ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.111.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 111/2019-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 257/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 33/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 38 T 33/2018, uznal obviněného M. H. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
společně s již odsouzeným T. K., nar. XY, a s nimi další neidentifikované osoby v době kolem 02:00 hodin dne 1. 5. 2017 v ulici XY v obci XY, okres Praha-východ, v blízkosti tamní autobusové zastávky fyzicky napadli dále jmenované poškozené tím, že je strčením rukama srazili na zem a poté je bili střední až větší silou rukama a nohama do těla, čímž způsobili poškozenému L. Š., nar. XY, zlomeninu základní části článku třetího prstu levé ruky, vyžadující aplikaci sádrové fixace na dobu dvou týdnů, dále kožní oděrky v bederní krajině, kožní oděrky na levém rameni a pohmoždění nosu, a poškozenému M. N., nar. XY, některým z úderů zlomeninu spodiny očnice vlevo s prolapsem dolního přímého svalu, krevní výrony okolo obou očí a krevní výron ve spojivce levého oka vyžadující operační zákrok a zavedení nosního katetru po dobu do 24. 5. 2017.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu patnácti měsíců. Dále mu uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost rukou společnou a nerozdílnou s odsouzeným T. K. nahradit poškozené VZP ČR, Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, Na Perštýně 359/6, Praha 1, škodu ve výši 30 278 Kč, a poškozenému M. N., narozenému XY, bytem XY, škodu ve výši 48 347 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozeného M. N. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 13 To 257/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaromíra Štůska, LL.M., dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu svého podání, jež je v naprosté většině formulačně totožné s textem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel zopakoval, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy správně, když tyto byly hodnoceny zcela, pouze a jen v jeho neprospěch a navíc, zejména pak výpovědi svědků, si poměrně zásadně odporují. Vytkl nalézacímu soudu, že rozhodl odsuzujícím rozsudkem, aniž by se s těmito rozpory řádně vypořádal, čímž porušil zásadu in dubio pro reo. Následně poukázal na konkrétní zásadní rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a vyslovil názor, že byť se jedná o posouzení skutkových závěrů, právě tyto v souhrnu vedly soudy obou stupňů k chybnému právnímu závěru. Zdůraznil, že oba poškození sice uvedli, že jej byli schopni během potyčky identifikovat, nicméně také to, že incidentu se účastnily i další osoby, takže proti nim stálo celkem šest až osm osob; tato jejich tvrzení nekorespondují s výpověďmi svědkyň M. B. a J. Z., jež vypověděly, že poškození jim řekli, že neví, kdo je napadl, a byla to prvně jmenovaná svědkyně, která jako první řekla jeho jméno a jméno druhého obviněného T. K., ovšem samotný útok neviděla. Upozornil i na to, že ani jeden z poškozených současně nebyl schopen s určitostí říci, kdo z útočníků stál proti komu, resp. proti komu stál on, a za této situace tak nelze bez pochybností uzavřít, že to byl právě on, kdo způsobil poškozeným předmětná zranění, a nelze jednoznačně prokázat jeho zapojení do potyčky a s tím související zavinění. Vyjádřil přesvědčení, že není možné učinit jednoznačný závěr ostatně ani o průběhu potyčky, když výpovědi poškozených se rozcházejí v několika bodech (například poškozený L. Š. tvrdil, že si před potyčkou bral věci z auta, poškozený M. N. však uvedl, že k autu vůbec nešli, stejně jako se neshodli v tom, kdy byli oba na zemi, resp. v jakém okamžiku byl jeden na zemi a druhý v křoví), a tudíž jsou zcela rozporuplné a nevěrohodné s tím, že neodpovídají jedna druhé, a navíc nejsou v souladu ani s výpověďmi ostatních svědků. Konkretizoval, že nekorespondují výpovědím svědků P. Š. a M. K., kteří shodně popřeli, že by se potyčky účastnili, čímž podpořili jeho výpověď a výpověď obviněného T. K., že do potyčky byli zapojeni pouze poškození a oba obvinění.
6. S poukazem na shora zmíněné skutečnosti obviněný vyslovil názor, že nelze bez pochybností učinit závěr o skutkovém stavu a celkovém průběhu daného incidentu, tj. nelze bez dalších pochybností uzavřít, že trestný čin spáchal právě on a způsobil poškozeným zranění. Namítl, že napadené rozhodnutí tak je v extrémním nesouladu co do jeho skutkových a právních závěrů a skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s jeho právem na spravedlivý proces.
7. Vzhledem k výše uvedenému se dovolatel domníval, resp. navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil „napadený rozsudek“ a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu uvedl, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, svými námitkami napadl proces dokazování, vlastní hodnocení provedených důkazů a soudy zjištěný skutkový stav. Tím se dostal mimo dosah deklarovaného dovolacího důvodu, a to i přestože současně namítl existenci extrémního nesouladu co do skutkových a právních závěrů.
9. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 29. 1. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy (zejména výpovědí obou poškozených a dalších svědků, jejichž věrohodnost zpochybnil s poukazem jednak na vzájemné zásadní rozpory mezi výpověďmi poškozených a jednak na nesoulad těchto výpovědí s výpověďmi ostatních svědků, přičemž tvrdil, že provedené důkazy byly navzdory takovým rozporům hodnoceny zcela v jeho neprospěch) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (měl za to, že o průběhu potyčky a o skutkovém stavu nelze za dané důkazní situace učinit jednoznačný závěr a není možné bez dalších pochybností uzavřít, že to byl právě on, kdo svým jednáním způsobil poškozeným zranění, tj. že se dopustil předmětné trestné činnosti). Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů – výpovědí poškozených a dalších svědků – a vyslovil názor, že míru jeho zapojení do potyčky a s tím související zavinění pak nelze jednoznačně prokázat. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem se domníval, že soudy na podkladě vadného hodnocení provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a následně i k chybným závěrům právním o tom, že poškozeným úmyslně ublížil na zdraví a naplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku (ohledně právní kvalifikace daného skutku též jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku žádné námitky nevznesl).
15. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany rozhodujících soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku včetně chybného závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl (mimo jiné) uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
16. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že hodnotily důkazy zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se řádně i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 6 až 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se opětovně zabýval i obhajobou obviněného spočívající v setrvalém zpochybňování způsobu hodnocení zejména výpovědí poškozených a dalších svědků a učiněných skutkových zjištění (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.
19. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
20. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu