY, za přítomnosti několika dalších osob a také za přítomnosti médií, přednesl projev v duchu konspirační teorie o židovském spiknutí, že Židé z různých zemí navzájem spolupracují za účelem ovládnutí světa a podrobení si zbytku lidstva,
· napsal, ve svém vlastním nakladatelství vydal a následně nabízel ke koupi prostřednictvím celosvětové veřejné informační sítě Internet, zejména na vlastní webové stránce XY, v roce 2014 knihu „O.“, XY; v roce 2015 knihu „O.“, XY; v roce 2014 knihu „Z.“, XY; v roce 2015 knihu „P., XY;
· napsal, v roce 2014 nechal vytisknout v nakladatelství Bodyart Press a následně nabízel ke koupi prostřednictvím celosvětové veřejné informační sítě Internet, zejména na vlastní webové stránce XY, knihu „O.“, XY;
· ve svém vlastním nakladatelství vydal a následně nabízel ke koupi prostřednictvím celosvětové veřejné informační sítě Internet, zejména na vlastní webové stránce XY, knihu od autora G. R. „P.“, vydanou v roce 2015, XY; knihu od autora J. R. „H.“, vydanou v roce 2016, XY;
· během demonstrace s názvem „S.“, konané dne 18. 7. 2015 v XY na XY, osobně nabízel přítomným osobám ke koupi knihu od autora T. R. „P.“, vydanou nakladatelstvím Pro Fide Catholica v roce 2009, bez přiděleného ISBN; knihu od autora G. R. „P.“, vydanou v roce 2015, XY; vlastní knihu „Z.“, vydanou v roce 2014, XY,
2) dne 3. 7. 2016, pravděpodobně z místa svého bydliště v XY, na svém osobním profilu sociální sítě Facebook indexovaným pod odkazem XY, uveřejnil vlastní komentář: „J.“, a pod tímto příspěvkem sdílel odkaz na zpravodajský server Aktuálně.cz, na článek s názvem „Z..“, tj. nad úmrtím světově uznávané osobnosti Eliezera Wiesela, nar. XY, nositele Nobelovy ceny za mír, který zemřel dne 2. 7. 2016 a jehož život a literární tvorba byly úzce spjaty s holocaustem,
3) v období nejméně od ledna roku 2015 do července roku 2016 v XY, ale i na jiných místech na území České republiky ve svých veřejně publikovaných, mluvených i psaných projevech a komentářích cíleně předestíral a podsouval negativní pohled na imigranty převážně muslimského vyznání, pocházející z oblastí zejména Blízkého východu a severní Afriky, a to právě pro jejich muslimské vyznání, ale i pro jejich odlišnost jako etnika, předkládal překroucená, selektivně vybraná, neprokázaná nebo neprokazatelná tvrzení, jimiž se snažil vyvolávat či upevňovat předsudky či zkreslené názory na imigranty, imigrantům přisuzoval pouze negativní vlastnosti a páchání kriminálních skutků, varoval před jejich rabováním a ozbrojeným bojem proti tuzemskému obyvatelstvu, v důsledku čehož zvoní bílé rase v Evropě hrana, nabádal k zavírání imigrantů do zajateckých táborů, a že je třeba se proti nim bránit se zbraní v ruce, doporučoval, že by mělo být zákonem zakázáno mísení ras, hovořil a psal o migrantech jako o nadržených negrech, parazitech, vetřelcích, barbarech a negramotech, a to:
· na své webové stránce XY, přístupné cestou celosvětové veřejné informační sítě Internet, uveřejnil dne 16. 6. 2015 autorský článek s názvem „N. „V.“; dne 3. 7. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „V.“; dne 12. 7. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „U.“; dne 19. 7. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „A.“; dne 18. 8. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „V.“; dne 28. 10. 2015 uveřejnil autorský článek s názvem „A.“;
· mluvené projevy pronesl dne 1. 7. 2015 v XY na XY na demonstraci proti imigraci pořádané politickou stranou Národní demokracie; dne 18. 7. 2015 v XY na XY na tzv. II. Táboru lidu, pořádaném politickou stranou Národní demokracie; dne 15. 8. 2015 v XY na XY na tzv. III. Táboru lidu, pořádaném politickou stranou Národní demokracie; dne 7. 11. 2015 v XY na XY na tzv. Táboru lidu pořádaném politickou stranou Národní demokracie; dne 6. 2. 2016 v XY na XY na demonstraci a pochodu „P.“, spolupořádaných politickou stranou Národní demokracie; dne 12. 3. 2016 v XY na XY na tzv. Táboru lidu pořádaném politickou stranou Národní demokracie; dne 26. 3. 2016 v XY na XY na demonstraci „Z.“ spolupořádané politickou stranou Národní demokracie; dne 25. 6. 2016 na Slovensku v hlavním městě Bratislavě na demonstraci před budovou Národní rady,
· dne 3. 7. 2015 poskytl cestou e-mailové zprávy z adresy XY odpovědi na otázky položené J. K., redaktorkou týdeníku R., a to s vědomím, že tyto budou veřejně prezentovány čtenářům tohoto periodika, k čemuž také došlo dne 3. 7. 2015 na webových stránkách časopisu XY,
· dne 23. 6. 2016, pravděpodobně z místa svého bydliště v XY, na svém osobním profilu sociální sítě Facebook indexovaným pod odkazem XY, uveřejnil převzatý příspěvek, který zobrazoval fotografii propasti a pod ní text „S..“,
· dne 26. 6. 2016, pravděpodobně z místa svého bydliště v XY, na svém osobním profilu sociální sítě Facebook indexovaným pod odkazem XY, uveřejnil převzatý příspěvek, jehož obsahem byl odkaz na videozáznam jeho projevu ze dne 25. 6. 2016 na Slovensku v hlavním městě Bratislavě na demonstraci před budovou Národní rady, kdy videozáznam jeho projevuje je umístěn na XY,
· dne 26. 6. 2016, pravděpodobně z místa svého bydliště v XY, na svém osobním profilu sociální sítě Facebook indexovaným pod odkazem XY, uveřejnil vlastní příspěvek, v němž mimo jiné varoval před mísením ras,
· dne 7. 7. 2016, pravděpodobně z místa svého bydliště v XY, na svém osobním profilu sociální sítě Facebook indexovaným pod odkazem XY, uveřejnil vlastní příspěvek s odkazem na server XY a na článek s názvem „M.…“,
· dne 2. 6. 2016, pravděpodobně z místa svého bydliště v XY, na osobním profilu sociální sítě Facebook indexovaným pod odkazem XY, uveřejnil příspěvek přístupný na XY, v němž odkazuje na článek na zpravodajském serveru XY pod odkazem XY s názvem „P.“, který opatřil vlastním komentářem „R.“, přičemž zmíněný článek informoval o požáru budovy R. plánované jako azylová ubytovna pro imigranty v rakouské obci XY, který byl úmyslně založen dne 1. 6. 2016 kolem 01:00 hod. a kterým byla způsobena škoda na majetku ve výši cca 350 000 Euro, kdy v dané věci je Zemským kriminálním úřadem Horního Rakouska vedeno trestní řízení proti neznámému pachateli pro trestný čin úmyslného žhářství podle §169 rakouského trestního zákoníku, s trestní sazbou trestu odnětí svobody v základní skutkové podstatě až na 10 let.
2. Obviněný byl za tyto přečiny, jakož i za sbíhající se přečiny hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejich práv a svobod podle §356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 5 T 41/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 4 To 8/2017, odsouzen podle §356 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku (knih, výpočetní techniky a autorských práv k dílům) a podle §71 odst. 2 tr. zákoníku trest propadnutí náhradních hodnot specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 5 T 41/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 4 To 8/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2018, č. j. 5 To 219/2018-3066 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, jímž byl obviněnému uložen trest propadnutí věci ohledně autorských práv. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D. dovolání, a to pro jím tvrzenou ústavní dimenzi dosahující vadu dokazování, jíž je podle jeho doplňujícího sdělení nejblíže dovolací důvod uváděný pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný namítl vadu dokazování, která je podle jeho hodnocení natolik frapantní, že pro ni nemohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Uvedl, že v obžalobě nebylo nijak konkretizováno, kterými částmi nebo pasážemi publikací mělo dojít k trestné činnosti. Navrhl proto, aby byl obsah těchto publikací prokázán jejich přečtením podle §213 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně však tento návrh zamítl, s obsahem knih se seznámil in camera , a byl tak pouze přečten výtah z nich. Ve svém rozsudku pak soud vyšel z analýzy policejního orgánu – „Vyhodnocení“. Odvolací soud důkaz jednotlivými publikacemi provedl jejich demonstrací, přičemž důkaz čtením knih zamítl. Za této situace byl policejní orgán jediným, kdo se s obsahem publikací skutečně seznámil.
6. Dále dovolatel namítl „politický podtext věci“, když odkázal na maketu šibenice, v souvislosti s níž byl uznán vinným, a taktéž maketu šibenice z demonstrací v listopadu loňského roku, jež k trestněprávním následkům nevedla. Poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 6. 2008 ve věci Vajnai vs. Maďarsko a článek ze dne 23. 11. 2018 uveřejněný na serveru XY, který ke svému dovolání přiložil.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudu druhého stupně v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (tedy vyjma výroku o zrušení trestu propadnutí autorských práv) a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že v dovolání chybí odkaz na zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá. Tuto vadu však nepovažoval za podstatnou. Dodal, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu z předchozího řízení, s níž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Poznamenal dále, že odvolací soud přisvědčil námitce dovolatele a doplnil dokazování. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.
9. Poukázal dále na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze procesní vady dosahující porušení základních postulátů spravedlivého procesu korigovat pouze, pokud dosáhly nejextrémnějšího excesu. O tento se však nejedná, neboť soudy způsob provádění důkazů i svá skutková zjištění přesvědčivým způsobem odůvodnily. Dodal, že dovolatel odkázal na „politický podtext věci“ a zároveň výslovně vyloučil právní posouzení skutku z okruhu svých dovolacích námitek. Právní posouzení se státnímu zástupci jeví jako nesporné, a to i vzhledem k předchozí dovolatelově trestní věci.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. K uvedenému vyjádření zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku , v níž poznamenal, že neuvedení odkazu na ustanovení §265b tr. ř. není vadou, nýbrž záměrem. Pokud jde k dokazování in camera , poukázal na rozpor s §213 odst. 2 tr. ř., které dává stranám výslovné právo trvat na tom, aby byl listinný důkaz přečten. Obviněný tento požadavek vznesl, nebylo mu však vyhověno.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje – v kontextu doplněného sdělení učiněného na výzvu soudu – i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
19. Důvodnost mimořádného opravného prostředku obviněného mohla být posuzována toliko z pohledu jím uplatněných námitek. Vzhledem k jejich povaze nevyvstal důvod k tomu, aby se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zabýval správností hmotněprávního posouzení skutků vymezených v rozsudku nalézacího soudu z hlediska naplnění zákonných znaků jednotlivých přečinů, jimiž byl uznán vinným. Opodstatněnost dovozené trestní odpovědnosti obviněného tak byla posuzována se zřetelem k jím učiněnému odkazu na rozhodnutí ESLP toliko z toho aspektu (viz dále bod 35. a násl.), zda neodporuje zárukám plynoucím z mezinárodních smluv o lidských právech, jejichž mnohá ustanovení jsou vnitrostátně přímo aplikovatelná, a to i ve vnitrostátním trestním právu (s ohledem na odkaz obviněného na č. 10 Úmluvy).
20. Jak plyne již z výše uvedené rekapitulace obsahu dovolání obviněného (body 5. a 6.), ten důvody, pro které rozhodnutí soudu druhého stupně napadá, směřuje do dvou rovin. Jednak a) poukazuje na procesní vady v dokazování, kdy podle jeho mínění došlo k nepřípustnému seznámení se soudů s obsahem důkazů in camera a k použití analýz policejního orgánu při konstrukci jejich skutkových zjištění (část II.A dovolání), jednak b) upozorňuje na politický podtext věci (část II.B dovolání).
21. Z uvedených teoretických východisek (body 14. až 16.) je zřejmé, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze namítat toliko nesprávné hmotněprávní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Vady procesní nelze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat. Výjimkou by byl toliko takový případ, kdy porušení procesních norem při dokazování obecnými soudy by bylo natolik závažné, že by vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl s ohledem na svoji vázanost čl. 4 a čl. 95 Ústavy, jež zavazují soudní moc k ochraně základních práv, přezkum odmítnout.
Ad a) rovina spravedlivého procesu
22. Z dovolací argumentace obviněného plyne, že namítá porušení práva na spravedlivý proces, aniž by však toto tvrzení argumentačně doložil. V souladu se skutečným stavem sice tvrdí, že soud nevyhověl jeho požadavku na kompletní přečtení jednotlivých knih, avšak namítanou vadou směřuje k závěru, že toto mělo za následek nikoli snad zkrácení jeho práva k důkazu se vyjádřit či nesprávnost skutkových zjištění, ale v tom, že se soudy (resp. soud odvolací) s důkazní materií dostatečně neseznámily [„Tvrzení, že se odvolací soud s obsahem knih seznámil (§61 napadeného usnesení), nelze pak hodnotit než jako prima facie nepravdivé, resp. v nejlepším případě jako nepřezkoumatelné“.].
23. V kontextu uplatňované námitky je vhodné připomenout, že z judikatury Ústavního soudu sice plyne (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), že nesprávná realizace důkazního řízení se může projevit v porušení práva na spravedlivý proces, avšak ne vždy porušení ustanovení tzv. jednoduchého práva má ústavně právní konsekvence [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3010/17: „… ne každé porušení procesních norem bez dalšího zasahuje do práva účastníka řízení na spravedlivý proces. O takovém zásahu lze hovořit pouze tehdy, jestliže jej zkrátil na možnost uplatňovat svá práva způsobem, kterým by pro sebe dosáhl (nebo reálně mohl dosáhnout) příznivějšího rozhodnutí.“]. Proto ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by jeho odepření vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
24. Aby bylo možno konstatovat, že k porušení práva obviněného na spravedlivý proces skutečně došlo, musela by být v řízení zjištěna taková podstatná vada, jakou typově vymezil vzpomínaný nález. Podle něj k porušení práva na spravedlivý proces dochází, je-li zjištěna vada alespoň v některé ze tří vyjmenovaných skupin případů.
25. „Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a zcela neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/20 SbNU 24)].
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. z. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 207)].
Třetí základní skupinu vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1996 (N 79/4 SbNU 3255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 22. 11. 2003 (N 130/31 SbNS 165)].“
26. Právo na spravedlivý proces upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. v čl. 6 Úmluvy nebylo z uvedených hledisek porušeno. Nelze totiž tvrdit (první skupina), že obviněným bylo navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a zcela neodpovídající povaze a závažnosti věci. O opomenutý důkaz se nejedná, neboť předmětné knihy byly v rozhodnutích obou stupňů zhodnoceny. Nejedná se rovněž o situaci, která by měla zakládat vadu ve smyslu třetí skupiny, neboť nelze tvrdit, že by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. že by v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů lze totiž označit za nadstandardní, která se s posuzovanými skutečnostmi dostatečně jasným, srozumitelným a logickým způsobem vypořádala. Navíc tvrzená vada důkazního řízení nemůže mít žádný vliv k výrokům obsaženým pod body II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud usuzuje, že v posuzované věci nejde ani o případ vad skupiny druhé, a to zejména ne v rozsahu a významu, jež by měl odůvodnit kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.
27. Podstatné z hlediska posuzování důvodnosti dovolání je to, že obviněný ve svém dovolání nikde explicitně nenamítl, že by dokazování soudy provedené, bylo zatíženo vadou, pro kterou by knihy přiložené k trestnímu spisu, jejichž doslovného čtení se v řízení před soudy nižších stupňů domáhal, nemohly být soudy využity jako procesně účinný důkaz. Nutno opakovat, že uvedenou námitku spojuje s tvrzením, že se s obsahem inkriminovaných publikací odvolací soud nemohl v dostatečném rozsahu seznámit tak, aby ve věci mohl rozhodnout. V žádném směru nevyvrací právní závěr odvolacího soudu, jenž dovodil věcnou povahu tohoto důkazu, resp. povahu důkazu sui generis , byť tak prostřednictvím svého obhájce činil v rámci odvolacího řízení. Na tomto místě se však sluší připomenout, že nemůže-li dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázat na námitky, které vznesl v řízení před soudy nižších stupňů (např. též odkazem na argumentaci uvedenou v jím podaném odvolání – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46-I/2013 Sb. rozh. tr.), pak nemůže očekávat, že na dříve a v jiném opravném prostředku vznesené výhrady bude dovolací soud reagovat ve svém rozhodnutí, jímž rozhoduje o dovolání, které takové námitky neobsahuje. Stejný přístup je nezbytné zachovat i ve věci posuzované.
28. Dovolatel ve své argumentaci nezpochybňuje učiněné skutkové a právní závěry (v konkrétnosti nevymezuje, který skutkový závěr je neopodstatněný, odporující obsahu důkazu, jehož provedení požadoval postupem podle §213 odst. 2 tr. ř.), namítá „pouze“ nezpůsobilost soudů – které se s důkazní materií měly seznámit in camera – provést náležité zhodnocení oněch sedmi obviněným sepsaných a/nebo vydaných knih. Taková námitka však nemůže vést k závěru o porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména pak tehdy, pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložil, proč má důvodně za to, že samosoudkyně nalézacího soudu se pro potřeby svého rozhodnutí s obsahem předmětných knih v dostatečném rozsahu seznámila. Protože řízení před odvolacím soudem proběhlo ve třech veřejných zasedáních [termín prvního veřejného zasedání byl na žádost obhajoby (č. l. 3007) změněn, rozhodnutí bylo vyhlášeno dne 1. 11. 2018], přičemž spis byl odvolacímu soudu předložen již dne 14. 6. 2018 (č. l. 3000), není rovněž důvod zpochybňovat konstatování odvolacího soudu (bod 26. jeho usnesení), že se „s texty inkriminovaných knih dostatečně zevrubně seznámil“. Ostatně pro odvolací řízení je typické, že soud se s důkazy, které soud prvního stupně provedl, seznamuje nikoli až v rámci veřejného zasedání (formou jejich opětovného provedení), nýbrž způsobem, který mu obviněný vytýká.
29. Z hlediska způsobu provedení důkazu je z pohledu zachovalosti obhajovacích práv obviněného podstatné, že odvolací soud (bod 27. usnesení), právě pro specifikum věci dané tím, že obviněný, jakožto autor a/nebo vydavatel knih, jejich obsah znal, usoudil, že ve vztahu k nim, a to i bez jejich doslovného přečtení, mohl své námitky vznést. Ostatně tato možnost mu byla odvolacím soudem poskytnuta (viz č. l. 3059), přičemž k realizaci svého oprávnění mohl obviněný přistoupit, neboť tyto knihy byly k trestnímu spisu přiloženy a při jednání odvolacího soudu byly předloženy. Namísto toho se však obviněný domáhal vlastního provedení důkazu těmito knihami jejich přečtením, v čemž mu vyhověno nebylo. Uvedené skutečnosti, které podle dovolacího soudu nepředstavují porušení obhajovacích práv obviněného, zejména pak v rozsahu, aby odůvodnily kasaci napadených rozhodnutí na podkladě mimořádného opravného prostředku, zmiňuje dovolací soud poněkud nad rámec nezbytného, neboť obviněný ve svém dovolání námitku stran zkrácení svých obhajovacích práv z tohoto důvodu neuplatil.
30. V kontextu řešené problematiky je vhodné připomenout, že čl. 6 Úmluvy (Právo na spravedlivé řízení) garantuje práva v citovaném ustanovení vypočtená, kdy osoba obviněná z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomocí obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení advokáta, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumní jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
31. Ačkoli dovolatel soudům nižších stupňů vytkl porušení práva na spravedlivý proces, nenamítl porušení žádného z výše označených minimálních práv, ani porušení čl. 6 odst. 1 či 2 Úmluvy. Dlužno dodat, že ani soud dovolací žádné porušení těchto práv neshledává. Navíc je třeba připomenout, že z rozhodovací praxe ESLP plyne, že porušení některého z ustanovení čl. 6 odst. 3 Úmluvy ještě samo o sobě nemusí vést k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť takové zhodnocení je odvislé od celkového posouzení provedeného podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V souladu s tímto pojímáním jsou pak i rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých plyne, že ne každé porušení procesního ustanovení má za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces, vede k vyvolání přezkumného řízení před dovolacím soudem a potažmo ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí (viz bod 23. tohoto usnesení).
32. Směřovala-li námitka obviněného k tomu, že zvoleným procesním postupem se odvolací soud nemohl dostatečně seznámit s důkazní materií, což nebylo shledáno jako tvrzení opodstatněné, nemůže dovolací soud dojít k závěru, že by obviněným vytýkaná vada důkazního řízení nabyla ústavní dimenze, která by měla procesní a kasační činnost dovolacího soudu odůvodnit.
33. Pokud jde o druhou námitku dovolatele, o kterou porušení svého práva na spravedlivý proces opírá, rovněž touto se zabýval již odvolací soud, když v bodě 30. svého usnesení upozornil, že obvodní soud v odůvodnění rozsudku (bod 11.) vysvětlil, že přihlížel pouze ke shrnutí objektivních skutečností, jež „Vyhodnocení“ zájmových knih obsahovala, nikoli k jejich „hodnotícím“ pasážím. Zároveň uvedl, že název dokumentů je zavádějící, když nejde ve skutečnosti o žádné vyhodnocení nebo hodnocení (interpretaci a argumentaci), ale spíše o shrnutí informací, které se podávají i dalšími důkazy obsaženými ve spise. Uzavřel proto, že soud prvního stupně z těchto vycházel pouze subsidiárně a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že své závěry založil na autentických důkazech (viz bod 33. usnesení odvolacího soudu). K uvedenému lze dodat, že z obsahu spisového materiálu i samotného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že tento se s obsahem uvedených knih podrobně seznámil a při svém rozhodování vycházel z vlastního úsudku, jenž si na základě jejich studia, stejně jako posouzení dalších provedených důkazů, utvořil.
34. Uvedená konstatování ústí do závěru, že k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle zhodnocení Nejvyššího soudu nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž nelze označit ani za překvapivé, které by negativně zasáhlo do oblasti obhajovacích práv obviněného. Sděluje-li totiž dovolatel, že uvedený soud pro něj „poměrně překvapivým způsobem“ přistoupil k provedení důkazu inkriminovanými publikacemi, pak z toho nelze současně dovozovat, že by i samotné meritorní rozhodnutí bylo třeba pokládat za překvapivé, jež by ho zbavovalo možnosti adekvátní obhajovací reakce, zejména při uvážení, že byl soudem druhého stupně předem vyrozuměn, jak hodlá při dalším veřejném zasedání procesně postupovat a že mu prostor k vyjádření se k provedenému důkazu byl poskytnut.
Ad b) politický podtext věci, resp. rovina práva na svobodu projevu
35. Druhá rovina námitek dovolatele (část II.A dovolání), byť to explicitně ve svém dovolání nevyjadřuje, směřuje k právu na svobodu projevu upravenému v čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Upozorňuje jednak na to, že při demonstracích v listopadu loňského roku byla demonstrujícími použita maketa šibenice bez trestněprávních následků, zatímco on byl za totožné jednání odsouzen, jednak poukazuje (citací z rozhodnutí Vajnai proti Maďarsku, stížnost č. 33629/06) na judikaturu ESLP k čl. 10 Úmluvy.
36. Protože ve smyslu judikatury zejména ESLP je nepřípustné, aby byl jedinec vystaven trestnímu postihu za své projevy, není-li to odůvodněno podmínkami upravenými v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, bylo třeba zkoumat, zda trestní postih obviněného není s těmito (dále rozvedenými) podmínkami v rozporu.
37. Byť je skutečností to, na co dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal, tj. že ESLP opakovaně judikoval, že ochrana svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy se vztahuje nejen na „informace“ a „myšlenky“ přijímané příznivě, s lhostejností, nebo považované za neurážlivé, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo rozrušují, neboť takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a snášenlivosti, bez nichž by neexistovala žádná „demokratická společnost“ (viz např. Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, §124; Pentikäinen proti Finsku, stížnost č. 11882/10, §87; Perinçek proti Švýcarsku, stížnost č. 27510/08, §196; Bédat proti Švýcarsku, stížnost č. 56925/08, §48), současně opakovaně judikoval, že toto právo není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy – užité opatření musí být stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního cíle a musí být nezbytné v demokratické společnosti. Pečlivým zkoumáním okolností, za nichž se útočná, urážlivá nebo agresivní slova objevila, je možné stanovit smysluplné rozlišení mezi šokujícím a urážlivým jazykem, který je chráněn článkem 10 Úmluvy, a tím , který toto své právo ztratil v duchu zachování tolerance v demokratické společnosti (viz Vajnai proti Maďarsku, č. 33629/06, §53 a 57).
38. Přestože ESLP přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do svobody projevu individuálně, opakovaně judikoval, že ochrany tohoto ustanovení obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci. Z jeho rozhodovací praxe lze konkrétně dovodit, že ochrany čl. 10 Úmluvy nepožívají antisemitské projevy (viz např. Pavel Ivanov proti Rusku, stížnost č. 35222/04; W. P. a další proti Polsku, stížnost č. 42264/98; Garaudy proti Francii, stížnost č. 65831/01) ani popírání holocaustu (viz např. Witzsch proti Německu, stížnost č. 41448/98).
39. K námitkám dovolatele lze proto uvést následující skutečnosti. Pokud jde o maketu šibenice, je třeba upozornit, že obviněný nebyl v projednávané věci odsouzen za to, že během demonstrací použil makety šibenice, jak předkládá ve svém dovolání. Již proto není důvod řešit námitku obviněného, že jeho odsouzením došlo k porušení rovnosti před zákonem.
40. Pouze jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že z judikatury ESLP vyplývá, že musí být důsledně odlišovány jednotlivé případy tzv. symbolických činů v závislosti na kontextu, v němž byly učiněny. Dovolatel makety šibenice využil v souvislosti se svými nenávistnými projevy vyzývajícími k násilí, je tudíž zřejmé, že tato symbolika sloužila k umocnění těchto aspektů jeho projevu. Vzhledem k agresivitě a nenávistné povaze projevu dovolatele během jeho veřejných vystoupení nelze použití dané makety v jeho případě považovat toliko za metaforu dokreslující jeho kritiku establishmentu, jak se snaží předložit. V kontextu jeho výzev k násilí, ozbrojování, tvoření domobran a jiného se jedná o další formu výhružky, agrese a nenávisti. Naopak pokud byla maketa šibenice použita při demonstracích proti vládě bez dalších projevů agrese nebo výzev k násilí a sloužila toliko k obrazovému dokreslení požadavků demonstrujících, pak je zřejmé, že se jejich jednání pohybovalo v rámci kritiky chráněné svobodou projevu. Ostatně ESLP v minulosti připustil, že symbolické činy tohoto charakteru mohou být chápány jako výraz nespokojenosti a protestu spíše než jako výzva k násilí [viz Křesťanská demokratická lidová strana proti Moldavsku (č. 2), stížnost č. 25196/04, §27, v němž byla pálena vlajka a fotografie hlavy státu; Stern Taulats a Roura Capellera proti Španělsku, stížnost č. 51168/15 a 51186/15, §39, týkající se pálení fotografie španělského královského páru].
41. K údajnému politickému podtextu odsouzení dovolatele upozorňuje Nejvyšší soud na přiléhavý výklad odvolacího soudu (viz bod 64.), podle něhož „obžalovaný není trestně postihován za to, že jeho názory jsou v rozporu s ‚oficiálními‘ či dle mínění stávajícího establishmentu jedinými správnými názory (nic takového ostatně ani neexistuje), není trestán za to, že je kritikem stávající politické garnitury své vlasti či Evropské unie a její azylové politiky (nahlédnutí do komentářových rubrik tzv. seriózních i tzv. bulvárních periodik ukazuje, že v tom vskutku ani zdaleka nebyl a není osamělcem), dokonce ani za to, že je antisemitou a islamofobem. Je po právu trestně postihován za to, že a jak svou extrémní animozitu zejména k židům a muslimům projevoval, totiž ve vyhroceně nenávistné a vulgární dikci, daleko za hranicí toho, co je v civilizované společnosti přípustné, při tom zároveň takto působil mnohočetnými kanály zvláště aktivně a ofenzivně.“
42. Při posouzení jednání dovolatele z pohledu testu vymezeného ESLP v návaznosti na znění čl. 10 odst. 2 Úmluvy je nutno dospět k závěru, že zásah do práva obviněného na svobodu projevu byl oprávněný. Přečiny, jimiž byl uznán vinným, jsou upraveny v §355 tr. zákoníku, §356 tr. zákoníku a §405 tr. zákoníku, je tedy splněna první podmínka, že omezení je stanoveno zákonem, přičemž obviněný nenamítl, že by této úpravě neporozuměl. Zároveň byl sledován legitimní cíl ochrany práv jiných i veřejné bezpečnosti, a to zvláště s ohledem na opakované výzvy obviněného k násilí, ozbrojování a tvoření domobran. Pokud jde o nezbytnost tohoto zásahu v demokratické společnosti, zcela jistě odpovídal naléhavé společenské potřebě, neboť sledoval ochranu ústavně zaručených práv a svobod jednotlivců, a to především čl. 3 Listiny (zákazu diskriminace). S ohledem na to, že obviněný své jednání činil prostřednictvím internetu (ať už svých webových stránek a blogu, sociální sítě Facebook nebo jinde), vydávaných novin, veřejně distribuovaných knih (viz přehled prodejů knih v bodě 63. rozsudku nalézacího soudu) i veřejných projevů na akcích a tzv. táborech lidu, je zřejmé, že jeho projev měl široký dosah na veřejnost a byl plně a volně přístupný velkému množství adresátů. Nadto se jednalo o vícečetné jednání obviněného konané v rozsahu několika let (podle výroku o vině nejméně od května roku 2013 do července roku 2016). Zásah lze tedy považovat za přiměřený sledovanému cíli. Pokud jde o dostatečnost a relevanci odůvodnění obecných soudů, nalézací soud se podrobně věnoval analýze jednotlivých skutků obviněného, kdy samostatně posuzoval jím vydané a distribuované knihy, jeho internetové aktivity, veřejné projevy a proslovy na veřejných akcích i noviny Národní demokracie, přičemž u všech těchto médií posoudil jednak obsah projevů obviněného, ale také jejich dosah, s připojením příkladmo uvedených citací závadných částí. O pečlivém přístupu tohoto soudu svědčí skutečnost, že jednotlivé projevy z hlediska jejich závadnosti z pohledu trestního práva svědomitě vyhodnotil a vyloučil ty, které trestní odpovědnost dovolatele nevyvolávají. Bez dalšího lze tudíž uzavřít, že odsouzení dovolatele bylo taktéž v souladu s Úmluvou i související judikaturou ESLP.
43. Tato konstatování ústí do závěru, že odsouzení obviněného neodporuje ani jeho dalším základním právům či svobodám, konkrétně právu na svobodu projevu, neboť k jeho omezení došlo legitimním způsobem. Jeho odsouzení není výsledkem politické persekuce, jak se obviněný snaží interpretovat v části II.B svého dovolání, ale důsledkem jeho projevů popsaných v napadených rozhodnutích, popírajících základní hodnoty demokratické společnosti a základní práva jiných osob, jež jsou pod ochranou nejen vnitrostátních soudů, ale i soudu mezinárodního (konkrétně ESLP).
44. Uvedené konstatování toliko doplňuje argumentaci soudů nižších stupňů, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne, že již tyto se otázkou souladu trestního postihu dovolatele s jemu zaručenými základními právy a svobodami (zde svobodou projevu) zabývaly. Svědčí o tom zejména body 79. a 80. rozsudku soudu nalézacího a body 55. a násl. usnesení soudu odvolacího. Přesvědčivým způsobem vyložily, že trestní reakce státu byla v případě obviněného nezbytná. To dovolacímu soudu umožnilo, aby na námitku obviněného reagoval toliko v rozsahu výše uvedeném.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
45. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vesměs věcně rozešly. Opak je však třeba konstatovat stran té části jeho opravného prostředku, v níž (byť ne explicitně) směřoval k nutnosti zhodnocení jeho trestní věci z pohledu závazků plynoucích z tzv. lidskoprávních mezinárodních smluv. Pokud by totiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že svým jednáním nevybočil z hranic, v nichž je svoboda projevu jednotlivce chráněna, musel by nutně uzavřít, že jednání obviněného není protiprávním a tudíž ani trestným. K takovému závěru však dovolací soud, a to i s oporou o to, co vyjádřila rozhodnutí soudů nižších stupňů, nedospěl. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal, že by odsouzením dovolatele došlo k porušení jeho základních práv a svobod, nenastal důvod k tomu, aby jím napadené rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zrušeno, jak ve svém dovolání požadoval. Hmotně právní aspekt námitky obviněného ve výše vyloženém smyslu vedl k tomu, že Nejvyšší soud, na rozdíl od návrhu státního zástupce, rozhodl o dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
46. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu