ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.788.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 788/2019-780
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2019 o dovolání obviněného K. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 10 To 11/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 87/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný K. F. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 1 T 87/2018, uznán vinným dvěma přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutkovou podstatu těchto přečinů naplnil tím, že
jako zaměstnanec subjektu XY, IČ: XY, se sídlem XY, na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2001 a na to navazující dohody o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů s odkazem na č. l. CXVII bodu 3 zákona č. 320/2002 Sb. o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů ze dne 28. 8. 2002, v pracovní pozici správního orgánu vykonávajícího správní činnost při přestupkovém řízení ve věcech bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na úseku dopravy a silničního hospodářství a správních řízení souvisejících, s platným osvědčením pro kvalifikaci k popsané zvláštní odborné způsobilosti ze dne 5. 4. 2004, v postavení úřední osoby dle ustanovení §127 odst. 1, písm. d) trestního zákoníku, po osobním jednání s L. Ř., nar. XY, trvale bytem XY, ke kterému došlo v přesně nezjištěný den, koncem měsíce září 2016, pravděpodobně dne 30. 9. 2016, v prostorách odboru dopravy a silničního hospodářství XY, XY, ve věci správního řízení vedeného na Odboru dopravy a silničního hospodářství XY pod sp. zn. ODSH-1691/2016/Fä proti S. Ř., nar. XY, trvale bytem XY (dceři L. Ř.) pro přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §125c odst. 1, písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měla dopustit porušením §5 odst. 1, písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy při tomto osobním jednání, v rámci kterého mu L. Ř. předložila plnou moc k zastupování přestupce ve věci daného správního řízení, na základě žádosti a přesvědčování ze strany L. Ř., aby v rámci vedeného správního řízení nedošlo k potrestání její dcery S. Ř. ve smyslu uložení zákonem stanovené sankce a zákazem činnosti ve smyslu odebrání řidičského oprávnění, jmenované toto v rozporu se svými povinnostmi pracovníka zpracovávajícího zmíněné správní řízení, vázaného povinnostmi stanovenými ustanoveními §2 až §8, hlavy II., zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, přislíbil, načež v období nejméně od popsané uskutečněné schůzky s L. Ř. do současnosti, v rámci jím vedeného správního řízení pod sp. zn. ODSH-1691/2016/Fä vědomě úmyslně nepostupoval v souladu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který správnímu orgánu stanovuje povinnost vyřizovat věci bez zbytečných průtahů tím, že nečinil dostatečné kroky k ukončení správního řízení v dané lhůtě, do příslušného správního spisu nezahrnul L. Ř. předloženou plnou moc, zcela nezaznamenal konání úkonu ve věci řízení o přestupku se zmocněncem L. Ř. a dále při problémech s doručováním písemností přestupci docházelo ze strany správního orgánu k nečinnosti dle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to vše činil s úmyslem zdržovat toto správní řízení ve věci uvedeného přestupku tak, aby došlo k prekluzi tohoto přestupkového jednání a v souladu s předchozí ústní dohodou s L. Ř., aby nebyla S. Ř. za přestupek potrestána stanovenou sankcí na základě ustanovení §125c odst. 5, písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ve výši 25 000 Kč až 50 000 Kč a zákazem činnosti na základě ustanovení §125c odst. 6, písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu 1 rok až 2 roky,
a tím, že
jako zaměstnanec subjektu XY, IČ: XY, se sídlem XY na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2001 a na to navazující dohody o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů s odkazem na č. l. CXVII bodu 3 zákona č. 320/2002 Sb. o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů ze dne 28. 8. 2002, v pracovní pozici správního orgánu vykonávajícího správní činnost při přestupkovém řízení ve věcech bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na úseku dopravy a silničního hospodářství a správních řízení souvisejících, s platným osvědčením pro kvalifikaci k popsané zvláštní odborné způsobilosti ze dne 5. 4. 2004, v rámci uvedené pracovní působnosti jako pověřená úřední osoba, na základě pověření dle §15 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád v platném znění, dne 9. 12. 2015 převzal ke správnímu řízení věc přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení §125c odst. 1 písm. b), d), k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dle oznámení přestupku postupujícího policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, pohotovostního a eskortního oddělení Hradec Králové dne 4. 12. 2015 ve 22.40 hodin v XY, na křižovatce ulic XY a XY dopustit L. H., nar. XY, bytem XY čp. XY, na základě oznámení přestupku a policejním orgánem postoupených spisových dokumentů dne 14. 12. 2015 pod sp. zn. ODSH-5788/2015/Fä-2 vypracoval dokument "Zahájení řízení o přestupku a předvolání k jednání", který odeslal jako doporučenou zásilku prostřednictvím České pošty, s.p. na adresu trvalého bydliště přestupce, která se však nepodařila doručit, následně dne 12. 2. 2016 odeslal dokument "Zahájení řízení o přestupku a předvolání k jednání" v této věci se žádostí o doručení zásilky přestupci L. H. na místě příslušné Obvodní oddělení Policie ČR Louny, ze kterého dne 7. 3. 2016 obdržel odpověď, že přestupce se na adrese svého trvalého bydliště nezdržuje a jeho současný pobyt není znám, poté již další úkony směřující k objasnění a vyřízení přestupku nečinil, ač tak měl nejméně v rozsahu činnosti upravené ustanovením §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §32 odst. 3 téhož zákona činit, následně věc dne 14. 3. 2016 pod sp. zn. ODSH-5788/2015/Fä-6 (čj: PDMUJA-8166/2016) ve smyslu ustanovení §66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, odložil s odůvodněním, že správní orgán do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě a to za situace, kdy plnohodnotně disponoval informacemi, respektive skutečnostmi odůvodňujícími zahájení řízení proti určité osobě, tedy dostatečně znal ověřené osobní údaje osoby důvodně podezřelé ze spáchání uvedeného přestupku v tomto případě L. H., kterému za daný přestupek ve správním řízení hrozila sankce pokuty v rozmezí od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel od jednoho roku do dvou let, čímž mu zajistil neoprávněnou výhodu spočívající v tom, že jeho přestupek nebyl zákonným způsobem projednán a nebyl za něho sankcionován podle příslušných zákonných ustanovení.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v 70 denních sazbách po 500 Kč, tj. ve výměře 35 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové svým unesením ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 10 To 11/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podporu uplatněného dovolacího důvodu obviněný ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že závěry soudů obou stupňů o jeho vině jsou chybné, neboť zjištěný skutkový stav vyjádřený prostřednictvím tzv. skutkové věty výroku o vině, jakož i odůvodněním napadených rozhodnutí, neposkytuje pro takové rozhodnutí dostatečný podklad. Poukázal na to, že nebyl naplněn žádný z pojmových znaků za vinu mu kladeného trestného činu. Toto své tvrzení obviněný dále konkretizoval argumenty týkajícími se nemožnosti dovozovat trestně právní odpovědnost jeho osoby pouze na základě porušení povinnosti stanovené v §6 odst. 1 správního řádu, tím spíše za situace, kdy skutková věta v tomto směru neobsahuje dostatečnou časovou specifikaci. Rovněž vyjádřil svůj nesouhlas ve skutkové větě uvedeným pojmem “do současnosti”, jelikož měl za to, že takováto formulace znemožňuje určit okamžik dokonání za vinu mu kladeného trestného činu. Dále vyjádřil své přesvědčení o nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. V neposlední řadě poukázal na to, že v rámci samotného procesu dokazování došlo ze strany soudů nižších stupňů k závažným pochybením spočívajícím např. v nemožnosti obviněného se vyjádřit k výpovědi spoluobviněné L. Ř. či procesní nepoužitelnosti důkazu - odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř. Ve vztahu k jednání specifikovanému v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že nejen že popis tohoto protiprávního jednání ve skutkové větě neobsahuje konkrétní specifikaci výkonu pravomoci obviněného způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, ale absence takové skutečnosti pak ve svém důsledku svědčí rovněž o nemožnosti naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněným. Dále doplnil, že v dané souvislosti zůstala rovněž neřešena otázka dalších možných postupů podle správního řádu spočívajících např. v odložení věci či ustanovení opatrovníka. Rovněž ve vztahu k tomuto za vinu mu kladeného jednání namítl nesprávné hodnocení důkazů, a sice stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 11. 10. 2017. Závěrem svého dovolání vyjádřil své přesvědčení o pochybení soudů nižších stupňů, když nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 1 T 87/2018, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 10 To 11/2019 a další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §261 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Poukázal na opakující se obhajobu obviněného, se kterou se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů a v tomto směru odkázal na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí. Za relevantní z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu tak státní zástupce považuje pouze námitky týkající se absence subjektivní stránky předmětného trestného činu a užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K první z těchto námitek státní zástupce uvedl, že subjektivní stránku považuje v obou bodech skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně za vyjádřenou. Co se týče druhé námitky odkázal na str. 6 - bod 25 usnesení soudu druhého stupně. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Z hlediska námitek obviněného vztahujících se k výroku o vině lze předně konstatovat, že obviněný do značné míry pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích svého trestního řízení. Z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů je zřejmé, že tyto soudy se těmito námitkami zabývaly a vypořádaly a označily je za nedůvodné (nalézací soud v bodech 9 a 10 rozsudku, odvolací soud v bodech 15-25 odůvodnění usnesení napadeného předmětným dovolání). Již tento fakt může signalizovat neopodstatněnost podaného dovolání. Z judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). To je právě i tento případ.
11. Nejzásadnější námitky obviněného z hlediska výroku o vině směřují proti odůvodnění objektivní stránky trestného činu maření výkonu úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z hlediska toho, zda obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
12. Přečinu maření výkonu úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ta úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu “. V této trestní věci se obviněný podle právní věty výrokové části napadeného rozsudku měl protiprávního jednání dopustit tak, že jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu . U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané; pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3147 a 3148).
13. Pokud nižší soudy objektivní stránku trestného činu spáchaného obviněným spatřovaly v porušení jeho povinností vyplývajících z ustanoveními §2 až §8, hlavy II., zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), zejména pak z povinnosti postupovat v souladu s ustanovením §6 odst. 1 správního řádu, který správnímu orgánu stanovuje povinnost vyřizovat věci bez zbytečných průtahů, se závěrem, že obviněný nečinil dostatečné kroky k řádnému ukončení správního řízení, pak podstata dovolací argumentace obviněného je s jistou mírou zjednodušení založena na tvrzení, „že skutková věta výrokové části rozsudku nalézacího soudu „neodpovídá hmotněprávní úpravě řízení o přestupku“ a z této úpravy vyplývajících lhůt pro projednání a rozhodnutí přestupku.
14. Předně je nutné konstatovat, že pokud se obviněný domnívá, že s ohledem na vymezení skutku, kterým byl uznán vinným ( ad skutek 1 ) nebyla otázka běhu prekluzivní lhůty podle §20 přestupkového zákona k projednání přestupku ve vztahu k ustanovení §6 odst. 1 správního řádu pro zodpovězení otázky naplnění zákonného znaku (výkon pravomoci v rozporu s jiným právním předpisem) předmětem hmotně právního hodnocení (což představuje závažnou vadu pro naplnění a odůvodnění objektivní stránky trestného činu) pak je nutné tento názor obviněného konfrontovat s popisem skutku uvedeného ve výroku nalézacího soudu, a to ve spojení s odůvodněním zejména usnesení odvolacího soudu pod bodem 18.
15. V tomto ohledu totiž bylo již nalézacím soudem ve skutkové větě konstatováno, že obviněný v rámci jím vedeného správního řízení vědomě úmyslně nepostupoval v souladu s ustanovením §6 odst. 1 správního řádu, které správnímu orgánu stanovuje povinnost vyřizovat věci bez zbytečných průtahů, a to tím, že nečinil dostatečné kroky k ukončení správního řízení v dané lhůtě…( do příslušného správního spisu nezahrnul L. Ř. předloženou plnou moc, zcela nezaznamenal konání úkonu ve věci řízení o přestupku se zmocněncem L. Ř. a dále při problémech s doručováním písemností přestupci docházelo ze strany správního orgánu k nečinnosti dle §80 zákona správního řádu ), a to vše činil s úmyslem zdržovat toto správní řízení ve věci uvedeného přestupku tak, aby došlo k prekluzi tohoto přestupkového jednání a (v souladu s předchozí ústní dohodou s L. Ř.) S. Ř. nebyla za přestupek potrestána stanovenou sankcí. Je tedy zřejmé, že výkon pravomoci obviněného jako zaměstnance příslušného správního orgánu v postavení úřední osoby se v daném případě neodvíjel pouze z výkonu jeho pravomoci v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 správní řádu, jak to tvrdí obviněný, ale že porušení tohoto ustanovení má přímou vazbu i na obviněným zdůrazňovaný běh lhůt podle přestupkového zákona.
16. Ke vztahu správního řádu a přestupkového zákona lze obecně konstatovat, že správní řád je obecným právním předpisem na úseku správního práva. Ustanovení §6 odst. 1 správního řádu pak kodifikuje obecný požadavek na průběh správního řízení a na vyřizování věci bez zbytečných průtahů. Je také skutečností, že podle ustanovení §1 odst. 2 správního řádu je výslovně zakotvena subsidiární povaha správního řádu. Podle citovaného ustanovení se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup . Lze tedy souhlasit s názorem obviněného, že pokud zvláštní právní úprava obsahuje jiný procedurální postup, použití správního řádu je v tomto případě vyloučeno a je upřednostněna zvláštní právní úprava. V daném případě je to ustanovení §51 a násl. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „přestupkový zákon“ ), tedy část třetí tohoto zákona o řízení o přestupcích. Podle §51 přestupkového zákona není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.
17. Pokud však obviněný tvrdí, že v situaci, kdy ustanovení §6 odst. 1 správního řádu neupravuje běh prekluzivní lhůty k projednání přestupku v řízení o přestupku, pak se v řízení ve věcech přestupku postupuje podle zvláštního právního předpisu, kterým je ve vztahu k vymezenému skutkovému jednání právě přestupkový zákon , pak se ve vztahu posouzení trestní odpovědnosti obviněného z hlediska objektivní stránky trestného činu a znaku předmětné skutkové podstaty vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu jedná o tvrzení zavádějící.
18. Přestupkový zákon sice na rozdíl od ustanovení §6 odst. 1 správního řádu v §20 vymezuje konkrétní lhůty k projednání přestupku, je však třeba zdůraznit, že se jedná o lhůty vztahující se k běhu (prekluzivní) lhůty k projednání přestupků, přičemž tyto lhůty a jejich běh mají a priory význam z hlediska možného zániku odpovědnosti přestupce za přestupek a nelze tak s nimi spojovat lhůty pro rozhodnutí správního orgánu takovým způsobem, jak to ve své dovolací argumentaci, která se prolíná podstatnou částí dovolání, činí obviněný.
19. Jakkoliv tedy lze připustit, že obviněný se jako zaměstnanec městského úřadu zařazený na pracovní pozici správního orgánu vykonávajícího správní činnost v přestupkovém řízení a souvisejících správních řízení měl řídit a dodržovat jak povinnostmi vyplývající ze správního řádu tak i v souvislosti s projednáním a rozhodnutím posuzovaného přestupku i příslušnými ustanoveními přestupkového zákona, pak z pohledu odůvodnění obviněným zpochybňovaného zákonného znaku „výkonu pravomoci v rozporu s jiným právním předpisem “ je popis skutku s odkazem na porušení ustanovení §6 odst. 1 správního řádu (jakkoliv ustanovení obecné povahy) popisem zcela dostatečným. Součástí popisu skutku je totiž i vyjádření toho, že této nečinnosti se obviněný dopustil s úmyslem zdržovat správní řízení ve věci uvedeného přestupku tak, aby došlo k prekluzi tohoto přestupkového jednání, což lze mít za dostatečné vystižení a odůvodněním objektivní stránky trestného činu maření výkonu úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z hlediska toho, zda obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu či nikoli.
20. Pokud tedy ve vztahu k popisu skutku obviněný namítá, že ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku a ani v odůvodnění napadených rozhodnutí, nebyla soudy obou stupňů řízení náležitým způsobem hodnocena otázka řízení o přestupku jako řízení podle zvláštního předpisu jako právně významné skutečnosti pro správné hmotně právní hodnocení podle jiného právního předpisu, pak je tato dovolací argumentace obviněného zjevně neopodstatněná.
21. Tvrzenému dovolacímu důvodu tak mohou odpovídat pouze námitky dovolatele spočívající v tom, že popsaný skutek neobsahuje okolnosti týkající se subjektivní stránky trestného činu (viz dále body 25 - 27. tohoto usnesení), případně, že soudy měly trestní odpovědnost obviněného posuzovat i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz dále body 28 - 35). Pod uplatněný dovolací důvod však nelze podřadit další námitky obviněného, které jsou skutkového a procesního charakteru (viz dále bod 24).
22. Za potřebné má Nejvyšší soud se nejprve vyjádřit k důvodně uplatněné námitce skutkové povahy týkající se časového vymezení jednání, kdy se měl obviněný posuzovaného protiprávního jednání dopouštět („ v období nejméně od popsané uskutečněné schůzky s L. Ř. (tj. 30. 9. 2016) do současnosti ….“). Z hlediska této námitky lze zrekapitulovat, že v tomto ohledu bylo prokázáno, že obviněný v průběhu řízení o přestupku dne 14. 6. 2017 převzal usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 6. 2017 a v důsledku toho byl následně dnem 21. 6. 2017 na podkladu usnesení vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu Jaroměř ze dne 21. 6. 2017 vyloučen z projednání věci – přestupku S. Ř.
23. Pokud tedy měl obviněný podle skutkové věty jednat způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku do „ současnosti “, lze připustit, že časové vymezení jednání obviněného je z hlediska popisu skutku skutečně nepřesné, za situace, pokud byl obviněný dnem 21. 6. 2017 vyloučen z projednání a rozhodnutí přestupku, což ukončilo jeho pravomoc v rámci předmětného přestupkového řízení. Pokud se od této pravomoci odvíjelo i protiprávní jednání obviněného, logicky se ho nemohl dopouštět po tomto datu, tím méně do současnosti. Na straně druhé však takováto nepřesnost (zjevně jen v popisu skutku) nemůže mít prakticky žádný vliv na právní posouzení protiprávního jednání obviněného, neboť toto je založeno a dostatečně odůvodněno skutkovými závěry popsanými ve skutkové větě rozsudku spočívajícími v několikaměsíční nečinnosti obviněného v rámci předmětného přestupkového řízení (viz k tomu stejně bod 15. a 19. tohoto usnesení).
24. Mezi ryze skutkové námitky lze zařadit námitku obviněného, že soudy se vůbec nezabývaly otázkou vytíženosti odsouzeného coby úřední osoby v řízeních u přidělených přestupkových věcech u XY, či že nebyla „hmotně právně” hodnocena důvodnost omluv S. Ř., který byla založena na lékařských zprávách, kdy podle zjištěného skutkového stavu věci bylo zjištěno, že omluvy se opakovaly i poté, což již obviněný předmětné správní řízení nekonal. Pokud jde o námitku týkající se procesní použitelnosti důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř., pak s touto námitkou se vypořádal v bodech 16 až 17 usnesení již odvolací soud, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje.
25. K námitce zpochybňující subjektivní stránku trestného činu lze konstatovat, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Skutkovou podstatu toto trestného činu pak měl obviněný naplnit tím, že jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Přestože lze mít určité výhrady ohledně popisu subjektivní stránky trestného činu v rámci skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, lze ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí konstatovat, že tento popis je z hlediska ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. dostačující.
26. V případě prvního skutku je úmysl obviněného dostatečně charakterizován tou částí popisu skutku, v níž je uvedeno, že dovolatel (v pozici úřední osoby definované v ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku) při osobním jednání s L. Ř. …na základě její žádosti a přesvědčování, aby v rámci vedeného správního řízení nedošlo k potrestání její dcery S. Ř. …toto přislíbil…načež následně vědomě úmyslně nepostupoval v souladu s ustanovením §6 odst. 1 správního řádu.
27. V případě druhého skutku lze skutkové okolnosti dokreslující subjektivní stránku trestného činu dovolatele dovodit z jeho vědomí, že jednak znal osobní údaje přestupce, jednak si byl vědom toho, že v rámci své pracovní činnosti jako správní orgán může učinit dotaz na Vězeňskou službu a tímto jednoduchým úkonem zjistit, že podezřelý z přestupku L. H. je ve výkonu trestu odnětí svobody, na což by mohl poté náležitě reagovat a ve věci jednat, což neučinil a s ohledem na svoji pozici úřední osoby si pak bezpochyby byl vědom skutečnosti, jaká sankce přestupci hrozí, přesto mu však svoji cílenou nečinností zajistil neoprávněnou výhodu. Přestože tedy i v tomto druhém případě bylo možno popsat subjektivní stránku jednání dovolatele výstižněji, lze považovat popis i tohoto druhého skutku za dostatečný k dovození dovolatelovy pohnutky.
28. Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je jeho poslední námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio) vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Především je nutné konstatovat, že touto námitkou se k odvolání obviněného zabýval již odvolací soud, a to v bodě 25 odůvodnění svého usnesení o zamítnutí odvolání obviněného. Nejvyšší soud se s (jakkoliv stručně odůvodněným) posouzením uvedené zásady z hlediska zjišťovaného protiprávního jednání obviněného v zásadě ztotožňuje a pro úplnost uvádí následující.
29. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s níž spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
31. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti v případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
32. Posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněného se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů kvalifikovaných jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (či obdobných protiprávních jednáních spáchaných úředními osobami), že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti spojeným obvykle se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnila jiné rozhodnutí ve věci.
33. Z hlediska posouzení kritérií uvedené zásady je zejména podstatné, že obviněný se dopustil hned dvou trestných činů, které byly navíc spáchány v jistém časovém odstupu, což svědčí o tom, že protiprávní jednání obviněného nebylo ojedinělým excesem v rámci výkonu jeho úřední pravomoci. Zejména v případě prvního skutku (ale v zásadě i druhého skutku) pak nelze přehlédnout i určitou trvalost či opakovanost porušování jeho povinností, které měl jako úřední osoba při rozhodování o právech a povinnostech třetích osob (přestupců).
34. Přehlédnout nelze ani podobu skutkových okolností určujících jeden ze znaků skutkové podstaty týkající se předmětného trestného činu, a to znaku „opatřit jinému neoprávněný prospěch“. V tomto ohledu totiž byli oba přestupci ohroženi za spáchání přestupků poměrně citelnými sankcemi. S. Ř. byla podezřelá ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §125c odst. 1, písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o provozu na pozemních komunikacích), kterého se dopustila porušením §5 odst. 1, písm. g) tohoto zákona. Za tento přestupek mohla být potrestána sankcí na základě ustanovení §125c odst. 5, písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to ve výši 25 000 Kč až 50 000 Kč a zákazem činnosti na základě ustanovení §125c odst. 6, písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích v rozsahu 1 rok až 2 roky. L. H. se měl dopustit přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §125c odst. 1 písm. b), d), k) zákona o provozu na pozemních komunikacích a hrozila mu sankce pokuty v rozmezí od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel od jednoho roku do dvou let. Je tedy zřejmé, že oba přestupci se měli dopustit nikoli bagatelního, ale poměrně závažného protiprávního (přestupkového) jednání a že se v důsledku protiprávního jednání obviněného vyhnuli poměrně citelným sankcím.
35. S ohledem na takto vymezená kritéria zásady subsidiarity trestní represe a v této trestní věci zjištěné skutečnosti určující podobu protiprávního jednání obviněného je zřejmé, že v trestní věci obviněného uvedená zásada porušena nebyla, neboť nejsou zjišťovány žádné takové okolnosti, které by svědčily o mimořádnosti projednávané věci, které by tuto trestní věc posouvaly do roviny natolik odlišné oproti jiným případů obdobného protiprávního jednání úředních osob, že by bylo možné postupovat způsobem, kterého se obviněný skrze tuto námitku (opakovaně) domáhá. Protože Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněného, vadným, musela být i tato námitka jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
36. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem mohl Nejvyšší soud uzavřít, že námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je posuzováno jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jej odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
37. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Kolář