ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.883.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 883/2019-5306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 4 To 6/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 16/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 2 T 16/2012-4509, byl (pod bodem III.) obviněný J. M. uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 18. 11. 2011 do 16. 12. 2011 v Liberci převedl na sebe od obžalované E. K., nar. XY, v rozmezí několika dnů, dva obrazy od autora Emila Filly „Zátiší s klarinetem a košíkem ovoce“, 1948, o rozměrech 24 × 72cm, v hodnotě 3.500.000 Kč a „Žena s kartami“, 1946, o rozměrech 67 × 51 cm v hodnotě 5.000.000 Kč za celkovou částku 160.000 Kč, ačkoli od E. K. věděl, že uvedené obrazy byly získány krádeží vloupáním do XY na zámku v XY, okres Louny, ke které došlo dne 18. 11. 2011, přičemž dne 16. 12. 2011 oproti finanční částce ve výši 35.000 Kč vrátil obraz „Zátiší s klarinetem a košíkem ovoce“ zpět E. K. a obraz „Žena s kartami“ vydal téhož dne na výzvu orgánům Policie ČR.
2. Za to mu byl podle §214 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu byl uložen též peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb ve výši 2.500 Kč, tj. ve výši 1.000.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok.
3. Citovaným rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto o vině a trestu (příp. zproštění obžaloby) dalších obviněných, a to M. L., V. H., E. K., Š. P. a O. L. Rozhodnuto bylo též o nárocích na náhradu škody uplatněných v daném rozhodnutí uvedenými poškozenými.
4. Naproti tomu byl obviněný J. M. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 86/2011, která mu pod bodem III. 1) - 5) kladla za vinu, že
1) v přesně nezjištěné době od měsíce července do září 2011 od obv. E. K. zakoupil na parkovišti před Hypernovou v Liberci za částku 3.000,- Kč, 1 kus sloupkových hracích hodin v hodnotě 20.000,- Kč pocházejících z vloupání do muzea v obci XY, ke kterému došlo v době od 21. 7. do 22. 7. 2011, ačkoliv věděl od obv. K., že se jedná o věc pocházející z trestné činnosti, kdy zároveň odmítl i nabízené pušky odcizené ve stejné době a na stejném místě,
2) v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2011 zakoupil od obv. K. za částku 60.000,- Kč v Liberci na parkovišti před Hypernovou olejomalbu obrazu s názvem „Krasojezdkyně“ z roku 1976, od J. B. v hodnotě 250.000,- Kč, odcizeného vloupáním do XY v obci XY, ke kterému došlo v době od 10. 8. do 11. 8. 2011, ačkoliv od obv. K. věděl, že byl získán trestnou činností,
3) v přesně nezjištěné době v září 2011 v Liberci na parkovišti před Hypernovou zakoupil za částku 30.000,- Kč od E. K. 2 kusy olejomaleb autora Josefa Jíry s názvem „Panský hřbitůvek“ v hodnotě 250.000,- Kč a „Vzpomínka na starou školu“ v hodnotě 300.000,- Kč, odcizených z XY v obci XY ze dne 02. 09. 2011, ačkoliv od obv. K. věděl, že byly získány trestnou činností,
4) v přesně nezjištěnou dobu v měsíci září 2011 na parkovišti před Hypernovou v Liberci převzal do své dispozice od obv. K. 5 kusů houslí, konkrétně 1 kus ¾ velmi nízkých houslí z roku 1858 houslaře Věnceslava Metelky v hodnotě 40.000,- Kč, dále celkem 4 kusy 4/4 houslí, a to 1 kus houslí houslaře Věnceslava Metelky, z roku 1855 v hodnotě 40.000,- Kč a 1 kus houslí houslaře Václava Metelky z roku 1854 v hodnotě 35.000,- Kč, 1 kus houslí houslařky Johany Metelkové z roku 1859 v hodnotě 30.000,- Kč a 1 kus houslí houslaře Josefa Metelky z roku 1873 v hodnotě 45.000,- Kč, ačkoliv od obv. K. věděl, že byly odcizeny vloupáním do XY, ke kterému došlo 20. 6. 2011,
5) v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2011 zakoupil za nezjištěnou částku od E. K. 5 kusů obrazů – barevnou litografii „Zahrada u Belvederu“, autora Vincence Beneše, v hodnotě 2.500,- Kč, olej na kartonu „Listopadová nálada“, autora Františka Kavána, v hodnotě 40.000,- Kč, malbu asfaltem na kartonu „Říčka ve stromech“, autora Bedřich Augusta Piepenhagena, v hodnotě 60.000,- Kč, olej na dřevěné desce „Francouzská krajina“, autora Václava Brožíka, v hodnotě 90.000,- Kč a olej na plátně „Italská krajina“, autora Viléma Riedela, v hodnotě 40.000,- Kč, ačkoliv od obv. K. věděl, že obrazy byly získány krádeží vloupáním do XY v obci XY, ke které došlo v době od 1. 11. do 2. 11. 2011,
čímž měl spáchat pět dílčích skutků pokračujícího zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
5. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli v rozsudku jmenovaní poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. H., E. K., J. M., O. L., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, poškozený J. V. a poškozený Ústecký kraj, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2014, č. j. 4 To 28/2014-4730. Z podnětu odvolání obviněných V. H., E. K., J. M., O. L. a státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obviněných M. L., V. H., E. K., J. M. a O. L. ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že tam jmenovaným obviněným byly uloženy nové tresty.
7. Konkrétně obviněnému J. M. byl podle §214 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v rozsahu 400 denních sazeb ve výši 2.500,- Kč, tedy v celkové výši 1.000.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodování s kulturními památkami nebo předměty kulturní hodnoty nebo zprostředkování takových obchodů, a dále v zákazu obchodování s použitým zbožím nebo ve zprostředkování takových obchodů nebo přijímání věcí do zástavy [zák. č. 253/2008 Sb., §2 odst. 1 písm. j), k)] na dobu osmi let.
8. Dále byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a §261 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného V. H. zrušen v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody poškozenému Městu Železnice a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o povinnosti zaplatit uvedenému poškozenému náhradu škody. Podle §259 odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání poškozeného Ústeckého kraje napadený rozsudek doplněn ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. tomuto poškozenému.
9. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen výrok, jímž byl obviněný Š. P. zproštěn pro skutek IV. 1) obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 86/2011, a v rozsahu zrušení bylo podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obžalovaného Š. P. pro tam popsaný skutek, jímž měl podle obžaloby spáchat dílčí skutek pokračujícího zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, zastaveno.
10. Podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu státního zástupce v napadeném rozsudku zrušen výrok, jímž byl obviněný J. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn pro skutky pod body III. 1) - 5) obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 86/2011. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc J. M. v rozsahu skutků pod body III. 1) - 5) obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 2 KZV 86/2011, vrácena zpět soudu prvního stupně.
11. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání poškozeného J. V.
12. Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2014, č. j. 4 To 28/2014-4730, podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Čaňka a rovněž prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Riedlové dovolání.
13. Následně byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 2 T 16/2012-4841, podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 2 T 16/2012-4509, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2014, č. j. 4 To 28/2014-4730, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku podklad, a obviněný J. M. byl uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného krajského soudu dopustil tím, že:
„1) v přesně nezjištěné době od 18. 11. 2011 do 16. 12. 2011 v Liberci převedl na sebe od obžalované E. K., nar. XY, v rozmezí několika dnů, dva obrazy od autora Emila Filly „Zátiší s klarinetem a košíkem ovoce“, 1948, o rozměrech 24 × 72cm, v hodnotě 3.500.000 Kč a „Žena s kartami“, 1946, o rozměrech 67 × 51 cm v hodnotě 5.000.000 Kč za celkovou částku 160.000 Kč, ačkoli od E. K. věděl, že uvedené obrazy byly získány krádeží vloupáním do XY na zámku v XY, okres Louny, ke které došlo dne 18. 11. 2011, přičemž dne 16. 12. 2011 oproti finanční částce ve výši 35.000 Kč vrátil obraz „Zátiší s klarinetem a košíkem ovoce“ zpět E. K. a obraz „Žena s kartami“ vydal téhož dne na výzvu orgánům Policie ČR,
2) v přesně nezjištěné době od měsíce července do září 2011 od odsouzené E. K., nar. XY, zakoupil na parkovišti před Hypernovou v Liberci za částku 5.000 Kč, 1 kus sloupkových hracích hodin v hodnotě 20.000 Kč pocházejících z vloupání do muzea v obci XY, okres Jičín, ke kterému došlo v době od 21. 07. do 22. 07. 2011, ačkoliv věděl, že se jedná o věc pocházející z trestné činnosti, které následně prodal J. O., nar. XY, za částku 6.000 Kč, kdy zároveň odmítl i nabízené pušky odcizené ve stejné době a na stejném místě,
3) v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2011 zakoupil od odsouzené E. K., nar. XY, za částku 60.000 Kč v Liberci na parkovišti před Hypernovou olejomalbu obrazu s názvem „Krasojezdkyně“ z roku 1976, od J. B. v hodnotě 250.000 Kč, odcizeného vloupáním do XY v obci XY, okres Jablonec nad Nisou, ke kterému došlo v době od 10. 08. do 11. 08. 2011, ačkoliv věděl, že se jedná o věc pocházející z trestné činnosti, který následně prodal na burze v Buštěhradu, okres Kladno, neznámé osobě za částku 80.000 Kč,
4) v přesně nezjištěné době v září 2011 v Liberci na parkovišti před Hypernovou zakoupil za celkovou částku 90.000 Kč od odsouzené E. K., nar. XY, 2 kusy olejomaleb autora Josefa Jíry s názvem „Panský hřbitůvek“ v hodnotě 250.000 Kč a „Vzpomínka na starou školu“ v hodnotě 300.000 Kč, odcizených z XY v obci XY, okres Jablonec nad Nisou, ke kterému došlo dne 02. 09. 2011, ačkoliv věděl, že se jedná o věc pocházející z trestné činnosti, které následně prodal M. A., nar. XY, za celkovou částku nejméně 120.000 Kč,
5) v přesně nezjištěnou dobu v měsíci září 2011 na parkovišti před Hypernovou v Liberci zakoupil za celkovou částku 2.000 Kč od odsouzené E. K., nar. XY, dosud neztotožněné dvoje z těchto 5 kusů houslí, 1 kus ¾ velmi nízkých houslí z roku 1857 houslaře Věnceslava Metelky v hodnotě 40.000 Kč, 4 kusy 4/4 houslí, a to 1 kus houslí houslaře Věnceslava Metelky z roku 1855 v hodnotě 40.000 Kč, 1 kus houslí houslaře Václava Metelky z roku 1854 v hodnotě 35.000 Kč, 1 kus houslí houslařky Johany Metelkové z roku 1859 v hodnotě 30.000 Kč a 1 kus houslí houslaře Josefa Metelky z roku 1873 v hodnotě 45.000 Kč, pocházejících z vloupání do XY v obci XY, okres Semily, ke kterému došlo dne 20. 06. 2011, ačkoliv věděl, že se jedná o věci pocházející z trestné činnosti, které následně prodal M. A., nar. XY, za celkovou částku nejméně 3.000 Kč,
6) v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2011 zakoupil za celkovou částku 80.000 Kč od odsouzené E. K., nar. XY, 5 kusů obrazů – barevnou litografii „Zahrada u Belvederu“, autora Vincence Beneše, v hodnotě 2.500 Kč, olej na kartonu „Listopadová nálada“, autora Františka Kavána, v hodnotě 40.000 Kč, malbu asfaltem na kartonu „Říčka ve stromech“, autora Bedřicha Augusta Piepenhagena, v hodnotě 60.000 Kč, olej na dřevěné desce „Francouzská krajina“, autora Václava Brožíka, v hodnotě 90.000 Kč a olej na plátně „Italská krajina“, autora Viléma Riedela, v hodnotě 40.000 Kč, pocházejících z vloupání do XY v obci XY, okres Rychnov nad Kněžnou, ke kterému došlo v době od 01. 11. 2011 do 02. 11. 2011, ačkoliv věděl, že se jedná o věc pocházející z trestné činnosti, které vyjma barevné litografie „Zahrada u Belvederu“ autora Vincence Beneše následně prodal M. A., nar. XY, za celkovou částku nejméně 100.000 Kč“.
14. Za uvedený zločin byl podle §214 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v rozsahu 500 denních sazeb ve výši 2.500 Kč, tedy v celkové výši 1.250.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva roky. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodování s kulturními památkami nebo předměty kulturní hodnoty nebo zprostředkování takových obchodů a obchodování s použitým zbožím nebo ve zprostředkování takových obchodů nebo přijímání věcí do zástavy [zák. č. 253/2008 Sb., §2 odst. 1 písm. j, k)] na dobu osmi let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození ak. mal. M. J., J. V., D. J. a Město Železnice odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
15. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný J. M. a poškození ak. mal. M. J. a J. V., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, č. j. 4 To 6/2015-4897, tak, že z podnětu odvolání dotyčných poškozených byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku, jímž byli poškození ak. mal. M. J. a J. V. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. M. uložena povinnost zaplatit poškozené ak. mal. M. J. částku 250.000 Kč a poškozenému J. V. částku 300.000 Kč, oběma jako peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. M. zamítnuto.
16. Dne 23. 3. 2015 vzal obviněný zpět své dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 4 To 28/2014.
17. Zpětvzetí dovolání bylo vzato na vědomí podle §265g odst. 2 tr. ř. usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 2 T 16/2012-4927.
II.
18. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, č. j. 4 To 6/2015-4897, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Čaňka dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Presentoval, že je směřuje proti výroku, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle §214 odst. 1) a 4) tr. zákoníku, a kterým mu byla uložena povinnost náhrady škody, resp. odškodnění bezdůvodného obohacení.
19. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že soud velmi kritickým hodnocením jeho jednání dospěl k závěru, že se dopustil v nepřímém úmyslu trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku, aniž by zohlednil důvodné pochybnosti, které v průběhu řízení vyvstaly právě o jeho úmyslném chování. Takovým postupem byla popřena zásada in dubio pro reo, při jejímž použití mohl soud obviněného v bodech 2 - 6 obžaloby zprostit nebo zvážit právní kvalifikaci např. podle §215 tr. zákoníku – podílnictví z nedbalosti.
20. Dále namítl, že soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání s ohledem na výši škody, která měla být způsobena. Vyvstala pochybnost o nestrannosti znalce PhDr. Martina Kodla z hlediska jeho osobní angažovanosti i výše jím odhadnutých cen obrazů. Znalec PhDr. Martin Kodl ocenil obrazy velmi vysoko. Přes zcela odlišné finanční vyjádření odborníka - galeristy H., soud nepojal pochybnosti o výši škody a kvalifikoval ji, jak nejvýše mohl.
21. Soud podle něj nesprávně rozhodl rovněž o uložení povinnosti zaplatit poškozeným M. J. a J. V. peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení. Rozsah či výši škody v trestním řízení upravuje §137 tr. zákoníku. Soud prvního stupně opakovaně odkázal poškozené na řízení občanskoprávní. Odvolací soud nečekaně vyhověl odvolání poškozených. Nečekanost a nepředvídatelnost jeho rozhodnutí spočívá v tom, že tento již jednou posuzoval rozhodnutí soudu prvního stupně a tehdy k postupu soudu prvního stupně neměl námitek.
22. Odvolací soud nerozhodoval o nároku na náhradu škody (§137 tr. zákoníku), ale o peněžité náhradě bezdůvodného obohacení. Zákon výpočet nebo určení výše této peněžité náhrady blíže neupravuje a nejblíže by k tomu měla norma občanskoprávní. Trestní řád v §43 odst. 3 umožňuje poškozenému navrhnout soudu, aby rozhodl o náhradě škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení je tak vnímáno jako jiná forma náhrady než „náhrada škody“. Není proto možné plošně aplikovat §137 tr. zákoníku. Soud měl jasně definovat, o jakou náhradu se jedná a k tomu provést odpovídající dokazování. Měl zjistit, o jakou částku se obviněný obohatil. Mohl dospět k závěru, že se obviněný neobohatil o celou částku představující cenu obrazu, např. o rozdíl mezi cenou, za kterou obraz získal a cenou, za kterou jej prodal. Takové dokazování soud neprovedl a rozhodl sám. Tím se dvouinstanční řízení zeštíhlelo na řízení jednoinstanční, a obviněný je bez možnosti řádného přezkumu.
23. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v napadené části rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a znovu rozhodnout.
24. Následně učinil obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Riedlové druhé podání (označené jako dovolání), které nutno považovat za doplnění jeho dovolání podaného prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Čaňka, přičemž v něm rovněž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Nad rámec toho namítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a tedy i s jejich následným právním posouzením. Nesprávné právní posouzení shledával v následujících skutečnostech.
25. Pokud šlo o skutek pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku, nebyly podle něj naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a ve skutkové větě nejsou vyjádřeny znaky „spáchání činu ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu“ ve smyslu §214 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť mu nelze přičítat zavinění, byť jen ve formě nedbalostní ve vztahu ke skutečnosti, že obrazy byly získány skutkem, který je možno posoudit jako zvlášť závažný zločin. Ve skutkové větě je konstatováno, že od E. K. „věděl, že uvedené obrazy byly získány krádeží vloupáním do pamětní síně Emila Filly na zámku v XY, okres Louny, ke které došlo dne 18. 11. 2011 ….“ takový závěr však postrádá oporu ve skutkových zjištěních a zavinění k uvedenému znaku nelze přičítat. Rovněž poukázal na to, že nebyly naplněny okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby. Tento znak podle něj není pokryt zaviněním a také hodnota odcizených obrazů nebyla zjištěna spolehlivým způsobem. Soudy se nesprávně vypořádaly s otázkou hodnoty odcizených obrazů. Namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními ohledně hodnoty obrazů a skutkovými a právními závěry z toho vyvozenými. Hodnota obrazů byla nižší. Soudy vzaly za stěžejní znalecký posudek PhDr. Martina Kodla, ačkoli vyvstaly pochybnosti o jeho správnosti. Takto postupovaly, přestože obviněný namítl, že jde o osobu vyloučenou pro poměr k věci.
26. Na místě bylo opatřit revizní znalecký posudek, případně postupovat podle zásady in dubio pro reo. V rozporu s tím soud prvního stupně při zjišťování hodnoty založil svá zjištění na posudku znalce PhDr. Martina Kodla i přes námitku jeho podjatosti. Tu dovolatel opřel o to, že PhDr. Martin Kodl je v blízkém vztahu s dědici Fillových práv, konkrétně léta v přátelském vztahu s panem F. K. a mimo jiné s ním konzultuje ceny a výsledky aukcí. Již jeho děd patřil mezi přátele malíře Emila Filly a toto přátelství přešlo na otce a vnuka – znalce PhDr. Martina Kodla. Znalec dále podniká v oblasti obchodování s uměleckými díly v rámci galerie Kodl a lze předpokládat, že jeho zisk vychází z ceny děl dosažené na aukcích. Takto obchoduje i s obrazy Emila Filly a jeho vztah k ocenění obrazů Emila Filly nemůže být nezaujatý. Nebylo tak respektováno ustanovení §105 odst. 2 tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že důvody vyloučení znalce dle §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., byly naplněny a znalec PhDr. Martin Kodl je pro pochybnosti o poměru k věci z podání znaleckého posudku vyloučen. Odvolací soud okolnosti rozhodné pro vznik pochybností o nestrannosti znalce nepřípustně zlehčoval. V situaci, kdy znalec PhDr. Martin Kodl obraz „Žena s kartami“ ohodnotil částkou 5.000.000 Kč a obraz „Zátiší s klarinetem a košíkem ovocem“ částkou 3.500.000 Kč a znalec obhajoby PhDr. Jiří Dvorský ve svém posudku stanovil cenu u obrazu „Žena s kartami“ na částku 2.000.000 Kč a u obrazů „Zátiší s klarinetem a košíkem ovoce“ na částku 1.000.000 Kč, pak s ohledem na tyto podstatné odchylné znalecké závěry bylo na místě, aby se soudy vypořádaly s otázkou jejich vzájemného nesouladu. Tím soudy popřely §110a tr. ř. Posudek znalce PhDr. Jiřího Dvorského není osamoceným důkazem, je podpořen vyjádřením svědka T. H. a výpisem z databáze webového portálu ART+ dokumentujícího trh s uměním v ČR a obsahujícího aukční ceny ze stejného období tvorby Emila Filly. Znalcem nebyla překvapivě zohledněna skutečnost, že v případě obrazu „Zátiší s klarinetem a košíkem ovoce“ byla provedena tzv. rentoaláž, což nutně snižuje jeho cenu. Obdobně by se do ceny měla promítnout i absence původního autorského rámu. Výhrady obviněný vznesl i proti postupu znalce, při němž byly zohledněny dosažené rekordní ceny obrazů Emila Filly na zahraničních aukcích a jeho paušálního prohlášení, že „pojem čas a místo je dnes již diskutabilní“. Podle definice ceny obvyklé podle zákona č. 151/1997 Sb. se do výše ceny nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Proto mělo být přistoupeno k vypracování revizního znaleckého posudku, který podle obviněného představuje opomenutý důkaz.
27. Znalecký posudek znalce PhDr. Jiřího Dvorského byl odmítnut, aniž by se s ním soud prvního stupně (a soud druhé instance) relevantně vypořádal. Protože se soud přezkoumatelným způsobem nevypořádal se závěry znalce PhDr. Jiřího Dvorského, má i jeho znalecký posudek charakter opomenutého důkazu, neboť nebyl v rozhodnutí relevantním způsobem zohledněn. Pokud odvolací soud zdůraznil, že znalec PhDr. Jiří Dvorský potvrdil a doplnil správnost závěrů znalce PhDr. Martina Kodla, považuje tuto úvahu odvolacího soudu dovolatel za zjevně vybočující z rámce ústavně souladného hodnocení důkazů. Znalec PhDr. Jiří Dvorský hodnotu obrazů shledal výrazně nižší než znalec PhDr. Martin Kodl a tedy nelze hovořit o tom, že by jeho znalecký posudek stvrzoval zjištění znalce PhDr. Martina Kodla, když je tomu právě naopak. Konstrukci, podle níž se konstatováním o možném dosažení vyšší, než znalcem PhDr. Martinem Kodlem stanovené ceny, znalec PhDr. Jiří Dvorský přiklonil k jeho závěrům, považuje obviněný za deformaci důkazu. Danou část dovolání obviněný shrnul do názoru, že nebylo dosaženo potřebné jistoty ohledně hodnoty odcizených obrazů, což má odraz v právní kvalifikaci jeho jednání.
28. Pokud jde o skutky pod body 2) až 6) obžaloby, dovolatel uvedl, že tyto dílčí útoky nelze kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky. Zavinění ve formě úmyslu nemá oporu v provedeném dokazování ani ve vztahu k základní skutkové podstatě ani ve vztahu ke skutkovým podstatám kvalifikovaným a okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, kdy odkázal na námitky vyslovené ke skutku pod bodem 1) prvoinstančního rozsudku. Zjištění, že byl přinejmenším srozuměn, že předměty, které převzal, pochází z trestné činnosti, jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy a skutková věta neskýtá závěr o jeho nepřímém úmyslu, čímž je založen tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
29. Pokud soud prvního stupně vynesl odsuzující rozsudek, jsa vázán pokyny odvolacího soudu, který se pokusil absenci důkazů překlenout úvahou, že obviněný je usvědčován důkazy, které sám navrhl na svoji obhajobu, jde o zřejmou deformaci důkazního procesu, neboť jsou z důkazů vyvozována opačná skutková zjištění, než jaká lze při zachování pravidel logické interpretace dovodit. Soud se postavil do role žalobce, což je v rozporu s §2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Důkazní řízení doznalo po vrácení věci prvoinstančnímu soudu té změny, že byli vyslechnuti svědci M. A. a J. O., kteří uvedli skutečnosti, které závěr o vině obviněného nepřímo vyvracejí.
30. Obviněný shrnul, že měl-li soud k dispozici jeho výpověď, v níž kategoricky popřel, že by býval věděl, že věci od E. K. pocházejí z trestné činnosti, výpověď E. K., z níž vyplývá, že mu nesdělila takovou informaci, ze které by mohl pojmout podezření, že jde o předměty pocházející z trestné činnosti, výpovědi ostatních obviněných, z nichž se podává, že jim odsouzená E. K. o proběhnuvších obchodech s jeho osobou referovala, že si pro něj musela vymyslet nějakou legendu, pak se zjištění soudu, že mu lze přičítat zavinění ve formě nepřímého úmyslu jeví jako překvapivé a jako projev libovůle soudní moci. Obviněný si velmi cení své pověsti a nenabízel by předměty, o nichž by pochyboval, že byly legálně nabyty. Způsob obchodování soudem vyhodnocený jako nestandardní, neobvyklý a podezřelý, je mezi starožitníky naprosto běžný. Pokud by soud prvního stupně hodnotil okolnosti, za nichž mu byly předměty předávány způsobem souladným s §2 odst. 6 tr. ř., nemohl by dojít k závěru o naplnění subjektivní stránky. Pokud soud prvního stupně argumentoval ziskem, kterého měl obchodováním s nimi obviněný dosáhnout, jde o úvahy nepřípadné, neboť dosažení profitu je smyslem podnikání. Konečně namítl, že ve skutkové větě zcela absentuje vymezení relevantních skutkových okolností, na jejichž základě je u dovolatele dovozován nepřímý úmysl. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musí závěr o naplnění subjektivní stránky konkrétního trestného činu vyplývat z popisu skutku ve výroku o vině [v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele, musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1524/2010)].
31. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 4 To 6/2015, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 2 T 16/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
32. K podanému dovolání zaslal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že argumentace obviněného týkající se tvrzeného nenaplnění znaků skutkové podstaty, je z velké části založena na jeho vlastním hodnocení důkazů, resp. zpochybňování skutkových zjištění ve věci činných soudů. Argumentace tohoto typu je však v dovolacím řízení zásadně bezpředmětná. Právní kvalifikace činu obviněného zaujatá soudy je přitom s ohledem na učiněná skutková zjištění soudů, ze kterých je nutno vycházet, správná. Především je tedy naplněna subjektivní stránka deliktu, kterou obviněný popírá. Pokud jde o zavinění obviněného k okolnostem podmiňujícím uplatnění kvalifikované skutkové podstaty, pak tyto znaky byly objektivně dány. Avšak byly nejen objektivně dány, nýbrž se k nim vztahovalo též zavinění obviněného, které ve smyslu §17 tr. zákoníku nemuselo být úmyslné, postačovalo zavinění nedbalostní. Nedbalost obviněného k rozhodným kvalifikačním znakům lze přitom dovodit bez jakékoliv pochybnosti. Obviněný vzhledem na své dlouholeté zkušenosti z oboru a s ohledem na svou odbornost totiž minimálně vědět měl a mohl, že předměty, se kterými manipuluje, pocházejí z vysoce závažné majetkové trestné činnosti, a že současně inkriminovaný obraz svou hodnotou může dosáhnout či překročit i částku 5.000.000 Kč.
33. Výhrady obviněného vůči znaleckému posudku PhDr. Martina Kodla a námitku znalcovy podjatosti nelze pod uplatněný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit. Nelze je podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů. Zmíněným námitkám nelze přiznat důvodnost ani v obecné rovině. Nevyplývá z nich existence jakéhokoli relevantního vztahu dotyčného znalce k trestní věci jako takové ani orgánům či účastníkům řízení a jejich zástupcům. Existenci užšího, osobního vztahu ani obviněný podle státního zástupce netvrdil.
34. Také námitku nižší hodnoty obrazů nelze podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod. Nesměřuje proti právnímu posouzení skutku či vůči jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž proti hodnocení důkazů. Obviněný se mýlí, pokud uvádí, že soudy převzaly posudek PhDr. Martina Kodla nekriticky. Oba soudy se relevancí tohoto posudku zabývaly, přičemž státní zástupce se s jejich závěry ztotožnil a plně na ně odkázal. Nelze také přitakat výtce obviněného, že neprovedení revizního znaleckého posudku zakládá vadu opomenutého důkazu, neboť Vrchní soud takový návrh neopomenul, naopak jej uvážil.
35. Ani výhrady vztahující se k uložené povinnosti zaplatit poškozeným J. a V. určené finanční částky jako peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení státní zástupce neoznačil za opodstatněné. Obviněný věděl, že vůči němu poškození nárok na finanční plnění uplatnili, proto nelze považovat daný výrok vrchního soudu za překvapující. Zároveň státní zástupce nesouhlasil s obviněným v tom, že by Vrchní soud určil výši náhrady škody nesprávně. Tento postupoval plně v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 29/2016 Sb. rozh. tr., a nelze tedy tvrdit, že pochybil.
36. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy naopak postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Proto státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
38. Dovolání (tvořené oběma podáními shora uvedenými) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 4 To 6/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
39. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
41. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
42. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
43. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
44. V posuzované věci však zcela převažující část námitek uplatněných v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný jimi totiž soudům obou stupňů vytýká především nesprávný postup v důkazním řízení, neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů, včetně porušení zásady in dubio pro reo, a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy (zejména stran ocenění shora specifikovaných obrazů Emila Filly, osoby znalce PhDr. Martina Kodla a své vědomosti o původu obrazů a dalších předmětů jím zakoupených od obviněné E. K.). Z těchto skutkových námitek vyvozuje vadnost právního posouzení nejen z hlediska výše škody, ale i z hlediska zavinění. Presentací jiného hodnocení procesního a důkazního mění skutkový základ věci zjištěný soudy nižších stupňů a na tomto základě dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
45. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., a dále v porušení ustanovení §105 odst. 2 a §110a tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
46. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace [s níže pojednanou výjimkou týkající se námitky vztahující se k ceně obrazů (bez rámů), které na sebe obviněný převedl] nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
47. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
48. Nelze tedy tvrdit, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by z nich skutková zjištění soudů nevyplývala při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by tato skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
49. Nad rámec výše uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné se k výhradám obviněného krátce vyjádřit. Především poukazuje na to, že tyto výhrady nejsou ve věci novými, že se jimi již zabývaly soudy nižších stupňů a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v těchto souvislostech odkázat. Ohledně osoby znalce PhDr. Martina Kodla sice obviněný namítl okolnosti, podle kterých by měl být tento znalec podjatý, avšak jím uváděné, výše v rekapitulaci jeho podání vylíčené skutečnosti, nevyjadřují relevantní vztah znalce k posuzované věci, ani k účastníkům řízení a jejich zástupcům. To, že znalec je současně prodejcem, obchodníkem s obrazy Emila Filly, neznamená automaticky snahu o navýšení ceny obrazů. Nutno připomenout, že oceňované obrazy nejsou předmětem prodeje u tohoto znalce, naopak jsou součástí stálé expozice, z níž byly odcizeny. Dané obrazy nejsou ve vlastnictví žádné z fyzických osob, na které dovolatel poukazoval jako na osoby, k nimž má znalec PhDr. Martin Kodl vztah, nýbrž náleží osobě veřejného práva – kraji. Obstojí proto závěr soudů nižších stupňů, že jmenovaný znalec nebyl z podání znaleckého posudku vyloučen. Znalec pak podal nejen písemný posudek, nýbrž byl i v hlavním líčení vyslechnut, kde podrobně popsal, na základě jakých úvah a srovnání dospěl k cenám obrazů, které ve svém ocenění uvedl. Pokud znalec obhajoby PhDr. Jiří Dvorský, CSc. presentoval ceny nižší, nutno připomenout, že i tento znalec byl vyslechnut v hlavním líčení a jasně zde uvedl, že pokud by obrazy byly předmětem aukce, mohly by ceny být ještě vyšší, než uvedl znalec PhDr. Martin Kodl. Tuto část z výslechu znalce obhajoby ve svém rozhodnutí vzal v úvahu soud druhého stupně, přičemž se nikterak nedopustil deformace důkazu, toliko presentoval, to co tento znalec vyslovil.
50. Přitom je nutno brát na zřetel, že v dnešní době celosvětového běžného využívání internetu a účastí osob ze zahraničí na aukcích prostřednictvím vzdálených elektronických přístupů již je vzhledem ke specifičnosti zboží, tj. vysoce hodnotných umělecko-historických předmětů (uměleckých děl), v posuzované věci trhem nikoli jen Česká republika, nýbrž ta část světa, z níž je možné se aukce takovýchto uměleckohistorických předmětů (uměleckých děl) prostřednictvím internetu zúčastnit.
51. Co se týče návrhu na provedení revizního znaleckého posudku v posuzované věci, nezakládá jeho odmítnutí vadu tzv. opomenutého důkazu, neboť soud druhého stupně tento návrh neopomenul, nýbrž jej pečlivě posoudil a shledal, že je nadbytečným s ohledem na přesvědčivost znaleckého posouzení učiněného znalcem PhDr. Martinem Kodlem. Přitom na jeho posudek nahlížel jako na jiné důkazy, zabýval se mimo jiné jeho přesvědčivostí (str. 14-17 rozsudku ze dne 6. 6. 2014). Stejně na něj nahlížel předtím i soud prvního stupně (str. 32-33 rozsudku ze dne 9. 12. 2013). V tomto směru je tedy možno odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí, kde se daným znaleckým posudkem, a to i v kontextu hodnocení znaleckého posudku znalce PhDr. Jiřího Dvorského a odborného vyjádření galeristy T. H. oba dva soudy řádně zabývaly. Obdobné tedy platí i stran posudku PhDr. Jiřího Dvorského – ani zde nejde o opomenutý důkaz. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
52. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
53. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
54. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, což založil na tvrzení, že nejednal zaviněně, a to jak ve vztahu ke znakům vymezeným v základní skutkové podstatě, tak ke znakům skutkové podstaty kvalifikované. Tato jeho námitka by se mohla jevit domněle námitkou hmotně právní, avšak není tomu tak, neboť obviněný ji vystavěl na změněném skutkovém základu (viz jeho argumentaci v dovolání) odlišném od skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení, resp. na výhradách vůči tomu, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním dospěly. V tomto směru však platí výše rozvedené skutečnosti týkající se neexistence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, z nichž vyplynul závěr o zavinění obviněného podmiňující právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podílnictví, a to v jeho kvalifikované podobě. Nejvyšší soud pouze nad rámec uvedeného stručně uvádí následující skutečnosti.
55. Při zhodnocení uvedené problematiky je vhodné nejprve uvést, jak k výkladu namítaných zákonných znaků zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku přistupuje trestně právní nauka.
56. Trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
57. Po subjektivní stránce se ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmysl. Postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §214 je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc nebo jiná majetková hodnota uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový původní (základní) trestný čin. Jde-li o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byla získána taková věc, nestačí pachatelova vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci, ale musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (R 7/1995). (In.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2135 – 2147s.).
58. K naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle §214 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku musí věc nebo jiná majetková hodnota pocházet ze zvlášť závažného zločinu. Zvlášť závažnými zločiny jsou podle §14 odst. 3 věta za středníkem ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Pokud jde o zavinění k této okolnosti, postačí ve smyslu §17 písm. b) nedbalost. (In.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2135-2147s.).
59. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §214 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je zde spáchání podílnictví ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má hodnotu velkého rozsahu , kterou se rozumí podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejméně 5 000 000 Kč. Při podílnictví ve vztahu k více věcem nebo jiným majetkovým hodnotám není možné hodnotu jednotlivých věcí nebo jednotlivých majetkových hodnot sčítat (arg. „ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě…“). Za jednu věc se ovšem považuje věc hromadná, např. jídelní servis, sbírka poštovních známek, zařízení bytu, pokud tvoří účelový, stylový či architektonický celek, sklad zboží. Věcí hromadnou je i podle §5 odst. 2 obch. z. podnik, přičemž se na jeho právní poměry použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Podobně je třeba přistupovat k částce peněz, kterou je třeba považovat za „jednu věc“. Pokud jde o zavinění k této okolnosti, postačí i zde ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost. (In.: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2135-2147s.).
60. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
61. Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
62. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
63. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Při eventuálním úmyslu pachatel zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221-223).
64. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
65. Důvod pro podřazení shora popsaného skutku z hlediska zavinění pod znaky základní skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakládá již skutkové zjištění soudu, že obviněný přebíral odcizené vysoce cenné umělecko - historické předměty za neobvyklých okolností a za mimořádně nízké ceny oproti skutečné ceně daných předmětů, jak již bylo popsáno soudem druhého stupně na str. 6-9 odůvodnění jeho rozhodnutí. Lze tedy s odkazem na uvedené odůvodnění připomenout, že obviněný tak činil na parkovišti u obchodního domu od jemu neznámé osoby (E. K.), aniž by si ověřil její totožnost, aniž by jí vystavil jakýkoliv doklad o zaplacení, ačkoliv jí předal velké částky peněz v hotovosti v řádu desítek tisíců korun českých. Přitom o tom nevedl žádné účetnictví. To za situace, kdy obviněný byl v oboru koupě a prodej starožitných předmětů osobou s mnohaletými zkušenostmi. Navíc v případě převzetí dvou obrazů od malíře Emila Filly věděl přímo od E. K., že pocházejí z trestné činnosti. Soudy nižších stupňů zjištěné skutkové okolnosti tvoří spolehlivý základ pro závěr, že obviněný jednal, jak správně tyto soudy dovodily, ve vztahu ke všem znakům daného trestného činu úmyslně, a to ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (mimo jiné věděl o původu věcí, jež na sebe převedl).
66. Rovněž ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu podle §214 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku obviněný jednal zaviněně, přičemž lze akceptovat závěr soudů nižších stupňů o zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Právě kvůli svým mnohaletým zkušenostem a odbornosti a dalším zjištěným okolnostem musel obviněný vědět a být srozuměn (smířen) s tím, že předměty, které na sebe převádí, pocházejí z vysoce závažné majetkové trestné činnosti, tedy zvlášť závažného zločinu. K jeho zavinění ke znaku kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu podle §214 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku není nutné se vzhledem k níže uvedeným skutečnostem vyjadřovat.
67. Nejvyšší soud proto konstatuje, že subjektivní stránka skutkové podstaty daného zločinu byla i v namítaných znacích naplněna.
68. Do kategorie námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř. možno s jistou mírou tolerance zařadit námitku nesprávnosti rozhodnutí o povinnosti uhradit bezdůvodné obohacení.
69. Dovolatel měl za to, že mu neměla být uložena povinnost uhradit poškozeným J. V. a ak. mal. M. J. peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení. V daném ohledu je ovšem nutno přisvědčit závěru odvolacího soudu, že v duchu zásady, že právní jednání (právní úkon) se posuzuje podle jeho obsahu, je patrno, že poškození, pokud žádali náhradu jim způsobené škody, resp. uplatnili nárok na finanční náhrady v určených částkách za odcizené obrazy, a to také vůči obviněnému, který tyto obrazy jakožto podílník podle §214 tr. zákoníku koupil. Za popsané situace by bylo přepjatým (a tudíž neakceptovatelným) formalismem, aby byl nárok poškozených odmítnut pouze z důvodu, že jej neoznačili jako žádost o vydání bezdůvodného obohacení.
70. Rozhodnutí soudu druhého stupně přitom není možno označit za překvapivé, neboť poškození vůči obviněnému nárok na finanční plnění uplatnili, podali v tomto směru opravný prostředek a obviněnému bylo zřejmé, že se o jejich nároku bude u soudu druhého stupně rozhodovat.
71. Co se týče výše částek jmenovaným poškozeným přiznaných, lze (jak již uvedl státní zástupce) odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, (publikováno pod č. 29/2016 Sb. rozh. tr.), v němž je uvedeno , že
„Pro účely rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení podle §228 odst. 1 tr. ř. se při určení výše bezdůvodného obohacení, jež má pachatel trestného činu podílnictví vydat poškozenému, neodečítají prostředky jím vynaložené na opatření věci, tedy např. finanční částky zaplacené podílníkem hlavnímu pachateli za věc získanou trestným činem, a to na rozdíl od stanovení výše majetkového prospěchu podílníka u kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu podle §214 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. d) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (srov. č. 41/2011 Sb. rozh. tr.).
Bezdůvodné obohacení ve smyslu občanskoprávním se vztahuje k poškozenému, jemuž má být vydáno. Jde o to postihnout vše, co pachatel (podílník) získal neoprávněně, tedy bezdůvodně (§2991 o. z.).“
72. Pokud tedy soud druhého stupně postupoval v souladu s výše uvedeným právním názorem a zavázal obviněného k povinnosti zaplatit poškozeným J. V. a ak. mal. M. J. peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Výše bezdůvodného obohacení se totiž rovnala hodnotě věcí (obrazů), které byly vlastnictvím poškozených J. V. a ak. mal. M. J., a které na sebe obviněný po jejich odcizení převedl a které nebyly poškozeným vráceny.
73. Obviněný též namítl, že se soudy nesprávně vypořádaly s otázkou hodnoty odcizených obrazů, neboť nezohlednily absenci jejich rámů.
74. K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině zmínit, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 669/2010, platí, že pokud jde o otázku hodnoty věci, kterou na sebe podílník převedl, je rozhodná její hodnota v době, kdy se věc dostala do jeho dispozice a nikoli - bez dalšího – jaká byla v době odcizení.
75. V návaznosti na to je zapotřebí uvést, že znalec PhDr. Martin Kodl ve svém znaleckém posudku (viz č. l. 2018 a násl.) výslovně konstatoval, že (jím stanovená) cena obrazů je včetně rámů. Při svém výslechu v rámci hlavního líčení (viz č. l. 4103) pak doplnil, že hodnota obrazů bez rámů by byla nižší o 1-3 procenta. Z výpovědi spoluobviněného M. L. přitom plyne, že po činu vylámali obrazy šroubovákem ven z rámů a rámů se zbavili. To odpovídá obsahu usnesení o vydání věci na č. l. 2001, z něhož se podává, že rámy byly zajištěny dne 20. 11. 2011 v aleji ovocných stromů u obce XY, i výpovědi dovolatele. Lze tak dovodit, že obviněný převzal obrazy bez rámů.
76. Za situace, kdy obraz autora Emila Filly s názvem „Žena s kartami“ byl znalcem PhDr. Martinem Kodlem ohodnocen na částku 5 000 000,- Kč včetně rámu a zároveň tento znalec vypověděl, že hodnota samotných obrazů bez rámů by byla o 1-3 procenta nižší, je zjevné, že hodnota samotného obrazu „Žena s kartami“ bez rámu tedy činila v posuzované době částku nižší než 5 000 000,- Kč.
77. Z uvedeného plyne, že v případě obviněného nemohl být soudy nižších stupňů dovozený znak §214 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku „ve vztahu k věci, která má hodnotu velkého rozsahu“ naplněn a kvalifikace jím spáchaného shora popsaného skutku jako zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku nemůže obstát.
78. Za této situace byly uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. naplněny. Zde popsané pochybení představuje výše již uvedenou výjimku, ve které konstatuje Nejvyšší soud tzv. extrémní nesoulad, když výše v textu vyslovil, že (mimo této výjimky) jeho existenci u dalších námitek obviněného neshledal. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda toto zjištění opodstatňuje kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů, a dospěl k závěru, že tomu tak není. V tomto směru se tedy neztotožnil s návrhem dovolatele, a to z následujících důvodů.
79. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Na rozdíl od rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) se při postupu podle §265i odst. 1 písm. f) vychází z toho, že dovolání je alespoň částečně opodstatněné, tj. Nejvyšší soud shledal existenci uplatněného dovolacího důvodu, ale přesto dospěl k závěru, že není třeba napravit vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, která zakládá důvod dovolání, a to kasačním rozhodnutím ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Příkladmo zde lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 684/2010, podle kterého „ Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku zvažuje též otázku, zda je v konkrétní věci zájem na správnosti soudního rozhodnutí natolik významný, aby převážil nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí. Shledá-li tedy Nejvyšší soud, že v posuzované věci sice došlo k určitému pochybení v právním posouzení skutku, ale zároveň by již nepřipadalo v úvahu uložení výrazně přísnějšího (či mírnějšího) trestu a že je proto zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, odmítne dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.“
80. V daných souvislostech je nutné zdůraznit, že ze součtu hodnot věcí, které na sebe obviněný převedl, při odečtení ceny rámů obrazů a nákladů, které obviněný na jejich pořízení vynaložil [viz částky uvedené k jednotlivým skutkům pod body 1) až 6) rozsudku soudu prvního stupně], plyne, že obviněný získal prospěch ve výši (podstatně) přesahující částku 5 000 000,- Kč, tj. prospěch velkého rozsahu. V posuzované věci nejde o případ, že by se výše prospěchu získaného dovolatelem pohybovala těsně kolem kvalifikační hranice 5 000 000,- Kč, kdy by bylo nezbytné stanovit zcela přesnou výši jeho čistého prospěchu k posouzení základní otázky, zda znaky shora uvedeného trestného činu naplnil nejen v základní skutkové podstatě. Skutková zjištění soudů nižších stupňů přitom umožňují činit závěr o tom, že i tento znak byl pokryt zaviněním obviněného v podobě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (platí zde skutečnosti viz shora). Jeho jednání tak mělo být kvalifikováno jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Z uvedeného plyne, že právní kvalifikace posuzovaného skutku nedoznala podstatné změny, neboť stále vykazoval znaky nejpřísněji trestné právní kvalifikace §214 tr. zákoníku. Zjištěné pochybení se i se zřetelem k tomu nemohlo nijak významně projevit ani ve výměře uloženého trestu. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výše zjištěná vada ve svém důsledku není natolik významnou, aby pro ni nemohla dovoláním napadená rozhodnutí soudů obstát a že by na jejich právní moci a stabilitě nebylo možno spravedlivě trvat. Je tedy zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, pak nebyla po právní stránce zásadního významu.
81. Z těchto ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu